O mé hudbě -derniera, písmena U,V,W,X,Y, Z


Tak je to tady. Plánovaný poslední díl mého krátkého článečku o mých (hudebních) láskách z doby (mé) puberty. Že nám to narostlo na třináct pokračování? Přes sto stránek textu? Kdybych tušil, část svých CDček bych zapřel.

napsal Jethro

Na druhé straně, toto psaní mi umožnilo znovu se vrátit k muzice, zavzpomínat na staré dobré pecky, které kupodivu i po čtyřiceti letech znovu „objevuje“ naše mladá generace, a dokonce mne to vyprovokovalo některé ztracené kousky pohledat na webu a urychleně dokoupit. Příkladem může být naštěstí krátká diskografie Pavlovova psa Davida Surkampa, po které se mi zastesklo a už mám díky zahraničním burzám ojetých CD opět všechny čtyři psy doma. Hádejte, co jsem dělal včera v pauze mezi náročnou a smutnější aktivitou? Dal jsem si tam Lost in America, zavřel oči a poslouchal.

Ale dost keců, pojďme se podívat, jestli nám na závěr zůstalo v regálku nějaké zajímavé CD.

U

Jak jsem už vypozoroval z diskusí pod předchozími díly, zjevně tady očekáváte Hanu a Petra Ulrychovy, respektive jejich Atlantis a před tím v podstatě také jejich Vulkán, i když tam ještě fungovaly Marta a Thena. Ano, Petra, když byl ještě bigbíťák, jsem poslouchal, a to v množství větším než malém.

Když už ale Petr začal utíkat k folku a lidové písničce, což vyústilo v éru Javorů, to už není pro mne. Sice hezké, ale takových je. Ovšem Hanka je stále výjimečná zpěvačka. Škoda že utekla od bigbítu. Sice se tady trvale vyhýbám domácí tvorbě, ale no dobře. Dáme si „staré“ Ulrychy: Co takhle 1969 a Nechoď do kláštera?

Další, koho určitě čekáte, jsou U2. Musím vás bohužel zklamat. Já jsem U2 zaregistroval až v nedávné současnosti. Je fakt, že jsou to mlaďoši a tak začali vydávat bezesporu skvělá alba v době, kdy já už měl jiné starosti, než naslouchat novou muziku. Takže – Sorry! U2 vám nechám na diskusi.

Ale na jednom jménu se určitě potkáme:

Uriah Heep

Když jsem v jednasedmdesátém slyšel poprvé jejich druhé album Salisbury, byla to pro mne absolutní bomba. Asi už se opakuju, ale opět naprosto jiná, snadno odlišitelná muzika od zbytku světa, krásný bigbít, místy tvrďárna, ale přitom stále nádherná „velkoplošná“ a barevná skládanka, skvělý Ken Hensley a David Byron. Nevím jak to popsat. Možná tak, že nejméně dvě ze šesti stop na tomto albu pokládám (opět) za to nej nej všech bigbítových dob.

Ale pojďme na to pomalu. Napřed vám nabídnu Time to Live. A pak trošku jinou polohu ve finální šestnáctiminutovce Salisbury. Slyšeli jste lepší syntézu klasické hudby, jazzu a rocku, navíc v prog hávu? Já asi ne a Salisbury můžu…

Ale jak už to bývá, nejpůsobivější bývají ty nejjednodušší kompozice – viz Cartneyho Yesterday, Hey Jude, a další příklady. A u Uriášů jich najdeme hromady. První skvělá věc je zprvu nenápadná Lady in Black. Kolikrát jsem ji za těch 40 let slyšel? A pořád je to působivá nádhera. Jednoduchý popěvek, ale vtom je ta genialita. Druhá absolutní nádhera na albu Salisbury je The Park. Nebudu komentovat.

Asi si umíte představit, jak jsme v té době čekali na trojku a jak jsme se báli, že po Salisbury to půjde dolů. Když jsem dal do gramofonu ještě teplou Look at Yourself, tak jsem po prvních taktech ani nestačil vrátit na začátek a zapnout magnetofon. Jen jsem poslouchal. Hned na začátku skvělá vypalovačka Look at Yourself! Super!  Pak jedna oddechovka a hned July Morning! Zase jedna z nezapomenutelných rockových balad všech dob!  A hned za ní Tears in My Eyes! Páni! Tak toto album je opravdu nabité skvělou muzikou.

No, jak vidíte, tak už vám tady zase vkládám skoro celá alba. Ono je opravdu obtížné vybrat jen nějaké hajlajty, i když je pravda, že na dalších albech se počet výjimečných stop trošku snížil. Přesto zůstala hudba UH na vysoké úrovni. Mrkneme se spíš po nějakých pralinkách, lépe řečeno třešničkách, které z jejich tvorby tak nějak vyčnívaly a zůstaly mi v paměti.

