Nejde o morálku, jde o přežití 28.


přeložila  Majka

Pluckeová mi řekla, že se Hasse nechal slyšet, že kdyby znal svého soka, vyzval by ho na souboj a zastřelil.

Milý Hasse, přicházíte pozdě. Tvůj sok byl už vyzván soupeřem, který je silnější než vy.

Po čtrnáct dní vězím zase v nejnamáhavější práci. Mám hráti v nejbližších nedělích tři veliké a vý­znamné úlohy, Rebeku Westovou ve hře „Rosmersholm”, Donnu Fernandu v Echegarrayově „Znamení” a Michelinu v „Michaelu Kramerovi”. Všechny tři jsou mi úplně nové a jsou to těžké, ale také vděčné úlohy. Jejich studium zabírá všechnu moji sílu, můj čas i všechny mé myšlenky, a to je dobře, Musím se dostat ze své letargie, musím v před!

A k tomu musím jasně a bystře uvážiti všechny mož­nosti, které mi mohou pomoci v před, a zvyknouti myšlence jejich nevyhnutelnosti. Budu musit užít i prostředků, ležících mimo ryzí umělecký výkon, prostředků, jichž jiné také užívají, ať se mi zdály sebe zavržitelnější, opovržení hodnější a protivněj­ší, pokud jsem měla dosti peněz.

Hrozím se sama sebe, že zde mohu napsati tato slova tak klidně a chladně. Změnil mne pocit mé chudoby a osamělosti za těchto několik neděl již tak, zkazil mne již tak, že mohu mysliti bez hrůzy na to, že bych mohla jednati právě tak, jak vidím jednati tak často mnoho jiných? Nebo si jen zahrávám s tě­mito myšlenkami? Ne, ne, k tomu vidím příliš mnoho příkladů kolem sebe, vidím budoucnost jasně před sebou a v ní příliš hnusnosti a ponížení, jemuž bych jen tehdy mohla ujíti, kdyby mne nenadále potkala šťastná náhoda. O té sním, k té se přimykám. Tak činíme všechny. Ta náhoda sluje: skvělé angažmá, veliká gáže, jež nám má přinésti hospodářskou ne­závislost, vysvobození z bídy a hanby a jež je tak vzácná, jako veliký los nebo neočekávané americké dědictví. Je tak málo bohatých gáží na divadlech a tolik hereček, jež mají na ně stejné právo.

Paulovy dopisy se postupně uklidnily. Jde jenom o zvyk. Zoufalá sebeobvinění umlkla. Všechno, co mě napadlo pro jeho útěchu a obhajobu, jsem vypsala v dlouhých, nudných dopisech. Čemu by pomohly další výčitky a přání odčinit, co se stalo! A je to zbytečné. Není mi nic dlužen. Stalo se to, co jsem sama chtěla.

Dávno předtím, než jsem se do něj zamilovala, miloval on mě, a léta mlčel a vzdával se mě, protože mi nemohl nabídnout manželství.

Vím velmi dobře, jak hluboká a vřelá byla jeho láska ke mně, a dokážu ocenit čerpávající úsilí, které vynaložil, když jeho mysl bojovala se srdcem, když jsme žili stále vedle sebe a udržovali důvěrný vztah a on neprozradil svou lásku. Takového sebeovládání je schopná pouze čistá, hluboce morální, nesobecká duše. A tato duše mi patří, ještě pořád mi patří, a dala tolik lásky, radosti a štěstí, že se nesmím zlobit, že tělo, ve kterém spočívá, je slabé a vyčerpané.

Jestliže je někdo vinen, jsem to já, jedině já sama. I ve chvíli, kdy jsme si vyznali lásku, mi chtěl svěřit své tajemství. Ale já jsem mu zabránila promluvit ze strachu, že bych ho ztratila, a také proto, že jsem stála jenom o jeho lásku a ostatní mi bylo lhostejné. A to se stalo. Nikdy by mi nedal lásku, o kterou jsem stála, kdybych já sama nezlomila pouta, kterou mu nasadila jeho obětavost a svědomitost.

