28, říjen? Jako ten v roce 1938 nebo 1939?

Zítra  je  v kalendáři  DEN  dnů  naší moderní  historie. Původně  jsem  měl  v úmyslu,  tohle  otisknout  až  zítra.  Podle  principu  datum k datumu.  Nicméně  nakonec  jsem si  uvědomil,  že  by bylo  špatně. A  zítřek  nakonec   uvolnil  něčemu jinému. Co s tímhle výročím sice  nic společného  nemá, ale…  ale  dá  vám něco,  co  já ve svém textu dát neumím,  no však  uvidíte  sami.

Ale  zpět  k reminiscencím nadcházejícího, určitě  největšího dne  českých moderních  dějin. Přiznávám, že  jsem   původně  chtěl  dát  to, co    loni. Vím, že nic  lepšího stejně  nesvedu,  ale  budu muset opravdu udělat  zásadní  pořádek  ve  svém  archivu, který mám  navíc  na třech místech, jsem hledal,  marně. Takže  je nutné  naklepnout  cosi nového.

Pro  mé  rodiče a  prarodiče,  pokud  vím,  byl  tento  den  tím největším v roce. Mimo  Vánoce, Velikonoce a  rodinné  události. Prostě  vznik  republiky  byl  JEJICH  svátkem.  Byli srozuměni s jeho  filosofií  a nadějemi.  Obnovou  státnosti a vírou,  že v nové  republice  a po válce v republice obnovené,  bude  už  jen lépe. Po  Únoru  už bylo vše  jinak.  Bylo  jasno,  že  lépe  už  bylo.

Ve stejné pozici  jsme  my  všichni  nejspíš  slavili  28.  říjen  1990.  Opět, byl  to  den  vzniku státnosti  a  byli jsme  plni  nadějí.Jako v roce 1918. Že máme  svůj  stát  ve  svých  rukou,  že  nám  do něj  nebude mluvit  nikdo  z dálky  a že  bude dobrým  a stále lepším domovem  všech  slušných lidí. Zkrátka  stát  svých občanů  hospodářů.

Jak  vypadá současná realita,  víme. Zítra  zcela jistě  opět  uvidíme  vážné obličeje „našich“  potentátů,  jak  kdesi kladou věnce,  vážně  a  odpovědně  řeční,  rozdávají  vyznamenání a tak podobně.  Rituál.  Zcela  jistě, kromě  úředních  budov naopak  neuzříme  žádnou státní  vlajku… Za  první  republiky  cosi  nepředstavitelného.  A  občan?  Tak  ten je  dnes  nanejvýš  letos nespokojen s tím, že  svátek  připadl na neděli a on nemá  den volna  navíc…

Je nám  svoboda  lhostejná?  Je  nám  lhostejný  náš  stát?  Máme jeho existenci  za  tak  samozřejmou  a  obyčejnou,  že  nám nestojí  za  vzpomínku / nechť mi odpustí  těch  pár  z vás, co  by  si  zítra vzpomněli na  děje dávné, kryté nánosem prachu  94 let  a účelovou demagogií  různých ideologií/?

Nebo  je  to jinak  – my  sice víme, že  onen  svátek  je, i co znamená.  Jenže  jaksi  se nacházíme  mimo osu  času.  S tím poměrem k tomuhle  datu. Třeba  jsme  se přetrasovali do roku  1938… Ač  já  bych  radši  až   rok 1939… Jakkoli to zní  divně.

Když  se dívám na  tu  beznaděj kolem sebe, apatii  a  to, jak  každý  z nás  si  tlačíme  jen  tu svou kuličku a více méně  nás  nic  jiného  už nezajímá,  jak jsme  se stáhli  do  posledního  jistého prostoru, který  máme  – tedy  do svých  rodin, soudím, že  takhle nějak  to  muselo  na  28.  října vypadat  ve  zmrzačené  republice  v roce 1938!

Mnichovem  byla  státu, ale  hlavně  českému národu přeražena  páteř.  Ta morální. Nikoli fyzická. To mělo  teprve přijít.  A myslím, že  jsme  se  z té mnichovské potupy, odevzdání  vlastního osudu  a cti  nepříteli,  už nikdy  nevzpamatovali!  A  táhneme  si to stále s sebou přes všechny  generace.  Jen tak  si mohu vysvětlit  například  normalizaci. A  to mrtvolné  ticho,  co  při ní a po ní  následovalo.  Když  jsme  tehdy den  založení  republiky  vyměnili  za  den  federace… To fakt nebyl  svátek naší  rodiny.

A  současná  situace je  jaksi  stejná.  Máme  vládu, která  vládne,ale nemá  respekt nikoho.  Její  puvoir  vůbec zemi  řídit,  je do krajnosti  zpochybněn. Státní  správa  funguje  v krizovém  režimu. Jistě  – tenkrát  byla  pozice jiná  –  stát se musel  vypořádat se ztrátou  1/3 své  rozlohy, masou  uprchlíků z pohraničí  a  slovenskou  stále  čitelnější  iredentou, ale  deka, která  zde na  občanovi  visí a    státní  chromajzlování  je  úplně  stejné.  Ten  ná š stát  je  také  zmrzačen.  Zloději, podvodníky  a  zlatokopy  všeho  druhu. Kteří mají  politické  krytí. Takže  jsme  to  dotáhli  v podstatě  do  zmrzačené druhé  republiky. My  sami!

