K čemu všemu slouží psychiatrická (i jiná) oddělení a léčebny


Vím, že většinu Kosířek a Kosířů by nadchl článek o privatizaci zdravotnictví nebo o úhradovém systému. Jak už jsem předesílala, pro mě by tahle témata byla (i po intenzívním studiu) poněkud tenkým ledem. Ale i práce řadového psychiatra přináší témata, o kterých se nemluví. I pohled zespodu je zajímavý, alespoň doufám J. Dnes jsem se rozhodla napsat něco o tom, jak nemocniční oddělení často suplují jiné potřebné instituce, které v naší zemi bohužel chybí. Tím totiž dochází ke „zneužívání zdravotní péče systémem“. To je jistě závažnější než „zneužívání péče“ jednotlivci, kterým se řada lidí tolik ráda ohání

napsala  Hairyfish

Budu psát z pohledu psychiatra, ale pravda je, že na některých jiných odděleních to není jiné (zejména interna trpí velmi podobně).

Když jsem opouštěla školu, očekávala jsem od práce na psychiatrii tak péči o psychotiky, úzkostné pacienty i pacienty s poruchami nálady. Péči o závislé a dementní pacienty jsme při studiu tolik času nevěnovali, což byla chyba, protože se záhy ukázalo, jak důležitá témata to jsou.

Hned po nástupu na první nemocniční psychiatrické oddělení začal boj s internou. O co? O intoxikace. Intoxikace jsou šedou zónou medicíny. Je jedno, jestli jde o léky (sebevražedné pokusy), alkohol, drogy – internisté tvrdí, že jde o psychiatrickou diagnózu, zejména tam, kde nejsou jasné příznaky poruch vědomí (tedy je-li intoxikovaný vzhůru, nic mu nehrozí, šup s ním na psychiatrii). Psychiatři naopak tvrdí, že každý intoxikovaný by měl ležet alespoň 24 hodin na lůžku interním pro případ, že se rozvinou komplikace (psychiatrická oddělení nejsou většinou na takové eventuality vybavena). Boj je lítý a neustává. Pravda bude asi někde uprostřed, ale jsme ve stádiu, kdy už argumenty nikdo ani neposlouchá.

Největší tahanice byly, jsou a budou o opilce. Pražská záchytka na Bulovce má pro vaši informaci celých 17 lůžek (někdy je plná už kolem osmi či devíti večer). V některých krajích (Ústecký, Liberecký, Plzeňský aj.) záchytka není vůbec. Vzhledem k tomu, že opilost je jednou z nejčastějších diagnóz nočních služeb, je tenhle problém víc než ožehavý. Opilcům většinou někdo volá záchranku, když je najde spící na ulici, nebo je vozí příbuzní, přátelé nebo policie, když jsou agresivní nebo vyhrožují sebevraždou. Co se s nimi v nemocnici děje: Nejprve je na řadě pohovor s pacientem (pokud je to možné) a jeho fyzické vyšetření. Alkotest je jedna z prvních zkoušek, které v noční službě provádíte (je to i kvůli tomu, že člověku, který má v sobě alkohol nemůžete podat skoro žádné léky, pokud má ještě jiné potíže). Další problém jsou poranění, zejména poranění hlavy. Řada podnapilých upadne, musíte vždycky vyloučit jiné příčiny případné poruchy vědomí, než stav prohlásíte za těžkou opilost. Porucha vědomí může být i jiného původu (nitrolební krvácení apod.). Ve chvíli, kdy je potvrzená „pouhá“ opilost, ale pacient není schopný opustit pohotovost (je nadále agresivní, sebevražedný nebo příliš spavý), volá lékař na záchytku. Pokud je tam plno, přijde na řadu handrkování o to, které oddělení pacienta přijme. Většinou to opět padne na psychiatrii (tedy tam, kde nemocnice psychiatrické oddělení má, jinak na internu), protože tam patří poruchy chování.

Zajímavé je, že ačkoli za záchytku pacient platí, na nemocničním oddělení leží zpravidla zadarmo (i když i to se postupně začíná měnit). Další kuriozitou je, že ačkoli pacienta je nutné vést v dokumentaci jako hospitalizovaného (protože fyzicky je přijímán na oddělení), tyto pobyty nemůže oddělení účtovat pojišťovně jako hospitalizaci, protože zpravidla trvají méně než 24 hod. Co to znamená pro personál oddělení? Je třeba založit chorobopis, vyplnit všechny ty hromady papírů (tady se vejdeme do 24h lhůty), kromě toho je ale pacienta potřeba vysvléct a umýt (často bývají znečištěni zvratky, močí i stolicí) a vyřešit kam ho na oddělení umístit, aby nerušil ostatní pacienty (depresivní, manické, paranoidní, úzkostné…). Poté ho dostatečně zajistit tekutinami a pravidelně kontrolovat. V případě zvýšené agresivity v rámci opilosti je nutné pacienta omezit v lůžku popřípadě v izolaci (medikace je kontraindikovaná). Ráno (někdy až brzy odpoledne) je potřeba pacienta přeměřit alkotesterem, zkontrolovat, že nenastoupil odvykací stav, a pokud je vše v pořádku, pacienta propustit (tedy další hromady papírů). Většina oddělení je schopna pojmout jeden nebo dva záchyty s tím, že jejich umístění řeší různými nestandardními způsoby – jak jsem psala, s ohledem na ostatní pacienty.

Tolik k opilcům

Druhou velkou skupinou lidí, kteří jsou často „odkládáni“ do nemocnic a léčeben jsou senioři. Tohle je hodně cítit hlavně před Vánoci. Nejprve malá odbočka. Kdysi dávno jsem prošvihla většinu skvělé přednášky doktora Koukolíka. Přišla jsem až těsně před koncem, ale některé věci, které tehdy řekl asi nikdy z hlavy nedostanu (a zkušenost mi je mnohokrát potvrdila). Mluvil o tom, že řada pacientů, kteří zemřou v nemocnici, je odesílána k pitvě s diagnózou Alzheimerovy demence. Když ale patolog pátrá po známkách tohoto onemocnění v mozku, žádné nenajde*. Důvodem je, že řada pacientů je pouze velmi dehydratovaných a osamělých a jejich stav může demenci napodobovat.

