Za JFK a PB

Včera, v posledním dílu  ČNB  jsem  vás žádal, abyste  si  zapamatovali  jisté  číslo.  Že  se k němu  dnes  vrátíme. Dovolte, abych  to posunul  o  den. Na  neděli.  Nepřijdete  o  to .  Ale  dovolte  dnes  vlkovi, aby  byl  sentimentální,  nostalgický  a trochu  historický.

Je mou  chybou,  že mi  uniklo  50-té  výročí od  smrti  JFK. A nereagovat na odchod  Pavla  Bobka?  Tak  to  by , myslím,  bylo taky  moc  špatně. Protože  obě  tyhle  postavy  jaksi  patří  do vlkova  života.

Pravicový  dogmatici  velebí jako  ikonu  Ronalda  Reagana. Nesouhlasím!  Hluboce nesouhlasím.  Posledním  velkým americkým prezidentem byl podle  mne  – JFK!  Hrál  vysokou  hru. Neměl proti  sobě  už  životem  unavené zkostnatělé  kremelské  mumie  a  Gorbyho,  který  nejspíš  do teď  sám  netuší,  čeho chtěl  jako  šéf  jedné  ze  dvou tehdejších  supervelmocí  jaksi dosáhnout,  ale  tehdy velmi agresivní  a  ze  světové  války  ostřílené a v ní zakalené  sovětské politbyro, s mimořádně  tvrdým  a  rozhodným  Chruščovem  na  pozici  jeho  náčelníka! Který  navíc  tehdy  disponoval, řekněme  strategickou technickou převahou, s kterou, poprvé ve své  historii  Spojené  státy  nemohly  hned tak nic  udělat!

Svět, spolu s  Kennedym  byl  tenkrát podroben  naprosto  bezprecedentní  zkoušce na  svou existenci a od  fatálního  konce jej  dělilo  asi  200 námořních mil….  Nějakých  360 kilometrů. Kolik  že  má  dokola  rovník?  40 000?  1 promile  jeho délky….

Pamatuji si  tu  dobu. Naprosto vyděšené  rodiče,  obrovské  fronty  před  sámoškami a  nich  v podstatě  prázdné  regály. Zmizely konzervy, cukr , mouka,  rýže, luštěniny , no prostě  všechno.  Lidi si pořád  ještě  měli pod kůží  válečný  lístkový  systém..   Ale  první, co tehdy, aspoň tady  u nás  v městysu bylo vykoupeno, byl….. hádejte, schválně ….  no  … no.. no nebude vás napínat , pokud  jste  to nezažili  sami  – ocet.  Po Plzni se tehdy  rozšířila  fáma , že  když  se člověk  zabalí  do prostěradla  namočeného do  octa, tak  prý  přežije i radioaktivní  záření…

Každý  tehdy  počítal s  tím, že  válka  bude a  to  v její  úplně nejhorší  formě. Myslím,  že  tehdy  byl  – PROZATÍM – lidský  rod  nejblíže  svému  konci! JFK  hrál  tenkrát vabank,  ale  v podstatě  jinak  nemohl. Kdyby  byl připustil instalaci  sovětských raket na  Kubě, byl  by  dal  tehdejšímu  zásadnímu protivníkovi  do  ruky  fatální  výhodu.  Sice nevěřím, že  by  došlo, znajíc  následnou historii, k jejich  odpálení,  kdyby  všechno  šlo stejnými cestičkami,  jak to víme dnes, ale….  Ale  US  by  se  z  téhle  výslovné  facky  nebyly  vzpamatovaly.  Nemyslím, že  by se byly  zkolabovaly,  ale  byly  by  určitě  silně nalomené.  A  nejspíš  by  byly  někdy v průběhu  dalších  let  vyeskalovaly  napětí  jinde a jinak.  Kde by  třeba  oněch  posledních  200 námořních mil k disposici nebylo. svět měl kliku!Že  v Oválné  pracovně seděl JFK.

