Pohádka o Kniháčkovi aneb co vůbec netušíte, když si kupujete knížku


napsala  Majka

Slasti, pasti a propasti komisního prodeje

Možná se to stalo i vám. Dostali jste k Vánocům dvě stejné knížky a po Vánocích jste jednu z nich šli do knihkupectví vyměnit – třeba i za dražší knížku, třeba i za dvě nebo tři knížky. Byli jste překvapeni tím, že personál knihkupectví vám asi vyhověl, ale netvářil se na to moc nadšeně. Možná zamumlali něco o tom, že „ta knížka je už vyfakturovaná”. Co to má znamenat, pomysleli jste si, copak není všechno zboží v obchodě vyfakturované? Inu, nemusí být. V knihkupectví je velmi často vyfakturované jen to, co je prodané.

Klíčové slovo je komise.

Když přijdete do pekařství, protože chcete rohlík, nabídnou vám dva, tři druhy, nebo možná pět druhů. Pravděpodobně si z nich vyberete a neodejdete naštvaně z pekařství s tím, že neměli ten zajímavě zahnutý rohlík, který včera ukazovali v televizi. Ale když chcete knížku, budete daleko vybíravější a raději odejdete bez nákupu, než abyste se spokojili s tím, co vám nevyhovuje. (Pokud tedy nejste podobní pisatelce těchto řádků.)

Proto je obchod s knihami spojen s velkým rizikem. Musíte mít velký výběr i za cenu toho, že zdaleka všechno neprodáte. Chodil by někdo do knihkupectví, kde by se prodávaly výhradně bestsellery? Asi ne.

Tento problém řeší systém komisí. Dodavatel knihkupci knihy zadarmo půjčuje. Dokud se kniha neprodá, je majetkem dodavatele. V domluvených intervalech knihkupec prodané knihy dodavateli nahlásí, ten na ně vystaví fakturu. V ideálním případě knihkupec zaplatí. Neprodané knihy čas od času probere a když se mu uzdá, že v obchodě ležely už moc dlouho, vrátí je dodavateli.

Tak to jsou ty slasti. Můžete si bez velkého rizika dovolit objednávat i knihy, u kterých si nejste jisti, že je prodáte. Určitému riziku se přece jen nevyhnete. Třeba knihu někdo ukradne, shodí z regálu, takže se natluče a dodavatel ji nevezme zpátky, nebo ji zákazník přijde vyměnit poté, co jste ji jako prodanou nechali vyfakturovat.

Vážnější riziko nastává v případě, že si i tak málo vyděláte.

Dodavatelé si myslí, že by komise měly fungovat jako kasička, do které by se po prodeji knihy uložily peníze, které patří dodavateli. Jenže platebně morálních gigantů, kteří by si takto počínali, je málo. Vím o jednom, který se vyskytuje ve Vrchlabí. Ahoj, Dane!

U ostatních funguje něco podobného průběžnému financování důchodů. A jako každý takový systém to závisí na množství peněz, které vstoupí do systému. Pokud se spoléháte na to, že peníze potečou, hrozí vám, že spadnete do pasti. Budete vydělávat na faktury za prodané zboží. A za to, co jste prodali, přijdou další faktury. Když prodáte málo, přijdou sice příští měsíc malé faktury, ale zase nezaplatíte ty staré. A pokud neutržíte tolik, aby vám to zaplatilo režii, budou vám dluhy narůstat. Jste v pasti.

Když si počínáte špatně a/nebo máte smůlu, přerostou vám problémy přes hlavu. Nestačíte platit. Dodavatelé vám zastaví dodávky. Nemáte novinky, nemůžete objednávat pro zákazníky knihy, které nemáte na skladě.Dvakrát třikrát zákazníkovi řeknete „nemáme” a ztratíte ho. Spadnete do propasti a kdo ví, jestli se z ní ještě vyhrabete.

Musím poznamenat, že to s tou kasičkou nefunguje také proto, že nový subjekt komisi nedostane okamžitě. Musí si ji zasloužit, nebo, jak říká jeden z distributorů, „komise jsou za odměnu”. Takže nikdo nezačíná s čistým stolem. Nemůže dávat peníze do kasičky. Platí hotovostní faktury.

