Filip a ti ostatní kolem něho… díl I.


Náleží k tomu nemnoho umění a práce, aby byl člověk počat,

jakmile se však narodil, jest na sebe vzíti péči pilnou a úzkostlivou,

aby byl odchován a vychován.                                     PLATÓN

 Původně jsem chtěla po prázdninách přidat, do „Anitina krámku“ příběh malého Filipa, který se skutečně udál. Chlapec se stával, nejprve pozvolným terčem posměšků, postupem času, byl zaháněn stále častěji do kouta z kolektivu třídy. Pravděpodobně, tedy víceméně konstatování, pod kterým by se možná rozvířila debata. Na jedné straně, by byla doplněna příběhy, podobnými, jako vejce- vejci. Umím si představit, že by se mohl najít i výkřik, který by zhatil celý můj článek a přetočil by se v nenávist, k některým společně žijícím občanům. Rovněž, by nemusel být zcela pochopen, že nejde o napadání, učitelů a ozval by se někdo, striktním nesouhlasem z řad  pedagogů. To tedy všechno za předpokladu, že by vás vůbec zaujal.  Samozřejmě, že mě také napadlo, že na toto téma, už toho bylo napsáno hodně. Celý příběh, by mohl tak nějak projít, jako strohé potvrzení, ne dobré věci, anebo dokonce konstatováním „mě se tohle netýká“

napsala  Anita

Právě proto, že vím, že téma, které mám v úmyslu otevřít, se týká úplně každého z nás. Když píši každého, rozhodla jsem se ten článek napsat netradičně, formou vyprávění příběhu. Jednu krátkou epizodku života, kde se nepromítne celý život. Nemá být vnímán, jako díl nekonečné soap opery, při kterém by pravděpodobně, nezůstalo oko suché od smutku. Záměrem je evokovat k zamyšlení nad benevolencí stále zvyšujícího se vzájemného napadání, citové deprivace společnosti, štafetově, generačně přenášené na děti a tím, čím dál prohlubující se emocionální prázdnoty pro budoucí pokolení. Pozvolné, přivykání si na násilí tak, že se stává téměř, již součástí obecné normy.

Pokud vlk dovolí, byla bych ráda, aby je pouštěl na sklo po částech.  Každou část, je možné komentovat, přidávat své kultivované názory. Chtěla bych především zaujmout vás, milé Kosířky matky, babičky. Právě vás, protože jste ženy, nositelky nových životů a záleží především na vás, při výchově potomků, jaký budou mít citový vztah, nejen k ostatním vrstevníkům, ale ke všem lidem i do budoucna, tedy i ve své dospělosti. Pravděpodobně to nebude nic pro Kosíře, ale dveře se jim tu nezavírají, protože i oni jsou nedílnou součástí na výchově harmonicky vyrovnaných osobností. Dětí, co by dědiců přenášející vzorce chovaní, především svých rodičů a lidí v jejich nejbližším okolí, do dalších generací. Tak, aby cit, empatie se neustále nevytrácela ze vztahu člověka k člověku a nenahrazovala se stále zvyšovanou agresivitou.

Předložený příběh, nemá být pouze konstatování a ukázaní na nějaký nešvar, už vůbec ne, výkřikem skandálu, hodného bulváru. Účelem je poukázat, kam může dojít přehlížení dítěte. Je sondou, do jemné bezbranné dušičky, která si sesbírá v průběhu dvou let, velmi mnoho náhlých změn a zkušeností, kterým nemůže rozumět. Přijímá je odevzdaně a bere je tak, jakože musí opravdu být a je, zcela běžnou formou druhé strany života, vedle lásky, porozumění, shovívavosti. Vlastní, postupnou rezignací dítěte, společně s netečností dospělých, však nabaluje na sebe velké starosti, ve kterých tápe a se kterými si neumí samo poradit. K závěru školního roku, kdy končí teprve 2.ročník, svého postupujícího se školního vzdělávání pro život, vše vygraduje a  vynoří  se tu pojmenování, jeho trápení  – ŠIKANA. Příběh není o vinících šikany, není o hodnocení dětí a jejich popudech, proč dojdou k zášti k jednotlivci, ale tak trochu se dotkne přehlížení, bagatelizování, obtěžování, neochoty dospělých a v neposlední řadě, zakopnutí pod koberec a krátkozraké ponechaní k samovolnému vyhnití „problému“.

Příběh osmiletého chlapce Filipa, má více rovin, proto jsem se rozhodla ho posílat po částech. Tento příběh je autentický.  Pouze jsem si dovolila ho trošku zabalit do určitého prostředí a zjemnit tak strohost, aby se dal lépe pochopit a citově prožít. Jádro je tedy skutečnost, niterné prožívání babičky Žofie je předpokládané a doplňuje, tak především charakter chlapce, pravdivě neúčelově dokresluje jeho osobnost.

 Příběh babičky Žofie a vnuka Filipa, by se mohl stát mně, vám a vlastně úplně všem. Jen si nejsem jistá, jestli jsme na to já, vy a všichni, nevyjímaje školní instituce zcela připraveni.

Podotýkám, že nejsem spisovatelka a má obratnost psaní vyprávění, může mít své hrubé nedostatky. Tedy prosím, buďte shovívaví a nesuďte, dle úrovně slohové stylizace, ale zkuste se zaměřit na obsah a pochopit, co vám všem chci příběhem sdělit.

D ů l e ž i t ý  dodatek.

Všechna jména jsou smyšlená, úmyslně jsem je změnila, tak abych i více zdůraznila některé osoby, jež se ve vyprávění prolnou a umocnila vaší představivost, základních rysů aktérů. Pokud čistě náhodou, lidi s takovými jmény znáte, nepřisuzujte jim žádnou souvislost s celým příběhem.

 

Vysoké teploty na venkovním teploměru připomínaly, že se blíží léto a děti budou mít za půl měsíce vytoužené prázdniny. Sofie přišla celá upachtěná, automaticky jsem ji podala, vychlazenou vodu. Lačně se napila, prohrábla přírodní blonďatou kštici, úlevně zhluboka vydechla a odfoukla si vzduch, přes svůj červený spálený obličej. Znovu dlouze a silně s povzdechem hlasitě vzdychla, pomněnkové oči, se jí leskly, nenápadně je utírala, ale já poznala, že ji něco trápí.

Známe se od studií ze střední školy. Už je to velice dlouho, za ta léta jsme se staly důvěrnými kamarádkami. Společně řešíme bezmála čtyřicet let veškerá trápení a také se vzájemně podporujeme i těšíme ze všech našich úspěchů. V mládí jsme si špitaly, o svých láskách a řešily všechny „dívčí tajnosti“. Roky přecházely a naše bláhové sny se staly realitou, obě se vdaly, měly děti, vlastně Sofia, jen jednu vymodlenou dceru Valentýnu a nyní máme milovaná vnoučata.

Prohlédla jsem si znovu Sofiinu ustaranou tvář a přímo bez okolku se zeptala: “Tak co se děje?“ Svraštila čelo a přemítala, jak začít. Trochu jsem jí chtěla pomoc odreagovat se, otázkou na jejího prvorozeného vnuka Filipa.

Většinou to zabíralo, Sofie, vždycky při řeči o jejich Filípkovi celá zjihla a rozpovídala se o něm. Pyšnila se, jaký je šikovný, hodný, nadaný chlapec. Často mi ukazovala jeho kresbičky, které ji namaloval a srdečně obdarovával. Měla je všechny úhledně chronologicky zařazené a schované ve složce. Filípek, kreslil rád a často. Vždycky, snad už od batolete měl u sebe tužku, anebo mu vykukovala z kapsičky nějaká pastelka. Po každé návštěvě vnoučka u babičky, stala se Sofiina lednice galerii dětského fantazijního světa, do detailů vypilovaných barevných obrázků, přichycených magnetkami. Filipa jsem znala dobře, hrával si rád s našimi vnoučaty. Nikdy jsem nezpozorovala, že by byl zakřiknutý nebo si naopak vynucoval pozornost. Děti ho měly rády a on také je, bylo vidět, že je mezi nimi šťastný. Chlapci se vzájemně na sebe vždycky těšili, vroucně se objímali při shledání o prázdninách, těžce se slzami v očích a smutkem v tváři při loučení.

Tentokrát se mi nepodařilo kamarádku rozveselit. Opět si povzdechla a těžce ze sebe dostávala slova. Dozvěděla jsem se, že Filip se vrátil smutný ze školy a byl pevně rozhodnut, že už nikdy více do školy, nepůjde. Děti se s ním ve škole nechtějí hrát, bavit, kluci do něho i kopali, pak ho dva chytli a třetí rval vlasy, to už bylo na něho opravdu hodně. Po vyslechnutí Sofiiných slov se mi tajil dech, na okamžik jsem ztuhla a cítila stejně se Sofií, ale vlastně ještě o trochu víc. Věděla jsem, že problémy s dětmi ve škole se táhnou, už přes rok a půl, ale nikdy to nebylo napadení více chlapci. Chvilku jsme ještě společně probíraly, jeho učitelku Marnou. Nechápaly, proč byla vždy, tak laxní, při upozorňování Valentýnou, kdy jí jasně, již několikrát od pololetí první třídy,poukazovala na svoji obavu, že jde o náznaky skryté šikany. Vždycky ji bylo stroze odpovězeno, že si všimla, že Filip není oblíben mezi spolužáky a že je samotář a ona osobně se všemi dětmi, již několikrát, vedla řeč na téma, kamarádství, tečka. Takto se vždycky vyjádřila paní učitelka Marná. Na třídní schůzkách, jinak Filipa chválila, jako pilného, samostatného, vzorného žáka. Nic jsme se Sofií nevyřešily, nedalo se ani utěšovat. Každá jsme měly plno otazníků v hlavě, ale obě dvě jsme věděly, odkud vítr vane a že tohle, jen tak nerozlouskneme.

