O hodných a zlých dítkách


napsala Majka

 

Jak jsem se zmínila v článku o chlapeckých hrdinech, v našem starém domě se vytvořily archeologické vrstvy různých knih. V nejstarší vrstvě byly i knihy vytištěné švabachem, byla tam i ručně psaná kniha kuchařských receptů mé prababičky, a také staré dětské knihy. Nějakým záhadným způsobem některé z nich zase zmizely, některé ještě mám. Také jsem si během života opatřila knihy z druhé poloviny 19.století po antikvariátech, z Národní knihovny jsem si nechala poslat kopie dvou ztracených knížek, a hodně titulů je ke stažení tady:

http://kramerius.nkp.cz/

Jenom tu knížku o Dětmarovi, Jetřichovi a zlém Bořkovi sháním marně.

V dětství se mi v těch knížkách líbil archaický jazyk a ve svých vlastních dílech jsem ho napodobovala, takže jsem psala takové věty jako „Jaroslávek vejda do místnosti sňal čapku z hlavy…”.

Ale co mě zaujalo především, bylo to, že ta dílka byla převelice mravoučná. Není divu, protože autory byli často kněží a „řídící učitelé”. (Zkusme si dnes představit ředitele školy, který vlastním nákladem vydává knížky ať „pro poučení mládeže dospělejší” či pro „outlá dítka”.)

Dětští hrdinové bývali hodní a zlí. Ti hodní mívali občas drobné chybičky. Četná exempla pojednávala o tom, jak se dítko svého nedostatku zbavilo.

Podívejme se, jak se hodné dítko chovati mělo, aby svým rodičům radost činilo:

Hodné dítko rodičů chudých

Hodné dítě, kteréhož rodiče jsou chudé, ráno velmi časně vstává, a přes den svým dobrým rodičům pilně v práci pomáhá, pokud stačí slabá síla jeho.

Do školy pilně chodí, a na cestě se zbytečně nezastavuje; neboť by nerádo mařilo čas, ve kterém se naučiti může něčemu užitečnému. Ono říkává: „Mé rodiče jsou tak dobré; s velikou těžkostí vydělávají těch peněz, kterých na mne nakládají, a ve mnohém sobě ujímají, abych se něčemu naučil; nemohou na mne mnoho vynaložit, a proto nesmím čas mařit; čím dřív něco umět budu, tím dříve dobrým svým rodičům ulehčím. Mrzelo by mne, kdybych byl velký, a nic o Pánu Bohu nevěděl, a čísti neuměl v modlitbách a jiných pěkných, užitečných knihách. Také by mne rmoutilo, kdybych jednou někam do světa musel, a rodičům nemohl z ciziny psáti, kde jsem a kterak se mi vede. Musím se i počtům dobře učit; neboť až dorostu, budu si muset spočítávat, co vydělám a co vydám, když si něco budu kupovat: snad budu muset dělat i takové účty, jako můj otec, a kdo ví, nedostanu-li se jednou do některého obchodu. A dobře také je, když se jeden mimo to ještě jiným pěkným a užitečným věcem naučí; nebo čím více umí, tím lépe světem projde a tím lépe mu všechno od ruky chodí, ať je na řemesle anebo v jakémkoli díle.”

Když po škole jest, nezůstává to hodné dítko nikde na cestě, aby si hrálo a dovádělo. Ono raději spěchá domů, aby zase brzo u dobrého otce, u dobré matinky bylo, jim v něčem pomohlo, a svého malého bratříčka nebo sestřičku chovalo anebo kolíbalo. Ono vidí někdy rozpustilé chlapce, kterak na ulici dovádějí a se perou, po sobě házejí anebo na cizích zahradách trhají a škodu dělají v tom, co jim nepatří; ono někdy slyší, kterak si ti zlí chlapci nadávají, bezbožně klejou anebo lžou: ono ale s nimi nerádo bývá, aby se od nich nenakazilo a také stejně rozpustilé nebylo, jako oni; vyhýbá se jim i proto, poněvadž by lidé snadno mysliti mohli, že ono je též tak nezvedené, jako oni.

