1604 Dědictví po Vilémovi I.


Dnes  máme na  Kose PREMIERU!!! Něco, co  tu ještě  nebylo! Četbu na  pokračování! Ano, vím,  že  zde byl  Jethrův  bigbeatový  seriál,  který  dokázal  mnohé z nás  posunout  v  čase – díky  Jethro  ještě  jednou, ale  to, co jde na  Kosu  dnes  je  vážení  kniha!  Román na pokračování. Jeho  autorem není  nikdo menší  než  jeden  z autorských  sloupů  Kosy

Laco Grőssling

Jsem  zvědav a  to velmi , jak  bude tento  počin  Kosíři  přijat. Velmi  prosím  každého  čtenáře,  aby  nějak  reagoval. V  diskusi  hvězdami, je  jedno  jak – nějak. Laco i já potřebujeme  zpětnou  vazbu.  Díky.

Konečně po roce od slavné svatby výhonků dvou předních českých rodů jsem následoval svého pána, Zdeňka Popela z Lobkowicz a jeho manželku Polyxenu z Perštejna na roudnický hrad. Do Roudnice jsme dokvaltovali za větrného, sychravého nečasu z Prahy dnes vpodvečer 26. října 1604 a aniž jsme měli čas něco pojíst, velel pan Zdeněk svému malému dvoru na mši.


S panem Zdeňkem jsem jako jeho sekretárius procestoval kus světa a teď si až ze zadní lavice hradní kaple prohlížím, co že to můj dobrý pán vlastně koupil spolu s paní Polyxenou. Věžní kaple hradu neoplývá věru bohatou výbavou. Všehovšudy šest řad dubových lavic v kruhové kamenné místnosti, stále neomítnuté od doby jejího postavení s trámovým stropem staletími zčernalým. Místnost je osvětlena tuctem tlustých svící zabodnutých do čtyři stopy vysokých kovaných stojanů. Pominu-li dvě románská okna, kterými už ale v tuto roční dobu neproniká dovnitř téměř žádné další světlo. Hlavně tu ale září oltář, který jsem dosud nikdy neviděl.

Oltářní obraz je rozdělen na dvě poloviny. V té horní poznávám uprostřed trůnící Naši Milou Paní s malým Ježíškem na klíně majícím se čile k světu. Na levé straně klečí a milost si od svaté dvojice vyprošuje císař Karel se svým patronem sv. Zikmundem, na opačné straně klečí syn Václav IV., nad kterým bdí sv. Václav Přemyslovec, náš patron z nejuctívanějších . Ve spodní řadě klečí před sv. Vítem, sv. Ludmilou, sv.

Vojtěchem a sv. Prokopem, arcibiskup . Děje na desce zobrazené se odehrávají na zlatém pozadí, které i přes stáří desky a nevelké osvětlení kaple budí v divákovi dojem svátostné důstojnosti. Pokud by pan Zdeněk nepořídil s paní Polyxenou nic jiného, než tento obraz oslavující naše starobylé království, i tak by jistě byl dobře udělal, říkám s

Před oltářem se pohybuje hradní kaplan, otec Vincencius přesně podle naučeného řádu, jen občas pro jistotu nahlédne do misálu. Přisluhuje mu

zpovědník pana Zdeňka, otec Jiří. Oba vrhají dlouhé stíny na stěny kaple a svoje vystoupení doplňují notným nakuřováním z kadidelnice.

Dnes se věru nedokážu přinutit, abych svoji mysl plně zaměstnal mší, kručí mi v žaludku. Na rozdíl od panstva, které cestovalo v kočáře a do košů jim služebnictvo na cestu připravilo občerstvení, já jsem se kodrcal na své klisničce spolu se zbrojným doprovodem čítajícím oddíl žoldnéřů, doktora pana Zdeňka a také jeho komorníka a kuchaře, který nás následoval na mule. A tak, podobně jako kapitán doprovodu, hejtman hradu a roudnický regent se jen nesoustředěně věnuji obřadu a hlavně se těším na dobrou večeři. Je to jistě zahřešení, odpovídat na zvolání otce Vincencia „Sursum corda“, naučenýn, „Habemus ad Dominum., ale člověk je více než z půlky hovado, stejné jako mula našeho kuchaře. Mínění, se kterým by jistě nesouhlasila paní Polyxena, věrná katolička, ale stejně také pan Zdeněk, který svoji víru poznává také jako milost, ale z velké části rovněž jako povinnost ke svým předkům, zemi a úřadu, který v ní zastává.

