Moje dívčí hrdinky


napsala  Majka

Na Facebooku běží taková hra. Každý, kdo je vyzván, má jmenovat deset knih, které mu změnily život. Kdo tento úkol splní, má právo vyzvat další. Při této příležitosti se ukázalo, že uvést knihu Mladá garda je téměř společenskou sebevraždou, ale to jen na okraj.

Abych splnila tento úkol, zamyslela jsem se nad knihami, které jsem četla, a vzpomněla jsem si na své oblíbené literární hrdiny a především hrdinky.

Jednou z prvních byla sedmiletá Maruška Kamenická z knihy Louskáček a Myší král od E. T.A. Hoffmanna. Příběh začíná na Vánoce, Maruška a její bratr Bedřich dostanou hodně hraček. Jedním z dárků byl dřevěný panáček – Louskáček. Děti hned vyzkoušely, jak umí ústy louskat ořechy a Bedřich mu dával ty největší a nejtvrdší a tím ho poškodil. Marušce bylo panáčka líto, zabalila ho do kapesníku a chovalo ho jako miminko.

Tak začal strašidelný příběh, ve kterém Louskáčka ohrožoval sedmihlavý Myší král, a hračky bojovaly proti myšímu vojsku. Myší král byl poražen a Louskáček, vysvobozený ze zakletí, Marušku pozval do Říše loutek a o něco později se stal jejím ženichem. Když to zestručním a zjednoduším.

Když jsem tuto pohádku četla, bylo mi osm let a Marušku Kamenickou jsem chtěla za kamarádku. Přiznám se, že hlavně kvůli tomu, abych si mohla hrát s jejími hračkami. Ostatně jsem v té době měla špatné zdraví a Maruščin tatínek byl „zdravotní rada”. Taková známost se mohla hodit, že ano?

Mou další knižní literární kamarádkou byla rovněž sedmiletá Petruška z knížky Sedmikrásný čas od Františky Pecháčkové. Ta žila někdy na začátku dvacátého století na vesnici a neměla jiné hračky, než jednu panenku a hadříky. Zato měla „poklad”, kde měla hezké kamínky, sojčí pírko, barevné fazole a podobné věci. A se svými kamarádkami si stavěla pokojíčky z hlíny a já jsem ji v tom se sestrou napodobovala. Dokud to rodiče nezakázali, protože jsme po takové hře byly hrozně špinavé.

A pak jsem byla starší a začala jsem se zajímat o vážné věci. Tak do mého života vstoupila Tejčina. Totiž Teiko Sasaki. Ale vlastně se jmenovala Sadako.

sadako

Když sem se s ní seznámila, byla pomníkem. Pomníkem v Hirošimě.

„Otřesný je pomník zabitým hirošimským dětem. Na kuželovité trojnožce, která připomíná leteckou bombu, je vztyčena postava dívky držící ve vzepjatých rukou symbolickou holubici.

pomnik

Autor pomníku, tokijský sochař Kasuo Kukuči, byl inspirován tragickým osudem děvčátka, u něhož se za deset let po výbuchu objevila zhoubná leukémie. Děvče uvěřilo, že si zachrání život, dokáže-li složit z papíru tisíc holubiček. Holubice, kterou dal sochař své postavě do rukou, má být ona nedokončená tisící, jako symbol naděje, že napříště nebudou umírat děti, které se ničím neprovinily.” (Jaroslav Putík, Dálky) Nějaký časopisecký článek mi prozradil, že se ta holčička jmenovala Teiko Sasaki a když nad Hirošimou vybuchla atomová bomba, byly jí dva roky. Onemocněla tedy ve dvanácti letech.

Tenkrát jsme už se sestrou měly vymyšlený svět, kam přišly děti, které umřely (nebylo to nebe nebo ráj, v tom světě byly ty děti živé a bydlely v jakémsi dětském domově, který vedl pan Hugo Odraz, a ten svět se jmenoval Odrazov).

V tom Odrazově tedy Teiko Sasaki zažívala různá dobrodružství a říkalo se jí tam podomácku Tejčina.

Ale ve skutečnosti se to děvče na pomníku jmenovalo Sadako a její příběh je zpracován v dětské knize Sadako chce žít od Karla Brucknera. Ale v Odrazově už zůstala Tejčinou.

Příběh Sadako:

http://www.hiroshima-is.ac.jp/index.php?page=sadako-story

Do Odrazova se začaly stěhovat i literární postavy nebo děti docela vymyšlené.

A nesmějte se. Moje oblíbená knížka v páté třídě byla Sekunda řádí od veleplodného Vladimíra Watzka, který psal pod mnoha pseudonymy nenáročné knížky pro mládež – dívčí romány, kovbojky, sci-fi. Tu Sekundu napsal pod jménem Eva Marešová. Hrdinkou této knížky byla sekundánka Terka Svobodová, divoška se zlatým srdcem. Uvedla se tím, že sjela ve škole zábradlí a dopadla k nohám pana ředitele. Četla pod lavicí kovbojky, vynikala ve volejbalu a byla postrachem své unylé osmnáctileté sestry, která si nechala říkat Mia, toužila stát se filmovou hvězdou a milovala na dálku filmového herce Mikulského. Mie, které se vlastně jmenovala Mařka, provedla Terka opravdu ošklivý kousek. Nejenže jí vylepšila sbírku portrétů filmových hvězd tím, že hvězdám přimalovala knírky, ale ještě psala zamilované dopisy jako od Mikulského. (To nebyl dobrý žert.) Ale také pomohla kamarádce, která se bála jít domů se špatným vysvědčením. Nakonec Terka zorganizovala velkou finanční sbírku na pomoc slovenské vesnici zničené požárem.

Mou třetí oblíbenou literární hrdinkou byla Mary Jane ze stejnojmenné knížky Dorothy Sterlingové. Dvanáctiletá černoška, která jako jedna z prvních nastoupila do střední školy, kam doposud chodily pouze bílé děti. Do školy ji museli ze začátku doprovázet policisté, setkala se s posměšky a se šikanou, ale našla si i kamarádku (která byla běloška, ale nejmenší ze třídy, a u sice oběda neseděla sama jako Mary Jane, ale s dětmi, se kterými nikdo jiný sedět nechtěl). Příběh skončil šťastně, bílé děti Mary Jane přijaly mezi sebe. Po přečtení této knížky jsem si myslela, že stačí, aby černoši přesvědčili bělochy, že jsou stejně dobří jako oni. Teprve později jsem se v jiných knihách dočetla, že rasista nechce, aby byli. Pravý rasista je schopen akceptovat černochy, kteří jsou hloupí, nevzdělaní, líní a zlodějští. Nemá rád černochy, kteří „neznají své místo“, a povyšují se, což se projevuje tím, že chtějí studovat vysokou školu.

