O mé hudbě – písmeno E


Týden se s týdnem sešel a tak jsem tu opět se svými vzpomínkami na hudbu, kterou jsem poslouchal a některou stále poslouchám, kterou mám rád. Minule jsme se potkali se superkapelou Deep Purple, představil jsem vám podle svého názoru rockové superalbum In Rock a také rockovou superbaladu Child in Time, jako nominace do top ten bigbítu všech dob.

Bohužel, souběžně s uveřejněním minulého dílu vyšla v tisku zpráva o úmrtí člověka, který mne od patnácti let provázel bigbítem jako idol a skvělý hudebník. Ano. Jon Lord už nám nikdy nezahraje. Deep Purple bez Jona Lorda – těžko se hledají slova. Ale nakonec, byl to rocker. Skvělý rocker. Kašlal by na smutek. Spíš si pusťte jeho skvělou muziku, nalejte si sklenku dobré whisky, a poslouchejte. Myslím, že by se mu to líbilo víc než slza v oku. A slza na duši? Těch bohužel stále přibývá…

napsal Jethro

V dnešním dílu na chvíli opustíme tvrdý rock a nahlédneme opět spíš do ArtRocku a PopRocku, ClassicRocku, no … nechám toho, prostě půjde o trošku jiný žánr.

Ale teď ještě honem resty z minula:

Julie Driscoll. Ano samozřejmě. This Wheel‘s on Fire byla v roce 68 na Houpačce hodně vysoko. Nebudu tady nahánět narychlo nějaké odkazy, protože mne Julie popravdě tak trošku minula a kromě výše uvedeného hitu si ji ze svého mládí moc nepamatuju. Jen bych rád upozornil na jméno „v pozadí“ – Brian Auger. Tak toho si z mládí pamatuju jako hodně dobrého klávesáka. Pokud trošku pohledáte na YouTube, zjistíte, že Brian se objevuje hodně frekventovaně třeba s Billy Cobhamem nebo s dalším velikánem, na kterého jsem v minulých dílech totálně zapomněl – Ericem Burdonem a dalšími.

A ještě jedno jméno jsem zapomněl: David Bowie. Netuším, jak je to možné, protože David je pro mne od puberty hvězda první velikosti. Jeho hudba mi v mládí připadala z poslechu trošku divoká, já měl doma LP The Man Who Sold the World. Teprve s odstupem času jsem z řady dokumentů pochopil, že David na deskách byla jen půlka Davida, že on byl především skvělý a avantgardní performer, u kterého pódiová až divadelní stránka věci tvořila nejméně polovinu prožitku.

Nene, na to, abych tady psal cokoliv víc o Davidovi, na to nemám. Takže jen ještě ukázka Davida z éry Ziggiho a pádím dál.

E

Když už jsem měl tento díl napsaný a čekal jen na oprašování překlepů, večer před spaním mi takhle vlétlo do hlavy: Hotel California … Eagles. Chvilku jsem přemýšlel, jestli patří do mé kategorie raných sedmdesátých let a protože mi to nedalo, zašel jsem na Allmusic zkonfrontovat realitu se svými vzpomínkami. Jejich bezesporu největší hit Hotel California vyšel sice až v roce 1976, ale Eagles jsme patrně poslouchali již od roku 1972. Takže je to v pořádku. Kromě toho Hotelu California nedám z hlavy žádné další jméno, ale třeba se to za chvíli spraví. A tento megahit?

Na Allmusic píšou, že … během týdne platinová deska, 1977 hit č. 1, 10 000 000 prodaných kopií, …, píseň nominována na Grammy píseň roku, totéž album… Páni, proč to album nemám doma?

Pojďme se ještě podívat na pár ukázek. Hotel California je první skladbou na tomto albu. Následuje trošku country laděná New Kind in Town a hned za ní tvrdá pecka Life in the Fast Lane. Tak to se mi líbí, a hodně. Mám rád kontrast. A jak se vám líbí Pretty Maids All In A Row? Zase nová poloha. Tak toto album je opravdu hodně dobré. Asi si ho půjdu koupit.