Určitě je to vypalovačka Easy Livin‘ z alba Demons and Wizards. Z alba The Magician’s Birthday bych nabídl Sunrise, Blind Eye, Echoes in the Dark, Rain. Už je to zase tady. Skoro celé album.

Na albu Sweet Freedom si pamatuji If I Had the Time, potom Sweet Freedom, no a album Wonderwold si pamatuji celé, protože patří z té pozdější éry (co blázním, je z roku 74) k nejoblíbenějším. Tady máte titulní Wonderwold, potom ještě třeba The Shadow & The Wind, pak tam najdete skvělou vypalovačku So Tired, už to tam zase sázím.

No a tady jsem s Uriah Heep skončil, protože kamarádi změnili vkus a k dalším LPčkům už jsem se nedostal. Navíc, po odchodu Davida Byrona v roce 1976 – z důvodu nezvladatelného propadnutí alkoholu –  pro mne ubyla půlka Uriah Heep. A jen pro doplnění, David vydržel žít ještě nějakých devět let, přesněji do 28. Února 1985. Navíc, v roce 80 odešel i Ken Hensley, a to byla pro mne ta druhá půlka UH.

V

Znáte vzoreček jaderné fúze probíhající na Slunci? Já ho dnes z hlavy asi také nedám, šlo o dvě rovnice, kde se snad z deruteria stalo tritium a jeho přeměnou na vodík pak došlo k uvolnění obrovského množství energie. Jak mne to napadlo? No měl jsem kdysi desku, která se jmenovala H to He Who Am the Only One, a tam ta rovnice, uvozená i názvem alba, byla na zadní straně vyvedena velkým písmem. Od té doby vím něco málo o té reakci, znám jméno Peter Hammill a znám také jméno

Van der Graaf Generator.

To album bylo, jak jinak, z roku 1970 a bylo to mé jediné setkání s podivnou hudbou Petera Hammilla. A to prosím vydali od roku 69 do roku 78 devět řadových alb. H to He byla už trojka. Zvláštní hudba, zvláštní album. Rozsáhlé kompozice, Peter rozhodně není typ excelentního zpěváka, já bych tu hudbu řadil někde mezi psychadelic a art.

Mám tady pro vás dvě ukázky. První je titulka Killer. No a abyste si Petera trošku užili, máme tady dalších deset minut a Lost.  Ještě jsem chtěl přidat nějakou ukázku VdGG z poslední doby, ve víře, že svou hudbu trošku přičísli a poupravili pro dnešní posluchačstvo. Musím přiznat, že zůstali nedotčeni a i po znovuoživení v roce 2005 hrají stále tu samou, divokou, pro mne obtížně stravitelnou a rozhodně neodpočinkovou hudbu. Nakonec, musím přiznat, že za posledních třicet let jsem poslouchal Van der Graaf maximálně tak třikrát…

Podobně jsem na tom i u další formace, kde ta podobnost je i v době působení, jde o léta 1967-76 a skupinu jménem

Vanilla Fudge.

Když se tak probírám ukázkami, tak to mé jediné album byla hned jednička z roku 1967. V paměti mi utkvěla hned dvěma předělávkami bítlsáren a to Ticket to Ride a Eleanor Rigby. Ostatně „dědci“ je hrají i po čtyřiceti letech dodnes…  Ono ale celé to album je dost dobré, poslechněte si třeba, jak hráli v roce 67 She’s Not There. A také jak ji dávali v roce 2003.

W

U dvojitých véček mám pro vás dvě jména a obě patří k mým oblíbeným. Prvním z nich je klávesový mág, skladatel (a zpěvák)

Rick Wakeman.

Hned u dalšího písmenka budeme mluvit o jeho mateřské formaci, kde jsem ho ale až tak nezaznamenal. Tady bych se chtěl zmínit o sólové dráze, kdy Rick vydal řadu nádherných alb. Hudba mému srdci blízká, čili pomezí klasiky a rocku, virtuózní hra na klávesy, prostě hudba přesně pro mne.

Já doma měl, mám a často poslouchám jeho The Six Wives of Henry VIII. Potom jsem měl nahraná dvě alba z roku 77, a to Criminal Record a White Rock. Co bylo mezi, tedy Journey, Myths a No Earthly Connection, to jsem zjistil až na základě pozdějšího koncertu, který kupodivu přitáhl k Wakemanovi i mou manželku, která se pro toto jediné album stala Rickovou fanynkou a tak je mi osudem to jedno CD poslouchat doma o víkendech hodně často. A světe div se, pořádně vyhulené, barák se chvěje.

A proč že se to CD manželce tak líbí? No protože kromě toho, že obsahuje to nej nej z Rickových prvních alb, tam Rick zpívá! Takže Šest žen instrumentálně má paní nemusí, jo, je to pěkné, ale,…, zato šest žen zpívaných Rickem osobně, to si vytočí Volume až do půlky. A věřte, že je to dost…

Abych jí udělal radost, poohlížel jsem se po nějakém DVD s koncertem zpívajícího Ricka, ale zatím se nepoštěstilo. To CD je asi jeho jediný pěvecký počin.

