O mé hudbě, písmena N,O,P


Mám li být upřímný, už se docela těším na okamžik, kdy dopíšu poslední jméno ze závěrečné pětadvacítky, rozloučím se s vámi hudebním „snad někdy příště“ a hned další týden si budu užívat myšlenky, že tentokrát nemusím vyklepat další díl svého hudebního deníčku.

Na druhé straně, po pročtení posledních kosířských blogů a hlavně litých diskusí se docela těším na relax ve formě vzpomínek na muziku, u které se občas shodneme i s lidmi, se kterými se jinak hodně názorově nepotkávám. To je ostatně asi největší přínos tohoto psaní, že řadu diskutérů, se kterými bych asi byl ve vztahu ne přímo přátelském, mám teď zařazeno „no, politicky asi ne, ale co se bigbítu a jiných věcí týká…“. A jsem tomu rád.

Dnes nás tedy čeká skupina většinou velkých jmen ať už z dávné minulosti, tak i dvě formace působící dodnes. Styl bude rozmanitý, takže s výjimkou blues tady najdeme asi dost barevnou rodinku.

N

Pro začátek bych si dovolil „nevědomky“ prohodit abecední pořadí a pustil bych se do skupiny

Nice.

Je to proto, že jsme se už o Nice bavili v souvislosti s Keithem Emersonem a nástupnickou formací E,L&P.

Nice za své krátké působení – rozešli se v roce 1970 – vydali čtyři řadová alba. I když v počátcích The Nice ještě Keith Emerson nehrál pozdější roli klávesového mága a exhibicionisty, v jejich hudbě se začal podle mého soudu stále více prosazovat Emersonův směr myšlení včetně fascinace klasickou hudbou, a ten logicky vyústil po rozchodu Nice dalším působením Keitha, coby hlavní atrakce E,L&P. Ale o těch jsme již mluvili.

Když si tak proklikávám písničky z prvního alba Nice z roku 67, jmenovalo se The Thoughts of Emerlist Davjack, začala se mi zase vybavovat stará Houpačka. Původně jsem si myslel, že tento pořad Jiřího Černého běžel až někdy okolo osmašedesátého, ale máme ten Google a tak jsem pomohl paměti a tak už vím, že se jednalo už o dobu od prosince 64. A proto, s předpokladem, že Jiří Černý pouštěl novou aktuální muziku, dedukuji, že první Nice jsme u něho slyšeli poměrně krátce po jejich zveřejnění.

Takže první album a houpačková Thoughts of Emerlist Davjack. To jsem měl 13 let. Emersona tam moc slyšet není, ale je to jeho autorské dílo…  To další známá pecka, Bachovo Rondo – to už je Emerson, jak ho známe z pozdějšího působení. Na té věci mne zaujala nejen ta tehdejší  atmosféra, Keith předvádějící se hraním naruby atd., ale i podobnost motivu se známou pozdější exhibicí Jona Lorda a Deep Purple. Ostatně Emerson hrál Rondo jako jeden z bonbónků i na koncertech E,L&P, ovšem obohacené o další efekty, bušení Hammondkama, smýčení Hammondek po pódiu a další inovativní a v té době hodně obdivované ujetosti.

Pokud nemáte Ronda ještě dost, na Youtube najdete po zadání „Emerson Rondo“ tuny materiálu. Mne ale víc zajímá věc, která mi z mládí utkvěla v paměti jako největší hit Nice – Bernsteinova America. To byl v té době pro mne absolutní hit, byl to jeden z mála případů, kdy jsem vytáhl zakoupený koresponďák a psal do Houpačky nadšeně panu Černému … Trošku jsem pátral v paměti a také na webu. Tentokrát mne zdroje zklamaly a to i můj oblíbený server allmusic. Tam se vůbec v posledních letech dost pokazilo, protože v době ještě omezených zdrojů jsem na AMG nacházel nejen detailní informace o všech albech, včetně jednotlivých vydání, takže nebyl problém zjistit rozdíl mezi originálním albem a CD o dvacet let mladším, a doplněném balíčkem bonusů, byly tam třeba i diagramy pohybu hudebníků napříč kapelami, no, prostě se toho dalo najít mnohem mnohem více.

Možná to tam je, někde schované, možná o to nebyl zájem. Ovšem v době, kdy jsem AMG hojně využíval, tam byla opravdu skvělá a podrobná databáze skoro všeho z oblasti populární hudby. Dnes tam u jedničky Nice najdu vydání jen od roku 98, tedy CD, staré vinyly tam zcela chybí. Škoda.

Mrkl jsem ještě na už zapomenutý GEPR, ale tam nejsou písně z jednotlivých alb, jen ta alba. Bohužel jsem si tedy nepotvrdil, zda ta America byla už na prvním albu anebo se jedná o doplněné bonusy. Ale myslím, že spíš ano, bylo to již na té jedničce 67.

