Nejde o morálku, jde o přežití 41.


přeložila  Majka

Z deníku německé herečky

41. část

Únor

Můj profesionální život se chýlí ke konci. Hledím na jeho konec a o kousek dál, na dobu, kdy budu přebývat na své vlastní půdě, jak jsem si často přála, kde mě čeká radostná práce a kde budu s radostí obdělávat pole a vést hospodářství. Je mi skoro jedno, co dělám v divadle, jen Ifigenie mě živě zajímá a mám ctižádost ji zahrát dobře.

Joachim a já žijeme společně, protože musíme splnit posvátnou povinnost a dosáhnout vysokého cíle. Dojemně o mě pečuje a věnuje mi mnoho času. Jeho paní tráví společenskou sezónu v Berlíně se svým bratrem. Provinční společnost a její radosti ji nestačí, musí teď být ve světové metropoli. A dcery vzala s sebou.

Začínám toužit po dítěti. Těším se na starosti, které mi přinese, na péči, kterou mu budu muset věnovat, na nadšení, které budu cítit, až budu sedět u jeho postýlky. Myslím na radosti, kterou mi přinese, a ne na utrpení, které ho v životě čeká. Je to sobectví, ale nedovedu se ho zbavit.

V mé hlavě se zakořenila sobecká myšlenka: potřebuji dítě ke svému morálnímu uzdravení; všechny viny, kterých jsem se dopustila, všechny škody, které jsem způsobila, vymaže a smyje nebezpečí a bolest mateřství. Já vím, že to není dostatečný trest. Patří k němu proto také práce pro ostatní, splnění povinností vůči ostatním, vůči dítěti. Splním je dobře.

Březen

Myslím, že koncem listopadu nebo začátkem prosince bude splněno Joachimovo přání. Naděje ve mně vzbudila radost i úzkost. Chtěla bych, aby tento rok byl u konce a nový nás nalezl šťastné a zdravé a…a…

Ifigenie je za námi a já jsem vychutnala plný, naprostý herecký úspěch. A také jsem cítila jeho prázdnotu. Vložila jsem do toho to nejvyšší a umělecký nejčistší, co jsem mohla dát, a publikum jásalo a znovu a znovu mě vyvolávalo. A když jsem odcházela z divadla, věděla jsem, že ne já, ale Goethe je očaroval. Jeho melodie na ně působila, já jsem byla jenom nástrojem v jeho ruce. Okouzlené publikum sedělo a poslouchalo, sotva se odvážilo dýchat, a já jsem věděla, že je drží jeho síla, ne moje. Protože pokud hrajeme méně významná díla, je to jinak, buď nedokážeme lidi vytrhnout z všedního světa, nebo je to mnohem obtížnější. Ale přesto jsem si znovu uvědomila, co drží tisíce umělců v chudém, nesvobodném divadelním životě plném zklamání, že jediná hodina, ve které jsme pány tisíce hlav a srdcí v hledišti, které nám letí vstříc a jsou nám vděčné, jako bychom jim přinášeli nejcennější dary, dává zapomenout na tisíce hodin zármutku a nedostatku. Joachim byl převelen do Berlína a povýšen na podplukovníka. Odjíždí koncem měsíce a já přijedu za ním, jen co se vyřeší moje smlouva. Zařídí to soudní rada Mühlfeld. Porod, křest, zápis do matriky se odbude v Berlíně. Joachim to tak chce, protože tam jsou nejlepší lékaři a ošetřovatelky a také proto, že ve velikém městě se mohu snadno skrýt. Věci, které nutně nepotřebuji, se svěří speditérovi a přivezou ni je později.

Jak rychle a důkladně se můj život změnil, jak přívětivá budoucnost je přede mnou! Zůstává mi k vyřešení ještě jeden těžký úkol: prozradit matce své tajemství. Bála jsem se toho, ale od té doby, co čekám dítě, je mi lehčeji u srdce. Vím, že mi odpustí, vždyť je sama matkou.

Magdalenenhof  24 prosince 1902

Když jsem uklízela a zařizovala byt, našla jsem v místnosti, kde jsou věci, které jsem si nechala poslat z Y., svoje deníky. V poslední černé knize je několik prázdných stránek. Chci je ještě popsat, pak bych měla deník ukončit stejně jako svoji hereckou kariéru, během níž mi byl někdy povzbuzením a úlevou srdci, a potom bych měla malou truhličku bezpečně ukrýt v podkroví.

