NEDĚLNÍK aneb TRABANTŮV NEDĚLNÍ SLOVNÍK Dnes o: Davidovi, vítězi nad Urijášem


Úvodem opět krátce zmíním: Nedělník nemá za úkol dávat odpovědi, ale vyvolávat otázky.

napsal Trabant

Minule jsme odcházeli s tím, že lépe je být Švorc, než Přerost. Švorcák David ubíjí přerostlého Goliáše jeho vlastním mečem, protože Bůh nepotřebuje divize; k umlčení přerostlého posměvače, před kterým se třese celá armáda, mu stačí důvěra jednoho teenagera. Jordánem však od té doby protekla nějaká ta voda a David už dávno není švorc, je král a na případné Goliáše si vydržuje armádu. V Davidově armádě působí i zahraniční, cizinečtí legionáři, třeba takový Urijáš. Ten není Žid, je Chetita, příslušník národa, o němž se jako o velké civilizaci nepsalo jinde, než právě ve Starém zákoně (a bylo to dáváno za příklad jeho neautenticity, dokud Henri Texier v devatenáctém století nevykopal chetitské hlavní město z tureckého písku). Urijáš Chetejský má za manželku hezkou Bat-šebu, kterou při koupeli zahlédne z výšky David, kdysi pasáček a národní hrdina, dnes král a představitel národa[1].

Dnešní David už není švorc, vyrost(l) a přerost(l), je king a bere se vážně. Když něco chce, prostě si to bere – a Bat-šeba z královského braní otěhotní. Přerost David má jasno – odvolá Urijáše z fronty, pod záminkou porady mu dá opušťák, krátkodobé volno k opuštění posádky, protože Urijáš si určitě nebude myslet, že mu manželka povine potomka jen tak, ze vzduchu (nic proti Josefovi s Marií, to bude jiný příběh). Jenže ten Urijáš, ta chetejská naplavenina, zbytečně dělá vlny, nejde za manželkou plnit co je třeba, ale po slyšení u krále zůstává s družstvem, spí na zemi – protože je prý voják a ne vometák, který si užívá, když kamarádi suší hubu. A král David, ten Přerost, to zkouší a zkouší, a ten švorcák Urijáš ne a ne uhnout, odbýt si své a odejít k posádce držet krok a hubu. Král má problém – a když má problém král, obvykle se najde řešení. Urijáše posílá David zpět k posádce a na cestu mu dává depeši pro generála Jóaba, písemný rozkaz, aby Urijáše nechali hrdinsky padnout, protože prostě proto, neptej se, generále, od toho ty hvězdičky nenosíš?! A protože králův rozkaz je holt králův rozkaz, Urijáš je eliminován, in memoriam- hrdina. Mladá vdova najde útočiště v králově ložnici, alles ist in Ordnung, protože Ordnung muss sein, nicht wahr? David dosáhl svého, bylo u toho trochu krve, ale nemusel ten Chetejec být vůči králi tak umanutý, že. Každý svého štěstí strůjcem. Bat-šeba si upřímně poplakala, ale role první dámy má své kouzlo, i v polygamii. A Bůh? Bůh posílá Nátana. Za přerostem Davidem přichází švorcák Nátan, prorok toho Boha, kterého David reprezentuje, a vypráví mu tklivý příběh o bezpráví, kdy bohatý dobytkář sebral nuzákovi jeho jedinou ovečku. David se rozhorlí a je ochoten dobytkáře popravit. Nátan mu tlumočí: „Ten muž jsi ty!“ Je to jako rána mezi oči, jako úder kladivem. „A Bůh ti vzkazuje, Davide“, pokračuje Nátan, „já jsem tě učinil králem, dal jsem ti vše a dal bych ti mnohem víc, kdyby sis řekl – ale ty jsi neřekl mně, vzal sis sám a tvá svévole stála život hrdinského legionáře“. A David, ten přerost, není Goliáš, není šíbr, není gauner – je jen smutný chlap, který vidí, že škaredě přestřelil, že selhal a zklamal, tiše vyznává: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“. A od Nátana slyší: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“ Důsledek Davidova pádu smete ze světa Davidova syna, protože v Hadově světě mají činy následky. Když synek zemře, král už není přerost, není ani švorc, je král a národní ikona, hrdina s kazem, ale hrdina, vítěz nad Goliášem, poražený sám sebou a zvednutý zpět, protože Boží.