A co hráli Eagles předtím? 1975 a One of These Nights ze stejnojmenného alba. Moc pěkné.  A hele, tady je houpačkový hit Lyin‘ Eyes. Znám, ale netušil jsem, že jsou to Eagles. Tak ještě rychlý pohled na první album zroku 1972: Witchy Woman – paráda. Earlybird – paráda. Tryin‘ – paráda. Co dodat? Škoda, že jsem od nich znal jen dvě houpačkové písničky.

A na řadě jsou Earth Wind & Fire. Tak to vám byla muzika černá jak nejlepší funkoví muzikanti, tak nádherně černá, jak jen černá muzika může být. Mne samozřejmě uchvátila dechová sekce. Už jsem psal, že jsem byl vždycky ujetý na něco navíc k těm kytarám a bicím. A poslouchat v jednasedmdesátém třeba Fan the Fire, nebo takovou Beauty, nebo o rok později Power? To byl pro mne zase nový svět. A co Evil? Líbí? Tuto černou muziku si pouštím dost často. Na relax. Víc video, protože celkově mne poslední dobou víc baví vidět ty muzikanty v akci, než jen poslouchat s přivřenýma očima.

A EWF dnes? Třeba Lets Groove nebo After The Love Is Gone.

Tak to bychom měli, a pojďme rychle dál. Ale bude to obtížné. Jak popsat muzikanta, který se vypracoval z barového pianisty až na superhvězdu největší velikosti, který od roku 69 vydal 42 řadových alb narvaných mnoha desítkami hitů, který mnohdy vydával i tři řadová alba ročně a přitom má na nich od kritiků čtyři až pět hvězdiček?

Sir Hercules Elton John. Jinak Elton John. Uděláme to tak. Vezmu to kousek od začátku, pak podstčím dvojalbum, co se mi líbí, a zbytek nechám na vás, ať si každý ty desítky hitů podle svého vkusu najde sám.

Po prvním albu, které nebylo nic moc, to Elton napálil natvrdo a vydal v roce 1970 hned tři alba. Co takhle Your Song – hned první píseň z prvního z nich? Hraje se dodnes. Nebo Border Song, Come Down In Time… Už tehdy to nebyla špatná muzika.

Já měl jako první Eltonovo LP Madman Across the Water z roku 1971. Bylo to slušné album, ale mne chytl Elton definitivně až v roce 1976. Mezitím se už na Eltonových LP objevila řada hitů, jako třeba Crocodile Rock, Whenever You’re Ready, Saturday Night’s Alright for Fighting, Someone Saved My Life Tonight, Take Me to the Pilot, nádherná Funeral for a Friend, Don’t Let the Sun Go Down on Me a určitě řada dalších. A spolu s tím spousta velice dobré „nehitové“ muziky. Připomínám, že ještě nejsme (autorsky) v roce 76 a že vše je dílem Eltona Johna.

V roce 77 jsem od jednoho barového muzikanta, co byl zase totálně bez peněz a před odjezdem na západ rozprodával sbírku LP, co si půl roku před tím ze štace dovezl, koupil půlku alba Blue Moves. Patrně tu první, už nevím, druhou už před tím někomu střelil, protože ty obaly nebyly spojené. Čím víc jsem toto album poslouchal, tím víc se mi to půlalbum líbilo a teprve před pár lety jsem se dopátral k tomu, co to vlastně bylo, a koupil komplet na CD.

Vřele doporučuji, protože to dvojalbum je opravdu dobré. Nejde jen o to, že je na něm jedna z nejkrásnějších Eltonových balad Tonight, ale to dvojalbum je plné velice dobré muziky, jako je třeba Chameleon, Crazy Water, Sorry Seems to Be the Hardest Word, Someone’s Final Song, a finále Bite Your Lip (Get Up and Dance!). Podle mne jde opravdu o jedno z nejlepších Eltonových alb, a to i pro bigbíťáka, jako jsem já.

