Chlapci a mladí muži na stránkách knih a také jedna zapomenutá dívka


napsala  Majka

Přiznám se, že dívčí hrdinky se mi vybavovaly rychleji, než mladí hrdinové. Nad těmi jsem musela trochu přemýšlet a vzpomínat. A jak jsem tak vzpomínala, vybavila se mi ještě jedna hrdinka. Která je jedním z příkladů toho, že má dětská četba byla opravdu pestrá a rozmanitá.

Ale na začátku byl dům, ve kterém jsem prožila dětství. Ten dům totiž patřil už mému prapradědečkovi. A za dlouhá léta se v něm vytvořily archeologické kulturní vrstvy. Ve starých skříních se nalézaly nečekané věci, někdy to byla „skvostně vázaná” Svéhlavička se zlatou ořízkou, jindy záhadná díla v různém stádiu rozkladu.

K nejstarším kouskům patří Pomněnky na rok 1845 w Praze s povídkou od J. K. Tyla, která začíná slovy „Šťastně navrátila se Milovská poslice z Prahy. Weliká nůše její byla plna. Několik liber sladké čokolády, škatule s nowým čepcem, lahwička nejjemnější rosolky, uzlík se študentským prádlem a jiné rozmanitosti wezdejšího žiwota zachowáwaly w ní to nejpěknější sousedstwí”.

Jedním z těchto pokladů byla „povídka pro lid” Františka Pravdy, katolického kněze, jemuž jeho náboženské povinnosti ponechávaly dost času na psaní. Je autorem nejméně sto padesáti povídek (ovšem ty povídky mají třeba sto stránek) a mnoha divadelních her. Dnes už je zcela zapomenutý.

Povídka „Sestra Cyrilla” je jakousi předchůdkyní Robinsonky od Marie Majerové. Výchozí situace je podobná. Dívka, které je asi čtrnáct let, je náhle odvolána z dívčího kolektivu (v tomto případě z klášterní školy), protože její maminka zemřela a ovdovělý tatínek si přeje mít dceru doma. Tím podobnost končí, protože Cecilie Sokolova (tak se jmenovala, a proč se knížka jmenuje Sestra Cyrilla se dovíme až v poslední větě), neměla starosti s vybíráním popela z kamen nebo vařením bramboračky, ale se služebnictvem, kterému scházela pevná ruka. Neměla bratříčka v kojeneckém ústavu, ale zato se věnovala synkům své starší sestry „světačky honící se po rozkoších”, z nichž jeden byl zanedbávaný hrbáček a druhý rozmazlený fracek. Cecilie je velmi hezká, bohatá, tudíž ohrožená všelijakými svody, ale nepodlehne, naopak má na své okolí dobrý vliv. Její rodina je stíhána různými neštěstími, takže Cecilie má mnoho příležitostí projevit svou obětavost, a když je o všechny postaráno, vstoupí do kláštera.

Dalším z „poučných a zábavných vyprávění pro mládež” bylo dílko, které se bohužel ztratilo a nejspíš ho už nikdy neseženu, především proto, že nevím, jak se přesně jmenovalo. Asi nějak jako „dva dobří přátelé” nebo „věrní druhové”. Ti dva kamarádi se jmenovali Jetřich a Dětmar nebo Dětřich a Jetmar a byli hodní. To je všechno, co o nich mohu říci, na víc si nevzpomínám. Pak tam byl ještě nějaký Bořek a ten byl zlý. Co zlého dělal už také nevím, kromě toho, že zapálil statek, se zlomyslným smíchem po střeše toho hořícího statku pobíhal a pak se s tím ta střecha probořila či co a on uhořel. A proto jsem si ho zapamatovala. Nechtělo se mi věřit, že by třináctiletý chlapec byl tak nenapravitelně zlý, aby si zasloužil takový konec.

Zlé děti se vyskytovaly v tehdejších knihách často. Některé z nich se polepšily, z jiných se stali zlí dospělí, ale i ti se někdy káli, třeba na smrtelném loži. Jenom ten Bořek nedostal žádnou šanci.

Ale teď nechám ty prastaré knížky být. Možná se k nim vrátím ve zvláštním článku.

Teď tedy něco novějšího – i když i to jsou vlastně staré knížky.

