Vojenské pakty a jejich vliv na budoucnost a bezpečnost.


napsal Vojta

Je fajn, že zase vstoupila  na Kosu nová autorská dušička!Kosíř  Vojta  mi poslal zajímavý   příspěvek. Zamyšlení na  článkem 5. Atlantické smlouvy.

Jsem rád , že máme nového píšícího Kosíře. Přivítejte ho , prosím, pořádným  hvězdářským nářezem. Zaslouží si to. A  vlka s  uspokojením strčí  autorskou dušičku  do svého hrníčku na  dušičky, kde je  je  hrdý  název  -Vítejte.  A zespodu toho víčka je  další nápis  -Už tě máme, koukej psát dál! 🙂

Ted už  ale  jen Vojta:

Nedávno jsem četl článek Jiřího Pehe, ke kterému bych měl mnoho výhrad. Pan Pehe v něm však upozornil na jeden zajímavý fakt ohledně Severoatlantické smlouvy, jako prostředku zajištění bezpečnosti států NATO. Za nejdůležitější se obecně považuje článek 5, který má být zárukou, že v případě napadení jednoho člena, budou jej ostatní státy NATO bránit. Pro politickou reprezentaci je to důležitý argument pro vstup do Nato, část politiků proto NATO prezentuje jako systém kolektivní bezpečnosti. Podívejme se na článek 5 blíž, co doopravdy říká.

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Severoatlantick%C3%A1_smlouva

Pan Pehe zde upozorňuje na formulaci „neprodleně podnikne .. takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“. Tj. podnikne AKCI PODLE VLASTNÍ ÚVAHY. Třeba dobře poradí. Možná pošle vojáky, bude – li to považovat za nutné. Podle pana Pehe tak fakticky článek 5. smluvní strany k žádné konkrétní akci nezavazuje. Ukazuje to na charakteristický rys vojenských smluv, a to nevymahatelnost plnění ze strany slabšího partnera, ke které může dojít v kritické situaci.

Jaký je tedy účel a vliv paktů na mezinárodní politiku?

Historie ukazuje, že vojenské pakty trvají jen, dokud jsou výhodné pro všechny strany. V případě skutečného konfliktu se priority členů paktu velmi rychle a snadno mění. Připomeňme zapojení Itálie do 1.sv. války, role Malé Dohody při během Mnichova, tzv. podivnou válku po napadení Polska Německem a začátku II. Světové války. V okamžiku konfliktu o osudu paktu rozhodovala politická situace, zájmy největších členů paktu a politická elita, která byla zrovna u moci. Spojenecké závazky byly druhořadé. Vojenské pakty jsou tak v případě konfliktů jsou velmi křehké.

Pakt typu NATO je v zásadě deklarací příslušnosti do vojenské a politické sféry vlivu dominantního a zdaleka nejsilnějšího člena – USA. Pro nejsilnějšího člena je pakt nástrojem na prosazování jeho vlastních zájmů. Menším státům členství v paktu může poskytnout jistou podmíněnou míru ochrany. Na druhé straně jim přináší i rizika, závislost na vnitřní politické situaci velmoci, rezignaci na některé vlastní zájmy. Bezpečnostní přínos paktu pro malou zemi je podmíněn vnějšími podmínkami.

1. U dominantního člena bude převažovat zájem o udržení paktu jako svého nástroje. U menších členů paktu se proto jistá část obyvatelstva a zejména politické elity snaží udržet zájem dominantní mocnosti nekritickým jednostranným hodnocením skutečností, přejímáním jeho ideologie, podporou jeho politiky i zapojováním do akcí, které s jejich skutečnými zájmy nemají nic společného. V zájmu velmoci ignorují základní pravidla mezinárodního práva. Jen aby získaly pocit falešný bezpečí s velkým silným bratrem za sebou. Přitom základním bezpečnostním zájmem malých zemí je právě stanovení a samozřejmé dodržování pravidel mezinárodního práva.

2. Využití paktu jako mocenského nástroje dominantní velmoci nesmí přerůst do globálního vojenského konfliktu s druhou stranou. Bezpečnost menších zemí je tak závislá na politice dominantní země, i jejího protivníka.

