Proč pořád Sudeťáci otravují?


napsal Bren

Vše, co zde zveřejňujeme (pracuje nás na díle více) je bohužel více
méně jen narychlo upraveným výtahem z daleko obsáhlejšího dokumentu.
Ten je ve stádiu neustálého doplňování, upřesňování či mazání dat.
Nečiníme si nároky na naprostou přesnost ani úplnost, i když se o to
maximálně snažíme.
Všechny zdroje z nichž čerpáme, jsou uvedeny v díle samém, ale pouze
nekonkrétně na konci celého díla. Data v díle jsou
mnohem obsáhlejší. Z důvodu prostě časových (patrně někdo nechápe, jak
obrovsky na čas náročné je dávat všude odkazy) nebudu žádné zdroje
dodávat, každý má možnost si všechno co píšeme a upravujeme ověřit,
případně nás opravit, za což budeme neskonale vděčni.
Naše dílo si v žádném případě nedělá nároky na korektnost ani na
suchou historičinu pro pár skalních příznivců. Vychází z předpokladu,
že je psáno pro naši místní širokou veřejnost a musí být “ čtivé“ i
pro lidi, kteří se historií zrovna denně nezabývají. Ohlasy nám náš
styl psaní potvrzují jako správný.

Při zpracovávání příběhů vracovských občanů v rámci projektu Vzpomínky na neznámé Vracovjáky, nalézáme dosud námi osobně netušená fakta. Jedním z nich je poznání hloubky problému Sudetských Němců. Rádi bychom se s tímto podělili i s čtenáři.

Připomínám, že moje články netrpí žádnou dnes tak moderní korektností.

Od konce čtyřicátých let minulého století až dodnes slýcháváme často zprávy, že se bývalí českoslovenští státní příslušníci, tzv. Sudetští Němci, domáhají odškodnění za svůj protiprávní a jinak nespravedlivý odsun. Jsou vytrvalí a na naší straně vydávaní za nesoudné až válečné štváče, revanšisty, vlastizrádce a tak všelijak podobně. Dlužno říci, že stejný názor jsme na ně měli donedávna taky.

Podle zaběhlých frází (s historií nemají nic společného) již v době zářijové mobilizace v roce 1938 nenarukovalo skoro sto tisíc těchto příslušníků německé menšiny do čs. armády. To je kriminální delikt. Máme spoustu informací (ale jak jsme zjistili pouze od bolševika) jak a co se všude možně dělo, jak byli Sudetští Němci špatní… Když sto tisíc nenarukovalo, znamená to, že 250 000 narukovalo. Podle zaběhlých frází šli jasně škodit. Jenže hned nato jsme zjistili, že se o těchto 250 000 mužích v čs. armádě, majících tvořit údajně pátou kolonu, vůbec nemluví. Jak to, že o těch zbylých 250 000 mužích ze Sudet, kteří při mobilizaci v roce 1938 narukovali, ale nejsou žádné zprávy? Nebo jsou? Jak se chovali, co dělali, jaké bylo pozadí přijetí mnichovského diktátu a role sudetských Němců?

Zprávy samozřejmě jsou, a to od takových československých hrdinů jako byli jen například npor.Otakar Jaroš, generál Klapálek, generál Svoboda atd. atd. Jen bolševik zamlčel, že lidé za německými jmény, kteří hrdinně (i obyčejně nepovšimnuti) umírali za svoji vlast – ČSR – jsou Sudetští Němci. Hrdina je jen ten, kdo má dobré hlášení, případně zda o něm to hlášení někdo dobře podá. Každý voják vám to potvrdí.

Začněme ale od začátku. Již za doby panování krále Přemysla Otakara byli do pohraničí Čech pozváni Němci, aby hornaté oblasti českého pohraničí osídlili a tito zde pak žili dlouhá staletí. Nebyly s nimi pražádné zvláštní problémy.

Soužití s Němci nám Čechům moc nikdy nešlo, v podstatě jsme se dost často řezali navzájem. Přišla Bílá Hora, zrada české šlechty, třistaletá nadvláda Habsburků a Lotrinců. Přišel například rok 1848 a potlačení českých snah o emancipaci v rámci Rakousko – Uherské říše Františkem Josefem I. Pak první světová válka, neskutečné hrůzy spoluzpůsobené právě tímto darebákem. Tyto tři příklady (skutečností bylo daleko více) podnítily u Čechů nesnášení (už z principu) všeho německého a bohužel co hůře, uchylování se k bludům o panslavismu. Aneb že je Rus náš slovanský bratr…

Abychom byli objektivní, za dob Rakousko – Uherska dosáhla vyspělost českých zemí takové úrovně, že po vzniku ČSR se silně zaostalým Slovenskem a ještě více zaostalejší Zakarpatskou Ukrajinou byla ČSR v roce 1920 desátým nejvyspělejším státem světa!