A tak, jako vždy se poctivě mši věnuje, neméně paní Polyxena a zdá se, že i doktor Honorius. Já se snažím ovládnout hladový žaludek a prohlížím si oltářní desku a v paměti si porovnávám podobu Karlovu i jeho syna se sochami obou na staroměstské mostecké věži.

Konečně otec Vincencius pronesl „Ite, missa est“, my mu odpověděli „Deo gratia“ a celý doprovod obou manželů se pohnul za manželským párem směrem ke starému románskému paláci, do jeho hlavní hodovní síně.

Kde pak je pohodlí hradčanského paláce, který přinesla věnem paní Polyxena ? Hodovní síň je zde studená, i když se ji snaží zahřát ohně ve dvou krbech. Jediné na co se můžeme těšit je večeře, kterou pro nás nechal připravit purkrabí pan Poustka. A překvapil nás mile, dostali jsme nejdříve pečeného kance a také vzácnost, pěkný kus lososa, čerstvě připraveného nad ohněm v černé kuchyni a k tomu víno z loňské sklizně.

Panstvo bylo usazeno u samostatného stolu a obsluhováno komorníkem, pro nás, jejich doprovod, byl připraven jiný stůl nedaleko. Rozmluva vázla a tak jsme všichni u vedlejšího stolu přivítali, když se urozený pár odebral poprvé na tomto hradě do své ložnice.

Mě sloužící odvedl k jednomu z četných pokojů ve druhém patře, který se podobal spíše mnišské cele. Osvětlen byl jenom jednou svící, byly v něm pouze krb, který se marně snažil tuto klášterní místnost vyhřát, řádná dubová postel, malý stolek s židlí a truhla. Po dnešním kodrcání jsem ale více nepotřeboval a tak jsem usnul v mžiku.

————- * ————–

Ještě za ranního šera mne probudilo kohoutí kokrhání, které mi napovědělo, že jsme včera dorazili sice do městečka, ale vesnického. Také v Praze bylo docela běžné, že i zámožné urozené rodiny a natož měšťané chovali na dvorcích a zahradách svých městských paláců a domů drůbež. Na hradě Pražském, kde jsem přebýval jako sekretárius pana Zdeňka Popela z Lobkowicz v jeho paláci přímo naproti purkrabství, to ale běžné nebylo.

Chvíli do rozednění jsem přemítal nad příhodami, které mne nejspíše čekají dnešního dne při seznamování se pana Zdeňka s novým panstvím. Roudnice kdysi patřila pražským biskupům a arcibiskupům, aby se po válkách husitských dostala z církevního majetku do šlechtického držení. Paní Polyxena dostal Roudnici těsně před smrtí svého prvního manžela, Viléma z Rožmberka. Manželství bylo bezdětně a toto posmrtné věno mělo paní Polyxenu zabezpečit do konce života.

Vstal jsem z postele, přistoupil k oknu a otevřel je. Včera jsem na celé stavbě hradu ocenil snad jen oltářní obraz v hradní kapli, pokud neberu v úvahu delikatesu v podobě pečeného lososa. To co jsem uviděl z otevřeného okna mne ale velmi zaujalo. Den začínal úplně jinak, než včerejšek. Slunce právě vyšlo a já zhlížel na řeku pod hradem, mocnější, než Vltavu v Praze a také na kamenný most v těsné blízkosti hradu. Ten byl sice užší, než pražský, který nechal postavit císař Karel, zato bylo nade vší pochyby, že musel snášet mohutnější nápory povodní, ledů a plovoucích kmenů, než náš pražský. Pod hradem začínalo staré město a na jeho straně bylo zakotveno několik velkých říčních lodí. Po mostě se právě kodrcaly z druhé strany řeky dva vozy s nákladem pro městský trh. U celní budky na povozy už čekali výběrčí u mocného řetězu nataženého přes mostní cestu.