Schválně jsem navybíral videa ukazující poněkud extravagantní Eltonovy kostýmy. To k němu prostě patřilo, včetně stojky na opěradle židle a podobných pitomin. Jo a to album je z roku 76, dnes 36 let staré.

K Eltonovi bych tady mohl sázet ukázky dalších pět listů, tak to nechám raději zase na vás. Ale Tonight je moje nominace do Top Twenty všech dob.

V minulých dílech se mi vedle sebe dostávaly stylově občas velmi zvláštní protiklady. Proto jsem docela rád, že se k následující kapele dostávám od Deep Purple přes Eltona Johna docela plynule. Stylový obrat pokračuje a já vám představím hudbu, kterou jsem v sedmnácti řadil na samý vrchol svých preferencí, musel jsem mít všechna elpíčka doma a poslouchal jsem to hodně, hodně často.

Jde o Holandskou formaci Ekseption, o níž jsem se později dozvěděl, že její kořeny sahají až někam do roku 1958, ale já je (jak jinak) poprvé slyšel někdy koncem roku 1968.

Jak jsem třeba u Deep Purple dával do protikladu styl se svým klasickopianovým vzděláním, u Ekseption ta hudba odpovídá zcela přesně mému naturelu, protože se jedná skoro výhradně o bigbítové předělávky klasických děl, a to i z dnešního pohledu mnohdy velmi zdařilé. Někde jsem se dočetl, že Rick van der Linden, který snad stojí za většinou těchto kompozic, se inspiroval koncertem Nice s Keithem Emersonem, o kterém budeme mluvit hned za chvíli.

Já jsem osobně vlastnil nebo měl nahraných jejich prvních šest alb, a dál už jsem je nějak nestíhal sledovat. Jejich hudba, to nejsou žádné superpecky, které by se objevovaly na hitparádách. Je to spíš krásná, trochu intelektuální muzika, která hlavně mnoho mladých posluchačů art rocku donutila k přemýšlení, kdo že to byl ten Bach nebo Gershwin, kteří jsou uvedeni jako autoři hudby.

Samozřejmě, když jsem poprvé slyšel Beethovenovu pátou jako bigbít, byla to absolutní bomba. A co takhle Bachova Air? Líbí? A to se psal rok 1968!

Ekseption určitě nejsou hudba, která by se dala poslouchat od rána do večera. Po pár albech zjistíte, že se jen opakuje úspěšné schéma na jiných klasických skladbách. Je to zajímavé, mnohdy pěkné, ale já dnes po Ekseption sáhnu spíš při hledání podkladu pro domácí video než že bych si je každý týden pouštěl do ucha. V každém případě u nich ale najdete spoustu krásné, duši hladící klasiky v moderním hávu. To mi vyhovuje mnohem víc než například výše zmíněný koncert Deep Purple s Londýnskou filharmonií.

Pokud byste chtěli mít od Ekseption něco doma, doporučuji spíš nějaké to Best Of. Já mám výběr Ekseption z roku 1994, kde najdete ty nejznámější a přitom neohrané kousky, a to jak klasické úpravy, tak i vlastní kompozice. Mrkněte třeba na jejich předělávku Gershwinova Summertime. Na YouTube najdete hodně materiálu od Ekseption. Moc se mi líbí třeba Bachova Toccata a fuga D moll, ale najdete určitě mnohem víc. A přidám třeba ještě The flight of the bumble bee – tedy Let čmeláka, u nás zbigbítovaný Felixem Slováčkem.

Takže mou klasickou úchylku máme za sebou a teď jsem se dostal k dost obtížnému úkolu, a to nějak se zhostit představení famózního tria, které místy není moc poslouchatelné, místy je geniální a jeden jeho počin považují za otisk do historie bigbítu. Mluvím o formaci Emerson, Lake & Palmer. Dneska se nám to podle abecedy docela hezky spojuje – viz má poznámka o inspiraci Ricka van der Lindena z Ekseption.