Kennedy  se  tehdy rozhodl  správně. Proti  mínění svého  štábu.  Prostě  – velký prezident.  Pro mne zatím poslední z  těch, co se od  té doby  vystřídali  v Bílém  baracku.  Zde musím odbočit a  vrátit se k jeho tehdejšímu  soupeři  – Nikitovi  Chruščovovi.  Ten  ve  válce  naprosto neváhal  obětovat  tisíce , možná  desetitisíce , či statisíce životů. Při obraně  Kyjeva nebo Stalingradu  či jinde.    Ale  když  byl  postaven před  svůj  životní  úkol  – rozhodnout  o  konci  světa – nezaváhal a  našel správné  řešení.  Prostě  – i jeho ideologie  měla  svoje  limity.  A ukázal, že  i  kremelští  vládcové  jsou jen hlavně lidé. Naštěstí.  Díky  osudu  za  to! Je  si někdo jistý,  že  v Chruščovově  pozici  by stejně  jednali  iránští  ajatolláhové  nebo korejští Kimové?    Či jiní  fanatici  a  zbožštění  diktátoři?  Na  tohle  si vsadil  tenkrát  Kennedy!  Že  Chruščov  je  normálně  myslící  člověk a vyšlo mu  to!

Velký  okamžik  chtěl  Velkého prezidenta!  A měl  ho.   Ostatně  – soudím, že  Chruščov  si  Kennedyho  de  facto  pro  tuto  roli  sám vychoval  O rok  dříve při  tzv. Druhé berlínské krizi.  Kdy  zkusil  tehdy  nově instalovaného a  nezkušeného  amerického prezidenta  tvrdě otestovat.  Jenže  uslyšel – Ich bin  ein  Berliner!!! A  pancéře  tzv. Berlínské  brigády  vyjely  do pozic. Nebo také  na jistou smrt. Divné, že  Nikita  pragmatik  si z  toho nevzal poučení…

Neposmívám se ani Sovětům  ani  Nikitovi  Chruščovovi.  Svět  interpretuje  výsledek  kubánské  krize  jako jejich  porážku,  ale   v daném případě?  Je  pokračování  lidského rodu  něčí porážkou?  Normální člověk si  musí  říci  – zvítězili  jsme!  Sověti  jako  revanš  dosáhli deinstalace  amerických  raket  v Turecku. Dost slušný  cukřík.

Ale  zpět  ke  Kennedymu .  Od  začátku prezidentování  byl  vlastně permanentně  testován  na  svou statečnost, schopnost strategicky myslet  a  hlavně  hrát nejvyšší možné  sázky. Obstál.  Žádný  americký prezident  od  dob Trumana  už nikdy takové  zkoušce  nebyl vystaven!  Dobře  pro svět. A  ještě  lépe , že  když  tyhle  fatální testy  pro  svět  přišly,  řešil je  John Fitzgerald.

A přece…  přece  to bylo pro kohosi  málo. Zoufale  málo nebo možná  až příliš  moc. Takže  padly  dallaské  výstřely!  Nebudu  řešit  zda platí nebo  neplatí  oficiální verze  o atentátu. Zkrátka  kulky  trefily  cíl.  Amerika  přišla  o svého  giganta.  Svět  o  muže,  který  lidstvo  dostal  z  Armagedonu  na Měsíc….  Který se neptal, co  Amerika  může  udělat  pro něj, ale  jen  na  to, co on  může  udělat pro ni.  A  stihl toho zatraceně  hodně – podržet  její velikost a  získat  novou.  Kosmického rozměru!  Spojil tak  v  sobě, alespoň pro mne  – Kryštofa  Kolomba a královnu  Isabelu.

Nikdy jsem nepochopil, proč dallaský střelec  nebo střelci  zmáčkl/ zmáčkli  spoušť!  O  motivu  toho činu se nejspíš  už  nikdy nic  nedozvíme. Škoda.  Naprosto nechápu, proč  by ho  měl sejmout  Lee Harvy  Osvald. Nebo kterýkoli  myslící  Američan.  Podobně  odmítám  věřit, že  by  vraha  poslal  Fidel  Castro nebo  dokonce  Chruščov. A je mi úplně  jedno, kdo si to objednal. Zajímá  mne  jediné  – proč?  Sakra  proč?

Kennedyho  smrt byla  hloupá, deprimujíc  a  zbytečná.  Do té míry, že  si dokonce myslím,  že  USA  tehdy  ztratila  svůj  esprit  a své kouzlo.  Kennedy  zosobňoval  mladou, energickou sebevědomou  Ameriku. Která neznala  slova jako  deficit, státní dluh,  deficit  účtu platební bilance,  technologické  zaostávání.  Jen v   Kennedyho  Spojených  státech mohl  Martin Luther  King  mít  svůj  sen.  A jen  v  tam  se  mohl  Neil Armstrong  odvážit svého  malého velkého kroku!