O Rakousku – Uhersku ale neslyšíte nic jiného, než jak bylo prohnilé – bolševikova propaganda, který jen využil díla českých nacionalistů snažících se ustanovit vlastní český stát. Nebo chcete-li, národních buditelů, kteří svým počínáním jednak chránili český jazyk a národní uvědomění ale druhak nás dostali nakonec svými stále šířenými bludy u ruském bratru do ruského područí.

I přišel rok 1918 a vznikla Československá republika. Vzniknout mohla jedině díky armádě a tu měla velmi schopnou. Nebudeme si nic nalhávat, pokusy německých i rakouských menšin v pohraničí o vytvoření samosprávy s nadějí, že budou přičleněny k Rakousku nebo Německu byly potlačeny vojenskou silou, stejně tak Československo vzniklo vojenskou silou a například jižní hranice Slovenska vydobyté na Maďarsku zdaleka překračovaly i ty nejodvážnější plány samotných Slováků. I proto jsou dnes na Slovensku

problémy s Maďary. S Poláky jsme se také nepárali, v podstatě všem svým sousedů jsme dali vojensky, jak by řekl Švejk, přes držku. O tom, jak se Beneš a spol. postavili a vymezili vůči Slovákům, ani nemluvě.

A za tohoto stavu jsme začali jako stát existovat. Ihned bylo profesorem Masarykem deklarováno, že stát bude československý a tento národ a jeho jazyk bude hrát prim, že menšiny dostanou přiměřená práva no a pokud jste měli nyní tu smůlu, že jste se narodili jako sudetský Němec a měli jste trochu rozumu, tak jste věděli, že jste se právě stal méněcenným příslušníkem tohoto státu.

Češi nezaložili svůj stát na rozumu, ale na nacionalistických bludech z minulého století.

Nejvyšší soud potvrdil postavení československého národa jakoby nad menšinami a na problémy bylo rázem zaděláno. Ten nově vzniknuvší stát mohl vzniknout jen na bodácích pušek a jen jimi šel ubránit. My jsme pro své sousedy žádný příjemný soused nebyli. Prezident Masaryk to dobře věděl. Vystavěl velmi silnou a velmi kvalitní armádu. Když nastoupil v Německu k moci Hitler a začal se svými řečmi, reagoval tatíček Masaryk vojenskými manévry na hranicích s Německem a vůbec ho nebralo, že Němců je tolik a tolik a nás jen tolik. Tatíček Masaryk věděl, že to v moderní válce už nerozhoduje.

Takže náš stát se se Sudetskými Němci nijak nemazal, byli v podstatě občany třetí kategorie. Tvořili ale 23% obyvatelstva ČSR. Navázali jsme jen na starou nesnášenlivost a neudělali jsme nic moc, aby se společné nažívání s Němci změnilo k lepšímu. To, co jsme my Češi dělali dosud Rakousku – Uhersku, začali dělat Němci „doma“ nám. Chovali se zcela přirozeně jako jsme se chovali předtím my. Předtím jsme byli menšinou my, nyní Němci a Maďaři, pro kteréžto národnosti byl vznik republiky těžkým šokem.

V Sudetech tato situace a Hitlerovo štvaní proti ČSR dalo povstat jistému Konradu Henleinovi a jeho SdP. Henlein nedělal do zhruba poloviny třicátých let nic jiného, než co dělal Karel Havlíček Borovský za Rakouska – Uherska. Byl protivným nacionalistou snažícím se v ČSR dostat Němce na roveň Čechům a vytvořit z národnostního státu Čechů a Slováků, kde příslušníci ostatních národů tvořili menšiny s omezenými právy a možnostmi jasně definovaný národnostní stát. Češi chtěli po národnostních menšinách, aby uznali Československo, pak dostanou autonomii, národnostní menšiny chtěly autonomii a pak uznají ČSR.

