Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 1. část DOPLNĚNO!!!


napsala  Majka

 Úvodem.

Před desítkami let bylo mým velkým zájmem divadlo. Nejenže jsem ho sama zkoušela hrát, ale také jsem o něm přečetla všechno, co se mi dostalo do ruky. Jednou jsem v antikvariátě našla malou knížečku, která se jmenovala „Z deníku herečky“. Nahlédla jsem do ní a trochu mě zklamalo, že se tam nepíše o boji uměleckém, ale mnohem více o boji existenčním. Ale koupila jsem si ji a přečetla.

Jednalo se o překlad části německé knihy vydané na začátku 20.století. Jak píše český překladatel, jehož jméno nebylo nikde uvedeno, dílo vzbudilo v Německu značný rozruch a dočkalo se mnoha vydání, protože velmi otevřeně líčilo divadelní poměry a zejména důsledky skutečnosti, že herečky byly povinny si na své náklady pořizovat toalety, přičemž jejich gáže tomu nijak neodpovídaly. Český překladatel vybral z knihy pasáže, které se týkaly tohoto problému a v doslovu se stručně zmínil o událostech, které předcházely a které následovaly.

Nedávno mě napadlo, že by bylo zajímavé si přečíst knihu celou a začala jsem po ní pátrat na internetu. Netrvalo dlouho, a nalezla jsem. Kniha se už stala právně volným kulturním dědictvím, byla digitalizována  a je možné si ji stáhnout. Ale pouze v němčině a vytištěnou švabachem. Ani to není nepřekonatelnou překážkou, když máme k dispozici OCR program, Google překladač a příručku německé gramatiky.

Využila jsem těchto vymožeností a pustila se do luštění. Google překladač podle očekávání produkoval různé zajímavé věty, z nichž se mi nejvíce líbilo „Cítila jsem smutek i prdel současně“ nebo „Bylo mi líto mé vagíny“, ale smysl se pochopit dal, takže už vím, jak hereččin příběh začal a skončil. Dokonce zůstala zachována plastičnost a dramatičnost některých situací.

Herečka, která vydala svůj deník, se mi jevila jako silná, statečná osobnost, která si zaslouží, aby její příběh nebyl úplně zapomenut.

Proto zkouším její knihu a pomocí Google převyprávět? Přeložit? Mohu tomu říkat překlad, když jsem se nikdy neučila německy? Doufám, že se mi podaří vytvořit něco, co půjde číst.

Pasáže z oné knížečky, která mě k této práci přivedla, jsou odlišeny kurzívou. Ponechávám v nich původní pravopis.

Některé autorčiny názory dnes budí trochu rozpaky, ale nechávám je tak, jak jsou. Je to dokument doby.

Ti, kteří digitalizovali knihu, měli asi k dispozici vadný výtisk, protože některé stránky chyběly a jiné byly dvakrát.  S tím nemohu nic udělat, pouze na vynechané listy upozornit.

Když jsem hereččin deník dočetla, zjistila jsem, že mě závěr neuspokojuje. Takhle ten příběh nemůže skončit! Vypadá to, že budeme mít pokračování – pokud najdu čas a sílu je napsat.

Zatím dávám slovo Heleně Scharfensteinová.

Majka

Květen 2013

Předmluva

V květnu tohoto roku se konaly ve Vídni a ve Frankfurtě nad Mohanem dvě schůze, jež svolaly divadelní umělkyně těchto měst a jež se zabývaly sociální bídou a hospodářskou nouzí žen, zaměstnaných u divadla.

Průběh těchto schůzí, o nichž jsem se dověděla z novin, vzbudil ve mně přání, účastniti se rovněž zápasu svých kolegyň  o společenské uplatnění a dostatečnou obživu. Neboť jsem si pravila, že řeči moudrých, citlivých a zkušených divadelních umělkyň, pronesené ve Vídni a ve Frankfurtu, ať líčily věci sebe pravdivěji, přece vyzní bez žádoucího výsledku u vlád, parlamentů a obecenstva, protože dámy mluvily příliš neosobně.

