Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 19. část


přeložila  Majka

Na začátku dubna

Přichází jaro. Keře v zahradě našeho domu se zazelenaly a v městském zahradnictví kosi a pěnkavy zpívají svoje svatební písně.

Čím živěji je v přírodě, tím tišeji je v divadle. Sezóna se chýlí ke konci a všechno tomu nasvědčuje. Divadelní podnikání je provozováno ledabyle. Herci jsou unaveni a vyčerpáni, vedení je méně přísné a puntičkářské, ředitel se nestará o nic jiného než o finanční výkazy a proto je přátelský ke všem lidem. Předplatitelů je dost, takže se nemůže nic špatného stát. K tomu přispělo také několik hostování. Diváci si svých herců za celou zimu užili dost, musí přijít nějaká slavná persona, aby přilákala lidi do divadla.

Náš divadelní personál je mrzutý a smutný a jednotlivé radostné řeči o tom, že se zbavíme dřiny, nikoho neoklamou. Konec sezóny je zlá záležitost. Znamená to konec výplaty gáže, vyschnutí zdroje příjmu.

A mnoho dalších věcí končí. Milostné vztahy, které tak snadno vznikají, se přeruší, protože „on” našel angažmá na léto a „ona” ne. To znamená odloučení. V zimě, když jsou gáže vyšší, můžete sdílet pozemské štěstí. V létě je to vyloučeno, ať byla láska jakkoliv veliká. Letní gáže nestačí ani pro jednoho- Během této doby se každý musí postarat sám o sebe a pro společníky tučných a láskyplných zimních měsíců nezbývá nic. Pro některé z našich párů konec sezóny přináší rozchod na dlouhou dobu, možná navždy. Muž a žena jsou angažováni každý někde jinde, „on” na jihu, „ona” na severu, nebo obráceně. Kdo ví, zda se sejdou ještě někdy na stejném jevišti. Rozchod příliš nebolí. Lidé od divadla si na to zvykli. Ze začátku se budou cítit nepohodlně, osamělí a nešťastní, ale to je spíš výsledek narušení pohodlného zvyku a pravidelnosti života. Věděli jste už při prvním polibku, že netkáte plátno, které vydrží věčně. Obavy o chleba v příštích měsících také neumožní žádný pořádný zármutek. Je to nejsilnější pocit, který vymaže všechno ostatní. Uspořit něco ze zimní gáže je nemožné, i kdybyste chtěli. Všechno se utratí za jídlo a bydlení, za nezbytné nákupy a doplnění šatů a všeho, co patří ke garderobě. Jiní, kteří mají plat dost vysoký na to, aby mohli pár set marek ušetřit na horší časy, to z pochopitelné lehkomyslnosti neudělá. Jaké vzestupy a pády! V létě si utahují opasky, v zimě si to chtějí vynahradit.

Dozvěděla jsem se v posledních týdnech hodně věcí o životě divadelníků. Paní Daunová, naše komická stará, se se mnou spřátelila po mé hádce se slečnou B. kvůli roli Roxany. Zřejmě jsem jí zaimponovala. Je to klidná a velmi vzdělaná žena, která má velké starosti, protože ze své hubené gáže musí živit dceru. Slyšela jsem od ní mnoho věcí, které by mi jinak zůstaly cizí, protože ostatní personál se ode mě drží dál. Ona a všichni ostatní si stěžují na krátkou zimní sezónu, která trvá šest, sedm, osm měsíců nebo i méně, kterou zavedlo devět desetin německých divadel. Pouze první obory v opeře mají tak vysoké gáže, že si z nich umělci mohou ušetřit na léto. Operní umělci mají také nižší náklady než my činoherci. Potřebují méně toalet, s patnácti nebo dvaceti kostýmy pěvkyně vystačí, a pokud je rozumná, zvolí dobrý materiál i zpracování tak, aby jí vydržely léta. Pěvci se také mají lépe než herci. Divadlo jim poskytuje všechny kostýmy. Naši pánové si musí moderní obleky opatřovat sami, a není to malý problém, protože nejvíce her je ze současnosti.