Mimo Litvu, Finsko a ČSR neexistovalo na světě tehdy ale demokratičtější zřízení státní. Jenže Finové ani Litevci neměli na svém území tehdy taková procenta národnostních menšin jako my.

Když se Henlein začal stavět proti ČSR, to již byl ve vleku Führera. Připomínáme, že tomu nebylo tak dlouho, co dělali Češi nejenže to samé, ale dokonce aktivně vystoupili proti své vlasti Rakousku – Uhersku se zbraní v ruce. Připomínáme, že z České strany vůči Němcům nebylo až do roku 1937 potřené nutné vstřícnosti a v tu dobu už bylo na vstřícnost pozdě. Hitler pochopil, že se s čs. vládou Němci v Sudetech nikdy nedohodnou a na tom postavil svoji politiku. Byla prostá, ale na smeč jsme mu nahráli sami.

Pak také Hitler ve svém pomatení chtěl válčit. Jenže neměl finance. Musel najít příhodně bohatý stát s příhodnými podmínkami – Československo se sudetoněmeckou menšinou tady bylo jako na zavolání. Do svých plánů na vojenské přepadení ČSR v plánu Grünn zahrnul Hitler Henleina rovněž: měl zajistit obsazení čs. pohraničí. Henlein Hitlerovi totiž navykládal, jak sudetští Němci proti ČSR povstanou jako jeden muž. A tak Hitler svůj plán Grünn dovedl k dokonalé nefunkčnosti – až do stavu, kdy jeho generálové byli rozhodnuti mu v případě rozkazu k útoku na ČSR odmítnout poslušnost a svrhnout ho. Proč? No těch důvodů bylo vícero, ale jaksi hlavním bylo, že Hitler byl s prominutím prostě magor.

Pro Wehrmacht jeho plán předpokládal zničení v křížové palbě mezi střílnami čs. pevností. Až když Hitler ztratil všechny body původního plánu, vstoupili do hry jeho

generálové a přišli s návrhem klešťového manévru přes Moravskou bránu, ale ten nebyl Hitlerem akceptován tak, jak byl zamýšlen. Ani nové plány nepřinášely žádnou jistotu úspěchu přepadení Československa.

Hitler totiž původně požadoval pro úspěšný útok ve svém plánu Grünn proti ČSR mimo Henleinovo obsazení čs. pevností ještě další věci: nástup jednotek Wehrmachtu do útoku proti ČSR z místo jejich mírových dislokací, aby čs. armáda nestačila mobilizovat, (aneb v podstatě střílení jednotlivých německých útvarů mezi čs. pevnostmi jako krys v sudu) , trvání bojů na max tři týdny (na víc neměl peníze) a vysazení parašutistů v týlu čs. armády (o tři roky později na Krétě došlo při prvním nasazení německých parašutistů k de facto likvidaci těchto jednotek, protože to prostě Němci neuměli).

Hitler dovedl jedinou věc: blufovat, řvát a vyhrožovat. Jak jsme si řekli, profesor Masaryk na to reagoval manévry čs. armády na německých hranicích. Věděl, jak vysoce výkonnou, zkušenou, morálně silnou a skvěle vyzbrojenou má armádu. Pak ovšem onemocněl a doporučil jako svého nástupce do té doby jistě se jevícího Dr. Edvarda Beneše. Ten, když nemusel nic rozhodovat, se skutečně jevil dobře. Věděl sice, že spojenecké závazky Anglie a Francie jsou jen cáry papíru, které ani jeden ze spojenců nemůže ani při nejlepší vůli splnit, přesto funkci za jasně se rýsující vojensko – politické situace přijal.

V Sudetech mezitím sílil šikan Henleinových německých nacionalistů vůči jednak českému obyvatelstvu ale hlavně proti „vlastním lidem“, kteří nejevili, jak se nám snaží bolševik se svými lži vnutit, přílišnou snahu o nějaký návrat do „vyjedené“ Říše. V ČSR byl pořádek a jistoty, kdežto z Německa sem šly zprávy o teroru, bídě a dalších pohrom, které Hitler na Německo seslal. Československo si to s Henleinovci rozdávalo pomocí výkonné policie a jiných orgánů. Ani v této vypjaté chvíli nebyl nikdo z československých činitelů schopen říct, že slušné Němce ze Sudet čs. vláda ochrání proti těm hrstkám vlastizrádců od Henleina. Všechny Němce jsme házeli do jednoho pytle. Jejich političtí představitelé jakoby mluvili za všechny sudetské Němce, i když SdP dostala ve volbách z 19. 5. 1935 celý 1 249 530 hlasů, ale to byl jen následek necitlivé politiky čs. vlády. Byla to ona třetina sudetských Němců… Ty druhé dvě třetiny marně čekaly, jak vezme čs. vláda vítr z plachet stále protivnějším náckům.

