napsala a nafotila Věra Říhová
Minulý pátek jsem zkusil experiment s Kanálníkovým krasohledem světa – básní a fotografiemi. A čekal na odezvu. Byla moc fajn. Kosa asi přeci jen sem tam potřebuje vlídnější pohled na svět…
A přišla i reakce nečekaná -v podobě nové autorky Kosy -Věry Říhové. Takže to, čemu říkám Krasohled na svět budeme mít i dneska. Tož paní Věro -vítejte mezi autory Kosy! A Kosíře prosím o náležitý hvězdopád! Nešetřete!
Miluji Tě, Matko přírodo !
Tato básnička vznikla o letním slunovratu roku 1976 v Jinolicích.Už dávno jsem zapomněla za jakých okolností, ale mám u data poznámku : Nad spáleništěm.
Fotografie dole byly pořízeny v Betlémě u Kuksu na Braunových sochách 1.11.2013, na sochách, které rádobyochranáři zničili chemikáliemi a pak nějací sběratelé uřezali sochám hlavy.
Oba případy spojuje vzdor přírody.
Miluji Tě, Matko přírodo !
Tvé horko i Tvůj mráz,
po kterém se kráčí snáz.
Tvá síla budiž nám všem vzorem,
jak vzdoruješ nad zoraným polem,
co člověk zničí, obdaruješ krásou,
Tvé tajemství budiž naší spásou.
Miluji Tě Matko přírodo !
za to, jak pečuješ o své děti,
za to, jak ptáky učíš pěti
a ryby dýchat ve vodě.
Nic neponecháš náhodě.
Že štěstí dáváš vůní květů
a z hor se díváš do dalekých světů.
Miluji Tvou vůni borovic,
otevřených měsíčnímu svitu,
bez vůní bylo by nás polovic,
bez duše uvězněni v šatu.
Miluji Tě Matko přírodo !
Tvé lesy, ve kterých lze bloudit zas,
Tvé řeky, které unášejí čas,
Tvé hvězdy vzbuzující touhu,
každou, každou Tvoji strouhu.
Miluji Tvá stébla trávy,
v kterých vítr svůj čas tráví.
Jsi věčná, Matko přírodo !
A přes znáš pomíjivost chvíle
a nikdy neutuchne Tvoje píle,
jsi mocnější nad mocnosti světa !
Až padnou a bude po nich veta,
Ty budeš rodit stále dál a dál,
vodou nás kojit a kovat v ohni, který právě vzplál.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
Přes drobounké výhrady pět hvězd jak vyšitých. Krásná práce.
Najednou mi bylo o pětapadesát méně. Sluší se poděkovat.
To je konec.
Ta místa mám moc rád, jsou magická. Také nedaleký Růžový palouček.
Ale byl bych pokrytec, kdybych nepřiznal, že „borovic, polovic“ a „touhu, strouhu“ mě přivodilo v hlavě i ono slavné cimrmanovské „dia dia dá“. O to více obdivuji, paní Říhová, že zde dáváte všanc své půvabné Jinolice 1976 a vzdorující Braunův Betlém 2013. Děkuji a dávám celkově okouzlen za pět.
Zřejmě v těch půvabných Jinolicích něco shořelo – viz moje poznámka „Nad spáleništěm“ , už nevím co, možná někdo vypaloval trávu, to bylo v 70. a 80. letech ještě hodně rozšířené.
Jinak musím upozornit, že moje básničky nejsou žádná umělecká poezie. Konečně trempská „poezie“ je všechno možné, jenom ne umělecká. Ta moje příští je obyčejná pubertální rýmovačka, takže v ní žádné umění nehledejte. Ze své sbírky jsem vybrala 3, možná ještě něco přidám, když se vám to bude alespoň trochu líbit jako odlehčení po náročném pracovním týdnu.
Všechny básničky, které pošlu vyšly v Mladé frontě – v rubrice Táborový oheň. Starší ročníky si možná vzpomenou na předposlední stranu socialistického časopisu. Táborový oheň a rubrika Milá Sally byly nejčtenějšími rubrikami, četly se i na středních školách a z Táborového ohně jsme čerpali my studenti zemědělské školy v hodinách literatury.
Trempská „poezie“ je čistě duševní záležitost pro pobavení ostatních, pro zamyšlení nad lufťákama a bordelem, který v přírodě dělal člověk civilizovaný. Trempské básničky jsou většinou typu dia,dia,dá , některé se naopak vůbec nerýmují. Přesto jsme je milovali a měli jsme z nich radost, protože byly napsané od srdce. Trempská „poezie“ je poezie lidová a proto se nejvíce přibližuje lidovým básničkám a písničkám, konečně byly to výtvory trempského lidu. Byly milé a hlavně naše.