Herci, kteří nezískali letní angažmá, žijí několik měsíců v krajní nouzi. A jejich velmi mnoho, protože málo divadel hraje i v létě a pokud ano, potřebují malé soubory. Zatímco ředitel, který má zisk třicet nebo čtyřicet tisíc marek, si užívá dovolené u moře, chudý umělec, který mu ty peníze vydělal, se často živí chlebem a bramborami. Městské úřady by měly do svých divadel zavést modernější a humánnější obchodní praktiky a povzbudit jejich ředitele, aby hráli aspoň deset měsíců. Čistý zisk třicet, čtyřicet nebo více marek, který má mnoho ředitelů městských divadel, znamená krutou nespravedlnost vůči zaměstnancům, kterým by část těchto peněz náležela za jejich práci. Talent a dovednost umělců vydělaly tyto peníze, nikoliv více nebo méně obratná reprezentace, umělecký dohled a vedení ředitele, jehož pracovní výkon, dovednosti a obchodní rizika jsou velmi často v nepřímé úměře k výši příjmů. Ale tam, kde ředitel není sám schopen finančně zajistit provoz, měla by mu městská samospráva poskytnout dotaci stejně jako je poskytuje školám. Divadlo je také vzdělávací zařízení a pokud se řídí uměleckými a vzdělávacími principy, mají často větší vliv než některé školy. Proto by se mu mělo dostávat od města péče a úcty ve stejné míře, jako národním a středním školám. Důstojnost a význam divadelního umělce potřebuje ekonomické záruky. Pokud herci začátek jara přináší obtíže a strádání, pokud herečka musí mít platící přátele, jímž poskytuje milostné služby, aby jí vyrovnali rozpočet a uhradili náklady na toalety, je to méně hanba trpících umělců než obcí, které vlastní divadlo a nezabrání takové nouzi ani malými dotacemi.

Pronajímání městských divadel podnikatelům je vůbec sprosté a nedůstojné, protože se může stát, že přináší městské pokladně příjmy, nebo se obavy z deficitu přenesou na nájemce, aby město nemuselo nést riziko. Obojí je nízké a snižuje význam divadla. Je dost špatné, že na provoz většiny soukromých divadel nemá vliv žádný úřední orgán, že herce nechrání žádný zákon proti vykořisťování, nátlaku, šikaně, svévolnému propuštění, strádání v době nemoci. Městská divadla by si měla být vědoma tohoto dluhu a postavit se této bídě a zajistit ve svém oboru spravedlivější, morálnější a lidštější podmínky. Města by měla angažovat uměleckého ředitele a po obchodní stránce řídit divadlo sama a umělce držet jako zaměstnance města, přičemž by nemuseli být přímo pod penzí. Ale mělo by se dosáhnout toho, aby umělecký a obchodní provoz, přijímání a propouštění umělců nezáviselo na libovůli nájemce a jeho strachu o vlastní peněženku. Dokonce i umělecké výkony by tím získaly. Splnění těchto požadavků je zatím na míle daleko, protože vážení pánové radní mají příliš malý rozhled, malou znalost stávajících žalostných podmínek a nechápou umění jako lidovou vzdělávací instituci, a hloupé zpátečnické publikum pokládá herce za odpadlíky společnosti, žebráky, líné a zpustlé vagabundy.

Nedávno jsem mluvila o bídě našeho stavu s doktorem Götzem a on se mnou ve všem souhlasil. Řekl, že by se mohlo hodně zlepšit, kdybychom se naučili jednu věc: solidaritě, organizovanosti celého stavu a souboru každého divadla. Po vzoru průmyslových odborů bychom měli společně jako jeden muž předložit svoje požadavky zaměstnavatelům a zákonodárcům.