V roce 1937 přišla čs. vláda teprve s tím, že bude odstraněna veškerá diskriminace Němců, což bylo totéž, jako když František Ferdinand d‘ Esté představil svoje vize na reformu Rakousko – Uherska. Pozdě.

Přišel rok 1938 a přišla mobilizace. Přesto, že Němci neměli mít ze strany Čechů žádné důvody hlásit se k Československu stejně jako Češi hlásit se k Rakousku, přesto ani ne třetina z nich neuposlechla povolávacího rozkazu, ale zbytek v pořádku nastoupil a vykonával svoji službu velmi příkladně!!! To za podmínek, kdy těmto statečným lidem bylo před nástupem k armádě místními nacisty často v jejich domovech vyhrožováno likvidací celých rodin. Kdy jen úmysl narukovat do čs. armády bylo v tehdejších Sudetech čirým aktem sebeohrožení ve významu fyzické likvidace. Kolik lidí z té třetiny, která nenarukovala nebo se obecně k SdP hlásila podlehlo výhrůžkám, násilí nebo slibům? To už nikdo nezjistí.

Přes dvě třetiny sudetských Němců přes všechny sice mírné, ale přece jen ústrky československého státu do té doby nastoupilo hájit tento stát se zbraní v ruce. V rámci objektivity musíme dodat, že to museli být velmi stateční lidé.

Projevy nekázně podle publikovaných „materiálů“ k té době nebo nenastoupení českého nebo slovenského mužstva se nebraly v potaz. Byly známy, ale nikoho z pozdějších „dějepisců“ nezajímaly. Všechny ty rádoby hlášení znějí stejně: „nenastoupilo tolik Němců.“ Žádné počty nenastoupivších Čechů, Maďarů, Poláků, Slováků, Rusínů. Musíme pořádně hledat mimo oficiální historii té doby, abychom ta čísla našli.

Že Hitlerovi podlehla necelá třetina Sudetských Němců? Pak se podívejme na sebe, jak celý národ makal pro Němce, jak je vyzbrojoval a vystrojoval, krmil, šatil a živil. Jak jsme

jim odevzdali funkční a plně boje a práceschopné naše skvělé zbraně, zbrojovky, celý velmi vyspělý strojírenský a jiný průmysl. Do konce války běhali němečtí vojáci v Baťových botech, kdy se jejich kvalita ukázala i nad kvalitu bot US Army.

Beneš národ připravený bránit svou vlast (samozřejmě i bez záruk vítězství nebo úspěchu) zradil a i před Hitlerovým vřískáním, že srovná letecky Prahu se zemí, kapituloval. (Hitlerovi došly mimochodem pumy ještě za rok nato při polském tažení ani ne za tři týdny bojů)

Sudetské Němce Hitler společně nacisty s československými vlastenci nahnal do Wehrmachtu do prvních řad při taženích v Polsku i na Západě. Hitler věděl, že se na ně nemůže spolehnout, jen hloupoučtí Češi zůstali ke svým spoluobčanům slepí a hluší. Pro méně chápající Hitlerův krok vůči sudetským Němcům dlužno dodat, že v Polsku i Francii byli muži ze Sudet, jedno kdo z nich narukoval do čs. armády nebo ne, naprosto početně zdecimováni.

Přes toto všechno odešla řada sudetských Němců do československého odboje na západě i východě, kde je opět od Čechů čekalo to samé jako za republiky: když mírně, tak se jim říkalo hanlivě Skopčáci. Tam opět mnozí z nich padli. Deníky našich vojáků na západě i východě ukazují, jací „formáti“ jsme vždycky byli. Českoslovenští vojáci od francouzského až po africké bojiště odmítali přítomnost německých spoluobčanů, do toho zahrnovali i Židy. Ti mluvili jazykem Jidiš, což byla v podstatě pro Čecha Němčina. Navíc byli velmi vzdělaní a u Britů například ihned povyšovali, protože Brit nedbá na „zásluhy“ ale na schopnosti. To bylo něco na Čecháčky. Paměti radiotelegrafisty 311. bombardovací perutě Pavla Tofla jsou takovým naprosto zářným příkladem.

