Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 10. část


přeložila  Majka

24.března

Přichází jaro. Dny jsou světlé a slunné a já se musím nutit, abych tomu věnovala pozornost. V minulých letech to bylo jinak. V květinářství nabízejí sněženky a fialky a já nemám ani jeden svazeček na stole. Je mi to jedno. Jarní květiny zvadnou a rozkvetou růže a tak uběhne další rok, jeden jako druhý. Moje přemítání o nuceném celibátu doktora Götze a mém vztahu k němu musí skončit. Což neznamená nic jiného nežli rezignaci a to není v souladu s mou povahou.

Ujasnila jsem si aspoň to, že jsem nikdy vážně nemyslela na to, že bych byla jeho ženou. Mám ho ráda jako milovaného bratra, jako velmi blízkého přítele. To, že jsem si tím nebyla jistá hned druhý den bylo způsobeno tím, že jsem cítila vřelý, hluboký soucit, když jsem se myslela, že je nešťastný. Tyto pocity jsem na chvíli pokládala za lásku. Dobře, že to tak není. Teď nemohu žádnou duševní bouři potřebovat. Prozatím jsem nespokojená, protože nevím, na čem jsem, a proto jsem lhostejná k jaru.

Ale život má pro mě také radosti. Včera večer hráli v městském divadle Fausta, první díl, a dáma, která hrála Markétku, byla vynikající. Byla jsem jako v nebi a současně jsem na herečku žárlila. Jak mě tragédie a její hra povznášela a ponižovala, mučila a působila mi radost! Proč nemám ráda tu umělkyni?? Může vychutnat všechny radosti a strasti, všechny ctnosti a viny světa, všeho se dopustit a vším projít, převtělovat se do jiného člověka: to je život! Všechna má přání a trýznivé touhy se probudily a křičely, lákaly, vyzývaly a nutily mě, abych následovala takový vzor. V noci jsem nemohla usnout a uvažovala a zvažovala a nadávala si zbabělců, protože mám strach se rozhodnout, a když bylo ráno, naklusala jsem poslušně do fabriky na vzdělání a snažila se pokud možno vysvětlit selektánkám hřích proti osmému přikázání.

(chybí stránka)

…školní inspektor, kterého jsem pokládala za svého zastánce. Houby! Stěžovala jsem si a chtěla znát důvody, které mluví proti mému jmenování. A co z něj vylezlo: Nejsem zralá! Ale Ruppert je!

Zeptala jsem se, v čem spočívá moje nezralost. Na to se velký znalec lidí zahalil v mlčení a usmíval se, jako by se o tom dalo říci hodně – nebo nic. Pravděpodobně to druhé. Tak jsem se rozčílila, že jsem řekla:

„Budu si stěžovat na ministerstvu vyučování!”

Načež mi pan školní inspektor posměšně doporučil:

„Radím vám pro vaše dobro, abyste vůči panu ministrovi nezvolila stejné chování a tón, jako vůči mně, až si půjdete stěžovat. On by vám jistě řekl, stejně jako já, že musíte být trochu klidnější, mírnější a ústupnější, než vám budeme moci dát definitivu.”

Ale já jsem se ho zeptala, jestli svoje rozhodnutí ještě nezmění, a on mi dal medovou odpověď:

„Počkejte, jen počkejte! Jste ještě mladá. Za půl roku se může hodně změnit, za předpokladu, že budete schopná se řídit pokyny svých nadřízených a vaše mimopracovní aktivity nebudou zavdávat podnět ke stížnostem.”

Tak v tom je háček. Moje návštěvy divadla a můj vztah s doktorem Götzem se nelíbí šosákům. Dobrý Bože, ti lidé by člověka svou nespravedlností dohnali k něčemu zakázanému. Nenechám ani jednoho! Zpronevěřila bych se sama sobě a podlehla zbabělosti, kdybych to udělala.A i když jsem byla za nedodržování příkazů urážena a ponižována před celým sborem, nezměním svoje návyky.

