KDYŽ ČAS ZABOLÍ…


Někteří tam už jsme, ostatní tam dříve či později budou: v důchodu. Jedni se na něj těší, jiní se ho obávají, další si myslí, že se ho nedožijí. A pak existuje skupina těch, kteří si důchod spojují s osamělostí a málem se ztrátou smyslu života. Přitom se někdy neprávem zapomíná, že zmíněný moderní neduh postihuje stále častěji i mnohem mladší lidi, různé věkové kategorie. Já však budu vycházet z toho, že tento „negativní stav mysli“ se váže nejčastěji k vyššímu a vysokému věku. Sociologové, psychologové a jiné profese se tímto fenoménem zabývají. Pokusím se pár jejich závěrů shrnout, ale začnu ještě trochu jinak.

napsal Xaver

ODCHÁZENÍ SLUŠNÉ A …JINÉ

Přesluhoval jsem po Listopadu v jednom státním úřadě asi dva roky a chtěl jsem ještě pokračovat. Náhoda chtěla, že jednou v autobuse jsem zaslechl rozhovor mladších zaměstnanců téhož pracoviště, kteří s úžasnou vervou odsuzovali nějakého důchodce, který u nich pořád „smrčí“ (mě neznali). Byl jsem napůl rozhodnut. Druhou půli představovalo nařízení, že jako důchodce (místo procentního přírůstku jsem totiž zažádal přímo o důchod) musím každý kvartál obnovovat pracovní smlouvu na dobu určitou. To bylo na mě už moc (vedle těžce skrývané závisti šéfa, že souběh mého důchodu a platu se blíží jeho příjmům). Při prvním doběhu smlouvy jsem odešel. Rozloučili se se mnou v podstatě „z povinnosti“ u skleničky sektu a chlebíčků, jež jsem pořídil, jen tento vedoucí a sekretářky…

Aspoň to! Když odcházela také už po převratu do důchodu má žena (rovněž ze státního úřadu), odešla poslední den jako jindy z práce, aniž to nadřízenými či „kolektivem“ nějak hnulo. A to byla oblíbená, jak se dřív psávalo do posudků. Přitom její nejbližší šéf i ten „hlavní“ byli bývalí komunisté! Kteří si jistě pamatovali, že totalitní režim – přes mnoho známých krajností a zhůvěřilostí – se v tomto punktu k člověku choval na přiměřené, nikým nepsané úrovni: zpravidla se svolala na konci pracovní doby schůze odborového úseku, byly projevy, dárečky, občerstvení, a dotyčný i po odchodu zůstával „jedním z nich“. Byl zván třeba na společenské akce v podniku, kde strávil větší či menší kus svého života. S tou mojí ženou jsem se „rozloučil“ jen já: když šla z práce, postavil jsem se k vrátnici a věnoval jí velkou kytici…Kdyby to „cenzor“ nechal, napsal bych, že ostatní pracující, už bývalí kolegové, čuměli doslova jako…(doplň dle své nátury).

Nevím, jak tato procedura přechodu do „nepotřebna“ probíhá dnes po 22 letech demokracie. V každém případě bych všem přál, aby proběhla důstojněji, než jsem právě popsal.

Chtěl jsem tím naznačit, že už jen způsob odchodu do důchodu může pro někoho znamenat první šrám na duši, který při vstupu do světa seniorů utrží. A tam přicházejí časem další a mnohem hlubší. Na Druhý břeh vyprovázíme třeba sourozence,

ztrácíme spolužáky, přátele, kamarády. Přicházejí nemoci stáří a stále častěji např. v našich poměrech problémy finanční. Může přijít i ztráta životního partnera a po ní nezřídka obávané prázdno, osamělost .Ta ovšem může vzniknout i z mnoha jiných důvodů bez ohledu na věk: např. rozpadem vztahu, změnou zaměstnání či bydliště, rozvodem i mnohem méně dramatickými událostmi.

ZNÁME SKUTEČNÉ KOŘENY OSAMĚLOSTI?

Jedna londýnská lékařka psala v roce 2010 o problému v odborném lékařském časopisu, kde po prvé použila termín „epidemie osamělosti“. Ještě před 10 lety by údajně tento termín neprošel, nevyjadřoval by totiž skutečnost. Její závěr potvrzuje i americká studie na obdobné téma z téhož roku. Tvrdí se v ní, že 35 procent všech lidí nad 45 roků jsou chronicky osamělí; o 15 procent víc než v roce 2000. Stala se osamělost (rozlišujme od samoty, která může být sladká, pozitivní, vítaná) jen viditelnější nebo se na ni skutečně a stále hlouběji „zadělává“ až v poslední době? Možná napoví cosi následující čísla z Německa, z kterých někoho zamrazí:

Ve 40 procentech všech německých domácností žije jen jedna osoba. Potomstvo připadá ani ne na každou třetí domácnost. A ze všech narozených dětí zůstává každé čtvrté jedináčkem. Toto můžeme možná označit jako demografické podhoubí osamělosti, kterou lidé, jak bylo zjištěno, neradi přiznávají. Mluvit třeba o „vyhoření“, depresích, obezitě apod. se připouští, ale o osamělosti to neplatí. Protože osamělí si připadají nepatřičně, nedostatečně, neschopně a nechtějí, aby se to o nich vědělo. Nicméně i bez toho se někdy poznají: v očích se jim zračí odevzdanost, nejistota, strach…

Podle psychologů nadto platí, že osamělost je nakažlivá. Totiž lidé, kteří se cítí osamělí, „infikují“ tímto pocitem i úzký okruh svých přátel. Ti začnou reagovat k okolnímu světu rovněž nedůvěřivě, až postupně přijdou také o kontakty, čímž je zkáza dokonána. Naopak: má-li člověk kontakt s někým, kdo se pohybuje mezi mnoha přáteli, je velká pravděpodobnost, že se do tohoto okruhu začlení také.

Někdo napsal, že jsme osamělí, protože takoví chceme být. To je nepřesné a možná až cynické. Osamělí senioři občas žádají s předstíranými potížemi o hospitalizaci, jen aby nebyli sami (děje se tak zvláště před vánočními svátky). A co osamělost a technika? Ve 20. letech minulého století pesimisté prohlašovali, že rádio žene lidi do osamění. To se nenaplnilo, ovšem v případě internetu nelze tuto obavu bezezbytku odbýt. Pakliže je totiž osamělost něco, do čeho se člověk uchýlí nebo dostane z nějakého důvodu sám, potom je technika, která ze své podstaty značně předurčuje člověka „být sám“, nepochybným lákadlem, vábitelem do osamělosti.

Skupině lidí označovaných v literatuře jako bordeliner (porucha osobnosti, určitý druh zejména emocionální vykolejenosti) byla položena otázka, zda se cítí lépe „na internetu“ než v reálném světě. Kladných odpovědí ve prospěch internetu bylo 15krát víc. Ale ani to neznamená, že internet vede bezprostředně k osamělosti, což můžeme jistě potvrdit sami na sobě. Ti, kteří jí však přesto z tohoto důvodu

propadnou, nemohou očekávat žádný rychlý a účinný lék. Taková zázračná tabletka zkrátka neexistuje…

Nejhorší je osamělost z důvodu sociální izolace, která stíhá hlavně osaměle žijící seniory. A ještě více mnohé z těch, kteří dožívají v různých sociálních zařízeních. Sociologové varují, že tento druh izolace a osamělosti je stejně nebezpečný jako kouření nebo alkoholismus. Jinak řečeno, osamělost doslova útočí na srdce, ubíjí a zabíjí, u starších zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby. Kontakt s jinými je vlastně jedinou nadějí a terapií. Ovšem ani kontakt – vztah s okolím, stejně jako manželství a láska nejsou všemocným lékem proti osamělosti. Naopak – pokud se nezdaří, ještě ji prohlubují.

Zkušenost dokazuje, že i někteří lidé žijící v manželském svazku, tedy ve dvojici, mají stejné (společné) obavy ze stáří jako jednotlivci. Oba se stejně bojí, že budou jednou na někom závislí, že jiní lidé budou rozhodovat o jejich bytí. A hlavně se bojí, že budou ve stáří sami…Už jaksi vnitřně kalkulují s možnou osamělostí. A příp. nevhodná strategie státu – společnosti v tomto ohledu uvedené obavy ještě zveličuje!

ÚNIK Z OSAMĚLOSTI JE MOŽNÝ

Návrat z osamělosti do okolního „normálního“ světa může nejspíše zprostředkovat jiná osoba. Ale kdo to má být? V roce 1984 odpovídali senioři v jedné anketě, že mají průměrně tři důvěrné přátele. Dnes je nejčastější odpověď – nikoho. Takže zmíněné úlohy prostředníků se ujímají lidé poučení, náležitě vyškolení – profesionálové. Tabulka níže ukazuje na příkladu USA, jak časem potřeba takových profesionálů ve vyspělých státech narůstá.

V roce 1940:

Kliničtí psychologové 2500

Sociální pracovníci 30 000

Terapeuti pro manželství a rodinu 500

V roce 2010 dospěl nárůst těchto a podobných profesí k těmto číslům:

Kliničtí psychologové 77 000

Kliničtí sociální pracovníci 192 000

Ne-kliničtí sociální pracovníci 400 000

Terapeuti pro manželství a rodinu 50 000

Zdravotní poradci 105 000

Poradci přes drogovou problematiku 220 000

A ještě existuje skupina zhruba 30 000 tzv. lifecoaches, kteří pomáhají v celém spektru životních problémů, od každodenních starostí až např. po poradenství v oblasti povolání a kariéry.

