Jak to bylo před sto lety I.


Napsal Xaver

Vlkův  úvod.

Dnes je  to přesně  sto let  od  začátku  I. světové  války.  Xaver  mi  už  dávno  dopředu poslal  k  tomuto  dni  naprosto skvělý  článek, postavený na  dobovém  tisku a  fotografiích.   Ne že by  jeho  náramné dílo potřebovalo  můj  úvod, ale je nutné  uvést,  že  kdybych  tohle  neměl v zásobníku už  asi čtvrt  roku,  tak jsme Kosu  neobnovil.  Nebo neobnovil  tak  brzo.  Xaver tedy hodně  může  za  to, že Kos a znovu seče. Nemohl jsem mu  udělat to, že  by jeho  perfektní  / jako vždycky/ práce  přišla vniveč!

Jen dodávám, že  tím  zájem Kosy  téma  I. ww rozhodně nekončí.  Na pokračování  bude vycházet  autentický  válečný, či spíše zajetecký   deník jednoho českého vojáka,  který pro Kosu  zpracoval  nick MílaB. Bude jen  dobře, když si připomeneme, jaké  hrůzy tenkrát obyčejní lidé zažívali. A které  by byli  asi tak  procházkou  mateřskou školkou ve srovnání  s  tím, co  by  nedomluva papalášů  přichystala nám.

A  teď  už  Xaver

PO 100 LETECH…

Po sto letech budeme vzpomínat na začátek první, skutečně celosvětové, co do ničivosti a počtu obětí do té doby nevídané války. Když jsem byl malý, často jsem se zaposlouchal do vyprávění rodičů o útrapách, které prožívali, o padlých příbuzných a místních rodácích (mají na návsi památník) i o těch, kteří se tak či onak postižení vrátili. A mnohé jsem se dověděl i od souseda-legionáře, který nám při ohni na obecní pastvině vyprávěl své zážitky. Kupodivu dosti se vyhýbal – snad nechtěl jitřit naši dětskou duši – líčení přímých bojů a krveprolévání. Tím více pak věnoval zážitkům ze zajetí a šarvátkám Čechů s Rudými na jejich „pouti“ do Vladivostoku a odtud za svobodou. (Na okraj: v tom zajetí musel obdělávat polnosti popa, ale zároveň s ním hrát většinu času šachy; ty zvládl tak, že tento sedlák v širokém okolí nenašel přemožitele, včetně několika z nás, když jsme dorostli a pyšnili se maturitou.)

Mnohého z nás napadne, jak byla vcelku nevýznamná ta poslední kapka v Sarajevu, která ten obrovský požár rozpoutala. Kdyby takhle krátkým metrem měřilo současné lidstvo své vzájemné rozepře, urážky či ponížení, tak kde je mu konec?! KOSA se k běsnění I. světové války bude v průběhu roku asi také vyjadřovat, takže můj dnešní skromný příspěvek by se do této řady (?) mohl vejít. Povím, jak vznikl, resp. z čeho jsem čerpal, neboť převyprávět stokrát napsané, přednesené či natočené by stěží někoho bavilo a uspokojilo.

Když jsme před mnoha lety získali chalupu, prozkoumali jsme kdejaký kout a dutinu, zda tam neleží nějaký „poklad“ (ovlivněni vyprávěním chalupářů-zakladatelů). Čestně přiznávám: marnost nad marnost. To nejcennější byl jeden pár kravských chomoutů, pěkná petrolejová lampa a několik zachovalých ošatek, v nichž odpočíval chléb před sázením do pece (vše mimochodem a mnohé jiné už nezvaní „návštěvníci“ odnesli). Ale jedna věc unikla jejich pozornosti – byli to nevzdělanci – a už je uložena na bezpečném místě: jsou to dvě obrovské knihy, v nichž jsou svázány tři ročníky (1915 – 1917) týdeníku ÖSTERREICHS ILLUSTRIERTE ZEITUNG. Ne třeba připomínat, že drtivá většina obsahu je věnována líčení bojů na všech možných bojištích s tolika skvělými fotografiemi (v každém čísle 40 až 50), nad kterými by zajásal každý sběratel.