Už nevím, jak se to všechno seběhlo, a tak jsem vzala své černé sešity a přečetla si, co jsem do nich zapsala. Má touha po lásce byla tak bouřlivá, moje touha, abych byla milována, byla tak vášnivá, že ani nejzávažnější důvody, ani nejsilnější překážky by mi nezabránily, abych ho milovala a dovolila mu, aby mě miloval.

Proto by se neměl trápit nespravedlivým obviněním. Já sama jsem vinna. A jsem za to potrestána. Protože jsem s ním ztratila zázemí. Ale on to neví a nikdy se to neměl dovědět. To byly jen moje sny. A nemám mu co vyčítat. Na začátku jsme se domluvili na svobodné lásce, která uznává svůj závazek vůči lásce na druhé straně sama a dobrovolně. Nic jiného než láska nás nemělo spojovat. Manželství nebo nějaký formální svazek jsem ze svého rozhodování záměrně vyloučila. Pokud by mě později můj boj o život přiměl změnit názor, neměnilo by to nic na tom, že nás ze začátku spojovala jenom naše láska. V té době jsem se tak mohla rozhodnout. Měla jsem peníze, sebevědomí, naději a proto jsem byla marnotratná. Jinak bych se mu nedala bez snubního prstenu. A děkuji osudu, že jsem byla dost bohatá, abych si mohla dopřát ty dobré věci, že život tehdy běžel lehce a bezstarostně. Z tohoto omylu pramenilo mé štěstí, štěstí, které vyrostlo vysoko a bylo vznešené a posvátné a slavné a příjemné, protože se nesetkalo se starostmi běžného života. V tomto blaženém štěstí jsem mu dávala všechno, všechno, co láska dovede vymyslet, jednala jsem pouze v zájmu lásky a dary z lásky, které mi přinesl, se mi zdály příliš vysokou protihodnotou. Tehdy…

Pryč!

Docházím opět do své herecké stolní společnosti. Jak mi bývalo ještě před několika nedělemi nejlépe v prázdném čase daleko od lidí, jejich žvanění, je­jich otázek, vtíravosti a zvědavosti, tak mne nyní pudí má vnitřní osamělost k lidem, k jejich starostem, zábavám, nadějím a zklamáním. Je mi, jako by se mé útrapy a bolesti zmenšovaly, když se do­vídám, že jim není lépe než mně a přece žijí, touží a radují se.

Můj návrat ke kolegům byl bouřlivě pozdraven. Prvního večera, když jsem k nim opět šla — je tomu asi týden — byla stolní společnost právě velmi dobře navštívena. Bylo ta dotazování a dohadování o mé dlouhé nepřítomnosti, škádlení a špičkování o možných i nemožných důvodech, které mne asi zdržovaly, živé přání a naděje, že nyní zůstanu již pravidelným hostem. Přátelské uvítání, které mi uchystali, bylo mi milé, i když jsem si musila říci, že spíše tryská z jejich živých temperamentů než z je­jich přátelského smýšlení. Za večera jsem se přímo nakazila jejich veselostí a rozmarem a veselila jsem se s veselými. Snad také nastoupila přirozená reakce proti starostem a smutku poslední doby. Jsem přece mladá a zdráva a nadána, i nesmí se mi život zdáti ještě naplněn a uzavřen rozkoši a vavřínům.

Toho prvního večera, který jsem opět ztrávila s kolegy, rozjařila se na konec společnost zcela rozpustile. Několik dam zpívalo pikantní chansony a několik pánů přednášelo kabaretní písně, jaké jsou nyní v módě přičiněním Wolzogenova kabaretu.