Jeden básník už v 19. století polovážně napsal: Je to krásná věc ta osamělost. Jenže potřebujeme bytost, které bychom to mohli sdělit. Tou bytostí dnes už nebývá náš nejlepší přítel, ale třeba ten zmíněný lifecoach. A už vůbec to není facebook a podobné komunikační technologie! Ty nemohou nahradit živé sousedství, společenství kostela či nějakého spolku. Ty nenahradí dotyky, řeč těla, vnímání všemi smysly, jež provázejí přímá setkání a kontakty.

Závěrem ještě jeden-dva zajímavé postřehy k osamělosti. První říká, že osamělost souvisí s tím, že neumíme být sami. Dochází k paradoxu či k oné bordermentalitě: neumíme být sami, ale „neumíme“ ani napojení na okolní svět. Bariérou tohoto napojení jsou ovšem v mnoha případech nedostatky světa, který potřebuje méně bezohledné konkurence, více rovnosti, více generační a vůbec lidské vstřícnosti apod. V každém případě je ale třeba počítat s tím, že „svět“ se do naší osamělosti spíše nepohrne sám, že prvotní je vlastní iniciativa.

Je ověřeno, že osamělost nemusí být výsledkem individuálního selhání, že je důsledkem životního stylu, do něhož jsme okolnostmi vtaženi či spíše vrženi. Láska ani zvlášť vydařený život nejsou garantem proti jejímu nástupu, vždy se může něco „porouchat“. Nejen hlásání boje proti kouření, alkoholismu, drogovým závislostem ozdraví lidstvo. Ve stejné řadě by měl zaznít i apel: VYNAKLÁDEJME TAKÉ CO NEJVÍCE SIL A PROSTŘEDKŮ NA TO, ABY NIKDO NEZŮSTAL SE SVOU OSAMĚLOSTÍ SÁM! PROTOŽE I OSAMĚLÍ POTŘEBUJÍ UZDRAVIT.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

87 reakcí na KDYŽ ČAS ZABOLÍ…

  1. Petrpavel napsal:

    Měl jsem štěstí, že další z mnoha reorganizací ( z původních cca 4.000 zaměstnanců už zbývalo 800) se mě dotkla „až“ půl roku před termínem mého odchodu do důchodu dle zákona. Odstupné, půl roku na úřadu práce, nástup do důchodu. Nebyl by to problém. Až na to, že mě práce bavila, že v mém úzkém oboru nebyla šance se uplatnit jinde, že jsem stejně z rodinných důvodů musel pobývat přes týden doma a na chalupu jezdit na víkend, že jsem pracovat chtěl a mohl. No, vlastně nemohl.
    Osamělost necítím, mám široké rodinné a příbuzenské zázemí, ač skutečných přátel nula (zvláštní: mnozí se stali z malicherných důvodů nepřáteli). Neumím se přínosně vyjádřít k tomuto tématu.
    Ale co jako důchodce vidím víc než zřetelně : nedovedu si představit, že bych ze svého dost nadprůměrného důchodu měl vyžít. A to jsme na to s manželkou dva (důchodci). Postačí jen na slušné bydlení a slušnou stravu. Vždy, když je potřeba cokoli jiného, saháme do úspor. Že nám vydrží do konce našeho života, i díky naší nenáročnosti, je dílem náhody (nebudu se přece chválit 🙂 ), ale co když život jde tak, že úspory nazaviněně nejsou? Vím, je možné se stěhovat do levnějších destinací, omezit stravu, kulturu scvrknout na televizi atp., ale důstojnost se ztrácí. Nechci aby to vyznělo jako agitka, že teď špatně a dříve lépe, důchodce to nikdy neměl lehké.
    A proto, na základě své zkušenosti, radím těm mladším a nejmladším: myslete na svůj důchodový věk, státní důchod nebyl a nebude nikdy takový aby uspokolil Vaše potřeby plně a spoření u soukromých fondů Vás může přivést na buben, mějte vůbec, a mějte rádi své děti a ony budou mít rády (pravděpodobně) Vás, , učte se šetrnosti v době nadbytku prostředků, spořte i když se zdá že není z čeho. Vyplatí se to. Osamělost chodí ruku v ruce s chudobou.

  2. Jaroslav Hudec napsal:

    Trochu depresivní, pane Xavere, ale poctivé, myslím.
    Zdá se mi, že osamělost ve vyšším seniorském věku je dána velkou demografickou změnou – celkem dramatickým zvýšením pravděpodobného věku dožití. Statistiky by to jistě řekly lépe a přesněji (a není až takový problém je najít), mně stačí osobní zkušenost. Zatímco moje prababička nás opustila v 83 letech a její věk byl brán jako něco zcela mimořádného, babička z druhé strany příbuzenstva se za dvacet let dožila stejného věku, ale už se to jako taková úplná výjimečnost nebralo. A mému tatíkovi bude 83 příští rok a že by nás měl opouštět to zatím fakt nevypadá, doufám.
    Když to s jedincem seklo v pětašedesáti, neměl na nějakou osamělost moc času – do šedesáti musel (a mohl!) pracovat, pak si toho důchodu moc neužil.
    Dnes je to poněkud jinak. Já v tom dožívání se echt vysokého věku nic moc krásného nevidím. Leč vyslyším váš apel a navštívím své seniory dnes zcela neočekávaně „mimo plán“. U jedněch mátový čaj, u druhých kávu, u třetích už nic – ti jsou rádi, že ještě vůbec dýchají. Ach jó….

    Vaše statistiky o psychoterapeutech apod. ukazují, že naše civilizace poněkud, možná z nadbytku. Máme holt jiné starosti, než holé přežití.

    Vliv moderních IT technnologií na pocity osamělosti posoudit neumím, jsou pro mne jen pracovním nástrojem, byť už samotná účast v této diskusi mne trochu usvědčuje ze lži :-).

    A oceńuji, že jste hned v úvodu rozlišil samotu a osamělost. Samota může být a bývá krásná. Osamělost děsí, samozřejmě, v tom máte recht.

  3. Jaroslav Hudec napsal:

    Pardon, vypadlo mi slovo. Naše civilizace poněkud blbne, možná z nadbytku – chtěl jsem napsat.

  4. zdenekb napsal:

    Díky za článek… pokud to smím trochu odlehčit – když jste psal, že facebook nemůže nahradit lidský kontakt, vzpomněl jsem si na tento klip, co nedávno proběhl internetem:

    http://www.lidovky.cz/video-like-na-facebooku-vas-obejme-pomoci-specialni-bundy-pex-/ln-video.asp?c=A121026_164715_ln-video_ziz

    Jako studentský nápad jistě zajímavé, celkově mi to ovšem přijde jako důkaz, že lidstvo nenávratně blbne. Navíc je to takové… neucelené. Myslím, že by člověk potřebuje pocítit i negativní emoce, které vyvolá. Takže objímací bundu by rozhodně měla doplnit robotická noha umístěná pod židlí. A když se s někým pohádáte v diskusním fóru… au!

  5. Strejda Olin napsal:

    Vzpomínám, že před r. 1990 probíhal odchod zaměstnanců na „zasloužilý odpočinek“ tak, jak to popisuje ve svém článku Xaver. Ti lidé odcházeli (většinou) z pracovního kolektivu, ve kterém strávili často celý svůj kariérní život. Od vyučení, maturity, promoce až do důchodu. Nějaké ocenění s občerstvením se organizovalo i při „kulaté“ padesátce. Nebylo výjimkou, že pracovní kolektiv vysílal své zástupce i domů nebo do špitálu za svým déle nemocným kolegou. Často jsem viděl u odcházejících spolupracovníků slzy v očích. „Své“ důchodce podnik zval každoročně na předvánoční setkání. Ředitel tam přítomné seznámil s novinkami, hrála hudba, bylo občerstvení, drobné dárky, staří známí spolupracovníci si popovídali, zavzpomínali.
    Nevím jak kde a jak kdo, ale když jsem šel do penze já, myslím, že si toho nikdo ani nevšimnul. Podali jsme si ruce, řekli „Čau a měj se“ a tím to bylo odbyté. Od té doby nulový kontakt.
    Dnes máme s manželkou dohromady 20 tisíc důchodu a žijeme tak, jak popisuje Petrpavel. Vše co máme jsme si pořídili díky skromnosti a šetrnosti před Listopadem. Nežijeme si špatně, vše co k životu potřebujeme máme (opět díky nenáročnosti a skromnosti), ale o nějakém „vyskakování“ a la německý důchodce se nám jen zdá. Ale držím se hesla – Není důležité jak velký mám důchod, ale jak dlouho ho budu pobírat. Osobně bych, být mladý, do žádného penzijního fondu nevstoupil. Prostě nevěřím, že bych peníze do něj vložené někdy za pětatřicet let ještě viděl.
    Osamělí ani opuštění nejsme, čas od času se navštívíme s dětmi a příbuznými, máme v baráku pár přátel sousedů, stýkáme se i se sousedy na chatě.