Štorchovky. Četla jsem Lovce mamutů, Minehavu, ale mým hrdinou nebyl Veverčák a Kopčem, ale Skrček z Bronzového pokladu. Hrbatý chlapec, outsider ve své tlupě, ale šikovný a statečný.

Mayovky mě minuly. Nevím, jak je to možné. Doma jsme je neměli, v knihovně byly pořád vypůjčené. Ale Vinnetouovi se vyhnout nedalo. Mezi dětmi kolovaly obrázky z filmů, sbíralo se to, vyměňovalo se to. Hráli jsme si na indiány, nosily se indiánské čelenky z gumy, na které byla nakreslená cikcak čára. Můj tehdejší devítiletý ctitel mě a sebe v dopise nakreslil jako „Vinnetůíčka” a „Ribanku”.

Neminuly mě Dva roky prázdnin s celým chlapeckým, i když pozoruhodně dospěle se chovajícím kolektivem, a Srdce od Edmonda de Amicis, jehož kolektivním hrdinou je školní třída chlapecké základní školy. Obě knihy vyšly poprvé koncem osmdesátých let devatenáctého století a obě si získaly oblibu několika generací. Dnes už jejich sláva bledne – Srdce už se nečte a Dva roky prázdnin naposledy vyšly v úpravě Ondřeje Neffa.

V těchto knihách oblíbenou postavu nemám. Když jsem je četla poprvé, byl pro mě objevem tak velký počet postav – a každá jiná, výrazně charakterizovaná.

Foglarovky. První z nich, Tajemná Řásnovka, se mi líbila, ale skutečným objevem pro mě byla Záhada hlavolamu, a v ní další hrdina, kdo jiný než tajemný Jan Tleskač. Jan Tleskač byl mým literárním kamarádem, nikoliv Mirek Dušín nebo Červenáček či Rychlonožka. Škoda, že Foglar nenapsal čtvrtý díl stínadelské série, kde se mělo odhalit tajemství Tleskačova původu. Samozřejmě jsem četla další foglarovky, nějaký čas jsem pěstovala Modrý život – s čištěním zubů nebo cvičením každý den jsem neměla problém, nemluvit sprostě pro mě byla hračka (takže jsem si ten úkol ztížila na „nemluvit podrážděným tónem”), jenom k dělání dobrých skutků jaksi nebyla příležitost.

A běžel čas a já i moji hrdinové jsme přišli do puberty. Svět přestal být černobílý, dospělí začali být chybujícími lidmi a moje sympatie si získali mladí rebelové. Nikoliv ovšem takoví, jaké později popsal Jan Pelc v knize „…a bude hůř”, ti moji byli jakž tak spořádaní a jejich rebelie nepřekračovala hranice zákona.

Jeden z nich byl Zbyněk Lorenc z knihy Studentské romaneto od Marie Kubátové. Vyšlo poprvé v roce 1958, na tehdejší dobu to bylo možná odvážná kniha. Zbyněk, šestnáctiletý nadaný středoškolák, se dostává do konfliktu se svým profesorem, protože od něj čeká příliš mnoho. Chlapec neuznává kompromisy, profesor ví, že to bez nich v životě nejde. Stříbrný vítr v moderních kulisách…

Marie Kubátová se tématu Nekompromisní mládí vs Moudré stáří vrátila ještě několikrát. V roce 1970 dala vzniknout mému dalšímu hrdinovi, maturantovi Vaškoví Ohmovi v knize Průšvihy mladého Werthera. Mladík, který má dělat maturitu a ucházet se o přijetí na vysokou školu, by průšvihy neměl dělat. Vašek byl solidní a pracovitý, ale začal svým rodičům působit starosti tím, že na ustavičné připomínky, že si má „nechat ostříhat pačesy” zareagovat tím, že se nechal ostříhat dohola, jednu zeď ve svém pokoji si natřel načerno (což mělo sympatizovat Temno) a umístil Kafku do klece. Spokojený život, šťastné manželství jeho rodičů mu připadá bezvýchodný – dokud se nesetká s opravdovým neštěstím.

Americkým bratrem těchto českých studentů byl Holden Caufield z knihy Kdo chytá v žitě. Možná, že dnes bych v něm viděla nesnesitelného fracka.

