Nejde o morálku, jde o přežití 37.


přeložila  Majka

Z deníku německé herečky

37. část

Co se děje? Byla jsem na večeři s baronem, jako dva velmi počestní lidé.  Zcela nedůležité. A přesto významné. Svěřil mi důvěrnosti, jaké se neříkají lhostejným lidem.

Hrála jsem Irenu, které říká „naše role”. Odpoledne před představením jsem od něj dostala dopis, kde psal, že pokud by mi to nevadilo, čekal by na mě po představení u hlavního vchodu a že bychom zašli na večeři a na kus řeči o představení a mém výkonu. Neměla jsem nic proti tomu, byla jsem ráda, že budu zase jednou sedět v luxusní restauraci v pohodlí, pod zářícími světly a mezi slušně vychovanými lidmi. Nočního vysedávání v ponuré, prašné jídelně penziónu, vedle lidí, kteří si nic lepšího nemohou dovolit, mám pomalu dost. V divadle mi do šatny přinesli krásnou kytici růží s jeho vizitkou, na které stálo: „Mnoho štěstí s naší rolí!”

Jemné, ve skutečnosti příliš jemné. Jako plachý oktávan. To si myslím dnes, kdy pokládám naše setkání za významné. Včera jsem byla plně zaměstnána svou rolí a neměla jsem čas myslet na pozvání a na růže.

Šla jsem po představení k hlavnímu vchodu, který je blízko vchodu do zákulisí. Stál vedle vozu, v němž jsme během pěti minut dojeli do pohodlné, elegantní, s rafinovanou jednoduchostí zařízené restaurace s vinárnou. Všechno zařízení matně bílé s decentními zlatými ornamenty, záclony se zlatým vzorkem, svítidla se silnými šedými stínidly, těžký damašek, elegantní porcelán ze Sevres, Haiderovo sklo, diskrétní číšníci, tlumené projevy života, a to všechno v místnosti, kde je více než padesát míst. Z nich byla asi polovina obsazena hosty, kteří se tiše bavili ve skupinkách dvou nebo tří lidí u stolu. Někteří pánové se sklonem k labužnictví večeřeli sami, aby se mohli oddat svému požitku a nebyli přitom vystavováni očím jiných lidí. Jejich soustředěné obličeje neprozrazovaly žádné emoce kromě potěšení, které jim působí chuťové pohárky, čichové nervy a jejich žaludky. Posvátné ticho zkušených labužníků rušilo jenom veselé cinkání ledu ve sklenicích, jemný zvuk sklenic a tiše pronesená slova. Všechny pohledy laskaly s posvátnou úctou díla kuchařského umění a radostně se těšily z vína dobrých ročníků ve sklenicích.

I my dva jsme byli potichu, já ještě vzrušená po představení, on s tlumeným nadšením v jinak klidných očích. Krátká jízda proběhla téměř mlčky, jenom mi pogratuloval k mému výkonu. A nemluvný byl také během vynikajícího jídla, o kterém se krátce poradil s číšníkem. Pronášeli jsme poznámky o představení, publiku, potlesku, výkonech ostatních, jídle a víně, o různých záležitostech, na kterých nám vlastně nezáleželo, až jsem já, když jsme se dostali k sýrovým tyčinkám, řekla:

„Jste velmi zamlklý, pane barone. Přes všechna slova, která jste mi řekl, cítím, že přede mnou něco skrýváte a není to žádná maličkost. Nemůžete mi to sdělit?”

„Je to maličkost,” řekl, „protože se to týká jen několika lidí. A vy jste mi ji připomněla, takže je to vaše vina.”

„To je mi líto, ale myslím, že vinen je pan Ibsen, který přiměl citlivé lidi, kteří shlédli tuto hru, aby přemýšleli o tom, co vyhráli a ztratili v životě.”

