Léon Frapié Mateřská škola 2.


přeložila  Majka

Mateřská škola 2.díl

1

Škola je v chudé ulici v chudé čtvrti, zcela odlišné od dělnického okolí.

Rozhlédni se: stoky jsou černé; ulice o šířce dvou vozíků, kluzké, pokud nejsou zaplavené deštěm; chodníky znečišťované psy, dětmi a opilci přetékají zrádnými šlupkami.

Obchody jsou tmavé, zacákané a zanedbané, domy se podobají skříním popelavé barvy tyčícím se do výšky se šmouhami kávové barvy, s úzkými okny, ve kterých visí hadry místo záclon. Tu a tam světlo pochybné svítilny překročí okraj chodníku.

Vůně přepáleného tuku se podezřele pojí se zápachem starých půd a domů.

Z dvaceti obchodů je čtrnáct prodejen vína a čtyři vetešnictví. K dispozici je vinárna, vinotéka, zelinářství s prodejem vína, mlékárna s vínem, trafika s vínem, hudební a taneční sál s vínem, uhlíř a víno, bar, velký výčep, a, pro všechny případy hotel.

obrazek ke 2 dilu

Ulice je blízko Rue de Ménilmontant. Fiakry jsou tu vzácné a chodci jsou všichni stejného druhu: většina lidí má pantofle a nepokryté hlavy. Mohou uplynout celé dny, aniž by se podařilo spatřit kabát nebo cylindr. Ale zábava nechybí. Obchodní záležitosti se vyřizují s křikem a silnými údery. Pokud není škola, nadává se dětem, že vyhazují odpadky na chodník a na ulici.

A vybledlý prapor označuje místo, které slouží veřejnosti. Když přijdete blíž, poznáte školu, vysoká okna v přízemí, tmavě žluté okenice, kamenné sochy v přízemí, úřední plakáty a dětské čmáranice. Před touto fasádou je dřevěná dlažba uložená v bloku z pískovce, na níž vozy náhle utichnou. Čtyři vnější schody vedou k velkému dlážděnému zádveří, která je zeleně vymalované a ozdobené třemi tabulemi se jmény nejlepších žáků. Na levé straně je lóže školníka a schody do jeho bytu; napravo kancelář ředitelky, hala a jídelna. Naproti vchodu je hřiště.

Je to malá mateřská škola, má tři třídy, zcela nedostatečné pro tuto oblast. Ale, u ďábla! Velikost školy závisí na rozsahu získaného pozemku a ne na počtu obyvatel. Ředitelka a dvě pobočnice se starají asi o dvě stě dětí. Ředitelka se stará o nejmenší, dvouleté a tříleté, pomocnice mají na starosti prostřední, od tří do pěti let, a největší, od pěti do sedmi. Třídy nejmenších a největších jsou v přízemí, vedle hřiště. V prvním patře je třída prostředních a ředitelčina kancelář.

V obdélníku dvora je uvězněn kaštan s černým kmenem, nedaleko od rohu, kde je deset záchodových kabinek. Zázemí smutného stromu tvoří tři prázdné zdi z trámů a vápence.

Moje povinnosti služebné začaly prvního října. Několik dní předtím jsem šla požádat o jmenování ředitelku. Protože je to ředitelka, která jmenuje; jenom (což je maličkost) jmenování podléhá schválení prefekta, a když je místo volné, může prefektura poslat několik kandidátek s tím, že jedna z nich, konkrétně určená, má zvláštní doporučení, a „správa by byla velmi šťastná”, kdyby byla přijata. Pokud tomu tak není, má ředitelka ve výběru volnost.

Ředitelka je čtyřicetiletá žena, vdova, stále velmi krásná, snažící se všemi způsoby zakrýt nadváhu. Obdivovala jsem způsob, jakým mě přijala, její profesionální přívětivost.