A ještě jeden americký rebelující student, Joe Ferone z knihy Nahoru po schodišti dolů. Joe ale nepochází z dobré rodiny jako Holden a nechodí na žádnou „přípravku”, je chudý, po škole chodí pracovat, a škola, kterou navštěvuje, je jednou z těch amerických středních škol v chudých čtvrtích. Joe je nadprůměrně inteligentní, ale vcelku nevidí důvod, proč by měl chodit do školy, a zájem mladé učitelky, která je hlavní hrdinkou knihy, si vysvětlí trochu jinak. Ne, nedojde k žádné tragédii – ale ani k happy endu.

A teď už tu máme tři mladé muže. Pocházejí z různých dob a různých míst a mají něco společného. Věk – něco přes dvacet let – a ctižádost. Dva z nich se dostanou do vyšších společenských vrstev. A jeden z nich dosáhne úspěchu, ale nepřinese mu to štěstí. Jednoho jeho ctižádost zahubí. A třetí přežije, ale za cenu toho, že si uvědomí svou průměrnost.

Ale popořádku.

Ten úspěšný se jmenuje Martin Eden a byl tak trochu alter ego svého tvůrce Jacka Londona. Mladý námořník, který náhodou pomůže bohatému mladíkovi a je pozván do jeho rodiny. Kultivovaná společnost inteligentního, ale nevzdělaného mladíka okouzlí a vzbudí v něm touhu po vzdělání. Objeví v sobě spisovatelský talent, ale jeho povídky časopisy odmítají, bohatá přítelkyně mu přestává věřit, a když se Martinovi konečně podaří dosáhnout úspěchu a slávy, způsobí mu to zklamání, depresi a nakonec dobrovolnou smrt. S tím koncem jsem se nikdy nesmířila. Měl ještě chvíli vydržet! Deprese by přešla a když ho zklamalo psaní, našel by si jiný životní cíl.

Druhý americký ctižádostivý hoch byl Clyde Griffiths z Americké tragédie Theodora Dreisera. Syn pouličního kazatele, kterému se zprotiví neradostný život, jaký jeho rodina vede. Jeho ctižádost je planá – netouží vyniknout v nějakém zaměstnání, nepomýšlí na to, že by pro uskutečnění svého „amerického snu” tvrdě pracoval – chce vést zábavný a pestrý život jako jeho bohatí příbuzní a jejich přátelé. Když se do něj zamiluje bohatá dívka, zdá se, že se jeho sen blíží naplnění, ale naneštěstí se mu postaví do cesty chudá milenka. Clyde se jí chce zbavit za každou cenu, plánuje vraždu, ale nemá sílu ji provést, zasáhne náhoda – Zabil ji? Nebo jí jenom neposkytnul pomoc? Ať to bylo jak chce, Clyde skončí na elektrickém křesle pro vraždu. Nejhorší je, že ta tragédie byla naprosto zbytečná, ta bohatá dívka, které bylo teprve sedmnáct let, by si ho nevzala, její rodiče by to nedovolili a nejspíš by stačilo jí pohrozit snížením kapesného a bylo by po lásce.

A ten třetí je Pavel Zuna z knihy Malý velikán od Vladimíra Neffa. Rozmazlený mladík, který si je jistý svou genialitou, i když je ve svých dvaceti letech teprve v oktávě. Prý konflikt s profesorem v kvartě a sextě… Pavel sní o tom, že se proslaví, vynikne, ale nejlépe ze všeho mu jde žvanění. Jediné, v čem uspěje, je to, že získá lásku své starší, ale naivní bytné. Tato milenka mu ale brzy začne být na obtíž, uvědomí si to a spáchá sebevraždu. Pavel je bez peněz, rozešel se s rodinou, je hospodářská krize, i schopnější a pracovitější lidé jsou bez práce. Když sežene zaměstnání, pochopí zakrátko, za jak potupných podmínek se to stalo, ale už nedokáže nic jiného, než se s tím smířit.

Jak je vidět, většina těchto postav nejsou žádné vzory k následování. Ale jejich osud mě přiměl k přemýšlení. S některými jsem sympatizovala a některých mi bylo líto.

Chtěla bych pro ně alternativní osud. Bořek by nezapálil ten statek a mohlo by se ukázat, že je vlastně někdo jako Huckleberry Finn, Jan Tleskač by se stal vynálezcem, Skrček čihařem po svém otci nebo možná šamanem, studenti by si zachovali svou čistotu a nekompromisnost, Martin Eden by třeba obchodoval jako Rimbaud, Clyde by včas pochopil, že ho ti bohatí mezi sebe nepustí, vzal by si svoji chudou milenku a vedl by s ní jakž takž spokojený život, a Pavel Zuna by si řekl, že i když své zaměstnání získal pomocí dost nechutné protekce, pořád ještě může dokázat, že si ho zaslouží.