Za hluku, smíchu a hovoru usedl pojednou Hasse vedle mne. Vstoupil nepozorovaně vedlejším vcho­dem a pozdravil mne vřele a radostně. Ptala jsem se ho, odkud přichází a proč teprve tak pozdě, a on mi odpověděl s potměšilým úsměvem, že mu dobrá víla pošeptala, že jsem ten večer zde.

„Víla šeptala rozhodně telefonem,” ptala jsem se ho.

„To je vílino úřední tajemství,” odvětil.

„A to stvoření, neobyčejně víle se podobající, je naše komická stará? Aspoň to můžete prozradit,” pravila jsem.

„Ani to ne. Nesmíme přece zrazovat svých pomocníků,“ soudil on.

„Nepromluvím s vámi po celý večer ani pět slov, nevyzpovídáte-li se,” hrozila jsem mu.

Tu mi pověděl, že dal rozkaz, aby mu bylo ihned telefonováno do jeho klubu, až přijdu opět do herecké společnosti, aby mohl ihned přispěchat a pozdraviti mne. Koná tedy paní Flexová své kuplířské zaměst­nání čile dál. Byla jsem ostatně zcela ráda, že Hasse přišel.

Společnost byla stále veselejší a volnější, zpívalo se a tančilo — seděli jsme ve vedlejší místnosti restaurační — a obojí pohlaví se tu a tam zcela dů­věrně přátelila, zvláště když Hasse, jak mi pošeptal, na důstojnou oslavu mého opětného příchodu mezi lidi hostil společnost sektem. Zůstal po mém boku a hovořil se mnou zdrželivě a způsobně jako vždy a udržoval tak rozpustilé, polo opojené kolegy daleko ode mne.

Když hostinský hlásil policejní hodinu, nebyla spo­lečnost ještě sytá zábavy. Mělo se ještě jíti do baru a trápili mne tak dlouho, až jsem se přidala. Hasse mi objednal nějaký potměšilý nápoj, který jsem pila s jakousi opatrností, a hovořili jsme starým tónem dále. Stal se trochu osobnějším, než byl dříve, chtěl vědět něco o mém životě a tvrdil, že jsem bledší než jindy a že mé tváře zhubeněly. Že prý vypadám, jako bych byla prožila právě těžké dny. Doporučoval mi proti tomu zdravý vzduch, a když jsem mu řekla, že mně můj čas nedovoluje delších procházek do přírody a vzduch ve vnitřním městě že není lepší než v mém pokoji, nabídl mi na několik hodin od­poledne svůj vůz, jenž by mne vyvezl z města.

Tato nabídka mne zcela vyděsila a prudce jsem odmítla. On však nepovolil a ujišťoval mne, že mi pošle každé odpoledne o druhé hodině vůz před můj byt a dostanou-li pak kočí a koně reumatismus a nastanou-li pouliční sběhy, že jsem já tím vinna, Ko­nečně jsem musila dovolit, aby posílal příště vždycky odpoledne svůj kočár k divadelní restauraci, v níž obědvám, a musila jsem mu slíbit, že vozu užiji. Uzavřela jsem s ním tuto smlouvu po dlouhém zdrá­hání. Jako dříve, také tentokráte mne doprovázel domů. U domovních dveří se mne tázal, přijdu-li zase brzy do herecké společnosti. Řekla jsem mu, že nevím, že to závisí na mé práci. Tu mne prosil měkce a upřímně, abych zase brzy přišla a chodila stále, a já jsem řekla: ano. Pak mne to mrzelo. Co pak jest jeho péče o mé zdraví, jeho měkkost a srdečnost? Přetvářka a nástraha. Vím přece, jakou má u něho komediantka cenu a co od ní chce.

Příštího odpoledne o druhé hodině přijel jeho vůz, tažený hezkými sedáky, a číšník mi přinesl od ko­čího psaníčko, v němž ještě jednou byla vyslovena prosba, abych vozem disponovala v zájmu svého zdraví.