„Musíte vyprávěti lidem samy o sobě,“ pravila jsem si za četby časopiseckých zpráv. „Co jste samy zažily a vytrpěly, musíte na ně vzkřiknout. Vaše neosobní, všeobecné líčení považují lidé za fantasie a přemrštěnosti. „

Vím, není možno vyprávěti své zážitky ve veřejných schůzích. V této prudérní, nespravedlivé společnosti nesmí žádná z nás, pokud potřebuje ještě blahovůle obecenstva, přiznati se k tomu, co dělala, co musila dělat, chtěla-li proniknout, chtěla-li si opatřit svou hereckou výzbroj, nechtěla-li hladověti, jinak by byla ihned dána do klatby.

Já však mohu mluviti sama o sobě, neboť jsem odešla ze světa kulis. A zapisovala jsem si – čehož jiné opomněly – za léta své divadelní kariéry svědomitě a pořádně všechno, co jsem činila a zakusila, nezapisovala jsem marnivě rolí, jež jsem hrála, a úspěchů, jež jsem dosáhla, nýbrž zaznamenávala jsem úspěchy a porážky v tvrdém existenčním boji, jímž jsem musela projíti.

Ale ani já nesmím podepsat těchto vyznání svým jménem. Neboť nechci být pro své dítě vyloučena z úcty své společnosti, jejíhož styku a jejíž účasti – jako každý člověk své společnosti – nutně potřebuji k sociálnímu blahobytu svému a svého domu.

O obsahu svého deníku chci zde říci několik slov: líčení a záznamy poměrů, událostí a zkušeností ponechala jsem tak, jak jsem je kdysi napsala. Naproti tomu jsem změnila, když jsem přikročila k vydání, až k nepoznání jména všech míst, divadel, lidí, kteří se v knize vyškytají, škrtla jsem všechny popisy osob, podle nichž by snad bylo lze poznati některé lidi, a posunula jsem dokonce nazad všechny časové údaje. Neboť vydání deníku nesmělo být pojato jako akt odplaty, jako odhalení lidí a divadel, mělo-li mým kolegyním prospěti. Mým cílem mělo být, nezahaleným vyznáním velmi pravdivých útrap, muk a zklamání, jež musí divadelní umělkyně zažíti – pravím: musí! – jež jsem já zakusila na vlastním těle, popsati poměry, škody a zla, jež jsou takřka všeobecnou vlastností německého divadelnictví, a poskytnouti tak kolegyním, jež vedou zápas, nové zbraně k ostatní jejich výzbroji.

Můj pseudonym jest neproniknutelný. Přes to však a ačkoli stojím za neproniknutelnou oponou jest mi v tuto chvíli, kdy dávám z ruky tyto zápisky – jako bych byla vystavena nahá a veřejném tržišti. Nicméně, aby byla vykřiknuta do světa naše bída, staniž se tak!

 

Dne 12.srpna 1911

Helena Scharfensteinová

24. září 1896

„Nehodí se, aby si mladí nezralí lidé psali deník,“  řekl před třemi lety můj otec. Bylo to krátce po mé konfirmaci. Tehdy mi jedna přítelkyně darovala knihu v zelených deskách se zlatým nápisem  „Deník“. I pokládala jsem za svou veledůležitou povinnost zapisovat kdejaký nesmysl o sobě a o malém světě kolem sebe. Jednoho dne otec tuto knihu našel. Pořádně se mi vysmál, potom vzal nůžky na papír, čistě vystřihl popsané listy, hodil je do kamen, zbytek mi vrátil a přidal moudrou radu:

„Zapisuj si matematické vzorce a přírodovědná pozorování. S psaním deníku počkej, až dokážeš objektivně posuzovat svět a události a svůj úsudek o světě a o sobě jasně formulovat.“

Nevím, jestli jsem si do té knihy zapisovala matematické vzorce a kde vůbec skončila;  jisté je, že jsem deník psát přestala.