Mimochodem, v těchto dnech se dožívá šedesáti let Ruby Bridges, skutečné první černé dítě, které začalo chodit do bělošské školy.

http://en.wikipedia.org/wiki/Ruby_Bridges

Měla jsem ještě další oblíbené literární postavy, třeba Alenu Sýkorovou zvanou Leni Freiwald (Říkali mi Leni – Zdeňka Bezděková) nebo třináctiletou Sandrinu z příběhu o pátrání po vraku dávno potopené lodi (Krásná Amaranta – Yvon Mauffret). Ale nejmilší mi pořád byly Tejčina-Sadako, Terka a Mary Jane. V Odrazově byly nerozlučné.

Odrostla jsem Odrazovu a objevila Deník Anne Frankové. Jistě nemusím představovat. Příběh osmi lidí, kteří se dva roky ukrývali v zadním traktu jedné budovy v Amsterodamu, byli vyzrazeni a odvezeni do koncentráku, zná snad každý. Přežil jenom pan Otto Frank – a deník jeho dcery. Deník vyšel tiskem, stal se bestsellerem, byla podle něj napsána divadelní hra, natočeny filmy. A objevily se otázky. Nemyslím ty, které pravost deníku zpochybňují. Ale deník má vcelku optimistické vyznění, citují se z něj věty, kde Anne vyjadřuje důvěru v dobrotu lidí – a ano, ty věty ale Anne napsala před Westerborkem, Osvětimí, Bergen-Belsenem. O tom jsem ale začala uvažovat až mnohem později.

http://www.annefrank.org

A teď se možná budete smát znovu. Četla jsem ještě další deník. Deník Niny Kostěrinové, nadšené moskevské komsomolky. Tato dívka vedla koncem třicátých let spokojený život, který kalila jenom nešťastná láska ke spolužákovi. Jenže pak byl zatčen její strýc, potom i její otec. Komsomolka nechápala, jak je to možné, nemohla uvěřit, že by milovaný otec mohl být

„zrádce“. Začala studovat geologii, nalezla novou, šťastnou lásku – a přišla válka. Nina šla dobrovolně na frontu. Jedním z důvodů bylo to, že tím chtěla pomoci otci. Zahynula roku 1941 ve věku dvacet jedna let.

Třetí deník, který jsem četla, napsala Marie Baškircevová. Její deník byl literární událostí začátkem dvacátého století. Tato mladá ruská šlechtična žila v sedmdesátých a osmdesátých létech devatenáctého století kosmopolitním životem v Nizze, Římě, Paříži. Chtěla být zpěvačkou, ale onemocněla, ztratila hlas a pustila se do studia malířství. Umřela na tuberkulózu ve dvaceti čtyřech nebo dvaceti šesti letech. (Není jisté, jestli se narodila roku 1858 nebo 1860). Od dvanácti (nebo čtrnácti) let až skoro do smrti si psala deník, na tehdejší dobu dosti otevřený – a značně exaltovaný.

http://www.bashkirtseff.com.ar/marie_bashkirtseff_1_english_int.htm

Setkala jsem se i s Lolitou – ano, s tou Lolitou. Ne v knize, které v češtině vyšla až mnohem později, jenom v rozsáhlé recenzi s ukázkami. Kdybych mohla, nějak bych Lolitě od toho hnusného Huberta Humberta pomohla!

A Jana Eyrová…

Přečetla jsem od té doby stovky knih se stovkami postav. Ale ty postavy už se nestávaly pevnou součástí mého života, jak tomu bylo v dětství.

220px-Marie_Bashkirtseff1878

Vlkův dodatek:

Jsem Majce  za  její  velmi civilní články z poslední doby  velmi vděčen.Mají zásluhu na  tom, že  nás  drží , řekl bych bych  v  mantinelech normálnosti.  Která ustoupila  Ukrajině. Majko, za  sebe moc děkuji. A  samozřejmě, že i dneska  bude, pod  tímhle  článkem , otevřena  diskuse! Díky moc.

Ale cožpak nemám i nějaké mužské hrdiny? Ale mám – a o těch snad někdy příště.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

45 reakcí na Moje dívčí hrdinky

  1. Oto Les napsal:

    V tom výčtu postav hrdinek bych čekal ze všeho nejvíc Gerdu ze Sněhové královny, i když Maruška Kamenická a boj se sedmihlavým a sedmikorunkovým myším králem je fakt nářez. Asi si pro Louskáčka dojdu na půdu do bedny s knihami, přesto, že myší výhružky Louskáčkovi“ můj syn má sedm korunek a brzy ti sáhne na zoubek“ ve mně budily čirou hrůzu.

    • Majka napsal:

      Z Anderesena na mě udělala hluboký dojem ta parádivá dívka, která si stoupla na chleba, aby ušetřila své nové červené střevíčky, a propadla se za o do pekla mezi odporné slizké potvory. Bylo mi jí líto.

  2. zemedelec napsal:

    Paní Majka.
    Jak dodává pan vlk,zůstat normální,zamyslet se nad sebou,být lidštější,že podobné osudy už někdo prožil v jiné době a podobě.Možná na Vaši notečku napíší naše dámy,ze svými hrdinkami.Jako kluk,jsem měl raději mužské hrdiny,ale asi jsem také četl Mladou gardu,myslím,že to bylo povinné čtení ve škole.Určitě jsem toho tolik nepřečetl,ale Májovky,Verneovky,třeba i Lovcem v tajze,něco od Aragona.Vzpomínám na jeden Japonsky film,myslím že se jmenoval Psyche,tak jsem se vžil do osudu těchto dvou mladých zamilovaných,ale k vůli rozdílnosti společenského postavení,nemožnost se vzíti.

