O dítkách hodných, ale trochu zlobivých


napsala  Majka

 

Jak jsme viděli v posledním článku, svět, který dětem předkládali autoři mravopoučných knih, byl drsný a krutý. Žili v něm pytláci, pašeráci a lupiči, kteří za své zločiny pykali na popravišti. Chudí a hodní lidé netoužili po tom, aby se měli lépe, spokojili se se suchým chlebem, který jim ovšem po těžké práci chutnal jako „nejvybranější lahůdka”, za což byli jako jakási bělošská obdoba pokorného černého otroka strýčka Toma náležitě vděčni. Pán Bůh, který co činí, dobře činí, to nejspíš nějak zařídil, aby při takové stravě netrpěli podvýživou.

Jiní autoři ale nechali své hrdiny žít ve světě o trochu přívětivějším, jak dokazují i názvy knih Červánky života, Blahé chvíle, Blahé zlaté mládí, Dětské žití, Růžové kvítky.

Děti v těch knížkách nejsou zlé, ale mají drobné chybičky (lenost, neposlušnost, nepořádnost), ze kterých se ovšem nějakým napomenutí, výchovným opatřením nebo zásahem osudu vyléčí. Pro dnešního člověka je možná trochu překvapivé, že o výchovu se převážně stará otec, matka je v pozadí. A na rozdíl od tatínka zlého Dětřicha už otcové v druhé polovině devatenáctého století nikterak nepreferovali tělesné tresty.

Podívejme se, jak to bylo se dvěma „spoludružkami” Klárou a Boženkou. („Spoludružky” od Aurelie, 1871).

„Klára a Boženka byly dítky sousedů a nerozlučné přítelkyně; chodily spolu do školy, pracovaly společně úlohy své v besídce jedné neb druhé zahrady, a prázdný svůj čas neuměly trávit příjemněji nežli pospolu. Rodiče Boženčini rádi viděli vzrůstající náklonnost své dcery ku Kláře, neboť lehkomyslné, vzdorné dítě jejich mohlo jen získati v obcování s tichou, rozumnou přítelkyní; příklad a vliv této jim přicházely tím více vhod, an pan Růžička a manželka jeho měli nad ní jen malou moc. Co jediné dítě byla od rodičů, v mladém věku spolu zasnoubených, záhy rozmazlena, a když její vady postupem let vždy nepříjemněji vystupovaly, potkávaly se s matčiny strany buď jenom s vášnivou prudkostí, která na Boženku neučinila pražádného dojmu, anebo se slabostí. Otec naproti tomu, jenž větším dílem zaměstnán byl mimo dům, měl veliké zalíbení v počínání své dcery, a místo kárání vzdornosti a neposlušnosti její se tomu pouze smál.”

Ovšem Klářini rodiče nebyli tímto přátelstvím nadšeni a nejraději by mu udělali přítrž, kdyby nebyli Boženčiným rodičům zavázáni a kdyby nedůvěřovali dobrému vychování své dcery.

Také Klárku nechtěli zarmoutit, protože ta sice ne „že by nebyla viděla její chyby, ba ona jí je často vytýkala slovy srdečnými”, ale „naproti tomu spatřovala Klára při své přítelkyni zase tolik milování hodných vlastností, že je nemohla dosti vynachváliti.֨”

„A vskutku byla duševně velmi skvěle nadána, rozšafna, vtipna, plna překypujíví veselosti, vždy plna dobrého rozmaru a také velmi dobrosrdečná; jenom že její srdce málokdy se radilo s rozumem, jednalo-li se o vyhovění žádosti její, a kdyby to byl býval nápad sebe divočejší.”

Nedělala si nic z žádných zákazů, potají je překračovala, a když rodiče na nějakou neposlušnost přišli, stejně se příliš nezlobili. Ve škole ji stíhaly samá pokárání a tresty, ale učení jí šlo velmi dobře a měla ze všech předmětů „výborné třídy”, protože byla chytrá a navíc ctižádostivá.

Boženka a Klára trávily neděle střídavě vždy u jedné z nich. Když byly u Kláry, chovaly se způsobně, ale když Klára navštívila Boženku, musela před maminkou ledacos zatajit, protože „kterak měla Klára vypravovati, že se dala od Boženky přemluvit, aby s ní běžela na silnici nebo do pole”, nebo „že Boženka ze zahrady stříkala na mimojdoucí vodu” či „Boženka přes plot přelezouc zazvonila u sousedových dveří a pak z tajného úkrytu se dívala, kterak služka otevrouc diví se, že tu nikdo není”. Jednou si sousedka přišla stěžovat a Klára musela za trest jíst čtrnáct dní u „dětského stolu”.

Když bylo špatné počasí, krátily si dívky čas četbou. Ale zatímco Boženka si v knihovně rodičů brala všechno, co chtěla, Klára směla číst jenom to, co jí maminka vybrala. Básně

Čelakovského četla z výboru, který jí maminka vlastní rukou pořídila, Směla číst Klicperu, ale zakázaného měla Krále Leara. A když se Boženkou nenechala ke společné četbě Krále Leara přemluvit, Boženka „hrabavši se nějakou chvíli v dolejších příhrádkách otcovy knihovny, které obsahovaly zábavné spisy všelikého druhu, vytáhla kdesi ze zákoutí starou knížku, kterouž otevřivši spatřila titulový obrázek představující noční zjevení se ducha.”