Uplynuly pouhé tři roky, a dnes opět sedím nad knihou v prosté plátěné vazbě  a chystám se psát  deník. Ne proto, že bych od té doby dozrála a že bych o světě dokázala říci něco smysluplného, ne, ale  protože chci dozrát! Pochopila jsem za ta léta, že se otec mýlil,  nejenom zralí lidé píší deník,  ale také ti, kteří chtějí poctivě a odpovědně zkoumat sami sebe, protože chtějí najít pravdu o sobě, kontrolovat a posuzovat své myšlení, cítění a jednání.

A tak chci, aby deník byl mým nelítostným zrcadlem, v němž se zobrazí mé nejtajnější myšlenky, má nejhlubší přání, mé nejskrytější touhy, můj smutek a mé obavy, ale také chci zaznamenat své záliby a své chyby, abych posoudila, zda jsou pravdivé nebo falešné, odůvodněné nebo hloupé, dovolené nebo zakázané. Chci svěřit deníku všechno, co nemohu svěřit nikomu, a co nechci skrývat ve své duši.

A musím začít tím, že si budu stěžovat, stěžovat a protestovat:  protože jsem musela vstát od prostřeného stolu a začít žebrat o radosti života. A stalo se to během jednoho krátkého roku. Ne! Bylo to ještě kratší! Takřka ze dne na den se změnil náš život, můj, mé matky a sestry Anny. Tu změnu způsobila otcova smrt.-

Prožila jsem mládí příjemně, blahobytně a spořádaně ve velké farní obci, kde můj otec sloužil jako duchovní. Jasné dny bez zármutku. Naše práce byla lehká a radostná, čas byl naplněný tichou uměřenou radostí ze života. Na cestu, po níž jsem vykročila do života, neustále svítilo slunce. Měla jsem jen jednu milou povinnost : splnit úkoly, kterou nám otec sám ukládal.

A jak ráda jsem je dělala! Jak bylo snadné se učit, když učitel vyučoval s láskou, trpělivostí a nadšením, učitel, který byl sám studentem. Znalosti přírodních věd, kterými ho vybavilo pro život gymnázium a studium teologie, byly příliš malé, než aby uspokojily jeho žhavou touhu po poznání, a také si dobře uvědomoval, že  tradiční náboženství a dogmata víry odporují zákonům přírody.

A z tohoto zjištění  se vyvinul  hluboký, tichý, mírný klid jeho duše, nové a nové potěšení ze zázraků přírody, aktivní láska k churavým, bojujícím, strádajícím členům jeho společenství, velký soucit s lidstvem, které bloudí v dokonalém světě s nedokonalými dušemi. A tak vychovával i nás. Společně jsme se těšili z krásné přírody, vychutnávali  čisté radostí života, projevovali lásku k bližnímu. Měli jsme být šťastní a vděční, milovat a respektovat lidi, a pokud je potřeba, prokazovat dobro, pomoci, uklidnit a poradit.

Otec nás naučil pomáhat chudším sousedům. Tehdy, když byl mezi námi, jsme k tomu měli podmínky, prostředky a  možnosti. Nikdy ho asi nenapadlo, že by se jeho dcery mohly dostat do situace, kdy budou samy potřebovat pomoc a podporu. Byl zdravý a silný, všichni jeho předkové zemřeli stářím, žil klidně, spořádaně a rozumně a až na dětské nemoci nikdy nestonal. Měl tedy všechny předpoklady, že se dožije stáří a jistě byl přesvědčen, že jednou bude křtít své vnuky.

