ACH, TA LÁSKA SOUSEDSKÁ& ANEB ČÍ JE RADETZKY ?

Milí kosíři, minule jsem vám, zvláště pamětníkům, skromně nabídl pár zajímavostí ze světa muziky. Dnes si společně trochu pocestujeme – k jižnímu sousedovi. Ale nelekejte se, žádný stoprvní bedekr nechystám. Chci vás jen pozvat na pár subjektivně vybraných míst, kde mé českomoravské srdíčko přidalo na obrátkách (ne vždy ovšem ze stejného důvodu). A současně vám mezi řádky povím o svém rozpolceném vztahu k té zemi. Na základě několika vypíchnutých reálií ho vnímavý čtenář bez dalšího rozvádění pochopí.

Vzpomínáte na to nadšení, když jsme tam po Listopadu poprvé vyrazili? Metrem po Vídni jsme jezdili zdarma, do muzeí jsme neplatili vstupy a nakupovali a nakupovali: tu něco užitečného, onde předraženou pitomost u podvodníků snědší pleti. A fascinovala nás jména na štítech živnostníků a obchodníků: Kopetzky, Fiala, Nowotny, Schimek, Dvorzak a mnoho dalších. Telefonní seznam může vyprávět. Dojatě jsme mnozí zvažovali: když je tu tolik Čechů, to budeme mít k sobě tak  blízko, že ani stínek nemůže zkalit naše sousedství. (Trochu odbočím: později, při častých služebních jednáních jsem zjistil, že někteří z těchto Čechů nechtěli o svých kořenech ani slyšet – oni už jsou stoprocentní Rakušané!). A otevřená alpská srdce a dlaně se brzy prezentovaly ještě výrazněji: začaly docházet první investice – do zchátralé ekonomiky, do finanční sféry, pořádaly se sofistikované semináře pro naše úředníky a odborníky, přijížděli ministři a celé parlamentní delegace, diplomacie na obou stranách se konečně věnovala tomu, k čemu je určena, udělovala se stipendia studentům…Vzájemná obchodní výměna vzdor určitému protekcionismu z jižní strany společné hranice utěšeně vzrůstala.

napsal Xaver

A  za nákupy k nim jsme jezdili opakovaně a stále častěji – už nejen na Mexicoplatz, ale dokonce na Mariahilferstrasse (název nese po chrámu v jejím středu, který je  P.Marii Pomocné zasvěcen) či do Shopping City Süd. Navíc ti z nás, co dobře privatizovali či restituovali (není to Xaverův případ) museli rychle do Alp, na Grossglockner a na ledovec Dachstein letně si zalyžovat. V jejich malých chatách a chalupách už bylo přece těsno k nedýchání…Zkrátka začínala sousedská idylka k pohledání. Avšak přes všechno to hezké a chvályhodné se to přece jen postupem času začalo hatit.

Počáteční vřelost a sentiment se náhle vytrácely – v obchodech se dokonce objevily nápisy a letáky Češi nekrást. Citlivější povahy to nesly velmi těžce, protože to bylo neuctivé a přehnané. Někdy v roce 1991 uveřejnily rakouské noviny (sledování jsem měl v popisu práce, internet byl ještě v plenkách) Zprávu o trestných činech, které spáchali tzv. Kriminaltouristen (krádeže převažují). Jejich jediným cílem je takový čin v Rakousku spáchat a pak co nejrychleji zmizet, psalo se . Podle této zprávy byla tehdejší ČSFR na 7. místě (tzn. že nájezdníci z druhé poloviny státu si nepochybně také lízli). Před námi byli dle pořadí: Jugoslávie, Turecko, Německo, Rumunsko, Ostatní cizinci, Maďarsko.

K rozpakům – nejen mým – se postupně vršily další příčiny. Protože Rakušané si rejpli, kdykoli se naskytla příležitost. Například hromadně protestovali proti Velké pardubické, našim náklaďákům strhávali policajti registrační značky (a posílali je na naši ambasádu, přestože doma prošly vozy řádnou STK), a vyvrcholením všeho byly za pár let demonstrace a blokády hranic, včetně přidrzlých projevů pravicových politiků na adresu těch Čechů; vše spojené s protesty proti Temelínu. Přizvali si na výpomoc i renomovaného (?) právníka z USA, který se nakonec ukázal jako nekompetentní šašek a zneuznán vyklidil pole. U tohoto kruciálního – atomového bodu našich vzájemných vztahů se na chvíli zastavím.

