Zítra je v kalendáři DEN dnů naší moderní historie. Původně jsem měl v úmyslu, tohle otisknout až zítra. Podle principu datum k datumu. Nicméně nakonec jsem si uvědomil, že by bylo špatně. A zítřek nakonec uvolnil něčemu jinému. Co s tímhle výročím sice nic společného nemá, ale… ale dá vám něco, co já ve svém textu dát neumím, no však uvidíte sami.
Ale zpět k reminiscencím nadcházejícího, určitě největšího dne českých moderních dějin. Přiznávám, že jsem původně chtěl dát to, co loni. Vím, že nic lepšího stejně nesvedu, ale budu muset opravdu udělat zásadní pořádek ve svém archivu, který mám navíc na třech místech, jsem hledal, marně. Takže je nutné naklepnout cosi nového.
Pro mé rodiče a prarodiče, pokud vím, byl tento den tím největším v roce. Mimo Vánoce, Velikonoce a rodinné události. Prostě vznik republiky byl JEJICH svátkem. Byli srozuměni s jeho filosofií a nadějemi. Obnovou státnosti a vírou, že v nové republice a po válce v republice obnovené, bude už jen lépe. Po Únoru už bylo vše jinak. Bylo jasno, že lépe už bylo.
Ve stejné pozici jsme my všichni nejspíš slavili 28. říjen 1990. Opět, byl to den vzniku státnosti a byli jsme plni nadějí.Jako v roce 1918. Že máme svůj stát ve svých rukou, že nám do něj nebude mluvit nikdo z dálky a že bude dobrým a stále lepším domovem všech slušných lidí. Zkrátka stát svých občanů hospodářů.
Jak vypadá současná realita, víme. Zítra zcela jistě opět uvidíme vážné obličeje „našich“ potentátů, jak kdesi kladou věnce, vážně a odpovědně řeční, rozdávají vyznamenání a tak podobně. Rituál. Zcela jistě, kromě úředních budov naopak neuzříme žádnou státní vlajku… Za první republiky cosi nepředstavitelného. A občan? Tak ten je dnes nanejvýš letos nespokojen s tím, že svátek připadl na neděli a on nemá den volna navíc…
Je nám svoboda lhostejná? Je nám lhostejný náš stát? Máme jeho existenci za tak samozřejmou a obyčejnou, že nám nestojí za vzpomínku / nechť mi odpustí těch pár z vás, co by si zítra vzpomněli na děje dávné, kryté nánosem prachu 94 let a účelovou demagogií různých ideologií/?
Nebo je to jinak – my sice víme, že onen svátek je, i co znamená. Jenže jaksi se nacházíme mimo osu času. S tím poměrem k tomuhle datu. Třeba jsme se přetrasovali do roku 1938… Ač já bych radši až rok 1939… Jakkoli to zní divně.
Když se dívám na tu beznaděj kolem sebe, apatii a to, jak každý z nás si tlačíme jen tu svou kuličku a více méně nás nic jiného už nezajímá, jak jsme se stáhli do posledního jistého prostoru, který máme – tedy do svých rodin, soudím, že takhle nějak to muselo na 28. října vypadat ve zmrzačené republice v roce 1938!
Mnichovem byla státu, ale hlavně českému národu přeražena páteř. Ta morální. Nikoli fyzická. To mělo teprve přijít. A myslím, že jsme se z té mnichovské potupy, odevzdání vlastního osudu a cti nepříteli, už nikdy nevzpamatovali! A táhneme si to stále s sebou přes všechny generace. Jen tak si mohu vysvětlit například normalizaci. A to mrtvolné ticho, co při ní a po ní následovalo. Když jsme tehdy den založení republiky vyměnili za den federace… To fakt nebyl svátek naší rodiny.
A současná situace je jaksi stejná. Máme vládu, která vládne,ale nemá respekt nikoho. Její puvoir vůbec zemi řídit, je do krajnosti zpochybněn. Státní správa funguje v krizovém režimu. Jistě – tenkrát byla pozice jiná – stát se musel vypořádat se ztrátou 1/3 své rozlohy, masou uprchlíků z pohraničí a slovenskou stále čitelnější iredentou, ale deka, která zde na občanovi visí a státní chromajzlování je úplně stejné. Ten ná š stát je také zmrzačen. Zloději, podvodníky a zlatokopy všeho druhu. Kteří mají politické krytí. Takže jsme to dotáhli v podstatě do zmrzačené druhé republiky. My sami!
Vsadím se, že i tenkrát to s prapory nebylo nic moc a tradiční a zavedené oslavné jásání tohoto dne se nekonalo. A došlo opět na stažení jedince z veřejného do stěsnaného prostoru své rodiny, kdy se každý už jen staral sám o sebe a všichni dohromady čekali, co se bude dít dál. V obecné pasivitě. Protože NĚKDO jim ukradl JEJICH stát! Jejich! Který ještě před měsícem byli schopni a zejména OCHOTNI bránit za jakoukoli cenu. Apatie z bezmoci.