„Máte ráda děti?” zeptala se a s úsměvem vyhodnotila můj nechápavý pohled, a poté, co jsem vyslovila slib oddanosti, vysvětlila mi vesele mé povinnosti a pravidla, která prezentovala jako výhody.

Služebná se žádá, aby nastoupila v šest hodin ráno, v zimě kvůli zatápění, v létě kvůli kropení dvora a větrání. Od sedmi hodin v létě a osmi v zimě musí být k dispozici ředitelce a pomocnicím pro všechny druhy péče o děti, zvláště když se týkají záchodů a umyvadel, potom v devět hodin, před vstupem do třídy a hodinu po obědě. Dopoledne během vyučování, které je od 9.15 do 11.30, udržuje oheň v kamnech, připravuje stoly na oběd, reaguje na všechny příkazy, řeší nenadálé problémy a hlídá děti, pokud ředitelka nebo učitelka musí odejít. Pak obléká ty, které jdou na oběd domů, podává oběd, pod ohledem učitelky pomáhá batolatům s jídlem. Po jídle musí vyčistit stoly a podlahu. Ve čtyři hodiny rozdělování chleba, oblékání a organizace odchodů dětí s učitelkami. Potom důkladný úklid tříd a po odchodu posledního dítěte zamést halu. (Rodiče si mohou děti vyzvednout do šesti hodin v zimě a do sedmi hodin v létě.) Pokud je zima, přinést ze sklepa asi deset kbelíků uhlí. Stručně řečeno, den je u konce v sedm hodin v zimě a v osm hodin v létě. Uklonila jsem se s velkým uspokojením. Mám vyhlídku na třinácti nebo čtrnáctihodinový pracovní den za osmdesát franků měsíčně; a já jsem si myslela, že není nad administrativu.

„Když se sejdou dva svátky,využijte jeden z nich k tomu, co si chcete udělat. Třeba si vydrhnout parkety.”

Dojmy z mého prvního dne byly silné a různorodé.

Překvapení na začátku: nejsem jediná služka, mám kolegyni, která pracuje hlavně v jídelně a kanceláři ředitelky, ale také mi pomáhá: paní Paulinová, žena jižního vzhledu, tmavá, živá a neurčitého věku: hádala bych mezi třiceti a padesáti lety.

Podívala se na mou modrou zástěru a černou sukni a zeptala se mě úplně přirozeně:

„Pracovala jste v pivovaru?”

V sedm padesát přišla ředitelka do haly, která zůstala otevřená: sál dvacet metrů dlouhý, dvanáct metrů široký, čtyři okna do ulice, tři okna a dveře do dvora. Protože nikdo cizí nesmí vejít do školy, od vchodu na haly ke dveřím je bariéra, kterým může projít jenom dítě.

Sedm padesát pět, stará školnice se sevřenými ústy otevírá dveře do ulice. Děti se okamžitě objevily v hale, jako kdyby spadly padacími dveřmi do pasti. Ředitelka sedí u stolu na pravé straně u zábradlí,- povinností dětí je odevzdat dva sous za

jídlo, odložit košíky, pokrývky hlavy a oblečení na konci místnosti pod okny do ulice ulici mezi kamny a umyvadlem, a potom se odebrat ke zdi mezi dveřmi do tříd a posadit se na lavičky, kde chlapci a děvčata sedí pohromadě ve třech skupinách podle velikosti.

Nezůstala jsem dlouho stát u předních dveří, kde jsem se sotva stačila nadechnout: ředitelka mě výraznými gesty přivolala k práci. Šla jsem do šatny k nejmenším dětem, k váhavým, k opozdilcům.

Paní Paulinová stála na druhé straně haly, s hlávkou zelí a nožem v ruce mě pozorovala, připravená mi přispěchat na pomoc.

Děti přicházely v nepřetržité řadě, můj první dojem byl: svět liliputánů. Děti byly v zástěrách, měly tenké holé nohy a velké šněrovací boty. Některé děti plakaly, když je jejich matka přinesla, ale jakmile byly uvnitř, okamžitě se uklidnily, když na ně ředitelka vlídně zavolala: „No tak! No tak!”

