napsal a nafotil Kanálník
Vlkův úvod:
Tenhle dnešní Kanálníkův kousek naprosto žádný úvod nepotřebuje. Uvidíte sami. A přece je nutný.Protože otevírá nový rozměr Kosy. Takový, jaký zatím neměla. Nebude sekat – naopak, cílem je pohlazení duše. Je to dnes v téhle formě, poprvé. Nechám na dalších potencionálních výrobcích oduševnělého krásna v rodině Kosířů, zda to budou chtít eventuálně také zkusit na podobnou notu jako Kanálník….Třeba Passanta jsem už jednou vyzval, jestli nemá zájem. O něm totiž vím, že také umí.. Ale nechme se překvapit. A jsem zvědav i na odezvu v diskusi na další rozměr psaní na tomto multiblogu.
Ráno
Probudil jsem se
a skrze
poslední zbytky neklidných snů
ke mně proniká nový den.
Klepe na dveře mého vědomí
a já se chci před ním schovat, jako už tolikrát.
Co zase budu dnes muset?
Vyčerpaný,
toužící po klidu a spočinutí,
unavený,
myšlenky povinností a plánů
bombardují moje kulhající srdce.
Vstávám.
Za oknem vykukuje slunce
a ozařuje polozmrzlou a nyní orosenou trávu.
Dýchám.
Nádech a výdech.
A ještě jednou.
Nádech a výdech.
Kapičky rosy tancují na hranách světla a stínu
a něco si navzájem špitají.
Jakoby měly z něčeho radost.
Možná, napadá mě,
možná, že ji skutečně mají. Radost.
Možná je to ta majestátnost slunečného rána.
Možná je to pocit, že nejsou samy,
ale součástí něčeho většího,
něčeho velkého.
Dýchám.
Nádech a výdech.
A ještě jednou.
Nádech a výdech.
Kapičky rosy tancují na hranách světla a stínu
a něco si navzájem špitají.
Jakoby měly z něčeho radost.
Možná, napadá mě,
možná, že ji skutečně mají. Radost.
Možná je to ta majestátnost slunečného rána.
Možná je to pocit, že nejsou samy,
ale součástí něčeho většího,
něčeho velkého.
Zavírám oči.
Dýchám.
Nádech a výdech.
A jednoduše jsem.
Tady a teď.
To vědomí mi vykouzlí na tváři úsměv.
A pocit hřejivého uspokojení hluboko uvnitř.
Otvírám oči.
Slunce pořád svítí..
Otvírám oči.
Slunce pořád svítí…
… a mě napadá,
že mi možná toto ráno dal někdo jako dárek.
…jdu si s gustem pochutnat na snídani…
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
Sluníčko svítí, kvetou třešně,
zpívají ptáci –
a co bys řek?
Na Zetoru tam v žlutém tričku
do pole jezdí Ivánek.
Ta hora, co vymyslel Lenin,
ta nedává mi v noci spát.
Už jsem to mockrát,
děti,
zkusil,
se na tu horu vydrápat.
Moc rád bych z toho kopce shlédl
rozsáhlý a krásný kraj,
kde mají velký samovárek
a všichni z něho pijí čaj.
Však poslouchejte, co mně řekli,
když jsem se pokoušel ji zlézt:
„Kdo nedával ve škole pozor,
lez!“
vy-
ne-
horu
tu
na
ten
Nevidím rozdílu mezi adoranty tehdejšími a dnešními, krom toho, že p. Skácel uměl.
Dobře, pane. Dobře.
vo moc lepší než plytká obsese několika neoblíbenými politiky
Kdo z nás dokáže překročit svůj stín?
Kanálníku, pěkně jste mě „rozdýchal“. Děkuji. Jo, a ten poslední verš mi připoměl Bennyho Andersena:
MODLITBA PŘED JÍDLEM
Chléb k namazání
dej mi dnes.
V mých rukou
Setká se měkké a tvrdé
a sluneční záře másla zavalí
tmu chleba.