Když to dítko hodné doma jest, nikdy marně nezahálí. Opatruje menší bratříčky nebo sestřičky, čistí své šaty a svou obuv, plete punčochy a přede na plátno, anebo ryje v zahrádce, okopává ji, pohrabává a zasívá záhonky, zalívá je a na nich pleje.

Někdy jde s otcem do díla, a tenkrát velmi potěšeno bývá. Ačkoli ještě malé jest, přece tu velmi pilně pracuje, skoro jako by již bylo dorostlé. Když nato domů přijde k jídlu, říkává: „Jak při té práci člověk vyhladoví! a jak dobře po ní chutná krajíc chleba, třebas byl černý a suchý! Věru všechno, co od Pána Boha máme, je dobré. A jak jsem rád, že už pracovat mohu: myslím, že si brzo budu moci vydělávat, čeho na obživu a šatstvo potřebuju.”

Když to hodné dítě vidí, kterak jiné děti rodičů bohatých pěkné šaty mají, na procházku jdou anebo v kočáře se vozí: nic jim toho nezávidí, a nemyslívá při sobě, proč toho všeho též nemá. Ono říkává: „Často se mně od moudrých lidí vypravovalo a také to v dobrých knihách čítám, že Bůh někoho bohatým, někoho chudým činí, že bohatí mají mnohé starosti, mnoho trápení a žalostí, kterých mi chudí ani neznáme, a že i člověk chudobný, je-li pořádný a drží-li se Pána Boha, šťasten být může; a proto, budu-li jen vždy podle Pána Boha se řídit, myslím, že nebude koho šťastnějšího nade mne, třebas měl sebe větší bohatství.”

Hodné dítko rodičů bohatých

Dítě, jehož rodiče jsou bohaté, má hezké šaty, pěkné hračky, někdy jede v kočáře, a domácí lid služebný dělá mu všechno, co jest k jeho pohodlnosti.

Je-li to dítě dobré a hodné, nemyslí si proto, že ono je něco víc anebo že je lepší, nežli jiné dítky, jejichžto rodiče nemají takového bohatství. Ono ví, že nejsou všichni bohatí lidé také i dobří a ctnostní; ono si dobře pamatuje, co mu moudří učitelé praví, že totiž Bůh některým lidem na světě více jmění dává proto, aby nápomocni byli těm, kteří méně obdrželi.

To hodné dítě je i velmi dobré a přívětivé ke všem služebným v domě otcovském. Ono nežádá na nich věcí, které si samo udělati může; ono také nechtívá, aby mu sloužili, když sami při jídle jsou anebo nějakou pilnou práci mají. Když na nich něčeho žádá, činí to vlídně, přívětivě a zdvořile; neboť ví, že stav služebného je beztoho těžký, a proto jim také vždycky děkuje, když mu v něčem posluhují. Ono se chrání všeho, z čeho by jim nějaká mrzutost pojíti mohla: proto nedělá po domě a v pokoji zbytečných krámů, a má se na pozoru, aby ničeho nezlámalo a neroztlouklo, poněvadž by čeládka snadno za to vaděna být mohla. Když některý ze služebných nemocen jest, jde to dobré dítko ho navštívit, často se poptává, je-li mu již lépe, a hledí mu s dovolením rodičů nějakou radost učiniti.

Ono též rádo chodí s otcem nebo matinkou do chaloupek a bídných sednic lidí chudobných a nešťastných; ono brává s sebou všechny peníze, kterých si ustřádalo ve své schránce, a dává je ochotně ubohým, aby si přilepšili.

Kdykoliv vidívá chudé děti, které mají špatný a chatrný šat a bosy jsou, že jim těžko do školy choditi: tuť mu jich velice líto jest; ono se za ně u svých rodičů přimlouvá a často při sobě myslí: „Až jednou dorostu a budu-li jmění na to mít, přičiním se, aby se lidem okolo mne dobře vedlo. Budu chudým lidem ochotně pomáhat, jejich dítky budu šatit, a na ubohé sirotky nakládat, aby se něčemu prospěšnému naučiti mohli a také šťastni byli.”

