Jak si nepamatuji poslední Bicanův gól


Dneska  nepřicházím s původním  článkem.  Trošku se  za to  stydím. Nicméně  nemám moc  na  výběr a přetisknu  svůj  dva roky  starý   sloupek,  který  jsem  věnoval  Josefu  Bicanovi  u příležitosti  10. výročí  jeho  definitivního odchodu z  životních   hřišť  na  ty  věčná.  Neboť, pokud  se nemýlím, je  to  přesně  dnes   100 let  od jeho  narození.   To  nemohu na Kose pominout!  A  vím, že nic  lepšího bych stejně nenapsal. Nota bene  zejména  tehdy,  když  v  době , kdy  vy  tuhle  férii  čtete, já  stojím  na jednom letišti  a  čeká  na  letadlo,  které  mne  snad  za  tři  hodiny letu,  po více než týdnu,  dopraví z  Orientu  opět  do  české reality… článek byl původně  psán  pro  Brejle. net  Jana  Krůty, takže  původní  Brejlíci jej  už  četli.  Těm se omlouvám za opakování.

 

Když jsem se včera večer vracel ze služební cesty do statutárního městysu , připomenul mi Radiožurnál, že to je přesně 10 let co odešel, ve věku 88 let snad nejlepší fotbalový ostrostřelec všech dob světového fotbalu – Josef Bican. A já věděl, že dneska sloupek psát budu. A dnes čtu zprávu, že včera zemřela – přesně 10 let po svém slavném manželovi i jeho paní – Jarmila Bicanová…. Datum 12.12. prostě pro rodinu Bicanů představuje katastrofu. Takže jsem dnes ke klávesnici musel. A dodávám, že nerad. Původní námět sloupku jsem mohl zahodit.A vzniklo tohle.
Nebudu opakovat známé věci, že superkanonýr se narodil v rodině vídeňského Čecha, že fotbal mu byl vším. Že s ním začínal v malém vídeňském klubu Herta odkud si jej vytáhnul tehdejší evropský velkoklub Rapid Vídeň.

Do Čech že se dostal až oklikou přes jeho městského rivala Admiru. A že české úřady po jeho přesídlení do Prahy bohužel nedokázaly včas vyřídit Pepimu občanství , tak aby stihnul v dresu našeho národního týmu ještě mistrovství světa ve Francii. Kde jsme, po stříbrných medailích z Itálie, těžce pohořeli. Nechci psát ani o tom, že tenhle opravdu fenomenální střelec dal v české a rakouské lize dohromady neuvěřitelných 518 gólů v 341 zápasech…. To všechno lze poměrně snadno na internetu.
Chci psát o něčem jiném. O drobnostech, které jsem buď /ne/viděl na vlastní oči nebo o těch, které jsem slyšel z úst těch, co viděli na vlastní oči.
Mám li věřit statistikám, vstřelil Josef Bican svůj poslední ligový gól v sešívaném dresu v srpnu 1955 v Liberci proti tamnímu Slovanu. Na tom utkání jsem byl. Jako malý kluk. Spíš jako úplně mrňavý. Moji rodiče dva roky před tím museli opustit do 24 hodin svůj tehdejší domov a odstěhovat se kamsi k Podbořanům do polorozpadlé  chalupy. Jenže táta to během 3 dnů vyřešil úplně jinak a skončili jsme nakonec v Chrastavě. Kousek od Liberce. Tam, co onehdá  řádily ty povodně.

