Nejde o morálku, jde o přežití 31.


přeložila  Majka

Z deníku německé herečky

31. část

Koncem března.

Heleno, pravím ti to jen důvěrně: jsi přece teď děvkou, buď jí tedy pořádně.

Hnusím se sama sobě, že mohu k sobě pronášeti slova Valentinova, aniž zajdu hrůzou. Děsím se, že jsem nepodnikla raději všechno bolestné a po­nižující, než řemeslo děvky: cokoli — nejhorší službu, nejtvrdší práci, vzdání všech radostí a po­žitků, odchod od divadla, pokornou prosbu o přijetí svých příbuzných, a kdyby to vše nebylo mi přineslo útočiště a záchranu, cestu na smrt.

Nedovedla jsem toho, nedovedla jsem jíti ani jed­nou z těchto čestných cest, nedovedla jsem se uchý­lit k hrubé práci, k nedostatku, k pokoření, k smrti. Stala jsem se raději nevěstkou.

Mnoho neděl jsem se tomu bránila, hrozila jsem se toho, připínala se ke všemu, co mi mohlo po­skytnout opory, ke vzpomínkám na rodný dům, k Paulově lásce, k bolesti matčině, ke hnusu z dotyku nemilova­ného muže, k vědomí, že stojím ještě mravně nad svými kolegyněmi, k strachu ze závislosti na ci­zím muži, k úzkosti před následky pohlavního styku. A nic mne nezadrželo. Zápas trval příliš dlouho, déle než mé síly vystačily.

Nouze sama mne nepřemohla, jakkoli mne krutě tísnila v posledních měsících. Často jsem uléhala večer hladová, po nesčetné hodiny jsem seděla na­máhavě u šití, abych ušetřila dávat šaty k pře­pracování k švadleně. Obědvala jsem poslední do­bou za několik feniků, předstírajíc, že jsem ná­chylná k tloustnutí. A byla jsem přece stále hube­nější. A ještě mnoho jiných odříkání jsem snesla bez účelu a bez užitku, neboť těch několik grošů, které jsem utrhla vlastnímu tělu, nezadrželo zhroucení ani o týden.

Marnivost byla společnicí nouze a pak žádostivá snaha vyniknouti, dostati se mezi nejpřednější, vy­dělávati tisíce. Ta mne zradila od toho, abych opu­stila divadlo, ta mi nalhala, že hanba, které se do­pustíme ve službě umění, je ušlechtilá, a že se mne spadne, jakmile dosáhnu nejvyššího. A já jsem věřila lži a klesla jsem v hanbu. Ale ty mi to zaplatíš, umění, zaplatíš mi to!

A klesla jsem v hanbu. A nyní je mi hrozno, neboť všechno, co mi znamenalo ještě sotva před čtvrt rokem rozkošnou blaženost, dobrovolně a štědře rozdílenou a přijímanou rozkoš, pocit nejsladší slasti, výraz oddané lásky, to se stalo bídným, hanebným obchodem, odpornou povinností ke kupci mého těla.

A to vše jsem já, to jsem trpěla, to jsem činila a činím tak zas a zas, a hnus před sebou samou mne ještě neodklidil se světa.

Neučinila jsem tak jako jiné, které se pověsí na krk v bezmyšlenkovité smyslnosti, v mravní lho­stejnosti prvnímu, kdo přijde, nebo nejlepšímu pla­tiči, věděla jsem, co činím, že se vylučuji ze spo­lečnosti čistých, dopustím-li se toho, cítila jsem napřed, že budu sebou opovrhovat, až se tak stane, předvídala jsem, že mne bude naplňovati a mučiti před každým opětováním hnus a stále nový boj, a přece jsem tak musila učinit. Oslyševši vědomě hlasů své lepší osobnosti, v chladném výpočtu budoucnosti, v marnivé snaze po slávě a zlatě jsem tak musila učiniti.