Abychom byli přesnější s těmi čísly v zahraničních jednotkách, po útěku čs. vojáků z Francie (z deseti tisíc ve Francii jich více než polovina zůstala a odmítla dále bojovat – většinou ve Francii usazení Slováci – následek i Masarykova i Benešova chování k nim) do Anglie zde působilo v čs. jednotkách přes 500 Sudetských Němců, což bylo 13 % zastoupení v celé naší zahraniční armádě.

Mnozí naši zahraniční bojovníci se pak docela nechtěně ale stejně tak jasně nepochybně pasovali zhusta do role xenofobní lůzy, když si viníka rozpadu republiky našli mezi prostými občany a klidně i vlastenci – československými Němci. Sice vydatně opět pomohli komunisté, ale těm se daří jenom tam, kde „je vyškrabáno v makovicích“.

Sudetští Němci zůstali za všech okolností stát, my jsme poslušně klekli na kolena a nechali se podřezávat jako bezbranné ovce. Bez Československa a jeho neporušené výzbroje a dalších věcí jakými byly především výkonné československé zbrojovky (ČSR se podílela na obchodu se zbraněmi na celém světě 41%!!!!) by Hitler nikdy nemohl navýšit na dvojnásobek počty svých tanků a jeho generálové by nemohli proti Francii taktiku Blitzkriegu nikdy uplatnit. Nemohl by si ji nacvičit ani proti Polsku.

Koho napadá, že jsme pořád stejná xenofobní sebranka, názor mu nechceme brát.

Když se zbytky do Wehrmachtu odvedených sudetských mužů později po válce vrátily do republiky, úřadoval zde již opět starý kapitulant Dr Beneš. Ten do té doby stačil vydat naši zemi porušením spojeneckých dohod do sféry zájmu Stalinovi (smlouva z prosince 1943) a momentálně rozkrádal soukromé majetky československým podnikatelům, které mu bolševik označil za zrádce. Příklad je Baťa, kterého se bolševik bál jako čert kříže.

A ne a ne odstoupit, přestat posilovat svojí přítomností v politice komunisty, přestat reprezentovat ta léta hrůzného ponížení hrdého národa, odrazovat lidi od volení s Benešem. „spjatých“ politických stran. Mandelinka bramborová je proti Benešovu působení v čs. politice vysoce užitečný tvor!

Aby to totiž nebylo ze strany pana prezidenta (ve vleku bolševika) snad všechno, nechal (sebou samotným) již jednou zrazené sudetské Němce odsunout šmahem pryč (vadili bolševikovi, který tušil, že přes ně se nedostali – tři a půl milionu voličů jiných stran je moc) a

aby to nebylo všecko, po Hitlerovi nacpal naši zemi do chřtánu v zimě 1948 i Stalinovi přes jeho pohunka Gottwalda.

Velmi významnou měrou dopomohl Beneš ke vzniku druhé světové války v jejích apokalyptických rozměrech a vědom si své viny, samozřejmě ve své ješitnosti hledal viníka a našel: nenáviděné sudetské Němce.

Jako jediný ze západních státníků se po vyhlášení války ze strany Británie a Francie Německu 4. 9. 1939 nesbalil a neodešel z politiky. Tím ovšem umožnil, aby mu západní spojenci dávali do konce války najevo, jak přispěl svou kapitulací k jejich potížím a jakmile porušil spojenecké dohody, okamžitě nás spojenci pustili k vodě a Rusům do náručí. Atentát na Heydricha byl důsledek setrvávání kapitulanta v čele neexistujícího státu, za který bojovala jen část jeho armády. Beneše k tomuto činu dotlačili Spojenci ne proto, že ČSR kapitulovala, ale proto, že kapituloval on. Národ si v Lidicích opětovně vyžral Benešovu zradu. Mezi Spojenci neměla problémy další existence ČSR, ale její představitel, který ty problémy spoluzpůsobil a nakonec Hitlera luxusně vyzbrojil. Chamberlain a Daladier byli totiž u Spojenců dávno od válu, jen náš prezident neustále přitahoval na sebe další a další oprávněné restrikce.