    • Leo K napsal:

      Jsem patrně o něco starší – je mi 74. Pocit osamělosti byl největší cca 3 měsíce po nástupu do penze. To mě scházeli i ti (mě neznámí) lidé, se kterými jsem každé ráno stál na autobusové zastávce. Měl jsem to štěstí, že až do sedmdesátky se mnou škola vykrývala onemocnění. I to pomohlo, protože škola je trochu skleníkové zařízení, kde jste stále mezi nejmladší generací. Hodně mi také pomohlo to, že už 19 let se zabývám počítači a nejen, že mě tedy ten či onen soused potřebuje ale také jsem se za tu dobu stal počítačovým grafikem byť svou úroveň raději neinzeruji 🙂
      Největší problémy máme s bydlením. Octli jsme se náhodou v mocenském poli firmy Syner a tak naše snaha o privatizaci za své skončila neúspěchem. Dnes už nás sice firma Syner nevlastní, protože došlo k celému řetězci prodejů ale náklady na bydlení celkem činí cca 11000 měsíčně a to utáhneme jenom proto, že jsme dva. Ten tlak na finance je obrovský a tak se úspory rozplynuly. Bojím se jenom toho, že jeden z nás odejde. Stane-li se to, ten druhý skončí pod mostem. Od mé sedmdesátky už mě škola nepotřebuje i když mě dvakrát či třikrát za školní rok zve na své sleziny. Díky internetu a díky tomu, že se grafika stala mým koníčkem však nejsem sociálně deprivován i když mě mé děti dávno nepotřebují a vnuci už jsou také dospělí či dospívají.

      • Strejda Olin napsal:

        Můj synovec učí na ZŠ a jeho líčení učitelského poslání je deprimující a chování žáků pro mě naprosto, ale naprosto nepochopitelné. Jen si říkám, jestli jsem nenormální já, nebo ti dnešní žáci.

        • Leo K napsal:

          Ne, ne. Chyba je ve společnosti. Jedna z prvních porevolučních zhůvěřilostí byla. že se opustily všechny letité zkušenosti. Škola nemá co do výchovy mluvit – za výchovu jsou zodpovědni rodiče. A do každé třídy vyvěsit jaká mají děti práva. Dnes se od toho už pomalu ustupuje a začíná se tvrdit, že i škola má vychovávat. Ale mezitím vyrostlo několik generací sobců, kteří vůbec nechápou, že právo je jenom výjimka z povinnosti.

  6. Hairyfish napsal:

    Velmi pěkný článek. Pokusím se Vás trochu potěšit, protože to naštěstí není všude stejné. U nás v práci jsme se zatím se všemi hezky rozloučili a na akce je zveme dál. Dokonce máme kolegyni, která výborně peče, tak na rozlučku vždycky napeče jako na posvícení :-). Je ale pravda, že nemocnice si oproti jiným zařízením relativně ještě hodně drží staré pořádky. Nicméně mám za to, že dneska je buranství v módě celkově, nejen na pracovištích.

    Jen malá poznámka (protože jste mi tak trochu šlápl do zelíčka :-). Hraniční osobnost (borderline personality) má poruchu vztahů jako jeden z hlavních definujících znaků. Charakterizuje ji právě vytváření krátkodobých, nestabilních a povrchních vztahů (a další nutné znaky, to tu nemusíme rozvádět). Takže je celkem logické, že jim vztahy po internetu vyhovují. Není to specifikum doby, „hraničářky“ (mnohem častěji ženy) byly, jsou a budou.

    • zdenekb napsal:

      Mám za to, že jedním z klíčů je poznámka strejdy Olina, že dříve bylo zaměstnání stabilnější a stačily se tak vytvořit velmi pevné vazby. Podle dnešních měřítek, kdy se má zaměstnavatel (a nakonec i druh práce) měnit mnohokrát za život, aby „sívíčko“ bylo pro „ejčár“ dostatečně košaté, a škemratel o práci vypadal flexibilně, se přátelské (nebo alespoň dobré) vztahy na pracovišti budují těžko. Proč se s někým mazat, když zítra on nebo já odejdeme o dům dál? Nebudují se vztahy, udržují se konexe.

      • Strejda Olin napsal:

        Tak nějak to asi je. Už nejsme kolegové, spolupracovníci, přátelé ani sousedé. Jsme jen individualisté, kteří se míjejí jako soupeři.

        • Petrpavel napsal:

          Také to tak vnímám. A vlastně i pociťuji na konání svého okolí. Naštěstí v rodině to ještě funguje.

      • Karamela napsal:

        Bohužel je to mnohem, mnohem horší. Vztahy – to je úplná sranda proti pokřivení základních principů předávání lidských zkušeností. Když moje sestra před pětačtyřiceti lety nastupovala do práce jako rozpočtářka pozemních staveb, celý jeden rok byla k ruce staršímu kolegovi a jen koukala, jak se to dělá. Další celý jeden rok dělali spolu duplicitně pro kontrolu a další rok dělala už ona a kolega koukal, jestli to dělá dobře. Teprve pak byl propuštěn do důchodu. Podnik sám měl zájem o plynulý a kvalifikovaný chod. Dnes novému mladému kolegovi neřekne, neporadí nikdo nic, ani omylem, ba právě naopak, každý si svoje know-how střeží jako oko v hlavě. To tak – pěstovat si konkurenci! Jen se v tom plácej sám. Že jsou výsledky kolikrát tristní, to je evidentní, ale možná je to nějaký nový způsob utužování osobnosti, nevím…. No ale v podstatě to chování chápu, rozuměj – já starší, ohrožený nemocí, stárnutím, zapracuju mladého, plného elánu a sil a při nejbližší příležitosti budu vykopnut. Člověk člověku vlkem, přesně jak to meldovali komunisti. Bohužel ale je to tak – konkurence je konkurence a ruka trhu nemilosrdná.

        • věra napsal:

          Karamelo, teď ode mě odešel můj dlouholetý přítel, přišel na kafčo a říct mi, že dostal dnes výpověď – v létě si zacvičil mladého zástupce, a v 58 letech dostal výpověď. V podniku bez sebemenšího problému dělal 30 let – s několikaměsíčními přestávkami, kdy vždy nový majitel za dva – tři roky fabriku o něco víc „vybydlel“ a krachnul. Vždy se našel někdo, kdo to v mnohem horších podmínkách – pro zaměstnance samozřejmě, otevřel, a protože můj přítel svou práci uměl, vždycky ho vzali zpátky. Jenže holt poslední dobou několikrát marodil se zády – ta práce je velice fyzicky náročná, vždy ji dělali dva lidé, až poslední tři roky majitelé usoudili, že na to stačí jeden – takže to dopadlo, jak to dopadlo. Jak to je u nás na Děčínsku, a nejen tady, a ještě v tomto věku, s možností získat zaměstnání, asi víme. Myslím, že by byl můj přítel šťastný, kdyby mohl jít do předčasného důchodu, a ani by mu nevadilo, že by se s ním nikdo nerozloučil, protože to co ho čeká, není nic příjemného.. Omlouvám se, je to mimo téma, ale spíš teď reaguji na vašich pár posledních vět..

          • tata napsal:

            VĚRA……VÍME přesto VÁS plno lidí bude přesvedčovat že kdo chce praci si najde,proto se platy v našem regionu propadaj.už i za kvalifikovanou praci ste rada aby jste brala přes 10000 čisteho,vnuk meho znamého svařel slibili mu 13000 dali 11000 a každy měsíc šel dolu poslední vyplatu 8600 to už je vysměch,naštěstí se dozvěděl o praci v BOLESLAVI ale jen noční nastupní 18000 čisteho,jenže dojiždět deně projedete majlant,ubytovaní zase stratíte balik,no a na naše roky dělat jen noční tak se zhroutite

    • Xaver napsal:

      Díky za upřesnění definice těch „borderliners“! Já jsem je „googlil“, ale Váš exaktní výklad jsem tam nenašel.Mimochodem (aniž bych zmenšoval významnost, užitečnost a kvalitu jiných příspěvků) diskuzní komentáře z Vašeho „světa“ považuji za velké obohacení Kosy. Neměl by někdo (kdo si to může dovolit) popíchnout „vlka“, aby Vám nabídl vlastní rubriku?

      • Hairyfish napsal:

        Už tak učinil. Jen se musím dokopat něco napsat, což při mém programu často není jednoduché :-).

    • el napsal:

      Co vy víte o „hraničářích“ a o jejich světě (který podle vás lékařů mají jen ve své hlavě)… Jak je pro ně těžké porozumět té vaší „běžné realitě“. To, co píšete o vztazích, je strašně zjednodušené, prostě učebnicová fráze.
      .

      • Hairyfish napsal:

        Řekla jsem snad, že mají nějaký svět jen ve své hlavě? Máte pocit, že jsem se snažila o složitý rozbor, nebo o krátké upřesnění toho, co Xaver napsal (tedy bylo nutné zjednodušení). Mrzí mě, jestli se Vás můj příspěvek nějak dotkl, ale cílem bylo pouze upozornění na to, že Xaverova informace má jinou informační hodnotu, pokud chápete kontext. Pokud vím, nijak jsem hraničáře nesoudila ani nehodnotila, pouze jsem ten pojem objasňovala laikům.
        Každopádně nevím, na co přesně narážíte. Diagnózy jsou v mém oboru stanovovány na základě kritérií daných počtem a intenzitou vyjádření jednotlivých znaků – tedy syndromologicky. Do syndromu hraniční poruchy osobnosti patří (z definice) výše popsané. O čem přesně se chcete přít? Vážně nevím.
        Jejich svět, jak jste o nazval, je navíc velmi komplikovaný a i když mají nějaké znaky společné, každý má svoje vlastní problémy, ale to se asi do příspěvku na tomto fóru vměstnat nedá, proto jsem zůstala u jednoho bodu učebnicové teorie.

        Na závěr bych Vás ráda poprosila, abyste se nesnažil psát o tom, co já si myslím, protože to nevíte.

      • Hairyfish napsal:

        PS pokud jste náhodou scientolog, řekněte to rovnou a debatu ihned ukončíme, protože by byla zbytečná :-).

        • el napsal:

          Jsem ona, ne on.