Proč jsem dříve neuprchla? Proč jsem setrvala v zápase, který jsem musila prohrát, jako jej pro­hrály tisíce přede mnou! Všechny mocnosti, jež povstávají proti nám, jsou silnější než my, silnější než naše mravnost, silnější než naše schopnost strá­dati. Jenom útěk nás může ochránit, rychlý útěk. Ale kolik jich dovede utéci? Kouzlo divadla zaklíná naše kroky.

Stalo se, jak jsem skoro očekávala a čemu jsem nedovedla zabrániti v nedostatečné vzdornosti, na niž jsem spoléhala, v kterou jsem doufala a pro niž jsem strádala. Jedné noci, nedlouho po plese diva­delního družstva, jsem se Hassovi vzdala. Nebylo při tom žádosti, ani lásky, ani lehkomyslnosti. K nouzi a starosti se přidružilo zmenšení úsudkové bystrosti, zaviněné snad požitkem vína, a tak se to stalo ve chvíli, kdy jsem byla bojem umdlena. A když už se tak jednou stalo, zrodilo to opěto­vání. Upoutala jsem se závazkem, jehož počátku jsem neodmítla, a tak se pojil článek po článku k ře­tězu, jenž mne tísní a poutá, a jehož nemohu roz­trhnouti. Brání mi v tom jakási pořádnost nevěstky. Jiná by mu řekla: „Za to, co jsi mi zaplatil, jsem dost udělala.”  Já toho nedovedu. Jsem sice děvka, ale nejsem jí pořádně.

Jednou večer přišel do herecké stolní společnosti a prosil mne, abych o slavnosti jeho narozenin, kterou chce uspořádati ve svém domě, zastávala úlohu paní domu. Když jsem se zdráhala, pravil, že paní Flexová bude přítomna jako gardedáma; pomyslila jsem si pro sebe, že je paní Flexová spíše bordelmamá a na konec jsem přece svolila a ne­vím již proč; asi proto, jelikož jsem již tehdy ne­měla síly k odporu.

V stanovený večer mne odvezl jeho kočár. V jeho bytě bylo vše zařízeno slavnostně a nád­herně. Všude květiny, několik sluhů v livrejích stálo kolem, bohatě pokrytá tabule zářila, záplava světla táhla nádhernými místnostmi. Tato zdařilá nádhera, pravé pohodlí, umělecká výprava působila mi ra­dost. A kromě radosti byla také vzbuzena má žá­dostivost. Přála jsem si také jednou tak bydlit a myslila jsem, že mi to mé umění záhy nadělí. Kromě mne byla tam hrdinka, naivka a operní subreta z městského divadla se svými přáteli, z našeho pak Pluckeová se svým milým a zcela nevítaná paní Flexová. Slavnostní hostina byla bohatá a rafino­vaná, nálada hned od počátku velmi povznesená a později značné volná. Po souper se provozovala hudba a trochu se tančilo. Hasse mi věnoval ve­likou pozornost a po celý večer byl mi po boku. Ostatní tvořili také dvojice, seděli tu v tom, tu v onom pokoji, a posléze nechali Hassa se mnou v knihovně o samotě,

S počátku mi to nebylo nápadné, poněvadž jsme již dříve několikrát byli krátký čas sami. Ale když po dlouhou dobu nikdo nepřicházel, napjala jsem pozornost, vstala jsem a chtěla jsem jít k ostatním. On však mne zadržel, stáhl mne na divan, klekl přede mnou a šeptal mi na sta milostných slov, koktal na tisíce proseb, abych ho vyslyšela. Ostatní opět nepřicházeli. Myslila jsem si, že asi podle úmluvy odešli bez rozloučení a shledávala jsem to skoro v pořádku. Tak jsem byla ubita oné noci, tak otupělé bylo moje svědomí.

Po dvou nebo třech hodinách jsem pak také šla, nikoli, jela jsem, jela pečlivě zahalena a doprová­zena, jela jsem domů jako Hassova milenka.