Pusť ten kámen z dlaně. Ty ani já nejsme bez viny. Nejsme takoví kingové, abychom mohli lusknutím prstu eliminovat hrdiny, to ale není naše zásluha. I my, menší lidé, selháváme, padáme a vstáváme a občas to za nás platí někdo jiný. I kvůli nám se tu a tam pláče do polštářů. A Bůh posílá své Nátany – osoby, události, aby vyřídili „ty jsi ten muž“ a „Hospodin sňal, nezemřeš“. Není to oko za oko, nechodíme světem slepí a bezzubí. David je slavnou starozákonní postavou, Nový zákon jej zařadí do Kristova rodokmenu, David neskončí nikterak neslavně, naopak. David je připomínkou toho, že kde my bychom šmahem odsoudili zjevné sviňáctví, protože vidíme na hladině přítomnosti nebezpečnou kru, tam Bůh vidí místo kry celý ledovec – i s těmi skrytými procenty pod hladinou. I když se v životě katastrofálně zmažeme, Bůh nezkoumá mikrometrem výšku vrstvy naší špíny – s fonendoskopem na naší hrudi toužebně čeká na šelest důvěry, v jedné kapse má skalpel, v druhé obvaz.

David a Urijáš jsou dva synové jednoho Otce. Má miliardy synů a miliardy dcer, jsou mezi nimi hrdinové i sobečtí zbabělci, tu a tam zrůda, protože výchovu si dlouhodobě propachtoval Had. V Hadově světě platí fyzika a činy vyvolávají následky. Tu a tam se mezi čin a následek tiše vloží Boží ruka a jen Bůh ví, proč právě teď a zrovna tady. Tu a tam prostě Bůh popře fyziku a omezí Hada. Není v tom spravedlnost, je v tom naděje. Tam, kde je Bůh, neplatí stoprocentně oko za oko a neplivou se zuby – a Had to ví a nás si po svém vychovává. Ti, kdo by zasloužili být bezzubí, se plnochrupově smějí, ti, kdo by zasloužili pozlatit a vystavit, jsou zakopáváni, aby netleli jen tak, nehygienicky, veřejně. Had prostě tahá za šňůrky podle svého, ne našeho gusta – a Bůh je skrytý, skandálně skrytý. Výjimky potvrzují naději. Příběh Davida, neslavného vítěze nad Urijášem a příběh Urijáše, chetejského hrdiny, nás učí, že spravedlnost je jako ledovec a jen nad hladinou, v Hadově světě, se věcí jeví jednoznačně. Z úseček našich životů Bůh jednou protáhne polopřímku, ne pro náš výkon, ale pro naši důvěru. Jednostranně nekonečná životní polopřímka Davida a Urijáše bude mít na počátku životní nanoúsečku rozdílné délky a kvality – ale sejde na tom? Had tvrdí své ano, Bůh ví své ne – a my na základě výjimek, které potvrzují pravidlo, a na základě vlastní důvěry máme právo vyplnit ten při narození vyfasovaný sázkový tiket podle svého uvážení, protože ještě stále hrajeme.

Dnes jsem to po sobě musel několikrát číst, měl jsem pocit, že to není kompaktní text o konkrétním příběhu, že do toho nafukuji další a další myšlenky – ale ne, je tam kompaktnost a je to k tématu. Na první čtení možná ne, na desáté ano. A tak to nechám, jak to je, vždyť jde o otázky, ne o odpovědi. S těmi chodí Nátan, ne Trabant.

Kontakt na autora: toulkyknihou@seznam.cz


[1] Příběh najdeme v 2. Knize Samuelově, 11. a  12. kapitole

Příspěvek byl publikován v rubrice Trabantův nedělník se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

37 reakcí na NEDĚLNÍK aneb TRABANTŮV NEDĚLNÍ SLOVNÍK Dnes o: Davidovi, vítězi nad Urijášem

  1. Blabla napsal:

    Chlapci tady napravo, a už jste někdy pochybovali o tom, kdy že tzv. Starý zákon vznikl – natož kde že…
    Podle ruských revizionistů (Nosovskij, Fomenko) ta Kniha byla sepsána někdy v tzv. renesanci – ne té rané, spíš pozdní; Kde, netuší. Já tuším: Možná až v Praze na dvoře Rudolfa II.
    Takže snad zajímavý příběh, ale bez té rudolfinské mystiky (Kelley a spol.) příběh banální…
    Ciao, ragazzi!

