Jak v Teheránu četly Lolitu a vůbec, jak tam žily  4.část


Jak (ne)měly na vybranou

13

Když zemřel ájatolláh Chomejní, sešla se celá rodina. Dospělí seděli v obývacím pokoji a diskutovali a mudrovali o tom, co tato smrt znamená. Pětiletá Negár vyhlédla z okna a zvolala: Mami, mami, on není mrtvý! Na ulici pořád chodí ženy v šátcích!

Nový ájatolláh, Álí Chameneí, měl pověst vlažného liberála. Ale každý věděl, že je pouhou figurkou.  Jeho jmenování bylo bylo zjevným porušením všech tradičních náboženských pravidel a zásad, protože podle těchto pravidel si takové postavení nijak nezasloužil. Proto byl zcela závislý na politické podpoře těch, kteří ho zvolili. Říkalo se mu ájatolláh Gorbačov.

Nový prezident Rafsandžání vzbuzoval určitou naději. Mluvil o liberalizaci a reformách, což znamenalo vyznávat islám jen tak trochu, všelijak to šidit a sem tam si nechat vyklouznout zpod šátku pramen vlasů.

 (Jestli tohle nepřipomíná naše 70. a 80.léta.)

napsala  Majka

Některé ženy si troufly nosit šátky ledabyleji, ale pořád riskovaly, že je zadrží mravnostní policie. Nebylo radno brát reformy příliš vážně, protože kdo se spoléhal na prezidentova slova, riskoval někdy i život.

Ale zatímco válka proti vnitřnímu nepříteli pokračovala, politické strany byly zakazovány a nepřátelé státu končili ve vězení i na popravišti, kulturu ovládly světské síly, protože  islámská kulturní elita v těchto oborech žalostně pokulhávala a i mladí muslimští intelektuálové po zklamání z islámské revoluce přeběhli na stranu nepřítele. Přebíhali i úředníci Ministerstva islámské kultury a výchovy, takže začaly postupně vycházet i knihy neislámské, zakázaní filmoví režiséři se dostali znovu ke své práci (a íránské kinematografii se dostalo světové pozornosti).  Mladí revolucionáři objevili díla západních myslitelů.

Na oficiálních místech probíhaly boje mezi zastánci tvrdé linie a reformisty.

Střídala se období takzvané liberalizace a období, kdy se přitvrzovalo.

 

 

14

Tento cyklus dopadal i na nejsvobodomyslnější Univerzitu Allámy Tabátábáího, kde Ázar vyučovala.  Když už měla dost všelijakého obtěžování a sledování, rozhodla se odejít.  Stalo se něco podivného, univerzita odmítala její výpověď přijmout. Trvalo celé dva roky, než mohla odejít.

Během posledního semestru Ázar a její žákyně vymyslely Kroužek drahé Jane, který zanikl ,ještě dřív než začal , ale stal se impulsem pro vznik tajného čtenářského semináře.

Drahá Jane byla Jane Austenová. Také její knihy se v Ázařině semináři četly. A byly učitelce i žákyním blízké svou tématikou. Postavení anglických žen v 19. století a íránských ve 20. mělo hodně podobného.

Když byla Ázar dítětem, práva žen v její zemi se příliš nelišila od práv žen v západních zemích. Její matka si mohla sama vybrat svého manžela a později byla zvolena do parlamentu. Dvě ženy se staly ministryněmi. Po revoluci byly obě odsouzeny k smrti za hříchy protivení se Bohu a šíření prostituce. Jedna byla v té době naštěstí v zahraničí, kde pochopitelně také zůstala, druhá byla popravena.  Zákon, který zaručoval ženám jejich práva v doma a v zaměstnání, byl zrušen jako první a nahrazen zákony šaríy. Věková hranice pro vstup do manželství byla snížena na devět let.

15

Čtenářské semináře probíhaly v útulném prostředí. Oheň v krbu praskal, káva voněla, na stolku ležely šlehačkové zákusky a pomeranče. Ženy odložily své šátky a hábity a seděly v pestrém oblečení.

