1604 – III. Můj dům můj hrad


Říkají protestantští Angličané a věru, že jim rozumím. Jejich země, jak jsem zaslechl, protože do Anglie jsme se se svým pánem dosud při našich diplomatických posláních ve službách císaři nikdy nedostali, tak tedy tato země, je prý často i několikrát denně zalévána proudy vody a zejména od podzimu trpí četnými mlhami a sychravým nečasem. A i když počasí v zimě tam není tak urputné jako u nás, lnou velmi Angličané ke svým i sebemenším obydlím, nazývajíce je  hradem, přesněji, „My house is my castle“. K obydlím, která jim poskytují bezpečí a ochranu před zlými lidmi i nečasem lnou stejně jako vlk, který si se svojí družkou najdou v hluboké houštině doupě a upraví si je, aby měli kde se spolu miliskovat a  starat o mladé a kam se vracet, když jim svět pochroumá kosti.

pokračování od  Laca Groesslinga

Stejně je to se mnou, až na tu družku, zatím. Dlouhé dny sice trávím ve službě svého pána na Hradě pražském, nebo v jeho paláci naproti purkrabství, přece jen rád se po skončení úřednického úmoru vracím do svého domu nacházejícího se na Malé Straně, nedaleko od paláce řádu Maltézských rytířů v ulici Lázeňské.

Laco 333 111

Dům je to pro mé nynější potřeby spíš zbytečně velký, mající dvě patra nad přízemím, z nich první patro obývám já, druhé patro můj domovník, majordomus, zkrátka velitel domu Petr, v mé časté nepřítomnosti se svojí ženou Dorotou, která se stará o kuchyň, naše prádlo a pořádek. Před domem se nachází dostatečně mocná a vysoká zeď s pozorovacím zamřížovaným  oknem a branou opatřenou tlustými dubovými vraty pobitými kovanými hřeby, kterou může projet jezdec na koni, nucený jen poněkud se sklonit.  Uvnitř za zdí je malý dvorek, na kterém se sotva  s obtížemi otočí vůz se dvěma koňmi. Kočár nemám, zato v přízemní stáji chovám tři dobré jezdecké  koně, klisny Aglaju, Thalaju a Eufru a také dva psy, střední velikosti, Sultána a Pašu. Ti mají za úkol hlídat toto malé panství před nepovolanými pobudy, kteří by se snad opovážili naši zeď přelézt. O zvířectvo a dvůr se stará rodinný pacholek Bartoloměj, kterého jsem zdědil po smrti matky ze služby na její tvrzi. Ten musí občas zapřáhnout do nákladní dvoukolky jednu z klisen, je-li třeba cosi kamsi odvézt. Moji faunu ještě doplňuje velký černý kocour, který prohání místní myší společnost a také šest  slepic a jeden kohout, vše bytující v malé zahrádce za pravým křídlem domu. Pod přízemím z druhé strany stájí je poměrně velký sklep rozdělený na sklad lahví s vínem a na sklad všeho ostatního, v horkém létě i některých  potravin, v zimě kořenové zeleniny,  a jedlých kaštanů, vše zahrabáno v jemném vlhkém písku a je zde uskladněno také ovoce. Sám obývám první patro tohoto domu se čtyřmi různě velkými místnostmi, zato všude s krásnými trámovými stropy pomalovanými veselými květinovými vzory. Místnosti jsou všude vytápěny pomocí krbů, které sice dodávají bytování v  místnostech velkou útulnost, pokud ale nastane podzimní nečas a všechny krby domů a paláců na Malé Straně začnou svoji práci, brzy  není procházka po ulicích města moc příjemná.

Laco 333 222

Velkou vzácností  mého sklepa je studna, která slouží všem obyvatelům domu. Ti tak nejsou závislí na donášení vody z obecné kašny. Úhrnem dům je to k bydlení příjemný. Zakoupil jsem si jej před dvěma lety od příbuzných, pana Kryštofa Karafiáta z Plaňku, který následoval svého pána Humprechta Černína na jeho cestě do Svaté země a zpět se již nevrátil, zanechal své kosti v půdě kdesi u Jeruzaléma.

Tu je nejvyšší čas, abych také napsal do tohoto deníku cosi o sobě a svém rodě. Jsem Moravan pocházející z kraje mezi Třebíčí a Náměští nad Oslavou, kde můj otec Jan Kapito působil jako kněz Jednoty bratrské a v kolegiu překladatelů bratrské bible v Kralicích a zde si také našel nedaleko Náměště moji matku Doubravu z Žeravic poslední dědičku starého rodu  na malé zemanské tvrzi stojící na ostrohu uprostřed hospodářského dvora. Moji rodiče vyznávali každý  jiné náboženství, matka byla katolička a i když otec, věrný člen Jednoty bratrské, zase přední protestant ve svém společenství, oba se vzájemně velmi milovali a respektovali. Matka si však po předčasné smrti mého otce prosadila svou a moji výchovu svěřila nejdříve jezuitům na gymnáziu v Olomouci a poté na vyšší jezuitské  škole pražské konkurující protestantskému vysokému učení Karlovu. Zde jsem tři roky studoval obojí právo.

Když píši tyto řádky je mi dvacet šest let a jsem již dva roky bez obou rodičů.  Spořivý otec mi nezanechal po své smrti v roce 1589 žádné hotové peníze, ani jiné cennosti kromě sbírky svých asi tři sta padesátí knih, které nasbíral během svých studií v Heidelberku a také během příprav na překlad Bible. Moje malá knihovna je nyní mým nejcennějším

majetkem a také místnost knihovny a zároveň pracovny mojí nejoblíbenější místností v mém domě. Nejraději  v ní posedávám u čtvercového dubového stolu postaveného u okna na ulici a pročítám sličně vypravenou šestidílnou bibli vytištěnou v kralické tiskárně, ale také knihy, které sepsal a nechal vytisknout můj otec a další, které jsem po něm zdědil, či již sám nakoupil. Po své matce jsem zdědil před dvěma lety její rodný dům s hospodářstvím a polnostmi. Vše jsem prodal, abych se mohl zakoupit zde na Malé Straně,  použil jsem k tomu asi polovinu získaných peněz, druhou polovinu jsem svěřil spolehlivému Židovi na Starém Městě bydlícím v Červené ulici, aby mi ke svěřeným stříbrňákům přidal další, které mi vždy v čase placení úroků, na den sv. Václava taky vyplácí. Jsem tak sice nezávislý na platu od svého zaměstnavatele a vlastně bych mohl žít sice skromně, ale klidně, bez velkého snažení a jenom pozorovat jak běží čas kolem, coby nepříliš zámožný měšťan, ale být neužitečný svým bližním by bylo v rozporu s mojí výchovou a míněním rodičů, se kterými  v soukromí mé knihovny často rozmlouvám a ptám se jich na jejich názor, kdykoliv si nevím rady.

Laco 333 333

Příspěvek byl publikován v rubrice Četba na pokračování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na 1604 – III. Můj dům můj hrad

  1. Miluše napsal:

    Díky. Moc pěkné počtení. Vaše vyprávění mi připomíná romány od Františka Kožíka. Těším se na pokračování.

Komentáře nejsou povoleny.