Knížka vypadala lákavě a Klárka se nechala přesvědčit argumentem, že dokud se matky nezeptá, nemá zakázáno tu knihu číst, takže ji může číst „bez poškvrnění svědomí svého.”

Jenomže zločin vyšel najevo, protože Klárka měla kvůli strašidelné knížce hrozné sny a křičela ze spaní.

(Ta strašidelná knížka se jmenovala Strašidlo u bílé věže. Takový titul opravdu existuje.

http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/24689127)

Teď bylo rodičům zřejmé, že je nezbytně nutné zbavit Klárku neblahého vlivu a uvažovali o tom, že ji dají na rok k příbuzným. Ale nakonec nebyli tak krutí a nechali ji doma, ale musela slíbit, že s Boženkou nebude mluvit. Aby to mohla dodržet, vzali ji rodiče ze školy a učila se doma.

Kamarádky nedokázaly jedna na druhou zapomenout, ale rodiče trvali na zákazu.

Nakonec řešení přinesla, jako v tehdejších knížkách často, těžká nemoc. Klára onemocněla spálou, blouznila, volala Boženku, matka byla dojata, ale „nic nemohlo ji odvrátiti od předsevzetí jednou pojatého”. Boženku, která se pokoušela nemocnou Klárku navštívit, zahnala ode dveří.

Klára se uzdravila, a když se šla podívat do zahrady na svůj záhonek, zjistila, že ho za její nemoci někdo udržoval.

„“Boženka!“ zvolala polohlasitě, a bezděky se jí vyronily slzy s očí. – Zvolna vracela se do domu, aby to pověděla matce; avšak nemohla minouti taras, aby se s něho nepodívala do sousední zahrady, zdali by tam nespatřila svou přítelkyni. S tlukoucím srdcem vystoupila na taras, a posadivši se na lavici tam umístěnou pohlédla přes zeď k Růžičkovům. V tom najednou zašustilo něco ve špalíru u zahradní zdi, a když Klára polekána se vzchopila, vynořila se před ní postava, dvé rukou objalo její šíji – byla to Boženka!”

Teď už je happy end na spadnutí. Maminka, dojata náklonností děvčat, jim povolila, aby se vídaly – ale musely slíbit, že už budou hodné, což tentokrát dodržely, „a obcování spolu obou přítelkyň, které znova staly se nerozlučitelnými družkami a opět společně se učil až do svého vystoupení ze školy, zůstalo utěšené a blahaplné; neboť dobrý příklad vždy vítězil nad zlým, kdykoli tento ještě počal se objevovati; a tak by mělo býti vždy.”

Abych řekla pravdu, neposlušná temperamentní Boženka se mi líbila víc, než pasivní poslušná Klára, a litovala jsem jejího polepšení. Mimochodem, připomínala mi Hanu z Císařských fialek od Neffa.

V povídkové sbírce Červánky života od Josefa Košína z Radostova z roku 1888 máme celou galerii zlobivých, ale polepšených dítek. Skoro všechny povídky pojednávají o zločinu a trestu.

Isidor se chtěl jít klouzat na rybník, ale kamarádi mu to rozmluvili, protože se jim led nezdál dost silný, a tatínek mu to zakázal. Dobře udělali, protože pes, který na led vběhl, se probořil a utopil. Isidor pak „po rybníce již nikdy nezatoužil, ale rád spokojil se klouzáním na návsi, kde nehrozilo mu nebezpečí utonouti”.

Kašpárek a Matoušek se nepohodli, jestli půjdou po cestě nebo si zkrátí cestu přes kopec. Ukázalo se, že pravdu měl Matoušek, který šel po cestě, Kašpárek na kopci uvázl v šípkovém křoví „o jehož trny si ruce a trochu i tváře tak popíchal, že mu z nich krev tekla.” Ponaučení – choďte po cestách, „po nichž chodí rozumní lidé”.

Dva chlapci na pastvě honili zajíce a pes jim mezitím snědl vdolky.

Lesníkův Slavoj si myslel, že k večeři bude bažant, a když služka přinesla „tři talíře, jeden s nakrájeným chlebem, druhý s rozdělaným tvarohem a třetí s máslem”, ze vzdoru odmítl jíst. Byl ještě rád, když mu bratr donesl krajíček suchého chleba.

Petr vybral vajíčka z ptačího hnízda, schoval si je do kapsy, ve které měl školní úlohy, vajíčka se rozmačkala a papír se umazal od žloutku. Učitel pak nechal Petra po škole a uložil mu dvacetkrát napsat „Ptačí vajíčka vybírati je zapovězeno”.

Honzík byl „zdráv jako ryba a silný jak dubec”, ale líný. Tatínek ho naučil pracovitosti tím, že mu přikázal naštípat dříví. Je to divné, ale zabralo to.

Klement přes zákaz chodil „do borku”. Tatínek to poznal podle jehličí na jeho kloboučku. Ze záliby v zakázaném místě byl vyléčen tím, že ho tam poslali, když se mu zrovna nechtělo.