  3. tresen napsal:

    Co si pamatuju, mojí první literární hrdinkou byla Šárka. Bylo mi šest a Staré české pověsti mi četla babička. Hned jsem ten zážitek chtěla uvést na jeviště /kuchyně/. Stromem, u kterého jsem měla být uvázána, byla kredenc, zatímco Ctirada měla zahrát tříletá sestra. Jenže absolutně nespolupracovala.
    Z tohoto zklamání jsem se vlastně nikdy nevzpamatovala a na divadlo jsem zanevřela. 🙂

  4. standa.e napsal:

    Vzpomínám si na knihu, v níž vystupovala dívka, jež byla proměněna v květinu. A v tom květinovém světě prožívala příhody, z nichž se mi svíralo srdce. Alespoň tak nějak si to po šestatřicet let v paměti uchovávám z dob, kdy jsem coby malý hošík naslouchal každovečernímu čtení mamky (mám i o dva roky starší sestru, tak musela nějak podělit oba – stejně se mi nejvíc líbil ten zvuk čtení…) Vlastně doteď netuším, jak se kniha jmenovala. Zajímalo by mě to…

  5. Gerd napsal:

    Vidím, že se zde rozjel skoro literární kroužek, tak dám pár námětů k zamyšlení na zajímavé knihy. Hodně lidí určitě ovlivnila Božena Němcová svou Babičkou, Jindřich Šimon Baar Janem Cimburou, Karel Klostermann Ze světa lesních samot, Nicolo Macchiavelli Kníže, Alois Jirásek Staré pověsti české, John Steinbeck a jeho Hrozny hněvu, Gabriel García Marquez Sto roků samoty, Jules Verne a Tajuplný ostrov nebo Dvacet tisíc mil pod mořem, Karel May a Vinetou, Victor Hugo a Bídníci, Alexander Dumas a Tři mušketýři, Alexander Dumas ml. Dáma s kaméliemi, Giovanni Boccaccio a Dekameron. A teď něco z těch méně známých, Alexej Pludek a Rádce velkých rádžů, J.R.R. Tolkien a jeho knihy o Středozemi, O`Henry a Bret Hart a jejich povídky weternového typu, nebo Mark Twain a jeho Život na Missisipi, Jerome Klapka Jerome a Tři muži ve člunu.
    No a všechny ročníky, které prožily život za dob socialismu určitě ovlivnila kniha „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“. A to ji ani mnozí nemuseli číst, doba normalizace ovlivnila všechny obyvatele, ať chtěli nebo nechtěli. Osobně ji považuji za knihu, která můj život ovlivnila nejvíce, nikoliv však v dobrém. Zbytek obyvatel ovlivnila kniha Bible.

    Majko,
    pokud na Facebooku uvedete Bibli a Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, budete mít pravdu, obě knihy ovlivnily náš život maximálně. Úplně nejstarší ročníky ovlivnil ještě Hitlerův Mein kampf, také nikoliv v dobrém. Zajímavé je, že nejvíce náš život ovlivňují knihy ideologické – nikdy v dobrém. Naše potomoky ovlivní Korán.

    Z dob socialismu pamatuji jeden vtip, kdy děti mají ve slohové práci zpracovat dvě myšlenky:

    1. Vyberte nějakého významného hrdinu SSSR a napište o něm slohovou práci.
    2. Proč právě Lenin?
    🙂

  6. Vidlák napsal:

    Mé smýšlení ovlivnila asi nejvíc útlá knížečka od L.N. Tolstého. Velikán Vojny a míru ji napsal na sklonku života a ve své době byla hodně známá a hodně kontroverzní. Dneska ji skoro nikdo nepamatuje. Kreuzerova sonáta. A Vám Majko dík za ty Vaše hrdinky.

    • čen napsal:

      Kreuzerovou sonátu mám doma dodnes. Poprvé jsem ji četla ve čtrnácti a v dnešní době mám v paměti, jak hrdina této knihy přemýšlel nad bolestí matky, které onemocní dítě, ale nemá peníze na doktora. Jako čtrnáctiletá jsem si říkala, že díky za to, že žiji v době, která to nedopustí, já bláhová. Ale musím říci, že tato kniha patří k mým oblíbeným knihám.

  7. Věra Říhová napsal:

    Vlku i Majko díky, na nedělní ráno fantastické čtení. Na Facebooku nejsem, je to žrout času, takže jsem ráda, dozvím-li se něco zajímavého.
    Přečetla jsem spoustu knih a vybrat 10, které mě ovlivnily, je těžké.

    1. Určitě první byla Honzíkova cesta. To, že jel Honzík sám vlakem a rodiče mu to dovolili, bylo pro mě coby prvňáka obrovské poznání, které jsem ihned začala uvádět do praxe a požadovat na rodičích méně dozoru a více samostatnosti. Moje maminka si na to pamatuje a občas si na to zavzpomínáme. Chtěla jsem být jako Honzík.

    2. Velmi mě ovlivnila školní četba Malého Bobše. Ukázala mi, že knihy mohou být zajímavé, poučné, veselé, smutné i dobrodružné. Bobeš mě přivedl ke čtení a otevřel mi svět fantazie.

    3. Vinetou. Mohla bych o tom napsat román. Vinetou mi změnil život. Probudil ve mě obrovskou touhu po horách, po toulkách a opravdových kamarádech, přivedl mě k trempování, ukázal mi hodnotu přátelství a právo mlátit hajzlíky, kteří nám malým děvčatům ubližovali.
    Ale také mi ukázal hodnotu filmové tvorby, neboť četbou knih, které mám dodnes ve své knihovně, mi ukázal rozdíly mezi knihou a filmovým zpracováním včetně filmových pitominek, jako jsou hasičské sekerky (otec byl dobrovolný hasič) místo tomahavků, 7 výstřelů za sebou z dvouhlavňovky bez nabíjení nebo 11 výstřelů z koltu na 6 nábojů. Nevím proč, ale dodnes si to pamatuji, a dodnes ráda vychytávám filmové blbosti typu digitálních hodinek v historickém filmu a podobně.
    Na Vinetoua mám ještě jednu vzpomínku ze střední školy. Do čtenářského deníku jsem si zapsala přečtenou knihu od Bruna Apitze „Nahý mezi vlky“ . Profesorka češtiny mi ji vytrhla z deníku, protože kniha je prý zakázaná včetně autora. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že něco takového jako zakázané knihy a zakázaní autoři existuje. Naštvala jsem se a napsala jsem o Vinetouovi jako o socialistickém hrdinovi, který brání mír, dělnickou třídu, loveckou komunitu, chrání přírodu a společný majetek, je vzorem morálních hodnot a prosazuje mezinárodní internacionalismus. Profesorka se kvůli tomu radila s ředitelem školy, který doporučil knihu ve čtenářském deníku ponechat. Moje recenze zaujala i maturitní komisi a uspěla. Vinetou mi dal životní zkušenost, že i sebevětší blbost se dá ideologicky zdůvodnit a od té doby jsem se naučila číst mezi řádky.
    Vinetou mě přivedl k zájmu o indiány a o život v přírodě všeobecně. Od něho byl již krok k dalším autorům – Seton, London, Stingl, Černík, Štoll, Taufer a další. Později přišly knihy o jihoamerických indiánech, o indiánských pyramidách a kultuře všeobecně, o genocidě indiánských kmenů, bělošské rozpínavosti a bělošské nenasytnosti, ale i o tom, že grázlové ve skutečném životě vyhrávají a jenom náhodně jsou někteří jednotlivci potrestáni. Vinetou mi opravdu změnil život.