„Vyhrál jsem hodně, ztratil jsem hodně,” zavrčel. „Zvláštní je, že se mi při pohledu na Irenu vybavila smutná vzpomínka. Je možné, že vzpomínku na zlatorudé vlasy, měkký hlas, bílou kůži, štíhlé tělo, které jsem kdysi znal, vyvolal snadněji pohled na vás než na vaši kolegyni, která ji hrála posledně. Nesplněné touhy, ztracená láska, nedosažené úspěchy, všechno, co jsem ztratil vinou svých předků nebo svou vlastní, co jsem musel vlastní silou vyhrát, udržet, vydřít, to všechno vyvstalo přede mnou a na vás a na básníka se nezlobím. Naopak, děkuji vám oběma za náhled. Nepřichází ke mně poprvé. Kráčí vedle mě po celá léta. Ale tak jasně, tak bolestně jasně se ještě přede mnou neobjevil. Na dlouhé pusté cestě, po které jdu, jsem zapomněl na květiny, které kdysi rostly po dešti, a teď toužím, aby na mé budoucí cestě květiny znovu vykvetly, aby mi okrášlily zbytek ubíhajícího života. Nejsem ještě tak vetchý, abych byl asketický jako diákonka.”

Byla jsem překvapena tím, co řekl, a ještě více záští proti němu samému, kterou prozrazoval smysl jeho slov. Řekla jsem, že by se neměl poddávat náladám, které v něm probudilo nejnestálejší ze všech umění, ale myslet na to, co v životě dosáhl.

„Tím nazýváte pravděpodobně moje bohatství, moji ženu, titul barona po předcích, hodnost majora, kterou mi dal král, tucet medailí, za které mu já a několika dalším šlechticů vděčí?”

„Ale to není všechno, i když i to patří k věcem, podle kterých se dá hodnotit život. Mám na mysli především bezstarostnost a široké možnosti, které vám dává služba králi. Potom také soucit s ostatními, radost z umění, účast v záležitostech, které jsou důležité nebo užitečné nebo krásné nebo vám působí potěšení.”

„To je všechno pěkné a je užitečné a příjemné věnovat těmto činnostem část života, ale týká se to pouze povrchu a ne srdce.”

„Máte manželku, narodily se vám dvě dcery, můžete je milovat.”

„Moje paní nepotřebuje mou lásku ke své spokojenosti. Potřebuje moje vznešené jméno a chce zářit v nejlepší berlínské společnosti. Vzala si mě, protože jí to mohu dát. Pro své štěstí víc než mou lásku potřebuje toalety, zvučná jména ve svém salónu, koncerty, divadlo, dostihy, cesty do lázní. Tak to bylo v Berlíně, tak je to tady a vždycky to tak bude. A dcery mi sice porodila, ale nestaly se mými dcerami. Jsou tělo z těla své matky a mně a mému rasovému typu zůstaly cizí.”

„A co vaše krásné panství, které, jak si vzpomínám, máte tak rád?”

„Ano, to je moje láska. Bohužel, moje platonická láska. Protože ji nemohu dokázat svou láskou, péčí a prací. Moje žena musí vést velký dům ve velkém městě a já jí musím pomáhat svým jménem a svou uniformou, protože si oboje koupila.”

„Jste pánem v domě a musí být po vaší vůli!”

„Ne, milá slečno, pánem v našem domě jsou peníze, a ty přinesla moje paní.”

„Vaše paní by si měla oblíbit panství.”

„Ona říká, že její nemocné srdce nesnáší tamější vzduch. Takže se nedá nic dělat.”

„Kde je to panství?”

„V Západním Prusku, v oblasti Marienwerder. A právě proto, abych zachránil panství, svoji domácí půdu, jsem se nechal uvázat k městu, vzdal jsem se práva, abych mohl řídit svůj život.”

„Ale zachránil jste domov, který vytvořili vaši předkové a který budou mít ještě vaše děti a vnoučata.”