V novém životě, který jsem začala před několika dny, když jsem se sem přistěhovala, nebudu mít čas na zapisování svých zkušeností a myšlenek. Obchodní knihy budou mé deníky a do hlavy a srdce svého chlapce chci zapsat všechny vědomosti, které jsem získala, všechny dobré myšlenky, které se ve mně zrodí.

Mezi dubnovým dnem, kdy jsem odešla z  Y. a dneškem zeje v deníku široká mezera. Co bych do něj měla psát, i kdybych jej měla po ruce? Nový život, který rostl v mém lůně a působil na mou duši, byl příliš velký a posvátný na to, abych se ho pokoušela zaznamenat svými malými čmáranicemi.

A opravdu jsem neměla čas, i když jsem zdánlivě trávila své dny nečinně a bezpracně. Musela jsem naslouchat svému srdci, musela jsem naslouchat mocné a tajné vůli přírody, která ve mně tvořila novou součást světa a novou lásku.

A musela jsem se soustředit na budoucnost a hledat způsoby a prostředky, jak přivést dítě k síle a moudrosti, lásce a čistotě.

A musela jsem se ohlédnout zpět a pokusit se vyhledat, pojmenovat a zapomenout nenávist, podlézavost, zbabělost a vinu, aby se nestaly dědictvím mého dítěte.

Uzavírám s tímto deníkem úsek své životní cesty, na kterou jsem se vydala, protože jsem chtěla najít rozesmáté, kvetoucí, voňavé, nekonečné jaro, na které jsem chtěla být odměněna vavřínovými věnci, růžemi a zlatem za to, že budu vychovávat ušlechtilá srdce k lásce, povznášet duše ke vznešenosti a kráse. Chtěla jsem plnýma rukama rozdávat hlubokou moudrost, která rozptýlí neproniknutelnou temnotu, kterou trpí lidské pokolení, šířit výstrahu, která probudí lidské duše. A přineslo mi to pouze zklamání, jak uměním, tak sama sebou.

Všechno mě zklamalo, když jsem pracovala s lidmi, kterým umění slouží jako prodejná děvka, průvodce a nástroj jejich marnivosti, kteří je snižují na prostředek, kterým předvádějí a nabízejí sami sebe.

A moje slunná jarní cesta se proměnila na jízdu temnou mlhou, kde jsem viděla ponížení ničící důstojnost, starost o chleba, nepřátelství kazící srdce, vzkvétání hříchu. Chtěla jsem v umění najít samou krásu a našla samou ošklivost.

Teď je všechno za mnou. Hlad a hanba je u konce, touha po slávě a proslulosti šla spát. Mám před sebou jiné úkoly než před lety, kdy jsem se rozhodla stát herečkou. Když pohlédnu do kolébky svého dítěte, připadá mi, že mě koncem roku opustila všechna žádostivost a sobecká touha a přišla ke mně nejvyšší moudrost, že nejlepší, čeho v životě můžeme dosáhnout, je život pro druhé.

Můj chlapeček spí ve své krásné kolébce a až se probudí, bude ve svém vlastním domě svými nevědomýma dětskýma očima vidět světla na vánočním stromečku, který vyrostl na jeho vlastní půdě. Máme domov, my dva! Našli jsme nejklidnější štěstí, které mohou lidé získat, domov na své vlastní půdě.

V této svaté noci posílám pozdrav kolegům, kteří stále ještě ve světě bojují a putují bez domova,a přeji jim, aby jim spravedlivější doba přinesla pevnou střechu nad hlavou, jistý chléb, vysvobození z otroctví a hanby.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Nejde o morálku, jde o přežití 41.

  1. vonrammstein napsal:

    Skončilo to lépe, mnohem lépe, než jsem čekal. Zajímal by mne osud té dámy po válce. Ale to už se asi nedozvíme.

  2. majka napsal:

    To pokračování jsem vymyslela já. Originál končil takhle, ale mně to nedalo spát.

    • vonrammstein napsal:

      Ach tak! Tak to jsem dvakrát zvědav! Skutečnou historii tedy nevíte.

      • majka napsal:

        Nevím. myslím, že kdyby si s tím nějaký nějký německý badatel dal práci, že by se něco dalo najít. Jistě nebylo mnoho mladých nadějných hereček u předních divadel, které náhle zmizely ze scény. Ale ať guglím jak guglím, nic nenalézám.
        Taky by mě to zajímalo.

  3. Dan napsal:

    Děkuji, byl to opravdu výborný seriál, skutečně úžasné.

  4. Tamara napsal:

    Kde si to prosím mohu koupit?

Komentáře nejsou povoleny.