První album Nice bylo jejich jediné album, které jsem měl komplet nahrané z originálu. Další jejich tvorbu znám spíš z rozhlasu, hitparád a z jednotlivých nahrávek na různých výběrech. Proto si tu nebudu hrát na znalce Nice a nabídnu vám jen pár zajímavých ukázek z YT. Mohlo by to být třeba Intermezzo from The Karelia Suite z druhého alba 68, potom Hang On To A Dream s Keithem netradičně za koncertním křídlem se kterým dokonce ani nebuší a nešibuje. A nakonec ještě jedna ukázka pro odlehčení – jak žádný nástroj není pro Keitha dost velký. Tento minimoog toho moc neumí, ale je to strojovna. Nakonec, ty staré Hammondky toho také moc neuměly, ale dodnes je poznáte podle zvuku po pár tónech.

Dost bylo Emersona, pojďme na úplně jiný styl a opět hodně do historie. Říkají vám něco písničky Dear John? Red Light Lady? Spinning Top? Ne? A co This Flight Tonight? Jistě!

Nazareth.

Pro mne opět dvoudesková kapela a hity z výběrů, ovšem ty mé dvě desky přinesly dva hity do mé TopTen. Když jsem poprvé slyšel album Loud ‚N‘ Proud (74), ta hudba mne uchvátila. Rytmus, energie, napětí, přesně to jsem ke své „klasice“ potřeboval. Vzpomínáte na Turn on Your Receiver, Teenage Nervous Breakdown? A pak hlavně This Flight Tonight.

Další album, které jsem měl fyzicky v ruce při nahrávání, pak bylo Hair of the Dog z roku 75. Spousta krásné muziky jako Rose in the Heather, Changin‘ Times, ale především vyčnívající balada balad Love Hurts. Možná proto, že je tak skvělá, možná, že jsem ji tolikrát dokola bubnoval na pařbách v Polském domě. Možná obojí.

Už se těším, jak mi tady v diskusi nasázíte spoustu Nazaretích nádher, jako je třeba Loved and Lost, Star nebo Sunshine. Ale opravdu, když mne ve dvě ráno probudíte a huknete na mne „píseň od Nazareth“, odpovím v polospánku „This Flight Tonight a Love Hurt“.

O

Tak dneska jsem si myslel, že začátek bude klidný a nudný, ale nějak jsem se u Nazareth rozkecal. A protože se blíží tři mé super … pojďme jen letmo zmínit o óčkách, protože na P se mimořádně těším. Pamětníci mi samozřejmě předhodí jméno

Roy Orbison,

ale tohoto pána, který točil desky od roku 60 a je již skoro čtvrt století po smrti, jsem moc nezaznamenal. Nebyl to v mládí můj šálek bigbítu. Ale jo, no, aby mne Vlk nesežral, dám alespoň neznámější Pretty Woman. Nakonec, on ten začátek zní skoro jako bigbít…

Druhé óčko, které musím zmínit, je bezesporu

Ozzy Osbourne.

Opět jsme už o něm mluvili u jeho rodné formace Black Sabbath. Ale Ozzyho kariéra s BS byla poměrně krátká, nebo přinejmenším jeho sólová dráha pod vlastním jménem je srovnatelně velká a úspěšná. Ozzy je pro mne samozřejmě od éry BS ujeťák a šílenec, ovšem v roce 1995 se do Ozzyho zbláznil můj syn a tak jsem byl dost často a dlouho vystaven poslechu jeho alba Ozzmosis. No a ono se mi to nějak dostalo do ucha a tak dnes mám Ozzyho zaškatulkovaného jako bezesporu dobrého interpreta s dobrou muzikou.

Ony některé ty věci připomínají svou syrovostí staré Sabbathy – třeba Perry Mason, nebo jiná poloha a Tomorrow, které jsem na webu nenašel, anebo třeba pozdější lyrická Mama, I’m Coming Home. Nejen dobrá muzika ale i dobré Ozzyho autorské příspěvky. No, prostě, ten chlap bezesporu umí.

P

Tak na tohle písmeno jsem se docela těšil. Je mi jasné, že od P na mne vytasíte nejméně jedno superjméno a samozřejmě máte pravdu. Já ale mám větší radost, když vám podhodím jméno, o kterém jste třeba nikdy ani neslyšeli a přitom je to perfektní muzika. Jednu takovou pralinku mám nachystánu i sem, ale trošku jsem vás podcenil, protože letmá narážka na Pavlovovy psy narazila na jistý ohlas a tak to asi až tak neznámá bomba nebude.