Nebyly jsme připraveny na to, že si budeme muset vydělávat na svůj vezdejší chléb, nepočítaly jsme se s tím, že by se naše situace mohla změnit, o útrapách života jsme věděly jenom z vyprávění a považovaly jsme je za něco, co se nás netýká. Zdálo se, že budeme následovat osud naší matky, kterou si na faře, kde vyrostla, vzal otcův kaplan, můj otec. Možná, že to čeká jednu z nás nebo obě, protože kaplani se mění po několika letech, a možná, že já nebo Anna budeme mít stejné štěstí jako matka, vikář by se mohl jednoho dne stát pastorem v rodné vsi své ženy a ta by se po několika letech života v jiné obci vrátila do otcovského domu. Nebo by si jednu  či druhou mohl požádat o ruku syn nějakého továrníka. Proč ne, byly jsme dobře vychované dívky a náš otec byl prvním mužem obce. Tak si asi představoval naši budoucnost, na špatný obrat v našem životě jistě nemyslel. Nezlobím se na něj, kdyby nás připravoval na těžké časy, nebylo by naše dětství tak slunné a za šťastné dětství mu budu děkovat celý život. Žádná protivenství mi ho nemohou vymazat z paměti.

Nicméně brzy, příliš brzy přitáhly temné mraky.  Již více než rok není otec s námi a  tím skončily i naše bezstarostné šťastné dny. Pryč jsou také naučné výlety přes lesy a pole, tiché hodiny usilovné práce v otcově studovně, matematické úkoly, fyzikální a chemické experimenty, historická a zeměpisná cvičení pod jeho vedením, pryč jsou důvěrné večery, kdy jsme společně četli  a kdy mi vysvětloval  hodnotná díla světové literatury, pryč je radost z učení a ze studia. Sice se teď učím přírodní vědy, cizí řeči a jiné pěkné věci, protože potom, co jsme se přestěhovali sem do velkého města, jsem na radu svého strýčka vrchního pastora vstoupila do učitelského semináře, ale dělám to jen z povinnosti, abych se stala učitelkou a těmi  krásnými učenostmi  si později vydělala na chleba a  obhájila skromnou  existenci. Nikdo mě nevede k radosti z učení a lásce ke knihám.

Jak rychle se může život od základu změnit, jak rychle spadne závora před nadějemi, záměry, plány, jak náhle  slabý, křehký lidský osud odbočí na jinou trať! V pátek odpoledne otec byl otec nachlazený, bledý a měl rýmu, protože zmokl, o osm dní později ležel na hřbitově. „Zánět středního ucha, ze kterého se vyvinula meningitida,“  řekl doktor. Ale co záleží na diagnóze! Přišla smrt a my jsme se neptaly se jakou cestou, a v prvních týdnech po pohřbu jsme ani neměly čas ptáti se proč. To přišlo až později. Zpočátku bylo pořád co dělat, organizovat, uvažovat, připravovat stěhování. Splnily jsme všechny úkoly napůl automaticky, jako bychom nechápaly velikou změnu, že už se o nás nepostará otec, ale že musíme vzít zodpovědnost na svá bedra. Později jsme si uvědomily své nové postavení, jednu věc ale nechápu dodnes : jak se mohla ze světa ztratit ta si velká láska, kterou k nám otec cítil. Ani to největší a nejušlechtilejší, co člověk cítí a dokáže, láska, není nesmrtelná. Ubohé, politováníhodné lidstvo !

Je tak neradostné o tom znovu a znovu přemýšlet, a je to úplně k ničemu.