„Tak by se to mohlo podařit,” řekl, „ale nebude to brzy. Protože divadelní umělci nedokáží držet pohromadě ani když jde o závažné otázky jejich hospodářské a sociální budoucnosti. Vždycky se mezi nimi vyskytnou lidé, kteří jednají proti obecnému blahu profese, pokud mohou získat nějaké výhody pro sebe, slíbí se jim dobré angažmá, velká gáže nebo dokonce bombastická role a vlivné postavení v souboru. Sobectví, touha po slávě a závist mají silný vliv na jednání a myšlení herců, a to jim brání, aby se spojili ke společné akci. Vždycky se najdou lidé, kteří si představují,že je úspěšnější a talentovanější umělci nezaslouženě utlačují a jakmile se jedná o maličký zisk, mírný růst jejich významu, vpadnou ostatním do zad. Herci nemají kolektivního ducha. Každý příliš miluje sám sebe a svůj život a své ubohé umění považuje za natolik důležité, že kvůli mírnému prospěchu, zlepšení uměleckého postavení obětuje společný prospěch. A mezi lidmi, kteří se z chamtivosti a ctižádosti prohřešují proti prospěchu celého stavu, je ještě horší druh, který ztěžuje život pracovitým a umění sloužícím ženám. Je to děsivé množství dam, které nejdou k divadlu kvůli umění, které jeviště pokládají za pohodlnou výstavní plochu svých půvabů a své členství v divadle za pláštík více či méně elegantně ukrývající prostituci před hloupými romantickými muži. V žádném zaměstnání by se nenašlo tolik stávkokazů jako u vás. Herci se musí naučit sociálně myslet. Jinak nedosáhnou ničeho.”

Doktor Götz má pravdu. Já vím. Zatím znám jenom naše městské divadlo, ale pokud stejně nekolegiálně žijí členové všech divadel, mám vážné obavy, že solidarita bude vážný problém. Nemyslím, že by mohla vzniknout, protože vidím, jak se každý snaží poškodit kolegy kdykoliv je to možné. Nejošklivější variace na toto téma jsem viděla nebo o nich slyšela vyprávět. Snaha získat dobré role, neúnavné žebrání u ředitele nebo režisérů o přidělení role, získat pro sebe roli, která by mohla zvýhodnit kolegu, patří k těm poměrně neškodným zbraním. Horší je znervózňovat partnera, když hraje vděčnější roli než vy. Schválně děláte chyby, dáváte špatné narážky, na poslední chvíli změníte nazkoušené aranžmá, předčasně odjedete a podobné akce, při kterých je těžké dokázat zlý záměr. Dalším často používaným kouskem je maření dobrého angažmá. Kvůli tomu se řediteli, který chce získat soupeře do svého divadla, posílají anonymní dopisy, ve kterých je soupeř snižován a jsou tam zapsány nepříznivé kritiky. Jsou herci, kteří si kvůli této chvályhodné činnosti vytvářejí sbírky kritik svých kolegů. Dokonce si kritiky přivolávají na pomoc v boji proti soupeři. Donesou kritikovi hanlivé řeči, které sok o jeho recenzích a psaní řekl. Stejně čestný prostředek se používá proti kolegům či kolegyním, aby se snížila vážnost a náklonnost ředitele a režisérů, a takových humánních a počestných zbraní v boji o uplatnění, úspěch, role a chleba existuje mnoho. Všechny vyplývají z nejistoty hospodářské situace a uměleckého postavení, z pochybností o vlastní potřebnosti a nenahraditelnosti, z nedůvěry ve vlastní umělecký význam.

Použití těchto trestuhodných postupů ukazuje zcela jasně na nedostatek kolegiality a esprit de corps mezi námi, a nedostatek pochopení, že pouze jednota, snášenlivost a solidarita zlepší naši ekonomickou a sociální situaci.

Bude zapotřebí dlouhé a důrazné výchovy, než si naši lidé žádoucí a nutný esprit de corps osvojí, ale bída, která německý herecký stav ubíjí a tísní, to nakonec dokáže.