Samozřejmě řeč se od literatury často stočila k osobním věcem.

Azín byla potřetí vdaná. Její manžel očividně opovrhoval vším, co ji zajímalo. Občas ji zbil a potom jí přísahal nehynoucí lásku.  Také se nechával slyšet, že kdyby se rozešli, už si ji nikdo nevezme, kdežto on se okamžitě ožení s osmnáctiletou pannou.

Sanáz měla bratra, který ji hlídal na každém kroku, a potencionálního snoubence Alího. Byl to mladík, kterého znala z dětství, jejich rodiny se přátelily a přály si, aby se mladí lidé vzali, ale Alí před šesti lety uprchl do Anglie, aby se vyhnul vojenské službě. Po šesti letech se Sanáz s Alím setkali v Turecku, zasnoubili se, ale zasnoubení netrvalo ani čtrnáct dní, Alí si to rozmyslel. Prý v tom byla jiná žena, Švédka nebo Angličanka, která u něho mohla zůstat přes noc.

Sanáz za sebou měla traumatický zážitek. Byla s pěti kamarádkami na návštěvě snoubence jedné z nich. Všechny dívky byly slušně oblečené. Seděli, dívky a jeden mladík, na zahradě a nedělali nic zakázaného. A najednou do zahrady vnikli příslušníci mravnostní policie, a ačkoliv na oblečení dívek nenašli žádnou závadu a v domě nenalezli alkohol ani kazety nebo cédéčka, všechny je odvezli do vězení, dívky odvedli do nemocnice, kde se musely nechat vyšetřit, jestli jsou panny (za přítomnosti studentů medicíny), a protože s výsledkem prohlídky gardisté nebyli spokojeni, nechali vyšetření zopakovat na soukromé klinice. Třetího dne se rodičům podařilo zjistit, kde jejich dcery jsou, dívky byly postaveny před soud, donuceny se přiznat k věcem, které nespáchaly, a byly odsouzeny k 25 ranám holí.

Na Jásí její rodina tlačila, aby se konečně provdala. Dovolili jí, aby se s nápadníkem prošla parkem, což mělo přispět k jejich důvěrnému sblížení. Důvěrnosti bylo ovšem na překážku to, že je doprovázeli její rodiče, sestra a jeho dvě sestry. Ke všemu nápadník nemohl ani zjistit, jak jeho nastávající vypadá, protože byla samozřejmě slušně zahalená a kromě toho se na ni ani nesměl pořádně podívat. Jásí zkusila přidat do kroku, aby houfu gardedám unikli, ale nápadník její úmysl nepochopil, čímž známost skončila.

Mahšíd se rozhodla nevdat, protože nevěřila, že by v Íránu našla muže, který by jí vyhovoval. Bylo jí třicet dva let, doposud bydlela u rodičů a snažila se prosadit v zaměstnání. Ale nadřízení jí upírali povýšení kvůli bývalé politické aktivitě.

Nasrín měla despotického otce, který by jí návštěvu čtenářského kroužku nedovolil. Proto mu lhala, že chodí překládat islámské texty do angličtiny. A aby to nebyla úplná lež, opravdu této činnosti nějaký čas věnovala. Tomuto věřícímu otci ale Nasrín děkovala za to, že ji dostal z vězení, kam se nešťastnou náhodou dostala, a kde zjistila, že to, co se o vězení říká, je pravda.

Mitra navštívila se svým manželem Sýrii. Nejhlubším zážitkem pro ni bylo, když se mohla procházet s manželem ruku v ruce jen v tričku a džínsech. Zjistila, jaké to je, cítit ve vlasech a na pokožce slunce a vítr. Po návratu domů cítila hněv kvůli tomu, co je jí upíráno.

 

16

Samozřejmě, že za všechny problémy těch mladých žen a dívek nemohl islám. I v západních zemích muži bijí své ženy a velmi často se stává, že dívku nechá její nápadník. Ale tyto ženy a dívky měly pocit, že si nemohou partnera vybrat, nemohou se s ním volně scházet. Před svatbou ani pořádně nepoznaly, jestli se k sobě hodí nebo ne. Nevěděly vůbec nic o vztazích mezi mužem a ženou.