    • Trabant napsal:

      „To je Žižka, hej? Čo to má v ruke, také oné…namalujte súdruhovi Žižkovi do ruky lahký gulomet!“
      Podobný způsob historické práce už dávno objevil major Terazky.

  2. vonrammstein napsal:

    Díky Bohu, že jste.

  3. kanibal napsal:

    popeláři jedou,bubliny ve vaně,
    nuda,zajímavé,ten starozákonní národ byl jeden modlitbou a půstem,ale nebyl jeden v bohatství a to,že se i požíral ve velké válce kanibalsky stěží byla oběť zemi zaslíbené jedněch z nich všech ,jakoby zastupujích neobětované.Zcela vedlejší,ale příznačná vlastnost byla,že promile jich psalo kabalou a lobisticky zohlednilo míru abstraktního vkusu a vítězilo logizovanou aposteriori elegancí -jakoby konsistencí nad tříští reálných faktů.Ale tito Davidové vítězící takto umem nad očima Goliášů-Kyklopů jsou prozrazeni Neumětely v časech,kdy tají ledy ,kdy národy jimi zavedeny bezhlavě hledají nové cesty k faktům,které nejsou jen sněním,nikoliv cestu nazpět k ptákům-mistrům letu-mistra Leonarda nebo paprskům nechvalného mistra Lenarda klubu vědeckých přátel výměny hydraulického média,mazacího oleje. Totiž staro- i -novozákonní pravda elegance se rodila z Teologa vůbec a jeho oboru a ona plodila Big Elephants-držtele banku faktů,jimiž jejich um pohrdal a tupil fakta jako vodu ze slonova chobotu,ač sám se David zavřel do věže ze slonoviny-z mrtvého slona ,jehož svým umem porazil,uzavřel se David hermeticky do svých prvních principů v nevažitelných poměrech soukolí diferenciálů,posouvaje pomyslné křivé obálky ozubených kol po tečnách mířících do úběžného bodu Vesmíru,dle něj toho centra Vesmíru,který vylučuje onu nekonečnou mnohost vesmírů velikého popela Giordana-kacíře. Centra,které popře paralelismus stejné akcelerace pádů pokusů mistra z Pisy-šikmé věže A potvrdí provždy jedinou Davidovu pravdu jeho společného úhlu jeho pohledů.Ale i Davidův jinověrec novozákonní biskup z Berkeley si v témže duchu pohledů odmítnul přesto si lehnout na koleje před lokomotivu,přestože ona lokomotiva jela pouze v jeho hlavě ,v logizované aporiorně věčné eleganci krásy umu.Tedy fakt nezmizel natolik ,aby byl motivem sebevraždy kvůli sporu s Big Elephanty.I důkladný duch německý přenesl slony do porcelánu,aby ukázal,že i v jeho mísách jsou nevhodní. Oč více doluješ fakta z takové nějaké předurčené logizovanou elegancí mísy,o to více v ně ztrácíš důvěru.Totiž to aposteriorní se proměnilo v apriorní,Východem jsi přišel ke Vchodu-k Velké prázdnotě,prvním vstupem předeslanou,dalšími utvářenou,jako v destilační koloně v na nejlepší destilát cílíš.

  4. kanibal napsal:

    jakoby zastupujících,sorry

  5. Řezníček z Brna napsal:

    Když jsem poprve, před mnoha léty četl ve SZ ten příběh o Davidovi, jak s pasáčka povstal velký muž, kterého král Saul pronásledoval a jak se pak stal králem. Moje srdce hořelo pro Davida. Pak najednou přišel blesk z čistého nebe, rána do palice. David udělal něco tak odporného, že první moje myšlenka byla, ten chlap byl neskutečnej hajzl. V každém z nás dříme nějaký kousek zla a tím, že se David dostal k moci, dokázal tuto moc zneužít k prosazení svého zla. On neporazil Uriáše v čestném souboji chlap proti chlapovi, on jednal jako slizký politik, který má moc a dokáže ji využít k prosazení svého zájmu (v tomto případě chtíče). A tak když čtu ten příběh dnes, říkám si, jak by ses zachoval ty, kdyby ses dostal k absolutní moci?
    To jak Bůh potrestal Davida je námět k dalšímu zamyšlení, do toho se ani pouštět nebudu, to je poměrně náročná teologie, na to nemám.