Tato bída na konci sezóny nabývá zvláště ošklivých forem.

Bída je, když slečna B. se plíží ke kasárnám jezdeckého pluku, kde má několik přátel mezi oficíry; bída je, když slečna Dinglová, která se v zimě oddávala vřelé a smyslné, ale materiálně nevýhodné lásce s mladým komikem, konečně vyslechne návrhy zubního lékaře Müllera a nechá se jím vydržovat; bída je, když se Felle a Schelling a Jacob a několik dalších vydává na turné na kraj světa, kde si nevydělají víc než na chleba, sůl a noclehárnu; bída je, když pan Beier příjme místo konferenciéra za ubohých pár feniků v kabaretu Kaiserbar, což není žádná umělecká instituce, ale masný trh pro zlatou mládež.

Kdybych nedostala angažmá v Činoherním divadle, kdybych neměla svůj malý majetek, pravděpodobně bych se také dostala do tísnivé situace a kdo ví, co bych dělala, abych naplnila žaludek. Tento orgán je pro divadelní umělce velmi nepříjemné a nežádoucí zařízení. Nejlepší by bylo ho aspoň na léto odpojit…

Věřím, že neexistuje žádný stav, kde je tak málo cest, jak vyváznout z bídy, jako stav herecký. Na konec, pokud bude vyvíjen silný tlak na sociální a morální povznesení, nezbude nic jiného, než vytvořit počestně vedené azyly pro nezaměstnané komediantky.

Mnoho umělkyň by takové instituce, pokud by byly zřízeny, jistě přivítalo s velkou radostí, zejména pro letní ubytování, další – a těch by byl velký počet – by se jim vyhnuly na sto honů. Těm se elegantní prostituce nezdá ostudná ani hrozná, pokud je aspoň trochu maskovaná. Setkala jsem se v našem velmi skromném městském divadle s několika zástupkyněmi této odrůdy.

Celý náš baletní soubor žije v nejvyšším stupni morální anarchie. Důvodem je, že mizerná gáže nestačí ani na nejskromnější živobytí, ale také silná smyslnost, která se ale mohla vyvinout později, poté, co bída přivedla dívky na šikmou plochu. Otcové města vědí, jaké jsou mzdy, jako živitelé rodin musí vědět, že se z toho nedá žít, takže si mohou na prstech spočítat, že baletky jsou nuceny k prostituci, když nechtějí mít hlad. Přesto pro ta stvoření nic nedělají. Pokud se ještě dá něco dělat! Protože většina z nich je úplně zkažená.

Před několika měsíci, když jsem ještě nebyla dlouho v angažmá, jsem se musela oblékat v baletní šatně, protože jinde nebylo místo.

Dávala se „Židovka” a v posledním jednání byla velká masová scéna, při níž musel pomáhat každý, kdo měl nohy. Během dvou a půl hodiny, kdy jsem se líčila a odličovala, nemluvily dívky o ničem jiném než o souložení, s jednoznačnými slovy a se samozřejmostí, jako by mluvily o počasí. Dívky mluvily otevřeně o svém milostném životě a pohlavních stycích, popisovaly stavbu těla svých ctitelů a milostné polohy, které upřednostňují, a diskutovaly s kritickým hodnocením o darech a výnosech, kterých se jim dostalo po nocích lásky od přátel. Bylo to prostě nechutné. Když se uváží, že v šatně byly přítomny i čtrnáctileté baletní elévky, dovede si každý představit, jak velké morální nebezpečí pro mládež divadlo představuje.

Mimochodem, takovou vzrušující konverzaci nevedou jenom umělci nižšího řádu jako baletní sbor a statisté. Ostatní mluví stejně včetně představitelů hrdinů, primadon a tenorů. Mluvila jsem o tom s paní Daunovou. Řekla:

„Byla jsem v mnoha divadlech, bylo to všude stejné. Lidé nedokáží zůstat slušní, musí se stát sprosťáky. Jinak mluví stále o rolích, které hráli, jaké měli úspěchy tam a tam, nadávají na ředitele a kritiky a zlomyslně pomlouvají kolegy. Málokdy se řeč nad to povznese.”