Za řekou byla velká dubová obora s rybníky, stromy měly ještě neopadané barevné listí. Dnešní den patřil k oněm nemnoha podzimním

s jasným ranním vzduchem, mírným větrem a prosluněnou krajinou. Ta se táhla do dálky několika mil téměř rovinou, jenom tu a tam byla opatřena nevysokými kopci. Zato zcela na severu, kde obzor končil, bylo možné vidět zřetelně pohoří, kudy jistě vedly obchodní stezky do Lužice a Slezska. Jako syn z podnikavé kališnické rodiny, byť nyní již katolík, jsem si rychle uvědomil, že kupecké vozy nemají z jižního směru zase tolik možností jak bezpečně se vzácnými náklady překročit překážku Labe a hrad s městečkem i mostem jsou proto odsouzeni už svojí polohou k prosperování. Krajina sice zde není tak malebná jako v místě mládí mého pána, v okolí Vysokého Chlumce, zato úrodnější bude jistě. Spokojen s tímto obrázkem, jsem se oblékl a odešel na snídani do hodovní síně o patro níž. Zima tu byla stále jako včera, ale po dobrém nočním spánku mi už chlad tolik nevadil. V síni jsem byl první. Jenom jsem z nedaleké kuchyně ucítil připravovaná jídla a už jsem se těšil na dnešní den. Prvním v pořadí měla být audience poddaných a skládání účtů panem regentem. Jednání bylo určeno do staré biskupské pracovny na desátou hodinu a já z titulu svého úřadu jsem neměl chybět. Tentokrát jsem se jídlu příliš nevěnoval, navíc jsem byl u tabule sám. Dalo se předpokládat, že panstvo posnídalo v ložnici a pánové z hradu kde se dalo. A tak poněkud v předstihu jsem vstoupil do pracovny, kde však k mému překvapení byli všichni kromě mě. Pan Zdeněk s paní Polyxenou seděli za velkým stolem vedle sebe, pan Zdeněk s kloboukem na hlavě probíral s panem regentem, stojícím z druhé strany stolu, nějaké písemnosti. Doktor Honorius mlčenlivě postával po levé straně a ponechával si jako obvykle pro sebe výsledek ranního vyšetření svých vznešených svěřenců. Jeho účast na roudnické inspekci nebyla samoúčelná. Panu Zdeňkovi bylo letos v srpnu sice teprve třicetšest let, ale hlásily se mu první potíže s ledvinovými kameny, které jej občas zlobily zejména při rajtování na koni. To paní Polyxena byla o dva roky starší, než její druhý manžel, ale dnes na páru tento věkový rozdíl nebyl znát. Paní byla ve věci řízení panství jako ryba ve vodě, neboť až do své druhé svatby v minulém roce tu byla neomezenou paní pouze ona. Po pravé straně sedícího panstva stál hejtman pan Poustka čekající na čas, kdy bude moci nechat do síně přizvat rychtáře roudnických měšťanů a ostatní poddané se suplikami. Letošní úrody obilí, ale zejména vína byly stejně jako vloni mimořádně vydařené. Slunce prostě svítilo tehdy, kdy mělo a zalévalo pole i vinohrady jak nejlépe umělo. Člověk by nevěřil, že

když nám Pán nadělí mimořádně štědře, může tím způsobit také nevole lidí. Vrchnost přestala vyplácet poddané dělníky jídlem zalévaným pivem jak bývalo zvykem a nutila dělníky pít víno. Ušetřené obilí pan regent navrhuje poslat loděmi do Hamburgu a tam je výhodně zpeněžit.

