NEDĚLNÍK aneb TRABANTŮV NEDĚLNÍ SLOVNÍK Dnes o: JABLKU


Úvodem opět krátce zmíním: Nedělník nemá za úkol dávat odpovědi, ale vyvolávat otázky.

Dnes tedy o jablku.

Známe ten příběh. Adam, Eva, strom, ovoce, Bůh, had, zahrada. Zahrada jako jeviště, strom jako kulisa, jablko jako rekvizita. Na jevišti tři herci, dvě role: svůdce a svedený. Bůh jako ten, o kterém se mluví. V hledišti: my, já, ty.

napsal  Trabant

Infantilní příběh, řeklo by se. Bůh jako uražený zelinář, had jako nutriční terapeut nebo cesťák ve vitamínech, Eva liberálka, Adam alibista. Malicherný spor, bezsmyslně neskutečné následky. Bible jako kniha pohádek – ještě tu o veliké řepě, řeklo by se s patřičným despektem.

Zkusme ještě chvíli posedět v hledišti. Divadlo zjednodušuje, aby nasvítilo, dalo vyniknout, aby nalíčeno iluzí odlíčilo realitu. Ve Švandově, v Národním, na Brodwayi i u Aristofana. Proč ne zde?

Nemusíme se pohoršovat nad zdánlivou infantilitou děje, vždyť nejde o reportáž, jde o divadlo. Smyslem kulis, rekvizit a dialogů je uhodit hřebík na hlavičku a probít se jím z iluze do reality, odmaskovat skutečnost pod nánosem iluzorní šminky. Bůh, o kterém se mluví, je skrytý, mimo jeviště ale ne mimo hru, tady i tam. Jeviště ovládá ne trio Adam, Eva, had, ale duo Had – člověk, tady se vede interakce, tady se odehrává dialog. Strom jako mikrofon, ovoce jako rozhodnutí, divák – já i ty – vtažen do děje, osobně zainteresován, skutečností a okamžikem narození.

Dialog mezi Evou a Hadem je zápasem o důvěru: osvědčí ji člověk skrytému Bohu, nebo Hadu před očima, předem varován, že u tohoto stromu půjde o všechno, že z tohoto stromu se trhá rozhodnutí? Převáží Boží: „Nejezte z něho, abyste nezemřeli“ nebo Hadovo: „Budete jako bohové, otevřou se vám oči, budete znát dobré i zlé“? Komu dá svou důvěru člověk před mikrofonem stromu a hledištěm plným očí a uší, v zahradních kulisách, tváří v tvář Hadovi, chystajícímu se označit jeviště i s jeho pěti kontinenty a čtyřmi oceány nálepkou „Tady je Hadovo“?

A tak žijeme v onálepkovaném světě. Had přestal cestovat ve vitamínech, stal se exekutorem – a nejrůznější vránové jsou proti němu hodnými strýčky. Drží nás na uzdě nevyčnívání z řady, oči nám zakryl klapkami úspěchu, ková nás železem sobectví a žene bičem výkonu. Orá s námi nepěkné brázdy do vztahů, zapřaženi do ďáblova pluhu přísaháme na svobodu. Máme strach selhat, máme strach nebýt, třeseme se o své tady a teď – protože jsme zapomněli, co je skutečná svoboda.

Svoboda bez Hada je svoboda s Bohem, svoboda důvěry tomu, kdo nepostrkuje, ale zve, nepráská bičem, ale tiše volá. Svoboda je nebýt sám sobě bohem a přitom tahat Hadův pluh. Navzdory ohlušujícímu svistu Hadova biče znějícího v reklamách a vůbec všude, navzdory potu, který stála už vyoraná brázda, navzdory klapkám poloplných žlabů a podkovám sobectví bránícím lásce, navzdory udidlu slibujícímu bolest – opustit řadu. Rozběhnout se barevně zmalovaným spáleništěm onálepkovaného světa a života za tím, kdo z každého místa, když se dost ztišíš, jemně volá otázkou: „Adame, Karle, Hano a Jano, kde jsi?“. Je čas jít domů, had nehad, pluh nepluh, selhání neselhání, buď jak buď. S důvěrou přijde naděje, s nadějí láska, s láskou obnova.

Jsou události, o nichž nevíme, a přesto ovlivňují naše životy – protože žijeme v kontextu okolností, jejichž příčiny jsou složité a následky nepředvídatelné.