    4. Ernest Thompson Seton – Dva divoši. Setonovy knihy jsem přelouskala jedním dechem a uváděla v praktický život, první byla kniha Dva divoši, která celkem dobře popisovala způsob přežití v přírodě, podle ní jsem si s kamarády vyrobila luk a šípy, postavila týpí a prožila obrovské štěstí nad tím, že moje vlastní výroba funguje. Dodnes to při vzpomínce cítím – tu obrovskou hrdost nad tím, že luk střílí a šípy letí, že umím rozdělat oheň bez sirek a orientovat se v přírodě.

    5. Boris Polevoj – Příběh opravdového člověka. Pro mnohé absolutní nuda jak knižní tak filmová. Pro mě fascinace, že se dá napsat tak tlustá kniha o tom, jak jde zraněný pilot lesem, a přesto je kniha lehce čtivá, dokonce i místy napínavá, například o záchraně vesnickým dědou nebo o rozhodování komise, zda ho nechají nebo nenechají létat. Přiznávám se, že při prvním čtení jsem to nevydržela a koukla se na konec, jak to dopadne. Kdysi mě fascinovalo i to, že se jedná o skutečný příběh. Nejvíce mě zaujala hranice odpočítaných ušlých 1000 kroků denně, tím jsem se v životě mockrát řídila a řídím se hlavně dnes, kdy mě zradilo zdraví. Ta hranice je o tom, kam se může dojít, což povzbuzuje a ukazuje rezervy, ale také o tom, kam se nemá překročit, aby si člověk nevyčerpal síly na druhý den.
    Komunisti nám toto dílo vnucovali povinou četbou a povinným shlédnutím filmu v kině, což mnohé odradilo, ale kdo se odradit nedal a pochopil sílu vůle člověka, pro toho dílo hodnotu má. Dokonce jsem slyšela, že dnes je nejhledanější knihou internetového antikvariátu, že se dobře prodává i nové vydání. Možná proto, že ten Rusák Meresjev se dá v reálném životě napodobit na rozdíl od amerických nereálných hrdinů. Faktem je, že dnešní děti nějaký SpiderMan nebere – nedá se na něj hrát.

    6. Ludvík Svoboda – Z Buzuluku do Prahy. Vzala jsem ji do ruky po setkání s člověkem, který bojoval na Dukle a vyprávěl takové věci, které se nikdo nikde nemohl dozvědět. Například, že Sověti stříleli vlastní lidi, kteří chtěli couvnout z boje, že vojáky opíjeli vodkou pro větší odvahu. Překvapilo mě politrucké pojetí knihy, dokonce natolik, že jsem knihu celou přečetla. Pochopila jsem na ní, jak se dělá ideologie a jak se oblbují lidi politicky, pochopila jsem základy fanatismu, ale také jak se tvoří nadšení a bojeschopnost mužstva. Pochopila jsem na ní, proč komunisti tolik nenáviděli celý Západ. Kniha je kupodivu hezky čtivá a pochopitelná i pro ženskou, která na vojně nikdy nebyla. Ta kniha mě opravdu hodně ovlivnila a do života poučila. Jak jsem zjistila na internetu, kniha se i dnes dobře prodává.

    7. Jane Austenová – Pýcha a předsudek. Nádherné čtení, které později doprovodilo filmové zpracování. Dílo Jane Austenové byla jediná romanticky zamilovaná četba, kterou jsem přečetla do konce, jinak tento žánr nemusím. Kniha mě zaujala především tím, že pýcha, předsudky, souboj rozumu s citem, ale především majetkové zajištění manželstvím je i dnes stále aktuální. Dílo Austenové je nadčasové.

    8. Norbert Frýd – Krabice živých. Ač bolestné a příšerné čtení, přesto se kniha čte téměř jedním dechem. Silně a doživotně ovlivnila moje vnímání lidského charakteru. Podobně jako „Nahý mezi vlky“ od Bruna Apitze. Dnes na tyto knihy občas vzpomenu, protože v dnešní hospodářské krizi kolem sebe vidím chování lidí podobné jako v koncentráku. Ve vypjatých životních situacích, kdy se život změní na boj o život, se lidé chovají hůř než zvířata.

    9. Karel Hynek Mácha – Mám doma výbor z díla z roku 1956 nazvaný „Zemi krásnou, zemi milovanou…“. Nevím proč, ale Máchu jsem si zamilovala natolik, že si některé verše pamatuji dodnes. A dodnes po knize sahám, když mám splín, nejraději mám „Marinka“ a „Večer na Bezdězu“, který mě v mládí přivedl k vlastní neumělé básnické tvorbě, například k básni o zřícenině Zbiroh. K.H.Mácha je moje srdeční záležitost, protože umí sáhnout do hlouby duše i srdce.

    10. Kniha, která velmi ovlivnila můj život, byl dárek od Ježíška do mého nového domova v roce 1985. Jiří Haager – Izbové rastliny. Kvůli ní si už téměř 40 let piplám doma zeleň a zavrhuji umělou květenu. Žiji se svou zelení, mám radost z každého rostlinného miminka, které se má k světu, a truchlím nad každým rostlinným úmrtím.

    A nakonec nekonečný seriál, který ovlivnil polovinu mého života jsou daňové zákony. Nekonečná četba, nervy na pochodu.

    • zemedelec napsal:

      Paní Říhová.
      Opravdu nádherné doplnění Majky.
      Takhle bych to nedokázal napsat.
      Letmo si vzpomínám,co popisoval E.Frič o Jihoamerických indiánech.
      Z Buzuluku do Prahy,mám víc informací přímo,táty bratránek to všechno prošel.