Takže, vážení čtenáři, z tohoto zdroje se pokusím v podstatě beze studu „vykrást“ (pokud by vlk souhlasil i několikrát) pár ukázek o tom, jak šel tehdy čas, přesněji, jak byla líčena válka pohledem Monarchie, příp. jinými. Což samozřejmě neznamená, že je to i pohled můj…

Rok 1915 byl z válečného hlediska pro centrální mocnosti v podstatě úspěšný.

Ruskou ofenzívu na východní frontě rozbil prudký útok německých armád, které pronikly hluboko na ruské území. Německo-rakousko-bulharská vojska obsadila také Srbsko, Černou Horu a Albánii. Úspěchy byly zaznamenávány ještě v první půli roku 1916, ale pak nastává obrat. Rusové prolomili rakouskou frontu na východě a na západě skončil německou porážkou boj o Verdun. Velká Británie ovládla všechna moře a zavedla námořní blokádu Německa. Německé i rakousko-uherské obyvatelstvo strádalo váznoucím zásobováním, průmysl trpěl nedostatkem surovin. Přitom byl konec války, s jejímž dlouhým trváním Rakousko-Uhersko nepočítalo, stále ještě v nedohlednu. Ve zpravodajství a tiskovinách však byly tyto chmury opatrně obcházeny. Ty se v závěru roku nicméně ještě prohloubily, když na věčnost odešel oblíbený císař.

Ústup srbského vojska přes Albánii:

Toto líčení převzal týdeník od očitého svědka, jednoho amerického korespondenta. Ústup Napoleona od Moskvy nemohlo provázet nic strašnějšího než to, co se odehrávalo tady. Vojáci měli jídlo sotva na tři dny; potom byl každý kůň, který klesl, usmrcen bodáky a rozřezán na kusy, které byly často pojídány syrové. Jenom v prvních dnech dorazili nemnozí vyčerpaní koně do Škutari, potom už ani jeden. Všichni byli cestou utraceni a spotřebováni. Podél cesty stojí skromné albánské domky, v nichž přebývá 10 a mnohdy i 20 osob. Ostré kameny prořezávají boty i nohy, jež zanechávají na cestě krvavou stopu. Mnozí umírají cestou hladem a zimou. Z celkového počtu 70 tisíc mužů, kteří se na ústup vydali, dorazilo na pobřeží jen asi 40 tisíc. Z nich je ovšem dalšího boje schopných nanejvýš 10 tisíc. Většina myslí už jen na dvě věci: chléb a záchranu před Bulhary. Už sotva desetina z malého zbytku vojska, které uprchlo před šesti měsíci, má původní bojovou hodnotu. Ale ještě na 20 tisíc Srbů se nachází ve střední Albánii, kde vedou partyzánskou válku a početný kontingent je i v Černé Hoře, jejíž vojsko je zcela podřízeno srbskému velení. Avšak bojový elán upadá na všech stranách.

xxx

Válka ve Středozemním moři:

Od počátku Francouzsko-anglické námořní expedice směřující do Saloniki potopily ponorky centrálních mocností ve Středozemním moři následující plavidla, přepravující vojsko a válečný materiál: 2 francouzské parníky určené k přepravě vojáků; 6 francouzských lodí s válečným materiálem; 6 anglických doprovodných křižníků a transportních lodí; 19 anglických lodí s válečným materiálem; a 1 japonskou loď s válečným materiálem. Celková tonáž potopených lodí činí zhruba 200 tisíc tun. To představuje – pro porovnání – asi 200 nákladních vlaků, každý o 50 vagónech. Nepřátelský tisk jména potopených lodí ani jejich náklad nijak obšírně nekomentuje. Z čehož lze s jistotou dovodit, že ztráty jsou z vojenského hlediska považovány za velmi citelné. V každém případě tento debakl zasel velkou nejistotu a zmatek. Nehledě na to, že ponorky centrálních mocností potopily v říjnu a listopadu dalších 35 lodí, které pro zmíněnou expedici ovšem nepřevážely ani vojska, ani válečný materiál: 2 ruské parníky, 5 francouzských,

