O mé hudbě, písmena J,K

V minulém díle jsem se s tradičními diskutéry moc nepotkal. Já do vás s Chicagem a Iron Butterfly, vy jste na mne vytáhli Iggy Popa, Iron Maiden a Punk. Nedá se, já sice Iggyho znám podle jména, ale o jeho hudbu jsem nikdy nezavadil, nikdy jsem nezaregistroval žádnou pecku s vědomím „to je Iggy“ a ani jsem neměl nikdy žádné jeho album. Cestičky bigbítu jsou křivolaké.

Doufám, že dnes se sejdeme více a v jednom případě jsem si tím setsakra jist. Ale pojďme prohrábnout má cédéčka i vzpomínky pěkně po řadě.

napsal Jethro

J

První jméno, které se mi pod J vybavilo, je Jefferson Airplane.  Pravda, JA nepatřili k mým favoritům, protože v jejich muzice bylo hodně folku a ten já za mlada nerad. Proto má známost s JA skončila na úrovni jednoho alba, které jsem nějaký čas poslouchal a pak jsem na tuto formaci zcela zapomněl. Možná i proto, že v roce 1973, kdy už měli na kontě devět alb, se na dlouhou dobu s deskami odmlčeli a to až do roku 1989, kdy už jsme u nás měli zcela jiné starosti.

Dáme si pár ukázek z jejich starší tvorby. Je to třeba White Rabbit z druhého alba (1967), ovšem ta nahrávka je z roku 1969 a (jak jinak) z Woodstocku. Potom bych vám nabídl z téhož Somebody To Love a pak snad ještě Won’t You Try… No, co říct. Docela chápu, že mne to nikdy neuchvátilo. Tato směs pdychadelic, rocku, country a kdoví čeho s nevýraznými písněmi a nevýraznou vrchní pěnicí… Asi tak. Ale třeba zas od někoho v diskusi dostanu kartáč. Njn.

Já bych tedy raději pokročil dál a to o hodně velký kus, protože nebudu psát o Jethro Tull. Těm jsem věnoval svůj první hudební článek na Kose, a kdo máte zájem, můžete se k němu vrátit. Asi bych ho dnes napsal umněji, ale na obsahu bych nic neměnil.

Ale mám pro vás jiné jméno. Jméno u nás hodně uctívané. A jak mohu posoudit ze svého okolí, tato dáma za svůj krátký hudební život uchvátila hodně posluchačů. Ano, je to Janis Joplin. Opravdu váhám, jak ji pro ty z vás, kteří slyšíte toto jméno poprvé, charakterizovat. Možná kamarádovou větou „šeredná feťačka bez hlasu, ale boží muzika“? Tehdá za to dostal skoro do nosu, za tu šerednou feťačku…

Nebo drsným životopisným „Dvě alba se skupinou Big Brother & the Holding Company 1967/68, potom sólově album I Got Dem Ol‘ Kozmic Blues Again Mama! 1969 a vydání alba Pearl na jaře 1971 už se nedožila, protože zemřela 4. Října 1970 ve věku 27 let“?

Já jsem začal Janis poslouchat až po její smrti, někdy koncem roku 1971. Opět nahrávka z kamarádem půjčeného alba Pearl, co mu přivezla sestra ze západu. Nejprve mne ta hudba zaujala svou drsností. Umíte si jistě představit, jak za počínající normalizace bylo „in“ poslouchat takovou svobodomyslnou, buřičskou divočárnu. Vzpomínám si, že v té době jsem pařil z pásků leccos, ale pokud byli doma rodiče, omezoval jsem se na legalizovanou bigbítovou klasiku Beatles, Tremeloes nebo Wakemana. I tak jsem od rodičů často schytával to obligátní „už zase posloucháš ty bítlsáky, ty z toho zblbneš, co z tebe bude…“, a pak v rychlém sledu „běž se nechat ostříhat“.

Jednou, mne cosi popadlo, nějaká revolta nebo co, máma v sobotu dopoledne vařila a já tam pustil Pearl. Dost dlouho se nic nedělo, čekal jsem oprávněnou dávku pokárání, protože Janis byla všechno jiné, než co bych přiřkl rodičům do jejich vkusu. To spíš božského Káju.  Máma tak v půlce desky položila váleček na těsto a povídá: „Kdo to je, ta paní? Ona má strašně krásnou duši. Z toho zpěvu je to cítit“.