Jenže řeka Labe, která měla přispět po toku k naplnění hradní pokladny, sebou přinesla letos ještě jeden dar. V polovině srpna začal tah lososů ze Severního moře na svá trdliště v Krkonoších a Šumavě a to v tak velkých hejnech, že trh s touto lahůdkovou rybou přestal být zajímavý, neboť ceny ryby velmi klesly. Zato si lahůdku mohla dosyta dopřát i chudina. Pan regent s panem hejtmanem panství se tedy dohodli, že po nějakou dobu nebudou poddaným dělníkům i ostatním sloužícím vařit obědy z hovězího a vepřového a toto maso nahradí lososím. Po dvou týdnech se ale začala šířit nespokojenost poddaných, kteří raději než víno popíjeli pivo a pochoutkovou rybu také nemuseli mít častěji, než jednou za dva týdny. A dělník, který se dobře nenají, stejně jako hladový soldát, nejsou vhodní do práce ani do bitvy. Soldát dostává od panstva občas i nějaký peníz, poddaný dělník ale pracuje pouze za jídlo. Vyslechnuv tuto historii, řekl jsem si, že si dobře zapamatuji, že byly roky, kdy i chudí lidé odmítali jíst lososa a zapíjet jej vínem.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Četba na pokračování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 reakcí na 1604 Dědictví po Vilémovi I.

  1. varadero napsal:

    Nevím jestli někdo stojí o mou reakci ale uniká mi smysl tohoto článku jestli je to myšleno jako paralelum na dnešní dobu v tom případě je to dost těžkopádné a smyslově aspon pro mě přeložitelné v několika variantách jestli je to myšleno jako výlet do historické tvorby tak v tom se nevyznám.

  2. anita napsal:

    Své čtenáře si to jistě najde, tedy jedena se hlásí, zaujalo mě to, přidávám excellent hvězdičku

  3. vonrammstein napsal:

    Výtečně, čte se to samo. Mám rád tenhle styl vyprávění. Hvězdím a těším se na pokračování.

  4. Řezníček z Brna napsal:

    Díky, čte se to výborně, toto je přesně styl literatury, který vyhledávám.

  5. Laco Grőssling napsal:

    Vážení a milí, nebudu do diskuse tentokrát zasahovat, až nakonec, tak po 3 dnech. Jenom úvodem bych rád napsal, že události 17. století u nás a v Evropě mne vždy velmi zajímaly, protože náboženské rozdělení Evropy ( a Čech neméně ) bylo v mnohém podobné dnešku. Zejména to co se stalo v království po roce 1618 poznamenalo velmi životy našich předků na dlouhá staletí dopředu a tak se snažím si pro sebe zjistit, jaké je z oněch událostí pro nás poučení.

    A ještě na závěr, text neprošel stylistickou, ani gramatickou úpravou, ani nebyl podroben kritickému posouzení odborníky na historii. Psaním této knihy se bavím a text ještě v budoucnu dozná mnoha změn. Každopádně budu rád za každou kritickou připomínku, nebo doplněk.

    • Petr Pelikán napsal:

      Laco, přeji Vám hodně odvahy a trpělivosti při psaní. O době třicetileté války bylo sice naspáno již velké množství ať odborné, tak i beletristické literatury. Ale zpátečný podhled do našich dějin neškodí, ba dokonce pomáhá. Jen na základě dějin se učíme pro budoucnost.

      České království mělo (od jeho vzniku do počátku novověku) ve Svaté říši římské národa německého svým způsobem zvláštní postavení a bylo do určité míry oblastí, ze které pocházely podněty ke společenským změnám. Je signifikantní, že to byl český král a císař Karel IV, který dal říši svou Zlatou bulou pevný řád, platný až do roku 1806. Český král, jako jediný ne německého původu, byl jedním ze sedmi kurfiřtů, kteří volili římského a německého krále – císaře. Byl to také Jan Hus a jeho stoupenci, kteří se více než sto let před Martinem Lutherem pokusili o změnu vztahů společenského systému a morálních představ tehdejší doby. České království bylo vždy středem Evropy, ale také oblastí mocenských a dynastických sporů.