Ten vývoj už pomalu upadá v zapomnění, proto ho stručně zopakuji.  V referendu  5.11.1978 rozhodla převaha necelého jednoho procenta voličů o nejaderném Rakousku, resp. o tzv. vystoupení z jaderné energetiky. Na tomto základě byl pak v prosinci 1978 přijat ústavní zákon o zákazu využívání jaderné energie. Je nade vší pochybnost, že tento akt byl rozporný, protože drtivá většina populace se v dané otázce může rozhodovat jen na základě emocí nebo partajně politické manipulace až demagogie. Obojího bylo při tomto referendu nadmíru. Jen dva roky po tom výzkum veřejného mínění zjistil, že pouze 2,8 % obyvatel  je proti uzavření dokončené atomové elektrárny Zwentendorf. Není v provozu samozřejmě dodnes, údržba stojí milióny a mnozí ji nazývají přiléhavě atomové mauzoleum…

Na základě podobných manipulací, spojených s vyvoláváním strachu obyvatelstva (to byl a je hlavní argument dodnes) byl vyburcován zuřivý odpor proti výstavbě i zprovoznění Temelína. Aby onen strach ještě znásobili, používali odpůrci atomu i vyložených lží: že se jedná o černobylský reaktor, že ruská a americká technologie je neslučitelná, na chladících věžích je špatný beton, většina svárů je vadná, Temelín je na seizmicky nebezpečném místě apod. Jeden významný rakouský novinář  to už neunesl a nazval  toto štvaní nebezpečnou výbušninou a – s ohledem na minulost – zahráváním si s ohněm. Jako by četl mé myšlenky! Bohužel sám toho moc nezmohl, odpor vyústil, jak řečeno, až k blokádám hranic, uplácení našich protiatomových iniciativ, k protestům přímo u bran elektrárny apod. V současné době se obdobné akce poněkud utlumily, avšak ona zmíněná výbušnina úplně odstraněna nebyla a hrozí kdykoli otrávit naše vzájemné vztahy. Rozhodně ji zase odjistí, až bude schválena dostavba dalších bloků.

Takže, vážení, toto vše představuje tu první polovinu mého dvojakého JÁ a níže do ní přibude ještě další přívažek. Ta druhá je však naprosto jiná! Ta se rovná mému obdivu ke krásným velehorám, k mohutnému toku Dunaje, k historickým jádrům mnoha měst, k hradům, zámkům, vídeňským palácům apod. Bohužel i v těchto nepřeberných krásách jsou jisté fleky, za ty však nemohou většinou milí a pohostinní lidé současné generace. Jde o místa, která jsou opravdu těžce poznamenaná, potřísněná černou barvou na jedné straně a nejdražší tekutinou  – lidskou krví na straně druhé…

A teď se dostávám k tomu, co jsem slíbil. Provedu vás totiž po stopách a monumentech několika velkých Čechů. Roduvěrný Čech jich v Rakousku, popravdě řečeno, nenalezne až zas tak mnoho. Monarchie neměla vůbec zájem na tom, aby se u osobností zdůrazňovala jejich specifická národnost, naopak tomu aktivně bránila. Takže problém je, že oni jsou to jaksi také velikáni rakouští, čemuž napomáhají někdy i německy znějící jména, jako: Sigmund Freud, zakladatel  psychoanalýzy, rodák z Příbora na Moravě (1856-1939); Josef Alois Schumpeter, světově uznávaný ekonom, světlo světa spatřil v Třešti na Moravě (1883-1950); Josef Ressel, vynálezce lodního šroubu, pochází z Chrudimi (1793-1857).  Jeho socha stojí před Technickou univerzitou ve Vídni a též přilehlý parčík nese jeho jméno. Žádné překvapení? Pak tedy vězte, že i zakladatel slavné automobilové dynastie Ferdinand Porsche (1875-1951) je rodák z Vratislavic u Liberce. (Po různých podnikatelských peripetiích  ovšem tato rodinná firma odešla z Rakouska do Stuttgartu v Německu.) Jiná jména, jak vyplyne dále, pohotově porakouštili. Přesto se domnívám, že v otázce komu patří ten či onen více, není třeba být až zas tak moc útlocitný. Faktem totiž je, že všichni, o nichž je tu řeč, v této části tehdejšího mocnářství buď působili, či alespoň studovali.

I když Vídeň máte jistě všichni přečtenou a prochozenou, připomínám, že na mě zapůsobila  – kromě uvedeného památníku Ressela – návštěva Parlamentu, kde je bronzovou jmenovkou označeno křeslo, na němž sedával T.G.Masaryk. Na domě proti chrámu sv. Petra v centru Vídně  pamětní deska také připomíná, že zde v letech 1870-1873 bydlel student T.G.Masaryk. V úžasu a zamyšlení před monumentálním Dómem sv. Štěpána málokdo vzpomene, že jeden z jeho prvních stavitelů se jmenoval Jan z  Prachatic. A konečně nedaleko odtud, na Wipplingerstrasse stojí bývalá Česká dvorská kancelář, poměrně rozlehlá budova, která však dnes slouží pochopitelně už jiným účelům. Ale dost bylo Vídně, vyrazme mimo ni za  dalšími památníky, které  byly našim významným krajanům zbudovány.