Jaké lidské květiny mohou vyrůst z takového bahna si lze snadno domyslet. Máme několik vzorů jemného ušlechtilého ženství.

Slečna B., přítelkyně kavaleristů, je ještě poměrně slušná dáma. Každý její poměr trvá několik měsíců. Ve svém věku a při svých nedostatcích se nemůže zlobit na muže, že s ní nevydrží déle. Kdyby milá B. neměla jeviště, šminky, světla ramp, kostýmy a básnické slovo, asi by prošla životem, aniž by po ní kdo zatoužil. Tyto pomůcky zakrývají její nedostatky. A pánové tvorstva věří v její duševní nadřazenost, divadelní umělkyně je pro ně něco výjimečného. Jsme obklopeny určitou romantickou září, která nevychází z nás, ale z jeviště, z divadelního ovzduší, z básníků, které hrajeme, z fantastických kostýmů, které nosíme, a z neznalosti publika o poměrech v zákulisí. Díky tomuto lesku muži pokládají kdejakou starou škatuli za přitažlivou.

Slečna B. miluje, když se může před kolegyněmi chlubit slavnými jmény. Jednou večeřela s poručíkem baronem von X., jindy byla na projížďce s kapitánem hrabětem von Y. nebo byla s majorem knížetem von Z. tam a tam. Mladším dámám svými známostmi imponuje, starší a vychytralejší se jí po straně posmívají. Zejména slečna Norneová, což je velmi blazeovaná hetéra. Posuzuje muže pouze podle velikosti jejich peněženky. Nepříliš bohatí oficíři jsou jí zcela lhostejní. V současnosti má velmi lukrativní poměr s ředitelem jednoho akciového pivovaru, který jí před několika týdny, kdy hrála Zazu, koupil toaletu za tři tisíce marek.

Slečna Rankeová je také kněžkou ve službách Venuše Vulgivagy. Je vlastně paní, ale její manžel ji před několika lety s ostudou vyhnal z domu, protože ho opakovaně podváděla s jinými muži. Minulou zimu byla bez angažmá a uvízla tady s podobně postiženou kolegyní v laciném penziónu. Obě měly dohromady jedny šaty a klobouk, takže vždy mohla jít ven jenom jedna a druhá musela zůstat doma ve spodničce. Jenže dlužily za nájem a majitelka penziónu je chtěla vyhodit na ulici, ale na poslední chvíli se objevil bankovní ředitel, zaplatil a Rankeovou nově oblékl a získal pro ni díky svým známostem angažmá v městském divadle, kde má plat 150 marek a 500 marek měsíčně stojí zamilovaného bankéře její toalety.

S pivovarnickou peněženkou a bankovními trezory my ostatní herečky nemůžeme soutěžit a to je důvod, proč se naše toalety svou rozmanitostí a drahocenností nemohou vyrovnat toaletám Norneové a Rankeové. Dámičky tohoto druhu, které nestydatě a bezectně loví bohaté muže a nechají se jimi vydržovat, zhoršují hrozným způsobem neutěšenou situaci poctivě a slušně pracujících umělkyň a nepřímo je nutí k prostituci, aby s nimi mohly udržet krok v luxusu v toaletách. A není způsob, jak tomu uniknout, a nikdy nebude, protože ředitel, který by ve svém divadle vyžadoval skromnost, se ještě nenarodil.

Taková Giesingová a Kreherová, obě angažované pro druhé obor, jsou opravdové nevěstky. Motají se v noci po barech a kabaretech a dávají se za peníze a pěkná slova dnes tomu a zítra jinému.