Některé přišly ve dvojicích, držely se za ruce a táhly za sebou nohy, a pak se od sebe oddělily s rychlým zadupáním dřeváků. „Můj bože, jsou tak malí! Jak drobní jsou žáci mateřské školy!” To byla moje spontánní poznámka, když jsem si uvědomila nepoměr mezi výškou batolat a nejméně pětimetrovou vzdáleností stropu od podlahy Budu muset vylézt na židli, když budu otvírat okna, a okna sahají až ke střešním oknům.

Ředitelka zatleskala, bez velkého úspěchu, aby utišila hemžení a šum v lavicích.

„Utište se trochu!”

Sto mladých očí se na ni na chvilku upřelo jasným pohledem, ale hned zase začal pohyb a brebentění.

Další zjištění: existují dva druhy „ksichtíků”, čistě pařížský, šibalský a jemnější, a přenesený do Paříže, s hrubšími a tvrdšími rysy, které prozrazují původ z Normandie nebo Auvergne.

Objevují se nové a nové košíky a čepice. Neuspořádaný hluk zní v hale, připadá mi, jako by se někde v dálce otevřelo stavidlo. Ale současně se ve mně probouzí doposud neznámý pocit. Něco podobného něze při pohledu na novorozená koťátka. Připomněla jsem si ředitelčinu otázku: „Máte ráda děti?”

Byla jsem směšná: rozpačitá a snaživá. Ředitelka mě upozornila na vzteklého mužíčka: už dvakrát jsem ho posadila a on zase stojí a volá na své kamarády a natahuje se po nich. Abych ho udržela na místě, přiložila jsem mu k uchu svoje hodinky, pánské hodinky, které silně tikají: „Poslouchej.”

Okamžitě zvážněl, zpozorněl a zřetelně pronesl: „Tik tak, tik tak!” Potom ke mně vzhlédl se lstivým úsměvem a řekl: „To ne hodinky, cos mi dala, to sám.”

Ach! Takové sebevědomí, tak takový půvab síly a shovívavosti! Mohou mu být tři roky? Nečekala jsem, že se ze štěbetání maličkých vynoří něco, co má smysl. Najednou děti pronikly do mého vědomí; bylo to jasné, úplné, konečně odhalení. Doposud jsem neměla žádný vztah k dětem: nic zvláštního jsem k nim necítila.

Záblesk myšlenky nabyl nečekaného rozsahu: toto malé stvoření nic neví, každý váš dotyk v něm vyvolá nejpozoruhodnější odlesky. Jeho průzračný obličej je složen z myriády molekul a toto průhledné dítě je jako moře nebo obloha plné obrazů od stvoření světa, které jsme my, dospělí lidé, ztratili: narodili jsme se dříve a budoucnost se už uskutečnila.

Jsem si jistá, že můj obličej se navždy změnil a já jsem pokračovala s odbavováním příchozích žáků s nucenou lehkostí osoby, která utrpěla ztrátu důstojnosti.

Někteří si povídali pro sebe, když jsem je svlékala.

Další šok: najednou jsem obdivovala mnohomluvnost, která se vyznačovala tím, že vynechávala sloveso: „To ne ty hodinky, to sám“, nebo neznala zájmena: „Plakal, protože nechtěl do školy, když nedostal čokoládu”.

Tato pomalá, rozvláčná, dobrácká řeč, poklidná samomluva zřejmě obsahovala dojemný důkaz důvěrnosti se sebou samým a upřímné sebedůvěry; je to možné pouze v dětství.

Ale hlas ředitelky zarazil mou rozcitlivělost:

„Rose, Rose, tam!”

Střední pláče na lavičce, jeho mnohem menšího kamaráda to rozrušilo a otřel mu oči kapesníkem, legračním pohybem, jako by mazal křídu z tabule. Spěchal se zkřiveným obličejem, aby předešel svým vlastním slzám.

