Nejde o morálku, jde o přežití 32.


přeložila  Majka

Z deníku německé herečky

32. část

Duben.

Dnes uplynuly právě čtyři neděle ode dne, kdy jsem se stala nevěstkou. Hlavu a život mne nestál tento přechod v nové povolání, změny v mém ze­vnějšku nové řemeslo rovněž nezpůsobilo a tím méně zmenšilo úctu mého přátelského kruhu ke mně. Naopak! Co vystupuji opět v drahých šatech a hraji své úlohy, osvobozena jsouc od tlaku hmotné starosti, zdá se, že si mne váží více než dříve. U nás platí jen to, jen hra a úspěch. Všechno ostatní, člověk a jeho cítění a utrpení a jeho mravní cho­vání jsou pro sociální vrstvu herců bez významu. Bída a tvrdost našeho boje o existenci vytvořila v nás tuto lhostejnost k osobní a ušlechtilejší lid­skosti našich spolubojovníků.

Sama sobě se zdám zcela změněna proti dřívějšku! Jsem zkažená a sešlá ve své zřícené pýše, v ura­žené čestnosti, vyloučena ze společnosti čistých lidí, silných bojovníků, kteří přes bídu zůstávají čest­nými a překonávají hlad a zklamání. Je mi, jako by po měsíce byla bývala ve mně jen slabost, jako bych nikdy nebyla měla vůle, odolávati pokušení, hledati cestu vzhůru bez provinění, jako by má mravnost bývala od počátku méněcenná a čekala jen na pří­ležitost, aby dokázala zkaženost činem. A je mi, jako bych nikdy nemohla nalézti zpáteční cesty v společenství mravných lidí, jako bych nikdy ne­byla, znala jejich způsobu mysliti, cítiti, jednati, od­porovati nebo jako bych to byla za ty krátké čtyři neděle zcela zapomněla.

K čemu ještě myslit tolik na to, přemýšlet o tom? Stalo se a já se musím pokusit vyrovnati se se sku­tečností, kterou jsem sama chtěla, až… až jednou — k tomu se přimykám ve svém svědomí — sláva zahalí hanbu, dosažení nejvyššího cíle omluví pro­středky, jimiž ho bylo dosaženo.

Až do té doby jsem ve svých vlastních očích ne­věstkou, hrající dosti slušně divadlo, a všechny okrašlovací pokusy, jako: že jsem milenkou jen jed­noho muže, že mne k tomu dohnala bída, že má práce vyžaduje pohlavního styku jako vzněcovadla temperamentu, že svobodná žena, jen sama sobě zodpovědná, smí dělat všecko, co může před sebou za­stávati, — nic na tom nemění.

Již po čtyři neděle jsem Hassovou milenkou, čtyři dlouhé neděle odporné služebnosti. Neboť ta­kový jest můj poměr k němu. Když ke mně přijde, vím, co chce, a nesmím mu toho odepříti. Koupil si za hotové mé služby a já jsem mu je prodala. V bance je uložena cena za ně. Jak to bylo dříve s Paulem jiné! Vše to je ponížení, ošklivost, hnus. A já jsem proti tomu bezmocná.

Mluví mi ovšem i Hasse o lásce, přísahá, že ještě nikdy žádné ženy tak vřele nemiloval, a přece mne nemůže přesvědčiti. Cítím zřetelně, že city, jež on nazývá láskou, lpí jenom na mém těle. Jest ovšem unesen krásou mého vzrůstu a tvrdí, že pociťuje k němu obdiv, prostý smyslnosti. Ale vím, že v Jeho oceňování mé sličnosti není čistoty, že se z ní jen těší, poněvadž lépe hoví jeho požitku než tělo ošklivé, a proto mne jeho nadšení poskvrňuje.

S Paulem šlo o skutečný akt lásky, na kterém se stejnou měrou podílela duše a tělo. Teď jsem potkala jen žádostivost, která nepramení ze srdce a duše, ale žádá pouze tělo.

Ani se naň proto nehněvám. On za to nemůže, že cítí jen tak tělesně, není patrně pro ušlechtilejší způsob lásky, pro esthetiku i v duševním životě dosti jemně založen. Já ovšem mám z toho škodu a ošklivost.