A táta, když nemohl na svou milovanou plzeňskou Viktorku, vlastně tehdy DSO Spartak ZVIL Plzeň, přenesl svou přízeň na liberecký Slovan…A bral mne pravidelně s sebou. Takže jsem byl i na tomhle zápase. Pamatuji si z něho dvě věci. – domácího brankáře a jeho čepici. Zejména tu. Klasickou bekovku. Měl jí proti slunci. A já tehdy obdivoval muže na lajně. Daleko více než borce v poli. Brankář byl můj hrdina! A pak tátovu větu – podívej, to je Pepi Bican!!! No,moc jsem se nedíval. Jen na toho golmana a tu bekovku.
Takže jsem sice u onoho historického flastru, kterým legenda završila svůj střelecký účet, byl, ale vzpomínky na něj nemám. To na takového Přádu z Dukly, neuvěřitelného fotbalového kouzelníka, by jedna ze zápasu Dukly proti Liberci byla, ale o tom možná jindy. Dnes je to o Bicanovi.
Takže teď ty vzpomínky nepřímé. Bicanův velký fanda byl pan redaktor Josef Pondělík. Byl členem redakce Gólu, která někdy začátkem 70-tých let vymyslela Klub ligových kanonýrů. Pan Pondělík byl také původem z městysu a nějak se s tátou znali od vidění z dřívejška. Takže jsem byl téměř na každém domácím utkání tehdy už ne ani Spartaku ZVIL Plzeň , ale už Škody Plzeň, svědkem jejich rozhovorů. Samozřejmě – o fotbalu. A ne zřídka o Bicanovi. Dodnes jsem například přesvědčen, že když pan redaktor Luboš Jeřábek přišel s myšlenkou založit onen Klub kanonýrů podle Fedotovova klubu v tehdejším Sovětském svazu, stál za tím nápadem pan Pondělík a jeho snaha složit hold Velkému Pepimu. On že byl prainiciátorem. Bican pro něj byl živoucí legenda. Nebo a spíše – nevyšší fotbalový svatý.
Takže jsem slyšel story o tom, jak tehdy, když už mu bylo přes 60, byl schopen pořád sestřelit pěti ranami za šestnáctky pět lahví postavených na břevno fotbalové brány. Zajímalo by mne, jestli by to teď dokázal i třeba Lafata, momentální supersnajper české ligy….

Nebo o tom, jak se prostě nedal popřevratovou nepřízní osudu zlomit. Jak jí čelil vždycky se vztyčenou hlavou. Byť musel ze Slávie, vlastně pardon – Dynama Praha, nejdříve do druholigových Vítkovic, které briskně dostal do nejvyšší soutěže a kde spolu s Bouzkem a Vejvodou – ano tahle jména většina z vás bude znát z jejich následného trenérského působení, vytvořil naprosto neudržitelný útok, aby další Bicanovou další štací byl tehdy opravdu velkým fotbalem příliš nepoznamenaný Hradec Králové.
Ale slýchával jsem i historky, jak paní Jarmila Bicanová přísně trvala na tom, že její Pepi musel jít do práce vždycky v nažehlené košili a s kravatou. Prostě perfektně ustrojený. Jako v dobách své největší profesionální slávy. Jakkoli ta práce byla u lopaty, v zoo nebo za volantem automobilu. Prostě jej takového chtěla mít a měla. Za všech okolností. A na vzdory režimu, který rozhodně nepřál žádným individualitám a buržoazním přežitkům.
A jak známo, chtěla jej mít perfektního i po smrti. Je to jen pár týdnů, co si se synem Ivanem vymohli na vedení současné Slavie odstranění velkého portrétu jejího muže z oficiálních prostor Slávie. Prostě nechtěla , aby její manžel, byť z obrazu, dělal stafáž někomu, jako je současný majitel Slávie – Aleš Řebíček a jeho parta.
Ne opravdu si nevzpomenu na ten poslední ligový kousek Josefa Bicana, ale to nevadí – byl to opravdu jedinečný plejer. A vzal si jedinečnou dámu.
Smekám před oběma.
A vzkaz pro tátu – promiň, že jsem měl tenkrát oči jen pro tu brankářskou čepici….. To tvé – podívej, to je Pepi Bican, jsem tenkrát promarnil. Stejně jako řadu dalších věcí. Už nikdy potom jsem jej na hřišti vidět nemohl. Ale tys věděl, že to k životu patří.

Ale věřím, že  dneska, tam nahoře, stojíš  táto  v  dlouhé  ředě  gratulantů, kteří  chtějí  Pepimu  potřást  rukou a pogratulovat.  Buď  tak hodný a  popřej mu  i za mne  a za Kosu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotbálek se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Jak si nepamatuji poslední Bicanův gól

  1. Sebastian napsal:

    krásně napsáno, není co dodat…

  2. Bob napsal:

    Vlku, je hezké. že jste si vzpomněl.
    Vzpomínka na P.Bicana mě potěšila,
    Byla to oáza mezi těmi iritujícími předvolebními články.
    Pepi Bican rozdával radost a byl vzorem,
    Doufám,
    že tam nahoře válí spolu s Frantou Veselým, Andrejem Kvašňákem a dalšími všem přítomným pro radost

  3. Řezníček z Brna napsal:

    Vlku,
    díky za krásný článek. Jenom bych rád napsal, že pan Pondělník napsal fantastickou knížku BICAN 5000 gólů, kterou jsem jako malý kluk četl několikrát. Je to neuvěřitelné, ale Pondělník v ní dokazuje, že Pepi Bican byl nejlepší světový fotbalový střelec, protože nikomu se nepodařilo vstřelit za život 5000 gólů. Počítal všechny branky už od žáčků, počítal zápasy mistrovské, pohárové, přátelské i mezistatní a vyšlo mu toto neuvěřitelné číslo.
    Jinak Bicana jsem nemohl vidět hrát, jsem ročník 63, ale pamatuji si, že když jsem byl malej kluk snad do druhé třídy, byly u nás v Brně celostátní dožínky a součástí programu bylo utkání starých pánů SK ŽIDENICE – SLÁVIE PRAHA a na plákatech bylo uvedeno, že v brance sešívaných nastoupí legendární PLÁNIČKA. Bohužel toto utkání jsem neviděl, protože ten týden jsem dostal ve škole poznámku, což znamenalo zaracha a rodiče byli neoblomní.

  4. rybářka napsal:

    Řekne-li se Pepa Bican, bez rozdílu věku ví každý, o kom že je to řeč. Jeden z klenotů národa českého, fotbalově silně založeného. O paní Bicanové se toho už tolik neví. Super článek, obohacující i o tyto informace. Díky Vlku.

  5. Václav napsal:

    dík za článek, jenom když jsem dočetl,tak mi napadá,že je škoda,že místo neustále se měnících pestrobarevných upoutávek na ligové přenosy,tam není kus této fotbalové historie tedy těchto vynikajících hráčů..

  6. Xaver napsal:

    Život mi dopřál to štěstí vidět na vlastní oči slavné české hokejisty kolem V. Zábrodského i fotbalisty, jako Pepi Bicana a další hvězdy z jeho závěrečné éry. Zasluhují si vzpomínání a psaní o nich, protože rozdávali tolik radosti…Pamatuji si jeden z „jeho“ gólů na Letné (neuvěřitelný detail po tak dlouhé době): Stál na rohu malého vápna a šla na něj kolmá přihrávka; brankář čekal, že ji zastaví a bude střílet. Nikoli, Pepi pouze nadzvedl nohu a míč se došoural k tyči…Stadion řval.
    Při vší úctě k Pepimu, i jiní by zasloužili vzpomínku. V mých očích např. Borovička (houslista) z Dukly. Už nikdy po něm český fotbal neměl hráče, který dovedl prokličkovat celým hřištěm…Uměl „provléct balon uchem jehly“, říkalo se. Kde ty slavné časy jsou?!

  7. jvf napsal:

    Pěkný článek. Jenom poznámka: neřekl bych, že jsme na MS 1938 pohořeli. Sehrát ve čtvrtfinále mistrovství světa dva vyrovnané zápasy s Brazílií, navíc v oslabení a se zraněným gólmanem – co bychom za to dnes dali?

  8. VáclavP napsal:

    Vlku díky, i já znám pana Pondělníka a miloval jsem knížku Století fotbalu ( na název sem si teda vzpoměl jenom díky největšímu světovému vynálezu posledních 30 let, google ). Jo byly doby, kdy sem znal nazpamět všechny pořadatele mistrovství světa, medailisty, výsledky ČR. Když už jsme u toho vzpomenul bych další knížky, který mi přišly legendárního Otu Pavla , kde se mi nejvíc líbila Dukla mezi mrakodrapy. Potom legendární nakladatelství Olympia a legendární jednoduchá grafika a Solo pro Panenku, Zlatý míč ( přečteno 5x ),Čekání o Jarmile Kratochvílové.

  9. XY napsal:

    Jo, Vlku, jakkoli mne Bican nijak zvlášť neoslovuje, je to pěkný text. Kolikrát mi napadá, jestli ta naše úcta a obdiv k legendám, které jsme zažili, není taky tak trochu poklona časům, kdy jsme byli mladí. A mohu-li být osobní, v tomhle článku snad není jedna vaše příšerná stylistická záliba – osamostatňování vedlejších vět vztažných. Kteroužto já k smrti nerad… 🙂
    Pěkný večer vespolek!

  10. varadero napsal:
  11. Kanalnik napsal:

    krasa

Komentáře nejsou povoleny.