Především bych ale upřesnil, že ten pes je jeden, pes americký, a když budete shánět u prodejců hudebnin jeho alba, opět budete bráni za znalce. Zejména, pokud budete poptávat trojku…

Pavlov’s Dog.

Tato kapela trošku vybočuje z mého pubertálního časoprostoru, ale rok 1975, kdy vydali první album, a já slavil plnoletost i postaru, je s ohledem na jejich výlučnost ještě OK.

Jejich první deska se ke mně dostala zcela náhodně a dost brzy po vydání, protože v té době kamarádi už tušili, jaké muzice hovím, a když tam byla viola, mellotron, flétna, klávesy, tak bylo jasné že je to bigbít pro mne. A hlavně bizarní hlas Davida Surkampa.

Ta deska se jmenovala Pampered Menial, a první skladba – rovnou bomba a nejznámější hit Julia. Když mi vykradli barák a protože jako „bohatý podnikatel“ jsem měl doma jen manželčiny prstýnky v hodnotě tak 5 tisíc, ze zoufalství mi vzali video a pak hlavně přes polovičku mých origoš cédéček. Bylo jich dost před dvě stovky. Ti parchanti, musím uznat, byli mé krevní skupiny, protože brali jen tu starou muziku včetně všech čtyř kousků toho Pavlovova psa, a nechali mi jen tu novodobější, méně zajímavou část. No, co k tomu říct, …, abych se trošku zklidnil, dám tu Julii ještě jednou, ať vidíte Davida naživo.

Ale zpět k hudbě a Pavlovovi. Ta první deska je hodně dobrá, hodně pestrá a není postavena jen na Davidově divném zpěvu. Hodně rád a často si ji pouštím a dosud se mi nepřejedla. Nabídnu vám ještě dvě ukázky – Theme from Subway Sue a Preludin, která mi trošku připomíná Kansas z minulého dílu.

Druhé album, tam jsme přišli o bubeníka a violu, naopak zahostoval Bill Brufford (Yes, Genesis, King Crimson). Hudba se posunula trošku víc k popu, David se stává klíčovou atrakcí. Bez něho by nebylo Pavlovů. Album se jmenuje At The Sound of the Bell a je hodně dobré. Poslechněme si třeba Mersey, Gold Nuggets, Did You See Him Cry

Třetí album, nazývané také St. Louis Hounds, původně bylo natočeno ale nebylo vydáno, objevilo se až po čase na CD a já ho měl, než mne vykradli. Na tomto albu zazní třeba Only You, Jenny a další. Ostatně našel jsem link na celé toto album, takže máte li chuť, můžete si ho poslechnout.

A jsme u posledního alba Lost in America. To vyšlo po čtrnáctileté pauze v roce 91. A samozřejmě, jak je u Davida zvykem, hned na začátku to napálí: Lost in America. Stačí vám to jako pozvánka? Ne? Tak se ještě podívejte na Song Dance a Standing Here With You a já zatím popřemýšlím, jak se vypořádat s následující superkapelou, nebo spíš jejími zbytky.

Ta kapela se jmenuje

Pink Floyd

a opravdu nemá cenu o ní skoro nic psát. Je to nošení dříví do lesa. Kdo je zná a má rád, ten ví, kdo je nemusí, nemíním ho přesvědčovat. Já bych to tedy  viděl na krátké zveřejnění mého postoje, pak nějakou nej nej ukázku a pak už to nechám na vás.

Já se s Floyd potkal, když mi kamarád přinesl ještě teplé elpíčko Ummagumma. Hned jsem vytáhl magneťák, strčil desku do gramofonu a začal to točit. V té době patnáctka kotouč BASF stál v elektru, když se poštěstilo, 155 Kč a když si vezmete, že na to dvojalbum sežralo skoro celý pásek, zas tak velká láce to nebyla. Poslouchal jsem, poslouchal, trošku „měsíční hudba“, fascinovala mne výstavka reproduktorů vyskládaných na betonu, o takových se nám tehdá jen zdálo, no a pak přišla druhá deska a nekonečné bzučení mouchy a podobné experimenty a tam jsem to nahrávání stopl. Dodneška mne to poznamenalo tak, že Floydy poslouchám jen od Atom Heart Mother dál, a myslím, že jsem o moc nepřišel.

Druhá poznámka: Věčná škoda, že se Floydi rozešli s Watersem nebo on s nimi. Myslím, že kombinace protikladu „šíleného“ Waterse a uhlazeného, až nudného Gilmoura byla to nejlepší, co dělalo Floydy Floydama.