    • Trabant napsal:

      V Davidově příběhu je obrovská naděje. David je dva v jednom, hrdina i srab. Jako my. A v obojím mnohem víc, než my, protože král. A my z jeho životního příběhu můžeme slyšet: Bůh neočekává, že budeš vždy a všude Mirek Dušín, Bůh ví, že v podstatě je každý z nás Štětináč. Bůh stojí o tvoji důvěru, ne o tvůj výkon. Chvilku hrdina, chvilku srab, rozhoduje směr, který držíš, i přes časté a třeba fatální ztráty kursu.
      A Boží shovívavost k Davidovi není odhozením Urijáše – co je třicet let proti věčnosti, co my víme o realitě světa za zrcadlem, kde je Bůh doma a my budeme s ním?

  6. be napsal:

    Boží shovívavost k Davidovi? Cože?! Shovívavost Boží je, když místo Davida zemře JEN jeho synek?! Cože? Křesťanská logika je opravdu zvrhlá..Nojo, koho pánbu miluje, toho křížkem navštěvuje 😛 Bůh si vyvolí/oblíbí izraelský národ a pak ho nechá z velké části zahubit v koncentrácích a ghetech…asi je lepší být příslušníkem národa, který je bohu lhostejný, než být mezi vyvolenými.

    • Trabant napsal:

      Smrt Davidova syna není ani trest, ani oběť – je představena jako důsledek, jako příklad, že tady se za všechno platí, a David nedostane výjimku. Důsledek Davidovy chyby dopadne, ale David sám není potrestán – kdo je otcem, ví, jak již sám důsledek je v podstatě trestem. Bůh nezachrání Urijáše, ani Davidova syna – ne teď a tady. Zachrání Davida před slepou sebespokojeností, označí vinu i následek. V tom je ta shovívavost.
      A ty koncentráky a ghetta – ano, v tom je genialita Hadovy lži, že Hadovy zločiny vmeteme do tváře Bohu, ani se u toho nezačervenáme. Kde byl Bůh, když v Osvětimi hořely pece? Přitlučen ke kříži, námi, za nás a pro nás. Je to moc nebo málo?

      • be napsal:

        Boha nelze přitlouct. To by pak nebyl bůh.
        Pokud Bůh existuje a Davidův syn zemřel místo otce, byl David strašlivě potrestán- hůř, než kdyby David byl potrestán smrtí. Normální člověk to tak cítí- ne tak věřící.
        Jo, tak my můžem za Osvětim- protože posloucháme Hadovy lži. Pěkný, jak Boha vyvinit, že nedokáže ochránit ani svůj vyvolený národ. Na kříži Bůh nebyl, boha nelze přitlouct. Možná snad poslal za sebe náhradu…Ale spíš ne. Jen se o tom píše v jedné sbírce pověstí a dost lidí tomu věří..Někteří to berou doslova, někteří jen něco a 2000 let se přou o tom, jak je co myšleno.

        • vonrammstein napsal:

          Hle-slepec vyučuje geometrii.

          • be napsal:

            Vyučuje? Já něco kategoricky tvrdím? Můj pocit ( a jak vidím, není to jen můj pocit) je, že Bůh k davidovi SHOVÍVAVÝ nebyl, ale že ho krutě potrestal.
            Taktéž mám z prvního Trabantova příspěvku dojem, že křesťané nemusejí být féroví k jinověrcům, protože za nimi je Bůh. Tohle se zatím vyskytovalo v textech o Židech a muslimech- že můžou jinověrcům lhát a nedodržovat sliby. Budu si od teď pamatovat, že i křesťané jsou nedůvěryhodní a mohou mě beztrestně podvést.
            Můžu mít taky jednu otázku? Přál si Bůh skutečně, aby člověk nerozeznal dobro/zlo- nepojedl ze stromu poznání? Skutečně nás chtěl mít věčně nahaté, vegetariány, bezstarostné opice s IQ dítěte?