Pak přišel den, kdy jsme opouštěly dům a dvůr a všechny lidi, kteří nás měli rádi a my jsme měly rády je. Dost, dost! Konec vzpomínání. Všechno je pryč. Žijeme docela snesitelně ve velkém městě mezi cizími lidmi, a na život ve vysokých kamenných krabicích jsme si zvykly. A jinak? Dokonce i na školometské vyučování v semináři jsem si zvykla. Už je po všem! Po Velikonocích dělám závěrečné zkoušky a pak budu volná. Koneckonců, miliony lidí jsou na tom hůř než my. Máme světlý a příjemný byt. Protože máme hodně nábytku a nechtěly jsme z krásných památečních kusů nic prodat, najaly jsme si velký šestipokojový byt. Ale musely jsme několik pokojů pronajmout, jinak bychom nezaplatily nájem. Nejprve jsme se děsily myšlenky, že do našeho domova pustíme cizího člověka, ale muselo to být a s podnájemníkem jsme měly štěstí. Doktor Götz, šéfredaktor  „Tageblattu“,  největších místních novin, je příjemný člověk, kterého si nemusíme příliš všímat. Pronajal si tři pokoje, jeden pro svou velkou  knihovnu, obytný pokoj a ložnici, a platí nám sedmdesát marek měsíčně, skoro tři čtvrtiny celkového nájmu. To zbavilo matku velké starosti. Máme dva velké a jeden malý pokoj a prostorný a světlý pokoj pro služku, který jsme nechaly pěkně vytapetovat a potom jsem si zabrala jako ložnici. Matka a Anna spí spolu, služebnou nemáme, jen posluhovačku na hodinu denně, která dělá hrubé práce, ostatní dělá matka a Anna a já jim pomáhám, když mi seminář nechá trochu času. Och, ten prokletý seminář! Ráno v osm hodin mě očekává. Takže do postele! Ještě uvedu důvod, proč jsem začala psát deník právě dnes. Jsem rozčílená až do morku kostí, perou se ve mně všechny dobré a zlé impulsy, připomněla jsem si znovu otcovu smrt a že jsme ubožáci, kteří nemohou žít podle svých představ, kteří se musí podřídit okolnostem a záměrům jiných lidí: moje sestra Anna se má zasnoubit s bratrancem Johannesem a myslím, že ho nemiluje.-

 

Vlkův  dodatek:

Majka  odvedla  skutečně  gigantickou práci. A proto  teď  mnoho a mnoho  týdnů, pravidelně  v jeden  a týž  den  bude  zveřejňován  vždy jeden  další  díl  vyprávění na pokračování.

Věřím,  že  se  vám to  bude líbit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 1. část DOPLNĚNO!!!

  1. strejda napsal:

    Začalo to zajímavě dvěma úvody. Teď nezbývá než čekat jak se příběh vyvine a co přinese. Těším se.

  2. Ruda51 napsal:

    Vypadá to velmi zajímavě, uvidíme, bude divadlo o něco lepší nebo horší než špinavá politika? Na Kose jsem také zvědavý na ohlasy k tomuto tématu našich „poloprofesionálních politiků“.

  3. Hudec napsal:

    Dobré. A díky. Jakékoliv hodnocení zatím předčasné kromě vyslovení obdivu k Majce.

  4. Miluše napsal:

    Obdivuji, jak jste dokázala to dílo zpracovat a přeložit do češtiny a ještě v jazyce doby, ve které se příběh odehrává. Těším se na další vyprávění, Dávám *****.

  5. rybářka napsal:

    Zdá se, dle překladu úvodu knihy, že vznikne počteníčko, čtenáři Kosy velmi očekávané týden, co týden. Občas se stane, že překlad svou kvalitou předstihne originál. A ten úvod, ten je tedy slibný.

  6. Karel III napsal:

    Asociace k přečtenému – z Velkého testamentu (notně frekventovaná citace)

    Nuzota z lidí lotry činí
    a vlky z lesů žene hlad

    Kdo by měl přání i trpělivost přečíst více znovu nebo i úplně po novu, blíže třeba zde
    http://cs.wikisource.org/wiki/Z%C3%A1v%C4%9B%C5%A5_(Villon)

    Paní Majko, i u mě sklízíte obdiv již při předmluvě. Vyjádřil bych to bez zbytečných slov hvězdnou myriádou, leč to je možné, zdá se, po registraci vlastního blogu na který věru nemám ani pokdy ani pomyšlení.
    You’re like a million stars not enough only say „I like you“ (když už jsme proběhli kolem překladů z němčiny a francouzštiny, že, tak jeden cizojazyčný originál českého rodáka 🙂

