Deník válečného zajatce II.


Upravil MílaB

Minulý pátek vyšel  první  díl  vzpomínek  ze zajateckého deníku účastníka  I. světové  války, který padl do ruského zajetí. Dnešní pokračování  je  mapováním jeho putování  po Rusku v roce 1915

1915

1. ledna 1915

Ráno jsme hledali vši a měli jsme jich jako smetí. Zabíjeli jsme jen ty veliké. Do těch dob bylo stále bláto a na Nový rok pršelo. Také to potom umrzlo a já měl tak prorvané boty, že jsem díry blátem zacpal. My chlěli opět se udělat marody a vymlouvali se na roztrhané boty. Přišel ruský doktor a řekl hanba, heida a my mun ukazovali boty a on stupaj stapaj car F.J. Vám pošle boty. V 11 hodin jsme vyšli ze Lvova a tu nás vodili po celém městě a všemi ulicemi. Pak jsme šli 33km až do vesnice Grodek. Šli jsme přes městečko Krasnik, kde byla veliká tabáková továrna a vyhořela. V noci jsme přešli přes město. Byl to velký dům a transport byl přes 3000 veliký.Všecky jsme se tam nevešli. Dědeček povídá, pojď, najdeme si nocleh samio a šli jsme asi 4km za dům a přišli jsme na jeden dvůr a tam jsme spali v teple komušne.

2. ledna

Ráno nás zavolali do kuchyně a tam nám dali brambory a uvařili zelnou polévku a chleba nám dali. Pak jsme šli na zad do dvora, kde byl náš transport a na cestě jsme ho potkali, ale jen polovinu i šli jsme tam a mysleli, že tam dostaneme mináž a chleba. Přišli jsme tam, ale nic jsme již nedostali. Šli jsme druhým transportem dále. Šli jsme asi 20km až k vesnici. Snídaně jsme před vesnicí dostali a zůstali jsme stát a Rusové křičeli rozchod a šukajte sobě nocleh. Transport se rozběhl po vesnici a každý zalez, kde mohl. My přišli již pozdě, všecko bylo plno. Mysleli jsme, že budeme spáti venku. Šli jsme s Dědečkem ještě do jedné chalupy a tam bylo asi 6 Maďarů, ale místo tam ještě bylo. Maďaři všecky křičeli a vyháněli nás i ta žena taky říkala, abychom šli pryč, že pro nás místa nemá. Dědeček jí povídá, že Maďaři, kterým nerozumí, že tam nechá a právě nás vyhání. Povídá, pojď budeme ležet na sněhu ať zmrznem. A vy, povídá ženě, máte dva chlapce a nevíte, kdo jim kdy dobrý bude. Šli jsme pryč a ona křičela ať jdem na zad, že se nějak vejdeme a my již nešli. Ruský soldát nás viděl a ptal se vlastně, proč chodíme po vesnici a my mu povídáme, že ještě nemáme žádný nocleh. Vzal nás a zaved nás do jedné chalupy sebou, kde již byli 4 vojáci, ale nás ještě přijali. Ten den jsme mináž nedostali. Tak jsme si nechali vařit. Žena byla ochotna, že nám uvaří večeři po 25 krejcarech. Uvařila nám bramborovou a zelnou polévku.

3. ledna

Zaplatili jsme a zůstalo nám ještě 30 krejcarů.Ráno nás hnali dál asi 20km Zakomare a opět nás pustili hledat nocleh. Byli jsme již čerstvější a nečekali jsme již na posled. Vlezli jsme do chaty a zavřeli se a pak přišli ještě 3 vojáci. Bylo nás tam celkem pět. Uvařili nám polévkku nějakou šplichtu. Dědeček povídá, že by ji doma prasata nežrala, ale my jsme byli tak hladovi, že nám to ještě chutnalo. Maďaři chtěli platit za večeři po 20 krejcarech, ale my měli jen 10 krejcarů. Bába, ale když chtěli platit, tak za to nic nevzala. Spali jsme opět jednu noc v teple a na slámě. V noci byla velká futeř a padal sníh.

4. ledna

Ráno jsme zacpali slamou díry v botách a šli jsme závějemi a sněhem 24km až do vesnice Olešnice. Tam jsme přišli již večer. Před námi šel transport, který dostal mináž a na nás nezůstalo ničeho. Peníze jsme již neměli ani krejcaru. Dědeček přines kdes od ruských soldátu kus chleba, pojedli jsme a šli spat.