Keith Emerson, skvělý klávesák, první, kdo v té době byl schopen „jedle“ zapojit do bigbítu Moogův syntezátor se všemi těmi klouzavými zvuky a pazvuky. Greg Lake, který to válí na baskytaru i na kytaru a ještě k tomu krásně pěje. Carl Palmer, skvělý bubeník, z dnešního pohledu možná ještě lepší, než jsem si v roce 71 myslel.

A hudba? Především Keithova exhibice, kdy troje varhany a pár Moogů je málo a on tam mezi tím řádí a všechno to kupodivu zvládá, včetně stěhování. Když jsem se minule rozepsal o koncertu Phila Collinse a o skvělé jevištní technice, Keith to zvládal svépomocí a vlastníma rukama. Při poslechu jejich hudby jsem často přemýšlel o původu určitých zvuků, abych až dnes při hledání videí zjistil, že on ten Keith smýčí po pódiu Hammondky, různě je otáčí, bouchá s nimi, vazbí, no neberte to. Byl to nejen skvělý hudební výkon, ale i kus pořádné fyzické práce.

Trošku jsem to odlehčil, ale ELP patří opravdu k superkapelám, jako byli Cream a další. Keith předtím působil ve skupině Nice, kterou fajnšmekři určitě znají a ostatní slyšeli v osmašedesátém na houpačce přinejmenším Berstainovu America. Já nejsem znalec Nice, tak se jim i později obloukem vyhnu, ale šlo o legendární kapelu a přímého předchůdce ELP. Mimochodem, milovníci Mariana Vargy, pokud jste to nevěděli, tady máte jeho zjevnou inspiraci.

Já měl to štěstí, že se ke mně dostalo hned první album ELP cestou nákupu u barového muzikanta, jako i mnoho jiných. V té době jsem samozřejmě preferoval klávesové exhibice Keitha, kterému postupně přestaly stačit jedny, dvoje, troje klávesy a začal produkovat zvukově hodně progresivní věci s využitím všeho, co v té době bylo k mání. Na prvním albu typická Emersonovka je úvodní The Barbarian – jinak zbigbítovaný Béla Bartók. Původně jsem sem nechtěl dát odkaz, protože to je poměrně šílená hudba, ostatně už i ten klasický Béla Bartók nebyl žádný Čajkovský. Takže kdo má chuť, mrkněte na YouTube, je tam hafa verzí. Třeba tady.

ELP byli na počátku postaveni na tvrdém kontrastu takřka neposlouchatelné avantgardy Keitha, do které probleskovaly sladké jemné písně ze zcela opačného spektra v podání Grega. Tak se vedle sebe mohly dostat na jedno album ten výše zmíněný Bartók, Gregova Take a Pebble, Emersonova a Janáčkova Knife Edge a Gregův Lucky Man, kde se Keith omezil jen na závěrečné asi minutové sólo na Moog. Dost šílená kombinace. Ale z pohledu, že šlo o rok 1970, ELP byli v té době hodně dobří a hodně progresivní.

Přeskočím album Tarkus, kde to vzal do ruky plně Keith a místy je to opravdu dost divoká hudba, a pak se úmyslně podívám až na album Trilogy z roku 1972, to je další, které jsem měl fyzicky doma. Na tomto albu se podle mne ELP vrátili k osvědčené formě trošku jedlejších Keithových kláves vyvažovaných Gregovým zpěvem.  Co doporučit? Asi skvělou Emersonovu exhibici  Fugue, krásnou Lakeho From the Beginning, další exhibici Hoedown, na videu s horším zvukem, ale hrané ve zběsilém tempu, naživo v roce 1973. Osobně si při vší úctě myslím, že Marian Varga by to nedal. Nebo myslíte, že ano?