Dáme si jen pár ukázek, ať vás navnadím, a zbytek necháme zase na domácí samostudium. Ze šesti žen bych nabídnul nádhernou Kathryn Howard, potom bych dal Journey to the center of the earth a ještě bych nabídnul Merlin. Marně jsem hledal ukázku, kde by zpíval přímo Rick, tak nevím.

Tak všechno je jinak. Prozkoumal jsem zmiňované CD a ten hlas tam patří nějakému panu Ashley Holtovi. Manželce nesmím říct, že to, co dvanáct let poslouchá, není Rick, že ten tam „jen“ hraje na ty klávesy…

Pojďme dál, ať to odsýpá. To druhé jméno od W, které jsem sliboval je

The Who.

Pokud někdo myslíte, že neznáte, tak jejich hudbu můžete slyšet ve znělce jednoho z těch amerických seriálu o úžasných kriminalistech nevím odkud, jestli z L.A., N.Y. anebo odjinud. Já samozřejmě vím, že Who patří k nejstarším rockovým kapelám, že jsou starší než Beatles, že v roce 65 se stali písní My Generation kultovní kapelou, Jména jako Keith Moon, skvělý a hodně se od ostatních odlišující bubeník, který se v půlce kariéry udrogoval k smrti, Pete Townshend s nezaměnitelným máchacím stylem hry na kytaru, který na závěr vystoupení s oblibou rozbíjel kytary a boural aparáty, Roger Daltrey, skvělý zpěvák, u kterého mi vůbec (nevím proč) nevadilo, že na koncertech zpíval falešně, a ten čtvrtý, kdo to byl? Jo výborná basa a John Entwistle.

Samozřejmě si sem můžeme dát řadu známých hitů jako je třeba Athena, I can see for miles, Who Are You, Won’t Get Fooled Again  a spoustu dalších. Mne osobně hodně uchvátila dvě alba a to byla rocková opera Tommy a potom obdobný dvoudílný počin Quadrophenia.

Takže napřed Tommy: Overture, tady je další střípek – See Me, Feel Me, a třeba ještě Pinball Wizard z Woodstocku. Není to skvělá hudba? Mám několik DVD s koncerty, kde se toto všechno míchá pěkně dohromady, a je to zážitek.

A teď ještě něco málo z dvojalba Quadrophenia: Určitě to bude nádherná Quadrophenia, pak si určitě poslechněte The Punk And The Godfather. Ještě jsem našel I’ve had enough – bohužel bez živého videa, a neméně známou Drowned šlapající v typické hůčácké rytmice. Ostatně podobně to šlape i v Bell Boy a Doctor Jimmy.

Doufám, že už jsem vás dost naladil a že až uvidíte někde v ojetinách tu Quadrophenii, určitě si ji koupíte. Pozor, jsou to dvě CD a v USA vyšly ve dvou krabičkách. Povedlo se mi tak koupit jen půlku, druhou už měl tou dobou jiný šťastný majitel.

Takže ještě The Rock a končíme.

Y

Už jsem trošku předznamenal u Ricka Wakemana, že se ještě k němu vrátíme v souvislosti s „mateřskou“ formací. A jak jistě většina z vás ví, Rick je dlouholetý člen skvělé formace

Yes.

První album v roce 1969, celkem zatím 29 řadových alb. Já jsem v rukou držel jen některá z nich, ale shodou okolností ta nejlepší. No, nejlepší, byla to alba z let 1971 až 74, potom Drama z roku 80 a pak už jen Talk a Open Your Eyes.

V mládí jsem Yes poslouchal přímo náruživě. Jejich komplikovaná a neobvyklá hudba, včetně vokálů v čele s Jonem Andersonem, mne jako vyznavače art rocku a progresivní muziky fascinovala. S postupem času a věku jsem však k Yes poněkud ochladl, protože to není rozhodně hudba na relax, není to hudba, kde bych si sedl s manželkou k lahvince vína a dal tam třeba Yessongs. U dnešní generace mladých mne dost překvapilo, že Yes znají, že staré Yes poslouchají a že se jim tato hudba líbí.

Pojďme si pustit několik ukázek z let 71 až 74, což byla podle mne nejslavnější éra Yes. Takže Yes Album a I’ve Seen All Good People a staří pánové jak za mlada. A aby byla trošku změna, tak z alba Fragile si dáme skvělého Stewe Howa a Mood for a Day. Ale nebojte, oni tam Yes hráli především své klasické artrockové kompozice, jako například Heart of the Sunrise.

Hned následující album Close to the Edge vyšlo i u nás v gramofonovém klubu. Alespoň si to myslím. Netuším, jak je to možné v době vrcholící normalizace, ale fakt si pamatuji, jak mi přišlo zabalené a že na něm bylo logo Supraphonu. Album skvělé i zvláštní, ještě větší kompozice, jen 3 stopy na celé desce. Nabídnu vám And You and I, ale to album stojí za poslech určitě celé.

