Mnichov


napsal  Jan  Hladík, řečený  Hladísek

Vlkův  úvod  a  spíše omluva:

Dnešní příspěvek  žádný  úvod  nepotřebuje. Takže  spíše  omluva.  Letos  to bylo 75 let od  nejčernějšího dne  novodobých  českých dějin.  Sám jsme  k tomuto výročí cosi plánoval, leč  zůstalo jen u plánů. Moje  chyba.  Výročí Mnichova  Kosa  neměla  minout, ať mi  do  toho přišlo cokoli.  Jsem proto vděčen  Janu Hladíkovi, alias  Hladískovi za  jeho velký  a široký  historický  exkurz.  A omlouvám se, že na něj nedošlo daleko a  daleko dříve. Ale pro jeho  naprosto zásadní informační hodnotu jsem  ho prostě  šeřil  až  na nejbližší pondělek. Zaslouží si nejvyšší možnou  čtenost.

Téma kolem Mnichovského diktátu mě zajímá od raného dětství, a to především díky úžasu nad betonovými pevnostmi, které jsem nalézal zpustlé v našem pohraničí. Při jeho každoročním výročí mě vždy trochu zaráží nevyváženost v pozornosti, které se mu dostává například ve srovnání s jiným velmocenským diktátem, jenž nás ve 20. století potkal – s invazí sovětských vojsk. Co se však nyní objevilo mě zvedlo ze židle. Takovou snůšku výmyslů a učiněných lží jsem v tzv. seriózních médiích asi ještě neviděl. Proč máme potřebu téma Mnichovského diktátu pojímat tak sebemrskačsky? Byl to velmocenský diktát a velmocenské hry mají svá pravdila – je těžké je dnes soudit, na podobných hrách se podílíme jako nový stát také. Díky velmocenským hrám a velkému přičinění prvního československého odboje jsme mohli vzniknout coby suverénní stát. Díky tomu jsme si však zadělali na spoustu problémů, neboť taková velmocenská hra zákonitě naštvala i jiné mocnosti; některé ji stejně neviděly jako něco trvalého, neboť jim to tak velela historická zkušenost.

V následujícím textu nabídnu svou rychlou, poněkud emotivnější reakci, kterou doplním citací ze své písemné práce na FF UK k České politické historii. Bibliografii naleznete na konci příspěvku. Zdrojem informací je mi však i dlouhodobý zájem o tuto problematiku, nesčetné konzultace tématu s členy Klubu vojenské historie Praha, s Dr. Eduardem Stehlíkem z Vojenského historického ústavu, s doc. Vratislavem Doubkem z Akademie věd a s dalšími odborníky (některé závěry bych jistě přeformuloval, ale za jádrem této práce si stojím).

Co mě dnes dorazilo byl následující text: Jan Urban: Mýtus o mnichovské zradě spojenců je lží Na tu snůšku ahistorických kravin z pera Matěje Spurného to tedy nemá, ale je to taky síla!

Poté, co Urban napsal hned na začátku o zradě vlasti a demokracie si chce říkat, že je historikem?

Druhý odstavec absolutně neodpovídá tomu, co je známo z historie mezinárodních vztahů a především pak z vojenské historie – kterou u nás kvalitně mapuje řada autorů, i Eduard Stehlík. Protipolské orientace? Vždyť cílem Polska bylo Těšínsko a postup na Ukrajinu, od prvních dní nové republiky s námi vedli válku. Stejně tak Maďarsko, jedna z revizionistických mocností. Jak mohl Beneš, ministr zahraničí, uklidnit britské konzervativní kruhy, obávající se bolševismu? Zastavením bolševické revoluce a Stalinova nástupu?! Jak mohl ovlivnit jejich sympatie k Hitlerovi, když my jsme byli jen nárazníkovým státem v jejich imperiální politice?

Mezinárodní situace po mírových jednáních ve Versailles vypada nějak následovně:

Důsledky versailleského příměří pro ČSR

Hlavním přínosem versailleského mírového ujednání měl být systém, do té doby bezprecedentní kolektivní bezpečnosti, která stála na ideálech národního sebeurčení a měla být garantována souhlasem všech vlád, účastnících se tohoto společenství. Avšak příčina vzniku (jak uvedu později) tohoto systému patrně zároveň znamenala důvod jeho zkázy. Jednalo se o systém kolektivní bezpečnosti vyjádřený v mezinárodní organizaci Společnosti národů (SN). Americký prezident Woodrow Wilson, hlavní protagonátor SN, si byl vědom především toho, že americký,

povětšinou izolacionistický, lid není ochoten hájit versailleská ustanovení, natož globální bezpečnostní instituci. Tento problém chtěl řešit tím, že hlavní sankcí za případné nedodržování versailleského ujednání a článků charty SN bude mravní síla světového veřejného mínění.1 Z dnešní doby již dobře víme, že tato síla je také snadno manipulovatelná a její garanční hodnota byla nutně nedostačující, neboť versailleské uspořádání přímo vybízelo k touze po revizi. Národní sebeurčení bylo uplatňováno selektivně tak, jak to vyhovovalo zemím Dohody, podmínky příměří s sebou totiž historicky poprvé nesly určení viníka války, za kterého bylo označeno Německo.

Doposud nepoznanými strastmi první světové války vyburcované veřejné mínění požadovalo příkladné potrestání onoho viníka. Takové požadavky exemplárního potrestání skvěle ladily s francouzskými zájmy o dosažení takových mírových podmínek, které by Německo zbavily jakékoli možnosti nabýt znovu stejného či většího vojensko-politického vlivu. Francie tak jako jeden z vítězných států pouze uplatňovala historicky a geograficky dané podmínky výhodnějšího strategického zajištění proti Německu. Lze předpokládat, že v tehdejší době nebylo v případě státníků možné podléhat nekriticky idealistické víře státníků v možnost soužití národů a státu bez válek. Francie navíc (oprávněně) nevěřila systému kolektivní bezpečnosti a chtěla určité záruky, které jí ze strany USA a Velké Británie byly poskytnuty jen na oko.2 Francie byla na jednáních ostatními mocnostmi přesvědčena, ovšem jen díky absenci jakékoli alternativy, která by její zájmy dokázala uspokojit. Nicméně válečné reparace za vinu na rozpoutání 1. světové války byly Německu přesto stanoveny a Lloyd George pak 25. března 1919 prorokoval budoucí chování Německa: „Nedovedu si představit větší příčinu budoucí války než německý lid, (…) má být obklopen množstvím malých států, z nichž mnohé sestávají z národů, které si nikdy předtím nevytvořily stabilní vládu. V každém z nich však žijí velké zástupy Němců, toužících po sjednocení se svou domovinou.“3 Tímto vlastně předznamenal revizionistické snahy postižené mocnosti vůči nově nastavenému mírovému systému.

Je tedy obrovským paradoxem, že Versailles i přes všechna odvetná opatření, skrze selektivní národní sebeurčení, zvýšilo zranitelnost Francie i strategickou výhodu Německa. Ovšem velký podíl viny za eskalaci pozdějších události leží z velké části na vítězných mocnostech, neboť varovných signálů byla spousta: už v roce 1916 varoval britský ministr zahraničí lord Balfour, že nezávislé Polsko by mohlo ponechat v další válce Francii bezbrannou, pokud by získalo roli nárazníkového státu mezi Ruskem a Německem, neboť by jí Rusko nemohlo přijít na pomoc4, což se pak naplnilo v mnichovské krizi.5 Podobně tehdy soudil i vrchní velitel Francie maršál Ferdinand Foch, když tvrdil, že „toto není mír. Je to příměří na dvacet let.“6 Štáb britských pozemních sil dospěl ke stejným

zjištěním a předpokládal, že vítězstvím poražená Francie bude muset hledat spočinutí ve spojení s prvotřídní mocností, kterou byla pochopitelně myšlena VB. Vzhledem k těmto argumentům je nutné ocenit prozíravost českých austroslavistů a plánů TGM na vytvoření středoevropského koridoru, či jiného geopoliticky vhodnějšího útvaru, který by tvořil silnou bariéru mezi Německem a Ruskem.7

Byly to tedy právě národní zájmy8, které znehodnotily celou Společnost národů a předem ji odsoudily k nefunkčnosti. Neratifikování charty SN senátem Spojených států, jež měly být hlavním ideovým garantem celého systému kolektivní bezpečnosti, zasadilo do systému další pochybnosti o jeho smysluplnosti. Prezident Wilson totiž brojil právě proti takovým zájmům, které dle jeho slov vedly v Evropě k válečným konfliktům. Postupným zpochybňováním systému SN docházelo k znejistění politických elit jednotlivých účastníků tohoto systému, což po realistickém zhodnocení situace zapříčinilo prohlubování jejich zájmové orientace místo prosazování nadřazených morálních zákonitostí.