      Třicetiletá válka je jedním z důkazů. Byla to doba rozporuplná a při jejím posouzení je nutno chápat tehdejší mocenské, teritoriální a dynastické vztahy stejně tak, jako i pro nás ne vždy pochopitelné, s naší současností nesrovnatelné všeobecné myšlení a striktní rozdělení společenského postavení. Náboženské cítění nebylo důvodem, ale prostředkem eskalace tehdejších společenských a mocenských rozporů.

      Přeji Vám, ať Vás neopustí chuť a vůle, bádat se a psát!

  6. Trabant napsal:

    Velmi pěkné počtení. Díky!

  7. vlk napsal:

    Jednu věc jsem v úvodu zapomněl -a sice:
    s jakou periodou by další díly měly chodit ven?
    Díky za názor.

  8. Antimon napsal:

    Historie je zajímavá vždy. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu autora. Zvláště, když se jedná o období před Bílou horou. Uvidíme jak to autor rozvede dál. V každém případě mi přijde takovýto text výrazně podněntnější a zajímavější, než nějaké Slovníky.

  9. AlenaK napsal:

    Velmi pěkné čtení, a literární zpracování zajímavého historického období. Budu se těšit na pokračování tady na Kose. Myslím, že tento román na pokračování by měl mít samostatnou rubriku vedle té, co L.G. podotýká……. a pokračování by mělo vycházet minimálně jednou týdně, případně častěji. Ocenila jsem pěti hvězdičkami. Děkuji mnohokrát.

  10. Zdeněk napsal:

    Hezké. Většina historických románopisců používá k datování svátky dle křesťanského kalendáře, ne že by to k něčemu bylo, ale jaksi to tvoří obraz historické literatury.

  11. Řezníček z Brna napsal:

    Znovu opakuji, čte se to vlýborně, jenom mne trošku překvapilo: .. nebudou poddanským dělníkům vařit obědy z hovězího a vepřového …. chudí lidé odmítali jíst lososa a zapíjet jej vínem. Já jsem žil v domnění, že poddaní měli maso jen vyjímečně při příležitosti svátků, ale v podstatě byli nuceni se živit různými kašemi, luštěninami a chlebem a to maso byla pro ně pochoutka vyloženě sváteční, o rybách ani nemluvím.

    • Petr Pelikán napsal:

      To Vás Vaše domění neklame, Řezníčku, tomu tak bylo. Proto také bylo pro většinu tehdejší společnosti opravdu postem, když se v postní době zřekli masitého jídla.

    • Občan zZz napsal:

      Někde jsem slyšel, snad v Toulkách českou minulostí, nebo někde jinde, že ve středověku byl losos velmi podřadné jídlo pro chudé.
      Tady jsem třeba našel odkaz, kde se píše:
      Dnes se losos považuje za rybu lahůdkovou. Je proto těžké uvěřit, že si ve středověku čeleď před nástupem do služby důrazně vymiňovala, aby se pokrmy z vodních tvorů, a to včetně lososa, objevovaly na stole nejvýš třikrát týdně. Tak rybnaté byly naše řeky a rybníky.
      http://www.novinky.cz/zena/zdravi/110704-lososem-na-taliri-clovek-prospeje-svemu-srdci.html

      • Gerd napsal:

        Ve Francii na Loiře, ale tam si při nástupu do služby vymiňovali, že losos bude max. 4x týdně. A pak něco podobného bylo ještě v Severní Americe kolem r. 1750 – 1770, kdy otroci nesměli mít želvu k obědu častěji než jednou za 2 dny. Bylo to snadno dostupné maso, tak jím a želví polévkou otrokáři krmili své otroky.

  12. ujo napsal:

    zaujalo , pokračovat!