Jak tak dnes opět po řadě let poslouchám ty staré alba Yes, napadá mne, že jsem možná o tři odstavce výš ulítl a že by ta hudba, zejména Yessongs, kde se objevuje i Wakemanových Šest žen, možná potěšila i manželku. Samozřejmě, že by to nevydržela celých 130 minut toho trojalba, ale některé kousky … určitě.

V následujících letech mi Yes připadali trošku tápající, pořád hodně dobří, ale přeci jen alba z let 74 až 80, která jsem měl nahraná, nebyla pro mne tak dobrá a překvapivá, jako ta, co jsem zmínil výše. Z Yesovské letargie a únavy mne probudilo album divné, album zatracované Yesfandy, album hodně rockové, protože se tady objevil tvrdý kytarista Trevor Rabin, který album zároveň produkoval. Jmenovalo se Talk.

Někde jsem se dočetl, že šlo vlastně o projekt po rozpadu Yes, kdy někteří z bývalých hudebníků zakládali novou formaci a poté, kdy se k nim připojil i Jon Anderson a předwakemanovský klávesák Tony Kaye (k té výměně došlo v roce 1971), se rozhodli, že jsou to vlastně stále Yes, i když už v desáté sestavě.

Talk je hudba Yes, řízlá tvrdým rockem. Stop artrocku tam najdete pramálo. Podle mne si ale Yes na tomto albu odpočali a nabrali novou sílu pokračovat. Já osobně, protože i rock se mi líbí, nemám s tímto albem žádný problém. Spíš naopak.

Hodně se mi líbí třeba tvrdá State of Play. Navíc je to skvělá testovací pecka pro vaše audio, protože nikde jinde jsem nenašel tak dobře nahraný a nízko položený basový part, jako tady. Pokud vám tedy ve čtvrtém taktu úvodního basového rifu ten spodní tón basy zní stejně hlasitě a hutně, jako ty před ním, je váš aparát v dobré kondici.

Asi je pravda, že Talk vybočuje z tvorby Yes před a patrně i po. Ale potom může tvořit vstupní bránu do světa Yes i pro zavilé rockery, kteří se tak mohou časem propracovat i k těm Yes z roku 73.

Moje zatím poslední album Yes je Open Your Eyes. Podle mne dobré album, hodně připomínající staré Yes, i když s tvrdší rytmikou. Nabídnu vám třeba Somehow, Someday a pak samozřejmě Open Your Eyes.

Z

Tak, a mám před sebou poslední dvě cédéčka. Hrají na nich vousatí pánové, jejichž hudbu poslouchám jako protipól té avantgardy a psychadelic. Hrají přímočarý a předvídatelný jižanský rock a to je občas relax, který dost potřebuji. A všichni je znáte přes ty vousy.

ZZ Top

Já jsem jejich písničky zachytil opět počátkem sedmdesátých let netuše, o koho se jedná. Potom jsem měl štěstí, že kamarád dostal ze západu album Tres Hombres a bylo jasno. Vzpomínáte? Třeba Beer Drinkers & Hell Raisers, nebo La Grande? Nebyla to paráda?

No a tak to ZZ hráli dost podobně dál a dál, třeba v Cheap Sunglasses z roku 79 až do současnosti. Mám li říct pravdu, je to celá ta léta hodně podobný styl, ale ono se v té sestavě nedá čekat žádná převratná změna.

ZZ Top byli ale po celou svou kariéru především pódioví šoumeni. Přitom na tom pódiu vcelku nic nedělají, trošku se vlní, to mají dobře nacvičené, ale jako celek včetně image je to paráda. Myslím, že na jejich koncertu bych stál jako puberťák pod pódiem a nadšeně tleskal do rytmu, vřískal, no prostě … bavil bych se. A o to přeci jde vždycky až v první řadě. No a kdyby tam byla Carmen Electra, nebo jiná atrakce, tak to by už vůbec nemělo chybu.

Farewell note – tedy jako že končíme

Vážení, máme za sebou třináct dílů a musím přiznat, že to bylo dost práce. Naštěstí jsem na začátku nedokázal odhadnout, kolik to bude kapel, stránek, hodin. Pokud bych to tušil, možná bych zbaběle utekl, ale spíš ne.

Povídali jsme si tady více než tři měsíce o mé hudbě a o tom, co posloucháte vy. Hodně jsem se dozvěděl a hodně mne těšilo, že vás ta stará muzika zaujala, že vám někdy dala hezké vzpomínky i novou energii. A i kdyby to byl jen jeden z vás čtenářů, stálo to za to. Ono to vlastně stálo za to i proto, že jsem se v tom dnešním švungu jednou týdně na pár hodin zastavil, nakoukl do své skříňky s cédéčkama a zavzpomínal na doby někdy kolem těch sedmdesátých, Woodstock a tak. Však víte.