Demence samotná mezi indikace k psychiatrické hospitalizaci nepatří. Do nemocnice přivedou pacienty buď komplikace (hlavně poruchy vědomí provázené zmateností) nebo nedostatek jiného zázemí. Často jsou to opravdu opuštění lidé, o které se nemá kdo postarat – důvody jsou různé, někteří děti nemají, jiní s nimi nemají dobré vztahy a další mají rodinu třeba v zahraničí. Většinou se dostanou do nemocnice, protože se začnou „chovat divně“ a záchranku zavolají sousedi. Někteří bloudí, jiní jsou vůči pečovatelům nebo rodině agresivní, další se poraní a po ošetření na úrazové ambulanci lékař neví, co s nimi. Příběhy jsou různé, jedno mají společné, pacient v tomto stavu není propustitelný domů, pokud žije sám. Je to situace, kterou je velmi těžké vyřešit. Většinu těch, kteří jeví jasné známky duševní poruchy, pojmou gerontopsychiatrická oddělení léčeben. Nejprve akutní oddělení, potom tzv. chroňáky. Faktem zůstává, že naprostá většina těchto hospitalizací je to, co nazýváme hospitalizací sociální (pacient potřebuje hlavně ošetřovatelskou péči a pravidelné, nicméně ne každodenní, kontroly psychiatrem). I přes snahu sociálních pracovnic, je umístění do speciálních domovů obtížné, do běžného domova důchodců tyto pacienty nevezmou kvůli zvýšené potřebě ošetřovatelské péče a nutnosti zvýšeného dohledu. Řada z nich v léčebně dožije.

Já osobně jsem se v gerontopsychiatrii našla. Naši „staroušci“ měli občas i světlé chvilky a vyprávěli věci, které si dneska ani nedovedeme představit.

Do stejné situace se může dostat každý senior, který si třeba zlomí krček kosti kyčelní a nemá doma nikoho, kdo by mu pomohl v běžných činnostech. Kam ho mají lékaři přeložit ve chvíli, kdy nepotřebuje každodenní lékařské vizity, ale pouze rehabilitaci a ošetřovatelskou péči

Pokud bych měla tohle všechno nějak shrnout, psychiatrická (i jiná) oddělení často suplují jiné služby – zejména sociální (a ty výše zmíněné záchytky). Místo populistického blábolení o zneužívání péče jednotlivci, by se podle mého názoru měla vláda spíš zamyslet nad tím, jak posílit sociální síť. Tuším, že ministr Heger proklamoval záměr, převést část lůžek akutních na ta chronická (kde je péče o něco „slabší“ a zároveň oddělení nedostává na pacienta tolik peněz, což bych řekla, že je primární motivace našich šetřilů). Osobně si myslím, že lepší řešení by bylo zavádět změny postupně. Nejprve vytvořit dostatečné zázemí (domovy se

speciální péčí) a pak zjistit, jestli akutních hospitalizací ubylo a případně přistoupit k rušení lůžek. Bohužel mám neblahou tuchu, že jestli k těmto opatřením dojde (a to už se začíná mluvit i o úplném zrušení psychiatrických léčeben), bude to v duchu „nejdřív zrušíme akutní péči, a pak budeme záplatovat to, co jsme tím způsobili“. Na úplný závěr podotýkám ještě jednou, že záchyty i sociální hospitalizace nejsou jen doménou psychiatrů, ale i jiných oddělení, a prosím kolegy, aby si můj přístup nevykládali jako bagatelizaci problémů, které mají jiná oddělení. Snažím se jen poskytnout konkrétní popis problému tak, jak jsem ho vnímala v rámci své práce.

Někdy příště rozvedu to rušení léčeben a zavádění komunitního systému péče o duševně nemocné.

* Alzheimerova demence má jedno specifikum, a to že jediné „hmatatelné“ důkazy jsou k nalezení až při pitvě, tedy diagnostika závisí pouze na přítomnosti typických příznaků a stanovuje se pomocí psychologických testů.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

62 reakcí na K čemu všemu slouží psychiatrická (i jiná) oddělení a léčebny

  1. pepan napsal:

    zážitek mýho šéfa, byl v odmašťovně v Černovicích. Když sem se za ním stavoval na návštěvy, jezdil za ním beznohej mladej kluk na invalidním vozíku. Furt, jak pejsek.
    V práci potom vyprávěl příběh toho kluka, ilustrující naši skvělou současnost.
    Kluk se narodil „sportovcovi“, kterej zobal bobule. To se projevilo tím, že takhle chemicky podpořenej syn byl invalidní, měl zdeformované nohy. Tatínek neprodleně maminku opustil, potomka jí ponechal. Doktoři při pokusech o nějaké vylepšení „kvality“ života postupně do obou nohou zanesli infekci a vyléčili je amputací.
    Mladej, kterej žil s matkou, „utíkal“ na vozíku s domova. Sociálka to vyřešila umístěním do blázince. Skončil na uzavřeném oddělení s psychotiky, Šéf to popisoval: cvoci, schizofrenici a vrazi“. Tak sem se radši nevyptával. Naštěstí se potom nějakej osvícenej doktor postaral o přeložení mezi ožraly a feťáky, takže relativní pomoc.
    A tohle se děje v Čechounsku, osvíceném a pokrokovém jeden a dvacátém století.
    Pokud jste tam někdo v inkriminované době byli na odvykačce, opravte nepřesnosti vzniklé mým zjednodušením.