Sofie odešla a mně se začaly vracet vzpomínky o osm let zpátky. Tehdy také, přišla Sofií i se svým manželem Pavlem. Oba byli šťastní a oznamovali nám, že mají zdravého, šikovného vnoučka. Přijeli k nám hned na večer, přímo z porodnice. Tenkrát jsme chlapce zapíjeli, na zdraví, na štěstí, na spokojený klidný život,….. přitom se Sofie rozvykládala. Líčila, jak se vyděsila, že malý nebyl u Valentýnky v pokoji,….. jaké má její dcera štěstí, když viděla, jak pěkný vztah má se svojí tchýni Maruškou, která ji přijala, jako vlastní dceru. Přidávala jsem střípky vzpomínek, kdy se kamarádka rozmluvila více, s postupem času. Niterně jsem nyní prožívala, její dávné vyprávění, procházelo mnou, jako ucelený obraz skutečnosti odvíjejícího se ve filmu.

Sofie došla ke dveřím s označením rooming-in, pod ním zkontrolovala letmo vizitku se jménem své dcery, aby se přesvědčila, že vchází do správné místnosti. Vplula dovnitř a zvědavě si obhlížela malý standardní pokoj se dvěma lůžky a dvěma maličkými prázdnými postýlkami. V pokoji byla zatím Valentýna sama, seděla na posteli. Vedle ní stála Maruška, přendávajíc ovoce a balíčky laskomin ze své velké tašky na noční stolek. Obě zastihla ve veselém hovoru, který svým příchodem přetrhla. Zprvu se Sofie vylekala, když spatřila prázdnou postýlku a hned se ustrašeně zajímala, co se přihodilo. Její unavená, ale šťastná dcera ji vysvětlila, že syn musí být v inkubátoru, neboť porod byl dlouhý, trochu se zkomplikoval, tak musí dostávat antibiotika. Ubezpečila ji, že za chvíli přijde sestřička a odvede ji podívat se na malého a s úsměvem dodala, že je moc krásný.  Maria souhlasně kývala hlavou, ale odtáhla se do kouta. Sofii neušlo, že jejím příchodem byla zaskočena a ztratila řeč. Konečně se otevřely dveře a za nimi nakoukla sestřička. Vyzvala Sofii, že se může jít podívat na svého vnuka. Byla nedočkavá, srdce ji poskočilo radostí, že konečně uvidí miminko a přidala se svižným krokem za sestrou. Bylo ji divné, proč jde s nimi i Maruška, znovu se na malého dívat, když už ho viděla. Možná, že ji to i trochu vadilo, přeci jenom, jako matka své dcery, si připadala i tak trochu, jako důležitější babička. Šly nekonečně dlouhou chodbou, až na úplném konci sestra otevřela místnost, ukázala na plastikovou krabici plnou hadiček, ve které byl novorozenec. Na skle byla zavěšena cedulka se včerejším datem a s hodinou těsně před půlnocí. Pod ním velkým písmenem Filip Kozák – 54/3800. Štěstím, se jí nahrnuly slzy do očí, když spatřila spokojeně oddychujícího vnoučka, otočila se na Máriu a radostně, zašeptala: “Celý po tatínkovi“, připadlo jí, jak by tam ležela miniatura, jejího zetě Ivoše. Maria rozpačitě pokývala hlavou a chvilku se zadívala na Sofii, jako by čekala nějakou další reakci,…..nedočkala se. Sofie byla unesena svým vnukem a naplněna neskutečnou emocí pocitu blaha, pýchy a radosti. Na tento moment si vzpomínala, až později. Pokaždé, když se s vnukem setkala, vždy se jí i jasně vybavila tehdejší Máriina rozpačitost.

Filípek, jak rostl, byl moc roztomilé hezké dítě, měl černé vlasy, uhlově tmavé oči a snědou pleť.  Sofie s ním vždycky chodila, jako pávice, hrdě ho držela v náručí, později ho vodila za ruku a vnímala, jak se všichni za nimi otáčí a vlídně se usmívají na ni i na mírně exoticky vyhlížející šikovné, krásně okaté dítě.

 Někdy na večer, ji přepadaly myšlenky a trýznila se obavami, jestli to nebude mít chlapec v životě obtížnější. Několikrát procházela fotografie svých předků. Promítala si Ivošovy fyzické rysy a porovnávala je s oběma jeho rodiči. Jeho tatínek byl plavovlasý, štíhlý vysoký muž s šedozelenýma očima a bledou až alabastrovou pletí. Maminka Maria, byla úplným kontrastem jejího manžela, měla stále do mírně bronzova opálenou pleť, husté havraní vlasy a čokoládově hnědé výrazné oči. Původem byla Slovenka, z malé obce u Fil´akova, kde žilo, k poměru obyvatel nejvíce Maďarů. Ivoš měl vysokou štíhlou postavu a bledou pleť po otci, černé krátce ostřihané vlasy a hnědozelené oči. Bylo na něm jasně vidět, že je vlastním synem rodičů a posbíral do své genetické výbavy od každého něco.

Vzpomněla si na dávno zapomenutý americký film, jehož titul se již v její hlavě vymizíkoval. Tehdy, když ho shlédla, byla Valentýna malá a ona spíše citově prožívala tragikomický děj. Kde dobře situovaným bílým novomanželů se narodil černý chlapec. Matka dcery při pohledu na svého vnuka v porodnici omdlela. Podezření muže, že mu byla, jeho milovaná žena nevěrná, spěl k rozvodu a odmítání připustit, že jeho syn by měl být černoušek. Vyústěním, scénáře filmu, bylo probrání babičky po několika dnech z agonie a její přiznání se k jedinému prohřešku, v jejich, jinak šťastném, ale bohužel neplodném manželském životě. V samém závěru její zeď, po boku její dcery, tedy jeho manželky, šťastně defiloval s kočárkem, ve své firmě a všem svým zaměstnancům představoval hrdě svého syna.

 Sofii v té době vůbec nenapadlo, že se jí někdy, bude týkat boj s diskriminací pleti jejího vnoučete, ani ji nikdy nepřišlo na rozum, že to nebude boj lehký. Při jednání s lidmi nedělala etnické rozdíly, ba dokonce se jí vždycky příčily, přehnaně radikální výpady většinové společnosti proti menšinové. Rozčilovalo ji, že žije v civilizované zemi, kde barva pleti a národnostní otázky, by už dávno, měli být v 21. století smírně vyřešeny, jasnými pravidly spolužití a ne stále rozdmýchávány intolerancí a zostřování se k vzájemné nenávisti.

V tomto okamžiku, končím první část mého vyprávění. Chci vám dát všem, kdož jste dočetli, možnost se zamyslet nad otázkami, která se tu nabízí

Známe úplně všichni své předky a skutečně víme vše i o jejich nejintimnějších tajemnostech jejich života?

Jsme schopni konečně pochopit, že barvu pleti, tradice všech národů, bychom konečně měli začít brát vzájemně vážně a vychovávat své potomky k chápání vzájemného respektování a spolupráce všech lidí, potírat i trestat s opovržením rasismus, byť by byl jen v náznacích?

Uvědomujeme si v dnešní době, kdy dochází k časté mezinárodní migraci lidí, zda, se chceme obávat, o své potomky, které se nám již narodili nebo teprve narodí, stejně tak, jako se strachuje Žofie, že její vnuk může mít v životě, těžší pozici při své vlastní seberealizaci?

Vysvětlení, aby nedošlo k nedorozumění. Není nic špatného na tom, že se do rodiny narodí dítě se znaky evokující jinou národnost. Nedobré je to, že se neustále naráží na netolerantnost akceptovat individuální zvláštnosti různého etnika, žijící v jedné společnosti. Nehodlám tu popisovat, to co bylo již mnohokrát popsáno, ale vybrala jsem přímo článek, který se nás všech týká a opravdu stojí za to si jej přečíst.

Jiná národnost – jiný přístup k dítěti

http://zena.centrum.cz/deti/skolaci-a-pubertaci/clanek.phtml?id=742720

 Otevřená diskuse není pro ty, jež by chtěli plivat na národnostní menšiny, ne tady prosím ne!  A kdyby přeci, jen někdo měl touhu, za každou cenu excelovat, jako hlupák, dovolila bych si poprosit o přehlížení, takového příspěvku a bez dalších reak cí na něj.

Příspěvek byl publikován v rubrice Anitin krámek se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

51 reakcí na Filip a ti ostatní kolem něho… díl I.