 Režim zasahoval do jejich soukromí. Kontroloval jejich oblečení, pohyby  i chování. Týkalo se to i školaček, jako byla malá Nagár. Lidé  už nedovedli uvažovat o svém životě jako o čemsi nezávislém na současném politickém zřízení.

Málokdo má odvahu bojovat proti despotickému režimu, zvláště když mu hrozí vězení, mučení nebo smrt. Ostatní se režimu podřídí, mnozí ho zkouší nějak podvést, jiní se uzavřou do soukromí. A ti i oni uvažují o emigraci.

Uvažovala o tom i Ázar i většina jejích žákyň. Ale! opustit (zradit) vlast, která nás potřebuje? Jít do neznáma? Odejít od příbuzných?

Rozhodnutí opustit Írán vyplynulo tak nějak přirozeně – tehdy se to tak alespoň jevilo. Podobné kroky, bez ohledu na jejich závažnost, obvykle nebývají předem dokonale naplánované. Stejně jako špatná manželství jsou zpravidla výsledkem vzájemného odporu a zloby, jež náhle vybuchnou v sebevražedné odhodlání.

Ázar věděla, že musí pryč, její manžel byl proti tomu. Následovalo období hádek, debat, uraženého mlčení. Do sporu se zapojili příbuzní, přátelé, studentky.

Nakonec manžel souhlasil a pustil se do organizování odjezdu a soustředil se na to, jak rozebrat osmnáct let našeho života a práce a vecpat je do osmi kufrů, které jsme si směli vzít s sebou. Ázar naopak o odjezdu nechtěla mluvit a balení odkládala. Rodiče jejich odjezd schvalovali. Studentky říkaly, že se jim bude po seminářích stýskat, ale některé z nich se též chystaly odejít. Ty, co neodešly, se dál scházely a četly společně Wolfovou, Kunderu a další autory.

Ázar žije v USA, vyučuje a píše.  Ženy v Íránu nosí barevnější šátky a kratší hábity, ale razie, zatýkání a veřejné popravy pořád probíhají. Současně se ozývají hlasy domáhající se větší svobody, a jsou to i hlasy někdejších revolucionářů.

Kdo ví, co jim jednou ta větší svoboda přinese?

KONEC

 

 

 

Ázar Nafísíova, Jak jsme v Teheránu četly Lolitu, Paseka 2011

 

Odkazy:

Wikipedie o knize http://en.wikipedia.org/wiki/Reading_Lolita_in_Tehran

Stránky autorky http://azarnafisi.com/

Recenze v angličtině http://www.powells.com/review/2003_05_27.html

Další recenze http://www.meforum.org/542/reading-lolita-in-tehran

Recenze v češtině

http://www.iliteratura.cz/Clanek/18627/nafisi-azar-reading-lolita-in-tehran

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Jak v Teheránu četly Lolitu a vůbec, jak tam žily  4.část

  1. fialenka napsal:

    Takže jako první byl po revoluci zrušen zákon, který ženám zaručoval jejich práva doma a v zaměstnání, a dvě ženy, které měly moc v politice byly za to odsouzeny k smrti. To asi politici znevýhodňování žen považovali za vůbec nejdůležitější věc. Bezpráví, ponížení, mučení a popravy nevinných se u muslimů dějí dodnes. Teď jsem zase četla o ženě, které bývalý manžel tyran polil obličej kyselinou. Nebo včera byl článek o tom, že znásilněné ženy jsou za to vinny a trestány.

  2. Anonymní napsal:

    Majko,moc Vám chci veřejně za Váš seriál poděkovat!Velmi si to zasloužíte.To, co jste sem dala má totiž nadčasovou platnost a je velmi dobré si to připomenout. V téhle zemi děláme co můžeme, abychom tu iránské poměry nastolili co by dup. Ten rozvrat státu a hodnot totiž, když ho nezastavíme, ničím jiným NESKONČÍ!Ještě jednou -VELKĚ PODĚKOVÁNÍ!

Komentáře nejsou povoleny.