    • Gerd napsal:

      Z tohoto typu literatury mě ovlinila i kniha Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.

  8. anita napsal:

    Jsem velmi ráda za odlehčenou Kosu. Majko, dík za vaše vstupy. Nemám čas a tak většinou , přiznám se, nějak už je pro mně ubíjející, i když chápu, velmi důležité téma Ukrajiny.

    Co se týče hrdinek v mém dětském čtení se moc nevyskytovalo. Upřednostňovala jsem Světový atlas zvířat, vzpomínám, jak mě nejdříve děsily obrázky velkých kočkovitých šelem a snad proto jsem se chtěla o nich něco dozvědět, jindy zase noční můry při lovu 🙂 . V pubertě však nastal obrat a výběr knih od Heleny Šmahelové, Stanislava Rudolfa. Pamatuji na „uvolněnou dobu“, vydávaní dívčího časopisu Monika. Na tu dobu něco impozantního, pro nás dívky v době „něžně háčkovaného času“ použiji-li název, zcela výstižně, jednoho z názvu mnoha románků, tehdejších autorů pro dívky. V té době, taky vyšly komiksy od Foglara “ Rychlé šípy“, Když mi je tatínek koupil, měl k tomu zajímavou předmluvu o vzácnosti, která musela čekat na vydání a netušil, že opět bude Foglar pod zákazem. Možná proto jsem ho četla s takovým zaujetím.
    Opět se vám Majko podařilo, dostat mně do nostalgie s pořádnou dávkou sentimentu :-), mám mnoho svých oblíbených autorů a přiznám se, že mezi ně patří i Ivanka Devátá, Halina Pawlovská, takové prima oddechovky, vedle náročnější přírodovědné naučné literatury.

    • Majka napsal:

      Ten časopis se jmenoval Veronika. Mám svázaná všechna čísla. Dnes žasnu nad tím, jak vysoká čtenářská gramotnost se tehdy od třináctiletých dívek očekávala. Třeba taková Jana Štroblová (Nemalujte srdce na zeď) vyžadoval pochopit i to, co není řečeno naplno.

      • okolojdoucí napsal:

        Děkuji za krásné psaní, Majko! Rafinovanost Jany Štroblové mi tedy unikla, ale také žasnu, když si uvědomím, jaké knihy jsme četli ještě na základní škole. Mnoho z přečteného jsem ovšem (snad) pochopil až mnohem později. Ale semínko bylo zaseto 🙂

        Mým prvním „čtenářským“ hrdinou, kterého jsem schopen si vybavit, byl ovšem nepříliš komplikovaný Rahan, znalci pod rukou půjčovaných Pifů budou hned vědět 🙂

      • anita napsal:

        Ano, hned, jak jsem odeslala koment, začalo nahlodávání, že jsem to zase popletla, odbornice na přehazování jmen mám snad patent :-). Veronika název časopisu, jež neměl také velkého trvání, určitě ne pro nezájem. Tak, jako všechno, dědila jsem ho po starší sestře, tedy tohle bylo jen na za půjčku. Sestra byla a je knihomol naší rodiny, určitě je má také někde uschované.

        • Majka napsal:

          Časopis vycházel do roku 1971, potom místo něj vycházela knižní edice Veronika.

    • vlkp napsal:

      Anito,
      snažím se, aby pokud možno, byl na Kose každý den článek, nemající vztah k Ukrajině. Ale ne každý den se mi to daří. Nicméně drtivá většina čtenářů dnes chodí hlavně na články s ukrajinskými tématy. A ještě nějaký čas to tak nejspíš, bohužel, zůstane.Kosa je dnes mnohými brána jako alternativa k oficiálním sdělovadlům. Jsem s tím srozuměn, protože přesně tohle byl motiv, proč jsem se do ukrajinských témat pustil.
      Tolik na vysvětlenou.
      Ale vím, že mnoho kmenových Kosířů s tím může mít problém, zejména z její lepší půlky. Proto jsme moc rád, že Majka nyní, sama od sebe, začala posílat články a proto , pod jejími věcmi pravidelně otevírám diskuse. Není to náhodou. Je to prostě řekněme bonus pro skalní. Zejména Kosířky.

  9. Skogen napsal:

    Přidal bych malinkatou korekturku k Sasaki Sadako…Skládala origami jeřába. V Japonsku existuje pověst, že kdo složí tisíc jeřábů, splní se mu přání. A Sadako nechtěla umřít.

    Zmiňují se dvě varianty. V první Sadako stačila 1300 jeřábů. V té druhé pro ni jeřáby skládali i její přátelé, což se také počítá. Každopádně, řečeno slovy Šiori z anime Kánon, kdyby se zázrak mohl stát jen tak, nebyl by to zázrak.

    • Občan napsal:

      Z toho skládání jeřábů se svého času stala mezinárodní iniciativa. Neorganizovaná, spontánní; a trvá dodnes.
      Jeřáb se stal také mezinárodně uznávaným symbolem odporu k válkám.
      Četl jsem příběh malé Sadako jako dítě, v nemocnici, a hodně silně to na mne zapůsobilo. Jako dospívající jsem si o tom US zvěrstvu začal shánět informace a byl zděšen ještě víc. Protože USA na Japoncích, kteří přežili jaderné bombardování, dlouhá leta prováděly různé vojenské experimenty. Podobně až do 70. let 20. století experimentovaly USA i na vlastních občanech v psychiatrických léčebnách a státních sirotčincích.
      Podobně mnou jako dvanáctiletým dítětem zacloumaly “Deníky dětí” (SNDK, 1961).
      A dalším silným impulsem pro mne v období končícího dětství byly “Smutné tropy” od Levi-Strausse a “Dornkappel” od Jozefa Marka.

      Ve všech případech jsem se o témata začal zajímat hlouběji a mohu tedy říci, že mě ovlivnila na celý život. Stal jsem se hluboce sociálně cítím člověkem a současnost mi nedává důvod na tom cokoli měnit.