          • Trabant napsal:

            Pro nick be: A máte pocit, že poznáme dobré od zlého, nebo si jenom pyšně myslíme, že poznáme?

          • vonrammstein napsal:

            Člověče drahá, nezlobte se, nemám čas Vám vysvětlovat elementární otázky. Opravdu ho nemám, není to na chvíli a já mám dost rozlítáno. Zareagoval jsem na Vás jenom proto, že se pouštíte do zpochybňování věcí, kterým vůbec nerozumíte a o kterých evidentně nevíte ani to nejzákladnější minimum. Asi jako kdybych já začal teoretickému fyzikovi vysvětlovat svůj laický pohled na kvantovou mechaniku. Taky bych vypadal jako blbec.

          • be napsal:

            Nevím nejzákladnější minimum? Musím psát opatrně, každý křesťan chápe i ty nejzákladnější věci jinak. Jeden si myslí, že v zahradě Eden byl skutečně Strom Poznání a Adam s Evou. Jeden křesťan napíše, že se jedná o poznání dobra a zla, jiný, že je to získání schopnosti „určit, co je zlé a co dobré“ . Pokud by první lidé byli Boha poslušni, zůstali by v Edenu- nazí bezstarostní vegetariáni. Prostě Opičky Boží. Kdyby byl had zlomyslný, zabránil by prvotnímu hříchu..Bůh by pak musel buď nasadit ještě lákavější pokušení, nebo si navždy nechat v Edenu ty hloupé opičky. A nám by odpadla věčná vděčnost za přibití jeho fysické 1/3 na kříž za to, že jsme podlehli jeho úkladu. Ten strom s lákavým ovocem byl určen jen nám. Bůh potřebuje hřích, protože jeho úkolem je nás spasit. Bez spásy je Ježíšova existence zbytečná. Ježíš by měl za hřích děkovat, protože si díky tomu mohl zahrát v tomto představení…

          • vonrammstein napsal:

            Ano, tyhle hereze znám. Nevymyslel jste je, jsou skoro tak staré jako křesťanství. A jsou hodně za hranou. Nejste idiot, to vylučuje Vaše dobrá čeština. Tak se zkuste zamyslet jinak a líp.

      • Řezníček z Brna napsal:

        Pěkně jsi to napsal Trabante, ale fakt je to, že s tou Boží spravedlností je to pro nás, kteří se na vše díváme lidskými očima někdy těžko pochopitelné. Vzpomínám si, že když jsme toto probírali na biblických hodinách, zvláště pro ženy jako matky to bylo velmi těžko pochopitelné. Ale zvláštní, alespoň pro mne je také poslední kapitola druhé knihy královské. Ta pojednává o tom, že David se rozhodl, že nechá udělat spočítat počet obyvatel (podle všech 12 kmenů izraelských). Když byl součet hotov velitel vojska Joab nahlásil Davidovi jejich počty. V tom si David uvědomil, že tímto sečtením zhřešil proti Hospodinu a litoval toho. Druhý den k němu přišel prorok Gád a oznámil Davidovi, že zhřešil proti Bohu a že si má vybrat trest:
        1. 7 let hladu
        2. 3 měsíce utíkat před nepřáteli
        3. 3 dny bude řídit mor
        David si vybral mor a umřelo 70 000 mužů (ženy a děti pisatel ani nezaznamenával, tehdy společenské postavení žen a dětí bylo na jiné úrovni než dnes).

        • Trabant napsal:

          Řezníčku z Brna, Davidovo sčítání je projev nedůvěry, podobně jako Mojžíšovo selhání při vyvedení vody ze skály – pro nás maličkost, pro Pána Boha ne – ona totiž nedůvěra je opakem důvěry a sázkou na sebe – a důvěra je podstatou víry. Je to takový ten ledovec, kde nám uniká kontext a celek, proto se nám to jeví jinak, než reálně. Jsou to otázky bez odpovědí, které nám text klade, abychom si uvědomili, oč skutečně jde. Tak to vidím já, možná nesprávně, ale nejde o pravdu, jde o důvěru, opravdu 🙂 Číst Starý zákon je nebezpečný podnik, člověka to staví před vážné otázky a odpovědi nikde – ale Nový zákon je ještě nebezpečnější – dává skandální odpovědi, aniž se ptáme. Číst Bibli je prostě dobrodružství…