Takové je hodné dítko rodičů bohatých, a každý takové dítko rád má a všeho dobrého mu přeje.

František Doucha: Vínek drobných povídek a básní, 1874

Jedním z klasických děl je Dobrý Fridolín a zlý Dětřich od „Krištofa Šmída”, který se vlastně jmenoval Christoph von von Schmid. Jména hrdinů se stala pojmy, takže se říkalo, že nemůžeme lidi dělit na hodné Fridolíny a zlé Dětřichy. Později Fridolínovu úlohu zaujal Mirek Dušín. Ostatně nemyslím, že by tu „Šmídovu” knihu v posledních sto letech četl někdo z jiného než badatelského zájmu.

Kdyby k tomu ale někdo měl dost odvahy, tak tady je:

http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/12355708

Fridolín byl pravé „hodné dítko rodičů chudých”. Hle, jak ho autor uvedl do děje:

„Fridolín byl chlapec od srdce dobrý a veselý. Jednou ráno šel do lesa sbírat suché dříví.

Předešlého jara a leta snosil domů skoro všecko dříví na zimu, aby ulehčil těžkou práci svým chudým rodičům, kteří bez toho mnoho dělati musili. I tohoto roku chtěl to tak učiniti a dneska začal.

S neunavenou pilností hledal daleko široko uschlé větve a neodpočinul si, dokud nenasbíral tak velkou otep, co jen unesti mohl.

I vykročil pak z temného lesa do zeleného, sluncem osvětleného údolíčka mezi dvěma pahorky se smrčím. Bystrý potůček hrčel prostředkem údolíčka, porostlého rozličný’mi bylinami, a nízkým křovíčkem. Chlapec šel po potůčku vzhůru až ku skále, z nížto se prýštila ve stínu krásného zeleného buku čisťounká voda, jako křišťál. –

Nedaleko skály našel první zralé jahody. Sesbíral je a opatrně je položil na velký lupen, jejž na nejbližším lopuchu velmi opatrně utrhnul. Potom si sedl u pramenu na zelený mech, aby poobědval. Oběd jeho ale záležel v krajíčku černého chleba a pramen mu dal k tomu čerstvou vodu k napití. Červené jahody, jež na lupenu jako na talíři ležely, nechal si až po obědě.

Nežli začal jisti, pomodlil se Fridolín s sepjatýma rukama tak nábožně, že to asi málo boháčů tak činí, nežli sednou ke stolu stříbrným nádobím ozdobenému a dvadceti krměmi posázenému. Byl velmi vesel. Hlad mu kořenil chudičký oběd.

„Jak dobře chutná mi ten krajíček chleba!“ pravil, „jak velice děkuju ti, dobrý Bože, že mi dáváš a dobrou chuť k tomu. Mně je tu v chladném stínu u čisté studánky velmi dobře.

Tuším že mi chutná můj chlebíček tak dobře, jako králi. Ovšemť není stůl můj tak skvostný, a já si toho nemůžu žádati; avšak není tabule má předce k zahození. Místo bílého ubrusu mám pěkný zelený, a ten je tak útlý a hebký jako aksamít, a k tomu jsou na něm krásné zlatožluté a blankytné kytičky, jakýchž zajisté nedovede vyšít žádná švadlena. Lahůdky mé“ pravil dále, s úsměchem se podívaje na jahody, „jsou strojeny od mistra mnohem lepšího, nežli je cukrář v městě, ony jsou od Pána Boha samého. Místo sloužících a strážných stojí tu vůkol stromy; a vy malí ptáčkové tam nahoře na větvích, zpíváte mi při jídle, a ještě k tomu zadarmo!“”

Ano, „Jak při té práci člověk vyhladoví! a jak dobře po ní chutná krajíc chleba, třebas byl černý a suchý!”