A přece jest i on svým způsobeni skromný a vděčný. Kdybych lépe rozuměla řemeslu nevěstek, kdybych byla sobečtější, mohla bych s ním špatně nakládati a vykořisťovati ho. Myslím, že by mi splnil i nejdražší přání, i kdyby splnění šlo až na hranici jeho majetku. Teď ještě by tak učinil. Po­zději, až nebude už tak divoce lačen mého těla, až vycítí ještě více než nyní, že v mém oddání je vždy­cky stopa odporu, stane se i ve svých darech zdrželivějším. Již několikrát si stěžoval, že jsem chladná, že nejsem tak ochotna, jak by jeho vášeň za­sloužila. Nemohu jinak, nemohu býti bez lásky něž­ná, bude se buď musit uskrovnit, nebo se mne vzdát.

Dary mne až dosud zasypal. Skoro každodenně mi posílá aspoň jeden balík. A co vše mi posílá! Vidí-li ve výkladní skříni něco, o čem myslí, že bych toho mohla potřebovat, nebo že mi to způsobí radost, koupí to a dá mi donésti. Nahromadila jsem již celou výbavu prádla, látek, shawlů, střevíců, necessairů, rukaviček, slunečníků a deštníků, ranních županů a na sta jiných užitečných i zbytečných věcí, nemluvě ani o květinách a bonbonech, jimiž krmím celý dům. Dokonce i klobouky mi již koupil, aniž jsem byla ti toho a vyzkoušela je, což shledávám poněkud smělým. Jenom šperků mi nesmí dávat. Bojím se nepomíjejícnosti zlata a drahých kamenů, které by mi hlasitě připomínaly ještě po letech mou vinu, kdybych se na ně podívala. Všecko ostatní, co mi přináší, pomine, spotřebuje se, nebude mne provázeti do budoucnosti.

Jeho rozdávavost působí jistě jemu více radosti než mně. Jeho štědrost, jež mi doposud splňovala jen neprojevená přání, mi ho nepřibližuje. Můj smysl pro čistotu se vzpírá styku s ním. Tělo i duši cho­vám ráda v čistotě, a zde jest obojí poskvrňováno. Ráda bych se z toho vyzula a přece nemohu a hloubám mnoho hodin o prostředcích, jež by mne mohly osvobodit od tohoto života, a nacházím vždycky jen jediný: peníze.

Stále, stále musím myslit na peníze. To kazí duši a srdce, jež obě jsou prameny umění. Pomýšlela jsem na sebevraždu a představa, že bych dobrovol­ně sešla se světa, nebyla mi nijak hrozná. Zbabělost mne nezdržuje od kroku přes práh tohoto světa a náboženskost ještě méně. Myslím, že zvědavost mi nedovoluje překročiti jej. Ráda bych věděla, jak se můj život ještě vyvine, jak hluboko ještě může klesnouti žena, jak vysoko ještě může vystoupiti umělkyně. A proti tomu stoupání nebo klesání sto­jím v takových chvílích jako neosobně, pouze jako pozorovatelka.

Přepočítávám-li své hospodářské postavení, do­cházím k závěru, že je teď — národohospodářsky řečeno — mým provozovacím kapitálem mnohem více mé tělo než talent, neboť jeho služba mi vynáší více než práce mého hereckého nadání.

Paní Flexová mne teď častěji navštěvuje. Myslím, že se cítí trochu tchyní nebo také zakladatelkou mého štěstí, a domnívá se, že jí musím tu a tam do­kázat svou vděčnost aspoň několika šálky čaje nebo pořádnou porcí koláče.

Stará ta kuplířka vypozorovala ostatně zcela správně, že velmi těžce nesu, že jsem se věnovala zaměstnání nevěstky. Nedávno mluvila jednou zcela všeobecně o tom, že nemůžeme pohřešovati platí­cích milenců a že mnohá z nás velmi těžce nese tento způsob styků s mužem.

„Ale časem si na to zvykneme,“ zakončila své morální a obchodní úvahy, „a máme-li nejdříve tři nebo čtyři, zdá se nám čtvrtý nebo pátý jaksi sa­mozřejmostí. To jsem ještě vždycky zpozorovala.”

Třetí a čtvrtý a pátý a snad ještě víc! A to vše v letech mladosti, v nichž šťastní lidé jiných povoláni žijí blaženě svou láskou, radostné oddáni svému povolání, spokojeni úspěchem, v letech, kdy nejzdra­vější síla, nejvřelejší srdce, nejsvěžejší duch pod­porují jejich práci. V těch letech leží na nás ubo­hých komediantkách bída a hanba a nedovolují, aby duše, srdce a duch vyvinuly svou veškerou sílu.