Další z našich dam provozují milostnou službu méně obchodním způsobem. Jejich milostné vztahy nejsou zdaleka platonické, ale ať už se jedná o pány z města nebo kolegy, spojují příjemné z užitečným. Pokud za lásku přijmou pár zlatek na nájem nebo na nové šaty, je to důsledek nízkých platů, které nestačí na životní potřeby. Je k pláči se na to dívat a nebýt schopen pomoci.

A jedna věc mě trápí především: přirozenost, s jakou dívky svůj úděl snášejí. Smířily se na začátku své kariéry s touto bídou a jsou už na ni zvyklé. Ale že to došlo tak daleko a že se toto utrpení rodí znovu každý den a neustále se opakuje, je strašná obžaloba společnosti, která to vidí a prožívá a nepomůže a proti státu, který o tom ví a toleruje to a neuplatní proti tomu žádný zákon.—

Jenom dvě nebo tři z našich dam mají vztahy založené na čisté náklonnosti a věrně snášejí všechna protivenství a jedí skromný chléb se svými miláčky.

Z přibližně čtyřiceti dospělých žen, které se vyskytují v našem divadle, jsem jediná panna. Tím jsem si naprosto jistá.

Naši pánové jsou stejně potřební a žádostiví lásky jako dámy. Jejich lovištěm je, pokud nejsou svázáni něžným poutem, baletní a dámský operní sbor a milující ženské publikum. Pro baletky a sboristky je zdánlivě čest a vyznamenání, když poskytují milostné služby pánům sólistům a prvním oborům činohry. Zejména režiséři, dirigent a obchodní ředitel, který je pánem nad zálohami, příplatky a zvláštními odměnami, neklepají u těchto děvčat nikdy nadarmo. Je velmi snadné nás všechny hodit do jednoho pytle a výjimky potvrzují pravidlo. A hledí se na nás s nedůvěrou, i když nevedeme uvolněný způsob života, ani naše sklony a touhy nevedou k tomu, abychom si z mužů udělaly živnost.

Milý Bože, ta trocha pohlavního styku je u nás něco tak samozřejmého, že se na nás kvůli tomu nikdo nezlobí a už vůbec o tom nepřemýšlí. Patří to k nám jako kouř k ohni. Zneuctívá nás to v naších kruzích stejně málo, jako studenta napovídání před spolužáky, drbnu pomlouvání před jejími přítelkyněmi, poručíka dluhy před jeho kamarády. To, co u členů nějaké skupiny patří ke každodennímu životu, ztrácí charakter něčeho nezákonného nebo nevhodného.

A pohlavní styk mezi námi není pokládán za závažnější a vzácnější než pití a dělání dluhů. Láska se u nás řídí jinými zákony, než u příslušníků jiných stavů. Dobře chráněná, klidná, bezstarostná, bohatá, vážená měšťanská žena nechápe náš volný milostný život. A neví, jak dlouho by jí vydržely tyto zvyky, řeči, společenské způsoby, zdrženlivost mezi pohlavími, pokrytectví, zpátečnictví, které patří k jejímu životu, kdyby byla v našich podmínkách.

Náš den vypadá jinak než její. V naší profesi jsme neustále obklopeni vášní. Kdykoliv se učíme, tvoříme, stojíme během zkoušek a představení na jevišti, musíme milostné konflikty studovat, pochopit, vciťovat se do nich a znovu a znovu je předvádět. S našimi mužskými partnery musíme denně v nejtěsnější blízkosti mluvit o lásce, projevovat si něžnost, vyjadřovat nejvyšší milostné štěstí a nejhlubší smutek, musíme se ponořit do myslí a emocí, abychom pravdivě předvedly projevy lásky. Měšťanská žena musí své pocity a touhy skrývat, jinak by se prohřešila proti zvyklostem své společnosti. My při své práci o nich musíme mluvit nahlas. Ale to, co jako představitelé ve hře hrajeme, děláme a cítíme, se stává součástí našeho života, a čím více se našemu povolání věnujeme, tím jistěji se tato činnost, naše dílo, které vyžaduje našeho ducha, duši a myšlenky, promítne do naších projevů a zvyklostí mimo jeviště. Omluvou pro náš svobodný milostný život je také naše nezávislé postavení, ve kterém nejsme nikomu odpovědni za svůj životní styl. Tvrdý boj o chleba, který většina z nás musí vést, a tisíce dalších obtíží a klamání, které jej doprovázejí, si žádají tu a tam zapomnění ve chvílích věnovaných tělesné lásce, přinášející opojení a uklidnění a představující milostné štěstí.