Druhého dne stál v obvyklou hodinu vůz s grošáky u divadelní restaurace.   Odjela jsem jím poprvé s pocitem, že mám k tomu právo. Cestou, na­ silnici, vstoupil Hasse ke mně, políbil mne k mé nelibosti a děkoval mi a sliboval mi to a ono, če­muž jsem nepřikládala váhy, a osnoval plány, je­jichž provedení mi bylo lhostejné, a přiznal se mi nesmělými slovy, že si dovolil trochu se o mne postarati, že se naň nemám proto zlobit, nemám být mrzuta, najdu-li doma neočekávanou zprávu, že ho nemám zbavit starosti o své blaho, on že mne má přece rád a všechno že se děje z lásky, a mlu­vil ještě více podobných zbytečných řečí.

Věděla jsem, že mi bude po mých službách pře­dešlé noci vyplacena mzda. Neříkal mi nic neočeká­vaného. Nepociťovala jsem, když mi to oznamoval, ani spokojenosti, že se touto mzdou zmenší má bída, ani hnusu z platu nevěstky. Jenom cosi jako zvědavost se ve mně ozvalo, podržím-li plat či pošlu-li jej zpět. Byla jsem si tak nejasná o svém du­ševním stavu, že jsem byla žádostivá na své vlastní rozhodnutí.

A podržela jsem mzdu. Doma ležel dopis mé banky, v němž mi píše, že pan Romst splatil k vy­rovnání dluhu na můj účet dva tisíce pět set marek a že mne banka prosí o zprávu, souhlasím-li s tím. Neznám pana Romsta. Snad je to Hassův kočí nebo komorník. Diskrétní způsob, jímž jsou peníze pouká­zány, zbavuje mne však nebezpečenství, rdíti se hanbou, až si pro ně půjdu.

Také jsem si pro ně došla, koupila jsem za to „Madame sans géne” a potom ženám v Sudermannových „Morituri” krásné šaty a hrála jsem v těchto šatech divadlo, velmi dobře jsem hrála a čeládka, jež nás žena do hanby — režiséři, ředitel, obecenstvo — zahrnula mne pochvalou a kritikové psali, že jsem se opět našla.

Nikoli, pánové, ztratila jsem se a již se nikdy ne­najdu.

Od několika dní po Hassových narozeninách nebydlím již u učitelské rodiny. Tam by nebyl mohl nerušené vcházeti a vycházeti. Dům byl příliš slušný pro poměry, jako je náš. Poněvadž jsem ne­měla chuti hledati si jiný byt, jenž by lépe vyho­voval jeho přáním a návštěvním úmyslům, zařídila všechno vždycky ochotná paní Flexová za podě­kování ode mne a několik zlaťáků od něho. Jednou večer dala mi stvrzenku, podle které jsem prý za­platila v Schmidtově pensionu nájemné z dvou po­kojů a šatny za měsíc březen a duben, a oznámila mi, že příštího odpoledne přijdou ke mně dva posluhové a dopraví všechno, co mám, do nového bytu. Ona sama že se dostaví již dopoledne, aby mi pomáhala při balení.

Strpěla jsem to vše bez účasti, a stalo se tak, jak Hasse nařídil. Bydlím nyní ve dvou nejlepších po­kojích v pensionu Schmidtově, ve velikých poko­jích, velmi pohodlně zařízených, v nichž je mnoho světla a ještě více vycpávaného nábytku. Ložnice je zvláště přepychově zařízena se širokou pohov­kou a postelí, modrým hedvábím překlenutou.

Kromě mne bydlí zde od našeho divadla ještě Pluckeová a od městského divadla naivka a operní subretta. Jiné pokoje v domě jsou obsazeny prvními varietními umělkyněmi v městě, jež se každé dvě neděle nebo každý měsíc střídají, a v dalších zase noclehují často jednu nebo několik nocí více nebo méně, ale zpravidla méně zákonně spojené dvojice. Tedy neobyčejně jemný a ctnostný dům.