Vyzdvihování role veřejného mínění, jakožto konstitutivní garance ve věci Společnosti národů, se nutně muselo promítnout v následných krocích jednotlivých státníků a také v pomyslné politice appeasementu. Před tímto míněním totiž vlády Velké Británie a Francie musely tak radikální odklon od Versailleských ujednání nějakým způsobem obhájit. Ona záchrana míru, v podobě Mnichovské dohody, zřejmě byla pro Francii jen způsobem, jak uplatnit její strnulou defenzivní koncepci pro případný konflikt s Německem, o kterém po vypovězení Locarnských smluv už nemohlo být pochybováno. Francie se tak mohla vyvázat z případné pomoci ČSR, se kterou už její nejvyšší představitelé vojenského velení, ovlivnění zkušenostmi první světové války, zkostnatělou byrokracií a soustředěním se na defenzivní strategii, nijak vážně nepočítali. Právě setrvání v této čistě obranné koncepci si nutně žádalo získat čas pro doplnění a modernizaci francouzské armády, spolu s upevněním spojeneckého svazku s Velkou Británií. Tento čas pak nejspíš měla dopřát právě Mnichovská dohoda a proces cesty k ní vedoucí. Zájem Velké Británie ve věci ČSR je zřejmý z chování ministerského předsedy Chamberlaina na cestě k Mnichovu – Velká Británie neviděla žádný významný zájem na uchování ČSR a sledovala spíše podporu německé cesty na východ, vzhledem ke standardní britské geopolitické taktice a nebezpečí bolševizmu, vnímaného především britskými konzervativními kruhy, ve kterých Adolf Hitler nalezl významnou podporu. K tomu, že VB sledovala hlavně své vlastní geopolitické zájmy, mě vede i její výrazná skepse vůči systému kolektivní bezpečnosti, který však sama u amerického prezidenta Wilsona iniciovala, sledujíc tím podnícení vstupu USA do války.9 Z hlediska kontinuity diplomatických dějin Británie, se návrh britského ministra zahraničí Greye ze září roku 1915, jeví jako revoluční, neboť se Wilsonova důvěrníka plukovníka House dotázal, jaký zájem by měl Wilson na utvoření Společnosti národů, a to přesto, že do té doby se VB vystřihovala nejasným závazkům globálního měřítka a odklonu od praxe mocenské rovnováhy.10

Spojené národy tedy od začátku stály na jakési iluzi kooperace a bezpečnostní, mírové organizace. Po jejím ustavení se ihned začaly vyjevovat její sporné a negativní stránky, když účastnické státy odmítali nadřadit morální zásady svým národním zájmům. Ti státníci, kteří realistickou, resp. zájmovou dynamiku mezistátních vztahů zaznamenali, se povětšinou rázem pustili do práce na maximalizaci vlastních, národních (ve smyslu nation) zisků. To vytvářelo příhodné podmínky nejen pro revizionismus versailleských smluv, ale také pro perspektivní ohrožení československé státnosti.

Revizionistické Německo jako nepřítel ČSR

Revizionistické snahy Německa nepřišly až s Adolfem Hitlerem, ale již s objevením prozíravého státníka v osobě ministra zahraničí a pozdějšího kancléře, Gustava Stresemanna. Stresemann pro zničení Versailles připravil Hitlerovi výhodné podmínky svou politikou „naplnění“, kdy vypozoroval výše popsanou dynamiku zájmové politiky, především konkrétní rozpory mezi pojetím zahraniční politiky VB a uplatňováním versailleských ujednání, tedy především rozpory mezi vítěznými spojenci – VB a Francií. Prvním symbolem nabourání vítězné aliance se stala redukce reparačních nároků ze strany Dawesova výboru v roce 1923. Stresemann si následně jeho zdar mohl pochvalovat, neboť odcizil Itálii Francii a znejistěl roli Belgie, což geopoliticky stálo proti Francii. VB se zároveň chtěla vyhnout takové aliance s Francií, která by se týkala i jejích východních hranic, konkrétně ČSR a polského koridoru, kdy Austen Chamberlain (tehdejší ministr zahraničí) inicioval roku 1925 omezenou alianci VB, Francie a Belgie, která měla bránit německé vojenské agresi na západě Evropy. Vznikl Locarnský pakt.

Za uzavřené arbitrážní dohody Francie s východními sousedy Německa se však VB odmítla zaručit. Německo však bylo přesto pobízeno ke vstupu do Společnosti národů. Ta rokem 1927 převzala kontrolu nad německým odzbrojováním, a to i přesto, že pro tuto problematiku neměla žádné verifikační ani exekuční prostředky. Toto dění dostalo Francii do obranné pozice, neboť ta pouze reagovala na zahraničněpolitické dění v Evropě přijetím onoho stavu11, z něhož následně vyvozovala své akce – tedy akce obranné strategie. S rokem 1927 započala stavba Maginotovy linie, což musel být dostatečně silný signál pro ČSR, že její hlavní spojenec a garant hodlá investovat právě do defenzivy. Právě počátkem budování obranného pevnostního systému generální štáb ČSR zaznamenal neochotu Francie budovat moderní ofenzivní jednotky, které by byly schopné prosadit na případném bojišti

s Německem rozdělení válečné fronty na dva směry – ze západu útočící Francií a na východních hranicích se vzdorujícím a útočícím Polskem. Apel československé generality měl však vůči té francouzské jen malou váhu.

Francouzští politici však chtěli vypadat, že pro své spojence něco dělají a tak vznikl Pařížský pakt (Briand-Kelloggův), kterým se signatáři zříkali války. Avšak když se vynořily pochyby jednotlivých signatářů, i tato iniciativa padla na národních zájmech. Vůči Německu však tímto způsobem byla uplatňována politika usmíření a Francie se vmanipulovala do pozice, kdy musela podporovat anglosaskými mocnostmi praktikovanou politiku usmíření s Německem, neboť by mohla být obviněna z bránění těmto „mírovým“ tendencím. Německo tak nemohlo být spokojenější. Jeho mezinárodněpolitická váha tak opět velmi vzrostla a dávala na vědomí, že bude nutné přejít k dalšímu logickému kroku proti Versailles – dosažení vojenské parity. Díky postupné proměně statusu Německa, coby poražené a tak nutně ostatním podřízené mocnosti, směrem k rovnocennému aktérovi mezinárodních vztahů byly jeho revizionistické snahy významně podpořeny.

Přes veškeré dění v Evropě to bylo nakonec Japonsko, kdo ukázal prázdnost celé kolektivní bezpečnosti. SN nebyla schopna adekvátně zareagovat na agresi jednoho ze členů, čímž se věcně umrtvila. Pro revizionistické Německo byla taková neakceschopnost jasnou ukázkou uvolnění oficiálně deklarovaných norem a vztahů, resp. se tato situace ukázala být mocenským vakuem vhodným k zaplnění. Rokem 1932 tedy německá delegace odešla z ženevské odzbrojovací konference a ČSR tak mohla konečně naplno pocítit přítomnost vážné hrozby, kdy v reakci na tuto skutečnost byla hrozba obnovy německých mocenských ambicí v ČSR tlumočena ústy Edvarda Beneše.12

Nástupem Adolfa Hitlera (jenž v říjnu 1933 také demonstrativně odešel z odzbrojovacích jednání) do úřadu říšského kancléře započalo postupné opouštění od vojenské spolupráce mezi SSSR a Německem, která vyplývala z rapallských úmluv. VB spolu s Francií si musely být vědomy, že versailleské uspořádání bude z Hitlerovy strany definitivně pohřbeno.

I přes své vlastní revizionistické tendence SSSR mezitím podnikl určité kroky, které ho znovu vrátili na pole klasických mezinárodních vztahů, což s sebou neslo tradiční pojetí zahraniční politiky kontinentální velmoci. Zájmem Ruska, resp. jeho nástupnického státu SSSR, bylo vždy ovládnutí nezamrzajících přístavů v Baltském a Černém moři, což bylo ohroženo po Brestlitevském mírovém vypořádání. Dále se jednalo o uplatňování ruského vlivu ve střední Evropě. Ovšem zájmy VB se nikdy nemohly ztotožňovat se zájmy SSSR, právě naopak, SSSR byl nástupcem carského Ruska se všemi geopolitickými proměnnými. Ukázalo se to na naprostém přehlížení totálního zboření versailleského mírového systému, kdy je však nutné se ptát, zda se skutečně jednalo o přehlížení, či o promyšlenou taktiku nasměrování Hitlera proti klasickému soupeři Velké Británie, proti Rusku – potažmo SSSR.

Proto je pochopitelné, že VB spolu s Francií (ovšem vůdčí role VB je vzhledem k jejímu nepraktikování kolektivní bezpečnosti a k určitému znepokojení ze sílícího vlivu Francie ve střední Evropě, poměrně zřejmá) měly zájem na zrušení rapallských úmluv. Podpoření této teze je také možno vidět v utvoření tzv. „paktu čtyř“, který podepsaly právě vlády Francie a VB spolu s Itálií13 a Německem. Pakt ovšem nebyl ratifikován pod tlakem francouzského veřejného mínění.

Francie se mi zde jeví jako stát, který si uvědomil svou slabost a nutnost spolupráce s VB proto, aby se nestal obětí sílícího Německa. Proto se nejspíš zapojil do hry o izolování SSSR, tedy izolování státu, který měl potenciál nejsilnějšího východního spojence pro případný konflikt s Německem, jež musel být pro úspěch francouzských plánů veden na dvou frontách. Ovšem iniciace paktu čtyř měla jeden podstatný důsledek, Německo tak bylo opět rovnocenným partnerem, který už není zatížený vinou za první světovou válku a přes všechny protiversaillesské kroky je tak jen uklidňováno, aby se drželo v určitých mezích. VB ukázala skutečnou roli Německa v jejích geopolitických plánech už v nótě z 20. let, určené k obhajobě aliance s Francií jako prostředku posílení vztahů VB k Německu: „Německo je pro nás nejdůležitější zemí v Evropě nejenom proto, že s ním obchodujeme, ale také protože je klíčem k situaci v Rusku. Kdybychom za současných podmínek pomáhali Německu, mohli bychom být obviněni, že opouštíme Francii. Kdyby se však stala Francie naším spojencem, taková obvinění by nebyla možná.“14 Toto memorandum tak trefně vystihuje celý přístup VB k Německu a k evropské kolektivní bezpečnosti. Poněkud více zarážející je, vzhledem k postavení ČSR, snaha držet Japonsko a Německo dál od Britů, aby byl SSSR udržován pod stálou hrozbou15 a vyjádření Lloyda George: „Ponecháme Japonsku svobodu akcí proti SSSR. (…) My otevřeme prostor pro Německo na východ a tím zajistíme tak nezbytnou možnost expanze.“16 Německo si nemohlo přát lepší základ pro dosažení svého plánu Ost, vedoucího přes Mnichovskou dohodu.