„Rychle, Rose, ať je minimální fyzický kontakt mezi dětmi. Dala jsem vám příkazy pro boj proti infekčním nemocem.”

V 8.30 ředitelku nahradila paní Galantová, dosti tlustá žena, která vypadala spíš jako trhovkyně z Halles než jako učitelka. Ředitelka se odebrala do své kanceláře, aby přijímala rodiče žáků čekající u vchodu.

Během krátké chvilky, kdy nad dětmi kvůli výměně učitelek povolil dohled, vypukl veliký hluk, vřava a hašteření.

„Paní! Paní!”

Učitelka přistoupila k lavicím, a děti na ni křičely ve všech tónech, naléhavě, naříkavě, vztekle:

„Paní! Paní!”

Bylo slyšet opravdové kňourání, hlas kašpárka.

Paní Galantová se naklonila, pronesla několik slov, která přišla nazmar, udělala gesto jako magnetizér nebo eskamotér, kterým usadila děti na lavice, pak ustoupila, zatleskala a vydala příkaz, který platil především „středním” žákům:

„Zpívejte! Šli tamboři tři!”

Sto úst se otevřelo a jednohlasně zaznělo:

„Šli tamboři tři švarní z vojny domů,

šli tamboři tři švarní z vojny domů,

a bim a bum, ratata bum,

šli tamboři tři domů.”

Byla jsem ohromena tím, jak šikovně učitelka zarazila stížnosti, nářek a pláč: „Zpívejte!” A jak se kňourání okamžitě proměnilo v ústech dětí ve zpěv. Ústa, která se otevřela, aby naříkala, náhle vydala veselý tón.

Další děti ještě stály v nekonečné frontě.

Píseň prohloubila a zpřesnila mé pocity zmatené začátečnice. Nespočet emocí zaplavil nejen prostor, ale i mě samotnou. Zjistila jsem, že škola je jedinečné místo, kde lidé mění, kontrolují svůj dech. Pak jsem se proti bezděky usmála a současně jsem cítila něžné dojetí.

Poznala jsem, že v mých pocitech převládá soucit: společný zpěv, loudalové, hubeňouři, náhle odhalili vlastnosti člověka, které vzbuzují dojetí. Jaká jedinečnost! Všechny tyto děti byly zakrnělým příkladem strádajícího lidstva.

Děti přestaly chodit, mohla jsem pozorovat lavice; lidový vzhled byl působivý: řada postaviček bledých, čistých, ale ne „svěžích”; tušili jste slabé tělo, druhořadou substanci, dokonce i vlasy byly všechny stejné a vybledlé.

Nebylo to jenom dětství a jeho křehkost, co mě znepokojovalo, byla to všudypřítomná chudoba. Všechny děti měly opotřebované, ubohé, uniformní oděvy – nevzhledné zástěry, špatně navléknuté ponožky, špatně zavázané boty – kopírovaly ošuntělý a vybledlý vzhled okolí.

Pozorovali mě při zpěvu se zdviženými obličejíky: byla jsem pro ně nová. Cítila jsem, jak se mě jejich oči dotýkají, zdálo se mi, že každá ústa na mou počest zpívají co nejhlasitěji; také si žádaly pozornosti nosu a uší. Útočila na mě směs vlasů holčiček a chlapečků. Vzpomínám si na dva křížky na červené stužce na černých zástěrkách a na chlapce na kraji lavice: vysoké čelo, zlomený nos, propadlé tváře, křivá ústa: jeho vřeštění mi připadalo jako naléhavá výzva.

Před devátou hodinou se vrátila ředitelka spolu s druhou učitelkou. Byla to velmi mladá brunetka, vysoká, štíhlá, dobře oblečená. Její tvář připomínala obraz Diany řeckými pravidelnými rysy a majestátní výraz říkal: „Smrtelníci, nedotýkejte se mně!” Slečna Bordová vládla „velkým”.