  1. Kanalnik napsal:

    lidskost… dekuji za prvni cast pribehu, kterym prekypuje lidskost, ktera mi casto pri mem brouzdani online chybi… chtel bych doplnit svuj pohled k Vasi zmince o Kosirkach a Kosirich – myslim si, ze pri vyvoji, vyrustani a tvarovani deti hraji podstatnou a rovnocennou roli oba rodice (v idealnim pripade) a je skoda, pokud tu roli hraje (prevazne) jen jedna polovicka… proto ja jako osoba muzskeho pohlavi neplanuji byt v techto otazkach upostranen 🙂 [coz neni v zadnem pripade mireno proti Vam ci Vasi formulaci, ale jako moje deklarace do plena – treba nas tu takovych bude vic ;-)] … tesim se na pokracovani a jsem tez zvedav na diskuzi

    • anita napsal:

      Také děkuji, musím vám říct, že je velmi důležitá role pro výchovu dítěte obou rodičů, je to velmi ideální, když oba dokáží dětem předávat cit . Víte, ono je to, ale těžké, protože přirozeně mají muži větší ostych a ženy jsou více citověji založeny, mají na to, taky trochu jiné hormony. Někdy vyjímky, však potvrzují pravidlo. Já budu velice ráda, když se mi tu více mužů ozve, že oni, také nechtějí být upostraněni (hezkej výraz) 🙂

  2. Analytik napsal:

    Hezký článek, Anito.
    Dovolím si podotknout, že problémy jedince s kolektivem, které mohou vyvrcholit šikanou, nemusí pocházet jen od barvy pleti. Důvodem exkomunikace z kolektivu může být třeba obezita, vada řeči (koktání) nebo i dobrý prospěch (šprti).
    Část viny mohou nést i rodiče. Právě ve Vašem příběhu si byli vědomi odlišnosti barvy pleti od místního normálu a přestože to před chlapcem nedali najevo, on to vycítil a tím klesla jeho suverenita. Takoví jedinci se pak straní kolektivu a ostatní spolužáci je berou jako něco cizího a neznámého. Neznáma a tajemna se většina živočichů bojí, to je sdružuje a pak v přesile proti neznámu bojují – a je tu šikana.
    Kdyby takový človíček prožil předškolní věk v prostředí, které by ho uznávalo bez jakýchkoli pochyb, neměl by problém se ve škole zařadit. Možná, kdyby hned z počátku provedl pár lumpáren, měl by šanci získat vedoucí místo v hierarchii třídního kolektivu, což by však asi snížilo jeho oblíbenost u paní učitelky. Ale nezavděčíte se všem 😉

  3. AlenaK napsal:

    Anito, přinesla jste na Kosu velmi náročné, citlivé a nekonečné téma. Ale úžasně lidské. Výchova dětí v rodině, škole, sportu nebo zájmové činnosti k toleranci je podle mne snad nejtěžší disciplina na světě. Z odlišnosti či handicapu se může stát přednost. Cením si přístupu obou diskutujících mužů, souhlasím s nimi a děkuji za jejich vstupy. Z Filípka může být časem třeba další Gebre S. nebo dokonce Obama. :-). S geny se nic nenadělá. Ti, co se dopouštějí šikany, bývají samo frustrovaní a mají často problémy samí se sebou.

    • AlenaK napsal:

      A pozdravujte babičku Sofii od jedné kosíří babky a utřete jí slzy. To Vy umíte, jak málokdo. A taky jí řekněte, ať pošle Filípkovy kresby do nějaké soutěže nebo do redakce dětského časopisu. Co vy na to? Třeba to bude jednou druhý Picasso.

      • anita napsal:

        🙂 bude určitě ráda a bude věřit, že i ve škole si všimnou, že by je mohl reprezentovat v matematických olympiádách nebo v kopané.

  4. anita napsal:

    Analytik
    určitě máte pravdu a dobře jste to napsal, jenomže, tady jde o to, proč jsou to pro děti odlišnosti, kterých se bojí. Někde ty děti musely slyšet, něco, co je k takovému jednání vede. Vím, proč se tak kolektiv ostatních choval, ale ono je to skutečně popsáno, až v těch dalších částech. Nejhorší na tom je, že je hodně způsobů, jak učitel může hodit dítě do kolektivu, když má i nějaké vlohy o to je to jednodušší. Ono by v kolektivu, žádné dítě nemělo být nikdy v koutě a to ani dobrovolně, proto se chodí do školy, aby se naučilo spolupracovat v kolektivu. Každé jeho vyčleňování někým nebo sebou může mít důvody a ty je třeba zjistit, proč je nebo se zdá, dítě být tak silným introvertem.

    AlenaK
    kéž byste měla pravdu, ale je škoda, že my tady nemáme ve skutečnosti a už vůbec ne ve filmu žádného, takového hrdinu. Vzor pro obě strany. Všimla jste si, jak jsou vždycky prezentovány. Můžu vám říct, že jsem byla velmi potěšena, když jsem poprve za svůj život uviděla v televizi, že romská žena zachránila před smrtí lidi pomohla jim z auta, které skončilo v rybníce.
    Děkuji vám oběma za příspěvek

    • Analytik napsal:

      Anito, třeba ta nedůvěra a odpor k něčemu odlišnému mohou být vrozené.
      Jsou známy příklady i z říše nižších živočichů, třeba ptáků, kteří napadají odlišně vybarvené jedince svého druhu, třeba i vlastní sourozence.
      Proto například albíni mezi ptáky nemají v přírodě šanci na přežití. Ostatní je uklovou.
      Možná i sama příroda má rasistické sklony udržovat čistotu genofondu.
      Ale u dětí to bude spíše načichnutí nevhodnými postoji jejich rodičů.

  5. Lex napsal:

    Anito,
    článek je napsaný dobře, o tom žádná. Smutný příběh. Žel, vcelku typický. A určitě Vás i mnohé jiné nepotěším svým názorem, že se na tomhle nic nezmění. Ne dnes, ne za rok, ale možná ani za století. Možná nikdy. Dokonce se bojím, aby to nebylo ještě horší.
    Z Vašeho článku jakoby mimochodem vyplývá, že příběh Filipa je „česká záležitost“. Záležitost české etnické intolerance, xenofobie, rasismu. Jistě, takhle je nám to vtloukáno do hlav multikulturalisty, že to tak je. Možná ano, možná ne. Možná je to genetická záležitost lidí země středoevropského prostoru, která nikdy neměla přístup k moři, k vzdáleným zemím, ke koloniím. Země sice ležící na křižovatce cest, jenže cest, po kterých se konala doprava koňskými povozy či pěšími krajánky. Jó, to Británie, Holandsko, Portugalsko, Itálie a další, to bylo něco jiného. Všimla jste si při zahajovacím ceremoniálu OH v Londýně, že mezi domácímu účinkujícími dětmi i dospělými bylo snad více lidí jiné než bílé pleti?
    U nás nikoliv, u nás je tahle „vymoženost“ až důsledkem vývoje po roce 1989. Předtím tu byli jen Vietnamci v zájme spřátelených vztahů. A dopihele, nikdy s nimi nebyly problémy, až nyní, v posledních letech, kdy už jim nestačí ovládnutí trhu s textilem a obuví, a dali se na zločin – výrobu a prodej tabáku a marihuany (samozřejmě, že značkový textil a obuv padělali vždycky).
    Prostě, země Koruny české byly vždy domovem „bílého člověka“ – prosím nebrat pejorativně – na národnosti až tak úplně nezáleželo. Tu a tam se vyskytli i cizinci z exotických krajů, ti ale bývali přijímáni v dobrém, protože byli nositeli „přidané hodnoty“ – přinášeli něco nového nebo neobvyklého, ať už ze světa materiálního nebo vzdělanostního či kulturního.
    Kdo ale tvoří ty deseti a statisíce přistěhovalců posledních dvou desítek let? Nebudu tuhle myšlenku dotahovat do konce. Je katechismem multikulturalistů, že jejich přínos spočívá už jen v tom, že tu jsou, že „obohacují“ naši existenci znaky své původní domoviny. Nejsem multikulturalista. Ani intolerant, ani xenofob tím spíše ne rasista. Jen nevyznávám logiku multikulturalistů. Naopak, nemyslím si totéž o onom „obohacování“, „přínosu“, naproti tomu si myslím, že čím dál vzniká více podobných situací, jako je tomu s Vaším Filipem.
    A nic na tom jen tak nezmění výchova. K toleranci snad ano, k tomu, aby nedocházelo k šikaně sotva. Ona totiž ta šikana existuje i v těch opravdu multikulturních společnostech, v té Británii, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Spojených státech a kde všude. A má mnohdy podobu, o které se nám ani nezdá.
    Obávám se, že například v Anglii bude zažívat peklo dítě bílých rodičů ve třídě převážně barevných dětí, o náboženském fanatismu ani nemluvě. Situaci v zemích národnostně antagonisticky rozdělených či dokonce založených na kmenových principech si ani nedovolím představovat – to píšu jako protiklad k té případné „české záležitosti“.
    Nesouhlasím s rasismem, nesouhlasím s xenofobií, nesouhlasím s etnickou intolerancí založenou jen příslušností k jinakosti. Ale věci chápu rozhodně v souvislostech. Vždy se snažím dobrat se příčin těch následků. A mohu-li, pak se přičiním k odstraňování následků potíráním jejich příčin. Jenže příčiny, jejichž podstata tkví v genetické výbavě člověka, lze ovlivňovat ztěží, pokud vůbec. Jevy, o kterých píšete, jsou vlastní živočišné říši od nejjednodušších organismů. Jinakost příroda netrpí. Výjimkou je až člověk se svou druhou signální soustavou. Ale dá to práci!!!!
    Vím, že jsem Vás nepotěšil, a možná jsem někoho i „nažhavil“. Ale je to můj názor, který nikomu nevnucuji.
    L.

    • AlenaK napsal:

      Lépe a v souvislostech .to okomentovat nelze. Hodně práce pro Člověka !!!