Třetí poznámka: Nejznámější a všemi skloňovaný vrchol – The Wall – je hodně drsná a těžká muzika. Podle mne tam začal vítězit „šílený“ Waters nad popovou snesitelností.  Skvělé album. Mnohokrát jsem se ten kus pokoušel poslechnout celý, tj. celých 81 minut. Je to hodně náročné, a pokud si k tomu na tu skoro hodinu a půl sednu, po skončení vstanu ve stavu, jako kdyby mne celou tu dobu střídavě hladili a fackovali. Opravdu náročná muzika, některé skvělé líbivé pasáže – ale obzvláště v dnešní době toto dvojalbum nějak zvlášť nevyhledávám. Stresu je i tak dost.

Takže mí Floydi, to je The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, a skvělé koncerty s dosud nevídanou vizuální šou. Škoda, že už bez Waterse a tak, jak jsem řekl, někdy až moc uhlazené…

A abych zaprovokoval, tak nejlepší kusy jsou The Great Gig in the Sky, potom The Great Gig in the Sky a pak ještě snad The Great Gig in the Sky.  Jen mne tak napadlo, asi není úplně snadné dělat sboristku u Floydů, že? Jo a nejvíc se mi (kromě originálu na desce) líbí ta australská verze. Překvapivě. Dosud jsem si myslel, že dokonale to může dát jen černoška.

Tak, to je ode mne k Pink Floyd vše, a zbytek máte za domácí cvičení.

Teď se vrhnu na pro mne mnohem zábavnější a přínosnější věc, a to je představit vám další ze svých superkapel, které i dnešní mládeži mají co říct a pro nás středního věku (myslím tím mezi padesátkou a smrtí) znamenají nejen nostalgické vzpomínky, ale i skvělou muziku.

Už jsem se kdesi dříve zmínil, že nějaký čas mne s ohledem na dostatek počítačů v naší domácnosti a nutnost psaní diplomky nějaký čas pravidelně navštěvoval synovec, praktikující bigbíťák, ovšem dávno vyrovnaný (rozuměj pohrdající) se všemi našimi uznávanými idoly. Prostě nová generace. A protože jsem zvyklý pouštět si relaxační muziku tak, jak má být, tedy že to trochu plaší sousedy o dva domy dál, synovec jednou poslouchal „pasivně“ přes dvě zdi tři čtvrtě hodinky se mnou.

Když odcházel, zastavil se a padla nezbytná otázka: Strejdo, co to bylo, cos to poslouchal? Já jsem se začal trošku ošívat, jako že vím, stará muzika, vykopávka a tak, a on povídá „to byl fantastický nářez“.  A cože se to hrálo? Bylo to album z roku 1970 od skupiny Procol Harum.

Já vím, že od nich znáte A Whiter Shade of Pale z roku 67, ostatně opět houpačkový hit, nebo Homburg, co na tu desku dali pro Američany místo toho, anebo naopak. Ti z vás, kteří znají Procol Harum více, možná víte o jejich albu Grand Hotel s nádhernou písní Fires (Which Burnt Brightly). Možná znáte i jejich novodobou tvorbu a skvělé CD, které jsem sháněl dost dlouho. Je to Prodigal Stranger z roku 1991 a píseň, kvůli které jsem ho koupil, se jmenuje The King of Hearts. Ale je jí tam víc, té skvělé hudby.

Ale já bych se chtěl zaměřit na album, které trošku vybočuje svou drsností a sílou z ostatní tvorby Procol Harum a které můj synovec označil výrazem „nářez“. Je to album Home z roku 1970, a přestože toto album bývá některými kritiky označováno za slabší, pro mne je to vrchol rockové scény konce šedesátých let. Rockové? Procol Harum? Nezbláznil jsem se?

Začněme ale u textů. Kdo nevíte, podstatná část úspěchu kapely byla založena na textech nehrajícího básníka Keitha Reida. Byla to zvláštní doba, Procol Harum v té době zpívali hlavně o smrti a podobných veselých věcech, Gary Brooker se k tomu kdysi vyjádřil, že „tenkrát jsme to prostě tak nějak cítili“…

Ale pojďme na ukázky: Po úvodní , tak nějak neutrální,  Whisky Train, hned nastupuje temná  The Dead Man’s Dream – optimistická píseň už od nadpisu. Potom to mírně odlehčí trošku rozvernější Still There’ll Be More – no odlehčí … když jsme to hráli na bítovém festivalu a jazykozpytec angličtiny, co tam byl přes nezávadnost textů, se mne tam bokem vyptával, jestli víme, co zpíváme, že jako to „piss on your door“ a tak…

Vzápětí po Still There’ll Be More vám případnou optimistickou náladu srazí hodně smutná Nothing That I Didn’t Know – mimochodem, ten pán v kulatých brýlkách hned na začátku, to je Keith Reid, co za ty texty může.