Proběhla rychlá kontrola čistoty. Několik dětí bylo posláno k umyvadlu. Paní Paulinová spěchala do jídelny předstírajíc, že mi pomáhá čistit houbou špinavé nosy, a přitom mi sdělila nejdůležitější informaci na světě:

„Je z École Normale.“

Načež se vrátila do své kuchyně; přišla mi jenom říci tato závažná slova.

Na znamení píšťalky se vytvořily tři řady a byly odvedeny na záchod.

Mou povinností je rozepínat knoflíky, zvednout košili a potom zapnout knoflíky maličkým, které to samy nedovedou.

Bože, jak jsou ty záchody nízké! Nejsou vyšší než sedadlo židle! Nestačí se sehnout, musím být v podřepu; netušili jste, jak je taková pozice únavná. Moji klienti čekají ve frontě až přijdou na řadu. Rozepnu, zapnu, velmi rychle…pět, šest, jděte! Uchopím, upravím; jděte, jděte!

Jeden drzý blonďáček myslel, že nejsem dost rychlá; upřeně se na mě podíval a řekl tónem netrpělivého zadavatele:

„No tak! Hoďte sebou!”

Nový, neočekávaný dotyk ve mně vzbudí napětí a prsty mají strach z té křehkosti, abych ji nerozbila. Ale není čas přemýšlet, povinnost volá, jděte, jděte! Dokončila jsem rozepínání plné pokusů a omylů, spěchala jsem se svraštěným obočím, nechci nic cítit…rušilo by mě to…

„Já ještě nejsem,” řekla mi holčička s krátkými vlasy.

Jakmile jsem skončila, šlo se do třídy. Měla jsem doprovodit řadu batolat do ředitelčiny třídy a usadit je do lavic naproti kanceláři.

„Je důležité, abyste si rychle uvědomila,” řekla ředitelka, „že se mají bavit odděleně podle pohlaví.”

Ale to mi připadalo složité; tito dvouletí a tříletí caparti byli všichni oblečení a neuměli dobře mluvit. Mnohdy se podle hlavy nedalo rozeznat, jestli jde o chlapce nebo holčičku. Ředitelka se o mě přestala starat a věnovala se nějakým papírům.

Nedovedu ukáznit své stádo: zde jsou dva, které musím přivést k pořádku, opakuji jim, aby se zařadili nalevo; dalšího chci poslat zpátky.

„Jak se jmenuješ?”

„Zizi.”

Naštěstí se objeví paní Paulinová.

„Vidím, že si nevíte rady,” řekla. „Když nevíte, jak se jmenují, chytněte je takhle.”

Bez okolků popadla Ziziho oběma rukama v pase, otočila ho hlavou dolů a hned ho vrátila zpátky, jako by se podívala na značku uvnitř drahocenné vázy. Proběhlo to tak rychle, že dítě nestačilo říci ani Ach.

„Je to holka. A co ty? …Louton? Ukaž se!” Hop! a nohy ve vzduchu.

Dokázala během minuty otočit a vyřešit tucet případů; elegantní pařížská práce: rychlá a kvalitní.

Opustila mě a já jsem už zvládla záležitost obstojně.

Ale překvapil mě hluk, který vydávali moji caparti; především jejich nohy nepřestaly dupat a třít se o podlahu. Moje „pst” ani mávání rukama nemělo žádný účinek. Najednou za mnou ředitelka pronesla nevím jaké slovo, udělala nevím jaké znamení: všechno ztichlo.

Později jsem slyšela a viděla výuku čtení z tabule ve třídě nejstarších, osvětlené ze dvora a oddělené od něj jednoduchou skleněnou stěnou. Slyšela jsem z prvních patra, ze třídy prostředních, jednohlasnou recitaci.

A věděla jsem, co znamená ticho ve škole: tlumený hluk, život. Či spíše bychom měli říct: hluk řízený, uspořádaný znamená ticho. Neuspořádaný hluk je únavný, ale zvuk, který vydává skupina ve třídě nepřekáží zvukům z jiné třídy a dobře se snáší.