          Jenže těch kritérií je víc, a nemusí platit všechna. Ale mě se dotkly právě ty krátkodobé povrchní vztahy. Když se to napíše takhle, nikdo za tím nevidí ten strach, to soustavné „testování“ partnera/ky, ale i jiných lidí. A ten vztah není povrchní, naopak. Je tak intenzivní, že se to mnohdy nedá vydržet (může jít až o závislost).

          Pro vysvětlení – téma jinakosti se táhne mým životem, takže na příspěvky o psychopatech (i když se použije pojem porucha osobnosti) a jiných nepřizpůsobivých reaguji možná zbytečně přecitlivěle. Omlouvám se.

          • Hairyfish napsal:

            Omlouvám se, za „on“ :-). Máte naprostou pravdu. Lékařsky řečeno: Pacient musí splňovat obecná kritéria pro poruchu osobnosti (což není to samé jako psychopatie, tím pojmem se dříve říkalo disociální poruše osobnosti a morálnímu šílenství) a dále musí splňovat alespoň 3 z tuším 5 specifických příznaků pro poruchu emočně nestabilní, hraniční typ – toliko ke studeným faktům. Přeloženo do lidské řeči, k lékaři přijde většinou člověk na pokraji úplného zoufalství. Má různé problémy v různých oblastech svého života a často se dostává do úzkých, což velmi často řeší sebepoškozením nebo sebevražednými pokusy – hraniční vidění světa je většinou černobílé, život je buď sladký, nebo tak hořký, že ho nelze vydržet. Takový člověk toho má za sebou většinou hodně, často si nese něco opravdu velkého z dětství. Ve vztazích je sice intenzivní, ale často má strach (nejčastěji z odmítnutí, z opuštění ale jsou i jiné důvody) a ten může vztah zničit ještě dřív, než nabyde hloubky (+ strach z toho, že když butu tím, kým skutečně jsem, partner mě odvrhne) – tedy tady je ta určitá nestálost a povrchnost vztahu (intenzivní, nestálé a povrchní je skutečně v definici). Hodně typické je podle mě i to, že jakoukoli výčitku ze strany partnera, přátel, kolegů v práci apod. bere jako svoje absolutní selhání a zažívá mučivé pocity napětí, ventil pak často vypouští právě agresí vůči sobě. Vlastně má (většinou z dětství) podkopanou sebeobranu…. Jak říkám, těch příběhů je hodně, jsou různé, každý z nich má něčeho více a něčeho méně. Společené mají některé typické znaky a taky to, že ti lidé OPRAVDU TRPÍ a je velmi těžké jim nějak pomoci. Kdyby mohli, žili by jinak, nemůžou za to, do své životní výbavy dostali to, co dostali.

            Není to otázka viny, není to otázka hodnocení, je to popis. Pojem nepřizpůsobivý jsem nikdy nepoužila a nepoužiju (v žádném kontextu!). K hraničářům ani nepatří.

            Ještě jednou opakuji, snažila jsem se vypíchnout jen to, že ten výzkum (preferují-li skutečné nebo internetovké kontakty) je ve světle tohoto diagnostického kritéria pro článek irrelevantní. Nebylo mým cílem vysvětlovat do podrobností, co je borderline personality. To by totiž bylo na knihu, ne na článek a už vůbec ne na příspěvek do diskuse. Ale i Vaši „přecitlivělost“ chápu, omluv není potřeba. Pokud jste mi porozuměla, jsem tomu ráda.

          • el napsal:

            Je to tak, díky.
            K preferování internetu – ten poměr asi sedí, spíš to nesouvisí s obecně pojatou osamělostí. Hraničář je osamělý proto, že málokdo dokáže do jeho světa nahlédnout, natož ho sdílet. I psychiatři se někdy „seknou“ a z hraničáře udělají schizofrenika (no, vím jen o dvou případech 🙂 )

          • Hairyfish napsal:

            To je dost dobře možné. Dodnes se vede spor, jestli existuje „psychotická dekompenzace poruchy osobnosti“ (výlučeně u té hraniční) nebo jestli se při prvních psychotických příznacích má dát přednost diagnóze schizofrenie. Čím víc o tom víte, tím méně je to jednoznačné, ostatně jako všechno.

          • Hairyfish napsal:

            Tedy resp. při prvních příznacích akutní psychot. poruchy a pak event. schiztofrenie. Šmankote ono je to vážně složité :-).

  7. Karamela napsal:

    Hm – no je jiná doba. Když jdete do důchodu, ani pes po vás neštěkne, zato před chvílí jsem mluvila s maminkou, která vlekla své holčičce „narozeninový pytel“. Když jsem jako nechápala, o co jde, tak to je prosím šampáňko pro děti, lampiónky, čepičky, dekorované nádobníčko, ubrousečky, samozřejmě laskominky, pitíčka a to prosím na oslavu narozenin ve škole v první (!) třídě. Zůstává mi rozum stát a to neberu v potaz děti, kde na to rodina nemá. Chvála bohu, že naši kluci vyrostli na dvou pytlíkách Bonparů….

    • Strejda Olin napsal:

      Mluvíte mi z duše. Chudáci děti rodičů, kteří na takové „americké blbosti“ prostě nemají. Nemají na značkové oblečení, na IN dovolené, na tarify do mobilů, na vysoké kapesné. A chudáci také rodiče, kteří by rádi dali, ale nemají.

    • tresen napsal:

      A co je to prosím za školu, že trpí takové věci?

      • Karamela napsal:

        Cha – úplně normální škola s úplně normálními dětmi. To je prý nyní totiž úplně normální. Vždyť říkám, že mi zůstává rozum stát 🙂

        • Leo K napsal:

          Ano. Však podívejte se na blog Standy Hoška http://nnnnn.cz/ – je to druhý článek se shora – Tak se v Evropě staráme o své děti. I když to vypovídá o domácím prostředí, tak školy se snaží „propašovat“ tyto zvyklosti skrze děti rodičům. Nemyslím si, že by to bylo přínosné ale taková je situace.

      • Jethro napsal:

        Třeba taková, kde nezletilé dítě bodne učitelku do zad nožem… Jo a to dítě bylo z výběrové školy, gympl, a patrně vybráno hned po čtvrté třídě…
        Jak bylo napsáno. Jiná doba.
        Už se nám to tady pomalu ale jistě amerikanizuje. Do škol se začnou montovat bezpečnostní rámy, u dveří ozbrojená ochranka. Naší dědové se musí obracet v hrobě.

        • Bavor V. napsal:

          Jethro
          nebuďte naivní. Výběr na gymply skončil v roce 1993. Můj syn byl totiž součástí posledního ročníku, který musel podstoupit ta ponižující vyšetření psychologů, jestli na to studium vůbec má. Inteligenčně i jinak. Od té doby se na taková vyšetření nechodí a tak se na gympl dostane kdejaký lempl.

  8. Jethro napsal:

    Já pevně věřím, že se tomu důchodovému osamění nějak vyhnu. Myslím, že hodně tomu pomáhají nové technologie a komunikační možnosti, kdy není problém komunikovat s někým na druhé straně světa (nebo v Německu – jako tady). Osamělost jsem viděl občas u svého seniora a vyplývala hlavně z neexistence jakékoliv rozumné cílené aktivity – dáno věkem a pokročilou demencí. S tím se dá pramálo dělat, protože není možné denně 16 hodin zajišťovat seniorovi zábavu a společnost. Když se vám to podaří denně na pár hodin, budete patřit mezi exoty…
    Na mne čeká strašné kvantum nedodělané práce a „práce“, od věcí souvisejích s podnikáním až po soukromé záliby – viz například mnou jinde zmiňované historické výlety do matrik nebo starých fotografií. Proto doufám, že podstatný čas z mého důchodového volna nebudu mít čas o problému osamělosti přemýšlet. Ale samozřejmě, práce není vše. I když … chlap má něco dělat až do smrti.
    Co s osamělostí, když vám na jedné chodbě činžáku zůstane 5 ovdovělých žen, které se moc nemusí a nestýkají se? A zbytek baráku už neznají, protože se z osmdesáti procent vyměnil?
    Sobecky mám radost, že nás ženy přežívají, takže uvidíme.
    Jako největší problém vidím generační separaci. Ideální na stáří je žít ve svém klidu, ale současně v tom cvrkotu aktivních i začínajících.
    A jedna závěrečná: Nemyslím, že řešením osamělosti je šoupnout osamělého seniora do zařízení pro různě osamělé seniory, kde to osamění může sdílet s jinými stejně postiženými. Spíš by to chtělo dát mu smysl, třeba práci ve formě pomoci s nějakou drobností, a nechat ho žít ve skupině všech věkových kategorií. Ideálně v blízkosti své rodiny.
    Nevím, kde se ve mně bere pocit, že to teď od vlasaté rybky schytám 🙂

    • Hairyfish napsal:

      Neschytáte. Sice z Vámi napsaného vyplývá, že moje maminka je chlap (já patrně také) a náš soused vdova, ale nebudeme přece slovíčkařit :-D.

      Máte ale pravdu, není řešením seniory segregovat. Jenže problém je, že můžete koně dovést k vodě, ale nemůžete ho donutit pít. Aktivit jde sehnat spousta, ale málokterý senior má zájem o nové známosti, vytvářet nová přátelství a nechávát se překvapovat i zklamávat, jako „za mlada“. A zatímco je můžeme zvát a snažit se je podpořit, nemůžeme je neustále přemlouvat, když nám na pozvání odpovědí „ale já už jsem na to moc starý“. Oni totiž senioři jsou mimo jiné taky mistři v předsudcích vůči seniorům… Jak na to vyzrát?