Třetí a čtvrtý a pátý! To je strašlivá perspekti­va. Náležeti tak po léta tomu neb onomu nemilova­nému muži, přecházeti z ruky do ruky stále v této odporné službě! Nesmím se zabývati touto muči­vou myšlenkou, nemám-li zešílet. A vím, že se mi nebude zdáti čtvrtý a pátý jaksi samozřejmostí. Přijala jsem prvního, abych postoupila- a vynikla, a nepodaří-li se mi to touto pomocí, pak ven z umění a ze života. Považuji se za příliš dobrou, abych sloužila v pestrých hadrech obtížnou, prací a vyčerpávající námahou na prostředních diva­dlech hloupému obecenstvu, které na mne zapo­mene, jakmile pronesu poslední slovo na jevišti, mohu-li vykonávati tuto službu jen tak, že konám zároveň službu milenky požívače, jenž může platit.

Společnost, ve které se pohybuji mimo divadlo, se mi velmi málo líbí. A přece se jí nemohu vyhý­bat. Všechny nepříjemnosti spolu souvisí a každá protivnost rodí opět novou. Tři přátelé Hassovi, kteří se stýkají s Pluckeovou, naivkou a operní subretou, a pravděpodobně také Hasse sám, jsou — každý o sobě — příliš duševně pohodlní, aby se mohli baviti sami. Tak dřepíme my čtyři dvojice po konci představení zpravidla pohromadě v něja­ké vinárně, kterou navštěvuje zdejší světáctvo.

Ale í tak přes nahromadění lidi je duševní pro­dukce velmi hubená. Městské novinky, divadelní klepy, nudné žertování a odvážné vtipy tvoří zá­bavu. Tón je značně svobodný. Když jsem měla nedávno nové šaty, pozdravil mne jeden z pánů obdivným výkřikem: „Hrome, to jsou pěkné šaty! V těch bych vás rád viděl jednou svlečenu!”

A tak jde duchaplnost za duchaplností. Ostatní dámy přivykly už neuctivému zacházení, ale mně je o „zvláště veselých večerech” velmi těžko ve společnosti vydržeti. Bohužel, nemohu z ní utéci, jak bych chtěla, Zůstati a účastniti se patří právě také k službě. A žádný z pánů není chvalnou vý­jimkou. Vyprahlého srdce a prázdného mozku je jeden Jako druhý. Nevím vlastně, proč po nás touží a vydržují si nás. Jistě ne z lásky. Vedle smyslnosti přivedla je k nám asi marnivost. Chtějí se vychloubati před svými známými, že nás mají. Pan Westmann, majitel velikého obchodu obilím a ny­nější šťastný nájemce půvabů naivky městského di­vadla, řekl nedávno, když jsme mluvili o drahých toaletách, které měla jeho přítelkyně v kterési roli a které on platil, velmi upřímně: „To patří k ob­chodním výlohám. Míti nákladnou milenku, zvy­šuje úvěr.”

Dámy našeho kruhu přísluší k třídě divadelních i umělkyň, které přijetím k lepšímu městskému di­vadlu asi na úrovni Magdeburku, Královce, Norimberka a našeho zdejšího dosáhly vrcholu svého vzrůstu. Výše již to nejde. To také samy uznávají, když jim před tím jejich agent několikrát napsal, že pro ně nemá žádné z prvních scén, nebo když se jejich pohostinské hry, směřující k angažování na takové scéně, skončily neúspěchem. Od okamži­ku, kdy to pochopí, přestane u většiny jich snaha, dostati se výše a ony si zařídí, jsou-li jen trochu hezké, svůj umělecký středostavovský život tak, že jim přináší co nejvíce zábavy a co nejméně starosti, to znamená, že si opatří bohaté přátele. Naivka a operní subreta činí tak se zralým od­važováním výhod, kterých jim může ten neb onen pán poskytnouti. Začínají své poměry, necítíce sebe menší náklonnosti k příslušnému muži, jsem do­konce přesvědčena, že při tom ani smyslové vzru­šení nemá vlivu na rozhodnutí. Pro smyslovou roz­koš mají kolegy od divadla, hlavně herce hrdin­ných oborů, tenory a barytony. Také po komicích je veliká poptávka.