Nestačím vrtět hlavou nad tím dítětem, které se docela nadře, a pak se raduje z toho, jak mu díky těžké práci a hladu chutná suchý chleba.

Ovšem Fridolín je dobře vychovaný. Jeho tatínek je zbožný a optimistický dřevorubec, jehož nikterak netrápí obavy z budoucnosti, třebaže doma nemají „ani celý zlatý”. Důvěřuje totiž Bohu, který vše nejlépe zařídí. Inu, Bůh zařídil to, že tatínek utrpěl pracovní úraz a málem přišel o ruku, ale důvěru v Boha neztratil a pravil: „Nenaříkejte tak velice! Bůh seslal na nás toto utrpení. On, bez jehožto vůle ani vlasu s hlavy naší nespadne, učinil, aby mne padající dub zastihnul. Ochotně přijmeme toto utrpení od Boha na se, a on je povede k našemu dobrému. Co Bůh činí, dobře činí. Jenom se spolehněte na Něho a všecko bude zas dobře.“

Skutečně všechno dopadlo, souhrn šťastných náhod vedl k tomu, že se tatínek uzdravil a Fridolín dostal službu u „pána z Pěné”.

Zlý Dětřich se narodil do příznivějších poměrů. Jak se stalo, že byl zlý? Knížka vyšla v německém originále v roce 1830 a Lomboroso, původce teorie o rozených zločincích, se narodil o pět let později. Do té doby mohla za špatné chování dětí výchova.

Ostatně Dětřichův původ na žádnou dědičnou zátěž neukazoval:

„V malém městečku Hajkově, které leželo několik mil od zámku Pěnského, přebýval velmi rozumný a poctivý měšťan, jménem Jan Malý.

Byl velmi dobrý zedník aneb spíše výtečný stavitel; manželka jeho Majdalena požívala také všeobecné vážnosti. Měli pěknou mohovitost a dům jejich na náměstí vedle kostela patřil mezi nejpěknější stavení v městě.

Měli jediné dítě, Veselého chlapečka s jasnýma, černýma očima a plnýma, červenýma tvářema. Lásky plný otec považoval to za svou největší záležitost, aby vychoval z dítěte opravdového křesťana a užitečného občana. Matka si nežádala nic toužebněji, než aby se stal její nejmilejší Dětřišek nejšťastnějším a nejváženějším mužem celého městečka.

„No, no!“ prohodil otec, „jen ať je nejprve hodným člověkem, čest a štěstí ho pak nemine.“

Otec byl toho velmi dobrého náhledu, že se musí začíti dobré vychovávání děti hned v nejprvnějších letech jejich; že se musí již záhy přirozená tvrdošíjnost dítěcí oblomovati a prudká chtivost jejich mírniti.

Matka dbala jen o to, aby malého Dětřicha vždy úhledně šatila; přede vším ho učila pěkně rovně státi, při chůzi pěkně vykračovati, malou modrou čepičku, stříbrem vyšívanou, slušně smekati a před lidmi zdvořile se kloniti.

„Vzdělanost, vzdělanost,“ říkala „způsobilý mrav, to poroučí člověka!“

Stavitel se smál. „Nemám ovšemť nic proti takovým zdvořilostem,“ prohodil „co však ty vzdělaností nazýváš, přichází mi tak, jako pěkná obmítka od lžíce zednické na špatném stavení, které se staví bez řádného rysu základního a bez jistých základů. Dobré vychování musí se začíti dle řádného plánu, a s velkou opravdivostí musí se provésti.“

Matka však nechtěla o takové opravdivosti nic vědět. Nemohla to přes srdce přenést, aby milovanému dítěti něco odepřela. Jakmile vášnivý chlapec dle svého způsobu křičet a plakat začal, anebo jenom tvář ku pláči vztahoval, vyskočila a běžela hned, aby mu všecko dala, cokoli chtěl.