A já také v něm žiji. Se zdráháním jsem překra­čovala v prvních dnech práh svých pokojů, s hnu­sem jsem uléhala k odpočinku do kyprého lože s ne­besy, jež jistě již zažilo mnoho divokých orgií. Teď je mi lhostejné prostorové mé okolí jako tolik ji­ných věcí. Dokonce, mne zajímá pozorovati roz­tomilý kousek kulturního života, jenž se v domě odehrává. Každé hodiny denní i noční je možno potkati na schodech nebo chodbách kavalíry kaž­dého věku a stavu, kteří jdou ke svým přítelkyním nebo odcházejí od nich, Také můj je často mezi nimi. Každou hodinu je možno viděti komorné s lahvemi vína, podnosy čaje a lahůdkami, any mizejí v ně­kterých dveřích. Kdo zde bydlí, vede na venek velmi veselý život. Netrpí nouze v jídle a pití, lásce a spo­lečnosti. Všechny obyvatelky vědí vzájemně o sobě, co provádějí, kdo je přítelem každé z nich, kdo platí drahé nájemné, daruje víno, objednává la­hůdky a jakou službou je třeba to opláceti. Žádná proto neopovrhuje druhými, neboť ví každá, že právě tak jako ji, také druhé uvedla nouze do těchto bohatých komnat.

Přátelé obou dam od městského divadla, mile­nec Pluckeové a Hasse se znají. Tím se stává, že nás osm lidí někdy, nejdeme-li po divadle do re­staurace, sedíme pohromadě v mém saloně, největ­ším v domě, až se dvojice po dvojici vytratí a ko­nečně zbudou hostitelé sami. V prvních dobách jsem se nazítří po takových malých večerních společnostech bála setkati se s hosty, a když jsem se s nimi sešla, styděla jsem se, poněvadž přece zcela dobře věděli, co se dělo mezi mnou a Hassem po jejich odchodu. Když však oni, kteří vedou tento život již déle, chovali se vždycky nenucené a ne­vzpomínali na nic, odložila jsem také já pomalu svou stísněnost.

Několik tisíc německých hereček žije tak jako my v Schmidtově pensionu. Musí tak žít! Není to strašlivá myšlenka, není to hrozná obžaloba spo­lečnosti, vlád, parlamentů, které tuto děsnou bídu, tuto strašlivou nouzi po desítiletí znají a které po tu dlouhou dobu proti tomu nepodnikly nic, nic, nic?! A bylo by přece tak snadno nám všem, všem pomoci: státní nebo městská režie divadel, která jsou státním nebo městským majetkem, ostrý dozor nad soukromými divadly a nucený kartel všech diva­delních podnikatelů proti přemrštěným, pošetilým a neuměleckým nárokům obecenstva na naše toaletní výlohy.

Všechny strany získají, budou-li jednou splněny tyto požadavky: ředitelé budou moci snížiti vy­dání na fundus, obecenstvu budou herci, pracující bez starosti, hráti lépe divadlo a umělkyně nebudou musit bydliti ve Schmidtově pensionu. Ani já ne. A zatím, co toto píši, nabývá pension podoby ne­vyhnutelnosti v mém životě. Vždycky budu musit bydlit v nějakém Schmidtově pensionu, pokud budu u divadla. To potrvá ještě mnoho let a má naděje, že budu moci za tu dobu změniti, zlepšiti svůj způ­sob života, je zahalena tmou. Tak se rozprostírá strašlivá beznadějnost před mou cestou životem jako pustá země bez slunce.

Několik tisíc divadelních umělkyň musí žíti z bídy tak, jako my ve Schmidtově pensionu. Komu vzešlo toto poznání, ten by se musil, kdyby miloval svůj národ, zbláznit při pomyšlení, že nikdo z mocných, nikdo z vůdců národa nemyslí na to, odkliditi tyto podmínky. Ale tak patrně nikdo svého národa ne­miluje, aby chtěl vymazati hanbu tisíců umělkyň z jeho kulturních dějin.