Proč z toho tak stříkají emoce, Trabante? Oč ti jde, co nám chceš vnutit? Otázky. Narušit krustu normální všednosti, zdánlivě vyprázdněné od starých příběhů. Odlíčit na tváři iluze alespoň kousek reality, aby z ní probleskl svist biče a tlak uzdy a závan svobody. Žlutá nálepka Hada exekutora je solidně přilepena na naší planetě. Proč by její klony měly zabavovat i naše konkrétní životy? Vždyť dokud žijeme, můžeme se rozběhnout domů. Navzdory všem hadům, udidlům, bičům i strachům. Naše důvěra je teď tím, oč se tu hraje – a jeviště jsme ještě neopustili, opona nespadla. Z hlediště na nás hledí množství očí a uší, Had hřímá do mikrofonu a z ruky do ruky přehazuje vitamíny s bičem. Jsme v nevýhodě – všechno v nás a kolem nás volá proti, topíme se v předsudcích, ohlušeni matrixem normálnosti – tak snad alespoň ty otázky vyvolávající a emocemi přetížené texty naivního Trabanta.

Příspěvek byl publikován v rubrice Trabantův nedělník se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

32 reakcí na NEDĚLNÍK aneb TRABANTŮV NEDĚLNÍ SLOVNÍK Dnes o: JABLKU

  1. vonrammstein napsal:

    Krásná práce s jazykem i s obrazností. Dík, Trabante, to jsem dneska potřeboval jak sůl. Zítra (vlastně už dneska) jdu prvně v životě za kmotra, čeká mě hodně závažných věcí a tahle vzpruha půjde se mnou.

  2. Comunismo Scientífico napsal:

    Ten příběh o jablku je mnohem starší, do bible se dostal z daleko starších příběhů , jinak prastarý symbol stromu s hadem je zároveň starší symbol heraklových sloupů (ten jmenovaný šel také pro JABLKA Hesperidek na západ) , na staré týrské minci je třeba strom s obtočeným hadem jako znak tohoto místa daleko na západě a také znak dolaru s tím S je vlastně také symbol stromu (dvě rovné svislé čárky původně) s tím hadem (S) .
    A JABLKO sváru to měli dávno Helléni a před nimi jiní .

    A jinak je tam řeč o více poněkud žárlivých bozích, kteří pravili „aby snad JEŠTĚ“ ,když nyní našli cestu ke stromu poznání , nenašli cestu ke stromu života a nebyli tak živi po neurčitý čas, jako my bohové (elohim), ne eloha , proto je vyháníme z ráje .

    Takže na hřích bych to nesváděl.

    To jen žárliví bohové, co hráli nepěknou hru s lidmi, dělali cosi jako psychologické pokusy v čemsi jako zahradě .
    Tedy aby jim (bohům) neviděli do karet dokud tomu tak bylo, bylo dobře , jakmile došli k poznání , bylo zle, mohli by ještě najít další poznání , jak je to s tím životem bohů , to nemohli tito dovolit .
    Anděl s plamenným mečem, asi jako policajt s elektrickým paralyzérem,
    nebo tonfou nabitou elektrickým nábojem.
    Dle mne a dalších , zaznamenaná technika, kterou popsali tehdejší lidé s použití tehdejších výrazových prostředků .

    Asi jako když firma ČEZ distribuce řekne, že „dopravuje“ elektřinu alias elektrický proud a jiné výrazy , ani my na tom nejsme lépe .
    Občas si z toho dělám legraci, třeba když mne zastaví policajti a ptají se , co vezu, tak řeknu, že dopravuji elektřinu s vážnou tváří a když mají řeči, tak jim ukáži fakturu, kde je položka za „dopravu“ elektřiny a táži se jich, zdali jsou snad od této položky osvobozeni .

    Jinak s tou zahradou jako jeviště , to je docela výstižné .

    Co se reklamy týče, tak není den, abych tyto (obchodníky) nemusil vyhazovat , mají stále sprostší nápady , třeba nabízí, že mohu být v databázi jen za několik tisíc ročně , takže jim vždy řeknu, že mohou se mnou mluvit, ale za mých obchodních podmínek, a sice třeba kč 5000/každou načatou hodinu a sklapnou a vypadnou .

    A dále , jak jste napsal, Vaším cílem je vyvolávát otázky a my zase na ně hledáme odpovědi .
    Třeba právě já .