5. ledna

Ráno jsme šli hlady dál. Šli jsme 12km až do městčka Brodu, nedaleko našich hranic. Před Brodem stojí malý zámeček, který byl obydlený. Zde jsme dostali mináž a chléb a všichni zajatci jali se zapisovat. Každý den šel z Kyjeva transport. My první den jsme zapsáni nebyli ani druhý den až třetí den, kdy jsme spali jeden den za městem a drhý den v kasárnech, kde jsme dostali tolik vší, že jsme již je ani nehledali. Při rozdávání mináže

byla pranice, kde Maďaři se bili hevérami.

11. ledna

Po poledni jsme vyšli na stanici a k večeru jsme byli opět navagoniováni. Bylo nás 40 mužů ve vagoně ve dvou etagích. Jedni byli nahoře a druzí dole. V osm hodin večer jsme vyjeli.

12. ledna

Griani mináž, Tambova

13. ledna

Triša, 25 kopějek na mináž

15.ledna

Penza, mináž

16.ledna

Kusmar, mináž

17.ledna

Batrika, večer jsme jeli přes řeku Volhu, most dlouhý přes 1000 metrů, po kterém jsme pomalu jeli 20 minut.

18.ledna

Samary, mináž a chleba

19.ledna

Orenburk, mináž, opouštíme evropskou půdu a jedem již po asijské

20.ledna

Uralské hory, zde všude tolik sněhu, že sloupy telegrafní není vidět, jen pouze dráty

21.ledna

Aralské moře zde již nemá nijakého sněhu a začíná býti teplo

22.ledna

Epires, Turkestan, kde jsme viděli pouze na stepích ovce, kozy, koně a velbloudy. Také Mohamedáni a chaty z bláta.

23.ledna Tachkent

24.ledna

Z Tachkentu jsme odjížděli večer, já těžce onemocněl, jak vyšel jsem na čerstvý vzduch z vagonu, v němž jsem v bezvědomí upadl.

25.ledna

Samarkand, zde jsme měli pověchu, já vyšel ven a v bezvědomí jsem zůstal ležet. Vzkřísili mne a šel tam tudy lékařa mně vedl Dědeček k marodišti. Tam mě dali jakési prášky a vodu a říkal, že již budem skoro na místě. Šel jsem zpět do vagonu. Nebýt Dědečka, byl bych jistě po cestě poumřel. Ošetřoval mne jak malé dítě.

26.ledna

Jsme přišli na místo do města Aschabadu. Zde jsme vystoupili. Vedli nás městem do kasáren. Zde nás do 7 baráků. Já nemocný šel k marodišti. Vší jsem měl již tolik, že jsme je již nebyl. Zažrali se mě až do těla. Nás marodce namazali jakous mastí dva týdně, šaty a prádlo vyprali karbolkou, takže jsme se jich trochu zprostili Ale úplně jsme se jich nezprostili. Byl jsem tam týden a apk jsem vyšel ven. Dědeček byl již v jiném baráku též do jiného. Dědeček byl v 7 a já v 8 čísle. Oba jsme byli u 19 Turkestánského pluku. Bylo zde jak v létě. Koncem ledna tam bylo 40 stupňů reomíra, kde již stromy kvetly. Zde jsem se začal trochu zotavovati. V baráku měl každý svůj kavalec z rýžové slámy spletenou rohožku. Na robotu jsme nechodili. Jen do kuchyně jsme nosili vodu a do koupelny jsme pumpovali vodu. V lágru se leželo dosti vesele. Hráli jsme celý den karty, kostky, domino, dámu, šachy.Jak nebylo velké vedro chodili jsme po dvoře. Byl ohražen a veliký, že bylo třeba celá hodina, než se kolem obešel. Ze zadní strany byla krásná vyhlídka na Perský stát a hory, které byly tplko tři hodiny vzdálené. Na stravu bylo dosti dobře. Na snídaňku čaj, na oběd polévku z makoviny, rýže nebo s pohankou, maso s pohankovou kaší a čaj, na večeři polévku, maso a čaj, na den 3 funty chleba a 3 kostky cukru. Chleba, co jsme ušetřili a nějaký cukr jsme prodali a za to jsme kupovali tabák. Do Persie bylo blízko a proto mnoho zajatců našich utíkalo do Persie. Utíkali nocí, dnem a jak se dalo. I stalo se, že utekli tože v poledne. Tam bylo mnoho rozvalených chat, tam se přestrojili do ženských šatů a skrz ruskou stráž přešli. Když již začali houfně utíkati, tak držel voj. náčelník k nám řeč, abychom neutíkali, že skoro bude mír a za tři neb za čtyři měsíce budeme doma. Jeden pekař, Špalek utekl do Persie a přišel nazpět s perskými penízi, dva dni pobyl v lágru a vzal sebou všecky pekaři a utekl opět.