Otík začal chodit shrbený, protože špatně pochopil podobenství a prázdném a plném klasu.

Dorotka a Amálka natrhaly šípky, aby udělaly radost své tetičce, ale potrhaly si šaty a tetička jim pak vysvětlila, že škoda na šatech podstatně převýšila hodnotu těch šípků.

Arnold při prohlídce sešitu před odchodem do školy zjistil, že „je niť přetržena, kterou listy byly sešity”. Měl ještě čas to opravit, ale nechal to být. Když šel do školy, sebral mu sešit vítr, listy se rozletěly a „sice právě pod kola jedoucího kočáru”. Arnold musel celý sešit přepsat a od té doby už žádnou práci neodkládal na později.

Blažej si zase nezašil dírku v kapse, a proto ztratil nožík, který mu krátce předtím otec daroval a o který „vytrvale a důtklivě” prosil.

Parádivý Eustach se posmíval palčákům kočího Matěje, a pak byl ještě rád, když mu je kočí půjčil, protože Eustach ve svém elegantním oblečení mrzl.

Arnulf se těšil na dárky od Mikuláše, ale nedostal nic jiného, než mýdlo, protože byl nečistotný.

Vendelín přes napomínání skočil do závěje v úvozu a zapadl tak hluboko, že tatínek a „ještě několik mužských s lopatami” muselo odhazovat sníh, aby ho vysvobodili. „Od té doby vyhýbal se každé závěji i úvozu.” Kdo by to řekl.

Jak je vidět, Josef Košín jako by se řídil myšlenkou J. J. Rousseaua, že se děti mají vychovávat zkušeností, tedy tím, že se poučí z toho, že jejich jednání povede k následkům, které nemusí být pokaždé příjemné. Většinou ani nebylo zapotřebí napomenutí od rodičů.

František Doucha ve svém Vínku drobných povídek a básní z roku 1874 a v Knize dítek dal přednost příkladům kladným před zápornými, ale přece jen se mezi dítkami zbožnými, poslušnými, pracovitými, skromnými a dobročinnými občas objeví nějaká černá ovce. Jak uvidíme, tento autor se nespoléhal na to, že by dítě na něco přišlo samo. Malému provinilci se muselo podat vysvětlení pěkně po lopatě.

Augustka byla neposlušná.

„Kdykoliv jí otec nebo matinka přikázali, aby to neb ono učinila, nikdy se k tomu hned neměla, jako na hodné a bedlivé dítě patří; ale byla mrzuta a škaredila se při tom pokaždé až hrůza. A tuť to potřebovalo ostrého napomínání, než se do čeho dala; bylo to všechno na dlouhé lokte, až ji někdy rodiče, když to po dobrém nešlo, přísně pokárati museli.”

Jednoho dne, když Augustka seděla se šitím u okna, vletěla do pokoje vosa. Matinka Augustku varovala, ať na vosu nesahá. Augustka ovšem nechtěla věřit, že „to hezké zvířátko, tady tak pěkně žluté a dál vedle černé” ji štípne, když se ho dotkne.

„Augustka mimo neposlušnost i jinou ještě chybu měla: ráda totiž rodičům odmlouvala, jako by věci lépe rozuměla; a ta její nespůsobnost někdy taková byla, že otci a matince též ku přísnému napomenutí a potrestání příčinu dávala.”

Takže si s vosou hrála, vosa ji pochopitelně štípla, následoval pláč, nářek a bědování.

„Pomozte mně, matinko, ach pomozte; já tu bolest nevydržím! Co si jen počnu?”

Ale matinka jí odpověděla. „Vždyť jsi tak moudrá a všechno lépe víš, než já: tedy budeš také vědět, co si teď počneš. A pak je to zvířátko tak hezké a tak pěkně vyhlíží, že věru ani pochopit nemůžeš, jak by tě štípnout mohlo.”

Augustka poznala, co matinka těmi slovy míní, kterými jí dříve tak neslušně a nespůsobně odmlouvati se opovážila.

„Ach, odpusťte mi to, milá, zlatá matinko, že jsem tak neposlušná a tak nespůsobná byla! Již nikdy tak neučiním, jistě, již nikdy! Nehněvejte se více na mne: uvidíte, že již docela jiná budu; jen mně, prosím vás, pomozte, a mně něco na tu bolest dejte! Podívejte se, jak ruka již otéká; ach, nemohu ani povědít, jak to tuze bolí!” Tak Augustka ustavičně hořekovala.

„Věřím ti, nešťastné dítě, že tě to velice bolí,” odpověděla matinka. „Kdybys byla uvěřila mým slovům, a byla poslechla, jak se na hodné děvče patří, byla bysi sobě ušetřila té bolesti a toho zármutku, které nyní máš. Nebo kdybys byla vosy nechala a jí se nedotýkala, nebyla by tě štípla. Nyní poznáváš, co z toho dítě má, které na slova rodičů nic nedá; nyní vidíš, kterak jsi na sebe sama uvalila potrestání, kterého jsi tím zasloužila.”

„Ó věřte, drahá matinko,” dokládala se dále Augustka, „věřte, že tuze lituju své neposlušnosti, a že nikdy více tak neučiním!”