Zajímavý host navštěvuje často naši společnost, hrdinka městského divadla, krásná, zralá žena uprostřed třicítky. Šla teprve později k divadlu a k tomu ještě nerada. Říká: „Život má býti spotře­bováním sil, a poněvadž bych své síly ráda spo­třebovala co nejdříve, zůstávám u divadla. Pře­svědčila jsem se ze zkušenosti, že nás herecký život velmi rychle vyčerpává.”

Byla dříve provdána za muže, který jí, jak říká, spíše prominul cizoložství, než nepěstěný nehet. „To mně bylo velice příjemné,” soudí, „neboť moje manikúra pečovala svědomitěji o mé nehty než já o svou manželskou věrnost.” Mezi přeceňo­váním, které její muž věnoval povrchnostem, a mezi jejím hladem po životě se manželství po ně­kolika letech rozbilo a bylo rozloučeno pro její cizoložství, přečin to, kterého dnes už nechápe. „Nemá naprosto smyslu porušit věrnost,” říká, „neboť pocit je vždycky týž, ať se muž jmenuje Petr nebo Pavel.”

Je velmi zámožná a to jí dodává převahy, Její umění není obzvláště silné a původní, ona však pů­sobí nádherným zjevem na jevišti, nosí skvělé obleky a je příliš obratná, aby něco zkazila. Zná svou míru a sílu k představování všech pocitů zcela přesně. Ráda se s ní bavím a dovídám se od ní ledačehos užitečného a nového. A mám s ní soustrast, ačkoli nevím mnoho o jejím životě. Není šťastna, to cí­tím. Důvodů však neznám a nechci se na ně ptát. Zdá se mi, že v její duši praskly jednou struny, které zněly plnými, ušlechtilými tóny.

To je posléze žeň nás všech, které jsme hledaly ve službě umění květiny a našly kopřivy.

Čím méně se mi zamlouvá život, který vedu, tím pilněji se snažím o to, abych mu unikla. Myslím, že ještě nikdy jsem tak tvrdě nepracovala a nepřemýšlela tolik o svých rolích jako v posledních týdnech. A to se mi vyplatilo, aspoň pokud jde o vnější úspěch. S nádherně vypravenou „Monnou Vannou” a pečlivě nastudovanou Rebekou Westovou jsem sklidila hlasitý potlesk a nadšené recenze. To je moc hezké, ale zneklidňuje mě myšlenka, kdo vlastně dosáhl úspěchu? Ty, herečka, nebo autor? A často, když jsem se šťastná a spokojená klaněla divákům, zdálo se mi, že se vedle mě postavila obrovská postava básníka a zničila můj ubohý okamžik slávy. Pak jsem přemýšlela o významu svého umění, jestli si zaslouží, abych mu věnovala tolik oddanosti a úsilí, abych kvůli němu žila v hanbě. Od té doby, co jsem mu přinesla tak velkou oběť, velmi kriticky přemýšlím o jeho významu. Pokud by mě zklamalo, pokud by mi nedalo nic jiného než vnější slávu, pokud by mě nechalo bez vnitřního uspokojení: bylo by to pro mě zničující rozčarování.

Vzpomínám si na jeden večer v době hořkých útrap a bojů, kdy jsem ztratila Paula a ještě jsem se nerozhodla být metresou. Stála jsem na u zábradlí na mostě přes žlutý a pomalu tekoucí proud a myslela jsem na to, že by stačilo skočit dolů a do dvou minut je všemu trápení konec. Záře pouliční lampy se odrážela od kalné vody, a když jsem se v myšlenkách odvracela od světa a viděla ten třpyt, připadalo mi, jako bych viděla světla divadel a šplouchání vody mi zaznělo jako vzdálený potlesk. To mě vzpamatovalo, udrželo mě při životě. Ale už mi to nestačí.

Potlesk diváků, chvála tisku, vavřínové věnce jsou mi málo, chci lepší odměnu za svou práci a své schopnosti, musím, abych byla šťastná, vědět, že nejsem jenom ústy básníka, že vytvářím nějakou vlastní hodnotu.