„Možná ano, možná ne. Dívky jsou nespolehliví dědicové. Vezmou si cizí muže a kdoví, co z pozemkového vlastnictví zůstane. Syn by byl dědicem, kterému bych lásku k rodné hroudě od dětství vštěpoval, ale nebyl mi dopřán.”

„Jak dlouho je panství v držení rodiny?”

„Když velký král získal provincii, můj předek, který mu dobře sloužil v jeho válkách, se tam usadil a on a jeho potomci přinesli pruskou sílu, pracovitost, prostotu, skromnost, pořádek a šetrnost do nepořádného polského hospodářství. Orali a sázeli a odvodňovali, skládali groš ke groši a rok od roku rozšiřovali majetek, až vzniklo pěkně velké hospodářství. A jejich pruské ženy jim pomáhaly svou šikovností, hospodárností, spořivostí a smyslem pro domácnost. Tak to šlo až do třicátých let devatenáctého století, kdy můj dědeček Axel převzal dědictví. Bůh ví, kde se vzala lehkomyslnost v dobré krvi. Začal jezdit na cesty do Londýna a Paříže, u rulety v Hamburku, Wiesbadenu a Ostende si hrál na grandseignera, koupil si v Berlíně palác a vydržoval si pikantní tanečnice a peníze, mnohem více peněz než panství sneslo, mu proklouzlo mezi prsty jako písek. A peněz bylo dost pro něj i pro mého otce, který pokračoval ve veselém životě. Berlínští a pařížští židé půjčovali ochotně a na vysoké úroky. Nemuseli se bát o svůj mamon, zárukou bylo panství. Když jsem začal přemýšlet a pozorovat, všiml jsem si úbytku našeho majetku a bolestivě jsem to pocítil při výběru pluku, kde jsem měl sloužit jako důstojník podle tradice našeho domu. Můj otec byl u gardových kyrysníků, já jsem musel jít k pěchotě. To bylo těžké zklamání, protože jsem si představoval jak oblečený v modrém kyrysu jedu na koni kolem nastoupené švadrony. Když jsem přijel domů, slyšel jsem, že za všechny dluhy mohou lichvářští židé, takže jsem si vytvořil názor, že oni jsou vinni našim úpadkem. Pak přišel den – bylo mi dvacet sedm let – kdy se zdálo, že je se vším konec, že nás vyženou s žebráckou holí v ruce z našeho sídla a půdy: můj otec mi napsal, což jsem musel vyčíst mezi řádky, že pokud se mi nepodaří rychle udělat nějakou dobrou partii, nemůže mi v budoucnosti posílat žádný příspěvek. Moje první slova byla proklínání židů, kteří, jak jsem často slyšel, nás okradli svým lichvářstvím. Kdybych se trochu zamyslel nad tím, co jsem věděl o životě svého otce a dědečka, pochopil bych, že židé nejsou vinni naší zkázou, ale poslední dědicové, kteří to, co předkové získali, vybudovali, udržovali a o co se starali, během necelých padesáti let dokázali prošustrovat, prohýřit, promilovat a prohrát. Ale byl jsem zoufalý kvůli změně svého postavení, hrozícímu odchodu od gardy a také kvůli rozplynutí snu lásky pod tíhou chudoby a příliš zaslepený, než abych mohl jasně myslet. A zmocnil se mě hrozný strach, že bych mohl ztratit svůj domov, pozemek, kde jsem dováděl jako dítě, jezdil na koni a lovil jako kadet, pole a lesy, které jsem si zamiloval jako mladý důstojník, všechna tato místa, ke kterým se vázaly důvěrné, radostné, něžné a zdravé vzpomínky.

Napadla mě svatokrádežná myšlenka: dostanu z židovského bohatého domu, kde přivítají urozeného a elegantního nadporučíka gardy jako ozdobu a dají mu dceru za manželku, zpátky to, co Izrael od něj přijal v posledních desetiletích.

Tato myšlenka mě držela a neopouštěla a hrozný strach ze ztráty domova ji živil a laskal.