Tu jsem se oblékla a dala jsem se provážeti v měk­kých polštářích, zaobalena jsouc teplými kožešinami, jako bych byla bezstarostnou milionářkou. Neřekla jsem kočímu, kam má jeti, měl patrně už své rozkazy.

Od té doby stál každého poledne v tutéž hodinu vůz před vraty a každého odpoledne jsem jela, aniž jsem pronesla slova, jiným směrem z města. Je to jako v pohádce, ale tísní mne to a naplňuje úzkostí.

Předevčírem večer jsem se zase po prvé sešla s Hassem v naší společnosti. Děkovala jsem mu za jeho ochotu a prosila jsem ho, aby již vozu neposílal. Nedal se však odmítnouti, prohlásil, že mu dělám velikou radost, dávám-li koňům příležitost k pohybu, poněvadž by jinak stáním umdleli, a tvrdil, že jsem stále ještě bledá a v obličeji hubená a musím se ještě hodně nadýchati zdravého vzduchu. Tu jsem opětně povolila a pak jsem se proto trápila úzkostlivými pochybnostmi.

Mám já jediná vyhráti veliký los ze všech tisíců hereček, které na to čekají? Chce pohádková šťast­ná náhoda, o níž všechny sníme, přijíti ke mně?

Když jsem se prve vrátila ze své projížďky, našla jsem psaní od berlínské agentury se smlouvou do Hamburku na tři léta s počátečním platem sedmi set marek. Srdce mi přestalo tlouci, když jsem opět a opět čtla, neboť jsem tomu nechtěla věřit. To znamená konec vší nouze. Můj bože, kdyby to bylo pravda! Dříve musím vystoupit pohostinsku. To je dobře a je mi milejší, než abych tam šla s otevřenou výpovědí. Pohostinských vystoupení se také ne­bojím. Jistě bych se líbila, neboť bych se již vy­nasnažila. Jednu úlohu smím volit já sama, druhou určí ředitelství. Tak to bývá vždycky. Ale dostanu-li se odtud? Hamburské angažmá se počíná 1. srpna a já zde mám ještě na dvě léta smlouvu. Ale přece není myslitelno, že by mne ředitel nenechal jít. Slou­žila jsem mu vždycky dobře a pilně. Nemůže mi přece zazdíti mou celou budoucnost. A také tak ne­učiní. Bylo by to přece nelidské. Jsem tak neklidná, že sotva vydržím sedět. Kdyby už byl divadelní čas, abych se ho mohla zeptat. Teď odpoledne ne­vím, kde bych ho našla. Kdyby to byla skutečnost! A musí to být, musí! Ven z ponížení a bahna a vzhůru do jasných výší, kde sídlí jen umění, jen ryzí umění, v nichž veškerý ošklivý doprovod zůstává daleké vzadu.   

Je mi velice teskno. Že se ředitel nebude sdílet o mou radost a vysoké naděje, mohla jsem si ovšem myslit. Ano, sotva jsem si představovala, že mi ochotně udělí propuštění, zkrátka, že se za­chová jako pořádný člověk. Ale přece jsem věřila, že podlehne mým prosbám a výkladům. Šla jsem před představením k němu a přednesla jsem mu svůj případ. Pravil:

„Velice mne těší, že patrně nacházíte uznání i mimo naše město a přeji vám všeho dobrého. Velmi rád bych vám byl nápomocen, abyste vynikla, ne­vím však opravdu, mohu-li vás propustiti, aniž se tím poškodím sám. Je velmi nejisto, dostanu-li ještě za vás vhodnou náhradu.”

„Ale zajisté,“ pravila jsem, sama se podceňujíc, „tak nenahraditelná bohužel nejsem. A běhá jich na tucty, které hrají lépe než já.”

„Ty tucty jsou už všecky zadány,” soudil on, „a já se rozhodně nemohu na ničem usnésti, pokud nemám jistoty, že dostanu zdatnou sílu a hlavně dámu, která se našemu obecenstvu bude líbit.”