      • Skogen napsal:

        Arigatógozaimašta 🙂

        Oni byli Japonci taky pěkná kvítka… Co v zájmu imperialismu prováděli v Korei a Číně, nehledě na japonského supermengeleho Shirō Ishii za 2.WW, z toho by jeden taky dvakrát dobře nespal. Proto tolik pozdvižení ve východní Asii, kdykoliv někdo z japonských politiků navštíví svatyni Jasukuni, zasvěcenou padlým za císaře. Včetně válečných zločinců. Pokládají to tam za návrat k někdejším postojům. Japonci si ovšem prošli svým a po kapitulaci šli hodně do sebe. Karma? Věřil bych, že ano. Vyberte si jakékoliv vysvětlení chcete, od metafyzického až po přísně psychologické 🙂

        Troufnu si (všem, kdo mají zájem) doporučit jeden autobiografický film, který mě velmi oslovil: Hotaru no haka (Hrob světlušek). Jde o adaptaci autobiografického románu tehdy nedospělého Akijuki Nosaky. Je to kreslené, ale velmi vážné a zákeřné – jeden by neřekl, jak nenápadně se to dokáže zadřít pod kůži ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Hrob_světlušek ), následující odkaz vede na AVI se slovenskými titulky (s těmi tady asi ještě nikdo problém mít nebude 😉 , protože tradiční MKV by asi přehrál málokdo: http://uloz.to/xHdipSA/avalon-hotaru-no-haka-avi

        • standa.e napsal:

          Mrazivý film. Pro středoevropana svého času o to děsivější, že u nás bývá animovaný film spojován s dětským divákem. Každopádně Hrob světlušek jsem nedokázal nikdy dokoukat v celku, jak mě to vždy rozhodilo.

      • Skogen napsal:

        Ona mně odpověď zase uvízla v tom, ehm…, jak to říct …nepříjemném lapači příspěvků, co obsahují odkazy, tak uvidíme, třeba sem doputuje později 🙂

  10. tata napsal:

    V mládí jsem byl knihomol prakticky jsem hltal tak 5 knížek do týdne bylo moc knížek co mě zaujalo,URČITĚ Robinson,V pozdější době mě zajímali knihy o špionáži,námořních bitvách………ale na první místo bych zařadil takové nenápadné ale lidské dílo o obyčejném životě….sladký čtvrtek,na plechárně od Steinbecka,velice mě zaujal i TICHÝ DON…..docela se dá říci že vystihuje co se teď děje na UKRAJINĚ……….I KDYŽ děj se odehrál o mnoho desítek let zpět……….

  11. Anonymní napsal:

    Od rána mám knihy svého mládí v hlavě a vyvolila jsem Branaldovy: “ Vandrovali vandrovníci“, Sienkiewiczovu knihu “ Pouští a pralesem“, Lemovy sci-fi, sovětské budovatelské: např.“ Daleko od Moskvy“, „Jak se kalila ocel“ , “ Rozrušená země“, já to všechno zapomněla, protože jsme s bratrem četli neustále, měli jsme často zákaz, ale rodiče chodili do práce, takže jsme začínali v šest ráno. Kovbojky, Agátu Christie, Dumase, Verna, bože, bylo krásné spoluprožívat děje s hrdiny i padouchy a vědět, co všechno je možné, co všechno se může lidem na světě stát. Děkuji Vám za krásné vzpomínání.

  12. dabara napsal:

    Nejsem anonym, jsem dabara. Tichý Don také a Robinson a M. Twein, a …

  13. Skogen napsal:

    Pro mě, když vynechám dorosteneckou éru literární fantastiky počínaje klasicky Vernem, přes třeba úžasné povídky sovětských autorů (kde nebyla na prvním místě dějovost, ale myšlenka a poselství), až po Herberta a jeho epochální Dunu, se stali jako zjevením tři jména: Mika Waltari, Haruki Murakami a James Clavell.

  14. standa.e napsal:

    Ze čtení před spaním si vybavuji Patnáctiletého kapitána. Ani ne tak, že by mne ukrutně bavil, jako spíš jazykem, jímž bylo české vydání z roku 1884 (z něj nám máma předčítala) psáno. Jako dítě čtenáře mne hodně ovlivnil Krteček. To byl můj hrdina. A potom Brouk Pytlík. Ferdu jsem nesnášel, to byl nafoukanej zmetek a Berušku si do posledního puntíku zasloužil. Pak přišel Neználek. Ale až ten na Měsíci mě skutečně chytl. Vím, byla to tak trochu propaganda (ale dnes vím, že na každém šprochu v ní bylo i pravdy trochu…), ale scéna s Kozlíkem, když padl na všechny čtyři a začal v zábavním parku dělat Bééé… Ta mne pronásledovala stejně, jako Zemanův film Čarodějův učeň („Krrrabate!“).
    Klukovským dobrodružkám jsem se však nějak vyhnul. Z tátovy knihovny jsem byl nadšen pro Železňakova (nepolapitelný monitor) a přerod člověče nezlob se, dámy a domina v monitor čelící nepřátelům dlouho ovládal mé hry. Spíš jsem ve čtvrté třídě začal číst literaturu faktu (Nadchl mě Miloš Hubáček a Pacifik v plamenech a Moře v plamenech). Máma ve čtvrté dávala zase Paní Bovaryovou (prostě si ji prý přebírala vlastní hlavou a viděla věci, jež zase neviděla v dospělosti). Jenže to jsem nalezl v knihovně Astronauty od Stanislava Lema a bylo „vymalováno“. Spolu s Troskovou trilogií „Zápas s nebem“ (v 5. třídě přečteno pětkrát!), následně Lemovými Solaris a Nepřemožitelný a příběhy pilota Pirxe (posíleno filmem) a Clarkovou Setkání s Rámou a komiksy z ABC to ve mně vyvolalo lásku ke sci-fi. A Alissa/Alenka Kira Bulyčova, samozřejmě!
    Kdybych měl ale vybrat knihy (romány, hrdiny), které změnily mé vidění světa, byly by to knihy z dob pozdějších.
    Bohumil Mathesius a Ferdinand Stočes a jejich „překlady“ čínské/japonské poezie.
    Jan Skácel a jeho Smuténka.
    John Irving a jeho Svět podle Garpa (byť jsem dnes kritičtější, ale pro patnáctiletého puberťáka s literárními „ambicemi“ to bylo zjevení), Pravidla Moštárny, Modlitba za Owena Meanyho.
    Joseph Heller: Něco se stalo
    Isabel Allendeová: Dům duchů
    P.K.Dick: Muž z vysokého zámku a Temný obraz
    Fjodor Dostojevskij: Uražení a ponížení (Idiot mne ovšem rozčiloval)
    L.N.Tolstoj: Vojna a mír, ale hlavně Vzkříšení.
    Robert Holdstock: Lavondyss a novela Les kostí
    Kompletní Vonnegut
    Raná Tereza Boučková
    a opravdu hluboce se mne dotýkalo zde asi méně známé:
    Robert Silverberg: Umírat v nitru
    Mike Resnick: Kyriniaga, bajka o Utopii (a hlavně povídka „Protože i já se dotkla nebe“ což je „příběh dívky příliš inteligentní, aby mohla žít v záměrně primitivním světě, a současně příliš slabé, aby se dokázala vzdát domova.“)
    Orson Scott Card: Mluvčí za mrtvé
    David Gerrold: Marťanské dítě (novela o svobodném otci, jenž adoptuje syna, jenž si o sobě myslí, že pochází z Marsu)…
    …a bylo by toho víc. Odvedu vás do Sierra Madre, Velká válka, Modrý pták… Lemovo Fiasko…