„Ty nyní máš lítost, protože z toho cítíš bolest,” pravila na to matinka; „ale kdyby tě nebyla vosa štípla, nebyla bysi tak litovala svého provinění. Také mne to rmoutí, když vidím, že bolest máš; ale ještě větší je zármutek můj, když vidím, že nebýváš tak, jako bych si přála. Velká jest žalost pro matku, když se na to dívá, kterak její dítě na těle trpí; ale ještě větší její žalost jest, když se dívati musí na to, kterak dítě její nedbá na dobrá napomínání, a kterak tím zkázu duše a neštěstí na sebe uvaluje. Dobře si na tato má slova pamatuj!”

„Ano, dobrá matinko!” pravila Augustka, tou řečí pohnuta, „pevně vám připovídám, že na to vždy pamatovat budu, a že se vždy podle toho zachovám, co mi kdy poručíte.”

Matinka zatím učinila, co bylo potřebného, aby se Augustce ruka zase zahojiti mohla.

No konečně. Už jsem se bála, že se dobrá matinka pro samé kázání k poskytnutí první pomoci ani nedostane.

„Augustka od té doby opravdu celé své chování změnila na lepší stránku” a zbavila se neposlušnosti a odmlouvání.

Jáchym byl lakomý. Peníze, které dostal, si „ouzkostlivě ukrýval, pořád víc a více míti žádal, a kdykoliv myslil, že se nikdo na něj nedívá, pořád si je přepočítával a to počítání jej velmi těšilo. Nikomu pak z nich ani dosti málo nedal.”

Kdežto jeho sestra Kunhutka zase všechny peníze hned utratila. „Tu si za ně nakoupila samých zbytečných mlsek, kterými si zuby a žaludek jen pokazila; i rozházela peníze za všelijaké hloupé hračky, které za krátkou chvíli zase zahodila. Tím se stalo, že nikdy nic ve své schránce neměla; kdykoli pak co užitečného bylo, co by sobě koupiti mohla, neměla na to.”

Třetí z nich, Zdislava, zvolila správnou cestu. Peníze si šetřila, „až si z toho něco pěkného a užitečného, jako pásmo příze, jehelníček nebo náprstek, nějakou stužku čili pentli, nějaký nový vzorek na vyšívání, anebo dobrou knížku koupiti mohla. Také ráda z toho něčím dárku udělila některé své známé dívce, anebo když toho třeba bylo, i všechny peníze mezi chudé a nešťastné rozdala.

Pan Zápolský dobře si toho všímal, jak dítko které s penězi svými zacházelo. Poněvadž jim těchto dárků proto poskytoval, aby je v tom vyskoumal a jim dle toho dal potřebné poučení, svolal je všechny jednoho dne k sobě.”

Promluva, kterou k nim pronesl, byla dlouhá a vyčerpávající. Vysvětlil jim, že Jáchym a Kunhutka se svými penězi zacházejí špatně, kdežto Zdislava dobře. A protože „Jáchym a Kunhutka byli nerádi, že sobě nezískali spokojenosti dobrého otce”, vzali si z toho ponaučení a „následovali příkladu šetrné a štědré Zdislavy”.

Heřman byl nepořádný. Učitel si stěžoval jeho strýci:

„Tu běhá bez čepice, a když se ptám, kde ji má, jistě vím, že ji někde ztratil. Šat svůj v tu chvíli někde roztrhne, pošpiní a inkoustem postříká a poleje; všude jest ho slyšet, každé místo vyšmejká, a skrze všechny louže a kalužiny se brouzdá, že si pak jeho oblek a obuv ani podobny nejsou. Kdežto ostatní dítky v pravý čas ve škole jsou, přichází on vždycky pozdě, a tu celý uhnán a upachtěn svého místa hledá. Svých školních věcí nikdy v pořádku nemá: tu mu schází kniha, tu sešitek na psání, tu úloha; knihy pak má celé pošpiněné, zmuchlané a samé varhánky. S učením to rovněž jest: kdežto jiné dítky dobře své úlohy umívají, zůstává on vždycky zpátky; ale ovšem, ve škole bývá nepozorný, a doma jest pořád roztržitý a jako vítr; také více na hrání a na své společníky, nežli na učení myslí. Tu pak nezbývá, nežli trest, a když jiní hodnější chlapci se vespolek obveselují, on doma při mnohé újmě seděti musí. Bylo by neštěstí, kdyby měl takový zůstat.”

(Dnes by se asi řeklo, že má lehkou mozkovou dysfunkci.)

Strýc usoudil, že „újma v nějakém obveselení, na které by se chlapec obzvláště těšil, by asi nejspíš pomohla.”

Strýček slíbil Heřmanovi a jeho pořádkumilovné sestře, že je vezme na výlet do obory. Jenže když se tam mělo jet, nemohl Heřman najít botu, kterou večer nepořádně odhodil, a tak musel zůstat doma. To ho tak mrzelo, že se rozhodl být pořádný, uklidil své věci, našel i botu – a také důležitý papír, který strýc vytrousil z kapsy.

