O zabijácích dětí a mladých žen


napsala  Majka

 

Jay M. Smith: Gévaudanské nestvůry aneb Zrod Bestie, Argo 2014

Douglas Starr: Vrah malých pastýřů, Dobrovský 2012

Tyto dva příběhy mají něco společného. Oba se odehrály ve Francii a v obou řádila bestie, která zabíjela především děti a mladé ženy a dívky. Tedy oběti nevinné, slabé a budící soucit. Časová vzdálenost je o něco více než sto let.

První potvora zabíjela své oběti ve Francouzském středohoří v letech 1764–65. „Gévaudanská nestvůra” se stala jednou ze „záhad”, které se ještě dnes řeší na stránkách populárního tisku. Kdo by ale od knihy Gévaudanské nestvůry aneb Zrod Bestie čekal senzační odhalení, bude možná zklamán, stejně jako ten, kdo si myslel, že půjde o napínavý příběh o honu na Bestii. Kniha sice je napínavá a o honech se tam také píše, ale především je to kulturní obrázek z předrevoluční Francii. Autora především zajímá to, jak se stalo, že se Bestie stala mediální hvězdou.

První oběti byly ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety a byly napadeny, když hlídaly stáda ovcí a dobytka na pastvě. Tehdy byli lidé jaksi smířeni s tím, že pást ovce je poněkud riskantní, ale nechodit na pastvu nebylo možné, protože rolníci v chudé části Francie se bez mléka a sýra prostě nemohli odejít. Stejně tak nebylo možné, aby s ženami a dětmi na pastvu chodili muži jako ozbrojený doprovod, protože ti byli zaměstnáni prací na poli nebo v lese. Když útoků přibývalo a zvíře začalo útočit na lidi i v blízkosti vesnice, vypukla panika.

Útoky přemnožených šelem na lidi v té době nebyly zas tak vzácné. Ale Gévaudanská nestvůra zaútočila v době, kdy se sešlo několik příznivých okolností, které na ni upoutaly pozornost.

První z nich byl „osvícenecký” zájem o různé kuriozity a monstra. A ne, v té době nebyl zásadní rozdíl mezi pověrčivými rolníky, kteří věřili na vlkodlaky, a osvícenými učenci. Možné bylo všechno. Učenci měli velký zájem o křížence a „hraniční druhy”, protože „chtěli porozumět mechanismům toho, co se později začalo nazývat dědičností a procesem vzniku nových druhů”. A Bestie, jak se jí brzy začalo říkat (s velkým písmenem na začátku), mohla být takovým křížencem. Nebo také božím trestem na hříšníky, jak vysvětlil jeden farář.

Dalším důvodem byla prohra Francie v sedmileté válce. Tato porážka byla všeobecně pociťována jako potupa Francie, krále i armády. Důstojníci cítili potřebu získat znovu svou hrdost a čest. Příležitostí k hrdinství byl hon na Bestii.

Třetí důvod s tím druhým těsně souvisí. Noviny totiž po skončení války hledaly nové téma. Předválečné tiskoviny si můžeme představit jako nudný věstník, kde se informovalo o událostech u dvora a v diplomatických kruzích. (Nelze nevzpomenout na Televizní noviny před rokem 1989, kde velkou část zabíraly státní návštěvy – s vítáním na letišti a kladením věnců, po kterých se „oba státníci odebrali k jednání”, a diplomaté odevzdávající „pověřovací listiny”.) Ovšem válečné zpravodajství učinilo noviny podstatně zajímavějšími a náklad prudce stoupnul. Jenže válka skončila a hrozilo, že čtenáři zase ubudou. S tím se vydavatelé pochopitelně nechtěli smířit a začali do svých novin zařazovat zprávy o neobvyklých událostech, „ničivých povodních, lidech, kteří oslavili stoleté výročí, o zločinech a sebevraždách či o narození dvouhlavého telete”. Na barvitosti a poutavosti události záleželo více než na přesnosti a pravdivosti, často bylo úplně jedno, kde se ta událost stala. Tento druh „informací” existoval už dříve, šířili je podomní prodejci na ulici – kolportéři – ti teď dostali konkurenci.

