1604 – II. To, co nám zanechal Jan IV. z Dražic


Když panstvo vyslechlo stesky, stížnosti a návrhy poddaných, o některých rozhodlo ihned, jiná rozhodnutí odložilo a tamty v něm vzbudily dokonce pohoršení, vydalo se na prohlídku městečka v doprovodu pana regenta, mojí maličkosti a pana kapitána se dvěma vojáky.

LacoII  1

Sídlo s asi dvěma sty domy a přibližně něco více než tisíci obyvateli se skládalo ze dvou částí, spodní, nejstarší podél řeky a novější přístupné rynkem vedoucím do kopce. Na horním městě byly městské hradby opatřeny z jihovýchodu branou Pražskou, přivádějící pocestné a obchodníky nejrušnější zemskou stezkou, pokračující dále přes kamenný most na Lužici. Na jihozápadní horní straně městečka stála brána Lounská vedle městského špitálu. Dolní městečko sestávalo z podélného náměstí obkrouženého patrovými zděnými domy, některými s dřevěnou nástavbou a podchodem s klenutím nad chodníkem obíhajícím náměstí. Na východní části náměstíčka, téměř pod hradem

stál starý městský kostelík sv. Václava, ze západní strany končila nejstarší část městečka Hasskou branou.

Teprve za ní, mimo městské hradby, vyčníval ze zástavby kostel Nanebevzetí Panny Marie, mnohem vyšší a zámožněji vyhlížející, nežli by se patřilo na nevelký provinciální městys. Téměř uprostřed městské zástavby stála věž Hláska, obydlí ponocného s pěkným dřevěným ochozem sloužícím k přehledu nejen po domech městečka, ale také po řece i druhé straně za řekou, takže kromě hradní věže tu byl také druhý záložní pozorovací bod pro nebezpečné časy.

Náš malý průvod se z hradu pohnul tentokrát na koních na přání pana Zdeňka za mšenskou bránu k onomu nezvykle rozsáhlému chrámu, který se ukázal být kostelem původně klášterním, skrýval na jižní straně mohutné stavení ne nepodobné tvrzi okolo čtvercového rajského dvora.

Velká vrata do hospodářské části kláštera nám po několikerém zabušení otevřel pacholek, jeden ze dvou, starajících se o nepříliš zámožné klášterní, dnes již jenom farní hospodářství. Přivítat nás s několika úklonami ale přišel hubený kněz střední postavy v plášti z režné látky pamatujícím lepší časy.

LacoII  2

„Vítejte paní z Perštejna, Pán ať Vám a také panu hraběti žehná a dopřeje Vám dlouhá a spokojeně prožitá léta. Pro obydlí chudého kněze je Vaše návštěva velkou ctí“.

Na dvoře před budovou kláštera jsme sesedli z koní a svěřili je na starost zbrojnému doprovodu a oběma sloužícím. Otec Jan z Kyrchpergu dělal svým zevnějškem čest svému patronovi sv. Janu, Miláčku Páně. Kromě štíhlé, nevysoké postavy měl na svůj střední věk mladistvý obličej, jeho živé oči zářily zpod vysokého čela na hlavě porostlé světlými vlasy. Na nohou měl dřeváky .

„Otče Jene, chtěla bych svému manželovi ukázat tento starobylý klášter a budeme rádi, když nám poskytnete doprovod“.

„ Jistě, jistě Milosti, jsem Vaším Milostem zcela k službám“, „Prohlídku můžeme začít v ambitech, které jsou málokde v království vidět v takové uměřenosti “.

A tak náš průvod sestoupil chodbou o několika schodech do prostor ambitů, sestávajících ze čtyř síní křížové chodby vystavěné kolem rajské zahrady. Poté co jsme koňmo projeli spodním náměstím městečka s dávno již probíhajícím ruchem všedního dne, zde jsme se ocitli ve zcela jiném světě. Světě prostém jakýchkoliv ctižádostí, sporů a mezilidských válek. Zde se zastavil čas, kdysi v polovině čtrnáctého věku, nebo popocházel k dnešku jen nepatrně.