Asi nejznámější z těchto velikánů je Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (zde ovšem Radetzky), jeden z největších vojevůdců 19. století. Narozen na zámku Třebenice 1766, zemřel v Miláně 1858. Za svého života si připsal plno vítězných bitev a sesbíral asi 38 řádů a vyznamenání. Některé z nich patří mezi naprosto nejvyšší té doby (rakouské, francouzské, ruské či papežské). Jeho jezdecká socha stojí na Ringstrasse ve Vídni. Ovšem ta, která stávala na Malostranském náměstí v Praze, je krásnější: na podstavci stojí skupina vojáků a nad hlavou drží maršálovu sochu v nadživotní velikosti. Avšak nejdůstojnější památník-mohylu mu přece jen zbudovali po zásluze (mnohokrát jim vytrhl trn z paty) naši sousedi, a to na místě zvaném Heldenberg. Svou mohutností a výškou vévodí celému pamětnímu místu. Cesta sem vede přes vesnici Kleinwetzdorf, která se nachází jižně od Hollabrunu, tedy blízko našich hranic.

Velké Čechy zastupuje v Rakousku i sportovec – lyžař (jak jinak!). Za ním navštivme městečko Lilienfeld (asi 26 km jižně od St. Pöltenu), kde je žulový památník s vytesaným portrétem zakladatele alpského lyžování. V roce 1905 tu na nevelkém kopečku – do Alp je odtud hodně daleko – uspořádal  první závod ve slalomu, na lyžích už s pevným vázáním, avšak ještě bez kovových hran a ovšem s jednou dlouhou tyčí v rukách. Je to Matthias Zdarsky, jinak ovšem Matyáš Žďárský, narozený roku 1856 v Kožichovicích u Třebíče, pohřbený v roce 1940 v Sankt Pöltenu (dnešním hlavním městě Dolního Rakouska).

Tuto část uzavřeme ještě jedním udatným Čechem, který dávno předešel maršála Radeckého. Je to Přemysl Otakar II., Král železný a zlatý, i když v poslední bitvě na Moravském poli za zrádných okolností neuspěl. Památník na tuto bitvu byl vybudován teprve k jejímu 700. výročí v roce 1978 v polích za obcí Dürnkrut. Je z hrubého, neopracovaného kusu vápence, na kterém je napsáno: Zur Erinnerung an die Schlacht bei Dürnkrut und Jedenspeigen am 26. August 1278 zwischen Rudolf v. Habsburg und Ottokar v. Böhmen. 1278 – 1978. Je velmi pozoruhodné, že se tu nic neříká o vítězi a poraženém. To vyjadřuje bezesporu velkou úctu místních budovatelů monumentu k dávné historii a k oběma slavným panovníkům.

Vážení trpěliví čtenáři, upomínek na Čechy, kteří se zapsali do historie sousedů existuje jistě víc. Já jsem však zvolil především  ty, kterým náleží označení veliký. A také nechci text prodlužovat, protože bych se ještě rád zastavil u toho, co jsem vpředu nazval fleky na mapě této krásné země.

Mauthausen. Patřil k nejznámějším táborům nacistické éry a pokud jde o podmínky, krutosti a vraždění k těm nejbarbarštějším. Z tábora upraveného dnes jako pietní místo zůstala brána, kus obvodové zdi, několik baráků, zbytek krematoria a nedaleký lom s pověstnými Schody smrti. Z mnoha Čechů tu zahynul v prosinci 1941 například Karel Hašler (také jeden z velikých) a v následujícím roce sokolský vůdce a pomocník atentátníků na Heydricha František Pecháček. Nejdříve ho – skvělého vlastence a statečného odbojáře – pro zábavu černých zrůd potrhala k tomu speciálně cvičená čtyřnohá bestie, aby ho následně dorazila ta zhovadilá dvounohá… Ta, která sama sebe zpupně označovala za nadřazenou lidskou rasu. V roce 1942 na podzim tu bylo po předchozím týrání popraveno také všech více než 230  rodinných příslušníků atentátníků na Heydricha i těch, kteří je ukrývali či byli s nimi v jakémkoli spojení. K Mauthausenu se váže jedna velká událost: v roce 1942 uprchla skupina ruských zajatců-důstojníků. Honilo je celé město a doslova dobíjelo jako králíky. Našla se však odvážná žena, která jednoho Rusa přijala a ukrývala až do konce války. V devadesátých letech  byl o události natočen film, kde nastavila ostatním krajanům zrcadlo. Sklidila i po létech takovou nenávist a nevraživost spoluobčanů za to, že byla jiná, nebojácná, až se tomu nechce věřit.  Tábor byl osvobozen 5. května 1945 vcelku malou americkou jednotkou, jejíž vojáci údajně donutili dozorce uvolnit zámky a při nastalém vyřizování účtů na chvíli  zavřeli oči…(Ta chvíle trvala den-dva, na které se vytratili a správu tábora přenechali bývalým vězňům.) K mučivé historii tohoto tábora není v podstatě co dodat, vše bylo mnohokrát zpracováno a popsáno. Zmíním však jiný tábor, který takovému zájmu vystaven nebyl a není dodnes.