“Did you hear what happened to Jenny Droe?

Couldn’t believe it but it’s true

Twenty-six and now she’s deadI

wish that I could’ve died instead

 

Did you hear what happened to Jenny Droe?

Did you see how thin and pale she grew?

So much suffering, could not hide

Endless heartache until she died

 

Did you hear what happened to Jenny Droe?

Strike me dead, make it a truce

Strike me dead, let me go

Nothing that I didn’t know

 

Did you hear what happened to Jenny Droe?

I couldn’t believe it but it’s true

Twenty-six and now she’s dead

I wish that I could’ve died instead”

Pro neznalé angličtiny, bylo ji dvacet šest a teď je mrtvá …

A tak to jde porůznu dál, až na vrchol, kterým je drsná sedmiminutová Whaling Stories. No a protože Home je skvělé album a vy toho máte v tomto momentě plné kecky a nutně se s tím musí něco udělat, následuje závěrečná hravá a odlehčující Your Own Choice, během níž se zdrcháte z dosavadního emotivního zážitku nebo depky a jdete normálně fungovat…

I když, … , v případě textů Keitha Reida je otázkou, jestli je ten konec odlehčující a hravý, raději jsem se na to blíž nedíval.

Rozhodně ale platí, že album Home od Procol Harum řadím ke své TopTen rockových alb všech dob, a nejsem sám.

Tak. Dneska máme hotovo a už se nám to krátí. Oko mé vidí poslední dvacítku jmen, to zvládneme za dva díly. Snad.

Už se těším. Samozřejmě na další díl. Ne na ten konec.

A samozřejmě přeji hezké poslouchání.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jethrův akord se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

66 reakcí na O mé hudbě, písmena N,O,P

  1. Petr napsal:

    Co treba Ted Nugent:

  2. Petr napsal:

    a New York Dolls

  3. wiki napsal:

    Nabídnu něco léty spíš hraničního: The Police

  4. Petr napsal:

    a nebo ze zapadoceske lihne
    Oddyssea

  5. Petr napsal:

    Jethro rekl bych, ze Mama I`m coming home je starsi nez Perry Mason o dobrych par let, nicmene je moc dobra

    • Jethro napsal:

      Ach ano, přehlédl jsem se. Perry Mason na albu Ozzmosis 1995, Mama I`m coming home na albu No More Tears 1991. Ale i když přesnost má být, není to až tak důležité. Důležitější je, že i když Ozzy patrně nesahal Zeppelinům ani po prsa, kde jsou Zeppelini a kde je Ozzy. Především autorsky. Na Ozzym je asi nejzvláštnější, že dokázal tolik let psát opravdu dobré písničky.

      • Petr napsal:

        Souhlas, nechtel jsem vam do toho ryt, jen me to uhodilo do oka.

        • Jethro napsal:

          To nebylo rytí 🙂

          • Petr napsal:

            Mohl jsem si to odpustit, ja vas blog rad ctu. S LedZep mivma obdobi, kdy jsou jednicka a pak me zase na cas chytne neco jinyho, treba Ozzy. Je fakt, ze na Osmozis se podilel autorsky i Bill Ward a Lemmy Kilminster a je to znat.

            Tady je jeste pecka z No More Tears s Randy Castillem, Michaelelm Inezem a Zakem Wyldem:

  6. Petr napsal:

    Ozzy Road to Nowhere:

  7. anita napsal:

    Krásný Jethro, moc díky.
    Konečnou jsem si dala nášup A Whiter Shade Of Pale a teď se mi bude moc hezky spát 🙂 Krásné vzpomínky, ach jo, kdeže ty loňské sněhy jsou. V podání Annie Lennox je to taky krásný, ale Gary Brooker ….. 😉 ♥ ☼

  8. Istar napsal:

    Omega
    Gyöngyhajú Lány

  9. Istar napsal:

    Progres ….

  10. liljič napsal:

    Olympic?

  11. liljič napsal:

    V 60. letech jsem chodil v Brně na koncerty „Beatové ligy“ a tam se o špici bojovali vedle Atlantisu sourozenců Ulrychových a Synkop61 také Progress, kteří si myslím tehdy dokonce říkali Progress Organization.
    A i když to patří do jiného žánru, k MÉ hudbě ještě patří Oscar Peterson

  12. Petr napsal:

    a jeste dva pod P
    Proto-Kaw

    Patti Smith Group

    • pepan napsal:

      zaplať pámbu, že někdo tu osvětu pro tu „pokročilou střední generaci“ dělá. Ještě by to chtělo Pretenders a třeba Pixies. Dneska nestíhám…

      • Petr napsal:

        Taky moc nestiham, minule jsem zapomnel MC5

        dneska jsme na Pretenders a Pixies ani nevzdechl a ted, kdyz vas ctu, tak se m jeste vybavil Primus a Magazin.