    • anita napsal:

      Lex
      opravdu nepotěšil a vím, že se některé věci špatně napravují, jde mi o to, aby se neprohlubovali,aby se dala šance všem ukázat co umí. Pokud to nezačneme nyní alespoň u svých dětí měnit, dočkáme se úplné citové deprivace. Pokud škola nedostane tolik prostředků, aby mohla citově na děti působit a budou nadále jen do nich vkládány informace, tak si „vyrábíme stroje“. Rodiče nebudou moc hrdě předvést dětem, že nejsou úplní budížničemové, ale umí pracovat a uživit rodinu, postarat se o ni, tak aby mohli společně prožívat bezstarostné chvíle, pak je tohle všechno špatně.
      Dítě má být na své rodiče hrdé, mají být jeho vzorem. Těžko bude vzorem rodič, který je flustrovaný, že nemá možnost práce a rodiče nemají prostředky na jeho rozvíjení vloh, to např.. No, tedy dost složité a zdá se, že neřešící problém. O tom, že by to mohlo být úplně jinak, z mého pohledu, bude jiný článek. Bude o tom, jak změnit ve školách přístup a zcela změnit prožívání výuky ve škole,tedy citově. Taky o tom, jak místo sociálních karet a honění nezaměstnaných po Czech pointech, se dájí rozlišit lidi, kteří pracovat chtějí, vzdělávat se, tvořit, pracovat na sobě a stát se opravdu pracujícími. Tak to bude až na přespříště
      Děkuji za příspěvek a doplnění příběhu, jako vždy, jste reálista a já snílek, který vidí mezery, že by to šlo, kdyby se chtělo opravdu investovat smysluplně a nechtělo jen krást.

  6. tata napsal:

    BOHUŽEL,ta trocha zarodku rasismu je už v každém znas,a zmaličkostí jí vnimaj i děti.NĚKDY ad dělate cokoliv je to ve VÁS.jenže to samé MÁ i ta druhá strana.JE TO PROBLÉM KTERY NEUMÍ NIKDO REŠIT.

  7. Petrpavel napsal:

    Je to na dlouhé zamyšlení, díky za článek. O dětech s jedním užitečným rodičem, i bez obou rodičů, vím mnoho, ve vlastní rodině. Není to lehlé, ale je to překročitelné, když lidé ví.
    Co vidím jako problém, je to, že mnoho lidí prostě neví, neznají, nečtou, nediskutují, nepoučují se, pak „to“ nastává. Musím proto souhlasit s Lexem, nikdy „to“ nebude vyřešeno, nikdy to nebude ideální, bude to vždy otázka přístupu nejbližšího okolí a vnitřní síly jedince.
    Nic proti multikulturalismu, ale já jsem konzervativní a myslím, že staletá tradice v místě má pro společnost svůj profylaktický význam a důležitost. Kdybych byl topák, napsal bych : víc, než si myslíme. 🙂

    • Lex napsal:

      Petřepavle,
      „nic proti multikulturalismu“ (já vím, že ta věta pokračuje a plně s tím pokračováním souhlasím, trochu ho rozvinu) – ano, pokud se jedná o multikulturalismus přirozený, evoluční, založený právě tím, jak jsem například psal o bývalých koloniálních zemích, jejich dominiích a koloniích, anebo svým způsobem „revoluční“ v případě civilizací, které byly přímo založeny jako multikulturní, jako například Spojené státy americké. Jinak je to v případě multikulturalismu „oktrojovaného“, tj. přílivu cizího etnického prvku na základě politiky vládnoucích elit. Ztěží lze očekávat u domácí majority vstřícnost, mají-li se o to, co za staletí vydobyli svou každodenní prací od „vidím“ do „nevidím“ (a není to přitom žádné bohatství) v největším počtu případů dělit s přišedšími, kteří si třeba své vlastní země přivedli „zu Grund“.
      Kde je příčina a kde je následek?
      Jistou podobnost vidím v případě „sjednocování“ států, které není přirozené, tj. nevyrůstá z vlastních integračních potřeb lidu sjednocujících se států, ale jde o proces prosazovaný vládnoucími politickými elitami (třeba v zájmu ekonomickém, tj. v zájmu dosahování vyšších zisků, nebo v zájmu geopolitickém při vyvažování surovinové dostatečnosti, nebo v zájmu vojenském atd). Jak končívá takovéto sjednocení – vzpomínáte – „Sojuz nerušimyj respublik svobodnych splotila na věky Velikaja Rus…“. Jako dosud skoro všechno, co mělo být „na věky“, při větším otřesu – kde je ta „nerušimosť“? Kde je v případě Jugoslávie, povstáními rozbitých afrických zemí etc. etc. Zíral jsem, že jen LOH v Londýně se zúčastní 204 států!! – díval jsem se na nástup v přímém přenosu a přiznám se, že řadu z těch názvů jsem nikdy v životě neslyšel – jak asi vznikly ty „samostatné“ státy?
      Anita doufá, že věci se dají změnit výchovou.
      Anito, obrousit hrany se možná dají, ale lidé se změnit nedají. Na spoléhání, že režimy změní své lidi, dojely dosud jen ty režimy, ti lidé ne, ti jsou tu stále stejní už od dob antických her (a zřejmě i déle), které jsou stále aktuální, protože se zabývají těmiž lidskými stránkami a vlastnostmi, které máme na tapetě stále i dnes. A to nejen v případech, kdy ke změně mělo dojít na bázi ideologie, ale ani v případech, kdy to bylo uskutečňováno násilím včetně hrozby nebo i uskutečňováním smrti.
      Ano, jsem realista. Nevěřím na chiméry. Jen na příčiny a následky.
      L.

      • Minorita napsal:

        Klobouček dolů, stejně jako o kousek výše naprosto pregnantně formulováno … Shodný názor, včetně argumentace, zastával můj moudrý otec, s kterým jsem v mládí prodebatil, respektive díky němu získal povědomí o mnoha věcech a souvislostech nejen bytí a existence rodu lidského …

      • anita napsal:

        Lexi,
        přesně, příčiny a následky. Jestliže jsou děti deprimovány a nejsou jim nastaveny možnosti seberealizace, není jim dána možnost žít ve shodě s přírodou. Jsou vtlačovány do revitalizovaných budek plné techniky uprostřed sídlišť, městkých center, nazývaných škola a vypuštěny po hodinách sezení a nalejvání abstraktních pojmů do hlavičky je vůči dětem velmi agresevní chování. Ty méně nadané deklamovat a všťipovat jim, jak jsou zlobivé a nevychovávat je. Nedat jim možnost popsat co prožívají vnitřně a neřešit _okamžitě_ jejich emoce, tak aby s nimi dovedly pracovat, zahnat je do ulic a nerozvíjet jimi osobně vybranou tvořivost. Odsuzovat, nekomunikovat,nezajímat se o ty příčiny, proč je dítě takové a hlavně je neřešit, pak je tu ten následek. Hlavně ten následek tu už trvá po mnoho pokolení. Ten absolutní nezájem, proč to dítě je takové a pátrat po jeho příčině, aby nedocházelo k daleko větší destrukci osobnosti. Opravdu se chceme dočkat vystřílení žáků a učitelu jedním deprimovaným žákem? Nebo konečně zařneme s příčinou pracovat, aby nedocházelo k následkům.Vůbec nemyslím na nějaké striktní převychovávání dětí, ale konečně pozvolné navracení dětí k jejich požadavkům, toha dítěte „chtít se dozvědět“, nikoliv ke strikně napsaným osnovám od zeleného stolu nebo dokonce řešit jeho přestávky.

  8. Kanalnik napsal:

    Mne jste pane Lex take moc nepotesil, ale to je v poradku, jen konstatuji 🙂 . Jak pisete, tenhle poblem (sikana) se tyka nejen CR a je viditelny jinde, a take mate pravdu v tom, ze CR ma svoji specifickou genezi prislusnych problemu v celospolecenskem meritku…. Na druhou stranu – clanek, alespon na mne, nepusobi tak, ze by mel ambice zmenit celou spolecnost ci vse nejakym zpusobem vyresit – to ani, jak uvadite, nejde. Spise mam pocit, ze Anita pristoupila k tehle citlive a hodne dulezite otazce z hlediska individualniho (nikoli celospolecenskeho), coz je, myslim, klicove, protoze individualni a lokalni pribehy formuji nakonec celou spolecnost. Navic za vsemi temito pripady sikany stoji individualni priciny – tedy to, jak funguje rodina, jake ma dite z rodiny sbevedomi, jaky pocit bezpeci mu rodice davaji, jak s ditetem komunikuji, jak komunikuji o problemech s ucitelem, jak ucitel reaguje atd (a to jak z pohledu ditete sikanovaneho tak sikanujicicho). Tyhle individualni priciny jsou klicove a pritom, myslim, jsou docela v dnesni spolecnosti stale upozadeny, spousta lidi o nich nepremysli a nevi o nich. V nekterych Zapadnich zemich je to povedomi mnohem vetsi – v CR tomu tak neni diky onomu odriznuti od sveta v desetiletich pred listopadem.

    Jako reseni bych tedy videl nejprve sam u sebe v roli rodice, a z sirsiho hlediska pak v osvete ve spolecnosti (a tam je otazka, jak tu osvetu provadet, zda bych se toho mel chopit treba i ja ve svem okoli, nebo zda by nejakou roli mel hrat napr. stat v propagaci zdravych vztahu v rodine ci ve vzdelavani v teto oblasti nejen u ucitelu), a to je samozrejme beh na nesmirne dlouhou trat, ale podle mne to stoji za to.