Musím přestati. Jest hodina čaje, která je hodinou Hassových návštěv. Je přece také bezúčelné, rozčiluji-li se já, bezmocné stvoření, pro naši bídu. Já nás nespasím a žádná z nás tak neučiní. Naše hanba se povleče potud, až se nad námi smiluje láska. Ni­koli ona láska sobecká, požívačná, kterou nyní sly­ším, ana se blíží k mým dveřím, jiná, svatá láska, jež vkročila do světa v hodinu smrti na Golgatě; a ta, jež má přijíti k namáhajícím se a obtíženým břemeny, jistě neřekne, jako říkají zákonodárství a obecní správy: Co je mi do toho! Jsou to přece jen komedianti!

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Nejde o morálku, jde o přežití 31.

  1. Tamara napsal:

    Ohromující čtení..ještě jsem nečetla díl, který by byl nudný, je v tom tolik citu, i když dneska by to nestálo za řeč, zvláštní, ne?.. Zhluboka překladatelce děkuji.

    • majka napsal:

      Dnes by se na to koukalo jinak. Hasse byl asi docela příjemný chlap, udělal by pro Helenu, co jí na očích viděl, tak kde je jaký problém? Myslím, že ani v současnosti se začínající umělkyně a modelky neobejdou bez sponzora.

  2. jezevec napsal:

    mně to tak chytlo za chlopeň, že jsem si dostudoval, jak to vlastně bylo s téma šatama, které pisatelka (krom své mesalinace) pořád řeší. a zjistil jsem s překvapením, že divadelní garderoba je výdobytek teprve poválečné euroatlantické civilizace. ještě mezi válkami a stovky let předtím se považovalo za naprosto normální, že i ty velmi opulentně placené herečky, v podstatě odevzdají své výnosy, na garderobu za příští štaci. a kdyby neměly kamarády, chcíply by hlady. na počátcích českého filmového průmyslu profitovaly zejména saloon podolská a pyje zbohatlíků – hérečky fakt nebyly v kursu.
    mimochodem, majko, jak s tou knihou – jdete do toho?

    • Majka napsal:

      Tak tohle napsala Olga Scheinpflugová: „Nebylo lehké být přední herečkou v letech, na které tady vzpomínám. Z šesti až sedmi premiér v roce byly sotva dvě v kostýmech, které navrhl výtvarník, moderní toalety si musela každá z nás pořizovat sama. Divadlo na naše účty připlatilo nanejvýš jednu třetinu, ale zato si kladlo veliké nároky na dokonalé oblečení. Nebylo divu, v hledišti na nás mířily kukátky ženy kategorií, které jsme hrály, třebas v Shawově Milionářce jsem nemohla vypadat hůř, než přítomné manželky továrníků nebo velkoobchodníků v modelech z nejlepších módních salónů. Zvláště doktoru Hilarovi nebylo nic dokonalé, několikrát mi na generálce zamítl i nejdražší šaty, jednou se mu nelíbila barva, jindy střih. A protože se hrálo hodně společenských her, znamenalo to pro muže mít dobrý frak a smoking, ale pro nás ženy pokaždé novou sadu večerních šatů, jejichž cena byla i tenkrát velmi vysoká. pro herečku nebylo angažmá dostačujícím platem, všechno pohltily švadleny. Tenkrát nebyl vedlejší výdělek v televizi a film obsadily většinou neherečky. Proto jsme se všechny štvaly po pohostinských hrách, abychom své příjmy odvedly zase jenom divadlu.
      Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě

      Řeč je o meziválečném období.

      Jedna herečka, která znám,má živnostenský list, a pokud hraje ve vlastních šatech, dává si je do nákladů. Stejně jako knihu veršů.

  3. vonrammstein napsal:

    Tohle je fakt síla.

Komentáře nejsou povoleny.