No, a protože strýc tu listinu potřeboval „nebo měl se v oboře sejíti s jedním přítelem skrze jisté vyjednávání” a kdyby se listina nenašla „ztraceny jsou tři tisíce zlatých”, všichni se z obory vrátili „ve velikém uleknutí”. Strýc rád, že se listina našla, takže odpustil Heřmanovi kázání a zpátky do obory jeli i s ním.

A jak to u tohoto autora bývá, Heřmanovo polepšení bylo trvalé, a „matinka z něho již nemá žalosti a zármutku, ale veliké potěšení”.

Adolf byl neposedný, rozpustilý, nešetrný k věcem, a to nejen vlastním, ale i cizím. Ale nejhorší bylo, že kradl.

Jednou vlezl do cizí zahrady, aby si natrhal jablka, ale pes ho chytil za nohavici, hlídač mu nařezal holí, a doma pak následovalo též přísné potrestání. Ke všemu se rozhlásilo „po celém místě, co Adolf špatného dokázal; i měl z toho velikou hanbu.”

„Trpká pak zkušenost, které Adolf toho dne byl doma i v zahradě nabyl, měla dobrý následek: chránil se od toho času své nezbednosti, a již bedlivěji si hleděl dobrého poučení a napomínání”.

Prozatím všechny příběhy skončily šťastně. Ale mlsného Zikmunta čekal smutný konec. Měl neblahý zvyk, „že ze všeho, cokoliv se mu k jídlu podobalo, hned omlsával”, takže snědl jakési černé „jahůdky” a „v přehrozném trápení skonal na otrávení”.

„Jaký zármutek z toho měli rodiče, že jejich nešťastné dítě tak neopatrné bylo, a na jejich dobrá napomínání nehledělo! A jak to i velikou činilo žalost sestřičce Ludiši, když tu viděla, kterak její milý bratříček ležel na prkně mrtev, ručičky maje přes kříž přeložené! Jak si dělala výčitky, že s ním zároveň ty jahůdky trhala a že jemu mocněji v tom nezbraňovala!

Těžce ji zabolelo srdce a trpký pláč provázel její hořekování, když se rakvička, ve které bratříček již na vždy pryč odtud musel, ostrými hřebíky zatloukala, když jej z domu odnášeli a na hřbitově spouštěli do hrobečku, který brzo těžkými hroudami byl zasypán.”

Eduard byl pilný a chytrý, ale měl jednu chybu. „Nebyl totiž upřímný a pravdomluvný, jak se na každého pořádného patří, a nedělal si žádného svědomí z toho, když se vylhati mohl z věci, pro kterou by byl něco nepříjemného snášeti musel.”

Rodičům se nedařilo Eduarda této nepravosti odnaučit, dokud se nestalo, že na tuto vlastnost těžce doplatil.

Místo do školy se šel se svým kamarádem Děpoltem klouzat na rybník. Prolomil se pod nimi led, zachránili se, ale byli promáčení.

Děpolt se doma přiznal, matinka ho rychle svlékla z mokrých věcí a položila do postele, aby se zahřál. Druhý den mu nic nebylo.

Ale Eduard doma zalhal, že byl ve škole, a raději vyběhl v mokrém oblečení ven, aby se nějak neprozradil. Takže nastydnul, těžce onemocněl, „a musel mnoho neděl v posteli ležeti a líků nemilých užívati, nežli mu ta nemoc bolestná zase odešla. Byli to pak pěkně jasní dnové, za kterých druzí chlapci mohli chodívati s rodiči na procházku a hezky se baviti a veseliti, kdežto on ani z lůžka, a dlouho ani z domu nesměl a mnohé trpěti musel. Jak tu nyní viděl, že se nešťastným přelháním sám potrestal!”

Teď asi litujete ubohé děti, které musely číst takové věci. Ale zas tak zle nebylo. Koncem 19. století už byly k dispozici dobrodružné knížky, indiánky, verneovky (které ale byly pokládány za četbu pro dospělé – a není bez zajímavosti, že přinejmenším na jednu verneovku napsala recenzi Eliška Krásnohorská).

Vychovatelé ale neviděli dobrodružnou četbu rádi a varovali před jejím špatným vlivem. Četba „špatných knih” měla v 19. století stejné postavení jako později film a v současnosti „násilné počítačové hry”: mohla za všechno.

Hle, co se mohlo stát, když rodiče nedohlíželi na to, co děti čtou:

Ovoce nemístného čtená románů mládeží. V Berlínském jednom učebním ústavu, který jen od synů zámožnějších rodičů navštěvován jest, učinil učitel téhož ústavu překvapující nález. Překvapil totiž jednoho žáka S., an v spisech p.učiteli na první pohled se probíral. Vzav listiny do rukou, uzřel ke svému ustrnutí, že to jsou účty dílem saldované, dílem nedoplacené, znějící svou čerstvou dodávkou na 9 loveckých ručnic, 9 revolverů, 9 loveckých tesáků, tentýž počet dýk, brašen, potřebného řemení, loveckých klobouků, vest a.t.d. Učitelovo podezření vzrůstalo ještě více, když všechny tyto dodávky zněly na jméno hocha, před ním stojícího, který měnil barvu v obličeji. I zvedl na místě vyšetřování s tímto žákem, který po krátkém otálení, na učitelovy výhrůžky se přiznal. On a ještě osm jiných žáků umluvili se, vydati se na cestu do Sedmihradských hor, kde by na „způsob loupežníků se živili a usadili”. Již v nejbližších dnech odcestování bylo ujednáno. Všechny zbraně a ostatní věci mladým loupežníkům potřebné byly již připraveny. V celku zněly účty a vydání na 900 marek, a ještě 2617 marek choval u sebe lapený vůdce zamýšlené bandy. Celé jmění bylo od „členů” loupežné tlupy rodičům ukradeno. Jakmile učitel tu věc vyšetřil, nemeškal to rodičům ihned oznámiti. V zahradě rodičů syna S. v altánku byly nalezeny ukryté dotčené zásoby. Dodavatelé potřeb pro mladou loupežnickou tlupu jsou bez zdráhání ochotni všechny věci nazpět přijmouti – ovšem ze snadno pochopitelných příčin. – Konečně byla celá tlupa nadějných loupežníků náležitě potrestána, tak že jim sotva kdy zas podobné dobrodružství napadne.

Vychovatel, List věnovaný zájmům křesťanského školství, 1889

Zhoubný účinek čtení špatných spisů. Netřeba se ani blíže zmiňovati o mnohých pošetilých kouscích, které mají na svědomí různé robinsonády, o nichž svého času p. prof. Dr. Durdil pronesl vážné slovo. Kolik už matek zaplakalo si nad 10-13letými synáčky, jež hnala touha po bojích s Indiány k nejbližší železniční stanici, aby na druhé nebo třetí zavolal je kdosi z coupé a zadržel je pro jakousi příčinu. Přišel pak bratr nebo sestra, odvedl hošíka domů – a bylo po robinsonádě. Nebyl to však pouze Defoeův spis, který měl takový účinek, a nebyla to jen nejmladší mládež, která divotvorný vliv lektury pocítila. – Schillerovi „Loupežníci” byli, jak známo, brzo po svém uveřejnění příčinou skandálu, že studenty lipské napadl jakýsi přemrštěný enthusiasmus pro loupežnictví. Táhli do šumavských lesů a etablovali se tam jako velkomyslní zákeřníci. Stálo to tehdy velikého namáhání nežli byli mladé, bujné hlavy přivedeny k rozumu. – Goethův „Werther” vyšel 9 let před tím a zavedl do mody sentimentální samovraždu. Člověk si dal „Wertherovo utrpení” do kapsy a pln nadšení prohnal si kulí hlavu nebo se utopil, napsav dříve do notiční knížky, zastrčené v náprsní kapse, těžkomyslnou, slzavou báseň. – Také „Nová Heloisa”, jejíž autorem je Jean Jacques Rousseau, má mnohé neštěstí na svědomí. Nešťastní milenci studovali tento román a společně pak umírali. Tak čarovně účinkoval magický sloh ženevského občana na slabé mysli. Anály předešlého století vypravují o mnohých samovraždách, které zavinil Rousseau blouznivým svým líčením. V Paříži oběsila se třináctiletá dívka a zanechala list, jehož první věta zní: „Svou duši odkazuji Rousseauovi, své tělo zemi.” – Také Viktor Hugo zavinil cosi podobného svými knihami. V letech třicátých přinesly pařížské noviny zprávu o smrti důstojníka, který si prohnal hlavu kulí a vyprosil si v závěti takovýto nápis náhrobní: „Zde leží člověk, který věřil na Viktora Huga.” Nešťastník četl: „Tři poslední dny odsouzencovy” a domníval se, že nemůže odolati mocnému dojmu, který naň spis ten učinil. Zajisté, mohlo by se podobných případů registrovati celé množství. Zola si nedávno ještě při podobné příležitosti zakládal na reklamě. Tam to ovšem jeho čtenář zaplatil pouze životem duševním, zbláznil se totiž. Jest to ovšem vždycky choulostivou otázkou, co je život a co je román. Někdy by se zdálo, že ten život má tisíckrát horší úskalí, než jaká překonati musí hrdina románu.

Vychovatel, 1890

Dívkám se mohlo stát to, že jim četba románů popletla hlavu. Před tím varuje Honorata z Wišniowských Zapová:

 

Nezabudky, Dar našim pannám, 1863

Obavy z nebezpečné četby přetrvávaly ještě ve 20. století.

Četla jsem kasuistiku napsanou za první republiky. Týkalo se to dívenky z rodiny ruských porevolučních emigrantů. Během útěku z Ruska i v Československu ji potkaly různé traumatické zážitky. Už si nevzpomínám, jaké všechny problémy s ní byly – jenom to, že utíkala z domova. Připadalo mi nad slunce jasné, že příčina je v těch traumatických událostech, ale ne, tehdy si to vyložili jinak: za všechno můžou knihy od populární spisovatelky L.A.Čarské, které ta dívka ráda četla.

Po první světové válce už hodní Fridolínové a zlí Dětřichové patřili minulosti. Hodného Fridolína nahradil Mirek Dušín a další foglarovští „hoši”, kteří sice za nic na světě nepromluvili sprostého slova – ani kdyby bylo všechno k pos..ní a na h…o, zato ale podnikali různé výpravy a zažívali dobrodružství, o jakých se hodným Fridolínům chválícím krajíc suchého chleba ani nezdálo.