      • Strejda Olin napsal:

        Pro řadu zdravých a ještě mohoucích seniorů by byl vhodný „penzion-statek“. Taková komunita pěstitlů zeleniny a kytiček, drobného zvířectva, práce v kuchyni, při údržbě, v zahradě, přiměřená pomoc při chodu zařízení. Ale také drobné pečování o sebe navzájem. Rozdělení osobní odpovědnosti za to či ono, motiv a nutnost vstát, obléci se a svoji práci udělat.

        • Hairyfish napsal:

          Souhlas, já měla vždycky takový sen něco takového udělat, ale nekamarádím se moc s papírováním (a sehnat grant nebo dotaci není lehké) a peníze na takovou věc prostě nemám. Chtělo by to tým schopných lidí. Občas nějaká kulturní akce, občas tancovačka (v přiměřeném tempu :-))… Bylo by to krásné…

          • Jethro napsal:

            Až se do toho pustíte, dejte vědět.

          • Strejda Olin napsal:

            Samozřejmě, vždyť by to nemusel být „velkostatek“ pro desítky lidí. Jen malá komunita, řekněme do 20 osob?

          • Hairyfish napsal:

            To je jasné, ale je to tak jako tak nemovitost, musí být dobře dostupná (sanitky!), musí splňovat hygienické normy a být vybavená pro seniory (např. koupelny, schody apod.) a se všemi těmi předpisy to vážně není jednoduché. Takže to máte ještě renovaci, potom personál a v ideálním případě ošetovatelská jednotka pro obyvatele, kteří se vrátí z nemocnice po nemoci (aby nemuseli ležet někde na LDN). Je to HODNĚ práce (se kterou navíc nemám zkušenosti). Takže to, že by stačilo udělat to pro 20 lidí, to je to nejmenší :-).

          • Petrpavel napsal:

            Také by se mi to líbilo, ale já mám pocit, že bych si na ty popsané aktivity zatím neudělal čas 🙂 .
            Až někdy později, určitě, až ….. a pak bude pozdě bycha honit. Tak to v životě seniorském většinou chodí.

  9. Akela Vlková napsal:

    Pracuji v mateřské škole a s důchodci jsme se vždycky rozloučili důstojně, ba i legraci jsme si užili. Naší milé kuchařce jsme složili a zazpívali písničku, vymysleli jsme pro ní soutěž, zveme ji na naše sleziny 2 x ročně. Příjde vždycky a my jsme rádi, že dojde. Ale setkala jsem se i s tím, že jedna paní učitelka šla do důchodu, my jsme začali připravovat „legrácky“ na rozloučenou a ona řekla, že si rozdloučení při odchodu do důchodu nepřeje. Takže se nekonalo nic….Důchodců tu máme celkem 5 a jsou zváni na všechny akce, které školka pořádá – zpívání u vánočního stromu, ples, besídky…… a pokud jim to zdravotní stav dovolí, tak příjdou vždycky. Jinak co se zbývajícího týká (důchodu, finanční situace….) mám tak trochu obavy. Je pravda, že do důchodu mám 5 let, s manželem se těšíme přiměřenému zdraví, děti a vnoučata máme blízko, ale co já vím…..

    • Strejda Olin napsal:

      Máte štěstí, ale pochybuji, že takové vztahy panují v těch gigantických halách v průmyslové a skladové zóně třeba v Rudné, nebo v těch montovnách, které vídám u Žebráku a jinde.

  10. Petrpavel napsal:

    Souvisí to, nesouvisí s tématem? Ne-li. omlouvám se. Navštívil jsem totiž včerá po létech Úřad práce. Vyzván úřadem, vyzvednout si S – kartu. Osud tomu chtěl že máme patnáctým rokem v pěstounské péči vnouče, a tak jsme se hrdě zařadili mezi socky vyžírající stát, tedy vás všechny. Nechci si vyzvedávat v bankomatu, pamatovat si a chránit údaje, nechci posílat na svůj účet a platit za vyzvednutí, a tak trochu z hecu, poučen ze stránek Národní Rady OZP (viz pro info přepis na konci) jsem si přpravil dopis – žádost o ponechání zasílání poštovní složenkou.
    Předem jsem se referentovi omluvil, že budu trochu komplikovat průběh, odmítl nabízenou možnost posílat do mé banky, počkal chvilku až se PC umoudřil (omluvil se – „to víte ..“), vyzvedl jsem S-kartu (jinak bych nic nemohl podle zákona dostat), a předal mé sdělení Úřadu k podpisu převzetí. Zbystřil : zavolám kolegyni, jste první kdo …. Kolegyně nepřicházela, konverzovali jsme, dozvěděl jsem se, že je vydávání s-karet šíleně zatěžuje, bylo by lepší aby se zrušily, na mou vstřícnost „a stálo to stamiliony“ opáčil správně „kdyby jenom tolik!“,dozvěděl jsem se, že on dělá jinou agendu, ale musí tuto a tu svou po večerech, to vše za malý peníz, oba dva jsme se chápali a rozuměli si. I když jsem postupně viděl, že moje vlídná neústupnost vadí. Asi jsou hodnoceni podle počtu vyřízených socek. Když kolegyně stále nepřicházela, šli jsme spolu za ní. Jakoby něco dořešovala, pak si našla, jak se domlouvali, toho ……., tedy mě, na PC. Měl jste zadat do kolonky té a té asi NE, ale nevím to jistě. Dáme to stranou, pošleme to na naše vedení, to pak na kraj (moji žádost). Jste druhý, řekla ta paní, a rozloučili jsme se. Bylo mi jasné, že neví co se mnou. A já nevěděl, co s nimi. A to ta výzva na stránkách NROZP už určitě visí dělší dobu, a že by MPSV nesledovalo svého největšího kritika? Možná ne, mají svých kriminálních starostí dost. To je vše. Nevím jestli peníze budou přicházet nebo ne, proč ano, proč ne, kdy „se“ to vyřídí.
    Překvapilo mě jediné : že jsem na tomto úřadu zahrnujícím velký obvod teprve druhý s takovouto žádostí. Vysvětluji si to tím, že vydávání s-karet se teprve rozbíhá, a především tím, že ne každý příjemce může riskovat čekání měsíce, roky… Uvidíme. Budu informovat kosíře.
    P.S.
    Z rady NROZP : „Proto vám všem doporučujeme, abyste při přebírání karty sociálních systémů na vašem Úřadu práce zároveň odevzdali následující prohlášení:
    „Žádám, na základě § 19, odst. 3, zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a odst. 3, § 58, zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, aby dávky pro osoby se zdravotním postižením, které pobírám a dávky státní sociální podpory, které pobírám, byly trvale odesílány poštovní poukázkou na moji adresu.“

    • Strejda Olin napsal:

      Další střípek do celkového obrazu stavu společnosti. Jen se divím a nechápu, jak někdo v tomto chaosu, nepořádku, úpadku veškerých hodnot a bordelu vůbec může hlásat, „že si žijeme nejlépe za posledních tisíc let“.

      • Zdena napsal:

        Viděl jste, kdo ty řeči ve Vladislavském sále poslouchal? Určitě se všichni, co tam byli, mají líp než kdykoli předtím. Jeden příklad za všechny- Dalík..

        • Strejda Olin napsal:

          Dalík tam sice neseděl, ale rozumím vám. Říká to například parta kumpánů, před převratem posunovač na dráze, technolog, pomocný dělník a mistr ve fabrice. Již tenkrát slušně vydělávali jako „černí bůkmejkři“. S novým režimem svlékli montérky a založili sázkovou kancelář. Začínali u nás v baráku v přízemních nebytových prostorách. Dnes má tato akciovka miliardové obraty a stamilionové zisky. Zakladatelé už dnes nic nedělají, jsou happy a opravdu se mají nejlépe za posledních tisíc let.

          • Zdena napsal:

            Máte,strejdo Oline, pravdu. Já si spletla pravděpodobně Dalíka s Vidímem (ale toho taky nemusím 🙂 )

  11. Řezníček z Brna napsal:

    Řada seniorů je v izolaci také proto, že postupně, jak jim přibývaly léta ztratili o věci, které je dřív zajímaly zájem a uzavřeli se doma. Na jedné straně jsou senioři, kteří chodí s KTL na výlety i několikrát týdně a snaží se udržovat přátelství a na druhé straně jsou senioři, kteří rezignovali na okolí a nejčastěji jsou doma u TV, tam se cítí bezpečně a ven si chodí pouze nakoupit. Nedávno jsem potkal staršího pána, kterého jsem často vídal na fotbale. Na můj dotaz proč už nechodí (byl náruživý návštěvník zápasů celý život) mne řekl: Mne už to nebaví, to je teď samej podvod a rozhodují jenom prachy… Zkrátka člověk se dostane najednou do stádia, kdy ho věci, které ho zajímali a které rád dělal přestanou bavit (sport, čtení atd.) Trošku mne to děsí, mám 50 roků a plánuji, že pokud se dožiji důchodu, bude ještě více číst, sportovat a chodit na fotbálky jak teď, kdy kvůli práci i o víkendech na to nemám čas, ale což když se najednou dostanu do stádia, že mne všechno přestane bavit, přestanu číst, poslouchat ČR-6, číst blogy, chodit si zaběhat, kouknout na fotbálek. A bude ze mne mrzutej děda. To mně radši uduste polštářem, než abych otravoval okolí.