Jenže to by byly jiné knihy.

Vlkův dodatek:

I dnes bude otevřena  diskuse. A  věřím, že bude stejně fascinující jako ta před  týdnem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Chlapci a mladí muži na stránkách knih a také jedna zapomenutá dívka

  1. Edita napsal:

    Majko, děkuji za opětně příjemné nedělní ráno s Vašimi hrdiny a hrdinkami, člověka to odvede od těch všech těch neveselých denních zpráv. Tak jsem se ráda ohlédla zpátky a připomněla si pár svých dětských hrdinů: vzpomněla jsem si na Nielse Holgerssona, který byl potrestán po protestantském způsobu, (tuším za to, že se chtěl ulít z nedělní bohoslužby, možná však, že v tom bylo ještě něco jiného), tj. byl zmenšen do velikosti skřítka, tím pádem ale mohl na hřbetě divoké husy létat nad celým Švédskem. Toho jsem měla ráda, i když tak trochu se smutkem, moc jsem nesouhlasila s tím trestem, který ho potkal. Pak také Péťu z Na obzoru plachta bílá od V.Katajeva. Musím se přiznat, že jsem svého času milovala také Timura, (myslím toho z Jeho party). Vůbec tady v době mého dětství, vycházelo v SNDK spousta dobrých ruských knížek. Kdysi jsem někde na půdě našla také knížku Jirka postrach rodiny, tuším, že to bylo od nějakého anglického autora, (přeloženo zřejmě ještě před válkou nebo těsně po ní) a tehdy to byla pro mne velká sranda. A už v dospělosti jsem si opravdu zamilovala malého Jegorušku z Čechovovy povídky Step.
    Edita

  2. okolojdoucí napsal:

    Zamyslel jsem se nad svými chlapeckými literárními hrdiny a jako první mně na mysl přišel kapitán Nemo, a to nejen ten Vernův, ale i Troskův. Dnes by z toho byl asi spor o autorská práva 🙂
    Podobně profilované hrdiny jsem měl v dětství i nadále a celkem brzy jsem vystřídal Monte Christa za Jiřího Kameníka ze Součkovy Cesty slepých ptáků. Trochu jsem to zjednodušil, protože pár let jsem prožíval veškerá přečtená i vybájená dobrodružství s Old Shatterhandem a Kara ben Nemsím. Hodně mě v ranném dětství „zaměstnávaly“ i řecké báje, líbil se mi samozřejmě Achilles a Herkules, ale opravdu „mojí“ postavou byl Odysseus. Jedno celé léto jsem prosnil a procestoval s Markem Polem, atd.

    Přidám trochu v rozporu s tématem článku postavy, které mě hodně zaujaly vzhledem k přemítání o nás, o Rusku, o Ukrajině a vůbec. Jde o hrdiny dvou knih dvou skvělých českých spisovatelek, čtyři restaurátory z Fasády Libuše Moníkové, a Hablunda a Erskeho ze Stanice Tajga Petry Hůlové. Jejich příběhy, byť odlišné, jsou pro mě ilustrací nepochopení mezi naší rádoby západní přelétavou blazeovaností a ruskou větší zakotveností v opravdové až na kost syrové a promrzlé realitě, která přes všechen východní „bordel“ a patos v sobě obsahuje hloubku a pevnější povědomí o opravdu posledních základních hodnotách.

    V klidných dobách můžeme Rusko mistrovat, co kdo ráčí, to nezpochybňuji, stejně tak i jejich určité mesianistické sklony, ale větší opravdovost a realismus (nejde o pleonasmus, spíš částečné synonymum) jim upřít zřejmě nelze. Vyvážit se to dá třeba následujícím vousatým vtipem: Sedí Andrej Sergejevič s Michailem Pavlovičem v pařížském salónu a Andrej Sergejevič z ničeho nic povídá: „Michaile Pavloviči, mně je Vám tak teskno ze života, že bych nejraději vstal a šel se vyzvracet tam do toho klavíru.“ Na to mu Michail Pavlovič smutně povídá: „Nedělejte to, Andreji Sergejeviči, oni by to stejně nepochopili.“

    Závěrem, s omluvou Majce za „odbočku“, tisíceré díky Vlkovi, Ernestovi, Hrochovi a dalším za neskutečné množství nezištné práce. Vůbec nejde o to, jestli se vším zde uveřejněným souhlasím či nesouhlasím, ale mohu tu nalézt i „jiné“ informace, a to bez jakékoliv primitivní předpojatosti a ideologického balastu. Jistý akcent Ruské pozice zcela chápu a vítám jako svého druhu kompenzaci obecného trendu. Děkuji, Vlku!