Hned ze začátku přehlídla, odvykati mazánkovi srdce svého nezpůsoby jeho a přidržovati ho přísně k rychlé poslušnosti. To mělo ten smutný následek, že ho velmi brzy již ani zkrotit nemohla.

Na neštěstí pro Dětřicha musil otec chleb svůj vydělávati mimo dům. Mnohá velká stavba byla mu svěřena nejen v městečku, nýbrž také v sousedních obcích. Tu ovšemť musíval s rozedněním do práce a přicházíval domů jenom na hodinu k obědu, anebo teprv až večer. Ano, někdy odjel v pondělí přede dnem, celý týden se zdržel pryč, a jenom neděli ztrávil doma.

Vychování chlapcovo leželo tedy skoro zúplna na matce, a matka příliš shovívavá rozmazlila dítě.”

Maminka tedy Dětříška rozmazlovala, tatínek, když přišel na to, že Dětříšek něco provedl, „ vzal metlu a několikrát ho přes ruku notně šlehl”, „vysekal mu důtkami tolik že se všickni chlapci, kteří při tom stáli, velice ulekli a třásli”, protože „ děti, jak jsou, musejí se nejprvé naučiti bát se rodičů, láska pak přijde sama”.

Jenže tatínek onemocněl a umřel a maminka nechala Dětřicha, aby si dělal, co chtěl, zesměšňovala před ním učitele i pana faráře. Nemohla mu už ale dávat tolik pamlsků jako dříve, takže začal krást.

„Nepamětliva upřímných výstrah nebožtíka otce, dovolila matka rozpustilému chlapci běhati, jak a kam jen chtěl. Málo kdy byl doma a kamkoli jen přišel, soužil děti, mořil zvířata, a tropil všude samou škodu. Vždycky se toulal po polích a mezi houštím, a poněvadž neměl skoro ani lidského citu, boural z kratochvíle hnízdečka a mučil ptáčátka se vzteklým zalíbením, až pošla. Přidržoval se vždycky nejšpatnějších kluků, prolézal s nimi všecky kouty a zkazil se na prach.

Dříve byl svěží a květoucí, pak ale dostal znenáhla protivnou, nažloutlou tvář. Při tom míval velmi nepořádný a špinavý oblek. Neboť ačkoli matka jeho mnoho peněz naložila, aby ho tak šatila, jak byl ošacen chlapec nejbohatšího měšťana, tedy ho nemohla vším domlouváním tak daleko přivést, aby dal na šaty pozor.

Když večer domů přišel, míval na nejlepším šatu špinavé škvrny; tu byl šev rozpárán, tam scházel knoflík a jiný visel již jenom na několika nitích. Každý, kdo se na Dětřicha podíval, viděl hned, že je naskrze zanedbaný, od kosti nedbalý chlapec; v celém městě neříkali mu konečně jinak než „zlý Dětřich.“”

Když dokončil školu, nikdo ho nechtěl do učení, až se nad ním smiloval jeden zámečník. Jenže ten Dětřicha přistihl při krádeži, Dětřich utekl a přidal se k loupežníkům.

Loupežnická banda se pokusila o loupež na zámku pána z Pěné, při které Dětřich sehrál zvlášť hanebnou úlohu, ale byli zatčeni a tři dospělí loupežnici byli popraveni. Všichni svých zločinů litovali, káli se a byli u toho hrozně ukecaní.

Poprava loupežníků je popsána do takových podrobností jako „Biřičové katovi vedli ho potom ku stolici, z níž krev kapala, a zavázali mu očí. Krev jeho stříkala vysoko – tělo nechali sedět na stolici a uťatou hlavu položili mu na klín.” Autor své dětské čtenáře vskutku nešetří.

Dětřich byl odsouzen do káznice, ale trest nenastoupil, protože dostal souchotiny. (Podle lékaře bylo příčinou onemocnění, že „ Páchalť tajně hříchy, kde ho viděl jen Bůh a vraždil takřka sám sebe ” – což byl horší poklesek než to, za co se dostal do žaláře.) Dlouho nebyl ochoten svých hanebných skutků litovat, ale pak mu došlo, že by mohl přijít do pekla, a tak se nakonec kál i on.