Zvláštním případem chování vůči ČSR je Polsko. To totiž neztrácelo své velmocenské ambice ve střední a východní Evropě, které po první světové válce znovu akcentoval Pilsudski – tedy pomyslné Polsko od moře k moři. Německo nalákalo Polsko na příslib určitého naplnění jeho velmocenských tužeb, na příslib, který však nebylo ochotno naplnit. Chtělo jen oslabit francouzské východní spojence. Ovšem Polsko pro Německo zároveň představovalo nástupní prostor pro zamýšlený plán Ost, ale za situace válečné připravenosti Německa v druhé polovině 30. let bylo pro Německo výhodné, podržet si jeho funkci coby nárazníkového státu mezi ním a SSSR. Polsko tuto Německem předpokládanou roli zahrálo velmi dobře v samotných mnichovských dnech, kdy demonstrativně rozmístilo vojenské jednotky na hranicích se SSSR, aby tak zamezilo případnému nástupu sovětských jednotek na pomoc Československu.

Diplomatická izolace ČSR

Hitler si musel být dobře vědom, že bez hlubší mezinárodní izolace Československa by mu jeho plánovaná agrese nemohla vyjít a tím by tedy nemohl uskutečnit svůj plán válečného tažení na východ. Omezení diplomatického manévrovacího prostoru pak totiž mohlo vyjevit všechny geografické nedostatky ČSR coby obklíčeného státu uprostřed Evropy a ulehčit tak realizaci německých válečných plánů. Tyto plány měly začít právě tažením na ČSR, jež neslo název Fall Gruen. ČSR byla zajištěna smlouvami o válečné spolupráci především s Francií, ale později i se SSSR. Hitler a jeho generalita věděli, že případný útok na ČSR, který by následovala opatření Francie na německých západních hranicích a nástup SSSR z východu, by pro Německo znamenal prohru, ne-li tzv. „finis germanie“. Vzhledem k výše uvedenému se nabízela cesta k izolaci ČSR právě přes Velkou Británii, která tehdejší středoevropské uspořádání nijak horlivě nepodporovala, a navíc se Hitlerovi z její strany skrz Halifaxe dostalo v listopadu 1937 ujištění o tom, že cokoli ve věci východních hranic požaduje, může docílit mírovou cestou. Kural s Vaškem ve své knize analyzují, že toto byl rozhodující faktor, který Hitlerovi nahrával do karet. Jeho provokativní taktika přímo vybízela sledování takové linie, jež by protivníka (ČSR) vmanipulovala do pozice viníka za vojenský střet – za spuštění vojenských operací. O takovou provokaci se Hitler nicméně pokusil a odkazoval na možné spuštění bojových operací po uskutečnění mezinárodně sporného incidentu ze strany ČSR. Nejvýznamnější je v tomto případě tzv. květnová krize, ve které se sudetští Němci snažili stupňovat své požadavky do takové míry, že byly pro ČSR neakceptovatelné z hlediska udržení státní integrity a zachování státnosti. Karlovarské požadavky se staly symbolem Hitlerova postupu proti politice usmíření. Kural s Vaškem zároveň tvrdí17, že v literatuře je Hitlerovo prohlášení chybně spojováno s údajnými mírumilovnými úmysly. Hitler totiž nevylučoval vojenský konflikt za podmínek, kdy by ČSR poskytla dostatečné důvody k zahájení útoku. Ovšem tato hrozba zůstávala v květnových dnech roku 1938 pouze rétorická, a to s přihlédnutím k reálné situaci německých vojenských kapacit, resp. k situaci uvnitř vrchního velení vojenských sil.

Pomoc Velké Británie v izolaci ČSR se Německý režim snažil získat systematickou propagandistickou kampaní na území VB. Od PhDr. Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu jsem byl zpraven o badatelských zjištěních profesora Kvačka na území VB o přímém financování Henleinových aktivit jistými britskými konzervativními kruhy. Ty se nicméně netajily podporou Hitlerova režimu, ve kterém spatřovaly jistý druh hráze proti východnímu bolševickému nebezpečí. Henlein karlovarské požadavky vykládal na území VB ve velmi umírněné podobě, jen jako

mírnou formu autonomie.18 Tím si sice přiklonil dokonce i Churchilla, rovněž tím však vznikla i jistá psychologická bariéra, kterou bylo později nutné probourat. Izolace se Hitlerovi zdařila, což nakonec dokazuje i vyvrcholení situace Mnichovským diktátem. Britská geopolitika měla ostatně s Hitlerem vlastní plány, do kterých jeho vlastní snaha o izolaci ČSR skvěle zapadala. Pokud totiž přijmeme tuto hypotézu, lze jí rozvinout až do té fáze, že postoj k ČSR byl ze strany VB ultimativní, neboť jí připravil nejen o hlavního spojence na západě, ale zároveň ji tak vmanipuloval do situace, kdy si nemohla dovolit spojenectví se SSSR. Pokud by totiž ČSR hodlala využít pomoci SSSR, mohla by být již zmíněným vrtkavým veřejným míněním vnímána jako možný nástupní prostor nebezpečného bolševismu do střední Evropy. Tyto okolnosti si nicméně československá diplomacie příliš dobře uvědomovala. Ostatně ani Stalin neměl v úmyslu poskytnout pomoc ČSR pouze z charitativních důvodů, ale z prostého velmocenského kalkulu, jenž by mu skutečně umožnil nastoupit do regionu geopolitického zájmu Ruska, resp. SSSR. Opatrnost a ostražitost ČSR vůči této možnosti byla ve světle nejen britského anti-bolševismu naprosto pochopitelná. Tím se ovšem strategická pozice ČSR velmi zhoršovala a okolnosti tak nahrávaly Hitlerovým plánům. Pokud takovou měrou selhává diplomatická škála možností jak řešit tento politický problém, strategie velí sáhnout k dalším prostředkům, jež politiku umožňují. Otevírá se tak prostor pro vojenské a strategické umění.

Vojensko-politický rozměr

Období krátce po nabytí účinnosti Versailleské smlouvy, je provázeno určitým podceňováním potenciálního vojenského ohrožení ze strany Německa, které bylo zatíženo silně oslabujícími a ponižujícími kapitulačními podmínkami. Ve Francii je tato neprozřetelnost posilována častým střídáním vlád, konzervativní generalitou a ztuhlou byrokracií. To vše, spolu s komplikujícím demokratickým rozhodovacím procesem, brzdilo možnosti adekvátní strategické reakce na výše zmiňované ohrožení. A v ČSR pak také politickými konflikty, mnohdy kombinovanými prosazováním rozličných partikulárních zájmů různých průmyslových odvětví a zájmových skupin.

Kromě eskalace revizionistických snah, způsobila nebývale velká hospodářská krize z 30. let také výrazné omezení vojenského rozpočtu ČSR, který v roce 1933 dosáhnul své nejnižší úrovně. To vše i přes prozřetelné varování Edvarda Beneše z července 1932, ovlivněné zážitky z jednání na odzbrojovací konferenci v Ženevě, kdy Beneš přes svou pevnou víru v její úspěch (podílel se na jejím svolání) silně apeloval na vojenský hlavní štáb: „Jestliže se konference nezdaří – a to je velmi pravděpodobné pravdě – přijde hrozná krize, nejdříve politická a pak hned nato nebezpečí války.

Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí býti do té doby plně připravena.“19

Všimněte si, co píše Urban!

Beneš byl slepý? Co to plácá? Vždyť to byl on, kdo po návratu z Ženevské konference z roku 33 prohlásil, že nás čeká válka nejpozději do 7 let! Opět ten proces zpomalily rozhádané strany.

Zbytek jeho výplodů jsem proběhl jen zběžně, abych mohl zase jen zoufat nad tím, jak „kvalitní“ jsou znalosti těch, co si osobují právo utvářet veřejný diskurz. Asi mu v té jeho obsesi o Benešově zradě uniklo, že to byl on, kdo ihned po příletu do Londýna připravil koncepci obnovení ČSR v předmnichovských hranicích ještě v době, kdy vypadala jako absolutní nesmysl. Pracoval na tom tak usilovně, že se mu to s výjimkou Podkarpatské Rusi nakonec podařilo a dosáhl dokonce anulování Mnichovského diktátu ze strany Velké Británie!

Naléhání veřejného mínění zároveň v květnu 1932 umožnilo zkrátit délku vojenské služby z 28 a 18 měsíců na 14 měsíců. Toto za dané situace neadekvátní rozhodnutí ovšem přinutilo hlavní štáb k okamžité reorganizaci armády, ve smyslu reakce na změnu předpokládaného způsobu boje, vedeného potenciálním protivníkem. S možným odstupem se jeví jako zarážející, že konkrétní realizace nových koncepčních plánů obrany ČSR, proběhly až, s ohledem na vážnost situace, se značným zpožděním. Je však nutné brát v potaz i to, že se jednalo o reakci na dosud neznámou koncepci vedení útočné války (strategie bleskového úderu s využitím tankových divizí, podpořených letectvem a pěchotou), což si žádalo důslednou práci odborníků při hledání té správné cesty. Tato práce je reprezentována lety 1932-33, souvisejícími s přípravou operační skupiny Hlavního štábu, spolu s prosazením dvouleté vojenské služby v parlamentu v prosinci 1934 generálem Ludvíkem Krejčím.