O několik měsíců později se to uskutečnilo. V jednom z nejbohatších domů jsem požádal o dceru, které bylo dobře tolik let jako mě, a ke svému úžasu jsem nebyl odmítnut. Její otec a bratr mi důvěřovali a ona si mě směla vzít. Nebyl jsem veselý kavalír jako můj otec a dědeček, nikdy jsem nehrál, nehýřil a láska nestojí v Berlíně gardového poručíka moc peněz, pokud vyhnout mazaným vykořisťovatelkám.

Tak došlo k mému manželství. A v den, kdy jsem po boku své čerstvě pokřtěné orientální nevěsty jel do kostela, plavovlasá, bílá, štíhlá dívka odjížděla do Londýna jako vychovatelka. Ale já jsem měl štěstí a panství.

Můj otec mě velebil jako zachránce rodiny. V představách se znovu těšil z bohatství. Ale bylo to úplně jinak, než si maloval. Můj tchán a švagr moudře a ochotně ujali vyrovnání našich dluhů. Dokázali zvládnout obchodní záležitosti, kterým jsme otec a já nikdy nerozuměli. A neproběhlo to úplně bezbolestně. Poslední přírůstek majetku, tisíc hektarů na hranici panství, jsme museli obětovat. Byl výhodně prodán a to napomohlo ozdravení. Berlínský dům byl prodán a zbývající majetek, skvělých 3300 hektarů, byl zefektivněn, uspořádán a ostře kontrolován tak, že můj otec nemohl mít žádný vliv. Byl mu vyměřen slušný roční příjem, s jehož výškou nebyl nikdy spokojen. Proběhly těžké boje mezi ním a mou novou rodinou, ve kterém nešetřil trpkými slovy, ale pánové zůstali neoblomní a já jsem je podpořil, protože jsem pochopil význam jejich jednání. A dnes je díky nim panství ziskové.

Ale já, i když jsem bohatý, jsem z jiného hlediska samozřejmě chudý.

Díváte se na mě, jako byste chtěla říci: proč mi vypráví o takových intimních rodinných záležitostech?

Řeknu vám to: protože něco jste už věděla jako každý, kdo mě zná, jistě jste něco zaslechla v Dresbachu a něco tady. A jistě jste slyšela moralistických, ošklivých drbů. Ale nechci, abyste mě pokládala za sobeckého zlatokopa, který potřeboval peníze na potěšení, která si nemůže dovolit z vlastních aktiv. Láska k domovu mě přivedla k tomuto manželství, strach, že jej ztratím. Všechny výnosy panství jsem věnoval na jeho ozdravení, pro svou osobní potřebu neutratím víc, než je moje gáže důstojníka a nikdy jsem se nezpronevěřil manželským povinnostem.

A je ještě jeden důvod, proč vám to říkám. Nedávno jste si stěžovala na svoje otroctví. Uvědomte si, že nejste sama, kdo je v řetězech. Toto vědomí je nicméně už kousek osvobození. A teď mluvme o vás.”

A mluvili jsme o divadle a o umělcích a já jsem mu řekla, podnícená jeho otázkami, hodně o tom, co jsem zažila a zkusila za ta léta radostí a strádání. Rozešli jsme se dlouho po půlnoci.

Druhý den jsem musela hodně přemýšlet o baronově historii a připadalo mi, že v jeho vyprávění bylo hodně sentimentality, která se k němu nehodí. Muž v jeho věku nemá být přecitlivělý, se ztrátami z minulosti se měl vyrovnat a využít v životě sílu a jasné myšlení. A jeho vlastnictví. Důvody, pro které uzavřel manželství a zachránil majetek, se mi zdály dosti slabé a myslela jsem, že je přede mnou chtěl zdůraznit, protože jsem o jeho charakteru slyšela hanlivé řeči. Že jeho manželství není šťastné, jsem viděla už v Dresbachu. Nebylo nutné, aby mi to říkal. A proč vůbec? Stojí o můj soucit, abych ho chtěla udělat šťastným? Obšťastnit jiného člověka? Nevím, jestli bych mohla přivyknout této myšlence, přestože jsem pozorovala mnoho vztahů v divadle, kde byl jeden, většinou muž patřící k měšťácké společnosti, ženatý.