4.března

Byl u nás na přehlídce americký konzul, a dostali jsme prádlo. Já dostal dvě košile, dvě podlečky a ručník.

15.března

Byl jsem na pohřbu našemu zajatci. Hřbitov velký a zajatci pochovali na místě odílče. Hrob kopalo 20 zajatců celý den. Kopal se hluboký na 4 metry, neb tam chodili z hor hyeny a mrtvoly vyhrabávaly. Den zvěsti, že pojedeme z Aschabadu pryč Češi, Slováci a Bosňáci, pro stálé utíkání přes hranice. Odjezd byl určen na 4.dubna. Mělli jeti do Skobilova nebo do Taškentu.

30.března

Dostali jsme na 14 dní cukr a sice 42 kostek. Prodal jsem ho a koupil tabák.

3.dubna

Na Velkonoční neděli jsme dostali každý 1 vejce.

4.dubna

po obědě nás vyvedli na dvůr a tam byla prověrka. Pak nás vyvolali podle abecedy, což trvalo až do večera. Než jsme odjížděli přišel k nám vojenský náčelník. Loučil se s námi a žádal, by jsme mu naposledy zapěli naši národní hymnu. K večeru jsme šli na nádraží. Nádraží bylo ověnčeno prapory a my mysleli, že je mír a jedeme domů. Pak jsme se dozvěděli, že to na každé svátky tak krášlí. V 10 hodin jsme odjížděli.

5.dubna

Ráno jsme jeli přes řeku Siudanji, která je tak velká jako Volha. Po mostě jsme jeli 17 minut. První den jsme dostali 25 kopějek na mináž.

6.dubna

Samarkand, jsme dostali mináž ve vlaku.

8.dubna

Na večer jsme přijeli do Taškentu. Taškent, velké město Turecké, které se rozlohou rovná městu Londýnu. Z vlaku jsme vystoupili a vedli nás do kasáren. Zde jsme byli s Dědečkem v jednom baráku. Já byl u 5 a on u 4 roty. V Tachkentu z počátku bylo dosti dobře, ač ne tak jako v Aschabatě. Ale jak přišli zajatci z Přemyšlu, tak jsme dostali všeho méně. Čaj jeden za jeden den, 2 funty chleba, cukru též málo jsme dostali. Zde jsme chodili též na robotu, za město sázeti zelí, ve dvoře jsme pletli rohožky. Zde jsme se dozvěděli, že Itálie nám vypověděla válklu. Zde bylo velmi nezdravo. Málo a špatná voda, málo záchodů. Bylo zde 1000 zajatců a záchody tolko čtyři. Mezi novými zajatci z Přemyšlu přišel též náš jeden známý Janků z Rozumova. Povídalo se stále po lágru, že půjdeme z Taškentu pryč. My tomu nechtěli věřit, že nás budou stále přehánět.

28. dubna

Jsme přišli z roboty a u prověrky nám prohlíželi boty.

29.dubna

Časně ráno nás vyvedli na dvůr a jednoho po druhém pouštěli ven z kasáren. I měla jít 1 až 4 rota do lágru v Činkentu, 5 až 7 do Auleatu. Já byl přidělen do Činkentu. Dědeček do Auleatu. V 11 hodin jsme vyšli z Taschkentu a šli jsme městem až do 5 hodin, pak jsme šli do 8 hodin, až jsme v jedné ruské vesnici nocovalli. Měli jsme sebou feldčechy a vařili polévkku.

30.dubna

Ráno jsme šli dále po stepi. Šli jsme přes jednu sardskou vesnici, k polednímu jsme přišli k velké německé vesnici, kde jsme měli hodinu rast a tam jsme dostali bílý chléb. Pak jsme šli dále. Odpoledne jsme přišli do druhé německé vesnice, kde jsme nocovali na louce, před vesnicí. Vezli nám sebou deky, jedna deka na deset mužů. V noci přišel silný déšť, který nás úplně promočil.

1.května

Ráno jsme šli do vesnice, kde jsme rastovali. Pršelo celý den. Vařili jsme

2.května

mináž a čaj. Zde jsme též dostali bílý i černý chléb, také cukr. Ráno jsme šli dále a večerem se lágrovali na stepi.

3.května

Jsme šli 30 verst a lágrovali jsme v sardské vesnici. Zde byl i starý sardský zámek. Zde jsme vidě zatoli modliti Mohamedány.