    • Hairyfish napsal:

      Pepane, pár poznámek, psychotici nejsou rozhodně „vrazi“, jejich kriminalita je stejná nebo nižší než u zdravé populace. Vrazi aj. násilních, pokud jeví známky duševní poruchy, jsou na speciálních odděleních se speciálně vyškoleným personálem.
      Ten příběh mě jinak nepřekvapuje, na psychiatrii končí spousta lidí, kteří tam nepatří. Na dětské psychiatrii končí spousta dětí proto, že mají pitomé rodiče. Některé mentálně retardované děti tam tráví prázdniny, protože jejich maminky jsou už úplně vyčerpané a potřebují trochu nabrat síly („tatínkové“ se často k MR dětem nehlásí, mají přístup ve stylu „z mojeho semene tenhle kripl být nemůže“)… je to smutné…

      Jinak co se týče obyvatel jednotlivých oddělení, tak si moc nevyberete. Duševně nemocní (včetně závislých) jsou po celou historii lidstva vytlačováni na okraj společnosti, takže najít v léčebně „slušný pavilon“ podle někoho, kdo o psychiatrii moc neví, je v podstatě nemožné…

      • pepan napsal:

        já su poslední, kdo by chtěl nemocnýho „soudit“, takhle to komentoval můj pan vedoucí.

        • Hairyfish napsal:

          Rozumím, nemyslela jsem to nijak útočně vůči vám, spíš jen poznámka k tomu, jak se věci často mají v reálu z pohledu z druhé strany. Věřím tomu, že pro Vašeho šéfa to byl dost podivný zážitek…

          • pepan napsal:

            no, zanechalo to na něm nějaký stopy…
            Už s nama nechodí do hospody. A jako náhradu piva objevil čokoládu.

          • Hairyfish napsal:

            Abstinovat v čechách a na moravě není jednoduché.

      • diagnoza napsal:

        Hairyfish, netýká se to Vašeho příspěvku, ale myslím, že mám něco do Vaší sbírky. Pokud máte zájem ,volejte po 18. hodině na tento telefon 731 176 423. zdraví Diagnoza

  2. Jeff napsal:

    ten blog je skvělý. A poctivý.

  3. Slim napsal:

    Omlouvám se Rybko, že odbočuju. Není to proto, že bych neviděl, jak je Vaše téma důležité a napsané velice „napřímo“. Až člověka mrazí.

    Jen chci kolegy upozornit, aby se dnes mrkli do blistů. Je tam několik zajímavostí (např. 2 o Izraeli) a taky tohle o chemikovi.
    http://www.blisty.cz/art/65731.html

  4. Jaroslav Hudec napsal:

    A nepadá na vás, paní Hairyfish, z těch vašich seniorských pacientů deprese?
    Já mám v nejbližší rodině na starost šest seniorů (76 až 90 let) – samozřejmě, že ne úplně sám. Ty dva nejstarší už máme v privátním penzionu, protože prostě nejsme schopni se o ně starat 24 hodin denně – to je práce na pořádně plný úvazek. A i když je máme všichni rádi a chodíme za nimi na střídačku asi tak třikrát týdně, vlastně nikdo z rodiny (jejich děti s partnery – což jsem já -, vnoučata – už pořádně dospělá, a pravnoučata) tam nechodí rád. Z toho prostředí, plného starých už většinou dost nemohoucích lidí (fyzicky i psychicky) na nás všechny padá chandra. Opravdu to nejsou hezké obrázky. Nějak se s tím vyrovnáváme, samozřejmě, ale veselé to fakt není. obdivuji tamní personál, ale dost se tam střídá – nevím přesně proč, ale možná právě proto.
    Já předpokládám, že vy to musíte brát jinak (jako profesi), ale stejně – nemyslíte, že vás to nějak poznamenává, deprimuje?
    P.S.: Stáří je hnusné a já se ho dožít nechci.

    • Bavor V. napsal:

      Moje snacha, než se stala mojí snachou a matkou mého vnuka, pracovala a po mateřské chce opět pracovat v domě pro seniory. Ale neviděl jsem na ní nějaké ty vlivy. Ono je to asi jiné pro zaměstnance a jiné pro příbuzné. Ten příbuzenský vztah se do vás promítne více než do toho zaměstnance. Ten klidně dokáže 12hodin obsluhovat nemohoucí a „alzheimry“ a večer si užívá třeba schůzku s chlapcem. Možná si vzpomenete na dobu, kdy vaše vlastní dítě onemocnělo banální virozou a vy jste běhal po doktorech a lékárnách naprosto bez rozumu. A dneska, když onemocní vnouče, už to berete s nadhledem. Prostě ten odstup se vždycky někde projeví.

      • Jethro napsal:

        Otázka je, jestli je to dobře. U chirurga chápu. Kdyby se mu dělalo z otevřeného těla tak blbě jako mně, nedokázal by pro emoce kvalitně operovat. Ale v jiných oborech ta „profesionalita“ je spíš ochrannou slupkou“.
        Zažil jsem nedávno, senior se dusil, nemohl dýchat, odsávací mašina vedle postele. Když jsem skákl slušně na sesternu, tak se tam zvedl mladík od kafe řka „tak jo, já to jdu odsát“.
        Když jsem kdysi byl ve špitále se zánětem ledvin a horečkami, že jsem blouznil, seděla u mne hezká sestra půl noci, držela mne za ruku a otírala čelo. Bohužel, jak se mi udělalo líp, přestal jsem pro ni existovat 🙂 . Ale hodně mi pomohla. Člověk by v těch největších sračkách neměl být sám.

        • Hairyfish napsal:

          Tohle je individuální, z vlastní zkušenosti: Každý rok, jsme s kapelou dělali pro pacienty jeden nebo dva koncerty (na vánoce vždy). Pacienty to potěšilo, vytrhlo je to z dlouhé hospitalizace a připomělo jim to, že se mají ještě čím a na co těšit. My jsme z toho pochopitelně taky měli radost. Původní šéf byl rád, že se na oddělení děje něco navíc, a když zjistil, jak velký ohlas koncert měl, měl z toho také radost. Nový šéf mi hned na začátku dal najevo, že mu to (v podstatě stejně jako sami pacienti) nemůže být více lhostejné, a že jestli chci něco takového na oddělení uskutečnít, je to jen moje věc… Tak tak… Mezi sestřičkami je taky velký rozdíl, prostě záleží na lidech.