Tak se stalo, že kapitán dragounů Jean-Baptiste Duhamel, který se vydal na hon Bestie, aby zachránil svou vojenskou čest, se stal předmětem zájmu tisku. Vynaložil velké úsilí na organizování honů, ovšem Bestie pokaždé unikla a kapitán musel přiznat porážku. Svou pověst se snažil zachránit tím, že Bestii líčil jako neporazitelnou a nadanou téměř ďábelskými schopnostmi.

Když neuspěl kapitán Duhamel, nastoupili na scénu slavní lovci d’Ennevalové, otec a syn. Ti si udělali ohromnou reklamu už předem, chlubili se svými schopnostmi a dovednostmi, tím horší pak byl jejich naprostý debakl, když nejenže nic neulovili, ale ještě se svým chlubilstvím zprotivili místním lidem. Také oni museli nějak vysvětlit svůj neúspěch a přispěli svým dílem k legendě o nepřemožitelné Bestii.

Zatímco d’Ennevalové odtáhli s ostudou, proslavili se místní hrdinové. Dvanáctiletý pastýř, který se svými kamarády a za přispění šťastné náhody zachránil před Bestií malého chlapce, potom matka, která své dítě Bestii doslova vyrvala z tlamy, a „gévaudanská Panna Orleánská”, která se potvoře ubránila pomocí bajonetu. O všech těchto hrdinech noviny pilně psaly, vycházely o nich obrázkové a první dva odměnil i král.

Posledním vyzyvatelem byl Jean-Francois Antoine, na rozdíl od chvástavých d’Ennevalů rozvážný, zdvořilý a korektní. Tomu se nakonec podařilo ulovit neobyčejně velkého vlka, nechal jej vycpat a vystavit v Paříži, ovšem vystavený exponát způsobil jisté zklamání, protože nebyl tak senzační, jak se čekalo. Antoine strávil na místě ještě nějakou dobu, aby postřílel všechno, co by mohlo být potomstvem Bestie.

Zdálo se, že místní obyvatelé budou mít konečně klid, ale za nějakou dobu se útoky na lidi obnovily. Tentokrát už ale žádní slavní lovci nenastoupili, tisk se nezajímal, ale stát se začal zabývat problémem přemnožených vlků a zřídil instituce působící na místní úrovni, které působily až do začátku 19. století.

O rok později po Antoinovi se proslavil místní člověk Jean Chastel, když ulovil velkého vlka, a říkalo se, že „to” byla ta pravá Bestie, nikoliv Antoinův úlovek.

Bestie žila dál v legendách, v kultuře i folklóru.

Vlkův vstup: O Bestii byl natočen  film.Název jsem zapomněl, ale šlo opravdu  o děsivé monstrum jednoho šlechtice….

Když řádila Bestie, byl bulvární tisk v plenkách. Koncem 19. století, kdy konal svou cestu po Francii sériový vrah Joseph Vacher, byl bulvár už v plném rozkvětu. Už tehdy se používaly palcové titulky, které byly vymyšleny pro pohodlí pologramotných čtenářů.

Případu Josepha Vachera je věnována kniha Vrah malých pastýřů, ale nejen jemu.

Je to napůl dobrodružný příběh a napůl populárně naučné dílo o kriminalistice, soudním lékařství, antropologii a dalších oborech, které pomáhají při odhalování zločinů. Ale celé se to čte jako napínavý román.