No a protože komise jsou za odměnu, nejste tak úplně tím druhem zákazníka, který je pánem. Váš dodavatel máme s komisemi větší vydání než s „fakturantky”. Musí vést evidenci vašeho „konsignačního skladu”, posílat k vám obchodního zástupce, poskytuje vám různé „podpory prodeje”, vrácené zboží odváží na vlastní náklady. Zato od vás chtějí, abyste odebírali celý sortiment, abyste měli tak a tak velký sklad, tak a tak velký odběr, abyste dosáhli obratu v nějaké minimální výši. S remitendou to také nesmíte přehánět. O platební morálce ani nemluvě. Takže zatímco paní Knihomilová z malého městečka bručí „komise jsou pro neschopné, MY to nepotřebujeme”, paní Knihoprodejná z velkého města odpovídá: „Jo? Tak si to zkus, udržet si komisi u Monstrmedií”.

Nákupy „napevno” by ale neměli pohrdat ani ti, kteří mají komisi. Ono to totiž stabilizuje situaci, vyrovnává rozmary prodejní křivky. Za komise se platí pozadu. „Napevno” dopředu. Pochopitelně se nakupuje, když jsou peníze. Když nejsou, vyprodává se sklad. Je čas sázet a čas sklízet.

Kdysi mě problém komisí inspiroval k napsání pohádky. Tady je:

Jak knihkupec Kniháček uzavřel smlouvu s ďáblem

Byl jednou jeden pán, jmenoval se Kniháček. Od dětství toužil být knihkupcem. Uprostřed dětského pokoje si postavil prkénko, na ně si narovnal své dětské knížky a čekal, až někdo vejde. Když se tak stalo, pokoušel se mu knížky prodat.

Potom vystudoval jakousi školu, začal chodit do práce, pilně pracoval, šetřil a snil o tom, že si pořídí vlastní knihkupectví. Trvalo to celá léta, ale podařilo se. Pronajal si krám, nakoupil za všechny své úspory knihy a těšil se, jak je bude prodávat, potom nakoupí další knihy, zase je prodá a bude nakupovat a prodávat knihy šťastně až do smrti.

Ale ouha. Těch knih, které si mohl koupit, bylo málo. Zákazníci, kteří přišli do jeho krámku, nad jeho sortimentem pohrdavě ohrnovali nos a říkali:“Nic jiného nemáte?“ nebo se ptali na knihy, které neměl a nechtěli kupovat knihy, které měl. Ubohý pan Kniháček vydělal velmi málo peněz a ještě méně mu zbylo na nákup nových knih.

Jednoho večera seděl ve svém knihkupectví a smutně vzdychal. Když tu kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním elegantní pán. Knihkupec se sice podivil, že ho neslyšel vejít, řekl si ale, že byl asi příliš zamyšlen a že ten pán je určitě nový obchodní zástupce nakladatelství Athéna, které zaměstnávalo na této pozici lidi „reprezentativního zjevu a vystupování“. Předposlední obchodní zástupce této firmy zpronevěřil peníze, které od pana Kniháčka vybral a protože si to firma vysvětlila špatnou platební morálkou pana Kniháčka, trvalo půl roku, než se na to přišlo.

Takže pan Kniháček čekal, že mu elegantní pán bude nabízet novinky nakladatelství Athéna.

Ten se však rozhlédl a poznamenal něco o malém sortimentu. Tím, obrazně řečeno, nasypal sůl do páně Kniháčkových otevřených ran. Nebožák se neudržel a vylíčil všechny své potíže.

„Možná, že bych vám mohl pomoci,“ pravil návštěvník.

„Jak? A kdo vůbec jste? Vy nejste od Athény?“

„Od Athény? Ne. Možná by se dalo říct, že jsem spíš od Pluta,“ řekl návštěvník a podivně se zasmál. „A jak vám mohu pomoci? Co byste říkal tomu, kdybyste dostával knihy do komise?“

„Do komise? Co to je?“

„Ach, vy neviňátko! To znamená, že by vám vaši dodavatelé knihy zapůjčili a vy byste je prodával a zaplatil jim jen za ty prodané. Ostatní byste mohl vrátit.“

„To by bylo možné? Ale tím by se všechny moje problémy vyřešily! Ale kdo vlastně jste?“

„Říkají mi všelijak. Satan, Ďábel,Lucifer…můžete mi ale říkat Můj Pane.“

„Ďábel! Proboha!“

„Ale, neříkejte to slovo. Náš konkurent vám k té komisi nepomůže.“

Pan Kniháček byl zmaten. Nevěděl, co si má myslet a co dělat. Byl ostatně vychován jako ateista a racionalista a na peklo ani čerty nevěřil. Návštěvník mu však předvedl několik kouzel ( mávl rukou a knihy v regálech se seřadily podle oborů i autorů, potom pronesl jakési

zaklínadlo, několik ležáků zmizelo a místo nich se objevily v kase peníze a v počítači záznam o prodeji), čímž knihkupce přesvědčil o své nadpřirozené moci.