          • Zdena napsal:

            To je smutná věc, že za dobrého šéfa, místo toho, abychom vyfasovali ještě lepšího, nastoupí někdo daleko horší. Zažila jsem jeden takový koncer na našem oddělení. Za naším dlouhodobým pacientem přijeli jeho kamarádi. Kamarády dovezli jejich ošetřovatel a ošetřovatelka z Domova na zámku z Nezamyslic u Prostějova.Tam totiž, v domově pro (nejen)mentálně postižené ten náš Mireček (70) žije. Šest „kluků“ má v repertoáru víc jak sto písniček. Jejich vychovatel s nima dvakrát týdně nacvičuje a pak kluci vystupují na různých akcích. Koncert jsme si užívali všichni, vystupující, pacienti i personál. A já hluboce smekám před lidmi, kteří dokáží pečovat o druhé, pomohou jim ulehčit a naplnit jejich život něčím smysluplným a pěkným.

          • Hairyfish napsal:

            On ten původní byl jinak taky dost šílený, ale jinak a dnes, když to vidím s odstupem, mám pocit, že to bylo hlavně kvůli tomu, že si všechno bral až moc a byl pod HODNĚ velkým tlakem. Upřímně řečeno byly doby, kdy jsem si myslela, že to horší být nemůže, ó jak jsem se pletla…

        • Bavor V. napsal:

          Stalo se mi něco podobného. Měl jsem nediagnostikovanou nemoc, ležel jsem na infekci a skoro nemohl ani jíst – dehydratace. Lékařkak, která tom dělala „kolečko“ byla na mne tak hodná, že mi místo erárního rohlíku koupila sama od sebe něco jiného. I jinak se ke mně chovala jak k vlastnímu. Naprosto bez důvodu. (Aspoň já žádný neznám). A na témže oddělení byla sestra, která sice nebyla bůhvíjak krásná, byla jen sympatická. A ta když vešla do pokoje, jako by se rozzářilo sluníčko.
          Je to vždycky jen v lidech. Protože místní zastupující vrchní nelze ani nijak pojmenovat, protože i pro to slovo by to byla nebetyčná urážka.

    • Hairyfish napsal:

      Nepadá, já mám ve volnu spoustu věcí, které mi nabijou baterky. A tak si s rozinkami (jak já stařečkům a stařenkám občas láskyplně říkám :-)) občas v nemocnici zazpívám, občas si s nimi jen sednu a nechám je mluvit. Ve špitále je nás na tu dřinu pdostatně víc, takže se nevyčerpáme nikdy úplně. Někdy na mě padne únava, to je většinou těsně před dovolenou, ale na rovinu říkám, že se starými lidmi pracuji ze všech nejraději. Jen mě někdy moc mrzí, že medicína dospěla tak daleko, že občas udržuje léta při životě někoho, kdo už to zjevně vzdal. Ale není na nás, abychom to posuzovali a rozhodovali, kdo už má jít, a kdo ještě ne…

    • Jethro napsal:

      Já se stáří chci dožít. Mladý, krásný, zdravý a bohatý 😀

  5. K-k. napsal:

    Hairyfish, jste moudrý člověk – berte to jako nejvyšší uznání, kterého jsem schopna…

  6. Strejda Olin napsal:

    Je tragédií, že většina dnes mladých, zdravých, ambiciozních a úspěšných lidí si myslí, že jich se stáří, nemoce a nemohoucnost netýká. Jak jinak si vysvětlit tu snahu po neustálém snižování státních výdajů na péči o nemocné a nemohoucí? O nerespektu, neúctě a zesměšňování seniorů radši nemluvit!

  7. Jan Čermák napsal:

    Dobrý den paní kolegyně.
    Také občas využiju psychiatrie jako odkladiště pro nebožáka se kterým si nevím rady.
    Díky bohu, že ještě existuje.
    I u nás občas někdo taký skončí, ve zdravotnictví stále ještě přežívá socialismus ,zbytky a člověk si může občas dovolit luxus chovat se jako člověk.
    Ale doba přituhuje, ekonomický tlak je čím dál větší a lidi všeobecně se k sobě chovají čím dál hůř. Alespoň na naší ambulanci a v naší nemocnici. Ukazatele a oběžníky nahradily kolegialitu a ekonomický výsledek se stal jedinou prioritou.
    Případným zrušením lůžek nepochybně ušetří, „klienti“ skončí pod mosty a mrtví. Koho to dnes zajímá.
    Nu a staroušci. Moje zkušenost je taková, že ti vlastní mě neskutečně štvou a ti cizí mi přijdou rozkošní až sladcí.

    • Hairyfish napsal:

      Jj, platí pravdilo spojených nádob, až se zruší léčbny, jejich obyvatelstvo se přesune na ulice a do vězení. K tomu došlo všude tam, kde léčebny zrušili, údajně to mají dobře vyjádřené v číslech v USA. Dr. David o tom napsal několik výborných pojednání.

      S těmi staroušky, no ne všichni jsou sladcí a rozkošní, ale v práci to jde přežít daleko lépe než doma. Často u nás končí s úzkostně depresivním syndromem (většinou) ženy, které se vzdaly svého vlastního času, aby mohly pečovat o stařečky. Je to jistě záslužné, ale po letech pečování stařečci odešli, a pečovatelům nezbylo vůbec nic. Péče o dementní pacienty je navíc komplikovaná, protože jsou často paranoidní (tvrdí třeba, že jim pečovatel krade věci apod.) a někdy agresivní… je to opravdu těžké, ale léčebenské oddělení bohužel tenhle problém nevyřeší.

      Ten úbytek kolegiality považuju za to nejhorší, co doba přinesla. Nikdo nikomu nevěří, nikdo nechce ani náznakem vyhovět. Panuje arogance a neochota, na pozadí strach ze žalob, jak už jsme o něm spolu dřív mluvili. Pro mě nebyli ve službách nejhorší akutní psychiatričtí pacienti, ale ti mezioboroví. Nedejbože když jsem chtěla CT, interní a neuro vyšetření u prvozáchytu a ještě k tomu v noci…

      • Zdena napsal:

        Paní Hairyfish, mluvíte mi z duše. Nejen ve zdravotnictví, ale i jinde ta arogance a neochota panuje. V minulém zaměstnání jsem měla možnost zažít nástup „mladých vlčáků“. No ale kdybych napsala, že je dnes člověk člověku vlkem, možná že bych chudáky vlky urazila… Místo dřívější snahy se domluvit, jak co nejlépe dojít k potřebnému výsledku, nastoupil styl boje a dokazování, kdo a co může za to, že to k požadovanému výsledku nevede.
        V našem ústavu jsou ve velké většině lékaři, před kterými člověk s úctou smekne klobouk, pro jejich znalosti, pro jejich lidský přístup k pacientům. Bohužel se však najde i takový, u něhož je nejdůležitější „obložnost“ neboť za ni pobírá nezanedbatelné prémie. Pacienti sami o sobě nejsou až tak důležití… Spoustu věcí pak zachraňují sestřičky. A nemůžu si odpustit poznámku, že právě tento lékař je věrný volič ODS, a Langer s Nečasem (které zná osobně) jsou pro něho ti velice inteligentí a správní hoši.
        To pro mne je opravdu přijatelněší a sympatičtější Dr. David, o kterém se zmiňujete, i když ho neznám osobně 🙂

      • Zdena napsal:

        Ještě k tomu prostřednímu odstavci. Znám případ, kdy se téměř šedesátiletá dcera starala o maminku s alzheimerovou chorobou. Její děti byly mimo domov a manžel, workoholik, od rána do večera v práci. Není divu, že se dostavilo vyčerpání organismu. Tělo začalo protestovat. Začala bolet záda a tak se ocitla v nemocnici „na kapačkách“ Pak se dostavily vysoké horečky a ochrnutí celého těla. Způsobil to prý nějaký vir, který využil jajího oslabení. Její stav je bohužel nezvratný.
        V dnešní době je zoufalý stav s nezaměstnaností. A přitom by bylo tolik práce, která by se měla udělat. Kupříkladu v léčebnách dlouhodobě nemocných by mělo být daleko více personálu, aby péče byla kvalitnější, aby se lidem dostalo víc péče a pozornosti.. A ten personál – sestřičky, sanitářky- by měl být daleko lépe ohodnocen.

        • Hairyfish napsal:

          Máte pravdu. Také by mělo být více fyzicky statných ošetřovatelů, protože běžná sestřička má ve 30 letech záda nadranc. Hlavně by ale na LDN měli ležet Ti, kteří tu péči potřebují a ne Ti,, kteří tam skončili z důvodu nedostatku jiných zařízení. Péče o rodiče a jiné příbuzné, kteří jsou nemocní je opravdu vyčerpávající. Další „syndrom“ pečovatele je totiž i to, že po jejich úmrtí vlastně cítí úlevu, kterou si ale příšerně vyčítá. Ti lidé jsou v emoční pasti a málokdy mají dostatečnou podporu. Myslím si, že ideální by bylo odstupňovat nějak systém péče od „home care“ + rodinná péče až po specializovaná zařízení dlouhodobé péče. Není možné totiž vymyslet jeden model, který bude vyhovovat všem. Problém je samozřejmě s financováním takových služeb, ale všechno jde, když se chce, že? Důležité je, že nejprve se musí vytvořit prostor v sociální síti a pak teprve se může rušit to, co dnes funguje (sice ne ideálně, ale lépe než nic)…

      • Mac napsal:

        Milá Hairyfish ,poslední odstavec o úbytku kolegiality podepisuji,to je naprosto přesné. Bohužel to vidím zejména u mladých kolegů, vždycky přemýšlím,kde “ soudruzi z NDR udělali chybu“:-))).Jinak skvělý článek,hlubokosklon.

  8. vlk napsal:

    Zkousim se pripojit z mobilu. Prelouskl jsem diskusi a mám jednak slzy v ocich a hlavne- pocit neskonale hrdosti , kdo na Kosu chodi jako autori a jako ctenari!!!
    A mila Hairifish – konstauji, ze Harihay si umel vybrat!! Sdelte mu, ze gratuluji!

  9. Karamela napsal:

    Před nedávnem jsme tady nad článkem Hairyfish aktivně debatovali, jaký zmatek až téměř revoluci nám ve vztahu lékař-pacient nadělali „klienti“ a „informovaný souhlas“. Mnozí včetně mně jsme docela vyčítali lékařskému stavu hlad po penězích ať už ty nešťastné poplatky, nátlak na zvýšení platů, úplatkařství. Něco pravdy na tom určitě bude, přesto však – paní Hairyfish, páni doktoři ještě pořád se klaním! obzvlášť práci se seniory!

  10. Občan napsal:

    Já nikdy nezapomenu na jednu pražskou LDNku, kde zemřela poměrně nedávno moje babička ve věku 93 let. Nezapomenu v dobrém!
    Prostředí celkem neosobní, ale vylepšené vlastním sociálem pro každý 4lůžkový pokoj a fantastickými pavlačemi s výhledem do lesoparku kolem Rokytky, po nichž se mohl za hezkého počací prohánět s chodítky a vozítky stařečci a doléčovaní.
    A i ty neosobní pokoje byly oživené. Sice vikslajvantovými, ale pohodlnými ušáky, které pohybuschopným pacientům poskytovaly iluzi soukromí, protože se do nich mohli schovat úplně celí. A kolem postelí obrázky a fotky od rodin, nad postelemi (dokonce i na zvedacích hrazdičkách) pověšení různí ptáčci, kdytky a motýlci z papíru (neteř jich taky pár spáchala 🙂 ).