Hodný Fridolín ho navštěvoval a přinesl mu „ silnou polívku z masa”, což bylo poslední Dětřichovo jídlo.

Dětřich zemřel a hodný Fridolín se stal myslivcem a potom pro svou píli a schopnosti i nadlesním a šťastně se oženil.

V knížce Odplata se hodný chlapec jmenuje Ivan a zlý chlapec je Filip.

http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/11363749

Podívejme se, z jakého jsou prostředí:

„Dům „U pávů“ byl čistě ovržen a vybílen, měl okna lesklá v rámech nově natřených a nacházel se na pohled v nejlepším stavu, což svědčilo o pořádnosti a pečlivosti jeho pána. Naproti tomu dům „U vlčků“ byl neúhledný a špinavý, na mnoha místech byla malta oprýskána, okna byla s části zalepena papírem, a místo záclon visely v nich pavučiny, samé to známky jednak nemajetnosti, ale jednak i nedbanlivosti vlastníka.

A tak tomu skutečně bylo. V domě „U vlčků“ bydlel plavec Martin Krákora, vůbec Vlček zvaný, člověk zpustlý, ožralec a karbaník. Celý den nedělal skoro nic jiného nežli že chodil z hospody do hospody, a když pak přišel ochmelen domů, vítala jej hubatá žena takovým spůsobem, že z toho povstal vždy nesmírný křik a klení, naposledy pak pračka. Mezitím však co muž seděl v hospodě, pekla si žena buchtičku ke kávě anebo si strojila nějakou jinou lahůdku, myslíc při sobě: „Když může on, proč ne já?“ Při takovém hospodářství snadno sobě pomysliti, že „U vlčků“ byl zbožný život rodiny něco neznámého, čehož nejlepším důkazem byla nekáznost dětí; a pak že zámožnost rodiny každým dnem klesala hlouběji a hlouběji. Dům a pole byly již přespříliš zadluženy, a rostoucí úroky hrozily brzy přesahovati kapitál. A poněvadž jablko nikdy nepadne daleko od stromu, byly Vlčkovic děti – měliť jich pět – výlupkem vší surovosti a nezbednosti, jimž každý v sousedství zdaleka se vyhýbal.

V protějším úhledném domě „U pávů“ bydlela méně četná rodina kupce Pavla Skalného, který měl jediného syna Ivana. V domě tom přebýval blahý mír, pořádek a čistota, otec byl muž bohabojný“ a přičinlivý, matka pečlivá hospodyně, a dvanáctiletý Ivan hoch zvedený, všickni pak hleděli jeden druhému všemožně vyhovovati a. nápomocni býti, tak že panovala mezi nimi úplná shoda. „U pávů“ nebylo slyšeti žádného hluku, tam všecko se odbývalo v tichosti; nikdo v sousedství nepamatoval se, že by kdy v rodině Skalných byla se přihodila nějaká mrzutost. Proto také požívala v celém městě všeobecné vážnosti, a sama pomluva netroufala si káleti její dobrou pověst”

Lodník Krákora byl kupci Skalnému dlužen a nezbývalo nic jiného, než vymáhat zaplacení dluhu soudem.

Krákorův syn se za to mstil synovi Skalného.