Pokud to zní příliš pateticky, tak nebojte, já se neloučím, jen nějaký čas nebudu psát o své staré i novější muzice. Ale pokud mne něco zajímavého napadne, co budu považovat za hodno zveřejnění, určitě zase napíšu e-mail Vlkovi.

Nemůžu přijít na nějaký správný závěr. Pokud byste souhlasili, nechal bych to tak, otevřené, protože ty články tady budou viset dál, dál se o těch kapelách můžeme bavit, takže vlastně nekončíme. To jen skončila abeceda.

A přeji příjemný poslech.

Jethro, příteli milý,

 nemohu jinak, než  Ti jménem  všech  Kosířek a  Kosířů poděkovat. Hrozně moc  poděkovat.  Dal jsi nám  to, co umí málo kdo – radost. Posunul jsi  nás  v čase zpět do  slunce.  O kterém  už  jsme  mnozí už ani nevěděli,  že  ještě  svítí.

Díky  Ti  za úsilí  i  bravuru, s jakou  jsi  to  houževnatě  prováděl.  Víš  dobře,  že  jediné, co mne  v  souvislosti s  Tvým seriálem  mrzí je,  že  jsi  teď  v  posledních dílech tak  kvaltoval.

Ona  totiž  Kosa  nemůže  být  jen  ostrá.   Občas  se musí  zastavit  a  brouskem nabrousit.  A  tím brouskem pro mne  byly  Tvoje  články.

Prosím  všechny čtenářky a čtenáře  Jethrovy  antalogie  aby   naprosto neváhali a zasypali  Jethra  hvězdičkami v  úvodu  článku.  To je  ten  správný a  srozumitelný a  nad  slunce  jasnější  způsob poděkování. A hlavně  – velmi rychlý.  Vlk by  byl  velmi potěšen, kdybychom  Jethrovi  všichni společně  nasypali  tolik  hvězd  jako jich má  noční  obloha. Ale nejméně tolik,  že  to bude  nový  rekord  Kosy. Předem  všem  děkuji.

Příspěvek byl publikován v rubrice Jethrův akord se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 reakcí na O mé hudbě -derniera, písmena U,V,W,X,Y, Z

  1. Mc Cali napsal:

    No, psát něco o Uriáších a Yes je asi zbytečné. Prostě top muzika.
    Zízáci jsou také fajné. Ostatní mě celkem minulo.
    Jethro, moc Vám díky za tento bravurdní seriálek o muzice.
    Díky Vám jsem si mnohé připomenul a znovu se do toho i v dnešní podivně uspěchané době zaposlouchal.

  2. pepan napsal:

    Jethro dík za výživný seriálek, další slova chvály jsou snad pro chlapa zbytečný…
    Na roky minulý vzpomínají s nostalgií pamětníci, pro některý mladý se ale stal typickej zvuk kapel květinovýho období inspirací. Nebo to „vykrádaj“, na formulaci snad nezáleží. Já vím, originály jsou lepší a vlastně nedostižný. Pro mě je to „ist only rockn roll“ a mám rád změnu, proto je taky nezavrhuju. Dole pár plagiátorskejch příkladů

    a protože tihle mlaďoši jsou z Austrálie, tak zdroj je vícnež jasnej:

    A teď plagiátoři nejhrubšího zrna, jsou to už věkem veteráni ze Švýcarska:

  3. Istar napsal:

    Van Halen

  4. Bavor V. napsal:

    Časy se mění. Hodně těch kapel jsem jako mladý nemohl zkousnout. Byly moc „tvrdý“. Dneska si jejich tehdejší hity klidně zamíchám do jiných „klidnějších“ směsí. A taky se mi otevřely i jiné mladší kapely.

  5. Jeff napsal:

    Tak jo, vyjádřím se, byť o generaci jinde, tedy nejspíš o generaci.. protože pokud U, tak Ultravox, když Uriah Heep, tak Free Me a V jako Visage, tvůrci stylu a těch v historii moc nebylo:

    • Jeff napsal:

      tak snad teď, skladba se jmenuje The Damned Don’t Cry : http://www.youtube.com/watch?v=nVsrcmW3Yc8

      • Jeff napsal:

        ještě mě napadá Y jako Yellow Dog a Sametová, což je jakási píseň práce Velké listopadové a to bych byl zase u politiky, tak to raději ne.
        Jinak seriál byl Jethro skvělý, sice půl kapel mi nic neřeklo, jednak jsem o „oktávu“ jinde a pak – neměl jsem za normalizace ale vůbec žádnou možnost, jak k něčemu přijít, takže vyznat se mi pomohl až J. Tůma na 3×60 na to stereo, na Vltavě Větrník (se to jmenovalo?), M. Pavlata a jeho Rytmus a přičinlivější kamarádi, kteří ovšem dávali patřičně najevo, že pokud tedy chci jaksi něco opálit, že to je drahý..Pak už jen B Drei a Ö Drei… Ale při Tvých odkazech se dá vzpomínat a polemizovat a to je hlavní !!
        Velké díky.
        Na vší té muzice je zajímavé, že od té doby, někde od konce 80’s nic moc a když se člověk zamyslí, proč to tak je…úpadek? Můj názor.