    Ovšem tím hlavním byla péče. Skutečná PÉČE!!! Laskavá, ale přísná až neoblomná. Ono to s mnohými asi jinak nejde. Několikrát jsem byl svědkem, když jsme přišli na návštěvu, jak naši babču sestra pérovala. Babička totiž v 90ti přechodila (!!!) infakrt a lehkou embolii plic. Takže prostě slábla a nebylo jí pomoci. Ale právě díky té neoblomné péči personálu své poslední měsíce prožila a ne proživořila. Dokud mohla chodit, MUSELA jít na jídlo do klubovny – pěkně s chodítkem a marš 😀 Sestra takhle před sebou „hnala“ houfek chodítkářů ke stolům – s ubrusy a kytkami. Drobnosti; ale ti lidé žili. Byli ve společnosti a byl o ně ZÁJEM.
    Když už pak chodit nemohla, tak jakmile jsme se ohlásili, sestra šla s námi, babička se MUSELA posadit, sestřička ji pěkně učesala, upravila a PAk terpve byla návštěva. Sestry také dohlížely, abychom ji moc nerozmazlovali. Oloupat jí banán ano, ale jíst ho musela sama a v sedě. Podat pítko ano, ale držet si je a pít musela sama. A když jí to šlo a třeba se sama posadila, tak ji sestřička pochválila a pohladila po rameni. Nebo jsme tam byli a sestra přišla a ukázala nám, jak babičce namasírovat záda a ramena, aby se ještě alespoň jednou dokázala posadit a aby vydržela sedět aspoň chvíli. Také bylo fantastické, že jsme mohli přijít na návštěvu kdykoli – jen jsme museli vypadnou do 21. hodiny, aby měli starouškové klid; ale díky tomu jsme mohli chodit i po práci. Já jsem byl doslova ohromen systémem, který tam panoval. A hluboce smekám před těmi, co tohle dokázali vytvořit.
    Pak umřela. A já věřím tomu, že spokojená. Volala mi to sestra do práce a bylo to jak od Felliniho 🙂 Že babička zemře, jsme věděli, věk člověk neukecá. Sestřička povídala, že ji posadila, učesala, babička vypila Actimel a umřela. No, a já se musel smát, i když mi tekly slzy proudem…

    Díky! Díky všem vám, kteří i přes špatné materiální a finanční podmínky dokážete být lidští a i z mála nemocným a bezmocným umíte a CHCETE vytvořit prostředí, v němž v rámci možností ŽIJÍ.

    • Hairyfish napsal:

      Díky za takový příběh. Naše babička díky podobně skvělé péči dožila sice v bolestech, ale vcelku důstojně. Líbilo se mi i to, že ji už nenutili k dalším vyšetřením s ohledem na to, že by se sice objasnilo na co umírá, ale už by ji to nijak nezachránilo, tak ji raději netrápili.

      Jen mě napadá, že bych na Kosíře mohla apelovat, aby posílali děkovné dopisy na ředitelství, pokud jsou s péčí spokojeni. Naštavný pacient totiž stížnost většinou napíše, ale spokojení pacienti se tak často na ředitelství neozývají. některá oddělení pak uměle vypadají jako velmi špatná, protože těch pár nespokojených hlasů na vedení dojde a zbytek ne… Možná to zní hloupě, ale poměrem stížností vs. děkovných dopisů se občas na primářských poradách argumentuje… Nehledě na to, že dobré slovo (obzvláště psané) personál oddělení velmi potěší, mám jeden takový dopis v zásobě pro chvíle, kdy moje motivace kolísá :-).

      • Občan napsal:

        My jsme jim to tam napsali na kus papíru hned, jak jsme šli vyřídit pohřeb a odnést babiččiny věci. To nešlo jinak, protože byli prostě skvělí 🙂
        Moc bych si přál, aby to takhle fungovalo všude.

  11. Jan Čermák napsal:

    Vymyslel jsem takový „Parkinsonův zákon“: Mezi finančním ohodnocením práce a její společenskou užitečností je nepřímá úměra. Čím je práce důležitější, tím je hůř placená a opačně čím je zbytnější, tím lépe. K životu naprosto nutně potřebujeme pekaře, uklízečky, traktoristy, sanitářky, popeláře…. vše s minimální mzdou k obživě nestačící. A na druhé straně máme advokáty, veksláky na burze, poslance, členy dozorčích rad , …. vše s vatou a bez jejich činnosti by jsme se často rádi obešli.
    Jasně to sem nepatří, ale vzpoměl jsem si tady na kuchařky. To vždycky pláču já. Dělají to /často/ poctivě s láskou a dobře a nyní jim dali 10 místo 12 hrubého, v rámci boje za kapitalismus.
    Člověk si jasně uvědomí, proč byla celá předválečná elita vlevo.
    Hezký víkend.

    • Ludovico napsal:

      Podepisuji! Nejhorší navíc je, když ti na opačném spektru společnosti v těchto kuchařkách vidí ty „neúspěšné a závistivé“, které jim nepřejí jejich pracně a poctivě „vydělané“ miliony:(

  12. Anonymní napsal:

    Milá Hairifish,
    připojuji se k těm, kteří vám vyjadřují poděkování a obdiv za vaše názory, za vaši práci a krásný lidský cit. Přeji hodně zdaru a síly.

  13. Ludovico napsal:

    Díky za hezký článek. Moc se mi líbí váš pohled na věc a z vlastní zkušenosti vím, že takto to prostě (bohužel) chodí. Dovolil bych si jen jedno malé doplnění. Pacient (chcete-li klient/uživatel služby) s Alzheimerovou demencí do domova pro seniory může. Resp. do takového, který má dle zákona o sociálních službách registrovánu službu „domova se zvláštním režimem“ (často je tato součástí právě domova pro seniory). U nás v kraji je hned několik domovů pro seniory, které mají ve své struktuře část, poskytující právě tuto službu. Samozřejmě to není relevantní vašemu článku, protože je zřejmé, jaké jsou v současné době čekací lhůty a kam jdou priority naší politické reprezentace, čili ani zvýšené kapacity by nevyřešily prblémy lidí, o kterých se to „zjistí“ až u Vás na příjmu. Kraj se to u nás také snaží hojit, ale priorita top jedna to rozhodně nebude. Nicméně, znám i takové případy, a to je problém, kdy některá zařízení sociálních služeb ráda posílají své klienty do nemocnice – nemají pak s nimi starost, odpadnou vášně, které vznikají v rámci vyjednávání se zdravotními pojišťovnami a jejich neochotou proplácet nově napříkald úkony per os atd. atd.. Proč Vám to píšu, ani nevím, asi abych Vám mohl na konec ještě jednou poděkovat za hezký, lidský text:)

    • Hairyfish napsal:

      Máte pravdu, problém je právě v tom, že domovy se speciální péčí jsou přeplněné, a není jich tolik. Navíc je tam méně personálu než ve zdravotnických zařízeních a často je obtížné ohlídat u staroušků tolik důležitou hydrataci. Ono totiž jedno, dvě pokulhání v pitném režimu a takový člověk přijede s počínajícím selháním ledvin do nemocnice, následuje celkové zhoršení stavu (včetně mentálního) a pokud se brzy nepostaví na nohy, pak často pneumonie… Je to vážně těžké.