 Vsadím se, že  i  tenkrát  to  s prapory nebylo nic  moc  a tradiční a  zavedené  oslavné jásání  tohoto  dne  se  nekonalo.  A došlo opět na  stažení  jedince  z veřejného  do  stěsnaného prostoru  své  rodiny, kdy se každý  už jen staral  sám o  sebe a  všichni dohromady  čekali, co  se bude dít  dál. V obecné pasivitě.   Protože  NĚKDO  jim  ukradl  JEJICH  stát!  Jejich!  Který  ještě  před  měsícem  byli  schopni a  zejména  OCHOTNI  bránit  za  jakoukoli cenu.  Apatie  z bezmoci.

A to je  ten  rozdíl,  proč  bych  chtěl, aby  ten  náš  dnešek  nebyl  ekvivalentem  28.  října  z roku  1938…

Protože  my,  na  rozdíl od  našich otců a  dědů  jsme    se  o  svůj  stát,  takový, jaký jsme  ho  určitě  chtěli mít na  28.  října  1990, nechali  připravit sami!! Nebyl k tomu potřeba  žádný zahraniční  diktát.  Žádná  slabost  těch, co  rozhodovali  zda ten podlý  požadavek mocných  akceptovat,  či   jít  do  sice beznadějného, ale  nutného  boje, který  by  byl  národ  vyšel  hodně  draho,  ale  nevedl  ke  generačnímu odepsání  národní  hrdosti a  vědomí,  že  se zásadami  se nekšeftuje,  že klíčové  principy  se prostě nikdy nesmí  opustit.

Tak  nějak  jsme  si  v roce 1990 mysleli,  že  když  je  bolševik pryč a máme  svobodu a v ní  volby, kde toho, kdo  selže můžeme  vždycky  vyměnit a  že  v nové  době  přece budou politici  opravdu  zástupci  nás, svých  voličů – občanů, konat  jen pro obecné  dobro. A  naprosto naivně  jsme  rezignovali na kontrolu. Trvale.A  tím jsme  si přivodili  náš  vlastní  Mnichov.  Sami  sobě  jsme  zlomili  naši morální  páteř.  A  teď  nevíme, proč  slavit, v podstatě ukradený  svátek.  V rozpadajícím  se státě, který  vede  naprosto pochybná  vrchnost, stojící jen na naprosto  pofidérním  základu své legitimity… Tvořená  podivnými  figurami  jejichž  vážnost  v národě  je v řadě  případů rovna  osobnímu kreditu  Harryho Jelínka. Jenže, jako tenkrát, nejsme ochotni  s tím  tak  nějak  nic  udělat. Osobním nasazením. Jen nadávat.

Proto jsem  v úvodu napsal, že  bych  místo  paralely  k 28.  října  1938  radši  uvítal  totéž  datum o  rok později.

Znalí  historie  mi  mohou nyní namítnout  – vlku  a  to jako bys  to chtěl  se vším  všudy,  Tedy s okupací, fyzickým  ohrožením národa,  koncentráky,  gestapem,  mrtvými  studenty, jejich  transportu  do Mauthausenu??   Ne jistě  ne!

Ale  chtěl bych  tehdejší  vzepětí  proti  zlu.  Chtěl bych  ty  lidi v ulicích, kteří  cítili potřebu osobním nasazením  sdělit veřejně,  že  situace  zašla moc  daleko  a je potřeba  cosi  udělat.  Teď  hned. Bez ohledu na následky. Jakkoli neměli  tušení,  jak  fatální  odveta   agresora  bude.

Ne, dnes nám nehrozí  střelba  policejních jednotek  do  demonstrantů. Nehrozí  nám  noční zatýkání  účastníků a koncentrační  tábory.  Aspoň  doufám, že  opravdu nic  z toho nemůže  nastat.   Že až  k takovým koncům   to  ani  ta tragická  sestava  ze  Strakovky  nedovede.  Doufám, jistotu  stoprocentní  opravdu nemám.  Když  slyším  některé  výroky o lůze, když  vidím „výchovné“  facky,  když  je  zjevné, jak pohrdají  výsledky  právě  skončených  voleb, když  čtu  komentáře  Pečínků, Steigerwaldů, Kaiserů a podobných, kteří prostě  bubnují proti  tzv. levicovému nebezpečí.  Kteří  už  dnes  zcela  bezskrupulozně  hlásají,  že  nám tahle  vláda  má  vládnout dál jednoduše  jen proto, že je pravicová. To  jim naprosto stačí. A  tím, ať  dělá  co  dělá, respektive  nedělá co nedělá,  je  vždycky  lepší než  jakékoli jiná  administrativa. Jak dlouho asi potrvá, než  výsledkem  bude, že  ta jejich nejlepší  vláda  má  dokonce právo  sáhnout  po represi? Když je nejlepší a o ní přijde jakási nevýslovná  hrůza?

Chtěl bych, aby  tihle  věděli, protože  jim  to masově  řekneme,   že jejich  neúspěch  o minulých  dvou  víkendech  není  dán  tím, že  tzv. jejich  voliči  zůstali  doma, jak se nám snaží  nahustit  do  hlavy  Pečínka,  ale  že  zkrátka  mají stejně  voličů, jako  měl  Protektorát  zastánců  v české populaci v říjnu  1939.

Prostě, tenhle stát se musí  stát  znovu  naším. Nechali jsme  si jej  ukrást.  Je to naše  vlastní  vina.  Stěžovat  si můžeme jen na  sebe.  A  zítra, bychom měli  aspoň zapálit, třeba někde v ústraní,  aspoň malou  svíčku. Za 28.  říjen. Den  ztracených nadějí.  A  říci  si,  o d zítřka  to  bude jinak. Protože  JÁ  CHCI! MY  CHCEME!