„Ale vážený pane řediteli,” naléhala jsem naň, „zatím bude hamburské angažmá dávno obsazeno. Víte, že musím poslat své rozhodnutí pokud možno obratem pošty a můžete si pomyslit, že nejsem je­diná, jež na Hamburk čeká.”

„Abych vám vyšel vstříc, napíši ještě dnes večer svým berlínským agentům a zeptám se, co mají.”„Nepište, řediteli, telegrafujte, na mé útraty, s placenou odpovědí.”„Dobrá, i tu radost vám udělám.” Dostál-li v slově?   Nezavru oka této noci.  Náhradu za mne dostane, kolik jich bude chtít.  To vím dobře.   Ale kdo ví, chce-li? Až po ředitele všechny nás trápí závist. Na ochotě tohoto jediného člověka závisí nyní má budoucnost. Na něm zá­leží, domohu-li se blahobytu a povedu-li umělecký život slušně, či musím-li se mučit v bahně a nuzotě. Není to strašlivé? A jaký druh lidí je to, na nichž v takových okamžicích závisí náš osud? Lidé, kteří se nerozhodují ze vznešeného smý­šlení a podle zásad lidskosti a mravnosti, kteří si naopak dávají své rozhodnutí určovat úzkoprsými a domýšlivými, obchodními výhodami, malicher­ným šikanováním a vlastními nečistými tužbami. Je to pěkný svět, tento náš svět!

Vše je zmařeno! V noci jsem se již pokoušela přivyknouti myšlence, že se všechny mé naděje zřítí, ale přes to zachovala jsem si ještě příliš mnoho důvěry. Nemohla, jsem si mysliti, že je ten člověk tak nízký, závistivý a sobecký, že mi zničí všechna má přání. Ale jsem přece u divadla!

Kdybych vynaložila všechnu svou vůli k zlému, nebylo by mi možné nechati člověka strádati, mohu-li mu pomoci. A zde se tak děje s lehkou myslí. Prokletý, zkažený druh lidí! A jsme proti tomu bezbranní. Co mám z toho, že jsem řediteli zře­telně vyslovila své opovržení? To mne nepřivede ani o krok vpřed a jenom mi škodí v nynějším mém postavení. Jaká jsme to přece ubohá, závislá, svázaná stvoření! Jediné jeho slovo mohlo mne povznésti nad celou tu bídu a veškerou ošklivost, jiné mne svrhlo hluboko do ní. Byla jsem již z ní, snila jsem, že jsem již z ní. Tu mne stihlo tím tvrději zklamání a jistota, vzbuzená zklamáním, že musím se vrh­nout do bídy. Nejprve snad jen ve své představě, ale vím, že i má tělesnost musí následovat.  Slovo herečky B. mne napadlo, s níž jsem byla ve svém prvním místě: „Oni toho žádné nedarují,” zvolala jednou ke mně,„ti agenti, režiséři a ředitelé! Mu­síme všechny bahnem.”

——————————————

Po své odpolední projížďce jsem dnes dala za­stavit na náměstí, vystoupila jsem a obíhala jsem je po všech jeho čtyřech stranách. Byla jsem vše­cka zoufalá a ke všemu odhodlána.

„Přijde-li teď někdo,” pravila jsem si, „a řekne: pojď se mnou, dám ti sto marek! přísámbůh, půjdu s ním. Musí-li to již jednou být, proč pak ještě vá­hati, proč ne hned?”