4.května

Šli jsme opět 30 verst a k večeru jsme došli na místo našeho určení do Činketu. Zde jsme byli dáni do plátěných celt. V jedné celtě spalo 14 mužů. Zde jsme se rozešli s Dědečkem. On šel do 2.lagru v Aulektu. Zde spočátku bylo velmi dobře. Ráno čaj, v poledne maso, polévku, kaši, na večer maso, polévku a čaj. Roboty zde nijaké nebyly. Zato zde bylo strašné teplo. V květnu a červnu bylo každodenně 50 neb 60 stupňů. Nemocných bylo mnoho, denně umíralo osm, deset až dvacet mužů na zápal mozku. S počátku zde měli zajatci úplně volno, mohli jsme chodit do města a kol lágru na tři hodiny cesty, pak počali zajatci krást husy, slepice, koňům řezali chvosty a z nich dělali řetízky a tak nám volnosti ubyly kolem lágru postaveny posty s holí. Zajatců zde bylo 5000 všech národností, Češi, Slováci, Němci, Poláci, Rusíni, Maďaři, Rumuni, Srby, Slovinci a židi. Zajatci Chorvati a Turci se začali bouřit. Jednou nabili ruskýmu postu a hodili ho do potoka, tak charmovali celou rotu ruskou a udělali do švamlinie proti palátkám a chtěli do nás střílet. Až přišli naši oficíři a trochu to umírnili i bylo nařízeno jak někdo ještě uhodí ruského soldáta, že bude zastřelen. Zde se stavěla nová dráha i byli bráni zajatci na robotu na dráhu. Spočátku se všechny hlásili dobrovolně, přišel inženýr a naladil nás, že bude dobře krmit a budeme mít

30 kopějek

denně. Byli tam den a utekli, neb velké vedro a práci nebyli zvyklí na těžké nádoby. Tak potom vybírali sami, přišel ruský doktor, vyhnali celý lágr ven a tam ty silnější vybíral. Šlo vždy 100 až 200 mužů a bylo nařízeno, že kdo uteče z roboty dostane za to 30 sutků turmy.

17.května

Jsem byl vzatý na robotu a hnali nás 40 verst. Šli jsme dva dny. Třetí den jsme počali robotit. Nakládali a kopali jsme hlínu na vagony. Dva vagony jsme naložili a třetí jsme už nemohli a měli jsme nakládati ještě jeden. Složili jsme ještě 5 vagonů a pak jsme utekli. Uteklo nás 30. přišli jsme do lágru a tam jsme byli do palatky. Mělli jsme míti dva dny post, vodu a chléb, třetí den celou mináž. Mináž a chleba nám tam nosili naše. Donesli nám tam tolik masa, kaše, polévky, že jsme to nemohli ani sníst, neb kuchaři nám dávali první mináž. Byl jsem tam až do druhého června a šel jsem k marodišti neb mě nohy po kolena jak uhel začínati černati, dostal jsem silný reumatismus, že jsem se nemohl ani na nohy postavit. Pustili mě z basy a šel jsem opět do staré naší palatky. Chodil jsem každý den k marodvisitě, ale nic na to nedávali, neměli žádné léky. Dostal jsem dvakrát prášky. Salilcil, jednou borovou kyselinou namazat a nejvíce vždy říkal ležet na slunci. Byl jsem nemocný s nohami dva měsíce.

29.června

Šli všichni kamarádi z naší celty na robotu a já ostal sám.

4.července Vyhnali celý lágr ven a doktor prohlížel, kdo zdraví a říkali nám, že pojedeme do Ruska. Vše se hlásilo, že je zdravé. Pak zabrali 400 zajatců a dali je na robotu na silnici za deset kop. denně.

10.července

Při prověrce nám říkal náš Falmrich Venca, že pojedeme z lágru pryč, ale že neví kam.