    • Trabant napsal:

      „Takže na hřích bych to nesváděl“. Nebojte 🙂 O hříchu bude příští Nedělník. Ale díky za korektní příspěvek, vzájemný rozhovor se nám úspěšně kultivuje.

    • vlk napsal:

      Mno já bych Řeky a jejich mythologií neoperoval. Jako zdrojem pro Bibli. Aspoň ne pokud jde o Starý zákon, jehož součástí podobenství o hadovi jest. Starý zákon je starší než řecká civilizace. Na druhé straně jsem dalek tvrzení, že tenhle příběh neměl už v té době dávno někdo jiný.

      • wiki napsal:

        Pod slovy “ řecká civilizace“ rozumíte i Mínojskou civilizaci (přibližně období 2700 až 1450 př. n. l. = cca egyptská Střední říše) ?

        • vlk napsal:

          wiki
          Starý zákon je datován zhruba do doby vzniku minojské civilizace.

        • Trabant napsal:

          Ty nejstarší starozákonní texty byly napsány cca v šestém století před Kristem, ovšem ústní tradice, se kterou pracovaly (a ústní tradice v tomto pojetí je pramen výrazně hodnověrnější, než si dnes představujeme) je výrazně starší, dostává se s poměrnou jistotou někam před cca 2 500 př. Kr. Když takový Abram opouští Ur Kaldejských, odchází z již masívně rozvinuté civilizace – uvědomme si, že právě tam, mezi Eufratem a Tigridem, vznikly ty nejstarší civilizační útvary. Ovšem to podtstané na starozákonní zvěsti a pčedevším na prvních kapitolách Genesis není jejich stáří, ale způsob uchopení tématu, jeho průlomové, revoluční zpracování, které si podřídí a přizpůsobí přítomné archetypální i regionálně příslušné vzorce, přeznačí je novým významem a tím prokáže vyznavačskou a výkladovou sílu.

          • Trabant napsal:

            Tím „nejstarší“ starozákonní texty myslím nejstarší co do deklarovaného stáří popisované látky – tedy především Pentateuch. Bible samozřejmě obsahuje texty co do doby sepsání starší – to jen pro pořádek.

          • Trabant napsal:

            Ještě k tomu stáří: nepřeceňujme je příliš, to bychom museli uctívat sumerská vegetativní božstva, jim předcházející lokální kulty, nebo být třeba scientology, kdybychom chtěli měřit hodnověrnost stářím či novostí. On ten Darwin psal své O původu druhů.. také pěkných pár pátků po argonautech a před astronauty 🙂

      • Comunismo Scientífico napsal:

        Jsou ještě starší civilizace , než je civilizace Hebrejců , ti přebírali to, co bylo kolem nich a Řekové mají zase mnoho od Persie a Indie a ty jsou ještě starší než Hebrejská , takže tím míním tyto starší , jinak symbol s jablkem a stromem a hadem měli před Hebrejci Feničané (proto ta Týrská mince ) a něco také od Sumerů přes Akkady . Řekové se dostavili ve více vlnách . Bible + to co později nazváno apokryfy , například Kniha Henochova (staroslověnská či etiopská) , bude z části epos o Gilgamešovi a později akkadský Enúmá Eliš a něco etiopský Kebra Negest (něco o královně ze Sáby a létajících dopravních prostředcích, to je zase specialita Indie, třeba Samranghana Sútradhára či Vimanika Šastra ) , takže neříkám ,že od Řeků například doby krále Dareia něco převzala bible, ale Řekové měli něco od starších civilizací, od kterých to měla i bible a ne ve stejnou dobu .
        Jinak Minojská civilizace je opravdu dosti záhadná, provozovali třeba hru s býky, přemety přes tělo býka a jejich ženy běžně chodily pěkně dle módy, jaká se líbí i dnes , hlavně nám chlapům, sice se neprovozuje na ulici, ale na pláži . Třeba účes zvaný Pařížanka a oděv typu nahoře bez, kdy sice měly ženy a dívky též na horní části těla šat, ale ten záměrně obcházel ňadra , takže se bylo na co dívat. Jestli to ty ženy dělaly nezáludně či z altruismu , nevím ,ale určitě si byly toho vědomé, takže také pokoušely chlapy, ty Minojky .

    • Trabant napsal:

      Doporučuji k přečtení tuto publikaci M. Eliadeho: Mýtus o věčném návratu : (archetypy a opakování). OIKOYMENH 1993. ISBN 80-85241-51-X

  3. daňový soumar napsal:

    Moc pěkný článek, formálně i obsahově.