Je vám jasné, že toto jsem od praktikujícího pedagoga klasické hudby na místní lidušce opravdu nečekal. A to je asi ta nejpravdivější charakteristika Janis Joplin. Musím podotknout, že od té doby jsem směl Janis pouštět i v přítomnosti rodičů a nemuselo to být na sluchátka.

Takže začněme u alba Cheep Thrils – to byla Janis ještě s kapelou Big Brother & the Holding Company. No, kapela nic moc, ale Janis naprosto úžasná. Začnu rovnou tou největší nádherou, kterou počítám mezi nejlepší bigbítové songy všech dob. Je to Gerschwinovo Summertime. A co mne hodně potěšilo, našel jsem video z nahrávání Summertime ve studiu. Je to skvělé, hlavně z pohledu vidět Janis před a po nahrávce. Jsem z toho tak nějak naměkko a přemýšlím, jestli má vůbec cenu ještě něco přidávat. Ale ano. Určitě ano. Co takhle Piece of My Heart ze stejného alba? Nebo Ball and Chain? A našlo by se více.

Pojďme se ale podívat na její první „vlastní“ album I Got Dem Ol‘ Kozmic Blues Again Mama! z roku 1969. Tady už kapela hraje o hodně lépe a Janis je excelentní. Poslechněte si třeba nádhernou Maybe. A znáte tuto verzi To Love Somebody bratří Gibbů? Nevím, kdo jiný by byl schopen zazpívat ji takto. Jistě jste už poznali, že jsem dost ujetý na takovéto předělávky a tak vedle Joe Cockera s With a Little Help, Tiny Turner s Help, i Janis a To Love Somebody patří k mým nej nej. A samozřejmě Summertime.  A co Janis jako autorka? No třeba Kozmic Blues. Co dodat?

Jeden z jejich posledních koncertů před smrtí. Ale to stačila Janis natočit ještě skvělé album, jeho vydání se už ale nedožila. Pearl, to je absolutní muzika, další album, které patří mezi těch mých Top kolik? Už nevím. Ale hodně nahoru. Hned od začátku vás dostane skvělá vypalovačka Move Over. Hned za ní skvělá Cry Baby a tak pořád dál. Zase se musím krotit, abych tady nenaskládal všech deset kousků pěkně jeden za druhým. Ale pokud máte chuť, zbytek alba si najděte. Takže jen ukázky: Me and Bobby McGee, Mercedes Benz, kde si to střihla rovnou bez doprovodu, a za ní hned v kontrastu Trust Me – vražedná kombinace. A snad ještě Get It While You Can. A už musím brzdit. Ostatně Janis mezitím zabrzdila zcela brutálně a připravila nás tak možná o největší rockovou zpěvačku všech dob. Tak ji musela zaskočit Tina Turner. Mimochodem, také se vám stává, že slyšíte 42 let starou muziku a běhá vám mráz po zádech. Mně se to občas stává, i u Janis.

K

Jsem docela rád, že se mohu přeladit na trochu jinou notu a že má další formace ještě (alespoň doufám) žije. Už jsem se vícekrát zmiňoval o tom, že mne minimálně z poloviny zajímaly kapely, které měly v obsazení něco dalšího, než kytary. Ať už to byla flétna Iana Andersona nebo výrazné klávesy u Focus, dechová sekce u Chicaga, vždycky mne to tak nějak víc bralo. A když už jsem byl zahlcený muzikou od Genesis přes Procol Harum až po Van Der Graaf Generator, narazil jsem na americkou kapelu, která mne na první poslech zaujala barevnou ale tvrdou muzikou, nádhernými kompozicemi a do toho elektrická viola … No prostě Kansas.

Chvilku jsem váhal, jestli sem patří, protože já se ke Kansasu dostal až v době, kdy už puberta musela definitivně ustoupit roli novomanžele a otce rodiny. Ale protože Kansas vydává desky od roku 1974, je to ještě tak na hraně a navíc, stojí to rozhodně za to. A také se mi nechce rozepisovat nový seriál tentokrát na téma „co jsem v pubertě neposlouchal a dnes ano“. Zatím se spíš těším na nějaký kratší, několikaměsíční pisatelský odpočinek.

Takže Kansas. Dva zjevy – Steve Walsh, vokály, klávesy, frontman a Robbie Steinhardt, viola, vokály, frontman. Tito dva hodně odlišní a skvěle se doplňující hudebníci se stali šťávou prvních devíti alb, poté Robbie Kansas opustil, aby se pak po letech do sestavy vrátil a Kansas hrál opět jako za mlada.