Například Belgičané svého kapitulanta, namyšleného fracka Leopolda III. v roce 1950 doslova vypráskali ze země, my toho svého chováme dodnes v úctě. I to svědčí o tom, jak jsme hloupoučký národ, poctivě krmený komunistickou propagandou a neznajícím vlastní ne příliš ideální dějiny.

Sudetští Němci se tedy mimo svoji nejslabodušejší třetinovou část (každého národa) nepostavili proti ČSR, jako se ona stavěla stále proti nim. Je obrovskou hanbou našeho národa, že se přiklonil k bolševikovi (každý komunista považuje za svou vlast SSSR a je v podstatě vlastizrádce) a statečné spoluobčany takto hanebně a ještě opakovaně zradil.

Nenašli jsme nikde nic, co by mohlo nějak do našeho díla dokladovat námi nezpochybňovanou jednotnou vlastizradu našich „Skopčáků“. Zkoumali jsme totiž špatným směrem. Nemohli jsme najít něco, co nikdy neexistovalo. Našla by se jistě hezká řada sudeto – německých jedinců, která by takto mohla viset, ale ta se už dávno v poválečné době na našem území z výše uvedených důvodů nevyskytovala.

Nicméně otázka československých Němců se bude určitě čím dál více otevírat a budou to již jen Češi, kteří budou mít máslo na hlavě. Na československé Němce se totiž naházelo špíny částečně plně po právu, ale z většiny neprávem. Jak píše Karel Richter: dosti lhaní a přikrášlování sama sebe. Co jsme si zaseli, to jsme si taky sklidili.

Označení Sudeťák je u propagandou dokonale zpracovaných Čechů bez nadsázky snad už i nadávka. Stokrát opakovaná lež je pravdou. Řekl to sice „populární“ Josef Goebels, ale naučil se to od bolševika. Hloupost našeho národa se projevuje co chvíli, naposledy když jsme křičeli: „nejsme jako oni“. To nám pro změnu nabulíkoval jistý Václav Havel, aby předání moci jemu samotnému bolševikem proběhlo v klidu a komunisté nebyli potrestáni.

Závěrem: takové doslova blbečky, jako jsme my, Češi, aby po světě pohledal. Zaplať pámbů za naši armádu, že konečně zase bojuje. Snad začneme ty svoje duté hlavy zvedat a naslouchat faktům a ne pořád propagandě. Nikomu v tomto státě není divné, že bolševik nemohl sudeťákům dojít na jméno, tudíž asi nebylo všechno tak, jak bolševik vykřikoval. Stará pravda totiž stále platí: nepřítel (sudetský Němec) našeho nepřítele (komunista) je náš přítel.

Vlkův dodatek:

Ještě nikdy, co Kosa fungurej,  jsem  tak dlouho nerozvažoval, zda  článek pustit  nebo ne. Nakonec padlo  velmi těsné  rozhodnutí  pro  jeho publikování.  důvod  je jednoduchý – člověk musí  zůstat  věrný  svým hlásaným zásadám i když  doslova  skřípe zuby. Bud je Kos a širokonázorový prostor nebo není. Nějaká mezivarianta  neexistuje. A  jestliže  já, přesto, že  Stalin  byl  masový  vrah , mohu v pondělí napsat,  že  z pohledu  na historické události byl  také  velký státník, má  Bren  právo na své  vidění   světa ohledně  sudetských  Němců.

Článek zařazuji do zásobníku  Kosy s  předstihem, v  sobotu  30.srpna. Protože  vím že  v první  části týdne  budu mimo domov a nejspíš mimo internet.  A  vytížení  Ukrajinou a  příprava  provozu pro pondělí  až středu mne  silně limitují  v  tom, abych sednul a napsal  rovnou odpověd. Netuším, co bude po příjezdu domů večer  ve  středu. Ale  jestli situace  dovolí,  napíši  na zítra  svou  kontrapozici.  Tohle je moje  stanovisko v sobotu, tedy pět  dní před  tím, než  článek vyjde.  Myslím, že znám Kosíře celkem slušně, takže  si  troufnu předpokládat  bouřlivou odezvu.   daleko větší než tomu bylo u Haška.

Sděluji, rovnou  že  případné polemiky  budu  pečlivě vybírat a upřednostovat  ty, které budou  stavěny  nikoli na emocionálním , ale na faktografickém základě.  Důvod  je zřejmý.  Děkuji v tomto směru za pochopení.

Příspěvek byl publikován v rubrice BREN pálí ostrými se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.