„Skalný, jenž se svou chotí žil ve spokojeném, šťastném manželství, byl by zcela blaženým býval, kdyby všelikou radost nebyl ztrpčoval hořký osud. Jediné jejich dítě, miláček a největší poklad rodičů, bylo v prvním roce svého života zdravé a silné. Poněvadž paní Skalná vedle obstarávání své domácnosti musila také vypomáhat v krámě, když manžel její co začátečník nemohl si ještě držet mládence, musila své dítě svěřit děvečce. Ta s ním v letě chodila do obecních sadů, kde se chůvy z celého Jedlova se svými svěřenci scházely. To nebývalo bez toho, aby rozpustilé služky někdy nedováděly, a tak stalo se, že jednoho dne honily se po trávníku, při čemž služka kupcovic upustila malého Ivana, který po hlavě na zem spadl. Aby křičící dítě upokojila, vzala je přítomná jedna kojná k prsu. Kdyby rodiče Ivanovi byli zpraveni bývalí o nehodě, která potkala jejich dítě, snad by se smutné následky té příhody byly daly zamezit, ale chůva se tím doma nepochlubila. Teprv po nějakém čase ukazovalo se, že Ivánkovi narůstá hrb. Rodičové jeho byli celí nešťastni; vynakládali vše cokoliv bylo v jich moci, ale všeliké umění lékařů bylo v tomto případu marně; bylo pozdě. Ivan zůstal zakrslý v zrostu, a teprva v chlapeckých letech poněkud tělesně sesílel, ale v celku zůstal vždy slabého těla, a zraky rodičů spočívaly na něm často s výrazem žalostným a hořeplným.Bylo mu dvanáct let, když se událo výše zmíněné soudní zakročení otce jeho proti Vlčkovi. Chodě do obecní školy vyznačoval se Ivan měkkým srdcem, dobromyslností a tichým chováním, a co se týče schopnosti, převyšoval všecky své spolužáky a. stal se brzy prvním ve své třídě a. miláčkem svých učitelů.

S Ivanem chodil do téže třídy také Filip Krákora od Vlčků, ze všech děti Krákorových nejdivočejší, nejsurovější a nejzlomyslnější. Při tom byl ducha obmezeného a. lenoch, všecko pak napomínání učitelů bylo u něho marně. Což divu, že pro svou rozpustilost a vzdorovitost byl každodenně trestán a. napomínán, aby si vzal za příklad Ivana Skalného. K záští, jaké měli Vlčkovic na rodinu Skalných, přidružila se nyní osobní nenávist Filipova k ubohému dobrému Ivanu. Neuznávaje vinu svou pokládal učitele za stranné, kteří mu činí křivdu, aby tím více mohli chváliti Ivana. Filip byl mnohem větší a silnější nežli zakrsalý Ivan, což divu tedy, že tento od svého nezbedného spolužáka mnoho musil snášeti.

Potkal-li jej Filip na cestě do školy, posmíval se mu pro jeho mrzáctví, nenazývaje ho jinak nežli hrbáčkem. Přišel-li Ivan na lada za městem, kde školní mládež v prázdných hodinách společné hry své provozovala, a spatřil-li ho Filip již zdaleka, volával na své spoluhráče: „Pojďte, budeme zlobit hrbáčka.“”

Protože „ mládež již pro bujnost věku svého velmi náchylna jest dávat se sváděti zlým příkladem ke skutkům nechvalitebným”, přidávaly se děti ochotně k posměškům, takže chudák Ivan raději přestal chodit ven a málem onemocněl. Nezbylo, než ho dát studovat do jiného města. V novém prostředí Ivan pookřál. Ukončil střední školu s nejlepším prospěchem a vystudoval medicínu.

„Filip stal se ze surového, nevědomého a zlomyslného kluka ještě surovějším a neotesaným lodníkem. Sloužilť na rozličných lodích vltavských, plavících sůl a jiné zboží mezi Budějovicemi a Mělníkem, ale všude choval se tak, že jej vždy propustili, jakmile se jim nahodil místo něho člověk stejně silného těla.”

Pracoval pak jako nádeník, dokud nebyl odveden na vojnu, kde také „nedělal žádnou dobrotu”. V bitvě přišel o prsty, byl propuštěn z armády a živil se jako pašerák. Při tomto zaměstnání byl střelen do nohy. Nohu mu museli amputovat.