13 anglických, 2 řecké, 1 norský, 11 italských. Jejich tonáž je odhadována na dalších 300 tisíc tun.

xxx

Rusko proti separátnímu míru:

Ruský ministr zahraničí Safonov před novináři v Petrohradě prohlásil: Separátní mír nepřipadá pro žádného ze spojenců v úvahu, neboť – nehledě na jejich životní zájmy – by se žádný politik v těchto státech neodvážil ztratit čest a zradit povinnost tím, že by ustoupil od slavnostně daných slibů a prohlášení. Kromě toho nemůže žádný ze spojenců uzavřít separátní mír z toho důvodu, protože takové jednání by znamenalo mezi národy ztrátu jeho vážnosti rovnající se politickému bankrotu. Boj musí být doveden do konce i z toho důvodu, že je naprosto nezbytné vytvořit takové podmínky, které umožní všem státům rozvíjet jejich národní a politický život zbavený všech zrůdností a sobectví ze strany mocností. K tomu je hlavně nutné zneškodnit Německo.

Pan Safonov uvedl ale ještě jeden velice důležitý důvod Ruska pro trvání na Londýnské smlouvě. Dodal totiž, že uzavření separátního míru Ruska s centrálními mocnostmi není možné ani z toho důvodu, že uzavření takového míru by vyvolalo státní bankrot Ruska, za což nemůže žádný státník převzít odpovědnost. Ve zprávách z Petrohradu se ovšem tato část prohlášení ministra neobjevila.

xxx

Kolik stojí ve válce jedna bitva:

Ve všech zprávách o ohromném rozměru moderních bitev se zvažují především jejich lidské oběti. Na dalším místě se ale nevyhnutelně vynoří otázka, kolik asi stojí materiál a munice, potřebné k vedení takové bitvy. Jeden francouzský list se o vyčíslení – jen velmi přibližně ovšem – takových nákladů pokusil. Šetření a výpočet zahájil na příkladu jedné francouzské 75mm dělostřelecké baterie. Tuto baterii tvoří 4 děla a 12 zásobníků munice. Kromě toho disponuje každé dělo a každý zásobník ještě přídavným zásobníkem s municí, kterých je v každé takové baterii 16. V každém z nich je uloženo 24 nábojů, v normálním zásobníku pak 72; celá baterie tak disponuje 1248 náboji, čili každé dělo 312. Dělo je schopno vystřelit za 24 hodiny 400 projektilů, v kritické situaci až 20 za minutu. K tomu ovšem dochází jen výjimečně, protože materiál děla by to nevydržel. Kompletní projektil stojí 30 franků. Výpočet opotřebení děla vychází z předpokladu, že kanon je po 6000 výstřelech nepoužitelný. Dělo stojí 18 tisíc franků, neboli každý výstřel znamená opotřebení ve výši 3 franky. Při započtení ceny střel stojí použití jednoho 75mm děla za den na bojišti při vystřelení 400 granátů 13.500 franků. Nasazení 120 děl armádního tělesa do bitvy stojí denně 1,600.000 franků za předpokladu, že vypálí 300 tisíc kg kovu. Ještě dražší je pochopitelně nasazení těžkého dělostřelectva. Neskutečná představa na závěr: při započtení všech nákladů velkých, středních a malých děl, cen kulometů, pušek a nábojů za francouzskou i německou stranu stála stodenní bitva u Verdunu při přepočtu z peněz ekvivalent 80 m3 zlata.

xxx

Polské vyhlídky:

Nejdůležitější událostí poslední doby je nepochybně Proklamace našeho císaře a císaře Viléma, zajišťující ustavení budoucího Polského království. Tento nanejvýš významný akt nezištné svobodomyslnosti, opřený o sebevědomí vítězů, je v dějinách všech dob a národů ojedinělý. Jak směšně vyznívají naproti tomu všechny ty fráze Dohody o „ochraně menších států“. Uprostřed divokého zápolení národů jsme jako první ovoce našich vítězství, jako první skutečný mírový čin opět pozvedli Ruskem ujařmený bezprávný národ z hlubin jeho národního ponížení a zaručili mu svobodnou vlast se suverénním panovníkem. A to, co naši oba spojenečtí císařové slíbili, to také dodrží, neboť u nás ještě platí knížecí slovo bez výhrad. „Společenství míru“ v budoucí Evropě má tvořit i obnovené Polsko, které si – jak doufáme – vždy bude připomínat, že to byli jeho dva západní sousedé, kteří mu po staleté potupě opět zajistili suverénní postavení ve světě. Navzdory Rusku a všem těm státům, které si zvykly menší a slabší národy ujařmovat a degradovat na bezmocné vazaly.

Staré polské království, které bylo na Vídeňském kongresu 1815 přičleněno k ruské říši, mělo rozlohu 127.300 km2 a 12,1 miliónu obyvatel. Německo a Rakousko-Uhersko dohromady obsadily v červenci 1916 už 280.000 km2 ruské říše, tj. dvojnásobek velikosti někdejšího Polska. (Uveřejněno v listopadu 1916.)

xxx

Dne 21. listopadu 1916 v 9 hodin večer skonal ve vídeňském zámku Schönbrunn císař František Josef I.

Probíraný týdeník uveřejnil přes celoutitulní stranu jeho barevnou (!) fotografii a uvnitř řadu snímků z různých etap a činností jeho života: z dětství, dospívání, s rodinou, s domácími i cizími státníky, s generalitou, na lovu, na bojišti, v lázních a jiné. A dlouhý nekrolog, v němž se donekonečna opakují slzy, věrnost, vděčnost, žal, neštěstí, vlast, láska apod. Dále pro ukázku alespoň pár vět ze zmíněného nekrologu.

Uprostřed dunění bitev, v nejvyšším vzedmutí národů, zavřel se v tichém zámku Schönbrunn k pokojnému, věčnému spánku pár očí, které nás tak dlouho v otcovské lásce ozařovaly, že si naši Monarchii bez nich nedokážeme představit.

Žalu, nekonečně mnoho žalu musel císař jako člověk unést. Mnohý z nás by se zhroutil pod strašnou tíhou neštěstí, které nemilosrdný osud nahromadil právě na něj, nositele jedné z nejvyšších korun světa. Krutá smrt slavila své otřesné žně v nejstrašnějších formách právě v rodině císaře.

Starý pán nebyl ničeho ušetřen. Rád by svá poslední léta života věnoval v míru a v požehnané práci svým národům. Avšak nenávist a závist nepřejícných nepřátel ho donutily, tak dobrotivého starce, tasit ještě jednou ostrý bojovný meč a pod říšskou zástavou povolat hrdinné syny svých národů k boji. Ke svatému boji o celistvost otčiny, o svobodu domova, o odvrácení hrozící poroby od cizích, území chtivých uchvatitelů.

Nebylo mu dopřáno zažít vítězný konec tohoto nejmohutnějšího zápolení národů všech dob. Vítězně vlající prapory mu ještě nenavrátily zpět do vlasti jeho statečné voje, aby s leskem obnovily slávu jeho domu a otčiny. Avšak ze svých výšin přece jen – i když v dáli – viděl už zářit hvězdu míru nad krví potřísněnou zemí. A ve světlé záři tohoto míru viděly jeho duchaplné oči své národy, sklízející ovoce vítězného boje, viděly zářnou budoucnost, mladistvě silný rozmach své Monarchie.

 OLYMPUS DIGITAL CAMERA

-Pluk rakousko-uherských dragounů na pochodu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

-Převoz raněného na tyrolské hranici.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

-Palpost ve výšce 3.500 metrů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

-Dva, kteří se zasloužili: císař František Josef I. o vzestup a pád Říše, prezident

Wilson o vznik Československa

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

-Momentky ze života císaře.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.