    • Strejda Olin napsal:

      Řezníčku z Brna, člověk je na ledacos zvyklý, má za 60 let nastavené určité normy chování, morálky, vztahů, zvyklostí ap. Tak jak se rychle a totálně změnila doba, změnily se i ty normy, vztahy atd. a na to můžou senioři reagovat nechápavě a rozmrzele. Nejsou ochotni a třeba už i schopni se změnit. Už tomu „nerozumí“. Velký vliv na aktivitu má zdraví. Když vás něco permanentně bolí, když se špatně chodí, slyší, vidí a dýchá, když už se špatně kouše a to či ono nesmíte jíst, věřte že ne každý se s tím dokáže vyrovnat a zachová si optimismus a pohodu. Já teprve dnes rozumím svým rodičům, když jsem před lety u nich nechápat to či ono. A rozumím i protivným a zapšklým seniorům. Ne každý je do vysokého věku duševně a fyzicky čilý a fit.

    • Hairyfish napsal:

      Řezníčku z Brna, tohle není jen výsadou seniorů, minulý rok jsem se zapřísahala, že v Praze už nikdy nepůjdu na operu. Jednak jsem za poslední dva roky neviděla ani jednu povedenou inscenaci a jednak mě štvou demotivované divadelní soubory a orchestry, štvou mě turisti v kšiltovkách, kteří za celé představení nezavřou hubu (a které už jako poctivá „mladá bába“ napomínám) a štve mě, když se mě šatnářka v půlce jednání (!!!) ptá, jestli bych si mohla vzít svůj svetr z prázdného sedadla vedle sebe, protože ona by si tam ráda sedla… To, že nástroje jsou rozladěné, hudba znuděná a pěvci často zpívají i v indispozici, takže máte chuť si odkašlat za ně…. prostě děs. A to jsem tady mládě. Takže jestli pána, který od fotbalu čeká sport, kterým fotbal kdysi býval, znechutí současný stav, mě vůbec nepřekvapuje…. Já jsem svoje předsevzetí už porušila, ale jen mě to utvrdilo, že jsem měla pravdu. ND je hnijící umělecká mrtvola, Stavovské je (promiňte. prosím) děvka pro turisty a Státní opera to taky nevytrhne… Asi jsem stará :-D.

      • Slim napsal:

        Rybko, něco opačného. Jsem vybíravá bestie a tak už nechodím skoro na nic, kromě klavírních recitálů, občas, když si myslím, že plejer stojí za to.
        Ale loni jsem vzal dceru do ND na Prodanou (neviděla jí, tak jsem ztratil nervy) a skvěle jsme se pobavili. Přiišla mi asi nejlepší z těch několika, co jsem v životě viděl.

        Bonus byly nad jevištěm běžící anglické titulky. Tam kde dole zpívají „Zůstaneme věrni“ nahoře běželo „Be constant“, svíjeli jsme se smíchy, ještě že na 2. balkóně.
        Mohu doporučit, ta muzika se snad nedá zkazit a žádná Svolinského prostočeská vesnice, ani titulní dvojice se slovenským akcentem tam nečíhá.

    • XY napsal:

      Promiňte, pokud se senilně opakuji, ale mám k dispozici radu od zkušeného muže: Prohlédl si mé pracoviště, hromady knih, z nichž nestačím učíst ani třetinu, a vyslechl si můj komentář, že to až jednou, v důchodu… I pravil moudře: Nemyslete si, že v důchodu něco doženete. Budete hluchý, slepý, unavený, všechno vás bude bolet a nic se vám nebude chtít. Nepřečtete nic. Bude z vás starý, mrzutý dědek, jak píše pan Řezníček z Brna.
      Pane Řezníčku, víte, co je hrozné? Že měl pravdu… 🙂

    • Petrpavel napsal:

      Řezníčku, nebojte se, mrzutej děda je obrázek nanejvýš z filmu, divadelního kusu, operetky, v životě je to jinak. Neznám mrzuté dědy – od té doby co bych věkem měl být mrzutým dědou 🙂 .
      Ten domněle mrzutej děda se jen uzavřel do svého spokojeného vnitřního života a nechce být v něm rušen, nebo mu právě včera trhali další zub a nechce se mu před vámi šišlat, nebo pozoruje z lavičky souboj dvou mravenců a vy ho chcete zabavit nějakým
      vtipem, nebo mu zašel pes…
      Kdepak otravovat okolí!
      Až Vám bude hodně …sát, budete za takové dědy vděčný, a budete lát ožralým křiklounům a sprejovým mazalům a mazaným podvodníkům a …
      Budete mrzutej dědek 🙂 . Pro ně, pro mě milý dědoušek.

  12. tata napsal:

    SMUTNÉ,ale moc ožehavé tema.VÍTE většina znas se uzavirá dosebe,at ze strachu před podvodniky,nebo že by někdo zaviděl,ubyvá ta normalní lidská solidarita,potěšit třeba dobrym slovem,dobra věc na staří je pejsek,aspon co já vidím dost se zname pokecame,jak sem byl po uraze skorem 2 roky byl sem jak duchodce.TAKŽE s pejskem musite chodit pravidelně ve své podstatě Vás nutí společensky žít.Já chodím pravidelně se starším panem o 20 let,i ted co chodím do prace aspon po praci jdu kvuli němu,už si zvykl,občas mu zněčím pomužu,myslím že to začiná nejvice chybět ten lidsky přistup pomoct si mezi sebou,i když hodně lidí kritizuje moralku dřivějšího režimu,bylo to nejmenší celkem bežné pustit staršiho sedět,pomoct sousedovi,toto se podle mě vytrací………………ALE největší stres sou FINANCE………..NEUMÍM SI PŘEDSTAVIT………kdybych si nenašetřil jak bych žil……….a našetřil sem si že sem pracoval v zahraničí už 5 let co dělám ve fabrice respektive stoho 15 měsicu marodil a 3 měsice na UP…..tak každy mimořadny vydaj beru s uspor…………z 11 tisic platu je opravdu možno jen vyžít bez možnosti třeba zaplatit roční poviné ručení,,,,,,,,,,,a ted vemte ty co toto berou stale kde si našetří na duchod,vemte si mlady jak maj založit rodinu no nezavidím jim………..myslím že finance budou jeden s hlavních problemu lidí co bydlí v takovém regionu kde sou platy i za odbornou praci na takoveto urovní.

  13. krista napsal:

    Ono je to ještě složitější. Mám tchýni, 89 let. Protože žije s námi, netrpí samotou. Ale zcela určitě je osamělá. Nemá nikoho ze svých vrstevníků, nemá komu by se pochlubila, že její nejmilovanější pravnuk ji má velmi rád, dobrovolně s ní tráví něco času denně, nemá nikoho, s kým by sdílela jak radosti, tak starosti se kterými se jen těžko člověk svěřuje v rodině. Sice se všichni snažíme, ale těžko bude vyprávět mně, jako snaše, že jí rozlobila dcera, těžko bude vyprávět synovi, že jeho manželka opravdu neumí nic upéci, i když vařit docela umí, prostě nemá nikoho na takové obyčejné poklábosení. Ač o tom nemluvíme, myslím si, že je velmi osamělá i uprostřed rodiny.
    A k S-kartám. Pokud by povinně měly být vypláceny i starobní důchody, určitě by to pro ni byl jen další krok k tomu, že by si připadala k ničemu. Vždycky byla velmi činorodá a špatně snášela to, že fyzicky nemůže. Mobilní telefon zvládla, ale výběr z bankomatu by nezvládla. Už proto, že nejbližší je tak 30 minut chůze pro zdravého a ona chodí o dvou berlích. Máme vztahy dobré, nejde o to, že by nám nedůvěřovala, že ji peníze vyzvedneme a předáme. Spíš jde o pocit, že už je závislá na někom úplně ve všem.

  14. Petrpavel napsal:

    Poměrně často se tu objevuje, že se senioři nechtějí, nedokáží přizpůsobit nové realitě, novým pořádkům. Trvají na řešení, které podle mladšího nemá logiku.
    Vzpomínám si na rozhovory, podotýkám že z mé strany zbytečné, s jedním letitým příbuzným v záležitosti jak výhodně zpeněžit vrácené pozemky pod již postavenými „černými“ chatami. Pronajímal za korunu za metr, a chválil, jak bude příjem, jak se pozemky uchovají pro případ, že by přišel hlad. Pozemky trvale zastavěné, oplocené, rekreační. Pro případné osetí či osázení, které už zdaleka nemohl a ani nechtěl, další hektary vedle. Hyperinflace devadesátých let jako by nebyla. Žil ve svých relacích. Prostě jsem jej nepřesvědčil, že při prodeji by těch zhruba 300 korun za metr mohl mít uloženy v bance na (tenkrát) nejméně 4 %, či na stavebním či důchodovém spoření s cca 5 %, s tedy vybírat či mít každoročně 12 až 15 x víc než za pronájem. Tenkrát jsem to nechápal, teď rozumím. Člověk má zažité určité vzorce chování, odmítá jinou realitu, vzpírá se jí, rozum to nebere, dá se to kritizovat, ale to je asi tak všechno co lze s tím dělat. A lépe to nedělat.

  15. Jaroslav Hudec napsal:

    Ježiši, tady je to dneska jak v domově důchodců. Tak vás zkusím trochu pobavit.
    Vozím maminku každoročně na pomaturitní sjezd. Do Písku, hotový Fráňa Šrámek a měsíc nad řekou. Po řece Otavě za vorem vor…. Letos měli 60 let od té zkoušky dospělosti. Oni byli maloburžoazní třída, samý syn a dcera holiče a krejčího :-), tak dost drželi pohromadě. Nu a jak tam tu svoji maminku každoročně vozím, tak mě už začali brát taky za svého. A to se strašně posunuje. Kyž mi táhla čtyřicítka a jim šedesátka, to byl mezi námi veliký rozdíl. Ale te´d, když mám na krku šedesátku já a oni osmdesátku, tak už se mezi ně začínám zařazovat. Jestli to vydrží ještě dvacet let, tak to už budu úplně jedním z nich, rozdíly se ztratí… To jsem zvědav, kterýž vnuk nás tam bude vozit, ten si užije, pacholek 🙂 .
    Pobavil?