      • Anonymní napsal:

        Dobrý den,

        můj otec trpěl vaskulární demencí a to je Alzheimerově chorobě velmi podobné. Domácí péče nebyla možná ale nakonec jsme pro něj našli místo právě v domově pro seniory se zvláštním režimem ve Velkém Březně u Ústí nad Labem. Zřizovatelem domova je město Ústí na Labem a nejde tedy o soukromé sanatorium ale myslím že mnohé z nich předčí kvalitou péče. Navíc náklady pobytu pokryl starobní důchod a příspěvek na péči.
        Péče byla naprosto profesionální a lidská. Umožnila mému otci prožít zbytek života důstojně a v klidu což je myslím to nejdůležitější.

        • Hairyfish napsal:

          Je dobré slyšet takto povzbuzující příběh. Já mám zkušenosti hlavně se středočeským krajem a Prahou, kde je sehnání místa často velmi obtížné.

  14. zdenekb napsal:

    Hairyfish, díky za článek i Vaši práci…

  15. vlk napsal:

    Hairyfish,
    několikrát, spíše mnohokrát jsem přemítal, jestli má Kosa smysl nebo nemá. A párkrát už jsem byl rozhodnutý, že jak dojdou články v zásobníku, tak ji , minimálně na nějaký čas, zavřu. Protože stejně nic nezmění, nic nikam nepohne a tak podobně… Vždycky s e ale stalo něco, proč jsem pokračoval.
    A když čtu diskusi, kterou vyvolal Váš článek , pak Kos a smysl má. Rozhodně má….
    Nicméně – Jarda Hudec výše napsal, že nechce být starý a že stáří je hnusné. Nezbývá mi, než sním souhlasit. Děsím se toho, že budu starý, bezmocný a budu své okolí jen obtěžovat… Doufám, že to osud a moje „životospráva“ vyřeší pro všechny zúčastněné přijatelným způsobem. Že nebudu muset na vlastní kůži testovat, jestli ještě fungují ve zdravotnictví profíci Vašeho typu, či paní Zdeny nebo Jana Čermáka nebo jestli se už těm úsoěšným je podařilo všechny eliminovat.
    Díky za Váš článek a všem účastníkům diskuse.. UDělali jste z Kosy ostrůvek člověčiny. .

    • Hairyfish napsal:

      Díky, vlku.
      Já to vidím tak, že jsou i horší věci, než stáří :-). Když tak občas jezdím po těch hudebních akcích, vždycky si tam mezi těmi ostřílenými bardy připadám jak růžové poupě, a to už taky nejsem žádná malá holčička. Ti lidé se svojí muzikou jezdí po světě, dokud můžou. A když už nemůžou, hrají si aspoň doma :-). Myslím, že dokud člověk má nějakou náplň, je to dobré. Duše se musí zalévat a hnojit v každém věku, nejhorším nebezpečím je strach z toho, že je člověk příliš starý na to, aby se učil nové věci (vidíte, já tu naší famílii pořád někam tahám, pořád zkoumám hranice vesmíru – on to ten můj drahý se mnou nemá jednoduché)… A ostatně pokud mě Alzheimer čeká, těší mě, že o něm sama nebudu vědět a bude mi to jedno :-).

      • Jethro napsal:

        Právě jsem se vrátil z biografu – tříhodinový dokument o George Harrisonovi. Hodně silný zážitek. A že to sem nepatří? Patří. Překvapivě.

      • Slim napsal:

        Jo SNAD máte pravdu, Rybko. Tuhle jsem si založil časopejsek s Billem Clintonem, kde říká, že se každej den snaží naučit něco novýho, prý se ještě mohou(?) budovat nové spoje v mozku. A jako přiklad uvádí, že starý fyzik udělá líp když vezme vnučku na hodinu klavíru a bude se učit s ní, než když bude řešit nějaký fyzikální problém

        • Hairyfish napsal:

          Je pravda, že krátkodobá paměť jde do háje nejdřív, takže učení úplně neznámých věcí by logicky mělo být opravdu nejúčinnější. V dávnějších dobách se vědci domnívali, že mozek dopělého už je v podstatě dokončená záležitost, ale zdá se, že jeho „plasticita“ je poměrně velká i v dospělosti. Ale hlavní je přece subj. pocit uspokojení z toho, že člověk nestojí na místě, ne?

          • Zdena napsal:

            Nedávno jsem listovala, a semtam něco přečetla, v knížce „Příručka pro uživatele mozku“ Jméno amerického autora si nepamatuji, ale přeloži ji prof. Koukolík (což pro mne bylo doporučením 🙂 ). Tam doporučovali to samé, co vy, učit se a zkoušet nové věci.

            Jinak děkuji Vlkovi, že mne zahrnul mezi profesionály ve zdravotnictví. Což o to, profesionálka jsem. Ale já zastávám funkci, která je v kterémkoli podniku druhá nejdůležitější, hned za ředitelkou. Já na tom našem oddělení pracuji totiž jako uklízečka :-).
            Ale když se uklízečka povede, taky to není špatná věc. Pacienti ji mají rádi, ona je, a vykouzlit úsměv na tváři pacienta, vyslechnout si jejich příběhy, pofoukat bolístku dobrým slovem není vůbec od věci.

          • Slim napsal:

            Tomu tak docela nerozumím (nemám o fyziolologii ponětí). Když se učím něco nového, dá se to napřed do krátkodobé paměti? A pak, pokud to opakuju, se to časem uloží do dlouhodobé? Tak je to myšleno?

            Že si staří lidé pamatují „co se v mládí naučili“ je známé asi všem. Tak si taky vysvětluju, jak se Rathovi vybavuje v base ten Mácha (jak píšu pod předchozím článkem), já se ho na gymplu neučil, on asi jo.