LacoII  3

„Jak asi Vaše Milosti vědí, klášter nechal postavit biskup Jan IV. z Dražic, jeho znak s obrázkem vinného keře jste mohli vidět nad vstupní branou. Biskup z Dražic sem přivedl skupinu augustiniánů kanovníků někdy před polovinou čtrnáctého věku. Klášteru z biskupského panství daroval několik okolních vsí a tak jej zabezpečil. Za husitských válek byl klášter vypleněn, augustiniáni, kteří přežili pohromu, se odebrali do Slezska, přečkat zlé časy v sesterském klášteře v Kladsku“.

„Vaše milosti mohou vidět, že vnitřek vnějších klenutých oblouků měl nejspíš nádherné kamenné vyzdobení, ze kterého zbyla již jen tato maska divého muže. Ostatní sochařská výzdoba byla husity, kteří zde pobyli několik dní, vylámána, takže dnes jsou okna pouze zaklenuta a vypadají jako by měla vyloupnuté oči“.

„Věru otče probošte, husitští odpadlíci od pravé víry napáchali kromě krádeží a znásilňování také mnohá obrazoborectví. Co vzácných, obrazů, knih a předmětů bylo během povstání v království zničeno“.

Můj dobrý pán nebyl žádný náboženský fanatik, jen se věrně držel pravé víry, jak si byl jist bez zaváhání. Přesto jsem se na věc díval z poněkud jiného pohledu a také díky své výchově v mládí, ne tak příkře. Není věru kouře bez ohně a v Čechách by neměli husité takovou podporu a jejich potomci dodnes, pokud by příčiny vzpoury nebyly vážné a zkaženost vysoké společnosti tak velká. Ale nechal jsem si své rozmýšlení pro sebe.

„Takže otče, po klášteře tu kromě stavby nic nezůstalo ?“, ptal se pan Zdeněk.

„Naštěstí se po uklidnění poměrů několik mnichů vrátilo. Pokoušeli se pokračovat v přerušeném díle, ale jen krátce, doba nebyla příznivá. Přivezli sebou z kladského exilu několik knih, které klášter dostal ještě od svého zakladatele, nějaké mešní náčiní a také obraz Naší Paní s Ježíškem, který asi vznikl v klášteře na konci doby císaře Karla“, dodala paní Polyxena, která zde nebyla poprvé.

„Ale to bude jistě zajímat našeho pana sekretáriuse , který v Praze navštěvuje dílnu kdejakého mistra bratrstva sv. Lukáše. Pojďme se na obraz podívat“, zavelel pan Zdeněk.

Bylo to od mého pána milé, že myslel na to, abych si z návštěvy přinesl také něco z okruhu mých zájmů. Otec Jan nás vedl prudkými schody do prvního patra, ve kterém se nacházela nevelká síň, dříve sloužící za knihovnu, nebo zimní pracovnu, dnes jako kaple pro chladné období s malým oltářem, na jehož mense byl obraz, o kterém se zmínila paní Polyxena. První vstoupili do místnosti současně pan Zdeněk s paní Polyxenou a před malým oltářem s úctou a pokřižováním na chvíli poklekli, jejich příkladu jsme my z jejich doprovodu následovali.

Nebylo divu, že obraz mniši schraňovali po staletí. Zpodobení Milostné Madony patřilo k těm nekrásnějším, které jsem kdy viděl. Mistr, který je vytvořil, musel vědět mnohé o malířství na jih od Alp, obraz byl ale navíc namalován tak svébytně, že bylo jen těžké odhadnout přímého učitele z Itálie, nebo Francie. A to jsme s panem Zdeňkem při jeho cestách viděli nejednu uměleckou vzácnost. Zaujala mě tvář madony, kterou jsem snad již někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout kde.

LacoII  4

To nás ale již otec Jan vedl k asi deseti starobylým knihám uloženým na polici vestavěné do prohlubně stěny kaple. Jako milovník knih a jejich

sběratel jsem obdivoval nádhernou výbavu dvou knih z malé knihovny, jejichž prohlídkou jsme začali. Folianty byly bohatě ručně malovány a iluminovány na pergamenových stránkách a byly psány latinsky.