    Jinak nemohu souhlasit s odkazy na prirodu a jimi ospravedlnovat dysfunkcnost mezilidskych vztahu. Jsme preci jen lide a ne zvirata. Jiste, strach z neznameho mame, ale nemyslim si, ze by deti mely prirozene xenofobni sklony, ktere by prirozene vyustovaly v sikanu. Priciny podle meho nazoru nelezi v prirozene xenofobii, ale v malem sebevedomi sikanujicich – tedy pricina opet v rodine.

  9. Akela Vlková napsal:

    Milá Anito, díky za tento příspěvek. Vím co cítí babička Sofie, já jsem ve stejné situaci. Zatím se nic neděje… zatím. Syn si našel přítelkyni, okatou, tmavovlasou, hezkou a hodnou holčinu. Po krátké známosti s mým synkem přišla do jiného stavu. Když jsme jim pomáhali zařizovat pronajatý byt, tak jsme spolu jednou zůstaly samy a Denča se mě zeptala, jestli mě nevadí, že je poloviční Romka. Tak jsem ji řekla že vůbec ne, pro mě může mít pleť třeba zelenou, pro mě je důležité, že je to slušná holka a tím to pro mě skončilo. Jen jsem se jí zeptala, kdo je Rom, jestli maminka, nebo táta. Takže maminka. O její mamince jsem věděla, že pracuje, o tátovi jsem nevěděla téměř nic, jenom to, že maminka byla s holkama sama (Denisa má ještě mladší sestru). Holky ani jedna o tátovi nemluvily téměř vůbec, tak jsem to nechala být, na nic jsem se nikoho nevyptávala. Moc hezky obě mluvily a se i chovaly ke své babičce. Poprve jsem se s maminkou a babičkou setkala při křtinách naší malé.
    Obě dvě svůj původ nezapřely. Obě dvě byly milé a příjemné, s babičkou jsem si suprově pokecala. Budiž ke cti všem pozvaným – nikdo nedal ani babičce ani mamince najevo, že jsou tmavší než my ostatní. Můj syn nedá na starou babičku dopustit, je pravdou, že ona na něho taky ne. Naše malá je tmavooká tmavovlasá holčička s důlkem na bradě po své mamince. Když někdo cizí řekne, jéééé to je hezky opálená holčička, tak náš syn odvětí bodejť by nebyla, vždyť má v sobě z jedné čtvrtiny romskou krev. Z našeho okolí se nad tím nikdo nepozastavuje, všichni to vědí a berou to rozumně. Je pravdou, že naše Emča se nedá. Je to taková malá dominantní osůbka, která se snaží ve svých 2,5 letech prosadit si svoje. Pohybově je nadaná, bodejť ne řekne náš Honza, vždyť má v sobě z jedné čtvrtiny romskou krev, tak aby nebyla. Za rok má jít do školky, to bude takový její první střet s cizím prostředím. Tak uvidíme. A nakonec se vrátím k tátovi – dědečkovi naší malé. Nedávno se vrátil z basy a nikdo z jejich romské komunity s ním nechce mít nic společného. A všichni tvrdí, že to nebude trvat dlouho a bude sedět znovu. Babičce Sofii přeju pevné nervy a hodně sil, malému Filípkovi hodně štěstí do života. Vím z vlastní zkušenosti že už malé děti dovedou být hodně zlé, ale my dospělí je v tom nesmíme podporovat, ale musíme s těmi prcky mluvit, vysvětlovat a vysvětlovat. Většinou to padne na úrodnou půdu, ale musí být rozumná domluva s rodiči, prostě musí být dobrá vůle na obou stranách. Pracuji v mateřské škole, nikoliv jako učitelka, ale jako provozní, mezi děti se dostanu každý den a vidím, jak to chodí v praxi.

    • anita napsal:

      Akela Vlková
      děkuji, vy mně všichni předcházíte, no to všechno je trošku složitější, tady jde o to, co si všechno dítě musí prožít a nakonec mu schází někteří lidé, kteří by ho mohli podpořit. Také vám přeji ať vám dělají vnoučata jen radost .

      Zvláštní je, že my se neumíme tak citově semknout a cítit , tak jak to umí třeba jiné etnikum. Možná, že je to někdy hodně hlasité, pro někoho z nás neúměrně procítěné, ale myslím si, že je daleko lepší třeba i hlasitě projevovat emoce, než je v sobě zadržovat.

  10. anita napsal:

    Analytik , tata
    to přičichnutí nevhodných postojů nejbližších je skutečně to základní. Jsem člověk a mám své racio, které jako člověk užívám. Pokud se mi dostane do hlavy informace, že cokoliv je odlišné je to i špatné, tak by se mi měla dostat i ta druhá informace, že to není pravda. Je lehké podsouvat dítěti lež, do doby než se přesvědčí, že jsme mu lhali. Jde o to, aby se tu pravdu dozvědělo jinde, ve škole, v mediích a naopak, nebylo utvrzováno v bludu. Jako lidé, bychom neměli primitivně přemýšlet nad tím, že nám bude ujídat, ale nacházet jeho schopnosti, podporovat je a snažit se je využít ve vzájemném souladu. Živočich jedná pudově více, než rozumově i my už jsme postupně taky hnáni, ne tedy zatím do pudu o sebezachování, ale studeného rozumového kalkulu. Dnes nám vadí národnostní odlišnosti, zítra to budou postižení, pak budou následovat kmeti a pak, kdo bude na řadě ?

    • Petrpavel napsal:

      Nebyl bych tak tvrdý k vnímání národních, národnostních, civilizačních odlišností. Prostě jsou a nutit se je vymazat je chybou. Argumentace pokračováním tendencí s odkazem na postižené, kmety je velmi zavádějící. Něco jiného je přece iluze, sen o krásném soužití, než skutečnost. Rozdíly jsou dány, a je uměním každého jedince či společnosti je respektovat a vnímat, napomáhat je řešit ku prospěchu všech zúčastněných stran, ne se pokoušet je zastírat neumělými pokusy o nastavení tzv. stejných podmínek (např. naše vláda : bydlení, energie, služby, zdravotnictví pro invalidního důchodce vers. energického vydělávajícího třicátníka) nebo dokonce pouhou slovní ekvilibristikou ( tzv. rovnost šancí při zhasnutí za privatizace) .
      Myslím, že není ukázkou citové a sociální vyprahlosti vnímat úsměvně a seriózně kriticky pokusy nevidomých o zlezení osmitisícovky nebo účasti na bungee jampingu či sjezdovém lyžování, stejně tak pokračující rozšiřování paraolympijského sportu ( dnes jsme zrovna četl článek o podvodech v těchto olympijských kategoriích).

    • Bavor V. napsal:

      Asi je to trochu dáno i tím, že kdysi jsme sem zvali „hosty“, tedy německé osadníky, kteří nám měli pomoci zkultivovat krajinu a pomoci s rozvojem hospodářství. Bohužel se z hostů stali „páni“ a „hosty“ se stali původní obyvatelé. Takže každý, kdo sem přijde teď a chová se „jako doma“, automaticky vzbuzuje nedůvěru. Proto nám nikdy nevadili vietnamci, protože o nich člověk pořádně nevěděl. Zatímco cikáni se projevovali většinou nevhodně. To není rasismus, to je podvědomá obrana.

      • anita napsal:

        nemyslím si, že s podvědomou obranou se nedá pracovat, jen člověk musí chtít se vzdát předsudku, dát možnost nahlédnout a nehodnotit sám podle toho jak on, jenom on sám nahlíží, tedy egoisticky. Má vštípený vzor určitého chování a ten, kdo se neumí vlézt to jeho pohledu, tak je zatracen. Pravidla chování, která se překračují jsou samozřejmě postihovány. Pokud ovšem budeme poukazovat na někoho prstem, že kradl ve vesnici slepice a tak musí celý rod po pokoleních ty slepice krást taky, tak to je špatný náhled. My musíme vědět, proč ty slepice kradl. Byl kočovníkem, jako komediant s určitou dovedností a exotikou přišel až k nám, zůstal ne proto, že chtěl krást, ale bavit, brousit,.. dokud zaujal byl i placen, když přestal bavit, okoukal se, byl vyhozen odsunut a dodnes je zasunut do určité škatulky a nemá možnost z ní vylézt. Jenže chyba není v něm, on je nakonec zahnán opravdu ty slepice jít krást. Tedy v dnešní době to nebudou jen slepice. Pak už stačí zjistit, že když můj děda a můj táta a strejda se uživil jako zloděj, uživím se i já, vždyť mi nikdo nevěří a nikdo mi nepomůže, abych mohl ukázat, že já umím.

        To povědomí, přežívá, znáte Polednici a K.J.Erben snad nebyl žádný rasista, jen chtěl přiblížit, jak moc dítě křičilo „Bodež si ty cikáně mlčelo“, jaké jsou asociace každého z nás, co se nám vybaví „zlobivec „, ne lidé, kteří mají, jiné tradice jiné emocionální prožívání , jsou temperamentnější a to se promítá v jejich životech. Více temperamentu a emocí, tím větší možnost využití jich i k nedobrým věcem, zvláště pokud má člověk strach, že je tlačen do kouta, že se mu apriory nevěří.
        Tady je vidět, jak se výchova odraží na další pokolení, když chybí vzory a když se nevěří člověku nevěří, nedá žádná možnost, nehledá jiná alternativa.

        • Bavor V. napsal:

          Anito
          ty cikány jsem uvedl jen jako příklad, protože se o nich moc mluví. Ale jsou to i Rusové či Ukrajincy (ypsilon dle Š+G). A jsou i jiní, kteří nám dělají starosti, protože si přinášejí své zvyky, které jsou někdy pro nás buď nepochopitelné, případně nepřístojné. Zejména proto, že se tak projevují veřejně.