    • Hudec napsal:

      stando.e, připomněl jste mi jednu veselou historku, tak se s vámi o ni podělím. O tom jak jedna kniha ovlivnila můj život. Zmiňujete se o svých raných literárních ambicích, ty zpravidla pramení právě z četby. Byl jsem na tom podobně. V patnácti (nebo to bylo v šestnácti?) letech jsem chodil do tanečních a měl jsem tam báječnou a krásnou patnáctiletou tanečnici. Láska jako trám, taková odpovídající věku, době a prostoru. Na konec tanečních jsem jí věnoval knihu veršů, jak se to tak dělává (už nevím, co to bylo, to je fuk – Nezval nejspíš). Ona mi také věnovala knihu, jak se to tak dělává. Byl to ovšem vámi jmenovaný Troska, kterého jste, jak píšete, četl v 5.třídě. Já měl tenkrát rozečteny Kafkovy povídky (maje se za mladého intelektuála)….. a tudíž jsem se k smrti urazil. Lásce byl konec, život šel jinudy a s jinými, někdy stejně krásnými, jindy s méně….
      Tak Troska neodvolatelně změnil směr mého života…. 🙂

      • standa.e napsal:

        Malá lidská tragédie… Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se naučil, že hodnota daru je v jeho podstatě a nikoliv obsahu. Zkouším si představit, s jakou radostí, že má pro vás něco opravdu speciálního, vám tu knihu, chuděra, nejspíš nesla… Budete se mi smát, ale je mi jí takhle zpětně hrozně líto. Muselo to bolet a nejspíš vůbec nechápala, proč jste se urazil…
        Každopádně díky za upřímnou historku. I já bych ve své minulosti nalezl příhody mladého intelektuála, za něž bych si dodnes nafackoval. Ale příliš se za ně stydím. Ten obraz mladého přemoudřelého idiota, jež přede mnou mé vzpomínky vykreslují, je náležitě zahanbující.
        A tak dodám, že autorem věnované knihy mám velmi rád a nejvíce si vážím Zápisků z Garthu / Leonory, kterou mi před lety zaslal jako dárek samotný Jaroslav Velinský… Což mi připomnělo, že jsem nepochopitelně zapomněl připsat jeho Dzwille a Engerlingy. Ovšem hlavně to Dzwille mě mocně ovlivnilo.

        Kafka samotný mě nikdy nezaujal. Kromě Proměny. Ale ona to byla i tak trochu póza – když všichni četli Kafku, já naschvál četl jiné.

      • Gerd napsal:

        No, mě se jedna slečna kdysi zeptala, co čtu. po pravdě jsem odpověděl, že Satirikon od Iuvenala. A lehce jsem objasnil, o co jde. Stejně si ale na závěr myslela, že šlo o řeckého basketbalistu. 🙂

    • okolojdoucí napsal:

      Moře v plamenech mám doma i s věnováním. Přihodím R. Merleho Až delfín promluví. Také díky za Kira Bulyčova, jeho Mimozemšťany z Guslaru užívám dodneška jako trochu nahořklé antidepresivum.

      • standa.e napsal:

        Hubáčka tiše závidím. Mimozemšťané v Guslaru mě sice bavili, ale nebyl jsem ještě v úplně správném věku, abych je ocenil, takže jsem spíš hltal Pereval/Posljonok.

  15. Hudec napsal:

    Majko, to se vám při neděli povedlo.
    Vede to totiž k zamyšlení, alespoň u mne. Deset knih totiž vyjmenovat nedokážu, protože by mi jich nespravedlivě zůstalo strašně moc nevyjmenovaných a odstrčených. Asi bych (legrační a směšné) začal Kájou Maříkem a nevím, čím bych skončil, protože jsem se čtením ještě neskončil. A také nevím, zda nadřadit Heminwayovy povídky (Velká řeka se dvě srdci, třeba!) Švejkovi, nebo naopak. A takových dilemat by bylo….
    Ale teprve při takovém sebezpytu si člověk naplno uvědomí, jako neuvěřitelně knihy směřovaly/ovlivňovaly vlastní život a zároveň se vkrádá staromilská myšlenka, co asi směřuje/ovlivňuje život generace, která vlastně nečte.
    A také jsem se při přemýšlení nad vaším textem trochu zastyděl. Vy jmenujete své hrdinky, ale nějak tuším (mýlím se?), že byste uměla vyjmenovat i nějakého toho hrdinu, jen tak z hlavy. Svých hrdinů bych uměl vysypat z rukávu přehršel (zrovna třeba Jacka Burdena z Penn Warernova románu Všichni jsou zbrojnoši královi) – ale HRDINKA mě nenapadá ani jedna.
    To jsem nejspíš někde udělal chybu, zdá se mi.

    • Majka napsal:

      Hrdinům bude věnován další článek.

    • Jussy napsal:

      Pane Hudec, maje doma dva exponáty nové generace, budou oba nejprve přísahat na Harry Pottera, kterého poctivě přečetli, ten starší se kvůli němu dokonce sám naučil číst, protože se mu zdálo, že to čtení před spaním rodičovstvo fláká. Dnes, těsně před maturitou, miluje literaturu faktu. Ten mladší ulétá na dracích (a stála jsem s ním poctivě pět hodin na Václaváku frontu na autogramiádu autora Eragona) a teď navíc na Písních ledu a ohně. Ale nepohrdne ani Vondruškou a jeho Přemyslovci. Káju Maříka ale přečetli taky. Ano, obecně se dá říci, že mladá generace nečte. Pokud to nevidí doma, pochopitelně. Tak kde je chyba?