A vyhlížela jsem po mužích, jimž bych se mohla pověsit na krk, a zašla jsem do Vídeňské kavárny, po prvé za svého života sama do pánské kavárny, posadila jsem se tam a rozhlížela jsem se vyzý­vavě a viděla jsem, jak mne hosté upřeně pozorují drzými, odhadujícími, žádostivými pohledy a ne­bylo mi špatně. Myslila jsem jen: „Pojďte přece a kupte! Byla jsem vržena na trh svým uměním, jemuž jsem věnovala svůj život, svou sílu a všechny své dobré city a jež za to ze mne dělá děvku. Chci mu tedy sloužiti v hanbě. Kupte přece! Kupte! Jsem dosti čerstvé zboží a dítě dobrých lidí. Ale musím se prodati. Musím prodati svou bílou pleť a svůj rudý vlas a rozkoš svého těla, abych pro­nikla, aby se milé, umění milovné obecenstvo a zvláště líné, syté, hloupé měšťácké ženy potěšily z nových hadrů, které před nimi každého večera vystavuji a které platím hanbou. Slyšeli jste už někdy, že je umění, které je tak sprosté, že uvaluje na své služebnice hanbu a frejířství? Je takové, opravdu! Jenže, jenže nevím, je-li to pravé umění…“

Byli by snad rádi koupili, ale netroufali si dobře přiblížiti se. Snad vypadám ještě příliš počestně. Což já vím?

Jak k tomu došlo? Oh, velmi prostě. Ředitel mi ráno prohlásil, když jsem k němu přišla do kan­celáře: „Lituji, nemohu vás propustiti. Našla jste si zde své přívrženstvo, získala jste publikum i tisk, byl bych blázen, kdybych vás propustil dřív, než musím, nebo než vím, že se vaše nástupkyně bude rovněž líbit.”

Prosila jsem ho tak vroucně, jak jen jsem mohla, aby mne propustil, vykládala jsem mu, co pro mne na tom závisí, nabídla jsem se mu, že mu několi­krát zadarmo vystoupím pohostinsky, vypočítala jsem mu, jakou hmotnou škodu mi působí, nutí-li mne, abych si nechala ujít vysokou gáži; vše bylo marné, neobměkčil se. A když jsme mluvili dále, odkryl mi nestoudně a cynicky také hlubší důvody svého odporu. Herečku by nerad viděl odcházet, ale ještě neraději ženu. A byl tak drzý, že mi to řekl.

„Považte také, milá slečno,“ zašveholil, „že sleč­na Friederiziová zde již v příští sezóně nebude a že pak… budete-li chtít… hm… jak pak bych to řekl… rozumíte mi již… ano, tak to myslím… hm, eh, eh… že pak byste byla první dámou na mé scéně… ano … rozumíte již. Jak jsem řekl, když…”

Podívala jsem se naň patrně zcela nechápavě, neboť počal ještě jednou:

„„Ano, a pak, vidíte… pak se mnohé změní. A …hm… Vy pak budete hrát, co budete chtít… hm … a rozdíl v gáži… hm, hm … to bychom také pak již vyřídili… hm, eh, eh… myslím… hm… víte již…”

„Nic nevím”, opáčila jsem mu, ačkoli jsem již po­malu počala chápat, „nechtěl byste se vyslovit zře­telněji?“

„Hm, nu ano,” počal opět, „což pak by nebylo možné…  hm,  hm …   abychom  se…   eh,   eh .,, trochu sobě vzájemně zalíbili…?“  Tu jsem se musila přes svou bídu hlasitě zasmát.

„Vy a já,” smála jsem se mu do tváře. „řediteli, dejte se prohlédnout od pořádného psychiatra; my­slím, že jste zralý.”

„Ah, ah, to je silné,” rozhorlil se. „To má člověk z toho. Ještě výsměch k tomu. Ale, ale…“

Rozmrzela jsem se a chtěla jsem skončiti roz­mluvu. Všechen hněv pro jeho nízkou povahu se ve mně vzbouzel i hnus k tomuto bídáku, který se může také počítat k lidskému rodu a jenž, ať jeho veškeré myšlení a snažení je sebe bídnější a spro­stější, ať stojí v lidské společnosti na místě sebe méně významném, přece v tu chvíli měl vládu nad mým osudem. To mne nadmíru pobuřovalo a vy­zývalo k hádce s bohem a se světem. A s ním zvláště.