Hitlerova zahraniční politika se netajila aspiracemi po přímé agresi. Ostatně vše popsal již ve svém literárním díle Mein Kampf v roce 1924. Zajímavá je však korelace této agrese s britskou zahraniční politikou, se kterou počítá ve svém tažení na východ proti Rusku, tehdejším SSSR. V tomto případě vidí spojence právě ve VB a v Japonsku, což, vzhledem k výše uvedenému, vytváří jasnou zájmovou spojnici německé a britské strategie. Z jednání československých představitelů před vznikem samostatného Československa, i po jeho utvoření, vyplývá jasné uvědomění si této pozice. ČSR tedy vnímala Německo jako úhlavního nepřítele. Jednání nejvyšších představitelů státu, diplomacie a armády se tedy zákonitě muselo podřídit této situaci. ČSR však situaci územního ohrožení čelila již od svého raného vzniku, kdy musela hájit hranice proti Polsku a Maďarsku. Geopolitická situace samotná však našemu tehdejšímu státnímu útvaru věstila mnohá strategická úskalí, která bylo nutno řešit. Obklopení státy se silnými revizionistickými tendencemi dle mého vedlo

k nutnému spojení politiky s vojensko-strategickým plánováním. Vůbec jsem toho názoru, že tehdejší doba takovému politickému uvažování nadále přála, naivní prezentizmus o budování nekonfliktní demokracie doufající ve věčný mír tedy není na místě. Naopak, vzhledem k legionářské tradici a nutnosti vybudovat novou státnost se na armádu soustředila jistá pozornost, avšak ve světle výše uvedených faktů netoliko významná, nakolik si to reálná situace a nepříznivý vývoj žádali.

Geografické podmínky české kotliny svou specifikou pomáhají utvářet jakési přirozené ochranné valy proti těm zmiňovaným, sousedním revizionistickým státům. Po rozsáhlých rozborech možných bojových scénářů se generality české armády rozhodly k posílení těchto přírodních valů a k vybudování pozic stálého pevnostního opevnění. Tento pevnostní systém měl splnit nejzávažnější úkoly naší obrany a tedy: vedení účinné obrany s využitím výhodného terénu a usnadnění ústupového manévru armády ve směru západ – východ; úsporu živé síly; zajištění mobilizace vojsk a jejich nerušené soustředění v nástupových prostorech; ochranu důležitých administrativních, průmyslových a komunikačních středisek; zajištění volnosti manévru polní armády; čelit náhlým výpadům provedeným rychlými jednotkami nepřítele.20 Ofenzivní varianta byla vyloučena vzhledem k celkovému charakteru státu, především co do jeho tvaru, délky státních hranic21 s Německem, či dalšími potenciálními nepřáteli, výrobními kapacitami, které nebyly s to zajistit dostatečné množství adekvátní techniky, jež by byla schopná čelit rychlým tempem narůstající mechanizované síle Německa. Souvislé opevnění tedy dokázalo řešit ekonomické a personální problémy, se kterými se ČSR potýkala. Hlavním argumentem, vedoucím k fortifikaci, byla především úspora lidské síly, neboť se oprávněně předpokládalo, že nepřítel je početnější. Zároveň toto rozhodnutí podpořila skutečnost, že v Evropě se k fortifikaci uchylovaly takřka všechny vyspělé země – pro ČSR hrála hlavní roli Francie se svým poradenstvím a zkušenostmi s tzv. Maginotovou linií, nicméně opevnění budovala i Belgie a Švýcarsko. Největší útočný nápor se očekával v okruhu Kralického Sněžníku, Trutnovska, Náchodska, Ostravy a protější hraniční oblasti, resp. kolem Bratislavy. Tyto úvahy podporoval geografický reliéf ČSR a fakt, že republika byla v těchto prostorech nejužší a tudíž snadno rozdělitelná, což by mělo likvidační důsledky. Bylo tedy životně důležité zamezit takovému okleštění a zabránit proniknutí hlavních útočných vojů skrze tyto prostory.

Pohledy některých současných historiků mnohdy vyhlížejí příliš matematicky, jako by se snad snažily vyřešit problém možnosti ČS obrany pouhým přepočtem německé lidské síly na tu československou. Takto však reálné válečné konflikty nefungují. Ne nadarmo platí, že útočný poměr vůči obraně by měl být 3:1, aby mohl zaznamenat úspěchy. Historie také učí, že boje o opevnění (resp. opevněné pozice) patří k nejkrvavějším a nejkomplikovanějším ve válečných dějinách.

Pro československé opevnění svědčí mnoho faktů, ať už technického, či psychologického rázu. Celý pevnostní systém byl v té době nejdokonalejší ze všech, neboť představoval jakousi syntézu všech tehdy známých fortifikačních systémů ve spojení s československým technologickým zázemím. Specifická směs betonu prokázala svou odolnost proti veškerým tehdejším dělostřeleckým zbraním. Taktéž pancířová ocel z Vítkovických železáren dosáhla nebývalých kvalit. Pro tento fakt svědčí mimo jiné i pozdější série zkušebního dobývání československých opevňovacích systémů německou armádou v průběhu celých 40. let a také vytrhávání a následné tavení pancéřových prvků pro další použití například v tzv. Atlantickém valu. Tyto nástřely však probíhaly za ideální situace a v ideálním rozmístění střeleckých baterií, čehož je v reálném konfliktu těžké dosáhnout, neboť v případě ČS opevnění se jednalo o souvislou síť vzájemně se kryjících objektů s dostatečným dostřelem a s takto vzniklou kruhovou obranou. Dělostřelecké nástřely z bezprostřední blízkosti (cca 2 – 4 km) nebyly proti betonovým objektům natolik účinné, aby je mohly vyřadit z boje. Tyto zkoušky navíc probíhaly až v pozdějším období, s technikou, kterou nacistické Německo v roce 1938 mělo maximálně tak v inženýrských návrzích.

Německo neoplývalo dostatečně silným a účinným dělostřelectvem, jeho motorizované divize pro nový druh bleskové války byly budovány od roku 1936, kdy pancíř těchto vozidel prostřelil i těžký kulomet, jímž byly vybaveny i nejlehčí a nejmenší pevnůstky ČS opevnění. Speerova reakce na testovací střelby je také výmluvná: „při pokusné střelbě vyšlo k překvapení našich odborníků najevo, že naše zbraně nemají (na bunkry) zamýšlenou účinnost.“22

Je nutné také upozornit, že skutečně nelze poměřovat možnosti ČSR čelit Německu dle zkušeností z jiných bojových operací německé armády v průběhu 2. světové války, Německo totiž v roce 1938 nebylo připraveno na takový útok, který by ČSR vyřídil dle přání Hitlera během 4 – 8 dnů (sic!). Pro tento předpoklad svědčí mimo jiné i situace dobývání Ostravské příčky těžkých pevností sovětskou armádou v roce 1945, které trvalo takřka dva týdny. To vše za použití daleko účinnější a pokročilejší bojové techniky, se zkušenějšími a takticky zdatnějšími vojsky, proti jen provizorně obsazeným bunkrům. Hitler navíc nemohl soustředit veškerou svou armádní kapacitu na útok východním směrem, jeho delší hranice s Francií by tak zůstaly nekryté, což by pro něj mohlo znamenat vážné problémy. Situace rozvinutí války na dvě fronty – západní a východní – pro německý generální štáb představovala situaci, jíž je nutné se zpočátku za každou cenu vyhnout. Navíc nelze předpokládat, že by Francie nechtěla využít situace oslabeného Německa pro znovu vydobytí ztracených území.23

Onen typ moderní útočné války navíc ještě nebyl ozkoušený mimo německá cvičiště, Polsko, které bylo první zemí čelící tomuto novému způsobu boje, je navíc také zemí jiného charakteru.

Jedinou komparativní výhodu měla německá armáda ve svém letectvu, kdy to československé silně zaostávalo a model Avie, schopný čelit německým stíhačkám Bf – 109, byl teprve v prototypních verzích. Kural s Vaškem uvádějí, že československá strana měla oproti německé i převahu co do mužstva a naprostou palebnou převahu v lehkých a těžkých kulometech (sic!).24 Zde je opět nutné vyzdvihnut problém adekvátní komparace, neboť voják, v byť nedokončeném bunkru, je v daleko lepší pozici, než voják proti takovému nedokončenému bunkru útočící. Když se německá generalita po rozbití ČSR podílela na obhlídkách opevnění, i s Hitlerem seznali, že by se v případě bojových akcí jednalo o mlýnek na maso, o jatka, která by mohla způsobit další Verdun.

Plán OKH na útok Fall Gruen byl tedy založen na klešťových úderech přes Moravu, vedených ve směru Kožlí-Krnov-Olomouc, což zajišťovala 2. armáda generála Rundsteda.25 Jižní směr byl do anšlusu Rakouska nejednoznačný, tam se jednalo o osu Pasov-Tábor s obratem na Jihlavu a Brno, což vedl generál Leeb se svou 12. armádou. Další úderná síla vedla od Schwandorfu na Domažlice a Plzeň, zajištěné 10. armádou von Reichenaua a pomocné směry od Cínovce a Harrachova směrem k jihu zajištěné von Bockovou armádou. Anšlus otevřel nový směr Vídeň-Mikulov-Brno s nasazením 14. armády generála Lista. Mnichov do těchto plánů nadále vnáší jen samé otazníky, ale jen málokdy dochází ke spojení těchto výše uvedených záležitostí se skutečnostmi panujícími mezi německou vojenskou generalitou. Ta totiž nebyla výše uvedeným plánům příliš nakloněna, vědoma si vlastní zranitelnosti v předpokládaném boji s opevněným Československem. Sám Hitler by skeptický k hlavnímu úderu ve směru Rundstedtovy armády, díky čemuž vypukla i hádka mezi ním a náčelníkem OHK generálem Halderem.26 Snažili se naplánovat pomocný útok k protržení lehkého opevnění východně od Bruntálu za pomoci parašutistů, letecké pěchoty a sudetského Freikorpsu. Je zajímavé, že tato akce byla po Mnichovském diktátu cvičně provedena, avšak neúspěšně, a to v mírových podmínkách. V těch bojových by byl její pokusný status jistě kvalitativně umocněn.