    Ale není svobodnější moci mezi Hadem a Bohem volit v každé jednotlivosti, než slepě důvěřovat jednomu z nich?

    • Trabant napsal:

      Volit v každé jednotlivosti mezi Hadem a Bohem je totéž, jako „znát dobré i zlé“. Znamená to, že v některé jednotlivosti vědomě raději zvolím Hada? Znamená to, že nejprve musím důvěru před každým jednorázovým použitím předběžně přezkoušet vlastním pojetím dobréhoa zlého? Slepou důvěru má malé dítě ke svým rodičům. Není to negativní slepota, ale existenční závislost a existenciální, esenciální důvěra. Uplatníte-li ji vůči Bohu, stejně poznáte, že nedokážete bezvýhradně důvěřovat. Ale chcete a stále se o to pokoušíte, pády nepády, s koleny a lokty od krve a bláta. Podstatná je touha, ne výkon.

      • daňový soumar napsal:

        Ano, to je přesný příměr. Důvěra k Bohu je stejně absolutní, jako je důvěra malého dítěte ke svým rodičům, v určité fázi vývoje je nutná a pochopitelná.
        Ale je taky čas vyrůst, čas puberty, bouření se proti autoritám, čas (částečného) příklonu k Hadovi.

        • Trabant napsal:

          Nepřichází pak v dospělém životě buď zpětné přitakání rodičům, nebo urputná zastydlost v odboji, zůstaneme-li na této ilustrativní rovině? Život nás k tomu vede a nutí. Z puberty víry nás k návratu vybízí jen tichý a skrytý Bůh, dobyté území ale obšancoval Had, bude nás na něm chtít udržet všemi prostředky. V pubertě je pochopitelná i pubertální víra. Nepoznal jsem to – uvěřil jsem až jako dospělý. Neměl jsem potřebu odporovat tomu, komu jsem uvěřil – jen jsem se málem přestal orientovat, utloukán všedností a vlastním sobectvím. Největší nebezpečí pro důvěru není odpor, ale zvyk, rutina, sebespokojenost – pak se postupně vytratí obsah důvěry a zbude prázdná forma, chiméricky ujišťující, že je vše v pořádku a zastírající, že z původní touhy nezůstal kámen na kameni. Proto ta vystoupení starozákonních proroků. Proto to rozčarování z křesťanů a církví.

          • daňový soumar napsal:

            Myslím že ne. Myslím, že u zralých dospělých přichází poznání rodičů s jejich chybami i přednostmi a zároveň poznání, že pubertální odboj byl oprávněný jen v několika případech.
            Jsem bytostný skeptik, nevěřil jsem nikdy (není mi dáno věřit čemukoliv, ani v existenci Boha, ani v jeho neexistenci), ale víře a náboženství přisuzuju obrovský kus pozitivního, co na světě udělala a dělá a s většinou jejích zásad se naprosto shoduju.

    • Antonie napsal:

      V každé jednotlivosti volíme vždy, a na vybranou máme dvě možnosti, buď s Hadem anebo s Bohem.
      „byl zasazen strom poznání a strom života. Nehyne strom poznání, hyne však neposlušnost. Co bylo napsáno, není nejasné. Bůh doprostřed ráje zasadil strom poznání a strom života. Poznání představuje život. Poněvadž první lidé nesprávně užili poznání, lest hada je prozradila. Není život bez poznání, ani poznání bez opravdového života. Obojí je zasazeno blízko sebe. …Poznání nadýmá, láska vzdělává. Kdo se domnívá, že něco ví bez pravého a životem potvrzeného poznání, nic neví. Had jej svede, poněvadž nemiloval život. Kdo v bázni poznává a hledá život, ten seje v naději, že bude sklízet. Poznání budiž ti srdcem, životem pak pravé, upřímně přijaté slovo. Když budeš úrodným slovem, budeš neustále sklízet, co na Bohu budeš žádat. Na to had nesahá, toho se lest nedotýká.“

      • Trabant napsal:

        Ono je to s tím poznáním takové ošemetné, já bych místo na poznání sázel na onu důvěru. Gnose doprovází křesťanství od počátku, jako zdánlivá a rozumnější alternativa, ale jen zdánlivá a zdánlivě rozumnější – ono „budete jako bohové“ v gnosi vytrvale a neoddisktutovatelně rezonuje.