3. Příslušnost do sféry vlivu, paktu se nesmí dostat do konfliktu s vnitřním politickým vývojem menší země, případně dominantní velmoci. Přechod z jedné sféry vlivu je pro menší zemi velmi riziková záležitost.

4. Velmi nepříznivé důsledky může mít agresivní politika rozšiřování vlastní sféry vlivu a oslabení soupeřů. Pokud se některá z velmocí intenzivně soustředí na posílení své dominance a sféry vlivu na úkor soupeře, stávají se země ve sféře vlivu protivníka terčem dlouhodobého politického, ekonomického i ideologického působení. Cílem je buď narušit stabilitu země, oslabit ji, nebo je převést do svého tábora. Je iluzí, že velmoc bude při takovém působení respektovat jakékoli zájmy cílové země. I občanská válka v cílové zemi, která ji prakticky zničí, může být úspěchem. Terčem napadení se může stát i země s relativně samostatnou politikou. V případě úspěchu takové politiky navíc hrozí situace , kdy i méně agresivní protivník již nebude ochoten, nebo z bezpečnostních důvodů si již nebude moci dovolit další ztrátu pozic a lokální konflikt přeroste do globálního. Se všemi důsledky.

Existence paktů znamená posílení velmocí, dává jim větší možnosti ignorovat mezinárodní právo a nahradit jej právem silnějšího. Současně tak znedůvěryhodňuje mezinárodní právo, jako záruku bezpečnosti států a cestu ke kolektivnímu systému bezpečnosti typu OBSE. Soupeření paktů je trvalým zdrojem lokálních konfliktů a hrozí i konečným globálním konfliktem . Sýrie, Lybie, Palestina, Irák, Ukrajina a nestabilní islámské státy jsou hrůznými důsledky této politiky. Pro lidstvo , před nímž stojí neřešené klimatické, ekologické, sociální i energetické problémy, je mocenská politika paktů zničujícím luxusem.

Politika současných velmocí se odvíjí od jejich aktuálního postavení. Rusko jako velmoc ztratilo velkou část své sféry vlivu, a postihly jej i ekonomické ztráty. Stagnuje, snaží se proto udržet bezpečnou sféru ve svém okolí. Čína, Indie a ostatní rozvíjející se velmoci získávají vliv díky rostoucí ekonomické síle a čas tak hraje pro ně. Proto pronikání jejich vlivu postupuje zejména po ekonomické linii. Vojenské a politické zasahování do vnitřních záležitostí jiných států je zatím slabší, nicméně své sféry vlivu si tvrdě hájí. Pro USA je typické agresivní udržování a rozšiřování vlastní sféry vlivu. Jejím cílem je udržení pozice nejsilnější současné globální velmoci. Umožňuje jim ji mají vysoký vojenský rozpočet, silné finanční zázemí, klesající, ale zatím silná ekonomika a velká sféra vlivu(NATO, ASEAN). Ideologicky jim napomáhá poměrně vysoká životní úroveň. Jde o politiku typickou pro nejsilnější velmoc, která si chce udržet své postavení podle hesla Rozděl, panuj a nedovol ostatním tě přerůst. Z vojenského hlediska je ale dnes tato snaha neudržitelná – vedla by ke globálnímu konfliktu, bez vítězů a poražených. Rovněž zvrat ekonomického vývoje se nedá moc předpokládat. USA a jejích spojenci v NATO se budou muset smířit s tím, že budou jen jedním z několika mocenských pólů.

Podle mého tedy nejde o problém střetu civilizací a civilizačních hodnot. Ty jsou v zásadě všude stejné. Většina lidí touží po uznání svého okolí, naplnění materiálních potřeb, určitou jistotu a pocit bezpečí, ledaže bych se mýlil a základní civilizační hodnotou byly peníze a moc dominantních velmocí. Tedy přesněji, určité skupiny občanů, kteří politiku velmoci určují a buď mají z postavení své velmoci výhody, nebo je očekávají. Třeba jen z titulu členství v silné tlupě. Základním problémem je, jak potlačit agresivní rozšiřování či udržování sfér vlivu velmocí a nahradit je systémem kolektivní bezpečnosti. Podobně jako principy demokracie snižují množství konfliktů mezi vládnoucí vrstvou a obyvateli státu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.