„Nezcizoložíš!” Tak je to. A pastorova dcera se nemůže tak snadno přenést přes Lutherův malý katechismus. Baron nejspíš se svým astmatickým žokem sotva pěstuje vášnivé manželské soužití. Ale i tak. –

Možná je jeho smutek opravdový a já nedělám dobře, když jej odmítám jako sentimentalitu. Ten večer jsem k němu cítila sympatii. Červená knihovna, kterou končilo jeho vyprávění, druhý den nepříjemně poklesla ve srovnání s Ibsenem, Hauptmannem, Schnizlerem a ostatními moderními autory, kteří ovlivnili současný smysl pro formu.

Nebo na nás Ibsen natolik způsobil, že jsme byli ochotni bědovat nad vlastním i cizím zklamáním, jako kdyby byl v podtextu naší osobní nálady? Což mě přivádí k otázce, která mě tolik trápí, co má v divadle větší význam, básnické nebo herecké umění?

Snažila jsem se vniknout do podstaty svého umění a uvědomila jsem si toto: je to dovednost zapůsobit na publikum vnějšími prostředků –  maskou, mimikou, gesty, kostýmem, hlasovou technikou – a přesně vypozorovanými a výrazně vyjádřenými duševními stavy, které vykreslil básník. Je to jenom doprovod básnického díla, jenom pozadí pro jeho výtvor, kopie původního obrazu, která musí co nesvědomitěji zachovat jeho vlastnosti. Takže herectví postrádá nejvyšší charakteristiku opravdového umění, vytvářet svébytné hodnoty, neodvozené od existujících modelů. Básník, malíř, sochař je umělec s vlastní, nezávislou tvůrčí silou, který dovede vytvořit originál. Herec není nikdy originální, je jenom hlásná trouba, nástroj, který ovládá umělec-tvůrce, aby předvedl svůj výtvor. K perfektnímu výkonu své interpretační činnosti potřebuje herec kritické myšlení a studium psychologie, aby postavy, které ztělesní, byly skutečně věrnou reprodukcí. K tomu je zapotřebí rozum a věda; také cit a vášeň. Vyjádření těchto duševních hnutí se musí naučit zahrát. Pokud je prožije, bude zaručeně nepřirozený a zamlží kontury představované postavy. Vzhledem k tomu, že vášně a city jsou velmi jemně rozlišené a že se dá s jistotou předpokládat, že herec postavě propůjčí svou vlastní vášeň a cit a nebude je kontrolovat rozumem, není lehké vystihnout míru vášně nebo citu, který vytvořil básník. Divadelní hrom a divadelní vášeň by měly být vždycky náhražky.

To znamená, že pro herectví jsou potřeba vrozené předpoklady, umělé přísady, které k herectví patří podpůrné vědecké znalosti, než originální tvůrčí síla, a proto by působení herce na diváka nemělo být přeceňováno. Protože to nikdy není jeho zásluha, jelikož je jenom pomocníkem básníka. Ten může hluboce zapůsobit na lidi tím, že své dílo přečte, ale herec nezapůsobí bez propůjčeného básníkova slova.

Tyto závěry jsou pro mě nepohodlné. Tucty iluzí jsou rozbité. A já se důrazně ptám, zda toto netvůrčí, závislé umění, které vykonávám, ve kterém jsem v básníkově stínu, stojí za všechny oběti, které musím přinést, pokud pro ně chci nadále žít a usilovat o ně? Ale co je to za otázku? Musím, musím! S čím bych měla znovu začínat?

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.