Uměleckou tvorbu budete muset hledat někde jinde.
Ta poslední věta lehce zavání exkludací. Pokud jsem se Vás dotkl, tak se moc omlouvám, paní Říhová. Jako návdavek k omluvě přijměte, prosím, moji optimistickou rýmovačku z mládí.
Nejde mi na rozum,
proč tak často piju rum,
vždyť k každým lokem rumu,
ubývá mi na rozumu.
A tak střízlivím,
s lehkým tušením,
že až to pochopím,
tak další rum nakoupím.
V pořádku, to já jenom na vysvětlenou, abyste věděli, co vás příště čeká. Ta vaše rýmovačka přesně odpovídá naší „poezii“. Taky mě pobavila a rozesmála a tak to má být. Děkuji za ni, třeba se někdo další přidá, stačí se nestydět. Nejsme kavárenští umělci, za to umíme dělat radost, je to lepší nežli brát antidepresiva.
A já Vás chci varovat,
nechcete-li oslepnout,
či na máry ulehnout,
přestaňte rum kupovat!!
Pardon,to má být o trochu výš 🙂
Paní Věro, příroda si poradí i s námi. Otázky významu staveb, jejich účelovosti a kulturní funkce, jsou velmi aktuální. Jeden takový „Betlém“ už v Brně máme, je jím fotbalový stadion Zbrojovky za Lužánkami. Rostou na něm i na betonovém hledišti dřeviny i byliny, a mohl by se tak stát „unikátní“ součástí sousedícího arboreta. O areálu bývalé Zbrojovky, který je prakticky v centru, ani nemluvě. Další takový „Betlém“ brněnští konšelé cílevědomě „budují“ v areálu výstaviště, které jistě všichni znáte. Veletrhy dnes nemají skoro žádný význam a brněnský veletržní podnik jde už delší dobu „pod vodu“. Nejprve konšelé odkoupí od Düsseldorfských za stamiliony jejich podíl, a pak budou budou další vrážet do provozu areálu, přičemž nemají žádný sociálně a ekonomicky funkční záměr využití. Výstavní pavilony jsou funkcionalistické kulturní památky a málokdo se odváží vyslovit myšlenku, že možná nejlepším řešením by bylo nečekat a srovnat je se zemí hned, jako před 100-200 lety při sanacích center velkých měst, a následně v místě realizovat urbanisticky funkční záměr. Urbanismus se ale v Brně už neprovozuje, magistrátní „odborníci“ bojují o „památkově významná“ kastlová okna. Nebylo by prospěšnější místo záchrany Düsseldorfských „investorů“ se věnovat prevenci a zvládání prudce rostoucí sociální exkluze našich spoluobčanů? Tolik z města, kde se nad kolem nádraží potácejícími bezdomovci pyšně tyčí dvanáctimetrový katolický kříž.
To Kopelman: Je zajímavé, že do areálu bývalého legendárního stadionu Za Lužánkami je volný přístup. Stačí vejít bránou borců, kudy dřív frčeli cyklisté Závodu míru do cíle etapy. Pohled je to depresívní. Strmé betonové tribuny jsou hustě porostlé dřevinami. Za několik desítek let tam bude regulerní les, betonové stupně už vůbec nebudou vidět a budeme tam chodit na hříbky neboli gample, jak se u nás v Brnečku říká. Zašlá sláva, polní tráva, příroda nakonec zvítězí a přikryje místo bývalé slávy brněnského fotbalu.
Paní Říhová, od dětství mám ráda a čtu poezii. Neposuzuji, jestli ta Vaše odpovídá nějakým pravidlům, ale působí tak, jak by na člověka působit měla, tedy to poezie bezesporu je. Nádherné, děkuji.
Celou noc jsem nespal a pátral v roklích paměti. Nakonec, těsně před rozbřeskem, mi svitla vzpomínka na báseň o přírodě z tvorby Jiřího Grossmanna, která, snad jako jediná, může soupeřit s touto poezií. Jako jedny z mála totiž tyto básně zmiňují i jiné živé tvory, než lidi, např. ryby, v básni Grossmannově nalézáme dokonce lesní ptactvo. Dovolte mi, abych tuto báseň mohl připomenout.
Prostorná je louka.
Široký je les.
Bažant na to kouká
kde by vejce snes.
Kéž ta kraje krása vydrží nám věky.
A má duše hlásá:
Občani, neplýtvejte léky.
Moje poslední báseň vznikla tak, že na FB někdo požádal o nalezení rýmu na slovo „slunce“, přičemž Neználkovo „žblunce“ předem odmítnul.
Takže po chvíli brainstormingu jsem vymyslela toto:
„když dorazím k buňce
dřív než vyjde slunce,
přestanu být spermie,
má DNA přežije.“