Ebensee. Jeden ze 44 tak zvaných pobočných táborů v Rakousku leží v úchvatné horské krajině Salzkammergut, na jižním okraji jezera Traunsee. Když Spojenci vybombardovali továrnu na výrobu raket v Peenemünde na ostrově Usedom, přikázal Hitler vybudovat tyto závody někde v nedobytných skalách. Proto byl vybudován tábor v Ebensee, jehož první vězni za hrůzných podmínek vylámali několik až 250 metrů dlouhých tunelů v blízké hoře. Nakonec se tu ale rakety nikdy nevyráběly. Byla tu zřízena rafinérie a montovaly se motory do tanků a nákladních aut. Tábor byl osvobozen 5. května 1945 pouze jedním průzkumným tankem 80. pěší divize americké armády (Rakušané uvádějí 6. května, kdy dorazil zbytek jednotky). I to stačilo k záchraně několika tisíc přeživších vězňů, které chtěli dozorci – mezi nimi více než deset esesmanů s titulem MUDr.  (tak se vyhýbali odeslání na frontu) – zlikvidovat zavalením tunelů.

Na rozdíl od Mauthausenu měl tábor Ebensee upadnout v zapomnění, když Rakušané nevěděli, jak naložit s touto ohavnou etapou své historie.  Na půdě tábora byla vybudována nová vilová čtvrť a jeden bývalý dozorce byl v šedesátých letech dokonce starostou městečka Ebensee. Až Kurt Waldheim (sám důstojník Wehrmachtu), zvolený v roce 1988 prezidentem, přinutil své krajany přemýšlet více o těchto nelichotivých kapitolách svých dějin. Proto mohl vzniknout v roce 1990 i v Ebensee památník, kde se každoročně stejně jako v Mauthausenu koná 9. května pietní akt za účasti pozůstalých, hostů a diplomatů těch národů, jejichž vězni tu trpěli a umírali. Nicméně pamětní místo samé je poněkud okleštěné, přesněji řečeno důkladně ukryté. Rozpaky vzbuzují už rodinné vilky na místech prosáklých krví i to, že se u jedné z nich na den vzpomínkových oslav vždy objeví brána (spíše divadelní rekvizita), kde býval vstup do tábora. Jinak je tam vztyčen velký kříž a sám pietní akt probíhá na hřbitově s národními pomníčky na památku umučených.

Až tam někdy, milí kosíři, budete v hlubokém a smutném zamyšlení stát, až se vám budou při vyprávění průvodce – já zažil ještě přímého pamětníka-vězně –  případně drát slzy do očí a hrdlo se sevře  (jako mně), nesnažte se zodpovědět si otázku: tak jak to vlastně je, byli ti Rakušané oběť nebo spoluviník (Mitmacher)? Ta odpověď leží především na nich a popravdě řečeno ani po dlouhé době od války se jí nedobrali. Někdy vzniká dojem, jako by ani raději nechtěli, aby výseč historie, kterou posel milióny mrtvých jejich potrhlý krajan z Braunau, si raději nemuseli vůbec připomínat…O všem vypovídá tato epizoda: jeden americký novinář uveřejnil po válce výzvu, aby se přihlásili za účelem interview účastníci uvítání Führera na Heldenplatzu ve Vídni krátce po anšlusu. Tehdy tam k jeho poctě hajloval a vyšiloval stotisícový dav. K rozhovoru se nepřihlásil nikdo…!

A ještě něco bych rád dodal závěrem : potěšilo by mě, kdyby vás můj výběr uvedených českých monumentů v Rakousku něčím obohatil. Podobně bych byl rád, kdybyste s porozuměním přijali mé meziřádkové vyznání a nesoudili mě za ně. Není to návod k následování! Je to pouze a jen XAVERŮV PŘÍPAD.