Ale nedovolím, aby se to opakovalo!

Matka vzala celou záležitost velice klidně. Řekla:

„Jmenování přijde později. Jsi ještě tak mladá a nic ti nechybí.”

Byla jsem velmi ráda, že je tak klidná a netrápí se a nerozčiluje.

Moje rozhodnutí je již pevné jako skála: nezůstanu učitelkou, pokud si moji nadřízení a kolegové nezvyknou na mé nevinné záliby. Vlastně jsem se rozhodla odpovědět na urážky tím, že odejdu, ale nebudu se ukvapovat. Je to závažný krok. Chci si jednou večer promyslet všechny důsledky svého rozhodnutí a potom: buď a nebo! I když vím, že tímto váháním se pouze sama před sebou dělám svědomitou, říkám si proč ne? Přemýšlením nikomu neublížím.

1.dubna, v poledne

Opatrně! Nevrhnout se slepě na nový cíl! Opatřit si všechny zbraně, které je možné získat tvrdou prací a za peníze. Všechnu pomoc a ochranu, kterou si mohu jakkoliv opatřit. A především se vyznat sama v sobě. Přemýšlela jsem několik týdnů, až jsem se po mnoha chybách dopracovala k výsledku. Věta, kterou jsem nedokázala napsat do této knihy, dokud jsem si nebyla jistá, jaké je mé přání a moje vůle, a dokud ji nedokážu jasně formulovat, tato věta zní:

„Chci být herečkou!”

Bylo toho tolik, co jsem musela zvážit, než rozhodnutí dozrálo. Především jsem si musela ujasnit, jaké motivy mě táhnou k nové profesi. Je to nechuť k učitelské profesi, zklamání z osobní a pedagogické nesvobody, kterou musím snášet, zlost na otravné nadřízené a úzkoprsost a nepřátelství učitelského sboru; jsou to sklony ke zdánlivě svobodnějšímu životu, touha po vnějším úspěchu, potlesku publika, vavřínových věncích, slávě, jedním slovem ješitnost, nebo je to čistá touha sloužit zapáleně a oddaně umění, básníkům být dychtivou, soucitnou, inteligentní tlumočnicí, pro diváky být nadšenou, inspirativní nositelkou věčné pravdy a krásy, a ve službě lehčím autorům být chytrým šprýmařem a veselým bavičem?

Dnes vím, že každý z těchto důvodů trochu platí, nejméně marnivost a touha po svobodném životě, nejvíce láska k umění.

A tak jsem se rozhodla, že budu herečkou, pokud – velmi důležitá podmínka, toto „pokud” – pokud mám talent. Ale to brzy zjistím a můj milý doktor Götz mi s tím pomůže. Trápí mě jenom tato otázka, všechno ostatní zvládnu: nespokojenost a

odpor mých příbuzných; odloučení od společenské vrstvy, ve které teď žiji; potíže a námaha s přípravou; zklamání, která mě jako všechny umělce čekají; oběti, které bude muset přinést moje tělo, srdce a duše; boj o každodenní chleba ve službách umění, kde je více hladových úst než plných talířů; závist a nepřátelství divadelních kolegů, kteří na mě budou útočit surověji a vychytraleji než lidé, které znám teď. Na některé z těchto balvanů na mé budoucí cestě narazím s naprostou jistotou, s ostatními se pravděpodobně setkám a proti všem armádám protivenství budu bojovat a bránit se sama na vlastní pěst. Ale já mám odvahu a sebedůvěru. A hlavní věc: jsem k boji vybavena lépe, než většina žen, které se věnují divadlu: jsem zralejší, důkladně vzdělaná, morálně silnější a mám více peněz a majetku, než ostatní nováčci u divadla.

Proto: Kupředu!

Dny váhání skončily a ve svém věku nemám času nazbyt.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 10. část

  1. Miluše napsal:

    Patří vám uznání, je to moc pěkně přeloženo,Veliký podíl na výsledku máte Vy, Majko. Díky.

Komentáře nejsou povoleny.