Není pro ně jiného štěstí!

Manželství je jen pro ty největší a nejmenší z nás, kteří mohou strávit mnoho let ve stejném divadle. Herecké střední třídě přináší jen utrpení, zátěž, mrzutost a překážky. Většina našich lidí není dost bohatá na to, aby uživila ženu a děti a dětem poskytla dobré vzdělání. Žena musí pracovat a pak je zanedbaný dům i děti. A šťastné manželství vyžaduje usedlý způsob života. Ale jak často, často každý rok, musí herci změnit místo svého bydliště, jak často odloučí angažmá do různých divadel dvojici od sebe. Znamená to odloučení na mnoho let, možná navždy.

Kapitola „Manželství“ je nejsmutnější v kulturní historii hereckého stavu.

Divadelníci by se neměli brát. Nejen kvůli ekonomické situaci a bytovým podmínkám, které jsou pro ženaté divadelníky nepříznivé, ale také kvůli tomu, že i krátká činnost u divadla obdaří člověka vlastnostmi, které se nehodí pro manželství. Ztratíte stálost citů, smysl pro domácnost, přesvědčení, že požadavky soudržnosti manželství jsou přednější než touhy a vášně manželů. V divadle jsou všichni lidé sobečtí a to není dobré pro manželství.

Mluvila jsem s Konradem a paní Daunovou velmi často a velmi podrobně o hereckém manželství a oni, kteří byli oba sezdáni, mi řekli, že z mnoha manželství, která u divadla poznali, jen velmi málo bylo trvale šťastných nebo aspoň takových, kdy spolu manželé trvale žili. Jejich vlastní manželství se také rozpadla.

Proto bychom měli hercům a herečkám dopřát jejich volný milostný život a neohrnovat nad nimi nos, pokud si z čisté a přirozené smyslné touhy dopřávají potěšení z lásky. Příroda dala všem ženám stejné pocity a emoce, ale život není ke všem stejně laskavý, aby získaly státní licenci a společensky uznávaný status manželství, ve kterém by je mohly uspokojit . Mnoha herečkám je manželství odepřeno! V životě se ale denně setkávají s pokušením, sváděním, drážděním, které povzbuzují jejich smyslné touhy. Kdo jim může mít za zlé, když podlehnou své zdravé, přirozené lidskosti!

Mimochodem, dobré měšťanské ženy zas nemají tolik důvodů opovržlivě na nás zahlížet. Zas tak vznešené a ctnostné nejsou. V divadle je to velmi dobře vidět. Je přímo skandální, kolik milostných návrhů od počestných paní a dívek dostávají naši tenoři a představitelé hrdinů po vystoupení ve velké roli, zvláště rytířské. Po takové roli po tuctech píší zamilovaná psaníčka a házejí je do poštovní schránky u vrátnice. Náš první hrdina, pěkný, statný, svěží muž je velmi žádaný a bere to, co se mu samo nabízí, nebo co si – jak sám říká –nedokáže odepřít. Vysmívá se a pošklebuje zamilované ženušce, která si představuje, že by mohla mít doma celý den Egmonta nebo Tassa, tak, že by se musela hanbou červenat, kdyby ho slyšela, pokud se ovšem ještě dovede stydět. Také náš lyrický tenor je velmi žádaný. Je to mdlý, dutý, ješitný fracek, ale má velmi pěkný hlas. Po vystoupení v roli Trubadura získal velmi pěknou sbírku milostných dopisů. Viděla jsem je v hovorně. Nejméně dvanáct jich bylo kolem křesla na podlaze. Asi tři měl v kapse a svou vysokou úctu k ctitelkám vyjádřil slovy:

„Několik jich je dobrých, ostatní jsou nesmysly. Jestli to tak půjde dál, musím si najmout několik asistentů. Sám na všechno nestačím.”

