Xaverův nový dům

Možná, že  už  si někteří  z Vás  včera  všimli, že na Kosu  přibyla nová  autorská  rubrika  -Xaverův nový  dům.  Ano, Xaver  poslal  další příspěvek a  já  slíbil,  po jeho  premieře na Kose,  že  když  přidá další kousek, má  zde  svou vlastní autorskou  rubriku. Nečekal jsem  dlouho.  NAštěstí. protože bylo jasné,  že  tenhle   autor  to za  klávesnicí  opravdu umí.  O tom se za  chvilku  sami přesvědčíte.  Dal  totiž  téma, které na Kose  ještě nikdy  nebylo.  Je  originální a pokud  nejste  znalci, budete  stejně překvapeni jako  já tím, co budete  číst. Já z  toho byl  nadšený  do  té míry,  že  jsem  vypustil původní  myšlenku, pustit  dnes  opět hodnocení  posledního  kola  fotbalové ligy. Tohle  je  daleko lepší na vnitřní detoxikaci  organismu,  než   fotbálek. V lize se zas  až tak moc  také nestalo. Sparta  rupla na Bolce a  Jeff  už  může  dávat  chladit  šampíčko. Ale   to, co budete  číst  je  subtilní  krása.

Prostě  Xaver  je  opravdu kus!  Kus, který  tu chyběl a jsem moc  rád,  že  ho tu máme.  Že  tu našel  svůj internetový dům. Nový  dům. Jak jsem nazval jeho  autorský příbytek na Kose. A  proč  zrovna  takhle? Wikina tvrdí,  že  Xaver  je  jméno baskockého  původu, které  znamenalo    Nový  dům. Takže  proto.

Napsal Xaver

POJĎME SI (OD)SKOČIT!

 

Vážení, zanechme na chvíli chmurného čtiva o našich politicích, vládě, reformách (pardon, zpupného odírání bezmocných), soudech, Vykutálené Verbeži a podobných atributech naší každodennosti. Když dovolíte a hlavně když dopustí pan vlk, rád bych dnes zabrnkal na úplně jinou strunu; skoro doslova, protože budu psát o muzice a muzikantech našich mladých časů, avšak jen o muzikantech sui generis. Totiž, z určitých náznaků jsem vydedukoval, že je mezi námi dost pamětníků. Já například pamatuji hnědé i rudé nebe nad českou krajinou, Zátopka a fotbalovou Duklu Praha, vlk přiznal, že chodil na Zábrodského (já, prosím, chodil ještě na celou jeho lajnu, když mu křídla Konopáska s Roziňákem pustili z Jáchymova) a další z vás by přičinili jistě něco podobného. A pokud se v této úvaze nepletu, přátelé, pak tedy pamatujeme společně i muziku slavného a nenapodobitelného Glenna Millera s jeho velkou vojenskou kapelou.

Toho kapelníka Glenna Millera, který aranžoval a hrál nejen své skladby, ale i šlágry jiných jazzmanů, jež byly základem repertoáru i mnoha dalších kapel své doby. A ty nejslavnější – bude o některých řeč – se hrají a zpívají dodnes. Nepřebili je ani Beatles, ani Elvis Presley, kteří rovněž symbolizovali svou dobu. Nic z toho ale není dnešní téma! Chci se s vámi podělit o překvapení, které jsem na stará kolena při jedné četbě zažil stran původu těch největších jazzových muzikantů mezi velkými. Vážení, asi to také všichni nevíte, oni to byli RUSOVÉ. Zíral jsem na to opravdu, jak jeptiška na pomůcky v sex-shopu. (To vymyslel můj kamarád, kterému není nic svaté. Posledně na pivu také prohodil, že nechodí ke zpovědi, protože už má 10 tisíc hříchů; čemuž se dá věřit). Nevěděl jsem to přesto, že jsem hrál na kytaru v našem školním orchestru. No – orchestru: klavír, harmonika, kytara, buben a klarinet. Bohužel klarinetista neznal noty a nazpaměť uměl jen asi 10 skladeb – zbytek času důležitě rozebíral a čistil nástroj; nebo si šel zatančit, hlavně s mou láskou, chytrolín. Tak jsme hrávali třeba Škoda lásky, La Paloma, Bílé konvalinky, Sentimental Journey a jiná tanga, skladby Jaroslava Ježka, In the Mood,  a také Chatanooga zpívala se velmi (tu, kterou zmiňuje ve svém songu i Honza Vyčítal). Noty ke šlágrům kapely Glenna Millera  pro nás zaznamenával odposlechem z radia jeden velice nadaný muzikant z našeho městečka.