        • pepan napsal:

          ale houbec úpadek. Co třeba U2, INXS, Midnight Oil, Faith no more, Pearl Jam,a kopa dalších?

          • Jeff napsal:

            …právě jste to napsal.

          • pepan napsal:

            tak dík, už ten úpadkovej póvl mažu z hardisku a vyhazuju CDéčka z auta. Hlava rodiny mě zabije, když zjistí, že budem v autě poslouchat furt jenom Mötorhead.

    • Mc Cali napsal:

      Jojo, Ultravox a Visage jsou moc dobrá muzika.
      Visage si jdu zrovna pustit, už jsem je dlouho neslyšel.

  6. XY napsal:

    Autorovi dík za připomenutí všeho, co jsem kdysi považoval za smrtelně důležité… 🙂
    Ach, těch večerů u Laxíku a odpolední u Svobodky.
    Pěkný večer.

  7. kočka šklíba napsal:

    Jethro také moc děkuji za seriál, ale ptz taky spousta kapel neznám procházím si Váš seriál znovu a postupně se seznamuji. Takže pro mě Váš seriál ukončený není :).

  8. Istar napsal:

    No, pod Y nesmí – alespoň v mém případě – chybět tohle:

  9. Gerd napsal:

    Jethro,
    neskončil jste nějak brzy? Já pořád čeka, že se zmíníte o jednom příspěvku českého rocku do pokladnice rocku světového, a to českém pivním rocku! Ten se ale hraje jen v Čechách, jinde se s ním nesetkáte v takové míře. Rozhodně by si samostatnou kapitolu v seriálu zasloužil. Nebo něco o českých kapelách. Citroni a jejich Ocelové srdce? Lucka Bílá a její Pohádka?

  10. vonrammstein napsal:

    Nahvězdil jsem. Dík, Jethro! Otevřel jste mi pár nových horizontů a připomněl nějaký polozapomenutý.
    Mě ještě napadlo jmen..a stejně rychle, jak mě napadají, je zapomínám. Meat Loaf, King Krimson, Kinks, Jan Hammer, Alan Vitouš, Mahavishnu Orchestra, Jeff Beck…Možná jste o některých psal, je toho hodně a všechno si nepamatuju.

  11. Gerd napsal:

    Aby si všichni bigbíťáci rozšířili obzory, posílám jim písničku Israela Kamakawiwo’ole Over The Rainbow i stextem anglickým i českým. Zvláště překlad úvodních a závěrečných slov stojí zato:

    http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/israel-kamakawiwo-ole/somewhere-over-the-rainbow-80802

  12. zdenekb napsal:

    Jethro, díky – pro mě hodně nového, něco (málo) oprášeného, hodně nových souvislostí (u spousty písniček jsem netušil nic o skutečných autorech, a že jde o „předělávky“ z pravěku… 🙂

    V? Neměl by nechybět Vangelis? Znám tedy spíš pozdější, filmovou muziku, ale i zamlada mu to za klávesami šlo dobře…

    • zdenekb napsal:

      * oprava: neměl by chybět, samozřejmě… i když, kdoví… 🙂 únava pracuje.

  13. vera napsal:

    Jethro, i já se připojím k poděkování za „hudební“ seriál, odvedl jste kus pořádné práce. A taky jste mě – a nejen vy, i ostatní – svými ukázkami přivedl k další muzice, se kterou jsem se, při svých omezených venkovských možnostech 🙂 ještě nesetkala. Dnes to budou Van der Graaf Generator.. Uriah Heep a ZZ TOP, to je prostě klasika.. Takže ještě jednou, díky..

  14. anna napsal:

    Jethro, ještě jednou – díky. Za spoustu krásné muziky a s ní spojené vzpomínky. Mnohdy příjemně nostalgické, ale bohužel i smutné, to když si vybavím kamarády a kamarádky, kteří už tu nejsou a kterým by se ta muzika také líbila. Děkuju i za nové informace – některé skupiny pro mne byly jen jména, o některých jsem se od Vás dozvěděla (a pustila si jejich muziku) úplně poprvé.Už teď jsem zvědavá, co pro nás Kosíře a Kosířky nachystáte příště. A.

  15. Karamela napsal:

    Díky Jethro, jste obětavec. Senzační

  16. Občan zZz napsal:

    Jethro, moc a moc díky za tento seriál, něco jsem si přečetl a taky se dozvěděl, dovedu si představit kolik to zabralo času všechno sepsat, zjistit údaje, přeposlechnout na youtube.
    Hlavně v tom progresivním rocku (art rocku) nemám vůbec přehled a časem to musím naposlouchat. Je to na dlouho. Už se chystám na ty Kansas (Proto-Kaw), hned jak bude chvilka. A vůbec projít všechny ty odkazy.