Podle von Mannsteina bylo základem útoku na ČSR zajistit moment překvapení, tedy zabránění mobilizace československého vojska. Tento předpoklad souvisel i s politickým jištěním, neboť v případě vleklejšího konfliktu by mohlo dojít k zapojení československých spojenců, či k již zmiňovanému využití situace netoliko chráněných západních hranic ze strany Francie.27 Tato všechna fakta velice znepokojovala generálplukovníka Becka. Jeho skepse vycházela z realistického předpokladu toho, že protivníka v podobě ČSR nelze za stávajících okolností roku 1938 překvapit, neboť se permanentně nachází ve zvýšené obezřetnosti a připravenosti na vypuknutí bojových operací. Politický nátlak v podobě karlovarských memorand a dalšího jednání přes západní spojence tuto situaci každopádně potvrzoval, čímž se Hitlerova strategie vyprovokování ČSR prostřednictvím

stupňování nátlaku rozcházela s plány generálního štábu, který úspěch přikládal pouze schopnosti provést bleskový a překvapivý útok. Ostatně sám Hitler tento útok zvažoval jako jediný možný, i když to vypadá, že nikoli v podobě podmínky, ale spíše v podobě jasné a nezpochybnitelné danosti.

Díky těmto okolnostem došlo v Hitlerově generálním štábu k pokusu o vojenskou opozici, kterou vedl právě generálplukovník Beck. Ten se snažil dosáhnout až takové situace, když by Hitler chtěl válku vyvolat, aby ho generalita podpořila a nevydala rozkazy k útoku. Hitler se o těchto náladách dozvěděl a došlo k několika otevřeným hádkám, které trvaly až hodiny. Generálové se však za Becka nepostavili, i když jeho skepsi k bleskovým plánům sdíleli. Beck podal 24. srpna demisi a jeho nástupcem se stal generálporučík Halder, který však patřil k těm, kdo Hitlera nenáviděli a tak ihned započal podnikat praktické kroky a plánoval puč. Jeho přípravy však byly přetnuty Godesberskými návrhy dne 22. září, kde Hitler své požadavky vystupňoval natolik, že se dočkal i britského odmítnutí. Tato situace Hitlera opět přivedla k jednacímu stolu, načež ČSR úspěšně zmobilizovala. Mobilizací se však celá situace změnila a jsem toho názoru, že tak bylo jasné, že Německo k vojenským operacím nesáhne.

Německo následně skutečně znovu začalo vyvíjet politický nátlak a doprošovalo se pomoci Velké Británie, aby na Čechy tlačila víc a víc. Zde se mu naskytla skvělá příležitost v postavě N. Chamberlaina, který po Godesbergu nabídnul opět to samé, co před ním roku 1937 Halifax – tedy že vše, co si Hitler přeje, může dostat mírovou cestou.28 Nově jmenovaný premiér, generál Syrový, výsledky Godesberku odmítl velmi kategoricky, bohužel však přijal ty berchtesgadenské.29 Nicméně Syrového vláda hledala všechna řešení problému, třeba i odpor v obraně proti likvidačním godesberským ujednáním. Plány této vládě zpřetrhal kdo jiný, než premiér VB, který dle mého sledoval celou zájmovou linii, jíž jsem se pokusil nastínit výše. Skrze svého poradce Wilsona Hitlerovi nabídnul smírné řešení. Přišlo 29. září a česká delegace byla ponechána za dveřmi, zatímco se rýsoval plán na destrukci československé státnosti. Dr. Masařek si pak zaznamenal, že se musí podrobit, jinak si celou věc budou vyřizovat jen s Německem. Vznikla tzv. Mnichovská smlouva a ČSR z roku 1918 přestala existovat.

Závěr

Vzhledem k výše uvedenému bych rád konstatoval, že ČSR byla v zářijových dnech v situaci, která korespondovala s přáním dvou z hlavních velmocí tehdejší Evropy, tedy s přáním Velké Británie a Německa podniknout rozhodná tažení směrem na východ za cílem oslabit tehdejší Sovětský svaz, resp. státní útvar, který přejal geopolitické a velmocenské strategické konstanty carského Ruska.

V souvislosti těmito motivacemi jsem toho názoru, že došlo ke spojení zájmů mezi Hitlerovým Německem a VB, kdy za účelem dosažení těchto cílů bylo rozhodnuto k obětování ČSR. VB několikrát svým diplomatickým jednáním zdůraznila, že nemá problém s revizí východních hranic Německa, což mě vede k názoru, že se Hitlera snažila směřovat do oblasti vlastních geostrategických zájmů.

Největší spojenec ČSR, Francie, pak díky vnitřním politickým reáliím do této dvojí hry zapadla a díky jistým specifikacím se jí podvolila. Role Itálie a dalších rozhodujících revizionistických mocností byla také vylíčena. Tito všichni spolupracovali na tom, aby ČSR mohlo být izolováno a jako takové mohlo být snadněji porazitelné rozhodujícím útokem ze strany Německa. Tento útok však skýtal mnohá úskalí, která pramenila ze špatné vojenské situace Hitlerových armád v druhé polovině 30. let. Hrozba války na dvou frontách, navíc s útokem na velmi dobře opevněné Československo se nelíbila ani německé generalitě, která několikrát Hitlerovy vzdorovala a dokonce se neúspěšně pokusila o puč. Další fakta nasvědčují tomu, že možnost bleskového zničení ČSR byla nereálná a mohla by Německu způsobit značné ztráty, ne-li ho oslabit natolik, že by nebylo schopno provést jakékoli bojové operace ofenzivního charakteru.

Jsem toho názoru, že v případě připojení Francie by v této situaci mohlo dojít k porážce Německa, kterou by se určitě snažil podpořit i SSSR. Velká Británie by však v duchu mocenské rovnováhy zasáhla po svém a nejspíš by se snažila zabránit především nárůstu vlivu Francie, potažmo SSSR a tedy i úplného zničení Německa, o což se v podstatě snažila i po 1. sv. válce. Domnívám se, že při lepších diplomatických konstelacích a při rozhodnější pozici Francie a ČSR by bylo možné zastavit agresivního Hitlera již na začátku 2. světové války. Z chování evropských mocností, ale i prezidenta USA Roosevelta, odvozuji, že ČSR se stalo první obětí druhé světové války, tedy že jí nebylo Polsko. Polsko totiž považuji za nešťastného koaličního spojence hitlerovského režimu, který se sám vmanipuloval do pozice, kde ho Hitler chtěl mít. Navíc v souvislosti s Mnichovem několikrát demonstrativně předvedl neochotu pustit armády SSSR přes své území na pomoc ČSR i v duchu charty SN. Tímto se de facto postavilo na stranu Hitlera, když svá vojska rozmísťovalo na hranicích se SSSR. Nepřímo si tak podepsalo ortel dalšího svého dělení, které při strategické prozíravosti Stalina a naivních doměnkách VB a Francie bylo nevyhnutelné.

Rozhodnutí československé vlády neuchýlit se po mnichovském diktátu k ozbrojenému odporu vnímám jako správné. Československá vláda učinila mnoho ústupků, avšak byla v tom podporována právě jejími tzv. spojenci. V případě odporu po mnichovském diktátu zde sice byly šance, že by Hitler nemohl okamžitě zaútočit, natož aby jeho bojové akce byly rychlé a účinné, či že by dokonce mohly ČSR zničit. Co vidím jako skutečné nebezpečí z takového jednání vyplývající, je nerozhodnost Francie podniknout akci. Ta by mohla zůstat ve svých defenzivních pozicích a nevyužít situace oslabené západní fronty Německa. Vzhledem k britským zájmům by k tomu mohla býti

podporována právě i VB. VB by jistě dokázala adekvátně využít situace, kdy by se na pomoc ČSR vydal jen SSSR. Jistě by toho využil i Hitler a mobilizoval by své příznivce napříč Evropou k vytvoření protibolševické koalice. Ta by se mohla skládat z Polska, Maďarska, Itálie, VB a možná i Francie. Výsledek by byl pro ČSR skutečně likvidační, neboť zmíněné manipulovatelné veřejné mínění by, jako mravní síla lidstva, takovéto bolševiky ihned odsoudilo. Prozíravý Beneš si byl takových rizik jistě vědom, proto jeho opatrné rozhodnutí, které však dosáhlo nedozírných následků, vnímám jako adekvátní, i když k vyhnutí se mu mohlo být v předmnichovských dnech učiněno více.

Zklamala také domácí politická a průmyslová scéna, která se svými partikulárními zájmy zasloužila o zpomalování zbrojení a obranných příprav. Celá situace se projevila následným přimknutím československých myslí blíž k SSSR, což po druhé světové válce umožnilo takové světové uspořádání, které nadlouho změnilo ráz celé Evropy.

Velmoci se v tuto chvíli ukázaly opět jako hybatelé mezinárodní politiky, avšak znovu směrem k decimaci hodnot, které tak usilovně proklamovaly. Jejich počínání odpovídá realistické tradici uvažování o mezinárodních vztazích, které se primárně odehrávají v anarchistické struktuře vztahů mezi státy, jež uplatňují své mocenské zájmy pomocí veškerých dostupných prostředků. Mezi tyto prostředky se řadí nejen válka, ale také systém vyjednávání vzájemných smluv a aliancí. To vše hrálo rozhodující roli při formování strategické situace Československa do Mnichovského diktátu.