  3. Majka napsal:

    Po odeslání článku jsem si vzpomněla ještě na jednu ruskou knihu. Je to Krádež od Viktora Astafjeva, která u nás vyšla v roce 1968.
    Představte si dětský domov na Dálném severu ve třicátých letech.Ředitelem je Valerian Ivanovič, bývalý bělogvardějec. V dětském domově našly útočiště děti, které přišly o rodiče během revoluce a občanské války, ať už jejich rodiče zahynuli nebo skončili v pracovních táborech. Některé děti jsou zmrzačené, některé duševně narušené. Jsou mezi nimi i zlodějíčkové.
    A parta zlodějíčků ukradne tržbu v městských lázních, kam se děti chodí koupat. Milice podezřívá chovance ústavu, ale při domovní prohlídce se nic nenajde. Zatčena je pokladní a její děti jsou odvedeny do dětského domova.
    Jedním z chovanců je asi patnáctiletý Tolja Mazov, inteligentní, citlivý a vznětlivý chlapec. Kvůli dětem zatčené nevinné pokladní ho trápí svědomí a rozhodne se, že se ukradené peníze musí najít a vrátit. Naneštěstí je většina peněz už utracená, navíc se jich samozvaní noví majitelé nechtějí dobrovolně vzdát, Tolja od nich dostane nářez. Zkusí s několika kamarády vydělat peníze na brigádě, ale nestačí to – nakonec musí pomoci kapsářské schopnosti některých z nich. Potřebná částka je pohromadě, Tolja dostane další nářez na milici, když jde peníze odevzdat – předtím odmítl nabídku Valeriana Ivanoviče, že peníze odnese on. Vděčnosti od pokladní se nedočká, může být ještě rád, že ho neposlali do pracovního tábora. Ale udělal velký krok na cestě k dospělosti. Odpovědnost za vlastní skutky a tak.
    I tento Tolja byl jedním z mých hrdinů.

  4. zemedelec napsal:

    Velice dobře to napsal okolojdoucí,tak se připojuji,pochválím jeho i Majku.
    Když tady zmínil okolojdoucí,řekneme Ruskou duši,tak přidám asi toto,možná máme nové hrdiny,jenom nevím jestli to bude v knížkách.Právě k tomu sestřelu Malajského letadla,jak bylo napsáno,byla zaznamenána elektronická činnost BUKu.Proto si myslím,trochu znalá obsluha BUKu,lehce zjistili,že se jedná o civilní letadlo,buď to vzdali,nebo přímo odmítli v tom případě je opravdu považuji za hrdiny.
    Omlouvám se také,za osobní vstup,ale poděkování těm jmenovaným,ještě připojím pana kchodl,patří bezesporu.
    Lahodí mě i dnešní vstup pana Joshuatree.

  5. Majka napsal:

    Ale jestli mohu prosit, držme se v diskusi knížek.

  6. el napsal:

    Moji klučičí hrdinové byli především Kopčem s Veverčákem, pak Vinetou a Old Shatterhand, někteří kluci z foglarovek (ne Mirek Dušín a spol.), Váňa – syn pluku, později mušketýr Athos. Ještě k holčičím hrdinkám – zaujalo mě Děvčátko kdovíodkud (mělo vůbec jméno?), pak jedna ruská dívka – nevím jméno (možná Alexandra), ani název knížky, ale děj se odehrává patrně před VŘSR, tatínek byl lékař nebo nějaký profesor, každopádně Žid (mluví se o pogromech). Vzpomene si někdo?