    Kdysi si člověk našel čas, sedlo se s kamarády a pozorně se společně poslouchalo, dnes je to už jinak.

    Píšu pozdě, dříve jsem se k psaní nedostal a také než jsem našel na Youtube co jsem chtěl, tak to trvalo nějakou dobu, takže nevím, jestli to ještě někoho bude zajímat.
    Chtěl jsem původně dát jenom pár ukázek z Youtube, ale pak mi to nedalo a dal jsem tady toho hodně, rozepsal jsem se víc než jsem chtěl.

    Nechoď do kláštera – jeden z mnoha hitů 60. let. Také moje oblíbená písnička. Pro mě typický příklad toho, že aby se písnička stala hitem, tak potřebuje mít nejen skvělou melodii a náladu ale taky takový text, který člověka prostě osloví, nenechá ho tak říkajíc citově chladným, to jest, vyvolává v něm nějaké představy, vzpomínky, zážitky atd. Málo kdo si to uvědomuje. Třeba hity Petra Nováka jsou taky takový příklad, ale platí to obecně.

    Co říct k těm Uriášům, popsal jste to Jethro přesně.
    Uriah Heep jsou jednou ze základních kapel. Myslím, že nejen pro mě byly 4 naprosto základní kapely 70. let, z nichž každá měla svůj vlastní styl: Zeppelini, Jethra, Uriáši, Párpli. Když se řekne Uriah Heep, tak já je mám spojené s písní The Park. K té písni mám osobní, asi poněkud nekritický vztah. Pamatuju, jak mi ji za starých časů kamarád pouštěl z hodně nekvalitní kazety, jako něco opravdu mimořádného, co prostě musím slyšet, protože on ní byl nadšený. („Poslouchej, slyšíš to?“ 🙂 ) Od té doby mi ta melodie prostě zůstala v hlavě, ale ne tak, že by byla vlezlá, ale naopak jako opravdová krása. Přitom doma jsem tu píseň měl až za pár let po tom co mi ji pouštěl. Je to jedna z písní nejvíce působících dojmem klidu a míru, přímo až meditativně.
    Uriah Heep měli nejlepší období asi tak do půlky 70. let, ale poslouchat se dají celé 70. léta. Blíže si to netroufám hodnotit. Kdybych měl hudbu Uriášů vyjádřit nějakými barvami, tak ve mě vyvolává představu krásné pestrosti a barevnosti, možná nejvíc kvůli zpěvu a hammondkám. Jak už je v článku, co dodat víc?

    Skupinu Who, moc neznám, kdysi dávno jsem měl půjčený nějaký jejich výběr, jiné kaplely z 60. let se mě oslovily víc. Určitě si musím poslechnout Tommy, hodně se o tom píše jako o důležité desce, z těch ukázek to vypadá dobře, ale vůbec to neznám.

    Van der Graaf Generator a Yes jsou z těch progresivních skupin které také vůbec neznám, jenom podle jména. Též si to musím poslechnout. Co jsem si tady pouštěl, je to hudba na kterou je potřeba se opravdu soustředit (nemyslím tím Talk, to je už spíš nějaký moderní hard rock).

    Od ZZ Top se mi líbí jejich první deska, u novějších desek mi nesedí ta snaha o moderní zvuk. Ale image mají dokonalé na videa na Youtube se musím podívat.

    A mí oblíbenci? Možná to pro Vás Jethro a ostatní, jestli tady někdo zabloudí, bude trochu syrovější než Váš vkus, také musím přiznat, že mi moc nezáleží, jestli někdo zpívá trochu falešně, hlavně když to má výraz.

    Mým oblíbencem od W je Johnny Winter. (Jak jistě Jethro víte, byl na Woodstocku, kde s ním hrál ve třech písních i jeho bratr Edgar.) Je označovaný za bluesmana, v 70. letech hrál hodně rock, ale jak on sám říkal v jednom rozhovoru, bylo to vlastně rockové blues, které vlastně hraje dodnes. Co se mi na něm líbí, že působí dojmem sympaťáka, který si nikdy nehrál na hvězdu, hudebně vždy takový opravdový, nevyumělkovaný, syrový. (V posledních letech u nás hrál několikrát.)

    Něco z jeho začátků – Road Runner

    70. léta – Still Alive And Well

    Ostrý Rock’n’Roll – Johnny B. Goode

    Blues z 90. let (album Let Me In) – Life Is Hard
    Život není snadný, je to dlouhá, tvrdá, kamenitá cesta…
    … … …máš svůj vlastní kříž abys ho nesl, ať jsi černý nebo bílý, bohatý nebo chudý
    Víš, blues je všude, všude
    Jen se vždycky snaž dosáhnout nejvíce kolik můžeš
    Život je tvrdý a končí naším odchodem.