Ale zpět k věci! Už koncem 19. století prchaly z carského Ruska po četných pogromech do Ameriky prý tisíce židů a mezi nimi právě budoucí velikáni jazzu: například George Gershwin (Rhapsody in Blue), král swingu Benny Goodman (otec se jmenoval David Guttman), saxofonista Stan Getz (otec Jonah Gajecky), autor Westside Story Leonard Bernstein, skladatel Irving Berlin a mnoho méně známých (mně, nikoli zasvěcencům). Říká se, že chudého Louise Armstronga udělala hvězdou mezi titány také ruská emigrantská rodina, tím, že mu věnovala první trumpetu. Na příběhu právě jmenovaného Irvinga Berlina ukážu, jak to tenkrát chodilo…

Bary a kavárny v New Yorku byly vcelku skromné, avšak víc než četné: silně si konkurovaly. Majitelé proto vymýšleli všechny možné způsoby, jak nalákat návštěvníky – na pianistu, na zpívajícího číšníka, zpěvačku. Jeden takový mladý pinglík  přitáhl v roce 1902 majiteli baru tolik hostů, že mu zachránil existenci. Stačil k tomu text pouze k jediné písni (hudbu obstaral domácí pianista), která se jmenovala Marie from Sunny Italy. Ten číšník přicestoval do Ameriky ze západosibiřského Ťumenu a jmenoval se Beilin. Když však jeho píseň tiskli, vloudila se tisková chybička a do světa muziky vstoupil Irving Berlin.

Rodina Beinlinů se z Ťumenu přestěhovala nejdříve do malého města Toločin v Bělorusku. Jeden protižidovský pogrom však vedl k tomu, že Lena a Moses Beinlinovi sbalili svých sedm(!) dětí a vydali se hledat štěstí za oceán. Stejné rozhodnutí učinilo mnoho ruských židovských rodin, z jejichž lůna za pár let vyrostou hvězdy zábavy na Broadwayi. Benny Goodman, král swingu, Al Jolson (ten se narodil však v Litvě jako Asa Yeolson), oblíbený zpěvák, či George Gershwin, autor velkých skladeb…Jeho otec se jmenoval Morris Gershovitz a  byl výrobcem zbraní v Petrohradu. Zákon zde však zakazoval židovským dětem přístup na střední a vysoké školy, takže i on zvolil riskantní emigraci.

Hudební vzdělání I. Berlina bylo veškeré žádné. Určité ponětí o hudbě získával jen z návštěv synagogy, kde jeho otec působil jako kantor. Když však za onu první skladbu vydělal honorář necelého půl dolaru, rozhodl se, že bude textařem a své výtvory bude nabízet vstřícným skladatelům. Ovšem tento málo výnosný model ho přestal brzy uspokojovat, a proto se pustil i do psaní hudebního doprovodu. Problém byl ovšem v tom, že neuměl ani dobře na piano, ani neznal ke skládání  potřebnou strukturu not. Takže melodie ke svým písním diktoval zpočátku jistému A. Johnsonovi, ale ty hlavní skladby zaznamenala jeho dlouholetá sekretářka Helmy Kresa.

V roce 1911 spatřil světlo světa jeho Alexander Ragtime Band, skladba, kterou si záhy osvojili všichni, kdo hrají a zpívají jazz. Nejvíce ji samozřejmě proslavili Louis Armstrong a Ray Charles. Sláva a úspěch mu následně umožnily založit hudební nakladatelství a na Broadwayi vlastní divadlo The Music Box. Život však bývá někdy nečekaně krutý, což poznal po tomto úspěchu na sobě i on sám. Týden po jejich svatební cestě, o Vánocích 1928, zemřela jeho žena Dorothy (sám I.Berlin zemře až 22. září 1989).

Jednoho dne po této tragédii vběhl do kanceláře a volá na sekretářku: Pojď rychle psát, v hlavě se mi zrodila má nejlepší píseň! A tak hudebně vzdělaná slečna vyslala do života nádhernou, věčnou, nepřekonatelnou skladbu White Christmas. I´am dreaming of a white Christmas hrají a zpívají dnes na všech kontinentech jako nejvřelejší symbol Vánoc – už celá desetiletí, a celé generace si bez ní neumí oslavu svátků představit. Ještě mnoho krásných skladeb zanechal, ještě mnoho muzikálů vyslal na Broadway, aby posléze uzavřela jeho éru nová móda, nová hudba, nový životní styl: stalo se v 50.-60. letech minulého století, kdy do světa vyráží rock´n roll a twist, kdy z amplionů ječí Beatles své Yeah, yeah, yeah, kdy vývoj dospěl dodnes až k takovým hudebním kreacím, kterým já –  pamětník  uměřeného swingu v krásných oblecích mužů i dam –  už poněkud nerozumím a kterým naslouchám jen výjimečně. Zvláště když se při nich tančí v děravých džínách či bikinách.

Takže, pánové nenechte přítomné  dámy  čekat, po tomto naladění vyrazte na parket a zadejte se! Hraje se swing a v sále je shon… No nic, nechal jsem se příliš unést vzpomínkami, žádné zadávání není nutné. Místo toho však prožeňte myš, máte-li čas a chuť a dejte na sklo vše pěkné a zajímavé, co se k tématu váže, co jste sami zažili, co pro vás ta doba znamenala. Takové třídění vzpomínek bývá někdy velice uklidňující a krásné…