    • anna napsal:

      Pane Hudče, přímo báječně pobavil. Vzpomínám si, jak jsme se jako studenti bavili (spíš pošklebovali), když se za výlohou místní pojišťovny objevilo nějaké „pamětnické“ tablo a „ti starci a stařeny“ pak přijeli na sraz po třiceti letech. Před časem jsme se my sešli po letech čtyřiceti pěti a jak jsme se ujišťovali, že dobře vypadáme, téměř nestárneme a … A.☺

    • Petrpavel napsal:

      Pobavil. Kdyby jenom to : ono to tak, jak píšete, platí.
      My se také letos sešli po padesáti létech, krásní kluci a holky. Zajímavé v dnešní době bylo, že nikoho nezajímalo, kolik kdo má korun nebo milionů, nějak na to nepřišla řeč.

      • Jaroslav Hudec napsal:

        Já s tím mám docela blbou zkušenost. Nejsem žádný boháč, ale nežuju si špatně a je to na mně poznat. A dost jsem si v životě užil – dobrého i špatného. A můj spolužák z e společné „průmyslovkové“ lavice Vašek Rádl docela slušně zbohatl – a musím říci, že vlastní prací, to není tunelář. Ježiš co my dva slyšíme výčitek od těch, kterým se tak úplně nedaří. Docela blbá zkušenost, jak říkám.

      • anna napsal:

        My jsme také majetky a nemajetky neřešili. Dokonce i ty neduhy a léčiva jsme téměř pominuli. Spíš jsme se snažili navzájem si říct o těch, kteří z nějakého důvodu nedorazili, probrali jsme kdo co dělá, vnoučata… A že by někdo vyrukoval s politikou? To ani náhodou. Také dost zvláštní. A moc příjemné.A.

    • zdenekb napsal:

      Pobavil… asi že jsem nedávno slavil teprve patnáct let dospělosti. Šedesát si vůbec neumím představit (zatím).

  16. Jethro napsal:

    Stáří je sranda. Před řadou let jsem byl na setkání absolventů VŠ, v té době ještě vcelku mladý a zachovalý. Docela jsem se těšil, jak zachlastáme, zavzpomínáme na vyhlášené mejdany, na nájezdy na dívčí koleje, na inženýrský fotbálek oblečených proti vysvlečeným, kdy oblečení měli kravaty a ti druzí ne, prostě jsem se těšil jak malej kluk.
    Dojel jsem tam, napřed jsem ve dveřích zaváhal, jestli nejsem na nějakém sedánku důchodců. Samí neznámí dědci, staré báby, děsné škatule. Pak na mne jeden z těch dědků kývl a prej „Ahoj, pojď si přisednout“. Začal jsem je některé trošku poznávat, i když jsem naprosto nechápal, jak na rozdíl odemne mohli tak příšerně zestárnout. Pak začaly konečně ty řeči a já jen hleděl. Jeden, kolik má za sebou operací, druhej že jde na vyšetření a má strach, holky, jak děcka a problémy a jak se kluk oženil a vzal si kozu, no prostě témata na mašli. Omluvil jsem se předčasně, že jako dlouhá cesta a že už musím, ráno rachota a tak.
    Vypadl jsem odtamtud jak namydlený blesk. Vyprdl jsem se na předplacený nocleh a sto kiláků nocí jsem dumal, co jsem tam já vlastně pohledával. Doma jsem si před manželkou trošku načechral peří a zas bylo fajn. Jo a když se neočekávaně vracíte v noci domů, raději předem zavolejte, ať si nesprasíte manželství 🙂

    • Jaroslav Hudec napsal:

      Jethro,
      to je stará osvědčená zásada – doma žádná blbá překvapení.
      S těmi sjezdy mám taky šílenouizkušenost. Já v mládí dost cestoval – tedy stěhoval jsem se (tatík voják) a poslední tři roky ZDŠ jsem chodil v Přešticích. Pak jsem se zase odstěhoval. Pak jsem se v 90.letech stal trochu slavným, občas mě viděli v televizi (to bývala na vsi děsná pecka) a tak mě pozvali na sjezd po 9.třídě – jak to tak počítám po třiceti letech. A dost naléhali. Nechtěl jsem dělat fouňu, tak jsem tam zajel. Jediní dva lidé, na které jsem byl opravdu zvědav (Pavel Stehlík a Ivana Pěchoučková) tam nebyli a z ostatních jsem poznal asi dva. A oni vzpomínali na zážitky z té školy a já měl v hlavě úplně pusto – nepamatoval jsem si vůbec nic, fakt. Tak jsem asi za dvě hodiny vypadl a dumal, jestli jsem takový blb nebo co. A pak mi to došlo. Oni spolu jednak byli celých devět let, a dalších třicet let se občas potkali a třeba zavzpomínali. Ale především – oni většinou zůstali v těch Přešticích a kolem v Žerovicích a Dnešicích a Příchovicích a žili si tam své celkem asi poklidné životy – někdo v úřadě, někdo za volantem traktoru, někdo v kaolince v Chlumčanech….. A já měl za sebou dost divoké eskapády a zážitky, které i to co jsem s nimi zažil na harddisku úplně vymazaly.

      A s těmi sjezdy máte i jinak pravdu. Já tam vždycky jednou za pět let zajdu, jednou jsem to i pomáhal organizovat, ale celkem mě spolužáci spíš dost serou. Ale třeba je chyba ve mně, co já vím.

      Sladké sny všem, ráno do rachoty.

    • Slim napsal:

      Zlatá slova!
      Spoluležící ve špitále byl po vizitě nečekaně pouštěn domů. A povídá, měl bych poslat domů telegram (bylo to před lety). A připojil vtip, jak mladík pláče v hospodě do piva a stařeček ho utěšuje. Mladej vzlyká, moje žena je kurva… a to jsem posílal domů telegram. A bystrý stařík na to: ale mladý pane, třeba mladá paní neí k., třeba je jen na poště bordel. Gute Nacht !

    • Zdena napsal:

      Můžu jeden vtip? vyprovokoval mě k tomu ten neočekávaný návrat domů.
      V práci si dělali chlapi šoufky z Franty. že mu zanáší jeho stará. Franta nevěřil, ale přesto čevíček zahlodal, a Franta se chtěl přesvědčit. A tak jednou přišel dřív z práce, schoval se v ložnici do skříně a čekal. Za chvíli přiběhla domů, taky dřív, manželka. Na to zazvonil zvonek a za chvíli byl v ložnici cizí chlap. Franta kouká škvírou, chlap se svlíká. Opálený vysoký, tělo samý sval. Pak se začala svlíkat manželka. Samá vráska,prsa povadlý, velký zadek, celulitida. Tak tohle všechno pak chlapům v práci vypráví.. A chlapi se ptají a co dál, co ty na to? No chlapi, já jsem se za tu svou starou v té skříni tak styděl…

  17. K-k. napsal:

    Vážení, člověk se nemá pokoušet o návrat v čase – přijde o vzpomínky a o iluze: nepozná město, kde tehdy žil, protože je všechno nějak přestavěné a předělané, nepozná spolužáky, nebude si s nimi mít co říct a ty hezké vzpomínky na harddisku budou přepsané tímhle zklamáním. Jen jednou jsem byla na setkání po maturitě, to bylo snad po dvaceti nebo pětadvaceti letech – a od té doby se podobným záležitostem vyhýbám.

    • zdenekb napsal:

      Já mám se srazy naopak ty nejlepší zkušenosti… ale je fakt, že se s hodně lidmi vídám „průběžně“, a tak to setkání po letech není takový náraz. Jádro zůstává, a kdo se „přichomejtne“, obvykle i rychle zapadne a přimkne se (pravda, ne úplně vždy). Ale obvykle si všichni máme mnoho co říct.

      • Zdena napsal:

        No dámy, běžte v našem věku(a to nemusíte mít ještě ani padesát) na sraz, a tam se od spolužáka dozvíte, že na příští sraz máte místo sebe poslat raději vaše dcery. 🙂
        Stalo se jedné mé kolegyni

      • K-k. napsal:

        Já se právě s těmi lidmi od maturity neviděla, žila jsem v severních Čechách a škola (a tím i většina spolužáků) byli v jižních – a navíc jsem nepracovala v oboru…

  18. Jame napsal:

    Merely wanna remark on few general things, The website design is perfect, the content is really superb : D.

    • Xaver napsal:

      Myslím novic na Kose Jame napsal O NÁS toto:
      Jen taková poznámka k některým hlavním věcem. Úprava (forma, návrh) webové stránky je skvělá, obsah opravdu super.
      Thank you, Jame! We are looking forward to seing you here again.

  19. Laco Grőssling napsal:

    Tak toto je hodně potřebný článek.