        • Jethro napsal:

          Tam MC5 – při psaní jsem je lovil z paměti, věděl jsem, že byli ale hlava to nepustila ven. Já měl za mlada jen nahrávku nějakého živého koncertu – jo, tak to byla jednička a začínalo to Ramblin‘ Rose … „Brothers and sisters …“ 🙂 Tehdy to byla hodně tvrdá muzika.

          U toho klipu jsem se nějak nemohl soustředit, celou dobu jsem sledoval, kdy tomu bubeníkovy vypadne i třetí palička a co s tím udělá. Nevypadla. 🙂

          • Petr napsal:

            Jo MC5 hrali punk, kdyz se to tak jeste nejmenovalo. Sister Ann, Kick OUt the Jams a Rambling Rose jsou pekne od podlahy

  13. Petr napsal:

    a Nico R.I.P.

  14. Istar napsal:

    Ono by s toho našlo, ale zas by si někteří stěžovali, že s toho dělám Jethrovi mišmaš:-) Tak bez obrázků – kdo chce, si klikne: Pussycat – Mississipi, Peter, Paul & Mary – If I Had A Hammer Prúdy – Čierna ruža

  15. vera napsal:

    Jethro, vždy si každý váš blog ve volných chvílích pečlivě přečtu a naposlouchám, jako ostatně všechny blogy na Kose – ovšem celé prázdniny jedu v „harmonogramu pobytů milých (to nemyslím ironicky) příbuzných“ – tak tomu v duchu pracovně říkám :-), tak na váš blog mohu aspoň občas reagovat, poslední letošní návštěva mi přijede odpoledne. No a k ostatním blogům v týdnu se dostanu většinou až večer, kdy je v komentářích téměř všechno řečeno.. 🙂 Takže teď k muzice, Orbisona ani Nazareth nemusím, ostatní poslouchám, a vůbec nikdy jsem neslyšela o Pavlov`s Dog, a řadím si je do oblíbených, takže děkuju..

    • Jethro napsal:

      V klidu 🙂 Ty články tady budou nějaký čas viset, třeba se k nim vrátíme za dlouhých zimních večerů… To je ostatně jedna z obrovských výhod nové Kosy, na staré každý článek umřel do tří dnů.

  16. vera napsal:

    Jo, a ještě jeden restík, na který jsem minule zapomněla 🙂 http://www.youtube.com/watch?v=KnG4sZvQ1Wo

  17. Bavor V. napsal:

    A patří sem taky Pet Shop Boys a Pussy Cat? A neviděl jsem Nirvánu

  18. Miluše napsal:

    Jethro, děkuji.
    Pro mne – když O, tak jedině Eva Olmerová

    • Jethro napsal:

      Tak to jste mi připomněla jednu mladickou historku 🙂 Když jsem psal o té Houpačce Jiřího Černého, tak mne kdysi tak strašně ranilo, že tam mezi těmi mými idoly pustili Evu Olmerovou, že jsem opět popadl koresponďák a napsal něco, jako že mi Eva Olmerová „zpěnila krev“. Otec, když mi nahlídl přes rameno, se ptal, proč mi jako ta Olmerová tak strašně vadí. Já nedokázal vysvětlit, jak to cítím, akorát tehdy (mohlo mi být tak 12 let) mne to strašně ranilo :-)) Olmerová na Houpačce a vedle Nice a jiných „opravdových“ :-))
      No, je to už hodně dávno.

  19. kočka šklíba napsal:

    Jethro díky, tentokrát jste mně nic nemusel připomínat, ptz Pink Floyd jsou pro mě rovněž superkapela a poslouchám je velmi často. Jejich koncert v roce tuším 1993 v Praze byl pro mne největší zážitek co se živých vystoupení muzikantů a kapel týká. Nic ho nepřekonalo, ani například Rolling Stones (ti budou příště ;)). Procol Harum, také dobré. Jen Nice jsem neznala, za to Emerson, Lake a…, skvělé. Ozzy není můj oblíbenec na rozdíl od Sabbath, ale je to fenomén.
    Jinak mě mrzí, že jak začnou pod Vaším blogem přibývat odkazy z youtube (ty rovnou s videem) začíná se mě stránka sekat a posléze již nemohu stránku vůbec načíst. Takže přijdu o určitě dost zajímavých tipů na dobrou muziku :(. Ještě že Váš blog zachytím většinou ještě čerstvý :).

