Vánoce na Kose 2: Hod Boží vánoční

Nám narodil se, nám. Štědrý včerejšek patřil dětem kolem nás i dětem v nás, ale dnes, dnes jsou vánoce. Všechny ty betlémy, jesličky, pastýři v kožiších a teple dýchající dojnice tvoří jen občas infantilní, občas kýčovité kulisy scéně, která rozdělila dějiny a dodnes dělí svět, který zachránila. Adamům a evám, janám, petrům a martinám, izákům a sárám, gejzům i pištům, nám, protože pro nás, se narodilo dítě, které dostane jméno Ježíš, později se projeví jako Kristus a proto jej přitlučeme na dřevo. Ale to až později, dnes je to dítě, matka je šťastná, otec neznámý.

napsal Trabant

Na počátku dnešních katedrál, kostelů, modliteben, na počátku dnešních církví a všeho co jejich jest, bylo nenápadné narození v rozpačitých okolnostech. Uprostřed dějin světa, v bezejmenné chvíli, ve chvatně pronajaté jeskynní stáji na okraji maloměsta v nevýznamné provincii významného impéria se rodičům, kteří jsou tak trochu kách, narodí malý hladový krk. Po všech těch náznacích velikého dění a výjimečného těhotenství nic extra, kdoví jak to s tím početím bylo, co letí hlavou Marii, co letí hlavou Josefovi?

A najednou jsou tu pastýři, trousí se s nuznými dary, nezváni, už neočekáváni, trousí se s očekáváním. V jeskyni zazáří zlato, přišli ti králové z ledna. Pod Řípem sednou děti k pohádkám, nemusí do školy, protože kostely udělaly díru do všednosti. Na Kose čteme o hodu, máme vánoční pohodu. Karavana s dary pokračuje dějinami, někdo přikládá svůj, jiný štěká.

Těch několik desítek našich let je obklopeno oceánem času. V přítomnosti děláme vlny, v dějinách se to vsákne, čas je důležitosti tím, čím koroze železu. Jednou za rok v těch desítkách let, třeba sedmdesátkrát za život, prochází kolem mých a tvých oken karavana s dary, kterou bys nečekal. Exotičtí velbloudi se zvolna ubírají pod trolejbusovým vedením, krok jim zvoní o tramvajové kolejnice. Je to karavana z dávno zmizelého světa, jehož ambasáda dodnes funguje v každém českém městě a každé větší vesnici, problematicky, tak trochu kách, ale funguje. Navzdory době, navzdory sama sobě. Ten malý z periferie, ten další hladový krk a další lopata, dospěl, uspěl a žije. I mne, i tebe přežije. A jednou možná zavolá. Proto ty dary, proto ty kostely, proto ty vánoce.

Nám narodil se, nám. Nedělá vlny, nepočítá hřeby. Karavana s dary zase prochází pod tvými okny, vždyť je 25. prosince. Ty velbloudy bys nespočítal. Zas je jich víc, než loni. Tu a tam někdo vyběhne na ulici, přiloží náklad. Nevrací se zpátky, pokračuje s karavanou. Je to divný zástup, taková všehochuť, každý tak trochu kách. Dětem v televizi běží Lotrando a Zubejda. Jak stojíš u okna, z obrazovky televize i ze skla Kosy veršuje Táborský nebo Trabant něco o cizí delegaci na velbloudech a očekávané reakci. Nám narodil se. Nám. Mně. Tobě. Dnes. Dnes!

Vlkova prosba

Velmi úpěnlivě  si  dovoluji  p.t.  obecenstvo  Kosy požádat  o  rozjímání.  Budu  povděčen  všem,  kteří  by  měli  chuť  podotýkat  cosi  nezbytě  politického, aby  si  to nechali na jindy.  Máme  Vánoce. A  Trabant  to  napsal  věru moc  hezky. Díky.