Opravdu  – nikdy jsem  tuhle  smrt nepochopil.  A kdyby  v  69  byl Kennedy  ještě  prezidentoval,  nejspíš  bych dnes na Kosu  nepal. Nebyla  by.  Zůstal bych  asi  venku.  A  šel zkusit  štěstí  do Ameriky. Kennedyho  Ameriky.  Ta mne přitahovala!   Byl bych býval šel za  svým idolem.  tak jako  mnozí v  těch časech od  tamtud  šli  za  jiným podobným typem  té  doby – Che  Guevarou… Byla  to  doba  velkých mužů a velkých ideálů. Chápal jsem je.  Ale já  už  neměl  kam  a za kým odejít….

Netuším, kdy Pavel Bobek  dezertoval od bigbítu  ke  country.  Ani proč.  Ale  skoro  bych si tipnul, že  to bylo  krátce po Kennedyho smrti. Kdy přešel z Olympicu  ke  Jiřímu Brabcovi a jeho Country beatu.   Nevím ani, proč  to udělal. Co ho k  tomu kroku přivedlo. Ale  zkusím si myslet,  že  v tom  měl  prsty  také JFK.  A  jeho Amerika.  O té zpíval a  ta  ho nepochybně  inspirovala.

Bobek  rozhodně nebyl  žádný  velký  zpěvák.  Ale stejně  jako  písničky  Rangers  tak  i jeho  převzaté  americké  klasické  countryové  fláky   byly  pro mne  tenkrát, když  jsem je  slyšel poprvé,  něco jako živá  voda.   Kterou jsme se zkoušel polévat  tak, často, jak to jenom šlo.    Abych  z bolševika  totálně  nezmagořil.  No z  bolševika..  Bolševik  byl  už  zmíněný  Nikita  Chruščov.  Ty  české tesilové  imitace si ten  titul  ukradly  a opředly   do  pavučiny  totální  nehybnosti. A  Bobek a podobní,  jim, aspoň pro mne, do té pavučiny  dělali díru.  Všelijaké  instituce pořádají  všemožné  semináře, kde  řeší  disent a  jeho aktivity a zkouší je měřit, jak podkopaly  Husákův  strnulý  režim.  Je mi  divné,  že  se ještě nikdo nepokusil  zhodnotit   podvratný  účinek  katalogů od  Neckermanna  a .. ano  a  české  country! Kdo byl  někdy na  Portě, ví  co myslím.

V každém případě – Pavel  Bobek  už nám nikdy na živo  nezazpívá, ani nepřidá  další  CD….Škoda. Pro nás.

Pro něj?  Já myslím,  že  teď  někde sedí  s Johnym Cashem.  Nebo má právě  za  sebou  velkou premieru v  Grand  Ole Opry. Ovšem nikoli v Nahsvillu, ale tam nahoře!  Přeskokana  mu určitě  dělal  sám Johny  Denver. A nejspíš oba  v přestávkách  mezi vystoupeními  jukají  přes oponu, jestli náhodou už  také  nedorazí Kenny  Rodgers..

Můj  svět  bude bez  Pavla Bobka    chudší.  Stejně  jako svět  bez  JFK.  Kennedy  dokázal, že  se nepřestal točit. Bobek mu  dal  barvu . Vlastně  barvy, abych nečučel jen  na  šedivou.

Takhle  ty  dva  vidím.  A proto  jsem  to musel  napsat.

Kennedymu  by  nejspíš  Bobek  poslal  tuhle svou písničku

Tohle je totiž o něm a  o jeho  chvílích  tenkrát, když už  zbývalo  jen těch zatracených  200 mil:

Na co myslí v této chvíli
ten kdo má se rozhodnout
každý krok má váhu nebe
oči hvězd jsou přísný soud.
Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž
staň se to co má se stát
muž na druhém konci světa
často myslí na návrat.

Na co myslí v této chvíli
ten kdo má se rozhodnout
každý krok má váhu nebe
oči hvězd jsou přísný soud.
Slunce nad hlavou křičí vstaň a běž
staň se to co má se stát
muž na druhém konci světa
často myslí na návrat.

A  co pošlu  já  nahoru  Bobkovi? Nenapadá mne  nic  příhodnějšího, než  tohle:

Protože  Pavel Bobek  došel na  konci své cesty. Až  k poslednímu patníku…Jak ostatně  chtěl:

Pak na patník poslední napíšu křídou,
jméno své a pod něj, že jsem žil hrozně rád.
Písně své, co mi v kapsách zbydou,
dám si bandou cvrčků hrát
a půjdu spát, půjdu spát