  13. Antonie napsal:

    Pěkné. Polyxena z Pernštejna mne trochu zmátla, protože jsem přehlédla název a právě v souvislosti s „Odkazem pětilisté růže“vím, že v r. 1467 vypukla v Čechách domácí válka krále Jiřího z Poděbrad proti odbojné šlechtě. Hrad byl vydrancován královským vojskem, pak zapálen a zpustošen. Sto let trčely trosky hradu k nebesům, jejichž základy a spodek byly pak vezděny do nynějšího zámku. A obnovil jej znovu Vilém z Rožmberka na konci 16. stol. a jeho čtvrtá manželka Polyxeny z Pernštejna. Polyxena byla tedy nejprve ženou Viléma z Rožmberka (bratr Petra Voka) který se stal jediným plnoprávným, bezvýhradným a dědičným držitelem Roudnického panství a na další pokračování se těším.
    https://skydrive.live.com/?cid=8BDC8CB40605918C&id=8BDC8CB40605918C%21671

  14. fiflena napsal:

    Těším se na další pokračování, alespoň na chvilku vypadnu z dnešního blázince do dávné minulosti, i když to tehdy také žádná idylka nebyla. Pěkné čtení.

  15. Miluše napsal:

    Budu se těšit na pokračování. Krásné čtení – jako dělané pro chvíle adventu. Zaleží na autorovi, kolik textu může nabídnout. Pokud by bylo dílo ukončeno do svátků, měli bychom hezký dárek
    od Ježíška (vlastně od Laca Grösslinga).

  16. dabara napsal:

    Moc líbí. Děkuji.

  17. kopřík napsal:

    Hmm, myslím, že je to výborné.
    Navrhuji frekvenci 1x týdně a jak už někdo výše psal – samostatnou rubriku.

  18. Gerd napsal:

    Laco, článek je to zajímavý, i se dobře čte, jen trochu uniká, do jakého cíle míří. Periodicita by byla vhodná 2x týdně.

  19. růženín napsal:

    Historické romány jsou velmi oblíbené.Zrovna ale tahle doba -po roce 1600 je hrůzná-hrůza hrůz.Může být,že je to pravda jen z poloviny.Chudí neměli co ztratit,cizáci toužili vyrvat bohatství někomu a to měli jen bohatí Češi pobělohorští.Takže dnešní tehdejší čeští „vlastenci“ si říkali třeba,dobře jim tak našim pánům,pán jako pán a kochali se jejich mučením katem Mydlářem.Nebo ne?
    Ale mezi námi,řekl bych,že pro každého z nás,,žít o 100 nebo 200 nebo 500 let dříve by byla nevýslovná muka.Zešíleli bychom.Ne proto,že dnes jsme vepředu,ale proto,že oni byli pozadu..
    Ještě v 19.století K.Marxovi umřelo pět z osmi dětí v Londýně a českému sochaři Myslbekovi v Praze snad ještě prý více dětí -všechny děti a snad i manželka a vůbec co se dalo.Nepochybuji o tom,že po celý středověk-který nesnáším -se třeba Indiánům v přírodě žilo nesrovnatelně lépe a příjemněji.Obrátil to až „železný oř“ jak nazývali Indiáni lokomotivy.Čtu hodně historie -a myslím,že před středověkem a po něm se dalo žít a těšit se ze života.Ale středověk je nechutný,nepoživatelný.Můra lidstva,ke které by se nemělo lidstvo vrátit.Dřívější povzbudivé kulty víry a stavu se v něm se proměnily v nástroje hrůzy.

    • vonrammstein napsal:

      Hle, duše nedotčená vůbec ničím. Vem si ji, Bože, je čistá. Vždyť co by sis mohl přát lepšího, než duši, která je tak prostá, že vůbec nevnímá souvislosti? Tabula rasa, pole neorané. Ona nemá minulost, vyskytla se až teď a tady. To je dokonalé.

  20. varadero napsal:

    hyde park

Komentáře nejsou povoleny.