Tak se stalo, že v době, kdy Ivan dokončil studium, „nezdárný Filip vrátil se do domu otcovského s dřevěnou nohou co trestanec ze žaláře propuštěný, načež upadl do těžké nemoci následkem jednak útrap v poslední době zakoušených, jednak i předešlého nepořádného živobytí, jehož účinky stávaly se patrnými zkažeností životních stav. Filip již po delší časpoután byl na lože v stavu politování hodném.”

Hodný Ivan jej navštívil, za což se mu dostalo těchto slov: „Ó ty ničemo, jehož duše jest měkká jako kaše, ty jsi vždy ještě takový sprosťák, jaký jsi býval vždycky. Víš co bych udělal, kdybysi ty byl na místě mém a já na tvém? Dal bych ti ránu do hlavy a odešel bych: to aspoň bylo by jednání muže. Jdi domů, hrbáčku, a oblec sukni, neboť jsi plakavá, hloupá, nestatečná baba! Dobře jsi se naučil kázat; škoda že se z tebe nestal pan páter. Našeho, který mně také chtěl dělat kázaní, vyhnal jsem. Tobě neučiním lépe, neboť ty jsi přišel s tajnou radostí nad mým neštěstím. Vidíš, hrbáčku, já jsem méně sobecký nežli ty. Ty svůj ranec nosíš všude s sebou, aby ti ho nikdo neukradl; ale já svou uříznutou nohu daroval doktorovi, a tuším že ten starý osel si ji dal do kořalky, kterou by mně raději byl mohl dát vypít. Chceš-li se mně zavděčit, tedy honem odejdi, sic ti hodím na hlavu, co popadnu. Tvůj pohled jest mi nesnesitelný!“

Když se Filip trochu vzpamatoval, trávil všechen čas tím, že seděl u okna a pokřikoval na kolemjdoucí, především na Ivana. Vypadalo to, že se rodina Skalných bude muset přestěhovat.

Pak se ale Filip popral se soudním vykonavatelem, který mu přišel zabavit zbytek majetku. Filip znovu onemocněl, Ivan ho chodil ošetřovat, a jeho dobrota na Filipa zapůsobila tak, že se polepšil. Jeho zdraví bylo podlomené natolik, že brzy zemřel.

„V poslední den svého života byl neobyčejně při síle. Ivana požádal, aby dal zavolati všecky ty osoby, kterým byl kdy ubližoval a jež byl urážel, i jmenoval je všecky s podivuhodnou pamětí. Ivan obeslal ty lidi a oni přišli. Filip slzy prolévaje podával jim ruku, prose je za odpuštění, což když učinili, prosil, aby se modlili za něj a za šlechetníka toho, který se mu stal tak velikým dobrodincem, ačkoliv jej byl pronásledoval krutým záštím. Když pak lidé ti odešli, žádal, aby k němu přistoupili pan Skalný a paní Skalná. Též je prosil ještě jednou za odpuštění, a děkoval jim co nejsrdečněji za všecka dobrodiní jemu prokázané, prose je, aby se zaň modlili. Potom přál si míti u sebe již jen duchovního a Ivana, jehož ruky více nepustil. Když pak konečně rty jeho nekonaly více službu a duchovní u postele kleče se modlil, tu oko Filipovo s nevýslovným výrazem lásky spočívalo na Ivanově tváři, až zahalil je stín smrti, až ustydla ruka jeho, až smrt vtiskla pečeť svou na vyzáblý jeho obličej. Ale s tváře té smazala smrt všelikou stopu tělesných bolestí,obráželt‘ se na ní blahý mír zemřelých v Pánu.”

Ivan se stal se nejváženějším lékařem v okolí. Koupil dům „U vlčků“ a zřídil v něm nemocnici, „načež odevzdal jej darovací listinou ve svobodné držení obce.”

„A když u vysokém věku zemřel s blahým vědomím, že po celé živobytí své věrně vykonával povinností křesťana, tu byl v městečku smutek všeobecný, jakoby každé rodině byl zemřel milovaný otec.”

O dětech hodných, ale trochu zlobivých, zase někdy příště.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.