Na tom albu je pak ještě nádherná Trilogy, ono je to album vůbec dost dobré i jako celek a dobře poslouchatelné, i když je to avantgarda.

Ještě jsem měl dvě alba ELP, a to hodně komerčnější Love Beach evidentně pod taktovkou Grega z roku 1978, a potom ještě In the Hot Seal, kde si to Keith s Gregem trošku více podělili ve snaze vrátit se na osvědčený formát. Našel jsem jen Grega a jeho Daddy. ELP se v roce 1978 viditelně přesunuli na komerčnější, akceptovatelnější hudbu a začali (pardon) produkovat slušný pop.

Přesto bych vám album In the Hot Seal doporučil a to z jednoho důvodu: Na CD verzi je na konci tohoto alba „přilepeno“ ještě asi patnáct minut studiové verze Obrázků z výstavy nahraných ve studiu a se zvukem Dolby Sorround 5.1!. Co to je? A proč by to mělo být zajímavé?

To je to album, které jsem zcela úmyslně přeskočil, o kterém jsem se zmiňoval pod minulou diskusí, které svým pojetím i provedením vybočuje z toho ostatního, co známe od ELP, které se mi hodně líbí a počítám ho také mezi milníky. A hodně často ho poslouchám. Mám i video.

Album se jmenuje Pictures at an Exhibition a je to živě nahraný koncert s hudbou na téma Musorgského Kartinek. Jen na okraj podotýkám, že jsem nejdříve poslouchal Emersona a pak si šel poslechnout originál. V tom je ten přínos – tahat bigbíťáky ke klasice.

Takže Obrázky, 1972, živý koncert snad 71, programová hudba, nedá se to poslouchat jako jednotlivé písničky. Nabídnu vám video, je to místy drsná, ale geniální hudba a těžko k tomu něco říct. Buď se vám šíleně líbí, nebo je to pro vás naprosto neposlouchatelné. Málokdy bývá něco mezi tím. A připomínám, hráli to živě v roce 1970-71! Takže tady je první část, tady je další kousek, a ještě jsem vybral závěrečné finále, kde sice je někde kolem páté minuty kix, kdy se hoši tvrdě nepotkali s nástupem, takže zmiňované CD není nahrávkou z tohoto koncertu, ale zase zde můžete vidět Emersona v akci, jak šibuje Hammondky a mlátí s nimi o zem. Myslím, že výrobci to vůbec nevadí.

A teď už víte, proč si myslím, že CD In the Hot Seal stojí za to mít, protože slyšet tohle v DS5.1 …

Na You Tube najdete v případě zájmu spoustu muziky ELP, i celé koncerty. Tady třeba najdete výborný koncert z Royal Albert Hall a jsou tam i Kartinky.

Nebudete mi věřit, ale jsem docela rád, že mám ELP za sebou. Nevím, jak to dopadlo a jestli se mi podařilo vysvětlit vám, proč je považuju za další z klíčových formací mého mládí.

Teď mám ale úplně jiný problém, protože mi zbývá poslední éčko a nevím, jak to po Emersonovi podat. Chvíli jsem přemýšlel, že bych jako zapomněl, ale to nejde, i tak mi v diskusi připomenete mnohem víc, než je mi libo. Holt hlava už je děravá.

Ta poslední skupina dnešního dílu se jmenuje Equals. Tak nějak si teď nemohu vzpomenout na něco pozitivního. V letech 67-68 vydali řadu desek s velmi dobrým hodnocením kritikou, největší hit Baby Come Back známe z Houpačky určitě všichni. Marně pátrám po nějakém dalším hitu v hlavě. Nic. Ale když jsem na YouTube narazil třeba na Black Skinned Blue – Eyed Boy, tak to se mi líbí mnohem víc než ta odrhovačka Baby Come Back. Možná by ty jejich staré desky stály za průzkum. … Asi ne. Zbytečné naděje.  Nic v tom nevidím. Takže jeden Houpačkový megahit a jinak už asi nic moc.