    • tata napsal:

      ANITA…………..NEVYM proč se obracite zrovna kemě?nebo jste muj přispěvek vyhodnotila jako že ja to vyhodnocuju tím zpusobem?

      ja řikám jen že ve věčině v nas te předsudek je,mužete si stokrat řikat že ne,duležité je pak vaše další chovaní,a stím ja teda nemám problem.JENŽE tendle přistup má i druhá strana
      vyte ale celkem nesouhlasím s vaší poslední větou………………Dnes nám vadí národnostní odlišnosti, zítra to budou postižení, pak budou následovat kmeti a pak, kdo bude na řadě ?
      TOU VĚTOU JSTE TEN PROBLEM POSTAVILA JINAM.respektive……..spiš trošku nechapete ten problém………..vyte to co pišete platí pro kategorii lidí co opravdu už tomu rasismu začinaj propadat a tak myslej

      Valná většina znas si ten problém nese zafixovan pravě třeba v pochadkách a tak podobně ,navic podpořenej ninějšima skušenostma.A NAOPAK zase Romové maj zafixovanou nenavist k nám………………tam prostě ta poslední věta nesedí.

      TA valná většina znas ale stím předsudkem umí bojovat………ted už sám zasebe……..ano bohužel vždy když slyším o kradeži automatycky mi naskočí no zase cikan…………ale zde ten předsudek končí,naulici potkám ROMSKÉ DITĚ a dělám na něj budliky budliky jako na bilé……….nevidím vtom rozdíl……….co tím chci řict……….s předsudkem v sobě nikdy nic neudělate duležité je to nasledné a tam já opravdu hodnotím podle skutečnosti…..tam mi je šumafuk jestli je fialovej,bilej,modrej

  11. vlkp napsal:

    Moc pěkný článek a stejně pěkná diskuse.. Jsem rád.

  12. tresen napsal:

    Celý den mi to téma sedí v hlavě. Přemýšlím, co bych asi dělala na Sofiině místě, přemýšlím, co by celá naše rodina dělala na místě její rodiny.
    Protože babička sama nic nezmůže. Musí mít akční potomstvo. Včetně elementů přivdaných a přiženěných.
    Takže kdyby naší rodině byl nadělen takový báječný, ale zranitelný klouček, a kdyby se ukázalo, že ve škole všechno směřuje k tomu, aby byl za třídního otloukánka, zahnaného do kouta, nejvíce akce by bylo na mém zeti. Rozhodně ne v tom smyslu, že by si to šel začerstva vyřídit se „zlými“ hochy a jejich rodiči. Myslím, že by se snažil probrat, třeba i za pomoci učitelky, synkovy spolužáky, a vytipovat ty, jejichž rodiče se jeví jako rozumní a ochotní. Třeba by se mu nakonec podařilo dát dohromady partu „prima tátů druhé bé“. Prima tátové by pro své synky vymýšleli společné výlety, tajná dobrodružství, sportovní klání….samozřejmě i pro jejich prima mámy a sestry…
    Fantazie?
    To neznáte mého zetě. 🙂

    Nemyslím si, že geny předurčují naše vnuky k ubližování dětem odlišné barvy pleti.

  13. anita napsal:

    tresen
    děkuji za příspěvek, výborný nápad, jen život je složitější a po bitvě každý král, zrovna tak Valentýna a snad i Filip už ví co má příště dělat, dostali poučení od života.
    Také i to co píšete je možná alternativa, v tom co prožíval Filip, nešlo přímo o barvu jeho pleti, to byl jen znak, který dal jinému chlapci možnost manipulovat, ovládat ostatní děti, upevňovat si svoji pozici v kolektivu třídy. Škoda je, že toto jeho chování bylo dlouho přehlíženo.

  14. anita napsal:

    tata
    po celou dobu, tady našlapuji, jako po tenkém ledě, jsem neuvěřitelně překvapená, že diskuze je tak kultivovaná, měla jsem obrovský strach a musím poděkovat všem, kteří četli a přidali své pěkné, zajímavé názory.

    Když napíšu “ i my už jsme postupně taky hnáni, ne tedy zatím do pudu o sebezachování “ nemyslím na nikoho jiného, kdo nás tam žene, než na duo Kalousek a Drábek. Svými „šetřivými balíčky “ docílili většího napjetí mezi lidmi a je na vás, aby jste si přebral, jak a čeho tím docilují. Já tu nemužu psát co dělají špatně, opravdu jsem ráda, že to v klidu a míru. Prostě to tu pod ten článek nepatří.

    • tata napsal:

      ANITO……….to je jasné že zhoršení boření socialniho statu se především dotkne těch nejslabších a min vědomostně a pracovně připravenych.NO A tím padem samozřejmě to nejvic zastihne romskou populaci……….on už je paradox požadavek at pracujou,na druhou stranu maj samozřejmě daleko horší pozici jí ziskat at už opravněně nebo kvuli předsudkum…………bohužel sme v kruhu

      ja sem spiš myslel jestli jste nenabyla dojmu že nak SVÁMI POLEMIZUJI

      • anita napsal:

        My už jsme v tom začarovaném kruhu dávno nemuseli být a dokonce ani teď, by nemusel být a dokonce se ještě stále víc zašmodrchávat. Já to rozeberu v jiném článku, ale budu psát o nezaměstnaných, bude to navazovat na školu.
        Určitě jsem nevyhodnotila váš příspěvek, že se mnou polemizujete a snažíte se mi podsunout, že se nedá s předsudkem bojovat. Reagovala jsem na vás a současně i na analytika, zdálo se mi, že jsou to podobné názory.
        To co jste napsal, že předsudek máme v sobě, tak nevěřím,že je v nás instiktivně. Moje matka, mně v dětství vtiskla, svým jednáním a chováním, že myš je něco odporného a já skutečně mám hrůzu, že by ta myška nebohá na mně měla skočit, dotknout se mně. Ještě jsem nedostala tu odvahu ji vzít někdy do ruky a nabrat moji vlastní zkušenost, že je to milý, živý tvor. Takže si to uvědomuji, ale pokud se budu bránit, chtít poznat skutečnost, bude ve mě přežívat blud a při střetu s myškou, zase skočím ječící na stůl 🙂

  15. Zdena napsal:

    Něco atavistického v nás lidech je a vždy bude. Ve všech kolektivech, jak dětských tak i mezi dospělými , bývá někdo v popředí a někdo na chvostu. Někdo je vlkem a někdo beránkem,či bílou vránou. Otázkou je, jak dokázat, aby to nepřesáhlo určitou mez. Zase budu za staromilce. Ale vzpomeňte si všichni se mnou. Většina z nás, a nás starších i jejich děti, jsme navštěvovali školu v desetiletích před listopadem. Pamatujete si z té doby na pojem šikana,. Prožíval ji tenkrát někdo z vás? Anebo někdo z vás šikanoval ty slabší, odlišné? Jistě, nebylo tenkrát mezi lidmi tolik jinakosti, třeba v barvě kůže. Dnes se ale objevil i jiný důvod šikany. Ten důvod vidím v rozevírání sociálních nůžek. Na jedné straně děti, které si mohou dovolit vše a ke všem. Maminka a tatínek to jistí (plnou kešení a z toho vyplývající mocí). Na druhé straně děti těch frustrovaných rodičů, kteří neví, zda budou mít zítra práci, zda budou mít za co zaplatit nájem, natož aby zbylo na pomůcky do školy. ( Tento problém popsala mnohem lépe Anita v 11:55) Tak tyto děti před těmi prvními neobstojí. Nebudou nikdy stejně in a cool.
    V lepších časech i učitel ve třídě měl daleko větší přirozenou autoritu. Navíc ji měl podpořenou „většími pravomocemi“. Nemusel se obávat zakročit proti sebemenšímu náznaku šikany. Rodiče a učitelé byli tenkrát při výchově dětí spíš spojenci. V dnešní době tohle mizí. Je hodně pedagogů, kteří se snaží každý den vyučování nějak přežít. Po vyučování, pokud někde uvidí žáka dělat něco nepatřičného, tak se mu raději obloukem vyhnou. Je to bohužel smutné, ale je to tak.
    Na rasismus a xenofobii mám jen jeden utopistický recept. Všechny lidské rasy by se měly na tolik promíchat, abychom byli všichni stejní a přitom každý úplně jiný, Ale ty rasy se asi dřív navzájem vyhubí než promíchají.
    Anitě děkuji za dané téma. Vím, že všechno by se mělo odvíjet od rodičů a výchovy dětí doma. Problém je v tom, že většina z nás rodičů je nedokonalá a tak vychováváme nedokonalé děti. Přesto se musíme snažit ze všech sil

  16. Joda napsal:

    Zajímavé téma. Přinutilo mne k zamyšlení. Na prvním stupni základní školy jsme měli spolužáka s výrazně tmavou pletí a černými vlasy. Měl u nás, spolužáků, přezdívku „Cikán“. Nikdy nebyl v kolektivu přezírán, natož aby byl šikanován. Bylo to tím, že u nás, na malém městě, jsme znali oba jeho rodiče a věděli jsme, že cikán určitě není? Nebo to bylo tím, že tehdy (počátkem 50-tých let minulého století) romové ještě žili kočovným životem, a tak nás ani nenapadlo, že by jejich dítě mohlo být naším spolužákem? Nebo mezi lidmi tehdy nebyla přítomna xenofobie a rasizmus? Nevím. Je tu totiž další vzpomínka z útlého dětství. Lidé stojí frontu před řezníkem, když tu kolem přejede koňmi tažený vůz opatřený plachtou. Za vozem běží bosé černé děti. Okamžitě se fronta rozprchla. Všichni běželi domů zamknout, což byla činnost, kterou normálně při odchodu do obchodu nedělali.
    Také nevím zda moji rodiče byli xenofobové a rasisti. Nikdy nedostali možnost se projevit. Vždyť například já jsem živého černocha a asiata viděl poprvé až na vysokoškolských kolejích. Občas přemýšlím, jak by se tvářili, kdybych si na prázdniny přivedl nějakého černého nebo šikmookého spolužáka (tak jako Štěpán z Básníků si přivedl Mirečka). Nevím. Přinesla xenofobii a rasizmus až nynější doba, kdy i na malém městě máme svou vietnamskou komunitu a černocha potkat není žádná zvláštnost? Nevím.