„Otec biskup z Dražic je přivezl ze svého nedobrovolného exilu v Avignonu, kam jej přivedla obžaloba z kacířství litoměřického probošta a kde strávil jedenáct let“, vysvětloval otec Jan. „Teprve urgence krále Jana Lucemburského, který žádal přímo Svatého Otce o návrat pastýře do jeho diecéze, tuto část v životě biskupově ukončila v roce 1329 “ .

„A byl to návrat slavný, nejen že se otec biskup obhájil z obžaloby z údajného kacířství, ale navíc se na dvoře Jeho Svatosti seznámil z mnoha vlivnými lidmi a také si sebou přivezl zásobu knih, které by v Čechách sháněl obtížně. Po svém návratu a to již měl šedesát devět let, nejen že založil tento klášter s kostelem, ale nechal i po francouzsku postavit kamenný most přes Labe, teprve třetí v království. Jenom nechuť k převážně německým dominikánům z Litoměřic jej neopustila až do smrti, dožil se požehnaných osmdesáti tří let“ .

Pan Zdeněk pozorně výkladu naslouchal a ukončil jej svým názorem :

“Je vždy dobře, když se poddaný našeho panovníka vydá bez obav do světa, naučí se jednat bez sebepodceňování s kýmkoliv a dokáže nejen hájit svoji věc, ale v cizině nabyté vědomosti přinese zpět“.

„Jenže takových lidí máme ještě málo i v těchto časech, jak ale obtížné to muselo být v době, kdy nebylo ještě založeno Karlovo vysoké učení a jediným zdrojem uvažování a vědomostí byly kláštery. Navíc někteří z těch co později rozhodovali ze svých úřadů a majetků o osudu naší země se chlubili tím, že neumí psát a nikdy žádnou knihu nečetli „.

Po této úvaze mého pána jsem si pomyslel a umínil, že se jisto jistě do této malé místnosti někdy vrátím a věnuji studiu těchto starých knih i obrazu více času. Navíc jsem při prohlížení knih zahlédl záblesk sběratelské vášně v očích otce Jana z Kyrchperga, tím přibyl další důvod návratu do těchto prostor. Společenství sběratelů starých tisků a milovníků knih je jedním z nejpevnějších a nejuzavřenějších mezi nejrůznějšími skupinami lidí zabývajícími se všelikými zálibami. Pravda znám i jiná společenství, ne nepodobná tajným společnostem, zabývající se chovem plnokrevných koní, ušlechtilých ras psů, onde sběratele

starých zbraní, či nejrůznějších kuriozit. Sběratelé starých knih a tisků však patří mezi těmito malými světy žijícími samými pro sebe mezi nejvyšší okruh. Ostatně velkým vzorem nás všech sběratelů je jeho Císařská Výsost a český král Rudolf II., jehož pražské sbírky jsou předmětem obdivu celé Evropy.

Stav vzdělanosti v království se od doby krále Jana hodně změnil, dnes příslušníci panského stavu, ale i nižší šlechty a také měšťanstva již běžně posílají své ratolesti do škol a poté na univerzity doma, nebo v zahraničí. Po ukončení studií potom na kavalírské cesty po Evropě. Úroveň výuky na Karlově učení ale bohužel významně poklesla v porovnání s konkurencí ve Vídni, Lipsku, nebo Ingolstadtu, nemluvě o Paříži, nebo Bologni. Kde je konce zlaté doby Karlovy, kdy nebylo na sever od Alp lepšího univerzitního vzdělání než v Praze ? Jenom nově zřízené pražské učiliště jezuitské drží poněkud krok s cizinou díky učitelskému sboru pocházejícímu z mnoha zemí a zároveň prošlému náročnou jezuitskou výchovou i vzděláním.

A to vše se smutnými důsledky na stav věcí našeho království, jehož čelní mužové se jen obtížně prosazují na císařském dvoře. Není v království mnoho takových jako můj pán, kteří běžně přecházejí v konverzaci a to slovem i písmem z češtiny do španělštiny, hned na to do italštiny, či němčiny a samozřejmostí je u nich schopnost mluvit se vzdělanci a duchovními latinsky.

Ale jak mluvit ! Běžné konverzaci v cizí řeči se naučí kdejaká cvičená opice. Zvládnout ale jemnosti a finesy jazyka, který není Váš mateřský a ještě s jeho pomocí umět vyjádřit rozličné složitosti a popsat tajemství našeho světa, to je oč tu běží.