Včera, když jsem usínal, letěla mi hlavou spousta pitomostí, znáte to. A najednou mi tam skočilo: Olivia Newton John! Já zapomněl.

Co má společného Olivia a písmenko E? No přece film Xanadu, nebo jak se jmenoval a jeho „pilotní“ píseň. A kdo ji zplodil? No přece ELO! Pořád nic? Tak tedy Electric Light Orchestra. Tak abych na tuto formaci zapomněl, to jsem na tom už opravdu špatně.

Vznikli (překvapivě) v roce 1970, od roku 1971 vydali 17 alb, u prvních sedmi až na jednu výjimku 4,5 až 5 hvězdiček z pěti! Pro mne atraktivní „big band“ hrající směsici popu a rocku, sem tam okořeněnou klasikou, prostě nádhera. Mám-li říct pravdu, u ELO jsem si na Olivii až tak nevzpomněl, to až jsem mrknul na jejich diskografii a do oka mne praštil soundtrack Xanadu z roku 1980 a po rozkliknutí v kolonce „Performer“ skoro všude Olivia Newton-John / Electric Light Orchestra.

Začněme ukázkami z tohoto alba a filmu, který jste asi všichni viděli. Titulní píseň Xanadu určitě nemusím připomínat. Na tom albu ale najdete i překrásné kousky, kde Olivia nezazní, třeba taková Don‘t Walk Away. Není to nádhera? No a ta Olivia taky nebyla zrovna škaredá…

Pojďme ale v čase zpět. Na albu A New World Record z roku 1976 najdete třeba známý hit Telephone Line. Pamatujete? A co další hit Livin‘ Thing? Ne nadarmo má to album od kritiků skoro pět hvězdiček. Pojďme ale dál. 1975 a album Face the Music. Co třeba Waterfall? Nebo nádherná Strange Magic? Nic moc? Dobrá. Tak 1974 a pětihvězdičkové album Eldorado. Can’t Get It Out Of My Head? Nebo album The Night the Lights Went On z téhož roku s peckami, jako je Lennonova a Cartnyho Day Tripper nebo superhit Chucka Berryho Roll Over Beethoven?

No, pokud se vám nic z výše uvedeného nezdá dobré, snad ani nemá cenu pokračovat na album On the Third Day s nádhernou Lennonovsky znějící Bluebird is Dead, kde najdete i svěží Showdown, „filmovou hudbu“ Daybreaker a další výbornou muziku.  To se psal rok 1973.  O album zpět pak ještě krásná Mama, a to už jsme u prvního alba z roku 1971, kde najdete na tu dobu dost progresivní hudbu – nebo psychadelic? Nevím. Občas to dýchne třicátými léty, občas těžká avantgarda, ale i poprock. Stačí si vybrat. Zkuste třeba 10538 Overture, 1st Movement nebo Whisper in the Night.

Když tak poslouchám ty ELO tak nějak pozpátku, je na nich vidět jasný posun od původně progresivní, trošku šílené hudby pomalu ale jistě k zajímavému komerčně úspěšnějšímu umírněnějšímu stylu pozdějších let. Počátkem sedmdesátých let patřilo ke koloritu doby být progresivní, šokovat. Někteří pak s postupem času obrušovali ostří, jiní zase tu progresivitu a avantgardu hrotili až do neposlouchatelnosti. To už je ale jiné písmenko abecedy. Takže zpět k ELO. Tak jako hodně jiných kapel, které jsem vám tady ze svého balíčku představil, i ELO byli ve své době zcela jiní, nezaměnitelní. Když jste slyšeli novou, neznámou věc, po pár taktech bylo jasno: jsou to ELO. A byla to podle mého soudu hodně dobrá muzika.

A abychom neskončili tou nejstarší muzikou ELO, nabídnu vám tady ještě pár typických ELOvin z pozdější doby: Rockaria,nebo Shine A Little Love, to jen namátkou. Trošku mne mrzí, že ELO nahradili tu dvojici pánu s basičkami (správně je to asi violoncello) slečnami sice s vyšší uměleckou známkou za vzhled, ale… A také tam nevidím toho mága s modrými houslemi. Časy se mění.