          • Hairyfish napsal:

            Ty paměti máme celkem tři. Tu úplně okamžitou, krátkodobou a dlouhodobou. Do dlouhodobé se ukládají buď podněty, které jsou velmi silné, nebo opakované. Je to docela složité, ale představte si to na učení slovíček (vždycky si je pamatujete chvilku, ale až opakováním se dostanou do trvalejší paměti). Jinak co se týče těch poruch, pak je pro dementní pacienty opravdu typické, že si pamatují písničky z dětství, ale nevědí, co měli k obědu…

          • Slim napsal:

            Tak to jsem dementní, jasná zpráva!
            Čili ten kluk v Matchpointu si bez zapisování zapamatuje číslo holky, co se mu silně líbí, kdežto svýho šéfa by se musel zeptat znova.

          • zdenekb napsal:

            Radši ani nechci vědět, jak zní diagnoza v případě, že si pomalu nepamatuju to ani to… 🙂

          • Hairyfish napsal:

            Paní Zdeno, obávám se, že náš špitál by si bez ředitele nějak poradil, ale bez úklidu ne :-).

          • Jaroslav Hudec napsal:

            zdenekb:
            Hlásím se do klubu 🙂

        • Občan napsal:

          Mohu potvrdit 🙂
          Moje babička v šestaosmdesáti začala učit sousedky němčinu a francouzštinu. Jen tak, aby mozek nelenivěl. Ji to bavilo a ony docela rozkvetly. Začala s tím proto, že se jí příčilo poslouchat jejich stesky co je kde bolí a že nemají pro co žít.
          A někdy v té době na mne uhodila, cože je to ten internet. Tak jsem si přinesl z práce noťa a předvedl jí to. Pochopila to bleskurychle a já jen trpce litoval, že nemám dost peněz na to, abych jí ten noťas koupil.

        • Hairyfish napsal:

          Slim, ne ne, to je naštěstí úplně normální :-D.

    • Občan napsal:

      Vlku,

      už jsem Vám to psal jednou. Kosa má mysl nejen proto, že tu jsou výborné a zajímavé články, které vyvolávají stejně výborné a zajímavé diskuse. A někdy i zajímavé jiskření 🙂

      Další věcí, proč má Kosa smysl, je prostředí, které tu je. I když to někdy fest jiskří, jiskří to pořád na nějaké kvalitativní úrovni. To je také obrovská deviza Kosy. Že se tu přítomní dokáží hádat a utloukat argumenty, aniž by se k sobě chovali jako svině. Není moc kyberprostorů, kde by to tak fungovalo.

      To není lichotka. Takhle to prostě je.

  16. AlenaK napsal:

    Nemohu jinak, než složit autorce velkou poklonu za její psaní i za vstupy během diskuse. Poděkování samozřejmě patří vlkovi za Kosu a všem, kteří tuto část kyberprostoru zaplňují způsobem, který pravdivě popisuje Občan ve svém příspěvku výše.
    Jako senior vděčím internetu. Moc by mi chyběl, kdybych si nemohla přečíst, co je na Kose nového a co se děje ve světě. Vážím si toho.
    Těší mě, že mezi námi žijí lidé, kteří se vůči seniorům chovají lidsky, mají pro ně úsměv a trochu času vyslechnout a setkávají se za to s vděčností seniorů samotných i jejich blízkých. Ještě jednou Hairyfishi – velké poděkování. I Vám, paní Zdeno, za ty úsměvy pacientům a za typ na knížku. 🙂

  17. Petrpavel napsal:

    Mám také hezkou vzpomínku na poměrně těžké období. Stáří není lehké a nebylo lehké ani pro mého vzdálenějšího svobodného příbuzného. Ač mě neměl příliš rád, bylo by dlouhé a zbytečné psát proč, zvlášť když dodnes tomu nerozumím, shodou okolností zůstal dlouhá léta závislým na mě a mé pomoci. Ve věku okolo devadesátky. A bydleli jsme desítky kilometrů od sebe. On na samotě. Nešlo přestat, a bylo setsakramentsky těžké se nejméně dvakrát týdně přinutit nakoupit, navařit a dovézt. Pak ve čtyřiadevadesáti už mu to nešlo,ač relativně zdráv. Přestával vstávat, závratě, stáří si bralo svoji daň. Rodinné povinnosti a zaměstnání, které jsem v té době měl, mi nedovolovaly nic lepšího, než zajistit péči v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Byl přijat, a my z vděčnosti připravili obálky se slušnými sumami pro doporučujícího lékaře a přijímajícího pana primáře. Ten první si ji s díky vzal a vůbec mu to nemám za zlé. Ten druhý odmítl s radou poslat jako dar léčebně, což jsme s potěšením udělali, a pak každý měsíc posílali důchod příbuzného. Když jsme po příjmu s manželkou hovořili s primářem, ještě plni výčitek, že jsme vzdali péči, řekl nám něco, na co dodnes vzpomínám, a za co jsem vděčný. Nepamatuji si zdaleka přesně, už je to dost let, parafrázuji : „Co by za to kdo dal, kdyby mohl do svých devadesátičtyř let žít tam, kde se narodil a žil po celý svůj život. Vy jste mu to umožnili a za to vám patří dík.“
    Děkuji za ta slova, pane primáři LDN v Sedlci-Prčici …. a Hairyfischi že je kam tohle psát.

  18. dabara napsal:

    Tiše tady pláču a děkuji za čest stýkat se, byť jenom takhle, s tak dobrými lidmi. Moc si Vás vážím. Svět je hned barevnější a milejší.

  19. vonrammstein napsal:

    Skvostný článek, naprosto vážně. Díky za něj. Kéž by všechny byly takové.

  20. kočka šklíba napsal:

    Hairyfish na přečtení Vašeho textu jsem se musela trochu připravit, ptz máme zkušenosti (skvělé) s pobytem jednoho z nejbližších členů rodiny v tomto typu zařízení. Moc děkuji, jak Vám, to především, a to jak za text, tak za Vaše vstupy do diskuze, tak ostatním diskutujícím. Podle mého jeden z nejlepších blogů zde včetně diskuze.
    Doufám, že takových lékařů jako jste Vy a i pan Čermák je mnoho :). Já osobně načerpala z Vašeho psaní zase nějaký optimismus :).

Komentáře nejsou povoleny.