Československo bylo nejprve podrobeno diplomatické izolaci, která absolutním způsobem limitovala jeho manévrovací prostor a prakticky znamenala zůstatek jediného potenciálního, avšak nejistého, spojence – SSSR. Díky této diplomatické izolaci došlo zároveň k izolaci faktické. Po anšlusu Rakouska bylo Československo obklopeno nepřátelskými státy, které hodlaly využít situace oslabeného státu v zájmu prosazení vlastních dlouhodobých mocenských zájmů. Případný vojenský konflikt by tedy znamenal ohrožení vnitrozemského státu ze všech směrů, což lze vnímat jako vojensky velmi nevýhodnou situaci, jíž se dá čelit pouze za předpokladu disponibility dostatečnými prostředky a kapacitami pro odrážení útoků a pro následnou ofenzívu. Ani tento předpoklad nemohla izolovaná ČSR naplnit, neboť ve svých vojenských plánech předpokládala využití opevňovacího obranného systému za účelem provedení ústupového manévru směrem k Beskydám a na Slovensko. Tento manévr měl zajistit především časový zisk pro nástup spojenecké pomoci, která však byla díky diplomatické izolaci velmi nepravděpodobná. Bez vnější vojenské pomoci by mohlo dojít k faktické likvidaci nejen státnosti, ale také československého obyvatelstva, které by se mohlo postavit na totální odpor vůči agresi, či by kapitulovalo a muselo by se podrobit vítězům.

Strategická situace Československa se tedy významně proměnila právě po diplomatické izolaci. Před ní byla její situace vůči Německu daleko silnější, ne-li přímo výhodnější. Připravenost ČSR na možný konflikt se svým revizionistickým sousedem nenahrávala Hitlerovu plánu na překvapivý útok, kdy se ani nepodařilo zabránit mobilizaci. Opevňovací systém se v pozdější době

ukázal jako kvalitativně velmi významný prvek v možnostech československé obrany. Nejistota německé generality a snaha Hitlera od útoku odradit sice Československu nahrávala, je ale z podstaty tehdejší československé elitě nepřístupná a nemohla by být v rozhodovacím procesu využita. Německý Abwehr naopak podnikal dezinformační kampaně na zmatení protivníka, které byly československým vojenským zpravodajstvím brány na velký zřetel. Významnou negativní proměnou tedy byla role dosavadních spojenců ČSR, kteří se velkou měrou podíleli na stupňování nátlaku a na následném rozbití československé státnosti.

Jsem toho názoru, že s výslednou relativizací morálních hodnot, na kterých poversaillesské uspořádání stálo, se díky mnichovskému diktátu musíme nadále potýkat.

Seznam literatury

ARON, Lubomír, et al. Československé opevnění 1935-1938. 2. upr. vyd. Náchod : FORT print a Okresní muzeum Náchod, 1998. 194 s. ISBN 80-86011-05-4.

JOHN, Miloslav. Září 1938 : Role a postoje spojenců ČSR. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 2000. 443 s. ISBN 80-7198-401-9.

KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Miloš Calda. [s.l.] : Prostor, 1999. 942 s. Obzor. ISBN 80-7260-025-7.

KURAL, Václav, VAŠEK, František. Hitlerova odložená válka za zničení ČSR. 1. vyd. Praha : Academia, 2008. 240 s. Novověk; sv. 3. ISBN 978-80-200-1657-7.

LUKEŠ, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem : Benešova cesta k Mnichovu. Petra Kůsová. 1. vyd. Praha : Prostor , 1999. 363 s. Obzor; sv. 26. ISBN 80-7260-015-X.

LVOVÁ, Míla. Mnichov a Edvard Beneš. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1968. 280 s.

NAROČNICKAJA, Natalia. Rusko a jeho místo ve světě : Za co a s kým jsme bojovali. Jan Petránek. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2006. 203 s. ISBN 80-7360-511-2.

ŠRÁMEK, Pavel. Československá armáda v roce 1938. 1. vyd. Brno-Náchod : Nakladatelství a vydavatelství Společnost přátel československého opevnění, 1996. 78 s., 22. Fakta; sv. 1.

ŠRÁMEK, Pavel. Ve stínu Mnichova : Z historie československé armády 1932-1939. 1. vyd. Praha : Mladá fronta a.s., 2008. 160 s., 8. ISBN 978-80-204-1848-7.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pohled bratří Hladíků se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

27 reakcí na Mnichov

  1. vonrammstein napsal:

    Velmi zajímavé čtení. Uloženo k dalšímu studiu.

  2. strejda napsal:

    Velice zajímavá a kvalitní studie. Vysoce přesahuje horizonty myšlení některých rádoby historicko-vojenských komentátorů. Místo představ nabízí dobře srovnaná základní fakta a je, což považuji za obzvlášť cenné, politicky neutrální. Tak jako vonramstein si ji uložím pro případné další potřeby neboť je stále nutné na základě faktů vysvětlovat pozici Republiky Československé do září roku 1938. A tento článek, či spíše studie, se k tomu hodí velice dobře. Plně souhlasím i s tezí, že Československo po Mnichovu 1938 nemělo šanci na vojenskou obranu a bylo by trvale zničeno. Ve zcela prohrané partii dokázal Beneš (nejen on, beru ho jako symbol) znovu dovést Československo do hry. A to mu mnozí, velmi mnozí i mezi Čechy, nemohou zapomenout.
    A k poslední větě bych jen dodal, že obdobná neprozíravá velmocenská rozhodnutí, také celosvětového významu, zažíváme znovu. A tak jako tehdy, vývoj pokročil, se dočkáme ještě horších následků. Podíváme-li se na řadu Korea – Vietnam – Irák – Afghánistán – Libye – Sýrie – ……. spojenou se stupňováním násilí a především s absencí předtav co po vojenském vítězství, tak vidíme přímou cestu do pekel. Ale to je již o něčem jiném (?).

    • Jan Hladík napsal:

      Děkuji za slova chvály!

      Možná by bylo lepší Vám tuto písemnou práci poslat v originále, se všemi přímými citacemi, které díky formátování WordPressu nejsou správně zobrazeny. Pak je aspoň dohledatelné, že si ony citace necucám z prstu. Urban si je dle mého přímo vymýšlí. Nejhorší je, že mu to vůbec někdo vytiskne!

  3. Bob napsal:

    Skvělé, je to pro mě UNIVERZITA 3.věku!!!!

  4. Tacit napsal:

    Počteníčko!
    A nenechte se vytáčet Janem Diag Urbanem. On je stejně tak historik, jako já neurochirurg.
    Díky.

  5. Hudec napsal:

    Jen tak jsem to proběhl, není teď čas. Rád přečtu později.
    Chtěl bych tu ale upozornit na článek, který vyšel k výročí Mnichova v Lidových novinách, autora Petra Zídka. Ačkoliv je možné s ním polemizovat, přináší zajímavý úhel pohledu, když prohlašuje Mnichov v konečných důsledcích, viděno 75 let zpátky, za Benešův úspěch.
    Zdůvodňuje tak (zjednodušuji, prosím), že varianta boje s Německem vůbec nepřipadala v úvahu nejen z pohledu vojensko-strategicko-taktického, ale ani z pohledu politického – Československo by se bývalo stalo VINÍKEM války v očích západního světa. Že byla II.WW neodvratná už dnes víme. My jsme se ale ocitli v řadách jejích vítězů za relativně malých ztrát na lidech i materiálu a dokonce i poražené Slovensko se rádo (dočasně, jak už dnes také víme), moc rádo vrátilo do lůna ČSR.
    Že II.WW přinesla nové dělení Evropy a Stalinův nástup k nám (který jsme mu vlastní vinou otevřeli), to už je jiná záležitost. Mnichovská dohoda byla jednoznačnou zradou našich západních spojenců na ČSR – a to se také odrazilo na vztahu širokých mas k nim po válce a v „lásce“ k SSSR. Tím nás možná poškodili více, než samotným obětováním republiky Hitlerovi (to ovšem už Zídek nepíše, to píši já).
    Názory jistě diskutabilní, ale zajímavé, nemyslíte?

    • jvf napsal:

      V podstatě totéž píše Jan Tesař ve znamenité knize Mnichovský komplex (Prostor 2000). Doporučuji!