Takoví pasivní a za všechno vděční a se vším spokojení chudáci už nebyli příkladem. Ve dvacátém století se už slušela ctižádost a snaha o společenský vzestup. Baťův Mladý muž náš vzor!

Hrdiny už nebyla hodná, ale trochu zlobivá dítka, ale dítka zlobivá, avšak hodná. Velmi oblíbenou dívčí postavou byla „divoška‡” s dobrým srdcem. Hlavní hrdinkou dívčího románku ve 20. století už by nebyla hodná Klára, ale Boženka, která by se na konci nepolepšila, ale zachránila by Kláře život nebo pomohla dopadnout zloděje, kteří by se chystali vyloupit dům Klářiných rodičů. Ale stejně se z těch rozpustilých dívenek staly vzorné manželky – nejlépe hned po maturitě.

Po druhé světové válce se v souladu s dialektickým zákonem negace negace znovuzrodili ti vzorňáci, ale nevydrželi dlouho. Mravoučné dílo zaniklo jako žánr. Kdo ví, jak by vypadalo, kdyby se znovu objevilo? Byli by vzorem chudáci, kteří „znají své místo”, nebo „chudí hoši, kteří se proslavili”?

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na O dítkách hodných, ale trochu zlobivých

  1. zemedelec napsal:

    Paní Majka.
    Hezké nedělní ráno přeji.
    Čtu Vaše příspěvky pozorně.Dnes jste mne připomněla ono krásné,neopakovatelné mládi.Skutečně pak záleží,jaké si s toho odnese ponaučení.Na dětství se nedá zapomenout,hraje určitou roli po celý život.Něco připíši z odposlechu jedné paní.Rané mládí prožila na vesnici,dnes už je to městečko.Při větším požáru jim shořel dům,tak se přestěhovali o 200km jinam.Tam si našla manžela a stěhovali se zase o 200km jinam.Teď ve stáři by se ráda podívala do té vesnice-městečka i když má jen mlhavé vzpomínky na tuto dobu.

  2. Věra Říhová napsal:

    Děkuji za nádherné čtení, na které se pokaždé moc těším. Protože jsem sama byla taková „Boženka“, četla jsem hlavně dobrodružné knihy a ty mravokárné mě nebavily, většinou jsem je nedočetla do konce.

    Jen jednu jsem četla několikrát – Vlčí jámu od Jarmily Glazarové, nikoliv proto, že by se mi líbila, ale proto, že jsem jí vůbec nerozuměla a snažila jsem se najít důvod, proč byl pro tu holčičku život těžký. Na rozdíl od nás dělnicko-rolnických dětí, které měly opravdu drsné dětství plné dobrodružství a neplech včetně Makarenkovy výchovy ve stylu jaký zločin, taký trest, měly maloměšťácké děti všechno, o čem my jsme jenom snily, protože v padesátých a šedesátých letech si dělnické rodiny teprve budovaly trvalé domovy, které maloměšťáci už dávno měli.

    Vlčí jáma mi natolik vrtala hlavou, že mě přivedla k přátelství s jednou hodnou holčičkou z měšťanské rodiny, doučovala jsem ji češtinu a matiku a já jsem u nich doma poznávala jejich prostředí a pozvolna vplouvala do jejich myšlení. Byl to pro mě nový, cizí svět, o jehož existenci jsem neměla ponětí. Ale stejně mi to trvalo až do dospělosti, nežli jsem jejich svět pochopila a tím pochopila dílo Glazarové.

    Majko, nevíte, zda existuje kniha, která by popisovala přátelství dětí z různých společenských kruhů ? Od snídaně o tom přemýšlím, ale na žádnou jsem si nevzpomněla. Dnes je to pro děti ještě nepředstavitelné, ale stejně na své vnučce vidím, že už na základní škole jsou pohromadě děti ze sociálně slabých a velmi bohatých rodin a že se nám do společnosti nenápadně vloudily třídní rozdíly, se kterými se malé děti potýkají.

    • vlkp napsal:

      Paní Věro,
      pamatuji si na odstrašující příklad takové knihy o soužití bohatých a chudých dětí. Četli nám to v roce 1959 v družině. Jmenovalo se to Bílý Bob a černý Bob. A bylo to z JúEsEj. Kdo to napsal, netuším. Ale asi jste měla na mysli něco úplně jiného.

      • Majka napsal:

        Bílého a černého Boba napsal Antonín Zhoř. Myslela jsem, že to byl Pavel Kohout, ale ten napsal O černém a bílém.

    • zemedelec napsal:

      Paní Věro.
      Někdy v 60letech min.století jsem viděl na toto téma Japonský film,už si nepamatuji ani název.Možná paní Majka,jak zjišťuji,chodící knihovna velkých rozměru,tak určitě odpoví.

      • Věra Říhová napsal:

        Není to zase tak důležité, jenom mě napadlo, že z našeho prostředí nic takového neznám, tedy kromě červené knihovny, kterou jsem nikdy nečetla, ale moje maminka ji měla ráda, mě to připadalo ubohý. Trochu se to prostředí mihlo u Poláčka v knize Bylo nás pět, to ale bylo o chlapcích, z Ameriky bych ještě přidala Marka Twaina a jeho Toma Sawyera s Huckleberrym Finnem.

