Bohumil HRABAL- kytička k narozeninám..

napsala paní Miluška

„Ten svět je k zešílení krásnej,  ne  že by byl, ale já ho     

                                                                                   tak vidím“   

Tento slogan umístil Bohumil Hrabal na úmrtní oznámení svého strýce Pepina a tím vystihl naprosto skvěle podstatu pábení.

Dnešního dne si můžeme připomenout 99 let od narození spisovatele, který patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům druhé poloviny dvacátého století.

Právě teď, kdy jsem znovu  a už pokolikáté   „objevila“ Bohumila Hrabala, uvědomuji si jeho zvláštní způsob  zobrazení člověka  – s perličkou na dně duše.  Jeho knihu mohu otevřít kdykoliv a na jakékoliv stránce a vždycky mě zaujme svojí zvláštní poetikou.

Vím, mnozí se nad  některými výrazy, které používá, pohoršují. Jiní je berou  tak,  jak k životu patří.  Hrabal především píše z prostředí, kde se mluví „jak zobák narostl“. Námětem mu byly vzpomínky na dětství prožité v pivovaře v Nymburce,  v městečku, kde se zastavil čas. Pak také v hutích na Kladně, kde pracoval. Sám vyprávěl, že měl sedm řemesel. A všude byl pozorovatelem života  a jak sám říkal, jeho zapisovatelem.

….“chvilku jsem byl výpravčí a potom přišel konec války, a tak jsem to skončil taky a dělal jsem pojišťováka, potom jsem nabízel šílený galanterní a hračkářský zboží a s dalším společenským převratem v roce čtyřicet osm, jsem musel likvidovat firmu, kterou jsem zastupoval a šel jsem na Kladno. Tam to bylo nejhezčí, že když se utrhnul a rozsypal sázecí jeřáb, a jak letělo jedno z těch kol, tak mě vzalo přes hlavu. Měl jsem sešitou hlavu a po osmi měsících, když jsem se vrátil do práce, tak se ten samej jeřáb zase utrhnul a mistr Rendla povídá: Hele, Hrabal seber si to a di vodsaď, nebo nás tady doflákáš všecky! Tak jsem šel holt balit starej papír, protože to bylo romantický dobrodružství a vždycky jsem tam byl s takovýma příjemnýma opilcema, kteří tím, že chlastali, tak byli daleko chytřejší než jsem já. Od tý doby, co jsem měl ten úraz tak se mně líp psalo….

A tak se čtenářská obec dělí na ty, kteří jej milují a na ty, kterým Hrabal zrovna „nesedí“. Někteří čtenáři totiž necítí tuto jeho originalitu a poezii a považují ji za nevhodnou.

Myslím, že do té první skupiny patří také ti, co rádi  čtou i Jaroslava Haška, Karla Poláčka, či  milují humor Voskovce  a Wericha.  Zkrátka autory, kteří používají ve své tvorbě nadsázku, svérázný humor a především poezii.

Sami čtenáři Hrabalovi psávali  svoje názory a on tyto výkřiky nadšení, ale i nevole uvedl ve své  knize „Morytáty a legendy“.

 

Uvedu pár příkladů z této knihy:

            *To se duše skutečně napila průzračné nezkalené vody. Jásal jsem při čtení. Již dávno mi nebylo u srdce tak dobře. Viďte, člověk je přeci v jádru dobrý a takové dílko jako Pábitelé, právě rozezvučí ty nejlepší struny, z nichž je utkán nejideálnější nástroj – lidská duše.

A dále zase:

            *Ty prase sprosté, kterého dnes všichni vynášejí do nebe, kdy přestaneš otravovat lidské duše svými nechutnými perverznostmi? Kolik jste prochlastali se svými „kritiky“ a recenzenty v hotelech, že tě tak vychvalují.

           

            *Pane Hrabale, vy jste mi dneska vrátil tou vaší knížečkou náladu, v jejíž existenci jsem už dávno přestal věřit, vy jste mě probudil z mé ospalé, otupělé rezignace. Kápnul jste do mě nějakou očistnou tinkturu, elixír.

            *Podle některých recenzí a kritik je prý tento sviňák Hrabal pokračovatel Nerudy a jiných našich klasiků!!!! Hrůza!!! Ten si nesmí vedle Nerudy ani stoupnout. Hašek v celém svém Švejkovi na několika stech stránkách nemá tolik prasečin jako tenhle sexuálně patologický zjev.

A ještě jeden citát:

    * Jestli je v nás Češích nějaká zvlášť sympatická vlastnost, která nás činí jedinečnými, prostě stoprocentně a nenapodobitelně českými, pane Hrabal, pak je to právě „pábitelství“ a „Pábitelnost“, jako schopnost být lidsky upovídanej, zapříst sebe i ostatní do pletiva roztodivných a hezkých slov a skutků.

Bylo by o čem psát. 0 jeho přátelství s režisérem Jiřím Menzlem, o filmové tvorbě, která zpopularizovala jeho díla, především filmy  Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Obsluhoval jsem anglického krále, Slavnosti sněženek a další.

O jeho vztahu k umění, přátelství s Vladimírem Boudníkem,  o jeho znalostech filozofie.  Zajímavá je jeho cesta do „Spokojených států “, kam byl pozván přednášet na universitu ve Stanfordu . O  jeho přátelství s Dubenkou, bohemistkou April Gifford, s níž se seznámil  v hostinci U tygra. Také s Arnoštem Lustigem  si užíval mnohá „poetická odpoledne“.

Hodiny a hodiny by se dalo vyprávět o  jeho životě. Také o Kersku, kam jezdil krmit svoje kočičky,  i když už ho bolel „celý člověk“ a býval mrzutý. Příští rok oslavíme 100 let od narození spisovatele Hrabala  a věřím, že se bude hodně vzpomínat.

Knihy Bohumila Hrabala jsou překládány, dá se říci, po celém světě . Znají je dokonce i v zemích s odlišnou kulturou jako v Japonsku a ve Vietnamu. Bohumil Hrabal je velmi oblíbený v Polsku a Maďarsku, hodně je překládán v Itálii a ve Španělsku.

Každý rok v květnu se scházejí ti, kteří mají tohoto spisovatele rádi v Kersku, v příjemném

prostředí lesního areálu pod korunami borovic.  Je možné se zde projít po místech, která měl Bohumil Hrabal rád a o kterých psal. Zastavit se u jeho chaty,  uvidět  menhir, dvě krásné borovice se jmény Krásná Pepina a Švarná Tonka (jejichž větve  se proplétají a vytvářejí dojem gotického chrámového okna). Projdete se po cestě, zvané Nymburačka, která je jediná šikmá cesta, neboť v kerském polesí jsou cesty a pozemky rozděleny geometricky, prý  podobně jako ulice v New Yorku. V provozu je restaurace Hájenka, kde si můžete objednat kančí se šípkovou omáčkou i se zelím. V ten přijíždějí herci, kteří hráli v jeho filmech a jeho pamětníci. Nymburský pivovar doveze Postřižinské pivo, hraje příjemná hudba.

Možná jsem vás naladila a přijedete se na Hrabalovo Kersko  podívat a hlavně zavzpomínat na velkého spisovatele.