  6. český maloměšťák napsal:

    Urban, Schwarzenberg atd. nanávidí Beneše a dělají z něj málem že ne strůjce války záměrně, není to nějaké konstatování “ mimoděk“, je prvoplánové, opakovaně je používáno jak ve vztahu k začátku WW2, tak ve vztahu k odsunu Němců po WW2. Cílem je / zcela otevřeně to přiznává S.Šauerová – cituji : „….Není zdaleka poprvé, co jsem to napsala. Ostatně, i názor veřejnosti se v této věci zdárně vyvíjí, pro zachování platnosti tzv. Benešových dekretů je již jen menší polovina veřejnosti, a uspokojivě se v čase vyvíjí i názor Čechů na odsun českých Němců….“
    Loví především v mladé generaci, ta se o studium historie zajímá většinou okrajově, nemá na to čas, ostatně kolik prací tkzv. českých historiků je věnováno kapitálovým tokům mezi jednotlivými relevantními zeměmi v období po Versailles do cca r. 1941 ?
    Jedním dechem se tvrdí, že politka je pouze vyjádřením zájmů těch skutečně mocných, kdo ji ovládají…aby se stejným dechem popisovala tato politika jako rodinný románek typu A jel do x a tam se setkal s B a pak se C setkal s A v y a spolu pak učinili bfmlpsvz protože /následuje řada tkzv. “ vysvětlení“ např. že Beneš byl starý a slabý a že Chamberlain se mýlil a že Mussolinni potřeboval to a že Stalin byl nedůvěryhodný atd atd – tedy ! vysvětlení“ se děje v mystické respektive žvatlavé rovině …, málokdo se nezajímá o banky, zbrojařské koncerny, rodinné kliky tahající za špagátky – o tkzv. loutkovodiče…../.
    Kombinace nezájmu popř. povrchního zájmu, nedostatku času a asi i hlouposti pak skutečně umožňuje zdárný lov, pak stačí už jen maskot /takovému davu ani není třeba naservírovat vůdce, zde skutečně stačí i maskot, nejde totiž o paniku ani předpanický stav, zde jde skutečně jen o směsici silně kontaminovaného racionálna překrouceným racionálnem, o kvaziextázi, proto stačí jako symbol maskot, opět zdánlivě racionální, „vždyť on se nestydí nosit číro, Máňo, podívej !!!, on je náš !!!“/.
    Jejich proroci bývají ale dost zákeřnější , tam už se objevuje i nenávist, opovrhování a třídění /voliči Zemanovi jsou lůzou/, dokonce v osobní rovině /kauza Dejdar, objevují se ale už i útoky na Čapka, připomíná vám to něco ?!?/, lhaní / vy, vy, vy vytahujete tu Benešovu kartu – to vy – zemanovci/…je to stále ale ještě jen v infantilní rovině, bez vysvětlení adekvátního požadavkům zatím ještě ne zcela zblblé veřejnosti, tkzv. veřejného mínění, které ač válcováno tkzv. originálními historickými výklady ještě “ originálnějších historiků“ má naštěstí stále ještě všech pět pohromadě – minimálně v tom, že si neplete následky a příčiny, když už tedy nepátrá po motivacích a souvislostech.
    Zatím se tedy lidé dívají na ty, co tvrdí, že příčinou byla samotná existence Československa…zatím se na ně dívají s posměchem, pohrdají jimi, zatím je mají v paži, dokonce už dokáží identifikovat jejich mocenské, respektive politické zázemí. To je velmi důležité, bez adekvátní moci budou totiž dotyční jen poštěkávat , tím se postupně jejich morálka rozloží, vyhnije to.
    Takže i následující volby do toho mají co říct, je zde další kritérium podle kterého volit.

  7. český maloměšťák napsal:

    re : ….Cílem je/ ……/ zpochybnění Benešových dekretů a jejich zrušení, revize, ve hře jsou majetky – půda, lesy, pastviny, nemovitosti, ve hře je český stát.

    • Gerd napsal:

      Ano, přesně tak, ale cílem je především vymáčknout z nešťastných občanů ČR další miliardy pochybných náhrad. Začalo to církevními restitucemi, bude pokračovat restitucemi šlechtických majetků a ukončeno bude úhradou požadavků sudetských Němců, ať už oprávněných nebo neoprávněných.
      Jan Urban je nájemný pisálek, který momentálně píše v žoldu sudetských Němců.

  8. Admirál napsal:

    Velmi dobře zpracováno, odpovídá to obrazu, který jsem si o Mnichovu z různých zdrojů utvořil.

    Beneš, kterého se snaží mnozí účelově ostouzet (Urban, Spurný), vyšel z války jako vítěz. Vyčítají mu, co všechno neudělal ale zapomínají na dlouhý výčet toho, co udělal.

    Bylo by zajímavé, mít možnost porovnat, jak by se s rozhodováním v tak obtížných časech a v tak vypjatých situacích jeho kritici vypořádali.

    Cením si též poznámky v textu, kdy autor připomíná, že velmocenské hry stále probíhají. Měli bychom si s naší zkušeností s Mnichovem dopřát ten luxus a nepodílet na válcování slabých silnými, pokud tomu nemůžeme zabránit.´

    Naše polistopadová praxe ukazuje na to, že jsme si poučení z Mnichova (naše vládnoucí elity) nevzali. Tudíž je velmi pravděpodobné, že si v budoucnosti budeme muset nějaký nový Mnichov znovu prožít.

  9. XY napsal:

    Mno, vzato kolem a kolem, jsou lidé jako Urban z důvodů, které už postřehli mnozí přede mnou, prostě zainteresováni udržovat debatu v chodu, ač žádná nová fakta k věci zásadně nesdělují – jen se pokoušejí o nové intepretace.
    Z dnešního pohledu vzato, byl Benešův výkon obdivuhodný: Stát, obětovaný příštími spojenci (jistě, Moskva se Mnichova neúčastnila) ve jménu krajně pofidérního míru (trval necelý rok) dokázal přivést k životu na straně vítězných Spojenců a navzdory kolaboraci Slovenského štátu s Osou s minimálními územními ztrátami (Podkarpatská Rus) a realitivně malými válečnými škodami v původních historických hranicích za cenu nějakých 300 tisíc padlých. Zbavil se přitom i páté kolony českých Němců – po této stránce opravdu klobouk dolů. Jak vidno, úspěchy se v Česku neodpouští…

    • Slim napsal:

      Poslední větu zvláště podtrhuji, Beneš tak ve skutečnosti vyřešil problém, který v sobě český stát nesl od Přemysla Otakara I. A který se stal akutním od poloviny 19. stol. To je také důvod útoků různých urbanů (ten ovšem není historik, ale nájemné pero).

      Myslím, že role 3,5 mil. Němců v hranicích ČSR je také to, co v Hladískově textu nejvíc chybí. Jinak je velmi pěkný a musel mu dát hodně práce; klobouk dolů!

      K Hudcově poznámce: tuším že 21.9. měly LN diskusi historiků a to respektabilních, v čele s Robertem Kvačkem, o Mnichovu. Všichni se sjednotili na zřejmé pravdě. V září 38 bylo na odpor pozdě. K různým návrhům, co měl nebo údajně mohl Beneš dřív dělat jinak právě Kvaček řekl, že žádnou lepší možnost nevidí

  10. Laco Grőssling, zemaník a zemanista napsal:

    Pan Hladík tu přehledně sepsal co bylo.
    Důležité je poučení z minula, abychom věděli co může být.

    Předně události kolem Mnichovské smlouvy ukázaly znovu, že v mezinárodních vztazích není mezi státy trvalých spojenců a o přátelích mluví pouze naivové. Jak praví Mossad, jsou pouze potenciální nepřátelé.
    Potvrdil se rovněž koncept Františka Palackého o našem místu mezi Německem a Ruskem.

    Následná II.SV přinesla nové roztřídění vlivu zemí. Po období dvou supervelmocí jsou dnes státy rozděleny do cca 5ti ligových soutěží.
    Supervelmoc USA, která ale má stále omezenější možnosti udržovat si svůj status a jak to vypadá, uzbrojila se.
    Druhou ligu hraje Čína a Ruskou, třetí ostatní země disponující jadernými zbraněmi, mimo Francii a VB.
    Do 4. ligy spadla VB, Francie a i Německo.
    V páté jsou pak všichni ostatní,.

    Pro aktéry Mnichovské smlouvy je dnes traumatem, když o nich řekne Lavrov, že jejich názor nikoho nezajímá . A následuje trapný výklad VB co ona dala světu, včetně golfu. Jo to jsou věci.

    ČR konkrétně nemá v případě, že se USA budou muset vykašlat na Evropu nikoho, s kým by se mohla spojit. Z tohoto pohledu je snad jedině omluvitelné Židohurejství prezidenta. Nicméně co do „spojenců“ jsme na tom hůř než za Beneše. Beneš byl diplomat génius.

    • český maloměšťák napsal:

      No, podle mě je dost důležité, že se např. ČR přímo napojila na Nord stream /OPal/, anebo že to jsou celoevropské/EU/ pozice, z kterých je krocen např. Gazprom a tedy i ceny plynu.
      A spíše ČR kašle na spojence /EU/, než by ti kašlali na ni, pomněte jen ty nevyužité EU peníze, nebo všelijak zde rozkradené či špatně směřované, nejen ústy psychopata Amněstěnka….kašle.

  11. XY napsal:

    „ČR konkrétně nemá v případě, že se USA budou muset vykašlat na Evropu nikoho, s kým by se mohla spojit.“

    Inu, v tom případě bude všechno jinak. Ale pro jistotu – zatím jsme jak v EU (a mj. i proto je v našem zájmu v ní být) tak v tom NATO. Pro velmoc kalibru ČR není tč. k dispozici nic lepšího. V globálním světě není mnoho místa pro drobné individualisty.

  12. Jan Čermák napsal:

    Byli jsme s dětmi na Březince u Náchoda, co tam ti kluci udělali „pro vlast“ je úžasný, stojí za návštěvu. Jestli by místo Urbana neměli psát radši oni….radši opravují bunkry. No a vyprávěli nám, že mluvili s účastníky mobilizace, byli připravení padnout za vlast, doslova! Ale když to vůdci odpískali, byli rádi, že nemusí umřít…. Strašně mě ty revanšisti, co tu vládnou médiím štvou. Patřím k těm co si myslí, že jsme měli jít hlavou proti zdi, proti všem… kdyby jsou ale celkem na nic, tak snad příště.