  7. Pavel Sántay napsal:

    Když Štorch a hrdina, tak jednoznačně Hrdina Nik, nechápu, jak mohl Majce uniknout 😀

    • čen napsal:

      Hezké vzpomínky. I já vzpomínám, jako prvňáček jsem začínala Honzíkovou cestou, Čukem a Gekem, ale měla jsem knižního hrdinu, kterého jsem absolutně nesnášela: byl to Plevův hrdina Malý Bobeš, jak já toho kluka neměla ráda, ale jeho příběhy jsem si musela povinně poslechnout ve škole četbou na pokračování. Jako větší jsem se zbláznila do Matyldy Heleny Šmahelové v Mládí na křídlech, a na Srdce na to nezapomenu, ale bůhvíkde ta kniha skončila. Dětští hrdinové mně ale přestali bavit, snad jen chlapec z knihy V indiánském zajetí, ani si nepamatuji, jak si říkal, ani už kdo to napsal, ale tu knihu jsem měla moc ráda. V družině jsem četla a nikdy nedočetla Děti kapitána Granta od Verneho, od té doby jsem se s tou knihou nikdy nesetkala a ráda bych ji ještě, než tady na světě skončím, dočetla.

  8. Věra Říhová napsal:

    Přemýšlela jsem, co asi tak bylo mojí dominantní četbou, ale zhltala jsem tolik knih dobrodružných, cestopisných, historických, pohádek a dětských hrdinů, že bych to nedokázala popsat, neměli jsme jako děti televizi a v pubertě mě nebavila. Fascinovaly mě asi nejvíce velmi staré knihy z knihovny mojí babičky pro jejich staročeštinu a popis života, dnes už neznámé a pro mládež doba shodná s dinosaury. Koukla jsem se do své knihovny, jejíž součástí je knižní dědictví po babičce, a našla jsem ty nejoblíbenější :
    Karel Tůma – Z českých mlýnů
    H.G.Wells – Stroj času a Neviditelný
    S.V.Jelínek – Libuška z myslivny
    V.B.Ibáňez -Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy
    Knut Hamsun – Královna ze Sáby
    Viková Kunětická – Před lety (psáno v letech 1886-1896)
    Julius Zeyer – Přátelství Amise a Amila
    Václav Beneš Třebízský – V podvečer pětilisté růže
    Našla jsem i Elišku Krásnohorskou a Terezu Novákovou. Pamatujete na ně někdo ?

    Děkuji Majce, že mě přiměla si sednout před knihovnu a vzpomínat. Objevila jsem knihy. o kterých jsem ani netušila, že je mám – Julius Fučík „Historie stalingradského traktoru“. Od koho ji mám, to netuším, ale určitě si ji přečtu. Nedávno jsem měla deprese z toho, co budu celou zimu dělat a teď už to vím, tahat z knihovny zapomenuté knihy.

    Mám doma opravdu velmi velkou knihovnu, protože jako knihomol dědím knihy po příbuzných, takže mám některé vícekrát a nemám srdce je vyhodit nebo prodat. Ale dnes jsem zjistila, že úplně nejvíce mám kovbojek od Zane Greye, památka na synovu pubertu. A to už se rozrůstáme o nové knihy vnučky – dnešní holčičí románky, ty o Aničce se mi libí a vždycky se těším na nový díl.

    • Majka napsal:

      Od Elišky Krásnohorské má komplet Svéhlavičku a také Celínku a její pokračování Celínčino štěstí, Jedinou a Barončinu závěť. Od Terézy Novákové povídky a články. Také mám Vikovou-Kunětickou, nejvíc se mi od ní líbil román Medřická o mladé učitelce.

  9. Levandule napsal:

    Majko, to se vám povedlo, od rána přemýšlím nad hrdiny mých dětských let. Bylo jich hodně a knížky mám ráda dodnes. Vyjmenovat je nedokážu. četla jsem všechno. Knihovna se rozrůstá, takže je pořád co číst, a k čemu se vracet .Pořád je to knížka, hlavně v zimě kdy jsou dlouhé večery ta nejlepší zábava. Četla jsem synovi, nyní vnukům a docela ráda knihy čichám, protože tak hezky voní. A paní Říhová dobře jste připomenula staré knížky, také je mám od mládí moc ráda.

    • Věra Říhová napsal:

      To mě těší, že nejsem sama. Přemýšlím, jestli mají tyhle knihy ještě nějakou duševní hodnotu kromě vzpomínek starší generace. Je škoda, aby úplně zmizely z lidské paměti. Co myslíte ? A taky k nim ráda čichám, jejich vůně je opravdu jedinečná.

Komentáře nejsou povoleny.