Psala jsem o morálce hereček jako bych hájila nejen je, ale i sebe, přestože mě ještě žádný muž nedržel v náruči. A přesto jsem měla při psaní těchto řádků pocit, jako bych hájila svoji věc a hledala důvody pro překročení morálních pravidel, které bych měla jednou spáchat. Protože už nejsem tak chladná a lhostejná při pomyšlení, že bych náležela muži v lásce celá, jako než jsem přišla k divadlu. Něco z toho, co jsem za posledního půl roku viděla mezi kolegy, co jsem jako herečka z citového světa žen, které jsem měla hrát, prozkoumala, zaznamenala, pochopila a procítila, stalo se pravděpodobně součástí mé bytosti a změnilo mé myšlení. Můj bývalý klid je pryč, ale nelituji ho. Zdá se, že s teplejším počasím se otepluje i moje krev. Často jsem podivně vzrušená, jakýsi jemný a nejasný pocit se zmocňuje mého těla, jakoby v mé bytosti bylo prázdné místo, které chce být vyplněno. Zmocní se mě mlhavá přání a touhy po něčem, co mi chybí, co by uklidnilo mou krev, ale co nedovedu popsat určitými slovy ani se neodvážím nahlas vyslovit. Spánek nepřichází tak rychle a samozřejmě jako dříve. Často ležím dlouhé hodiny a moje samota mě pronásleduje. Svaly v mých končetinách se neklidně napínají, chvějí se, moje ruce se natahují se smyslnou touhou, jako bych měla obejmout milovaného člověka a přitáhnout ho k sobě a několikrát se mi stalo, že jsem myslela na drahého přítele a pocítila jsem tu představu, jako by byla skutečností. Ráno po takové noci vstávám z pomačkaných lůžkovin, mám těžkou hlavu a unavené tělo a neradostně jdu za svými záležitostmi.

Můžu hádat, co to znamená a nechtít tomu uvěřit, ale přesto vím, že přes všechnu moji obranu a všechny pochybnosti se můj ženský úděl naplní, protože si vymůže svoje právo.

Stala jsem se náladovou, protože mám neklidnou krev. Jsem často bez důvodu mrzutá, nepříjemná a strohá a hned zase přátelská, něžná a láskyplná. Především jsem si všimla, že se změnilo mé chování k doktoru Götzovi. Dříve to bylo ryzí a přímé kamarádství. V poslední době musí někdy snášet mou podrážděnost, ale častěji jsem k němu žensky něžná a laskavá. Několikrát jsem se polekala, když jsem si to uvědomila, a ztratila jsem sebejistotu a sebevědomí.

Jak tohle skončí?

Jak mohu bránit vývoji a růstu své nové ženskosti, která je stále silnější? Může člověk bojovat proti zákonu přírody, aniž by poškodil své zdraví a mohu to udělat já, aniž by utrpělo mé umělectví? Tento boj musí poškodit tělo i duši, ale oboje je nositelem umění. A potlačování přirozenosti znamená smrt herectví.

A vím ještě jedno: útěk od světa a askeze je v rozporu s mou rozumnou, zdravou, veselou a horkokrevnou povahou.

Jak tohle skončí?

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Nejde o morálku, jde o přežití Z deníku německé herečky 19. část

  1. VáclavP napsal:

    Mám ten seriál moc rád, ale poslední době nějak nemůžu pokračování číst. Přijde mi to až moc ze života, spíš ve špatnym slova smyslu, radší bych četl na pokračování „Můj příběh nekončí II – Jak skončil Xavi“. Ale překlad a deník opravdu super

Komentáře nejsou povoleny.