  17. tata napsal:

    ZDENA………VY MI DAVATE

    slovo atavistickeho sem slyšel poprvé……….tak sem si ho vyhledal…….nešlo to třeba…. Atavismem může např. být objevení se ocasu u člověka nebo noh u velryby, delfína nebo hada.

    ale vy jste měla namysli rys,znak

    • Zdena napsal:

      TATO – vy mi dáváte 🙂
      Myslela jsem tím, že v nás lidech přežívají ty zárodky (nejen) rasismu – jak jste někde nahoře napsal Vy, ať chceme nebo ne. Já sama nemám s Romy žádné negativní zkušenosti. Měla jsem pouze jeden čas za sousedku Romku, ale ta byla čistotnější než kdekterá bílá a děti taky špatně nevychovala. Přesto, když jsem šla v Brně po ulici a naproti mně šli Romové, tak jsem si kabelku automaticky přitiskla blíž k tělu. Patrně ovlivněná tím, co jsem slyšela od jiných, co se přihodilo jim v podobné situaci..

      • tata napsal:

        zdena…………….vyjadřila jste to přesně,oproti vÁM MÁM těch negativních zkušeností víc jak s montaží tak bydlim v problemovém městě,přesto to povědomí těžko potlačite,ve své podstatě to bylo učelem meho.sdělení……….ale ….duležité jsou ty další kroky,ZDE už je potřeba situaci hodnotit podle chovaní a né rasy a to si myslím že převažná čast tak posuzuje………….bohužel sou medializovany ty excesy……………….nedavné udalosti třeba u nas co probihali za asistence kamer,taky tu situaci přece jen víc vyhrocovali……….problem je že ten dav se dá třeba zmanipulovat jedním blbcem.Vpřipadě VARNSDORFU TO byl hoštapler KOHOUT…………TO JE VŽDY NEBEZPEČNÉ…………..PŘES VAŽNOST SITUACE SEM NECHAPAL lidi co se snim nechali manipulovat,tam kde byl on sem ja nepachl,bohužel par zastancu měl

        • Petrpavel napsal:

          Manipulaci davu hochštaplerem Kohoutem jsem těžce nesl. Přesto si kladu otázku : byla by ta jeho manipulace a populismus tak účinný, kdyby šlo o jinou menšinu, třeba vietnamce, ukrajince, poláky ?
          V lidských hlavách je něco proti této menšině usazeného, a vlády od roku 1989 je v tom, namísto odvádění pozornosti a snahy o řešení, svými legislativními kroky (změna ústavního práva na práci, není povinnost pracovat, změny zákoníku práce v neprospěch zaměstnanců, rozevírání platových nůžek mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými , …) i slovně (prý zadlužení je vlivem sociálně zbytečně silného státu) podporují.
          Takže veřejný postoj nemanipuluje jenom Kohout, ale i naše vlády. Oba subjekty pro své obohacení, pro svůj prospěch.

  18. Rudi 3 napsal:

    Své dětství jsem prožil v padesátých letech v městysu vedle okresního města na jižní Moravě.Tehdy byla nesnášenlivost proti sousední vesnici dosti značná a byly chlapecké „boje“ proti chlapcům v sousedních vesnicích a přistěhovalec z jiné vesnice to měl těžké, než ho místní přijali mezi sebe. Zaplať Bůh toto už úplně vymizelo lidé jsou vzdělanější, televize a radio je přivedlo do „velkého světa“ a tak lidé berou i tu jinakost.Místní znali i své cikány,kteří prodávali metle a košíky, dveře se nezamykaly a tito když vstoupili do domu nikdy nic nescizili. Popovídali si,prodali své zboží, vyptali si oblečení pro děti anebo na svátky a hody si přišli pro nadílku.
    Pak přišli cikáni ze Slovenska a bylo vše jinak.
    Se šikanou ve škole mám také zkušenosti, syn i dcerka museli změnit školu pro šikanu v místní škole kterou učitelé odmítali řešit. Dcerka plakávala „tatínku dej mne do jiné třídy“ ,ale učitelka mladinká psychycký a fyzický atak na dcerku neuměla vyřešit a tak jsme dcerku v šesté a syna dokonce v osmé třídě převedli do dobré školy v okresním městě k jejich naprosté spokojenosti. Syn dokonce odmítl být na seznamu žáků místní školy na internetu a požádal o výmaz jeho jména. Stres se na naší dcerce podepsal tak ,že bohužel onemocněla a odešla nám v jejích patnácti letech.

    • Zdena napsal:

      Rudi 3
      Je mi líto, že si Vaše děti něčím takovým prošly a že to mělo tak tragické následky.
      To já měla větší štěstí. Když se v třídě mého mladšího syna vyskytl náznak šikany tak učitelský sbor zasáhl tak, že toho výtečníka, co si začínal, přeřadil do jiné třídy a byl klid. I v nové třídě byl už klid. Opravdu hodně záleží na učitelích jak dokáží vycítit a vyhodnotit situaci ve svých třídách.

  19. Gerd napsal:

    Milá Anito,
    také se zkusím zapojit do příběhu Filipa, i když je dle Vašich slov smyšlený. ale myslím, že jde o modelovou situaci, a s její větší částí se ve svém životě mohl setkat snad každý.
    Filip měl zájmy, ke kterým ostatní děti nepotřeboval – malování. I ve škole se učil výborně a ostatní ke svému životu nepotřeboval. K tomu opálená tvář se snědou pletí.
    Bohužel byl už tím předurčen méně úspěšnými spolužáky jako terč nenávisti:
    1. vůbec je nepotřeboval, spíše naopak
    2. byl bez nich úspěšnější
    3. děti dovedou být hodně kruté
    4. Filip byl hodné dítě a s takovou zlobou se zřejmě ve svém životě nikdy nesetkal, tak se neuměl bránit.
    5. Filip měl odlišné zájmy, lišil se od ostatních.

    Pokud se dobře učil ve škole i přes šikanu, pak se jednalo o hodně chytrého a nadaného chlapce. Při šikaně nebo psychických problémech by se měly projevit problémy v učení, ne? Tedy odhaduji, nejsem odborník.
    To se ale nemusí týkat jen chlapců, šikana je i mezi dívkami.

  20. anita napsal:

    Zdena
    Naše generace pojem šikana neznala, ale není zcela pravda,že by neexistovala. Zrovna tak neznala pojem týraní dětí vlastními rodiči a taky bylo. Kdo z nás nedostal a mnohdy to bylo opravdu na hraně. Do školy děti po rodičovských schůzkách přišly, půlka vysmátá a druhá se v tělocviku styděla převléknout, byla to přehlídka šlinců dle bicích nástrojů v domácnosti, dutky,pásek,vařecha,…Ne, taková výchova určitě není správná a velmi se podepisuje na celém dalším životě dospělého. Dřív se ti chlapci porvali, vyřídili si účty, mezi sebou, dělali to na rovňačku, bylo by silnějšímu hanba troufnout si na mladšího, slabšího. Dnes jde o tajnou promyšlenou zákeřnost ne pro odplatu, ale pro zvýšení vlastního sebevědomí. Ta rafinovanost, účelovost, promyšlená strategie si myslím, že je na tom to nejnebezpečnější. Touha, chtít někomu ubližovat až sadomachisticky, může být určitým bažením po libém vnitřním prožitku. Tak to chápu, ale můžu se mýlit, nejsem psycholog. Míra uspokojování toho svého povyšujícího se ega, se může stupňovat na stále vyšší a častější i brutálnější praktiky s využíváním i dostupných prostředků. Osobně se bojím, že ze šikanujících se stávají velmi agresivní lidé, kteří mohou být v dospělosti hodně nebezpeční, zvláště, když jim to vše prochází již od dětství.
    Joda
    Dneska si snad už nikdo nedovolí nechat odemčené dveře, i když doma spí 😦
    Petrpavel
    Využívat situace i tak se dá manipulovat a kupčit s hlasy.
    Rudi 3
    Musím se přidat k paní Zdeně, je mi to upřímně líto a děkuji i za smutný příspěvek.
    Gerd
    Právě na tom příběhu, je to smutné a závažné, že to není smyšlené, ale AUTENTICKÝ zcela přesně popsaný příběh chlapce. Filip se hlavně změnil a taky, což jsem do příběhu nepsal, dostal v pololetí jednu 2 údajně, že špatně četl. Dá se to velmi špatně zhodnotit, ale pokud se zhoršilo čtení a verbální projev před třídou, tak to je další indicie, kdy má učitele trknout, že dítě je nesebejisté. Zvláště, když vím, že četl všechno co mu přišlo pod ruku, již v předškolním věku.
    Také vám děkuji za pěkné obohacení diskuze