Nedávno jsem mluvila s hrdinkou městského di­vadla o podstatě a významu našeho umění a o vy­sokých představách, které jsem si činila o svém působení v něm a jež mne vedly k divadlu. Moudrá paní se na mne usmála trochu uštěpačně a sou­dila:

„Opět jedna, jež jde vstříc bolestnému zklamání. Kolik takových jsem již znala, a to ještě nejsou všechny. I kdybyste se věnovala svému umění, až sama sebe ztrávíte, nikdy nebudete, za to odměněna a tím méně naleznete štěstí a spokojenosti. Od­vykněte nadějím a ideálům, dítě, ty jsou nám her­cům zbytečnou přítěží. A naučte se brzy, čemu se všechny musíme naučit: že nikdo z nesplněných ideálů neztloustne a že se ještě žádný herec neloučil s divadlem s nerozbitými ilusemi. Nejvyšší, čeho můžeme dosíci, jest: úspěch u hloupého davu, uctívání od oktavánů a žabek. Býti po jeden den — nikoli déle — veličinou ve feuilletoně pod čarou a u čajových stolků. Závist kolegů. V nejlepším případě vydělávati mnoho peněz a obdržeti něko­lik medaillí bezvýznamných potentátů. Více ještě nikdo nedosáhl, a tím méně uspokojení svými úspě­chy, neboť se o ně vždycky musil děliti s autory a nikdy si nemohl ujasniti, vykonal-li cennější část práce on či oni.

Vím ovšem, že lidé, kteří o našem lidství nic nevědí, kteří nás vidí jen na jevišti, říkají a píší o nás, že jsme učiteli obecenstva, kteří mu zpro­středkují a vykládají dramatická díla jeho doby, že jsme kněžími věčné krásy, kterou čerpáme z ne­pomíjejících básnických výtvorů světové litera­tury, abychom ji představili lidu v novém výkla­dě. Nuže, podívejte se na ten učitelský sbor a na to kněžstvo! Jsou to ješitní, sobečtí blázni, kteří se těší také z úspěchu, získaného nejodvážnějšími prostředky, kteří považují dobré recense, jež si vylichotili u spřátelených kritiků, za důkazy svého genia, kteří vidí ve vavřínovém věnci blouznivé žabky, jež ještě neumí psáti správně německy, hold, který jim připravilo hluboké umělecké porozumění.

Ti že slouží věčné kráse? Že jsou učiteli lidu? Z nich všech sotva jeden myslil na krásu, na umě­ní, na lid, ale všichni od rána až do večera myslí na svou osobičku a na to, jak by ji nakrmili hube­nými úspěchy a uchránili od řevnivosti kolegů v povolání. Jejich ctižádost lpí na pouhých povrch­nostech. Za tu dobu, o které mohu soudit, jsem nepoznala herce, který by, jako činí často básníci a výtvarní umělci, působil jen pro svůj umělecký ideál, a prost jsa slávychtivosti a lačnosti po pe­nězích, dal zmizeti své osobě za svým dílem. Všich­ni, a zcela zvláště nejslavnější z nich, pokoušeli se vždycky postaviti svůj nepatrný zjev před dílo, jemuž měli sloužiti. Učitelský úřad a kněžství! To­ho u nás není. A i kdybychom chtěli, nebylo by toho. Neboť co musíme hráti? Přece ne díla věčné krásy! Z devadesáti procent hloupé frašky, nudné veselohry, nemravné obrazy mravů, hrubé ten­denční komedie, zkrátka literaturu, která, bohu­díky, nepotrvá o nic déle než chvilková sláva lidí, kteří jsou odsouzeni, hráti ji.

Trváte-li však na tom, býti učitelkou a kněžkou, pak vám radím jedno: Vyučujte jen s vysokého kothurnu. Nechoďte nikdy ke svým žákům. Ne­pokoušejte se nikdy vypátrati, jak působí vaše uči­telství a vaše kněžství na lidi. Ani nejpřesvědčenější a nejnadšenější prorok neměl by se nikdy mísiti do své obce, neměl by se nikdy pokoušet zvěděti, kolik jeho obec z jeho učení rozumí, věří a násle­duje. Ještě každý, jenž tak učinil, vrátil se se zou­falstvím v srdci nad ješitností, lhostejností a ne­porozuměním svých učedníků.”

Jako bych slyšela starého dobrého Konrada, který také tak mluvil. Připomněla jsem si slova, která mi před léty řekl. Ale stejně málo, jako jsem jim věřila tehdy, jim věřím teď, když mi je ta zkušená žena opakuje. Nevěřím, že se ušlechtilejší z nás honí za chimérami, jen proto, že průměrní divadelní umělci myslí jen na chleba a na svoji maličkou slávu. Pro mě je se slovy umění a umělec spojena nezištná služba ušlechtilým a vysokým cílům a nedovedu si představit, že by herci byli výjimkou z tohoto pravidla. Se vší rozhodností to popírám, přinejmenším pokud jde o mě

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.