Ale co teď? Ďábel bude určitě chtít, aby se upsal krví a tím propadl věčnému zatracení.

„A co budete chtít ode mě? Musím vám prodat svou duši?“

„To možná ani nebude třeba,“ usmál se podivně Ďábel a předložil mu k podpisu smlouvu. Opravdu, o duši tam nebylo ani slova. Jmenovalo se to „Smlouva o zřízení konsignačního skladu“ a nebylo na ní nic podivného. Ani žádné dodatky napsané malými písmenky tam nebyly. Vlastně Ďábel nebyl smluvní stranou, obchodním partnerem pana Kniháčka byla velká distribuce Monstrmedia.

Takže hned druhý den si pan Kniháček objednal přes internet velké množství knih z Monstrmedií. Jeho krámek byl brzy plný knih, rozšířil sortiment i na hůře prodejné tituly, měl více zákazníků a dobře se mu dařilo.

Po Monstrmediích mu nabídly komisi i další firmy, nakladatelství Athéna a Tradá , Vstupní Brána a Paracelsus, distribuce Dalimil a ještě jiné firmy.

Každý večer, když pan Kniháček spočítal tržbu, oddělil stranou peníze, které patřily dodavatelům. Jednou měsíčně pak pro každého dodavatele udělal vyúčtování, oni mu poslali faktury, pan Kniháček vzal uložené peníze a faktury zaplatil.

Tak to šlo nějakou dobu a všichni byli spokojeně. Jenže… Najednou přišly horší časy. Lidé měli málo peněz, kupovali méně knih, někteří začali objednávat knihy přes internet, navíc Monstrmedia otevřela ve městě svou pobočku, inu, jedno k druhému a pan Kniháček koncem měsíce zjistil, že nemá dost peněz na nájem. Vdychl a vytáhl peníze z obálky určené pro nakladatelství Athéna. Koneckonců, nemusí fakturu zaplatit hned, jak přijde, stačí, když ji zaplatí ve splatnosti. A do té doby utrží další peníze.

Tak se i stalo. Jenže peníze, které musel dát do obálky pro nakladatelství Athéna zase chyběly jinde a časy se nelepšily. Příští měsíc chyběly peníze na nájem zase a pan Kniháček jej zaplatil z obálky určené pro nakladatelství Tradá. Brzy nejenže nemohl platit faktury hned, ale nedokázal je zaplatit ani ve splatnosti. Dodavatelé už ho neměli tak rádi jako dříve a Monstrmedia mu dokonce zablokovala dodávky.

Dluhy se zvětšovaly a ubohý pan Kniháček se těšil, že přijdou Vánoce, utrží mnoho peněz a všechny dluhy zaplatí.Opravdu, všechno v prosinci zaplatil a ještě si s paní Kniháčkovou udělali pěkné Vánoce.…jenže v lednu přišly faktury za prosinec. A protože se v prosinci hodně prodalo, byly zvláště tučné. Určitě nešly zaplatit z lednových tržeb – ani kdyby pan Kniháček nezaplatil nájem. Takže dluhy zase narůstaly.

Pan Kniháček si uvědomil, že to tak už bude pořád. Nemůže dopustit, aby mu klesl obrat. Nemůže dopustit, aby ho některý z jeho dodavatelů opustil. A nemůže přestat podnikat. Dluhy by zůstaly a nebylo by je z čeho zaplatit. Pan Kniháček byl ke svému obchodu připoután jako galejník k veslu a musel vydělávat na zaplacení starých dluhů. A tím, že prodával, mu vznikaly dluhy nové. Pochopil, že je prokletý člověk.

Seděl zase večer ve svém obchodě, počítal tržbu, vzdychal a náhle v nejhlubším zoufalství zavolal:

„Můj Pane! Zbav mě toho břemene! Chci raději zase nakupovat napevno! Chci být svobodný člověk!“

Jen to dořekl, objevil se elegantní pán a usmíval se ještě podivněji, než při své první návštěvě.

„Chceš, abych tě toho zbavit? Prosím, není nic jednoduššího. Ale něco za něco. Musíš mi „podepsat tuhle smlouvu. Stačí, když se píchneš do prstu a…““

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.