    Přidám ( pro pamětníky to nebude novinka, tak hlavně pro mládež ) citaci z publikace napsané ve spoluautorství čerstvě zvoleným radním za Zlínský kraj, docentem ing. Františkem Čubou, CSc., kterou mám v byznys části knihovny. Ta brožurka se jmenuje JZD Agrokombinát Slušovice, cesty k prosperitě. V roce 1988 vydal Agropublik v nákladu 400 výtisků.
    V kapitole 3.2.1.3 Péče o důchodce mimo jiné autor píše :

    JZD AK S vytvořil systém všestranné péče o důchodce. Vyjadřuje tak uznání lidem, kteří družstvo vybudovali. Péče podniku o důchodce není přitom pouze projevem vděčnosti těm, kdo pro něj během svého produktivního věku pracovali. I důchodci na zaslouženém odpočinku dále „pracují“ pro svůj podnik. Mají k němu většinou příznivý vztah, který projevují obhajováním podniku, kritikou různých nepravostí, kladným ovlivňováním mladší generace.
    V družstvu je pro důchodce otevřena knacelář, která řeší jejich problémy. Zabezpečuje zaměstnání práceschopným ( závody družstva jsou povinny důchodce zaměstnat ). Zajišťuje důchodcům různé služby ( dovoz a přípravu dříví na vytápění, opravy elektrických zařízení, vodovodů, topení, čištění, malířské práce atd. ). Zabezpečuje pro ně kulturní akce, rekreace, zájezdy v ČSSR i společné zájezdy do zahraničí. Poskytuje důchodcům finanční dotace ( zejména příspěvky důchodcům s nízkými příjmy ).
    Důchodce, který před odchodem do důchodu pracoval v podniku alespoň deset let, se stává členem Klubu důchodců družstva.
    Průkaz člena tohoto družstva opravňuje k bezplatnému využívání podnikových dopravních prostředků ( autobusy ) a k bezplatnému vstupu na sportovní a kulturní akce, pořádané podnikem.
    Důchodce má nárok na stravování v kterékoliv jídelně JZD za symbolickou cenu 2 Kčs za oběd.
    Pokud si vzpomínám, tak průměrná hrubá mzda činila v ČSSR v roce 1988 asi 2 000,– Kčs.

    Jen na okraj pro mládež oblbovanou různými firmami jako Člověk v tísni a dalšími, kteří jim ve školách vyprávějí o hrůzách komunismu. V JZD AK S předvedli co to byl vyspělý reálný socialismus v praxi. Proto musel být podnik se 4 000 zaměstnanci a ročním obratem 4 miliard pravdoláskařem Havlem zlikvidován. Nebyl totiž jediný a příklady táhnou.

    Je fakt, že bych dnes rád panu ing. Čubovi položil otázku, zda i za současného režimu by firma sociální zabezpečení důchodců i dalších pracovníků udržela. Obrat by prý nyní měla 150 miliard a asi by zaměstnávala okolo 15 000 lidí, to říkají odhady.

    A ještě pár dodatků k problematice v článku probírané.

    Jsem také důchodce, ale spíš se starám o příbuzné o generaci starší. Řekl bych, že právě to dnes schází. Úcta mladých ke starým. Neříkám, že vždy a všude, ale biblické přikázání cti…. dostalo jak libertijánstvím, tak pravdoláskařstvím hodně na frak.

    A potom, vidím kolem sebe, že ti z pokročilých seniorů, kteří dávali ( a nešlo v prvé řadě o peníze, ale o čas a o lásku ) dost často osamělí nejsou.

    • Petrpavel napsal:

      Laco, toto je hodně potřebný příspěvek. Pookřál jsem po jeho přečtení.
      Poslední jeho věta mě naplnila pýchou a zadostiučiněním – nejsen snad přece jenom úplný hlupák, jak by s mohlo mnohým novodobým singlům a egoistům zdát, když se svým blízkým snažím dávat (peníze, čas,lásku).

    • Slim napsal:

      Ano. Je jen otázka, jestli by to mohlo fungovat po celé zemi. Na to by bylo zajímavé znát Čubův názor.

      PS. Prohlédl jsem si včera poznámku Petrpana v článku o ekonomice a jsem zvědav, s čím přijde dnes MF. Mají předpověď uveřejnit v¨15 hod. Další pokles?? Sledujmež

      • Jethro napsal:

        Určitě mohlo, ovšem za utopického předpokladu, že celé vedení bude poctivé a loajální. Pokud mne paměť neklame, Čuba fungoval skvěle, dokud si vše ošéfoval sám a napřímo. S růstem ale musel budovat řídící strukturu a začaly potíže. A čím byl větší, tím větší potíže.
        Všechno je to v efektivním modelu řízení. Teoreticky může jeden Čuba dobrým řízením ošéfovat 10 milionů „podřízených“. Prakticky je to neřešitelné. Potřeboval by okolo milionu loajálních manažerů všech úrovní, kteří by jeho řízení přenášeli nezištně dolů. A musel by být monarchou – králem s absolutní pravomocí.
        Ve Slušovicích tím králem byl, ovšem podle mne hořel na těch loajálních podřízených. V určité době tam začali schopní a všehoschopní tvrdě hrabat pod sebe a na nějakého Čubu, pokud jim to dovolil, kašlali.
        A abych tu čubovskou idylku trošičku zakalil, hodně to údajně stálo na exkluzivních podmínkách vyzískaných od věrchušky na četných „pracovních jednáních“ ve Sluškách, kde údajně alkohol tekl proudem a lepé děvy padaly pod pohledy nomenklaturních kádrů na otomany v míře nebývalé.
        Na straně druhé, pracovní podmínky byly mnohde na bázi vlčí smečky, neustálý boj o přízeň šéfa a postup. Mám od známého zkazku, kdy jako nákupčí domluvil po telefonu kšeft, a když došel k šéfovi, ten kšeft už tam prezentoval „kolega“ od vedlejšího stolu. Takže ne až tak utopický socialismus, ale mnohde absolutně tvrdý a bezohledný kapitalismus. Ten známý tam důchodu nedožil, a nebylo to kvůli převratu.

        • Laco Grőssling napsal:

          Jethro,
          něco o AKS vím z osobní zkušenosti, několikrát jsem tam byl na jednání ve druhé polovině 80tých let. Pro mne to tehdy bylo zjevení. A jsem si jist, že by to fungovalo i nyní. Protože základem byl motivační systém s tvrdou kontrolní zpětnou vazbou, vše založeno na železné pracovní disciplíně. Velmi podobný tomu Baťovu.
          V čem byl rozdíl od Bati. to bylo sociální zajištění zaměstnanců, dnes se tomu módně říká sociální odpovědnost firmy.
          Stručně řečeno, AKS fungovaly podle hesla : Tržně pracovat, socialisticky žít, Baťovy firmy podle hesla kapitalisticky pracovat, kapitalisticky žít.

          Proto jsem napsal, že by mne zajímalo, zda by v sociální oblasti byl AKS schopen zachovat socialistický přístup k zaměstnancům, pokud jde o mimopracovní vztahy, kde vládla železná vojenská disciplína a to bylo nepochybně OK. Mnohé dnes respektované firmy v Česku zdaleka po 23 letech nedosahují nastavení procesů jaké panovaly v AKS. Proto si myslím, že by podnik jistě dobře prosperoval i dnes.

          • Laco Grőssling napsal:

            Ještě dodatek, při těch jednáních jsem usiloval o nákup počítačů, takže jsem se dostal do závodu Počítače, či jak se to jmenovalo. Byl to areál nedaleko toho dostihového. Nakonec jsme se nedohodli, byli chlapci hodně drazí. A řešili jsme věc nákupem techniky kde se dalo, ale levnější a stejně dobře. Takže nechat se uhranout pohledem hada jako malá žába nebylo taky nutné.
            Když se chtělo, šlo to i tehdy. Ale jen když se chtělo.
            Firma pro kterou jsem pracoval měla do roku 1989 400 zaměstnanců, z toho 30 techniků a celkem jsme již tehdy měli na place 10 PC.

          • Jethro napsal:

            Nevím, jak by dnes fungovaly ty piatiky a lepé děvy. Na Nečase asi ne, i když jeden nikdy neví.

          • Jethro napsal:

            Jj. Počítače TNS. Pokud mne paměť neklame, tak sestava s páskovou jednotkou tak 800 litrů. Nebo 80? Stárnu a zapomínám 🙂 . Jen pamatuji soudní tahanice kolem výpovědi jistého Stani Devátého, později snad ministra, nyní více méně neviditelného VIP právníka 😀 . Taky AKS

          • Laco Grőssling napsal:

            Tak Jethro o těch piatikách a děvách a ani ne moc lepých, třeba ve vztahu na firmy kolem ČEZ, také vím nějaké story. Tato forma motivace fungovala vždy a všude. Jen bych řekl, že nyní až někdy brutálně.

          • Laco Grőssling napsal:

            No jo Jethro, PC standardu IBM XT/AT, spíš ten XT stál taky 300 kilo. A pan Devátý ? To byl zrovna z toho hnízda závodu Počítače myslím, poté šéf BIS, paní Šauerová, zdejší blogerka byla myslím jeho pravá ruka, ta by mohla vědět víc.

          • Jaroslav Hudec napsal:

            Jethro,
            on měl S. Devátý v tehdejším Gottwaldově a pak Zlíně dost mizernou pověst. Osobně jsem ho neznal. Pikantní bylo, že jeho matka bydlela ve stejném domě (nevelkém, snad deset partají) jako vedoucí tajemník OV KSČ Vašek Valenta, takže se s Devátým občas potkával na schodech. Kdo koho zdravil nevím, i když jsem tam rátce bydlel taky :-).

  20. Halladin napsal:

    No, ty Sluśovice……
    Ono to bylo právně zemědělskè družstvo, a jezeďáci měli spoustu výhod.
    Za socïku zemědělci neplatili daně z příjmu, podniky jako firmy proti národnïm podnikům odvody tèměř žàdnè.
    Navíc si Slušovice mohly dovolit věci , které si jini nemohli dovolit .Prostě dostaly razítka, které jiní neměli šanci získat…

    • Laco Grőssling napsal:

      Halladine plácáte, Váš diskusní příspěvek má nulitní informační hodnotu. Je to tím, že o věci nic nevíte.

Komentáře nejsou povoleny.