„Pojďte připravit koše na oběd; nezapomeňte na mokré piliny na podlaze. Především neodcházejte z haly; dámy vás mohou každou chvíli potřebovat.”

V deset hodin mě vylekaly rychlé kroky: do školy vnikl jeden pán. Zastavil se, chvíli si mě měřil pohledem a pak zakřičel: „Paní ředitelko!” a spěchal rovnou do třídy malých.

Paní Paulinová ke mně vystrašeně běžela:

„To je kantonální delegát! Jmenovali vás místo jeho chráněnky; kvůli tomu přišel. Je vzteky bez sebe. Dejte si pozor!”

„Já si mám dát pozor?”

„Dámo! Už si vás prohlédl odshora až dolů. Co když proti vám poštve ředitelku? Před pěti lety si předcházející delegát zasedl na služku, a dopadlo to tak, že ji vyhodili.”

„Výborně! Budu v této škole šťastná. Ale vím, že úkolem kantonálního delegáta je kontrolovat chod školy. Nemá se starat o mě.”

„Och!” řekla paní Paulinová filosoficky. „Kdokoliv může způsobit trápení podřízenému. Ani k tomu nepotřebuje důvod.”

„Chodí ten delegát často?”

„Tenhle ano! Je z těch lidí, kteří nevědí, co by chtěli. Zajímají ho děti: rád mluví, ředitelka taky; takže sem chodí.”

„To je dobře! Mohu ho ve volných chvílích obdivovat. Viděla jsem, že má černý kabát, krásný hedvábný klobouk, který ze vzteku zapomněl odložit. Je ještě mladý?”

„Co je to za otázku? Jestli je mladý? Sotva třicet let. Jmenuje se Libois. Je docela hezký na blondýna: ani příliš velký, ani příliš malý… Kdyby normalistka byla chytrá…”

Vzpomínám si na první přestávku: od čtvrt do tři čtvrti na jedenáct.

Nekonečná řada dětí z nejvyšší třídy vyšla ze dveří a při pohledu z haly připomínala tmavý provaz tažený učitelkou podél zdi.

Náhle se na dané znamení odemknul zámek: děti vyrazily, rozptýlily se, kroužily, běhaly s tisíci výkřiky. Všechny bez výjimky ve stejném okamžiku cítily potřebu vydechnout s voláním „Ááách”, divoké, se spěchem, kroužící rukama, všechna ústa dokořán, všechna těla neklidná; žádná myšlenka, ale výbuch, přesně tak. O chvíli později se objeví vůdcové, vznikne pět nebo šest pohybujících se velkých hromad zástěr a lýtek; mezi touto masou kolují cetky, nashromážděné jejich staršími sourozenci, dívky, které se drží za ruce a ve čtveřicích se procházejí a jsou plně zaměstnané povídáním, a také nevysvětlitelně organizovaným hlasitým křikem.

Rozhodila jsem hrst pilin jako číšník, který posypává pískem terasu, a zůstala jsem stát s rukama ve vzduchu zaujatá podívanou na dav. Desetkrát se kolem mě přehnali vřeštící pronásledovatelé, pohrdající skupinou „prostředních”, zaměstnaných úspěšným výměnným obchodem; najednou, jako zelektrizována, se celá skupina rozběhne, řve s vrstevníky, bez smyslu, bez důvodu, další skupiny se připojí, velcí ke svým malým bratrům, tiché rozhovory náhle skončí, více šílenství, více divočení, silnějšího než na začátku, útok živlů, destruktivní vztek a násilí, panická ataka, brutální potěšení. Potom náhle a bez důvodu ztišení, nesoulad, pláč a rozptýlení do malých skupin. Bylo zlo, které jste pronásledovali, potrestáno? Nebo jste odvrátili hrozící pohromu? Nedá se to zjistit, byl to dav.