          • vonrammstein napsal:

            „Číst Starý zákon je nebezpečný podnik, člověka to staví před vážné otázky a odpovědi nikde – ale Nový zákon je ještě nebezpečnější – dává skandální odpovědi, aniž se ptáme.“
            Tak tohle je naprosto skvostné, Trabante. Chestertonovské. Směl bych to příležitostně použít? Samozřejmě s Vaším přiznaným autorstvím?

          • Trabant napsal:

            vonrammsteinovi: Jistě, použijte dle libosti 🙂

          • vonrammstein napsal:

            Velice děkuji 🙂

      • Rošádek napsal:

        Možná se na Davidova syna můžeme dívat také jako na předobraz Krista – nevinnou, čistou duši, Beránka, který snímá hříchy světa. Davidův syn sňal hřích jenom z Davida, a nevybral si svoji oběť svobodně a dobrovolně, ale jeho zásluha je věčná.
        A k té argumentaci pana „be“: samozřejmě že můžeme obviňovat Boha za všechny zmařené nevinné lidské životy, a zejména za ty, které to odnesly za hřích někoho jiného. Co když třeba nesvědomitý otec způsobí dopravní nehodu, ze které sám vyvázne bez zranění, ale zahyne jeho syn? Je snad málo takových a podobných případů?
        Samozřejmě, že za to můžeme obviňovat Boha. Ale pomůžeme si tím nějak? Je to skutečně to ponaučení, které je na místě?

  7. Antonie napsal:

    „Had prostě tahá za šňůrky podle svého, ne našeho gusta“- Ano, ale jen proto, že mu to dovolujeme. „Podřiďte se Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“
    Nemůže žít spravedlnost a právo samostatně oddělené od nás bez našeho přičinění a být spravedlivý znamená spravedlivě jednat, a ne odsuzovat bližní za nespravedlivé jednání. Vykonává-li věřící vlastní spravedlnost pomstychtivým způsobem, tak se v rukou zlého stává stejně ničemným, nebo ještě ničemnějším, jako zlo, proti kterému bojuje stejným, anebo ještě větším zlem.
    „Z úseček našich životů Bůh jednou protáhne polopřímku, ne pro náš výkon, ale pro naši důvěru “ Je to tak, nejsme všichni stejní, nejsme stejně šikovní ani stejně chytří, nemáme všichni stejnou kondici, někdo je silnější, někdo je slabší, někdo ctižádostivý hodně, někdo vůbec a od těchto různých našich schopností se odvíjí výkony jak spravedlivých tak i hříšných, nezávisle na spáse.
    A Boží milost je v tom, že Ježíš nepřišel hříšníky zahubit, ale zachránit. Proto když mu zlořečili, nezlořečil, trpěl a nehrozil, odevzdával tomu, který spravedlivě soudí. A neodevzdával hříšníky plný nenávisti a touhy po pomstě, ale s láskou v srdci, s touhou po jejich spáse prosil: „Otče, odpusť jim.“
    Za všechny hříšníky byla vykonána výkupná oběť a spravedlivé teď je, že Bůh nechává žít dobré i zlé vedle sebe. Bůh dává bez výjimky každému člověku až do posledního dne šanci litovat zlých myšlenek, slov i skutků, zříci se jich a napravit se. Všichni mají šanci, i ti největší zločinci a darebáci. Spravedlivému tím dává možnost ukázat věrnost a trpělivost. A zatvrzelému, dává čas pochopit, uvěřit, obrátit se, a učinit pokání, tedy změnit své myšlení a napravit se.
    Andělé s „míhajícím se plamenným mečem“, střeží cestu do života věčného. A není na tom nic divného, že do Božího odpočinutí „nevstoupí nic nesvatého, ani ten, kdo se rouhá a lže. (Zjevení Janovo 21:27)

    • Leo K napsal:

      Jako vzorný ateista musím potvrdit, že příběh s Urijášem se v dějinách odehrál bezpočtukrát. Samozřejmě osoby nemusely souhlasit, nemusel tam být David, Urijáš či jeho sličná Bát šeba. Je to jeden z příběhů, které budovali naše morální hodnoty. Právě proto si ho ale dovedu představit i bez personifikovaného pokušení (kterému se tady říká Had) a právě tak i bez personifikovaného nejvyššího soudce (kterému se tady říká Bůh). Ten příběh platí. V naší civilizaci, která vyrostla na křesťansko židovské tradici byl ten příběh snad tisíckrát ověřen. Ale nikde z něho nevyplývá potřeba té vyšší inteligence, protože se obejde i bez ní.