A pokud přece jenom se některý z pánů vypracoval mezi přední respektované osobnosti království také svým rozhledem a vzděláním, jako třeba Karel starší ze Žerotína, bránila mu zase v širším uplatnění na převážně katolickém císařově dvoře jeho protestantská víra.

Valná většina pánů, rytířů a měšťanů království ale dávno odhodila svoje ctižádosti soupeřit s předními pány císařství a prosadit se mezi nimi a zapškle se uzavřela do svých vesnických domínií, kde byli neomezenými pány a zde, izolováni od okolního světa upadali do stále větších

neznalostí a předsudků. A týkalo se to i pánů protestantů, kteří byli přece jenom podnikavější než tradiční katolíci.

Příklad velkého díla Dražicova mě přivedl k přemýšlení o omezených možnostech nás lidí a o tom, jakými cestami lze v krátkém čase svého zdejšího bytí udělat něco dobrého také pro budoucí. Jenže uvažování o majetku jako dočasně svěřené hřivně, kterou je třeba zvelebovat a rozmnožovat, abychom ji v den našeho odchodu předali v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali, je bohužel vlastní jen nepatrné menšině dnešních majetných.

Poslední naší zastávkou v prohlídce kláštera, byl chrám, který dnes již slouží jen jako farní kostel. Ještě nedávno farnost vedl utrakvistický kazatel, ale poté co paní Polyxena převzala otěže vlády nad Roudnici, povolala sem za faráře právě otce Jana z Kyrchperga, kterého jí doporučili jako výtečného katolického kněze a teologa.

„Otče probošte vím, že Vaše poslání zde není bez nebezpečí a že v dnešních pohnutých časech je velmi obtížné. Doneslo se nám, že mezi místními luterány jste považován téměř za tajného jezuitu. Chtěla bych Vám jako výraz poděkování za Vaši duchovní službu předat malý dárek od španělského velvyslance dona Guilléna de San Clemente. Je to tento malý spisek Jardín de flores curiosas . Pan velvyslanec Vás velmi pozdravuje“.

“Condesa es muy bonito, gracias mil veces”, odpověděl zřetelně překvapený otec Jan, pro nějž byl tento dárek malým světýlkem v nelehké službě. A já jsem si byl jist, že se již nemůže dočkat, až se ve chvíli nejbližšího volna s radostí pustí do čtení, ale nejen to. Pro milovníky knih je sice důležitý obsah, ale neméně to, jak je předmět jejich zájmu vystrojen, jak je svázán, vybaven obálkou ale i třeba jak uměřeně byl před tiskem zvolen typ písma a ilustrací. To vše dohromady je pro pravého bibliofila zdrojem velkého potěšení.

„Dovolíte prosím, otče probošte,“ neodolal jsem a sáhl po dárku.

„Podle vazby bych hádal, že se jedná o tisk vyrobený v některém městě na sever od Madridu“.

Otec Jan s dárkem v rukou ustoupil, jakoby se bál, že o něj přijde, sám otevřel knihu na prvních listech a s mírným úsměvem pronesl.

„Máte pravdu pane, tiskárna Juana Baptisty Terranova, 1570, Salamanka“ .

Šibolet spříseženců tajné lóže sběratelů starých tisků byl pronesen a ověřen

LacoII 5

Příspěvek byl publikován v rubrice Četba na pokračování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na 1604 – II. To, co nám zanechal Jan IV. z Dražic

  1. Antonie napsal:

    Děkuji a těším se na pokračování.

  2. fiflena napsal:

    Já se připojuji, těším se na pokračování.

  3. Hladis napsal:

    „Příklad velkého díla Dražicova mě přivedl k přemýšlení o omezených možnostech nás lidí a o tom, jakými cestami lze v krátkém čase svého zdejšího bytí udělat něco dobrého také pro budoucí. Jenže uvažování o majetku jako dočasně svěřené hřivně, kterou je třeba zvelebovat a rozmnožovat, abychom ji v den našeho odchodu předali v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali, je bohužel vlastní jen nepatrné menšině dnešních majetných.“

    Jak priznacne.

Komentáře nejsou povoleny.