        Napadlo mě to proto, že moji rodiče ještě chodili do dívčí a chlapecké školy, nějaká přátelství tam musela být, že by o tom nikdo nikdy nenapsal ?

    • Majka napsal:

      O kamarádství holčiček z různých společenských vrstev je knížka Nebe, peklo, ráj od M.Kornelové
      http://www.databazeknih.cz/knihy/nebe-peklo-raj-153393

    • zxz napsal:

      „přátelství dětí z různých společenských kruhů“ To je asi takove utopie jako pratelstvi otroka a otrokare. Aby hostitel mel rad sveho parazita, to uz vyzaduje opravdu silnou davku masochismu a naivity s niz se ani u deti nesetkame. Ty naopak dobre vyciti co je dobro a zlo, a co je spravedlnost a bezpravi. Proto se museji vymyslet podobne idiotske pribehy jake zde hledate a postupne je vychovou premenit v tupe stado otroku ktere zajisti vladnoucim vrstvam bezstarostny zivot v prepychu.

      • tresen napsal:

        To mi připomnělo, jak jsem ve třetí třídě zaznamenala pokus o sblížení ze strany dcerky komunistického papaláše. Byl to tak divný zážitek, prošpikovaný odposlechnutými frázemi, například o strážcích hranic, kteří hlídají náš klidný spánek, že mne opravdu nemrzelo, když se to neopakovalo.

  3. Gerd napsal:

    Jednu z prvních mravoučných knih napsal dobře známý Donatien Alphonse François, markýz de Sade. Kniha vyšla v roce 1787 a jmenuje se Nehody ctnosti aneb Justina. Později (1797) vyšla ještě Julietta aneb zdar neřesti. Odhlédneme-li od erotických scén, Julietta se rozhodne pro kariéru prostitutky, díky níž se dostává k postavení a penězům.
    Na příběhu Justiny autor naopak ukazuje, jak se nevyplácí ctnost. Odpor a neschopnost panenské Justiny přizpůsobit se chlípnému světu vedou jen k její velké bídě. Pokaždé ještě větší, po každé zěmně dopadne ještě hůře.
    Justina je dílo ještě celkem umírněné, ale ukazuje, že se dobrota povahy také nevyplácí a zejména u těch, kdo dobrými nejsou.
    Julietta jde ve své kritice trochu dále, ukazuje na příkladech zkorumpovanosti nejvyšších státních úředníků, soudců i policie a v mnoha obdobách opakovaných důkazů, že za peníze lze koupit vše. A morální naučení je i v kritice církve v jejíž řadách se pod ochranou nedotknutelnosti skrývají ti nejzkaženější z individuí bez špetky skrupulí.

    Trocha drsné reality k těm všem mravoučným románkům. Co myslíte, čtenáři, změnila se doba od dob markýze de Sade vlivem mravoučných románů a rozsáhlých výplachů mozků různými ideologiemi nacionálního socialismu, komunistické výchovy v dobách socialismu a pak vlivem humanistických románů po 1989? Nebo spíše odpovídá světu popisovanému na příbězích Justiny a Julietty (bez erotických pasáží), kdy se nás každý snaží zneužít, a zkorumpovanost státní moci a nemožnost dovolání se spravedlnosti dosahují stejných rozměrů?

    • Majka napsal:

      Příběhy Justiny a Julietty jsou typické romány à thèse, které mají dokázat názory autora. Tudíž neštěstí, která potkala Justinu, jsou přehnaná a krajně nepravděpodobná. Ve skutečném životě se nikdo nesetkává se samými zvrhlíky, a Justina by mohla prožít život sice nepříliš radostný, ale bez nějakých větších neštěstí. A „neřest“ se nemusí vždy setkat s úspěchem, nebo i když ho dosáhne, je to za cenu, kterou by jiní lidé nechtěli zaplatit.

    • Anonymní napsal:

      Tak podobný román je Funny Hillová.
      Erotika je to, nač je člověk naprogramovaný, to ostatní je jen cosi navíc.
      Erotika je fajn.

  4. tresen napsal:

    O kamarádech z různých společenských vrstev je například půvabná knížka Františka Langera Bratrstvo bílého klíče. Je o partě kluků, kteří na periferii objeví zanedbanou zahradu a prožijí v ní nejrůznější dobrodružství.

  5. Majka napsal:

    Ve foglarovkách se zpravidla sociální postavení neřeší, ale v knize Když duben přichází se hlavní hrdina skamarádí s chudým Řezinou, který bydlí ve sklepním bytě.

  6. Majka napsal:

    Motiv chudého a bohatého dítěte je v povídce Můj táta haur a já od Škvoreckého. Je to vlastně příběh jeho ženy. Chudá holčička zbožňuje bohatou spolužačku. Když má ta bohatá holka narozeny, pozve na ně celou třídu kromě dvou nejchudších dívek. Jednou z nich je i hrdinka příběhu. Ta se ale přece jen na oslavu vetře, ale pošlou ji do kuchyně.

Komentáře nejsou povoleny.