  16. Edita napsal:

    Jsem moc ráda za tu literární diskusi. Nechci psát o svých oblíbených knížkách, ale jednu zmíním, též proto, že je v ní několik nádherných ženských postav. Ta kniha (je to románová trilogie) je mi od mých dívčích let velmi milá. Kdo to četl, dá mi za pravdu, kdo ne, prosím přečtěte si to: Selma Lagerloefová- Loewenskeldův prsten

    • Bohdana Marvalová napsal:

      Ano a také Gösta Berlings. Někdo možná pamatuje i večerní čtení na pokračování z Pokladu pana Arna. Ve Světovce vyšel Císař z Portugálie někdy v sedmdesátých letech.

  17. jezevec napsal:

    zkusím tipnout pár tech „klučičích“ hrdinů:
    tak zaprvé – ferda mravenec, kuře napipi a kocour modroočko. netvařte se že to neznáte —–
    pohádky o mašinkách a panu zababovi.
    seinkiewicz pouští a pralesem, a setonovi dva divoši. a lassie!
    stevensonův klub sebevrahů.
    jerome klapka jerome a tři muži ve člunu. a pes..
    že majka nevzpomněla na vaječnou ságu betty mac donaldové?
    král krysa – už tápu – clavell?
    daleko víc než foglarovy spisky mne ovlivnila sedmička herního mága miloše zapletala
    isaac asimov a první já robot.
    michlovy bubáci pro všední den.
    čapkova pohádka pošťácká …
    a jaxe sakra jmenovaly ty autopohádky? stará erena se na vlně lásky měnila v noci na jaguár E-type …..
    šílený veterinář herriot, a původní tolkienův hobit- aji první fulghum se ještě dal číst.
    z poslední doby bych vyzdvihl petra mayle – zejména ten zfilmovaný pod názvem „dobrý ročník“ je pohlazení na duši.

  18. Jussy napsal:

    Při čtení Majčina článku se mi vybavila živě už dávno zasutá vzpomínka na Deník Zoji Kosmoděmjanské, který mi babička čítávala, a kdy jsem si poprvé uvědomila, že život není jako pohádky, které jsem do té doby četla. Zoja byla na dlouhou dobu mou velkou dětskou hrdinkou. Určitě to byl také Vinnetou, Kája Mařík a o něco později Jana Eyrová. Ale zatím tu nepadl Saturnin, a to je knížka, po které sahám celý život, opakovaně, jen abych si přečetla jen některou kapitolu, v okamžiku, kdy je mi těžko a smutno. Však proto to pan Jirotka napsal. Možná bych zmínila ještě Mňačka a jeho Jak chutná moc. Táta to měl schované vzadu v knihovně a co si budeme povídat, ty knížky vzadu nás lákaly nejvíc. Četla jsem to v době všech těch průvodů, nástěnek, obrovských Rudých práv, Spartakiád a budování rozvinuté socialistické společnosti. A spadly mi klapky z očí. Takže bych řekla, že Mňačko ovlivnil můj život úplně nejvíc. Po něm už nikdy nebylo nic takové, jako předtím. Inu, libri prohibiti…

  19. Gerd napsal:

    Majko, tak jestli další díl věnujete hrdinům knižním, pak třeba v dalším díle půjde o filmy?

  20. Martin V. napsal:

    Majko, díky za výborný článek.
    Moje úplně nejranější zarytá literární vzpomínka není (celá) knížka, ale krátká povídka pro děti od Josefa Kožíška „Kdy maminka spí“ o klukovi, který nikdy neviděl svoji maminku spát a ke svým šestým narozeninám si přál, aby ten den šla spát dřív než on. Povídková maminka mi tuze připomínala tu moji.
    Z pozdějších pak celá série o Vinnetouvi, hltaná po hodně velkých kusech po pozdních večerech místo spánku.
    R. Kipling: Stopka a spol. (kromě poslední kapitoly, která je už moc nasáklá bělomužským břemenem), přečtená od šesté do osmé třídy minimálně 20x.
    V. Stýblová: Princ a Skřivánek; název zní jako pohádka, ale není – stručně o prioritách v rodině a nesamozřejmosti její úplnosti
    Z.K. Slabý: Bukukururuna je prý „miloučké čtení pro děti na prvním stupni ZŠ“, ale bylo po roce 1969 pokud vím na indexu a vůbec se tomu nedivím. Aktuální vysílání zaručeně pravdivých zpráv ze studia na Sojčích horách by mohlo trknout i lecjakého čtvrťáka. I dnes. Podle mého soukromého hodnocení minimálně o třídu výš než svěrákovštiny ve Třech veteránech.
    R. Adams: Daleká cesta za domovem , kde jsem se pro změnu divil, že na indexu není. Ale osmdesátá byla už v druhé polovině a tajná služba pracující v rámci kolonie divokých králíků z toho zas tak okatě nečouhala.
    M. Stingl: Války rudého muže, díky kterým mj. chápu více než stoletý a stále trvající mindrák US army, nutící zakódovat nejhledanějšího teroristu jménem náčelníka, který dlouhé měsíce unikal více než stonásobné přesile
    I. Asimov: Série Nadace (aneb jak je dobré přečíst i napsat nultý díl jako šestý)
    Jako dvojčata napíšu Pána prstenů a Letopisy Narnie
    Kdybych byl cynik, napsal bych sem teď Mastering Delphi 3 🙂
    A už z doby, kdy čtení celých knih se pomalu stává časovým luxusem, tak G. Chapman: Pět jazyků lásky (potažmo omluvy, pro děti, … je toho celá série), o které asi jako jediné můžu říct, že mi skutečně podstatně změnila život mj. jednoduchým poznáním, že ve vztahu dvou naštěstí nestejných lidí funguje leccos jako tranzistor – věci dosažené s malou námahou mohou na druhé straně přinést obrovský užitek. A že to platí i opačným směrem…

  21. standa.e napsal:

    No, po dnešní diskusi to vidím na bloček a poznámky „co číst dál“. Jenom nevím, kam to do svého harmonogramu „knih k přečtení“ (mám na to jednu speciální skříň, zatím cca 300 svazků, to mám na cca 6 let) vrazit… Asi budu muset přestat lézt na Kosu 😉

Komentáře nejsou povoleny.