Tak máme pro dnešek už zase hotovo, věřím, že máte dostatek námětů k poslouchání a těším se na další pokračování i na vaše náměty a tipy v diskusi. Příjemný poslech.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jethrův akord se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na O mé hudbě – písmeno E

  1. Jeff napsal:

    Tolik radosti po ránu…. vrcholem megaúspěšné vlny Eagles byla fenomenální poprockovka se skvělým soundem

    a Jeff Lynne byl jen jeden, podobný úžasný sound, skvělé vokály, Elo ve vrcholné formě:http://www.youtube.com/watch?v=4_Md2HeJhGg&list=FLp5DNv5QcACX3_FuILHTIbw&index=12&feature=plpp_video

  2. Mc Cali napsal:

    Emerson, Lake & Palmer a ELO……….v době mládí moji velcí oblíbenci.
    Díky za připomenutí.

  3. pepan napsal:


    ELO mý puberty

  4. Istar napsal:

    Z Everly Brothers se tu asi neprosadím, co? Tak Bye Bye Love 🙂

  5. kočka šklíba napsal:

    Díky Jethro, byla jsem zvědavá co vytáhnete od E, tak Elton John byl jasnej ale děkuji za připomenutí Emerson, Lake & Palmer a hlavně na ELO, skvělé. Jinak jak jsem psala o sobě a popíkové fanynce až přijde písmeno M, tak možná jsem se spletla, možná to bude L, musím se mrknout ;). Ale není to Madona jak jste tipoval ;). Tu moc nemusím i když má několik skladeb které se dají poslouchat.

  6. vera napsal:

    No, Jethro, musí vám to psaní o muzice dát mraky práce, ale je vidět, že vás to baví – a nás určitě taky. Od včerejšího rána jsem na své normální poměry extrémně vytížená, takže včera večer jsem to přečetla, něco málo si poslechla, dnes jsem pokračovala, večer to dotáhnu do konce.. Sira Eltona Johna moc nemusím, jen velice výběrově.. Ekseption – to jsem ale vůbec neznala, byť samozřejmě třeba Air v jejich podání znám, jezdili na to krasobruslaři, jen jsem marně, v době bez PC, dumala, kdo to hraje.. 🙂 Máte tam od nich celkově zajímavé věci, a další se dají dohledat, takže si to zařadím do oblíbených, je to paráda. A musím vám poděkovat, stejně jako kočka, za připomenutí ELP – a jen tak mimochodem, Hoedown je senzační, ale Varga by to dal taky.. 🙂 Mám ho dost naposlouchaného, dokonce jsem měla to štěstí vidět ho naživo, takže bych vsadila boty :-). Ještě musím zmínit Kartinky, to mám moc ráda v klasické podobě – ale těším se, až si to večer poslechnu v podání ELP, nikdy jsem to neslyšela. Uvědomuju si, jak je kouzelné i vlastně v důchodovém věku ještě něco nového objevovat, a tady na Vlkovu je to pravidlem, nejen co se muziky týká 🙂

    • Jethro napsal:

      Tu poznámku o Marianovi jsem směřoval speciálně na vás. Věděl jsem, že se ozvete 🙂

      • vera napsal:

        Mně to bylo, Jethro, naprosto jasné, že jste toho Mariana mínil jako šťouchanec 🙂 ..

  7. Petr napsal:

    Tenhle tyden jsem pozde, trochu jsem jezdil po horach.
    Nabidnu Edgar Broughton Band

  8. vera napsal:

    Tak jsem se k tomu poslechu ELO dostala až dnes – ale dopadlo by to asi stejně, jako s Eltonem Johnem, holt na můj vkus moc uhlazené.. 🙂 Nicméně díky za Ekseption..

Komentáře nejsou povoleny.