    …a pokračování předchozího alba je album Hey, Where’s Your Brother? – Johnny Guitar

    Muddy Waters. Bluesman. Když bych si měl vybrat, tak jeho alba z pozdějšího období produkovaná Johnny Winterem. (3 studiové + 1 Live) Nejlepší z nich je Hard Again. Na téhle desce je výborná ta syrovost a živost, Tady byl ve formě a sedlo jim to.

    Walking Thru the Park – ChicagoFest 1981 + Johnny Winter

    1. píseň z LP Hard Again – Mannish Boy

    LP Muddy „Mississippi“ Waters Live – She’s Nineteen Years Old

    Edgar Winter – v Americe měl hit Frakenstain. Pro mě spíš okrajový, ale zmiňuju ho tady spíš kvůli zajímavému kontrastu mezi dvěma mými oblíbenými skladbami od něj. (Edgar nedávno hrál v Praze s Ringo Starem.)

    Hodně klidná náladová instrumentální skladba s nádechem jazzu – Jimmy’s Gospel

    Tvrdý rock – Rebel Road (na kytaru Slash)
    Ta píseň je takové jeho životní muzikantské vyznání, kdy říká, že se žene na plný plyn cestou rebelů, žádná zpátečka, pořád dopředu a naplno.

    Stevie Ray Vughan – Známý americký bluesový kytarista 80. let. Tragicky zahynul, když spadnul vrtulník ve kterém odlétal z koncertu. Co k němu říct? Byl dobrej.

    Sky Is Crying

    Superstition

    něžná skladba – Lenny

    ještě jedna klidnější píseň – Life Without You

    Ještě bych připomenul „Smile“ a „Smile Session“ od Brian Wilsona (The Beach Boys).
    Je to jako mozaika poskládána z různých kamínků – motivů. Není to na první poslech, je to pěkné, nemám to ještě naposlouchané.
    http://www.muzikus.cz/recenze/BRIAN-WILSONSmile~06~leden~2004/
    http://www.rockandpop.cz/recenze/the-beach-boys-the-smile-sessions/

    Velvet Underground – jednoduché písničky, občas experimentování, měli svůj styl…

    Nevím Jethro, jestli a jaký máte vztah k Vlastovi Redlovi, ale dovolil bych si dát tady na konec jeho skvělou píseň, protože jak někdo někde řekl: „Hudba to jsou především vzpomínky.“ Protože takhle to bylo.
    Za deset deset.

    🙂 🙂 🙂 🙂 🙂

  17. Jethro napsal:

    Přátelé, dostal jsem se sem až po delším čase a hledím na spoustu nových a hlavně velmi milých komentářů. Ani netušíte, jak mne potěšilo, že jsem vám svým psaním udělal alespoň kousíček radosti. Patří vám za to dík.
    Pepan: klidně pochvalte, ať puknu blahem. No, ale ono to zas tak skvělé nebylo 🙂
    Mc Cali: i vám dík za spousty nových námětů v diskusích…
    Istar: vite toho o mé hudbě mnohdy víc než já. Podobná krevní skupina?
    Bavor V.: jsem na tom stejně, ale dnes se vracím i ke kapelám, které jsem na třicet let zavrhnul…
    Jeff: nejde o generace, jde jen o dobrou a špatnou muziku. A díky za nové náměty.
    XY: Ano, Laxíkem to začínalo 🙂
    Kočka: jsem potěšen a mírně se dmu. A děkuji.
    Gerd: tu českou muziku musím nechat někomu znalejšímu. Ulrychovi byli výjimkou…
    Von: jsem rád, že přes muziku se domluvíme, i když letos budu volit ty komunisty 😀
    Zdenekb: pravěk? Že na vás vrhnu kladbu vy mlaďochu! Vždyť to bylo včera!
    Vera: nepřehánějte, …, ale vlastně jo, přehánějte, dělá mi to dobře na duši 🙂
    Anna: vidíte, a já si pustím B.B.Kinga, dáme s manželkou orosené a vzpomínáme spolu, teď už s úsměvem, na ty kamarády, co už jsou pryč. Bez smutku a nostalgie.
    Karamela: ale notak! Fakt nepřehánějte 🙂 Ale i tak dík 🙂
    Občan zZz: Jhnyho a Edgara Winterovic jsem vynechal, protože jsem od nich jen někdy hodně dávno, to jsem byl v prvním járu na gyplu, slyšel po jednom albu. Tehdá jsem jim nerozuměl. A The Park – ano. Je to jedna z písní všech dob. A Stevie Ray … jistě. Ale toho jsem objevil o hodně později, hned na to se zabil. A Vlasta Redl, to je náš místní bard. Vlastně s velkým B.

    Takže všem díky za skvělou společnost a uvidíme, jak to půjde dál. A hezký poslech.

    • kočka šklíba napsal:

      Až nebudete mít co dělat, mohl byste udělat další, třeba nepravidelně, jen český. I když se tu spousta muziky z české a slovenské muziky objevilo, tak by se určo něco našlo :).

Komentáře nejsou povoleny.