První album 74 – Kansas. Nádhera. Can I Tell You, Bringing It Back J.J Caleho, Journey from Mariabronn, no řekněte, už jste slyšeli hrát poměrně tvrdý rock na violu? Kansas mne hodně baví. Ze druhého alba si poslechněte třeba Icarus. Na trojce bych nabídnul Song for America (ten pán na videu je slabý záskok za Robbieho), z roku 76 a alba Leftoverture jejich známý hit Carry on Wayward Son a skvělou Wall, ale to album je celé nabité skvělou muzikou. Z pětky 77 bych dal Paradox a nádhernou Dust in the Wind.

No, je toho hodně co poslouchat. Ale ta první alba byly nejlepší. Ještě se mi hodně líbí album Power z roku 86 a stejnojmenná píseň. Ostatně na tom albu je toho víc, například skvělá Secret Service. Ale už tam není slyšet Viola. Podobné je následující album In the Spirit of Things, na něm se mi třeba hodně líbí pecka One Big Sky.

A na závěr ještě jedno „bonus“ video – Can’t Cry Anymore z alba Power a ještě jedna lahůdka: On the other side se symfoňákem v zádech.

Pokud byste si chtěli poslechnout celý koncert Kansasu, můžete se podívat například na koncert z Atlanty 2002. Ten mám doma na DVD a opravdu to stojí za to. Kansas se zvukem 5.1 a ve skvělé kondici, to se nedá zaplatit penězi…

Jo a na těch posledních zmíněných albech hrál s Kansasem Steve Morse – také hodně zajímavý pán.

Tak a máme tady mé poslední Káčko a tím je formace King Crimson. Co se dá psát o kapele, která v recenzích svých dvaatřiceti řadových alb má od kritiky tolik hvězdiček, až oči přecházejí? Cokoliv napíšu, bude nošením dříví do lesa. Když jsem je slyšel poprvé, a to bylo snad ještě v devětašedesátém, byla to zase zcela jiná hudba, než dělali ostatní, krásná i brutální, rock i progress, prostě paráda.

Hned první kousek na prvním albu je skvělá 21st Century Schizoid Man– A kdože to tam zpívá a hraje na basu? No přeci Greg Lake co ho známe od Emersona jako lyrického jemného hocha…  A tady jsou KC na tomto albu v trošku jiné poloze: In The Court Of The Crimson King…

Druhé album kapela vydala po odchodu tří klíčových hráčů, včetně Grega Lake (víme, kam šel). Hudba se trošku změnila, hlavním autorem se stal Robert Fripp ale Mellotron jako značka zůstal. Poslechněte si  třeba In The Wake Of Poseidon. Na rok 1970 hodně dobrá muzika. Potom bych přeskočil až na rok 1983 a Easy Money. To už je ale dost prog-rock a na mne dost velká ujeťárna. Prostě KC už byli tak strašně progresivní, že jim rozuměli jen kritici a hodně progresivní posluchači, mezi které já nepatřil a nepatřím. Takže třeba The Talking Drum je určitě skvělá, progresivní nadčasová avantgarda, ale to už není opravdu pro mne. Já si raději pustím jejich první album s Gregem Lake.

Na Káčkový závěr bych se chtěl ještě vyznat ze značných sympatií k jednomu pánovi, co jsem ho za mlada vůbec neznal – jen jedno z jmen černých hudebníků. Na stará kolena jsem ho však objevil a hodně často ho poslouchám. Takže do mojí puberťácké sbírky tak trochu nepatří, ale na druhé straně, on vydal první desku, když mi byly dva roky, takže v mé pubertě už to byl starý kozák. Je to pán, co hraje na kytaru jen sem tam tón, ale geniálně. Geniálně také zpívá a jmenuje se B.B.King.

Nebudu tady vršit ukázky z jeho více než osmdesáti alb. Ani je neznám. Jen snad ukázku z roku 93 a alba Blues Summit, které má pro mne zvláštní význam. Je to Stormy Monday a hráli jsme ji kamarádovi, fandovi blues, na pohřbu. Na bluesovém pohřbu. A tady ještě jedna verze i s videem. Od té doby, když si pustím B.B. a v ruce držím sklenici oroseného, vím, že on je zpátky s námi, poslouchá, plácá se rukou do rytmu do kolena a je mu fajn. I mně je s B.B. fajn.

A všimli jste si, že se nám tam s B.B. vylouplo další skvělé jméno od K? Albert King! Takže ještě jedna ukázka, ale už opravdu poslední. Pro dnešek.

Nebojte, ten konec nebyl smutný, protože blues není smutné, obzvláště když ho hraje KING. Škoda, že jsem na to nepřišel už mnohem dřív.