V lichých kapitolách sledujeme osud a zločiny Josepha Vachera. Jako třiadvacetiletý voják popudlivé a násilnické povahy se pokusil zastřelit dívku, která s ním nechtěla chodit, a vzápětí i sebe. Oba přežili, Vacher byl uznán za nepříčetného a poslán do ústavu pro duševně choré. Za pouhých deset měsíců byl propuštěn jako uzdravený a začala jeho dlouhá cesta po Francii, kdy za sebou nechával zohavené mrtvoly – a také neprávem obviněné. Přiznal se k jedenácti vraždám, ale je možné, že jich spáchal nejméně dvakrát tolik. V sudých kapitolách se píše o pokrocích ve forenzních vědách v té době a také o zločinech, které se podařilo díky novým znalostem odhalit. Vyprávění se soustředí na osobu doktora Lacassagneho, vynikajícího odborníka na soudní medicínu, učitele a autora učebnic a postupů při pitvě, ze kterých měli užitek i méně zkušení lékaři. Problémy, kterými se zabýval, bylo určení totožnosti mrtvoly, stanovení příčiny smrti a také osobnost zločince. Na rozdíl od svého současníka Lomborosa na „rozené zločince” nevěřil a přikládal význam spíš vlivu prostředí. Jeden z mnoha jeho výzkumů byl založen na životopisech, které zločinci z jeho podnětu napsali.

Vacherovi se dlouho podařilo unikat spravedlnosti jednoduše tím, že se v blízkosti místa činu nikdy zbytečně nezdržoval a přesunul se co nejrychleji do dalšího okresu. Strážníci, četníci, vyšetřující soudci z různých regionů spolu měli spolupracovat, ale nedělali to a ani si nepředávali informace. Přitom byl Vacher poměrně nápadného zevnějšku kvůli zranění, které si způsobil svou nepodařenou sebevraždou.

Vacher byl nakonec zatčen díky jedné odhodlané ženě a usvědčen vyšetřujícím soudcem, který byl pilnější a pečlivější než ti ostatní.

Tak se stalo, že se Vacher a doktor Lacassagne nakonec setkali. Úkolem, který řešil doktor Lacassagne bylo posoudit, zda je Vacher trestně odpovědný. Vacher totiž viděl jedinou možnost, jak se vyhnout trestu smrti, a to bylo předstírání šílenství. Lacassagne ale dospěl k názoru, že Vacherovy zločiny nebyly způsobeny duševní chorobou, ale sadismem, a tento názor také přednesl u soudu.

Proces s Vacherem pochopitelně vzbudil velký zájem, mezi diváky v soudní síni byly přítomny i dámy, které nedbaly na varování soudce, že se bude mluvit o věcech, které nejsou určeny jejich uším. Prodávaly se jeho portréty, zvláštní vydání novin a verše. Tehdy ještě neplatilo, že tisk nemá vynášet rozsudek dříve než soud, takže nic nebránilo tomu, aby titulky byly co nejsensačnější. Novináři litovali pouze toho, že ve stejné době probíhal odvolací soud s Dreyfusem, takže nevěděli, kam skočit dřív.

Znalecký posudek, který přednesl doktor Lacassagne, byl ovšem tak hrozný, že se jej noviny neodvážily publikovat, a tento posudek poslal Vachera pod gilotinu.

Poprava vzbudila velký zájem a také diskuse o tom, zda se popravy vůbec mají konat veřejně, protože úkon, který měl být „nejvyšším projevem spravedlnosti”, byl ve skutečnosti sprostou zábavou spodina. Dosáhlo se aspoň toho, aby se popravy neoznamovaly dlouho dopředu a konaly v nezvyklou denní dobu. Ale ve Vacherově případě byla i tak účast prostitutek, jejich pasáků a podobných lidí vysoká.

S napětím se očekávalo, jestli pitva nepřinese nějaký důkaz, že Vacher opravdu trpěl duševní nemocí. Nic takového se nenašlo, ale diskuse stejně neskončila.

Vlastně probíhá dodnes. Do jaké míry jsou psychopati za své skutky odpovědní? Existují rození zločinci? Je něco jako „centrum zla” v mozku?

Jak s takovými lidmi naložit?

Odpověď možná nebudeme znát nikdy.

Ještě zbývá zmínit se o lidech, kteří byli neprávem obviněni z Vacherových vražd. Naštěstí nikdo z nich nebyl odsouzen, ale podezření jim zkazilo život – a to navždy. I když byl nalezen pravý pachatel, křivě obviněným se nikdo neomluvil a příbuzní obětí trvali na tom, že viníky jsou oni. Nejspíš jim nikdy nedokázali odpustit způsobenou křivdu. Překvapujete to někoho? Mě ani ne.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.