  21. c napsal:

    teplo a zima rozdiel,tma a svetlo rozdiel,biela a cierna rozdiel,suchy a mokry rozdiel,makky a tvrdy rozdiel,maly vysoky rozdiel,syty a hladny presvinsky rozdiel,natura okolo nas vsetky tie rozdiely co popisujem a milion dalsich to iste plati aj v zivote a netreba sa cudovat.ja nenavidim rovnako ci je cierny,ci biely ak je hnida,vzdy budem mal radsej cechov,ako mongolov a nic na tom nemienim menit,lebo tak ma byt,vsetko pisanie dookola,priklasnovanie,ci hladanie nejakych okolnosti nema vyznam,lebo vsetko co pisem je postulat a netreba menit,ako sa meni ked ty teplovzdusny cely cas hovoria,ze su taky isty,ako ja hetero ani hovno.
    bude mozno brane za primitivny kuk na svet,ale cim viac lietam po tom svete,nemozem povedat,ze mam pravdu,co pisem,ale k realite nie ze blizko,ale tvrdo pribite nazdar
    PS. ja som bol bity casom,ako zito,sikanovany,ako svina,mal som aj vela,alebo len osrate slipy,smejem sa malo,casom sa v duchu radujem ako blcha,tiez nie vela,ale staci mi,ostatny raz,ked panenka alenka napisala,alebo ked uvidim mongoloida na olimpiade,ako se dobre neposra,ked dostane medailu,lebo ten radost nehra ten ju naozaj ma a mne az v gagore stiska,vsetko zachovanie zalezi od jednotlivca a jeho stavu,proste ludstvo v svojej historii castejsie ukazalo,ako vie vrazdit a velmi malo,ako pomoct.
    nakoniec bitka sikana,radost,bolest a strach je normalka a tesme sa aspon trochu z toho zasraneho zivota,lebo moze prist tak,ze sa ani nestihneme posrat.

    • anita napsal:

      c
      (cobolíku?) 🙂 vůbec neprotestuji, co jste napsal, tak to opravdu v životě chodí. Nemusíme mít stejně rádi našeho souseda, tak jak máme rádi třeba svoje rodiče, to je naše volba a naše zkušenost. Jde pouze o vzájemnou toleranci umět vedle sebe žít.
      Mohu mít ráda den a nesnášet noc, mohu mít ráda teplo a bude mi vadit zima a tak je to s těmi rozdíly. Nic mi to nepomůže, něco nesnášet, musím se naučit tolerovat. Je však něco jiného vnímání vztahů člověka k člověku i s jeho odlišnostmi nebo ostatních kontrastů vlivů, neživých předmětů.
      Radost, bolest, strach jsou emoce, které skutečně patří k životu.
      Šikana je prvoplánový útok ne jiného člověka , za účelem někoho trýznit, a stím se nesmí smířovat, tak jako s žádným jiným zločinem, který má poškodit druhého člověka.
      Děkuji za váš názor

  22. Občan napsal:

    Já měl jednoho učně, chytrého leč šíleného trémistu až neurotika, jehož rodičům lékaři doporučili, aby ho dali učit na prodavače.
    Zpočátku se to jevilo jako HODNĚ blbej nápad. Kluk totiž nastoupil a začal to hustě schytávat od spolužáků i spolužaček. Měl beďary, hrozně se potil a když už byl s nervy v kýblu, tak ještě zadrhával nebo přestal mluvit úplně. Takže ložený terč i dost drsných „vtípků“.
    Chvilku trvalo, než jsem zjistil, jak se věci mají. Pak jsem si vzal stranou dva největší vysírky a pokecal s nimi o jeho problému. Vč. toho, že ho prostě hodlám chránit a pokud mají potřebu si to vysvětlit jinak, že se rvačce nebráním. Byli z toho trošku paf, asi to takhle podané nečekali. Nakonec se to zlomilo, když jsem je učil, jak dělat „promoakce“. Tehdy byl marketing ještě v plenkách a převáděčky děcka hrozně bavily. Zvlášť, když u nich byla ochutnávka 🙂
    Trémistu jsem si vzal k ruce jako asistenta, ostatní nechával pracovat samostatně. A ono se to začalo lámat. Nejdřív mi asistoval jen mlčky, ale pak jsem jednou musel řešit něco vedle a on na zákazníka promluvit musel. A uspěl – paní si koupila rychlovarnou konvici; v 1. pol. 90. let velkou novinku. Kluk byl celý šťastný, já taky a ostatní děti si toho alespoň všimly. Jak se přestával bát, ustupovalo i to jeho šílené pocení a beďary, časem i to zadrhávání a ve druháku ho konečně začali brát jako normální lidskou bytost. Žádný velký hepáč; ale situace se zklidnila, on se vyučil s velmi slušným prospěchem a pak i odmaturoval. Zato jeden z vysírků skončil hned po třeťáku v kriminále…

    Jenže tohle je taková ta „normální“ šikana, která může (ale nemusí) odeznít s tím, jak děti osobnostně zrají a jak s nimi pracují učitelé (oslovit rodiče je stále víc k ničemu). Horší je šikana rasová, protože s barvou kůže dítě nebo náctiletý nic neudělají. Zvlášť, když šikanovaný pochází z všeobecně neoblíbené a problémové menšiny.
    Ale…
    Pro objektivnost je namístě dodat, že k šikaně dochází i ve školách, kde je menšina v přesile. K dost drsné šikaně vč. sexuálních deliktů. Takže se ze smíšené školy velkou rychlostí stává škola „segregovaná“, nastupují „stísnění člověci“ a „lickoprávníci“ a z pachatelů vyrobí oběti. Což je úplně špatně, protože to je pro pachatele jen potvrzením správnosti a přijatelnosti jejich chování. Nějaké vylučování ze školy, trojky z chování a tuny „poradkinů“ nepomohou, dokud VŠECHNY děti nebudou DONUCENY dodržovat pravidla. Protože v dospělém životě budou NUCENY je dodržovat také. Do základní školy prostě nějaký liberalismus nepatří; děti MUSÍ mít jasně dáno, kdy se plní povinnosti a kdy je namístě trocha volnosti. Problémové děti pak potřebují NEMĚNNÁ pravidla, žádné experimenty. A právě v tomhle je asi kámen úrazu.

  23. anita napsal:

    Občan
    výborně, přesně vím o čem píšete a jsem velmi ráda i za váš příspěvek. Docela mě to mrzelo, že jste se hned nepřipojil. Vnímala jsem z vašich dřívějších příspěvku, že jsme tak říkajíc téměř kolegové, i když já už dlouho mimo obor.

    Ukázal jste, že pedagog si musí umět všímat a hlavně okamžitě jednat. Někdy stačí maličkost zastrčení zpět do kolektivu. Někdy je to jednodušší, zvláště když vnímáme i žáčkovi přednosti a na těch se dá stavět. Nastolit situaci tak, aby ti sígříci ho potřebovali. Někdy je to těžké si tu přednost najít, ale spíš ji „vyrobit“ , tak jak jste to udělal vy. Já za takový přístup tleskám.

    Každá škola ma svá pravidla a ty by měli dodržovat děti i dospělý, personál od školníka,uklizečky až po ředitele. Pokud tedy platí, že do školy chodíme včas, tak učitel chodí do hodiny také včas, stejně se přezouvá, nekřičí, ale _dozoruje_ usměrňuje.

    Víte co schází na každé škole, člověk nejlépe dva, on a ona, kteří jsou oporou pro dítě, mají k němu důvěru a ví, že mu dokáže pomoc při svém problému a to kdykoliv. Má takovou důvěru, že s ním dokáže mluvit o svých momentálních pocitech, problémech doma, problémech s učitelem, tak jak je vnímá ono samo. Rovněž dokáže pomoc i samotnému učiteli, řešit problémy žáků, ale i osobní, aby se dokázal obrnit před vyhořením nebo nepřenášel své vlastní problémy na děti. No, to nemůže dělat každý, ale opravdu velmi zdatný psycholog, který není finančně závislý na škole, je placen státem. O tom možná splknem pod jiným článkem, který mám v úmysl ještě napsat. Budu ráda, když i vy se pak k němu vyjádříte, protože konfrontace názorů a jejich doplňování, je důležitější. Než pouhé přitakávání, které vlastně člověka neposune dál, za vlastní obzor pouze svých představ.

    • Občan napsal:

      Já už jsem taky dost dlouho mimo obor.
      Protože Dyba poslal učňovské školství s rozběhem do kytek, byla zrušena všechna „středicka praktického vyučování“ a tím skončilo i mé pedagogické angažmá. I tak jsem za těch pár let vděčný, protože jsem měl možnost nasbírat spoustu poznatků, které se mi hodily v pozdější praxi.

      Svým příspěvkem mi doslova mluvíte z duše 🙂
      A k tomuthle tématu by toho mohl spoustu říci Zdeněk Brom (určitě i další, ale on je jedním z těch, jejichž názory jsou mi známy).

  24. anita napsal:

    To jsme na tom stejně, když se Dyba rozhodnul, nejen SPV šla do kopru.

    Zdeněk Brom to je pro mně opravdu autorita, neznám osobně, ale na jednom jeho blogu, jsme si dostečně ponadávali, ne na sebe, ale na školský systém
    Já, ale už dlouho k Stejskalovi neee….

  25. Brambora napsal:

    Anito, s napětím čekám na pokračování, hlavně na roli babičky Marušky.

Komentáře nejsou povoleny.