      • Antonie napsal:

        Že jako ateista si ten příběh umíš představit i obejít se bez vyšší inteligence je pochopitelné, uměl bys to ale i obráceně? Já ano, jako věřící na každý příběh a každou situaci umím nahlédnout ateistickým okem, protože velkou část života jsem prožila jako nevěřící 🙂

        • Leo K napsal:

          Samozřejmě, že to dokážu pochopit a také respektovat, že řada mých bližních se o tuto (pro mě zbytnou) víru opírá. Jenom jsem chtěl demonstrovat, že žádná hodnota (ani ta naděje, kterou mi níže upírá Rošádek) mi neschází. Prostě celý ten děj včetně očekávání (co jiného naděje je?) je plnohodnotný i bez toho virtuálního absolutna. Ale, aby mi bylo správně rozuměno – já ty, co Věří neodsuzuji, oni si v té Víře našli směrníky, které je vedou životem. I to je řešení.

  8. Mirka napsal:

    Milá Antonie, tentokrát se vám to psaní opravdu povedlo.

  9. Leo K napsal:

    Jako vzorný ateista musím říct, že příběh s Urijášem se v dějinách tisíckrát opakoval i když postavami nebyl král, legionář či králův syn. Dovedu ten příběh brát vážně a nepochybovat o morálních pravidlech, která ten příběh buduje. Ale dovedu si ho klidně představit i bez personifikovaného pokušení (jménem Had) a bez vrchního soudce (jménem Hospodin). Jakkoliv je ten příběh potřebný, tak se obejde i bez vměšování jakékoliv Vyšší Inteligence.

    • Rošádek napsal:

      Samozřejmě. V ateistickém paradigmatu ovšem Davidův syn prostě zemřel, bez jakékoliv souvislosti s Davidovým zločinem. Dětská úmrtnost byla stejně vždycky až poměrně donedávna dost vysoká.
      Nepřítomnost Boha je ovšem nepřítomností naděje.

  10. Leo K napsal:

    Teď jsem napsal příspěvek – a on nikde. Co se to děje?

  11. Leo K napsal:

    Moc se omlouvám, že takhle zaneřáďuji diskusi, ale ty příspěvky se mi neobjevily – ještě jednou Vlku a uživalé – prosím promiňte.

  12. Občan napsal:

    Charles Felix Marie Texier toho moc v případě Chattušaše vykopávat nemusel, protože rozvaliny města ležely na povrchu a v řídce osídlené kopcovité travnaté oblasti prostě a jednoduše po mnoho staletí nikoho nezajímaly (naštěstí).

    Chetitská říše byla ve své době (1900 – 700 př.n.l.) spolu s Egyptem nejmocnější říší Středního a Blízkého východu. S tím, že by o ní někdo někdy psal jako o bezvýznamné nebo pochyboval o její autenticitě, jsem se ještě nesetkal. A o novověkou slávu Chetitů se postaral především Bedřich Hrozný, který rozluštil obě jejich písma (Chetité používali klínové i hieroglyfické písmo), přeložil mraky písemností a položil základy samostatného vědeckého oboru (chetitologie).

    No, a co se týče pověsti o Uriášovi, tak Chetité se prošli po Syropalestině volným krokem tam a zpátky a protože se nesetkali s významnějším odporem, zahrnuli ji do své říše na pěkných pár set let. Pokud by si některý z místních náčelníků dovolil vyskakovat na chetitského důstojníka nebo správního úředníka, velice rychle by donáčelníkoval a byl by moc rád, kdyby i s celou svou vesnicí „jenom“ skončil v otroctví.

Komentáře nejsou povoleny.