  20. vonrammstein napsal:

    Jaj, panečku! Pavlíci hodně pohladili 🙂 Navíc jste mi otevřel obzory, protože až dodnes jsem si myslel, že mám „všechna tři“ alba. O tom skutečně třetím jsem vůbec neměl potuchy. Mám co shánět 🙂 A to si ještě přestavte, že první desku jsem měl na pásku nahranou-netuším proč-trochu zrychleně, takže David zpíval ještě asi o 2-3 tóny vyšším hlasem. To byl teprve masakr 🙂
    Procol Harum jsem pro jistotu neznal vůbec, ale to velmi rychle napravím, protože je to pecka.

    • Jethro napsal:

      Jsem rád, že jsem i drsného Rammsteina pohladil po duši 🙂 . Já pro změnu přišel při vykrádačce o všechny čtyři a zatím jsem sehnal jen jedničku. Jste lepší 🙂

      • vonrammstein napsal:

        Já zas nejsu tak drsnej, vlastně su mírnej jako beránek. Akorát když mě někdo pořádně vytočí, tak si do huby a občas i do ruky nevidím
        No-možná bych měl to tvrzení, že „mám“, trochu ověřit. Gramofon mi nefunguje už několik let a některé desky jsem nepotkal ještě dýl. Možná na ně v rámci stěhování někde narazím. Nejsu lepší, našly si mě samy 🙂 Ne u Vás doma, ovšem!! 🙂

  21. vlk napsal:

    Já jsem včera přemlouval Jethra, aby pustil dneska jen dvě písmenka – N+O a P schoval na příště.Argumentoval jsem, že Floydi si samostatné písmenko zaslouží.
    Nicméně – někde v hlavě byl pocit, že tam cosi velkého chybí!!!Ale nemohl jsem na to přijít, co to vlastně.
    Asi už jsem na šrot a udělal bych dobře , kdybych někam zalez a nevykukoval.
    Protože P může sice být jako Pink Floyd, ale pro většinu světa prostě bud e

    P jako Presley!!!!!!
    Nevěřím, že Jethra minul a neoslovil. Prostě Elvis je Elvis. Je jen jeden. A bude jen jeden. Vždycky!

    Takže sem dám podle mne vůbec asi jeho největší flák Jo Jethro , nechtěl bys Elvisovi takhle náhodou věnovat samostatný díl?

    • Jethro napsal:

      To budeš muset sám, protože já jsem mlaďoch, pro mne byl Elvis napomádovaný popíkář jako Gott, Prostě ve dvanácti to bylo pod mou úroveň 🙂

    • Jethro napsal:

      Takže výzva pro všchny, kdo se cítí napsat jeden díl o Elvisovi, když Jethra božský Pressley minul?

      • vlk napsal:

        Já jsem pro tohle nepoužitelnej. Kdybys chtěl něco o fotbalu, hokeji a tak podobně, to by byla jiná. Ale tohle vlk nedá.
        Takže se připojuji k Jethrovi – najde se někdo, kdo vysekne zvláštní díl o Elvisovi?
        Velmi by mne potěšilo, kdyby s e někdo našel a napsal to. A slibuji, že bych mu za odměnu s Jethrem vyjednal, že si bud e moci napsat ještě jeden spešl díl. Pod S.
        Speciálně S jako Sinatra!!!!
        Frankie boye od Jethra chtít v jeho přehledu určo nebudu. To by nemělo žádný smysl.
        Takže vypisuji konkurz na dvouautora – Elvis a Frankie!!

        Klidně to může vzít i některá z Kosířek.. Myslím, že mnohé mají velmi osobní zážitky s těmi dvěma pány..
        Díky za kladnou reakci předem.

  22. Istar napsal:

    Ricky Nelson

  23. Istar napsal:

    A jedna z prvních RaR písniček (Jimmy Preston):

  24. pepan napsal:

    o několik generací mladší, notoricky známí Pixies:

    o něco starší, stejně známí Pretenders:

  25. pepan napsal:

    trochu vám naruším maďarskou idylku, lehce postpunkoví Odzial zamkniety. Mohlo by se zdát, že kopírujou Police, no nikdo není dokonalý. Podle polskejch kolegů zpěvák, díky konzumaci nějakejch svinstev přišel o hlas.

    a typická:

    Před dívčí jméno Andzia je potřeba dát písmeno G. Pak dává smysl, to „těraz niemožem bez ni žit“