A to je ten rozdíl, proč bych chtěl, aby ten náš dnešek nebyl ekvivalentem 28. října z roku 1938…
Protože my, na rozdíl od našich otců a dědů jsme se o svůj stát, takový, jaký jsme ho určitě chtěli mít na 28. října 1990, nechali připravit sami!! Nebyl k tomu potřeba žádný zahraniční diktát. Žádná slabost těch, co rozhodovali zda ten podlý požadavek mocných akceptovat, či jít do sice beznadějného, ale nutného boje, který by byl národ vyšel hodně draho, ale nevedl ke generačnímu odepsání národní hrdosti a vědomí, že se zásadami se nekšeftuje, že klíčové principy se prostě nikdy nesmí opustit.
Tak nějak jsme si v roce 1990 mysleli, že když je bolševik pryč a máme svobodu a v ní volby, kde toho, kdo selže můžeme vždycky vyměnit a že v nové době přece budou politici opravdu zástupci nás, svých voličů – občanů, konat jen pro obecné dobro. A naprosto naivně jsme rezignovali na kontrolu. Trvale.A tím jsme si přivodili náš vlastní Mnichov. Sami sobě jsme zlomili naši morální páteř. A teď nevíme, proč slavit, v podstatě ukradený svátek. V rozpadajícím se státě, který vede naprosto pochybná vrchnost, stojící jen na naprosto pofidérním základu své legitimity… Tvořená podivnými figurami jejichž vážnost v národě je v řadě případů rovna osobnímu kreditu Harryho Jelínka. Jenže, jako tenkrát, nejsme ochotni s tím tak nějak nic udělat. Osobním nasazením. Jen nadávat.
Proto jsem v úvodu napsal, že bych místo paralely k 28. října 1938 radši uvítal totéž datum o rok později.
Znalí historie mi mohou nyní namítnout – vlku a to jako bys to chtěl se vším všudy, Tedy s okupací, fyzickým ohrožením národa, koncentráky, gestapem, mrtvými studenty, jejich transportu do Mauthausenu?? Ne jistě ne!
Ale chtěl bych tehdejší vzepětí proti zlu. Chtěl bych ty lidi v ulicích, kteří cítili potřebu osobním nasazením sdělit veřejně, že situace zašla moc daleko a je potřeba cosi udělat. Teď hned. Bez ohledu na následky. Jakkoli neměli tušení, jak fatální odveta agresora bude.
Ne, dnes nám nehrozí střelba policejních jednotek do demonstrantů. Nehrozí nám noční zatýkání účastníků a koncentrační tábory. Aspoň doufám, že opravdu nic z toho nemůže nastat. Že až k takovým koncům to ani ta tragická sestava ze Strakovky nedovede. Doufám, jistotu stoprocentní opravdu nemám. Když slyším některé výroky o lůze, když vidím „výchovné“ facky, když je zjevné, jak pohrdají výsledky právě skončených voleb, když čtu komentáře Pečínků, Steigerwaldů, Kaiserů a podobných, kteří prostě bubnují proti tzv. levicovému nebezpečí. Kteří už dnes zcela bezskrupulozně hlásají, že nám tahle vláda má vládnout dál jednoduše jen proto, že je pravicová. To jim naprosto stačí. A tím, ať dělá co dělá, respektive nedělá co nedělá, je vždycky lepší než jakékoli jiná administrativa. Jak dlouho asi potrvá, než výsledkem bude, že ta jejich nejlepší vláda má dokonce právo sáhnout po represi? Když je nejlepší a o ní přijde jakási nevýslovná hrůza?
Chtěl bych, aby tihle věděli, protože jim to masově řekneme, že jejich neúspěch o minulých dvou víkendech není dán tím, že tzv. jejich voliči zůstali doma, jak se nám snaží nahustit do hlavy Pečínka, ale že zkrátka mají stejně voličů, jako měl Protektorát zastánců v české populaci v říjnu 1939.
Prostě, tenhle stát se musí stát znovu naším. Nechali jsme si jej ukrást. Je to naše vlastní vina. Stěžovat si můžeme jen na sebe. A zítra, bychom měli aspoň zapálit, třeba někde v ústraní, aspoň malou svíčku. Za 28. říjen. Den ztracených nadějí. A říci si, o d zítřka to bude jinak. Protože JÁ CHCI! MY CHCEME!
Diskuse odplynula k mnoha jiným věcem, ale zajímal by mě jeden problém. Na jaké myšlence je založena Ćeská republika, tedy ten stát který vznikl 1.1.1993. Stále mám totiž ten pocit, že je to jen „zbytkový stát“, tedy z většiny stát Čechoslováků, kteří se nedokázali ubránit Mečiarovu ataku a nakonec si řekli tedy dobře bude Česko…Ale definice smyslu tohoto státu nám stále chybí..