    • strejda napsal:

      Chcete-li trvale ovládnout nějaký prostor, musíte stávající obyvatelstvo především morálně rozložit. Ekonomicky se pak podřídí a časem zanikne nebo se zmarginalizuje. Morálně zralé obavatelstvo musíte rozkládat zvenčí, je to nákladné a málo účinné, Zdemoralizované obyvatelstvo se rozkládá samo. Najdou se tací, kteří s dobrým čichem jdou za svojí předpokládanou slávou a překrucují minulost. Ostatně, nějaká podpora se pro ně najde i nyní.
      Není třeba být příliš pozorný na to, aby bylo vidět celou taktiku rozkladu. Řečmi o tom, že vznikem Republiky, kdy prý Češi zničli rakousko-uherskou monarchii, přes to, že si Mnichov zasloužili kvůli potlačování místních Němců, až po únor 1948, se láme státní idea Republiky. Když k tomu přidáte snižující se úroveň školství a s ní spojenou vzdělanost (dnes mají vysokoškolské vzdělání i lidé s podprůměrným IQ, o maturitě nemluvě), tak je postup zřejmý. Silný národ se vzchopí, slabý zmizí.
      Budoucností národa jsou mladí, pokud je jim vlastní národ lhostejný, tak je rozhodnuto.

  13. Toni-Hans-Paula napsal:

    Při čtení úvah, jestli jsme se měli/neměli bránit, si poslední dobou spíš zkouším představit současnou politickou reprezentaci, která by o něčem tak závažném měla opravdu odpovědně rozhodnout. Nepředstavitelné („Dejte nám zbraně nebo Vondru“ :-)).
    Asi by přijeli 3 dokonale oblečení gentlemani „od Kruppa“ s kufříky (igelitovými taškami) a bylo by rozhodnuto. Ach jo, je to strašný úpadek.

  14. táta napsal:

    PANE Jan Hladík
    jen palec nahoru,je člověku smutno co se člověk dovídá s oficialních zdrojů,třeba co je na aktualně,bohužel není to jen o mnichovu tím to začíná,pokračuje odsunem a BENEŠOVI dekrety,to už nemůže být jen náhoda ale cilená ..pátá kolona…

    pak člověk je rád když čte něco jako toto

  15. varadero napsal:

    Jen bych doplnil po mnichovském diktátu kdy došlo k okupaci naši země tehdejší polsko se aktivně podílelo na okupaci ,polské vojsko obsadilo okresy Těšínský , Fryštátský a Bohumínský a docházelo k vyhánění českých obyvatel do moravské Ostravy.
    http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-1-rijna-1938-prijeti-polskeho-ultimata

    a jen pro informaci jak se chovali poláci k našim lidem
    http://www.kscm-rychvald.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=319:rychvald-v-polsku-1938-az-1939

  16. Michal napsal:

    Velmi zajímavý příspěvek, nicméně bych si dovolil pár připomínek. Než je ale napíšu, uvedl bych nepříliš známý Benešův výrok z 26. září 1938, který by si zasloužil být vytištěn, nalepen na prkénko a poté omlácen o hlavu těm, kteří ho označují za zbabělce. Takto hovořil ke gen. Silvestru Bláhovi: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bíti všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do posledních chvíle, a pak padnu s nimi.“
    .

  17. Michal napsal:

    No, a teď tedy ty připomínky nebo spíše upřesnění a doplnění:
    – Naše opevnění bývá velmi často glorifikováno a občas to vypadá, že všichni čs. vojáci seděli v dobře vybavených nedobytných bunkrech. Leč i naše (lehké) opevnění mělo své slabiny. Střílny mohly být ohroženy přímou palbou kulometů a 20 mm rychlopalných kanonků z německých tanků Pzkw II, protože ono tolikrát zmiňované průbojné střelivo v našich kulometech zase tak velký účinný dostřel nemělo. Obětováním několika tanků tak mohl být vytvořen průchod pro pěchotu. Velmi často chyběly i protipěchotní překážky okolo jednotlivých objektů lehkého opevnění. To ovšem nemění nic na obrovském odhodlání našich vojáků.
    – Zmiňujete „zásluhy“ politiků a průmyslových kruhů na zpomalení našich příprav na obranu. Ano, korupce tenkrát vzkvétala, nákup tančíků vz. 33 je toho svědkem, jednání mezi ČKD a Škodovkou se taky rozhodně nevedla v rukavičkách a dnešní korupčníci mají rozhodně na co navazovat :-). Ovšem třeba klišé o úmyslně pomalé motorizaci armády, v čemž měli mít prsty agrárníci kvůli zajištěnému odbytu krmiva pro koně, je opravdu klišé. Tempo motorizace bylo třeba přizpůsobit počtu řidičů; řidičák tenkrát zdaleka nebyl tak rozšířený. Zásoby nafty do aut také nebyly bezedné. Často bývá vytýkán export zbraní do ciziny na úkor naší armády. Ovšem za získané devizy byly nakupovány suroviny a např. také kuličková ložiska.
    pokračování …

    • Jan Hladík napsal:

      Váš komentář k lehkému opevnění LO pomíjí základní fakta. Bylo budováno v souvislé linii dvou sledů – vzájemně tvořící palebnou přehradu, s úhlem vytočení střílen vždy tak aby jeden bunkr kryl nejméně jednoho souseda na každém křídle. Oba sledy byly takto orientovány. LO sloužilo nejen jako doplnění těžkého opevnění TO, ale především tam, kde byl terén pro obrněné vozy velmi obtížný, až neprostupný.

      Strategie vedení boje nezávisela pouze na fortifikaci. Vámi uváděný stav je ideál – že by se k LO vůbec někdo dostal. Krycí palbu přibližujících se armád mělo logicky poskytovat týlové dělostřelectvo a v případě nejohroženějších úseků tzv. dělostřelecké tvrze a baterie objektů TO. Zároveň byly vybudovány zákopové spojnice mezi objekty LO, které poskytovaly útočiště běžné pěchotě s kulomety a protitankovými zbraněmi.

      O jakých úsecích LO bez protipěchotních překážek hovoříte? Již v roce 1937 byla dobudována podstatná část. Anšlus Rakouska situaci zkomplikoval a jih Čech se budoval narychlo, ale překážky, i s ocelovými rozsocháči, byly budovány souvisle (pokud nešlo o čerstvě vybetonované objekty) a prakticky velmi jednoduše – někdy i improvizovaně.

      To o Agrárnících a koních slyším poprvé. Psal o tom někdy někdo?

  18. Michal napsal:

    … pokračování:
    – To nejzajímavější jsem si ponechal na konec. Letos vyšla kniha Historie na rozcestí, která rozebírá „coby kdyby“ mj. o roce 1938. Není to žadný historický bulvár, mnichovské téma rozebírá Pavel Šrámek, náš přední odborník na toto téma. Autor zde uvádí, že odmítnutí mnichovského diktátu nemuselo vést k okamžitému německému útoku. Proč by Hitler útočil, když to, co chtěl, mohl dostat mírovou cestou?Sspíš by následoval obrovský diplomatický tlak s cílem nahradit E. Beneše někým přístupnějším k jednání (Šrámek uvádí Milana Hodžu).
    Jako poslední odrazový můstek pro vojenský odpor je – v rámci spekulací co by, kdyby – uváděno odmítnutí britsko-francouzského plánu 21. září, následná mobilizace a německý útok 24. září. Na severních a jižních hranicích by se podle autora dařilo postavení držet, ovšem tlak ze západu by byl neudržitelný a naše armáda by postupně ustupovala na Slovensko. Tamni představitelé by se ovšem začali stavět proti postavení Slovenska jako poslední bašty odporu. To by, spolu s rostoucí agresivitou Polska a Maďarska, vedlo k francouzsko-britsko-italskému návrhu na jednání obou válčících stran, které by ovšem mělo za následek osamostatnění Slovenska a vznik protektorátu na území českých zemí (ovšem bez pohraničí). Následující scénář by se v podstatě nelišil od skutečné historie.
    Co tedy závěrem? Okupaci bychom se tak jako tak nevyhnuli. Možná, že bychom se ale vyhnuli marasmu druhé republiky a děti ve škole by dnes třeba čelily záludným dotazům: „Když nevíš nic o bojích u Bruntálu, co aspoň bitva u Plzně?“

    • strejda napsal:

      A možná byste nebyl ani Vy. Já určitě ne, můj tatínek stál po mobilizaci v první linii horského dělostřelectva. A tak vám nevím, nevím.
      A marasmus Protektorátu by byl ještě horší než byl. A obnova ČSR? Ano, v hranicích Protektorátu.

    • Jan Hladík napsal:

      S tou západní hranicí to není tak jisté. Rakouská armáda na tom byla ve srovnání s Německou hůř a měla směr německých útoků od západu jistit. ČS armáda navíc plánovala soustředit větší množství pozemních a leteckých sil po obvodu nejdelších hranic s Německem a tedy i kolem Plzeňska – tam se díky terénním podmínkám nabízel i větší manévrovací prostor pro pozemní síly. Zbytek obrany tvořila dvojí, tzv. pražská příčka LO. To není nic jednoduchého, když by Vám mezitím ze západního boku nastoupila Francie.

      Zbývající prvky obrany na jihu tvořila síť rybníků, jejíž využití při zatopení oblasti bylo vyzkoušeno i ve vojenském cvičení. Tuto vojensko-strategickou dimenzi úvah málokdo zohledňuje a málokdo má o ní vůbec nějaké ponětí.

      Německo na takový útok v roce 1938 nemělo a moc dobře to vědělo. Přece jen na zbrojení nebylo tolik času a čerstvě vycvičené síly nemusí být tak spolehlivé.

      Každopádně platí (pokud by se někdy Hitler odhodlal konečně zaútočit), že bez zajištění západních spojenců bychom mohli spoléhat leda tak na blanické rytíře… především pak politicky, neboť obvinění z rozpoutání války by nás neminulo se všemi důsledky.

Komentáře nejsou povoleny.