„Ale, ale,” přerušila jsem ho tvrdě, „co pak je mi do všech vašich ale. Ptám se vás, zmůžete-li se na tolik slušnosti, abyste mne propustil z mé smlouvy?”

„Nemohu a nechci,” odvětil.

„Jste darebák,”  zvolala jsem mu na to do tváře. Byla jsem bez sebe rozhořčením. Trhl sebou zpět, jako by byl dostal ránu. Ale ihned se opět vzpama­toval, zamnul si se sladkokyselým úsměvem ruce a oslovil mne výsměšně:

„Ani tímto ne neobvyklým způsobem nevynutíte svého propuštění. Jistota, že zde musíte zůstat, bu­de vám bolestnější, než mně nadávka z vašich roz­košných úst. A to je má odplata.”

Tu jsem se obrátila a odešla jsem a přirazila dvéře za sebou.

Večer jsem byla v herecké společnosti a vyprá­věla jsem celou událost. Také, že jsem nazvala ře­ditele darebákem, což vyvolalo v ubohém zástupu otroků uctivý obdiv. Musila jsem mít zábavu a roz­ptýlení a setrvala jsem dlouho do noci. O mém případě se živě uvažovalo, a ve spojení s ním o celé naší bídě, naší nesvobodě a ubohosti. Pokoušela jsem se, vymluviti si mezi stejně postiženými ko­legy starost a tíhu z duše, ačkoli to pramálo může změniti mou svízel. Ale co nám jinak zbývá, aby­chom si učinili svůj osud poněkud snesitelným: spílati a doufati v lepší dni, po každém zhroucení vždy opět doufati. To nás drží.

Hasse tam také byl a jako vždy seděl vedle mne. Slyšel také, když jsem lidem říkala, že jsem se mohla zbavit všech starostí, kdyby mne byl ředitel propustil, a že nyní musím tím hlouběji.

Jako obyčejně doprovázel mne domů. Ptala jsem se ho na cestě, není-li také rozhořčen hanebným chováním ředitelovým.

„Jsem sice,” pravil, „ale přes to, nemějte mi za zlé, těšíme se, že zůstanete zde. A zařídili bychom vám již život vesele a pohodlně, jen kdybyste chtěla.”

Řekl „my” bychom vám zařídili život pohodlně a myslil přece „já bych zařídil ”. Vím už dávno, co by chtěl, a nemohu přece a nemohu. A přece…

Utěšoval mne klidně a chlácholivě rozličnými la­cinými rozumovými důvody: že toto hamburské štěstí není poslední, že jsem ještě mladá a proto, že jsem nic nezmeškala, že je snad výhodnější, mohu-li zde v menších, klidnějších poměrech nechat ještě uzráti své nadání, že jsem zde oblíbena a vážena a to nejen jako umělkyně, nýbrž také jako člověk, čímž mířil hlavně sám na sebe. A takových ubo­hých rozumových haraburdí říkal ještě víc.

Milý Hasse, to vše je ovšem velmi přátelsky mí­něno, a snad je to také zcela správné. Ale nyní, právě nyní potřebuji štěstí, poněvadž jsem se svými prostředky u konce a nejsem přece ještě dotčena, potřísněna a vystřízlivělá hanbou, prodejností a bí­dou. Nastane-li v tom jednou změna, co je mi pak plátno štěstí? Pravděpodobně se mi pak již neukáže vůbec jako štěstí, nýbrž jako povinný poplatek, který mi musilo mé umění zaplatiti za vše, co jsem pro ně vytrpěla a obětovala.

Šlo štěstí mimo mne, vím to. A za to zůstává na mé cestě to druhé, čeho se bojím, co se mi hnusí, co mne ponižuje… a čemu neujdu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.