  26. Mc Cali napsal:

    Ozzyho celkem můžu i když si ho pustim jen málokdy. V některých písničkách má dobře syrovou kytaru.
    Kde by mě kdysi za komančů v 16 letech kdy jsem je začal poslouchat napadlo, že na Nazareth půjdu před dvěma lety u nás v kulturáku. o:))) Celé vystoupení jsem měl husinu jako pralinky a při This Flight Tonight i slza ukápla.
    Ten chlap má ten hlas pořád stejně vynikající. Byl jsem jak v ráji.
    A Pink Floyd ? Ty mne díky bráchovi provází už tak od 13 let. Je to pro mne kapela no.1. Zhruba od LP Ummagumma a dále jsem vše poslouchal, no, myslím tak 100x? Některé LP o dost více. Z toho asi každý pochopí, že jsem na ně skutečně “ ujetej „. Myslím, že jste to Jethro vystihl celkem přesně jako kdyby mne hladili a fackovali. Ovšem mne do stresu rozhodně nedostávají. Je mi po nich krásně, relax maximální. Dokonce si je pouštim, když se potřebuji soustředit a nabudit na něco důležitého. Prostě PF je jediná kapela, která mne provází prakticky celej život. Díky bohu za tu skvělou muziku.

  27. Mc Cali napsal:

    Tak jsem se o Pink Floyd rozepsal, že jsem dostal hroznou chuť si je poslechnout. A je jen můj problém, že když si od nich pustim první písničku z LP, musim si to doposlechnout až do konce. Nemam prostě sílu…a vlastně ani chuť to vypnout dříve. Jethro mi dává sodu. Ráno totiž brzo vstávám. Ach jo. o:)

  28. Občan zZz napsal:

    K The Nice jsem se dostal přes Vargu a jeho dvojLP Kovergencie. Předtím jsem je uznával hammondky jen jako doplněk ke kytaře jako hlavnímu nástroji. Musel jsem změnit názor. The Nice jsou výborní.
    Ozzy byl v 90. letech myslím docela úspěšný. Mě se ale víc líbí jeho tehdejší znovuspojení s Black Sabbath. Live dvojCD Reunion z roku 1998 nahrané v jejich domovském městě Birmingham. Dávám tady odkaz i když vím, že by to mělo být pod písmenem B.

    Pavlov’s Dog. Znám jenom první album, opravdu skvělá hudba, ale prostě jsem si nemohl zvyknout na to, že zpěvák má tak vysoko posazený hlas. Můj problém, mě ten hlas nesednul.
    Pamatuju si, že než jsem je slyšel, tak už nevím proč, ale žil jsem v přesvědčení, že Pavlov’s Dog jsou nějaký hodně divoký americký punk. Už ten název mi připadal takový punkový. Pak jsem si půjčil tu první desku a těšil jsem doma na opravdu punkový nářez. Konečně jsem to pustil a… A byl jsem docela v šoku. Úplně jiný styl než jsem čekal. (Pravda, už když jsem si to nesl domů, tak už ten obal desky mi byl na punk trochu podezřelý.)
    Pink Floyd. Kdysi to pro mě byla příliš intelektuální záležitost, dával jsem přednost hudbě s pořádnou rockovou divokostí. Dnes je poslouchám, tu slávu si naprosto zasloužili. Ale nebudu si tady hrát na jejich znalce, těch je hodně. Jejich nejlepší alba jsou pro rockovou hudbu samozřejmě naprosto zásadní.
    Procol Harum neznám, ti mě nějak minuli. Z blues bych uvedl jméno John Primer, i když není v kategorii největších bluesových hvězd.
    Přidám ještě trochu divočejšího The Police

    Ještě bych poznamenal k té Americe a The Nice.
    Dá se většinou využít i Wikipedia kde je u jednotlivých kapel i diskografie. Ale úplně nejslepší pro detailní hledání jednotlivých vydání je využít Discogs. (Stačí zadat do Googlu název kapely slovo Discogs.)
    http://en.wikipedia.org/wiki/The_Nice
    http://www.discogs.com/artist/Nice,+The

    • Občan zZz napsal:

      Drobná oprava
      To dvojalbum Mariana Vargy se jmenuje Konvergencie. Nikoli Kovergencie jak jsem špatně napsal.
      Když už o tom píšu, tak jsem vyhledal co to znamená: sbíhavost, sblížení, sbližování.
      http://cs.wikipedia.org/wiki/Konvergencie

    • Jethro napsal:

      Tak ten discogs je super. Mám trochu podezření, že se jedná o databázi, kterou před lety používal allmusic a zřejmě nechtěl platit. Na discogs je přesně to, co bylo před dvaceti lety na allmusic…
      U Nice jsem ale stejně nepochodil, protože podle discogs America na jedničce nebyla – je to logické, jednička vyšla 67, America na singlu údajně 68. Ovšem na discogs je America až na albu Elegy (71), ovšem jako „2nd Amendment“, záhadou mi tedy zůstává, kdy a kde vyšel případně 1st Amendment anebo to byl jen ten singl. Asi to není důležité, ale já měl v paměti America na jedničce 🙂

  29. Istar napsal:

    Richard Wayne Penniman:

Komentáře nejsou povoleny.