15.července

Říkal nám, že již nikam nepojedeme, že budeme zimovat v lagru a že se budou stavět baráky. Kdo byl na robotě byl, více žádného nepustili. Tou dobou padla Varšava. Dostávali jsme od té doby jen maso na poledne a místo třech, jen dva franty chleba. Tam vybírali cihláři, zedníci, plotnici na maltu, zůstali jen nemocní doma. I ty museli k marodvisitě a který byl těžce nemocný, tak dostal lejstřík, že je osvobozený od roboty. Já byl osvobozený na tři neděle. Jiní nemocní, jak lístky nedostali, museli robotit, jak nemohli, tak je z palatek patkami vyhnali. Šli po všech celtách s křikem vyhodí vše na robotu. Jak bolný amulaska jest. Pokaž. Jen jak viděl nějaký lístek tak to stačilo. Neb čest neměl tam žádný. Začalo se stavět. Měl se ůpostaviti jeden barák za jeden týden. Byli od něho určeno od vystavení 15 rublů a pracovalo na něm 300 lidí. Stavěl se 40m dlouhý a 15m široký. Za to, že nebyl za jeden týden postavený, tak bylo od něho pouze 12 rublů, tak dostal každý 4 kopějky od stavby. Vymysleli jiný prostředek. Kdo nerobil nedostal žádný čaj, jen teplou vodu, žádné maso a kaši, jen jeden funt chleba. Nebylo nic platno, šel jsem i já na robotu. Nohy ještě bolely, ale co platno, byl velký hlad.

1.srpna

Jsem počal robit, nosil do bláta vodu, 2 vědry každý musel 40 přinést z potoka 300m daleko a pak jít do palatky. Baráky se stavěly z nepálených cihel, malta z bláta, na střechy rohožky a bláto. Stavělo se až do samé zimy a za tu dobu se postavilo 32 baráků a já za tu dobu vydělal 24 kop.

1.října

Stahovali všecky zajatce do lagru a říkalo se, že se půjde na robotu do Ruska. Opět nás všecky vyhnali a vybírali uhlokopové řemeslníci do fabrik a všelikou robotu. Začínala zde již citelná zima. Opět se nešlo nikam. V noci byla již taková zima, že v celtách jsme musili topiti. My vzalli jednu prázdnou celtu a chtěli jsme druhou zakrýt, aby v noci nebylo nám zima. Uviděl nás ruský starší, vzal nám celtu a všech 10 nás zavřeli do basy. V base nás honili každý den na robotu pumpovat vodu. Jak nás vypustili, stěhovali jsme se do baráku. V baráku byli palandy, jedna nahoře a druhá dole. Já spal nahoře, byl jsem v 19 baráku. Nyní byly baráky skončeny a roboty již nebylo. Náš barák dostal robotu nosit vodu na čaj. Každý osmý den přišel na nás zvod voda. Ráno 16 věder a večer opět. Nyní jsme celý den karty hráli, čamburinu, dámu, šachy, vlka. Jak přišel déšť, museli jsme se z baráku vystěhovat. Neb tam střechou pršelo víc než venku a bláta tam bylo, že nemohli jsme nohy vytáhnout. Koncem listopadu šel jeden náš pro vodu s vědrem. Post ho nechtěl pustit a bral mu vědro. On to šel hlásit oficíroj. Udělali alarm po celém lágru. Vyhnali všecko na dvůr. Ruský soldáti kol nás s namířenými kvéry. Kdo tam nebyl a přišel později, každého hned zavřeli. Nyní chtěl, abychom se přihlásili, kdo to udělal. Jak se do půl hodiny nepřiznáme, tak bude každý desátý postřelen. Nyní začali hledati vědro po všech barákách až ho našli. Bylo pohnuté, jak ho uhodil do hlavy. Zavřeli ho, zbili ho tak, že zemřel, než ho donesli do nemocnice. V baráku jsme celý den kouřili. Potom jsme narvali hřepničku, který zde roste a nasušili a to jsme celý rok kouřili. Dostávali jsme též jednu kopějku na den za cukr, co dělalo za měsíc 20 kopějek, o 10 kopějek nás okradli za měsíc. Za to jsme kupovali lístky do domu a sardský tabák, který jsme s hřepničkou. Zde jsem našel dobu kamarádi, s kterými jsem žil jako s bratry. Vítek z Brna, Ludvík z Karlína a Března z Vídně. Byl jsem až do prosince bez bot. Počátkem prosince jsem dostal boty a prádlo. Domů jsem psal každých 14 dní a sice 1 a 15 jeden lístek, více nebylo dovoleno. Psal jsem Polákům a Rusínům lístky německy do domu a dávali jsme od psaní kopějku. Blížili se druhé vánoce. První byly smutné, druhé ještě smutnější. Zpomínali jsme na domov. Na štědrý den byla zaprášená polévka a čaj, měl jsem 10 kop., tak jsem si koupil za 2 kop.cukr a za 5 kop. placku. To byla večeře. Bylo mi smutno, že jsem div neplakal a nezoufal. Ten den se v baráku ani nehrálo ani nezpívalo, každý myslil na domov. Po večeři v jednom baráku hráli divadlo. Mlynář a jeho dítě, tak jsme na něho šli.

Dokončení za  týden.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deník MílyB., Četba na pokračování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.