        • Antonie napsal:

          Samozřejmě ano. Víra je vztah důvěry a lásky. Nemůže ale důvěřovat nevěřící někomu, kdo pro něj neexistuje. Ani hledající, který ještě nenašel. Někdo ano, někomu stačí svědectví druhého člověka, někdo uvěří i náboženskému učení. O takových je psáno jako o blahoslavených. Ale „nevěřící Tomáš“ jako jsem byla já, na co si vlastní rukou nesáhne a co svýma očima neuvidí, svým životem neokusí, tomu neuvěří. Proto jsem potřebovala vlastní osobní zkušenost jako důkaz. A hadovo „budete jako bohové“ Písmu neodporuje. V Janově evangeliu Ježíš říká: „jste bohové“. Nosit tedy Ježíšovo jméno, to znamená mít moc vládnout svým osudem na základu Božích zaslíbení.

          • Trabant napsal:

            Je nás více Tomášů, nejste v tom sama. Jen to „budete jako bohové“ je skutečně jiný břeh. Moc vládnout osudem je příliš božský atribut, který přeplněná nejen onkologická oddělení a spousta dalších osobních tragédií věřících i nevěřících znevěrohodňují ve vztahu k lidské disponibilitě. Písmo hovoří především v celku, detail slouží k zaostření optiky, ne k pohybu kormidlem.

          • Antonie napsal:

            Jistěže ústy hada „budete jako bohové“ vede poněkud jiným směrem, než Ježíšova slova „bohové jste“, ale když Ježíš říká, že jsme, tak jsme. Samozřejmě že s malým „b“, trvám však na tom, že kdo správně rozumí, toho moudrost a láska Boží chrání a v tom je základ svobody. A když Ježíšovo evangelium říká, že Boží království ne že bude, ale že je mezi námi, tak je. Tedy může být už tady a teď na zemi, jako bude i v nebi, a o tom je víra, která je pojistkou proti ranám osudu. Nést kříž, to neznamená trpět zhoubnou nemocí, toto není Boží vůle ale Boží dopuštění. Neomylností Božího záměru je neporušenost, to znamená jak neporušené mezilidské vztahy, tak harmonie zdravého těla i ducha. Ďábel samozřejmě může útočit, ne však zvítězit, když se mu vírou a láskou postavíme na odpor. Když zachováváme přikázání lásky, víme, že „zač bychom Boha prosili, dá nám“. To není výmysl, to je Slovo Boží a zkušenost s ním. (List Jakubův 4:1-3)

          • Trabant napsal:

            Paní Antonie, já se tady snažím těmto sporům o fundament vyhýbat, jsou zde příliš kostelní. V mnohém s Vámi souhlasím, jen se vymezuji proti důrazu na poznání a proti přílišnému braní se vážně, ne v osobním smyslu, ale ve smyslu člověčenství. Nechci vést staleté spory o slovíčka, zcela stačí spory o břehy. Proto se snažím psát nekostelně, jak jen to jde- a vymezovat se jen tam, kde to vidím jako důležité. Tady to tak vidím, mezi gnosí a křesťanstvím vede hranice úzká, zato fatální.

      • Antonie napsal:

        Omlouvám se. Nevidím spor v tom, že mluvím o tom, co pro mne znamená víra v praktickém životě, každý člověk je jiný a cesty různé, ale respektuji a už nic neříkám 🙂

  4. Antonie napsal:

    Pěkné moc 🙂 A na otázky si sobě nelze odpovědět jinak, než vlastním životem. „Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem ani řečí ani způsobem života. …Poslouchají daných zákonů, způsobem svého života však vítězí nad zákony.“ (List Diognetovi)

  5. palosino123 napsal:

    Průměrně napsaná, totální hovadina. Divně podaná sofismata. Svoboda je pěkně šťavnatej biftek, brambůrky na cibulce, dvě hodiny chrupky po obědě, nedělní káva s malou odpolední modlibičkou k hadovi – nebo jak mu říkáte – to on všechno zavinil – a hutná stolice podvečer. Had je v detailech, před kterými zavíráme oči, abychom se poměli – shůry uvedeně! A nevymlouvejte se, Trabante! Vždy jsme byli všichni vinni. Bez humoru.

  6. Kutil napsal:

    Přiznám se, že tomu textu vůbec nerozumím. Ale tím ho nehodnotím, není zřejmě určen každému.

Komentáře nejsou povoleny.