    • Dasha napsal:

      Vazeny pane Karle III
      s potesenim jsem si precetla Villonovy balady na odkazu, ktery jste zde vlozil. Zda se, ze jste znalec a tak se na vas obracim s prosbou.
      Uz hezkych par let zpatky, v dobe studii, jsem narazila ve Villonove sbirce na jednu z jeho balad, ktera mi ucarovala, a dokonce jsem ji kdysi umela nazpamet. Ovsem clovek zapomina a kdyz jsem nedavno urputne lovila z pameti pozapomenuty text, vybavilo se mi jen par versu. Vzhledem k tomu, ze trvale pobyvam v zahranici, jsou moje moznosti, jak se dobrat k cele basni, vcelku omezene a internet mi na tech nekolik versiku, ktere mi v pameti utkvely nevyhledava zadne relevatni odkazy.
      Bohuzel si nez pamatuju ani nazev, jen tech par versiku:

      Kdyz kruta zima I prirodu zmaha
      pojdme se trochu zahrat moje draha
      Nikoli u krbu, kde ohen ztich
      lec dovadenim v hratkach milostnych.

      Na mekke luzko spolu usedneme
      chci vase rty, vy zas vezmete me
      Dlanemi svymi……
      a na matku ted malo myslete
      …..
      No a dal si to uz nepamatuju….

      Mozna tuto baladu znate a budete me moci nasmerovat na zdroj, kde budu schopna cely text najit…?

      • Karel III napsal:

        Milá paní Dasho
        Rád bych pro Vás našel nikoli jedinou báseň, to je tedy přání. Skutečnost je ovšem taková, že Váš citát mi spíše připomíná Františka Gellnera. Tedy netvrdím, že to je Gellnerův text. Informace, přesněji řečeno, dojem, že pokud Villon, tak to asi nebude překlad Jarmily Loukotkové, je potom ještě méně než jehla v senech… Potom znám už opravdu jen malinko Fischerovy překlady.
        Než budit zdání znalce, raději bych při této příležitosti vyjádřil přání vrátit se, vracet se více k četbě poezie, tím si zvýšit šanci Vámi citovaný text potkat a dát Vám vědět 🙂

      • jvf napsal:

        To mně na Villona nepřipadá formou ani obsahem. Spíš bych tipoval Verlaina nebo někoho z té doby.

  7. Dasha napsal:

    Majko,
    sklanim se pred vasi odvahou se do celeho prekladu pustit a houzevnatosti a tesim se na pokracovani. Pet hvezdicek!

  8. milo napsal:

    Když dovolíte, to, že jsou zhruba dvě desítky herců dlouhodobě mediálními celebritami, neznamená ještě, že se zásadně zlepšily existenční podmínky všech. U některých se dokonce zhoršily a to o dost výrazně (dětští herci). Existencialita situace herců je stále o přežití. Nejedná se pravda, už tolik o jídlo a střechu nad hlavou, ale o kvalitu materiálních podmínek a o to jak dopadne očekávání úspěchu. Kouzlo toho povolání je v tom, že oslabuje existenční stress dokud mají naději, že ta očekávání vyjdou. Pak už je to většiniou jen vír běsů – když to nevychází. Kdybybychom měli měřit o jaké rozpětí respektu jde, pak si uvědomme že na horní mediální příčce jsou herci komunikovaní jako „strážci zajímavé zkušenosti a moudrosti“ a tam dole, tam, kde už není nic, by bylo vhodné někam napsat jednu myšlenku, kterou kdysi, tuším, řekl či napsal Feldek ….běda, národu, která herce vydává za filiosofy. A šlo by dodat, běda hercům, kteří doufají, že se v takové roli někdy octnou.

    Jinak, dovoluji si blahopřát paníD. – jen hluboký zájem je schopen takového výkonu. Budu rád číst.

Komentáře nejsou povoleny.