Dej ať se dotýkám toho z čeho žijeme
hnědého chleba, žlutého másla,
lásky
moc hezké
Pane Kanálník.
Spíš oceňuji jiné Vaše příspěvky.Dnešní je opravdu,takové odlehčení mysli.
Chtěl jsem něco napsat u pana Xavera,tak to napíší sem.Řekl bych,že je to i věkem,takovéto probuzení a rozjímání.Také to vystihuje úplně jiný pohled,na okolí,na krajinu,na všechny ty změny,co je dobré a co špatné.Také k tomu přidám,že jsme generace,co jsme zažily,největší rozmach techniky a co se děje v elektronice,ani nejde postihnout.
Hezkýýý
:-))
To patřilo na hlavní vlákno,
Nesouhlasím a docela jste mě naštval. Jdu hledat svou sbírku pubertálních básní a poezii kamarádů i kamarádek všeho věku za poslední půlstoletí. Technika je jedna věc, ale romantické srdce je někde úplně jinde. Není rozdílu v kráse motýla, ať sedí na květu nebo na počítači, buď jeho krásu vidíte nebo ne a je úplně jedno, jestli jste dítě, puberťák nebo důchodce, jestli jste ajťák nebo sedlák.
Paní Věra Říhová.
Usuzuji,že jste reagovala i na mne.Já jenom opatrně podotknu,že pro patnástku,vypadá ten motýl jinak něž pro zralou dámu.A o tom to je.
To je v pohodě, pane zemědělče. Já takováto odlehčení miluju a tak nějak povšechně mne přitahují hlubiny krás a světa kolem nás. Je tam toho tolik, jen se musím zastavit (někdy mi to trvá) a pozorovat a za chvíli to na mě začne samo vykukovat, myšlenky přicházejí a člověka napadají roztodivné věci. Foťák mi v tomto dost pomáhá.
Hezké no, mně se to líbí 🙂 … musím upozornit čtenáře, že při přenosu došlo k něchtěným repeticím, ale snad to zas tak moc nevadí… díky moc za dosvadní reakce : )
Dobrá poezie jde přímo k srdci a nenechá se rušit myšlení. Jako ta Vaše, pane Kanálníku. Vděčnost za vnější krásu je pak skoro fyzická.
-m 🙂
🙂 dik!
Vazeny Kanalniku,
fakt dobry.
My, co cihame a lacnime po kazdodennim boji s nasimi znamymi oponenty a oni to na revans chteji natrit nam, jsme uplne, ale uplne „vedle“. Ale hned si vzpomenu na basne F. Villona a hr…. na poezii.
No fakt dobry…
Díky za Vaše milá slova, Ikeno!
Tohle je docela nejpěknější téma, jaké se objevilo na Vlkově blogu. Hned vedle Majčina románu a sem tam nějaké té zmínce o fotbálku. Ty verše se mi moc líbí. I fotky. A čtení veršů patří, vedle poslechu vážné hudby, do činností, k nimž patří sklenka dobrého vína, stejně jako plameny ohně v krbu. Krb hoří a sklenka je naplněna. Díky pane Kanálníku za pěkný večer.
Před usnutím – Jiří Žáček
Nejlepší básně přicházejí samy
chviličku před usnutím
v mezerách mezi vteřinami
a ztrácejí se za úsvitu
jak žena s níž jsem probděl noc
a která mlčky zmizí z bytu
bez rozloučení
bez hlesu
a nenechá mi ani adresu.
Jsem rád, že jste v tom našla něco pro sebe, paní/slečno rybářko… děkuji za pochvalu a červenám se 🙂
Vida, pane Kanalniku. Dal jste všanc kus své osobnosti. Tak nějak bych tenhle další rozměr ve Vás skoro očekávala, totiž kdybych nad ním byla bývala přemýšlela. Je radost potkat se v diskusích s někým neplochým, to se tak často nestává. Zdravím Vás.
Taktéž zdravím a děkuji!
teda, takhle během jediného dne rozšlapat břitkou pýchu vlčí kosy, to jste králíci přehnali 🙂