Učitelky zasahovaly málo; pro forma napomínaly děti, aby se uklidnily, ale nehnuly se z úzké cestičky před třídami a halou. Caparti hledali nejisté útočiště u jejich sukní. Ale přesto byli některých z nich strčili. Přivedli mi jednu plačící maličkou, kterou porazili a umazali. Když jsem použila umyvadlo a houbu na obličej a ruce, zjistila jsem, že nemá ani škrábnutí, ale přesto naříkala dál.

„Co ti je? Řekni mi to.”

„Bolí to.”

„A kde máš bó?”

„Tam, na rameni.”

Pohladila jsem ji, políbila, pokaždé zasténala.

„Bolí to hodně moc?”

Pak náhle opustí žalostný tón a s nadřazeným a shovívavým výrazem posměšně řekne:

„Ale ne, ty blbá, když mě něco bolí, křičím mnohem hlasitějc.”

A rozběhla se do víru na dvoře. Znovu ten údiv nad pokaženou lidskostí! Znovu ten nedostatek elegance ulice, který se projevuje neučesanými vlasy, obličeji poznamenanými „nekvalitním” ovzduším, špatně zavázanými botami! Jako tenká lýtka prozrazují slabost těla! Přesto jsou ty děti veselé, hravé, jako kdyby byly v lepších podmínkách; ale jejich bezstarostnost netěší, spíš vzbuzuje tíseň jako příznak nevyléčitelné nemoci. A pak jsem si pomyslela bez odpudivého pocitu způsobeného myšlenkou na nižší rasy a nebezpečné hmyzí rojení, hrozí nákaza chudobou? Ale ano, usmála jsem se: pokání za zdí, vedle záchodků, tanec na jedné noze, bez odpočinku, čelem ke kaštanu, s nejvážnějším přesvědčením.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Léon Frapié Mateřská škola 2.

  1. zemedelec napsal:

    Paní Majka.
    Zajímavé,že už tenkrát měli v Paříži školku.Nevím jak třeba Praha,já pocházím ze zapadle vesnice.Vím,že teprve v padesátých letech se o tom mluvilo a začalo stavět.

    • Majka napsal:

      První školka byla v Paříži otevřená v roce 1828 po vzoru Velké Británie, kde byly ještě dříve. Název „écoles maternelles“ byl poprvé použit v roce 1848, v roce 1881 byl tento název uzákoněn.
      V Německu podobnou instituci zvanou Kindergarten otevřel v roce 1840 Friedrich Wilhelm Fröbel, ale různé dětské útulky tam existovaly už dříve.
      První česká mateřská škola byla otevřena v Praze roku 1869 po vzoru německých školek. První české školky vedli a spravovali muži, s čímž nesouhlasila Marie Riegrová-Palacká, která studovala francouzské mateřské školy a zasadila se o výuku pěstounek přímo ve Francii. (Také musela bojovat s názorem, že se ženy na učitelky mateřských škol nehodí, protože nebudou schopné udržet kázeň. Jejich konkurenci představovali vojenští vysloužilci. Jeden z nich figuruje v humoristické knížce Pepánek Nezdara.)

      • zemedelec napsal:

        paní Majka.
        Děkuji za odpověď.
        Víc jsem slyšel o sirotčincích,ale přímo mateřské školky,to jsem nevěděl.

        • Majka napsal:

          Existovaly i jesle.

          V době, o které je řeč, byly mateřské školy součástí školského systému, měly inspektory i odbor na ministerstvu.
          Sirotčince zřizovaly obce, církve nebo soukromé osoby, státní institucí byl ve Francii i u nás od konce 18.století nalezinec.

  2. zemedelec napsal:

    Paní Majka.
    Domnívám se,že je to malba.
    Jinak pěkné až dojemné.
    Nejsem tak sečtelý a tohle mě míjelo,spíš Dumas,nebo Balzak.

Komentáře nejsou povoleny.