Jak se psalo po Srpnu a před Listopadem


napsal Majka

 

„Poučení z krizového vývoje ve Straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ” je dokument, který jsem nikdy nečetla a číst nehodlala, třebaže se z něj při různých příležitostech zkoušelo. Vždycky jsem doufala, že si právě tuto otázku nevytáhnu.

Před několika týdny vyšla kniha, která se také jmenuje Poučení z krizového vývoje s podtitulem Poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy

http://www.databazeknih.cz/knihy/pouceni-z-krizoveho-vyvoje-223465

od Aleny Fialové

http://www.ucl.cas.cz/en/pracovnici/vyzkumni-pracovnici/70-alena-fialova

Kniha se zabývá literaturou vydanou v sedmdesátých a osmdesátých letech, která odrážela politickou tématiku.

https://www.email.cz/download/i/zeU57fJAZadA_nZtDN7akw7n8Q-Fc3xMH2YcLLuw_5sMJtEOtp8ES-5dMGf66TzzN3VIfyE/pouceni%20obalka.jpg

Nečinily to všechny knihy vydané v té době. Někteří autoři a dramatici se politice vyhýbali, nebo ji aspoň z některých svých knih vynechali. Takže vycházely knihy, kde napohled všechno vypadalo jako ve skutečnosti, až na to, že KSČ jakoby neexistovala a žádné historické události se nekonaly. Především rok 1968 nikdy nebyl, a pokud snad ano, nic zvláštního se toho roku nestalo.

Jakou část knižní produkce takové knihy představovaly, si netroufám říct. Nebylo jich asi málo, protože já jsem ty ideologické knihy nečetla, ale přesto jsem měla vždycky co číst. Na druhé straně je pravda, že když dnes vezmu některou z těch nepolitických knih do ruky, nemohu si nepovšimnout, jak je v ní „ta doba” obsažená.

Kniha Poučení z krizového vývoje píše o knihách, které se politice nevyhýbaly. Takže například bestsellerista Vladimír Páral nebo Ota Pavel nejsou jejím předmětem, a z díla jiných autorů je zmiňována třeba jen jedna jejich kniha.

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla zlatým věkem pro určitý druh spisovatelů. Kromě těch, kteří se v roce 1968 „nepomýlili” nebo svou „pomýlenost” byli ochotni napravit, dostali příležitost i pisálkové druhého a třetího řádu, kteří by jinak v konkurenci neobstáli. Pravda, někteří se přes veškerou snahu uplatnili jenom v regionálních nakladatelstvích.

„Strana” si přála, aby spisovatelé psali politicky angažovaná, umělecky kvalitní a čtenářsky poutavá díla. Splnit tyto tři úkoly najednou bylo téměř nemožné. Literární kritikové mají za to, že jsou pouze čtyři knihy, které mají šanci přežít dobu svého vzniku – Periférie Karla Misaře, Můj chlapec a já Jaromíry Kolárové, Otčenáškovo Pokušení Katarina a Remonta Ludmily Klokanové. Některé knihy jsou dnes již zapomenuté, ale tehdy si získaly zájem čtenářů – namátkou Přísahám a slibuji od Oty Duba kvůli atraktivnímu lékařskému prostředí, Jan Kozák-Adam a Eva. Opakuji, díly „neangažovanými” se kniha nezabývá.

Literární kritikové té doby byly z produkce autorů více snaživých než nadaných poněkud na rozpacích. Měli by snaživé soudruhy pochválit, jenže výsledek si chválu jaksi nezasluhoval. A jak léta ubíhala, ubývalo shovívavosti. Začátkem sedmdesátých let platilo, že co je dostatečně socialistické, je dobré, v roce 1976 už nezbylo než konstatovat, že očekávané velké dílo ještě nepřišlo. Kritikové se snažili pochválit aspoň něco, když už nic jiného, tak „dobrý záměr”, „odvahu autora”, dílo bývalo označeno za „sondu do hlubšího poznání našeho světa” nebo za cenný, inspirující, pozoruhodný…příspěvek.

Jak tedy vypadala novodobá historie v podání těchto autorů? Někteří z nich nechali své hrdiny zažít dlouhé časové období počínaje první republikou do „současnost”, nebo se v knize aspoň vyskytla vedlejší postava starého moudrého dělníka, který vzpomínal na staré časy.

První republika

Známe to ze školy. Krize ve třicátých letech, nezaměstnanost, střílení do dělníků. Ale také vznik KSČ.

Druhá světová válka

Odboj, ovšem ten komunistický. Z nekomunistických odbojářů, pokud se vůbec vyskytli, se vyklubali zrádci nebo prospěcháři, kteří se k odboji přidali na poslední chvíli. Koncentrační tábory, v nichž trpěli především komunisté. Nacisté samozřejmě představovali čiré zlo, ale nebezpečnější než oni byla „zrádná buržoazie”, která využívala válečné situace ke šmelině.

Osvobození

Osvobodila nás především Rudá armáda. Sovětští vojáci jsou vylíčeni jako milí, prostí a veselí mladíci, kteří rozdávají dětem sladkosti a hrají na harmoniku, nebo jako rozvážní, zkušení velitelé. Někteří autoři se rozhodli připustit, že nás osvobodili i Američané. Ti byli na rozdíl od uprášených Rusů elegantní, ale povrchní, zabývající se především šmelinou a sváděním děvčat. Naivní husičky, které jim naletěly, pak přivedli do jiného stavu a opustili.

Poválečná léta

Období po skončení války, ale před Únorem, bylo námětem románů o osídlování pohraničí. Vystupují v nich navrátilci z koncentračních táborů, soupeří spolu strany Národní fronty, „boháči” hledí, jak by ještě více zbohatli, dělníci a chudí rolníci ovšem vědí, která cesta je správná, inteligence „váhá”. Probíhá odsun Němců. Je správné, že se to děje, protože Němci jsou mstiví a nedá se jim věřit, i kdyby se naoko chovali loajálně, ale ojediněle někteří autoři zkritizují zbytečné krutosti nebo ponižování, ke kterým u toho došlo.

Únor 1948

Tato „klíčová událost dějin” byla vrcholným kolektivním zážitkem, „jeden z posledních historických mezníků, u něhož jsou kolektivita, dav a masy chápány pozitivně, jako stmelující síla, která strhává na správnou stranu ty ostatní.” „Dav” v roce 1968 už plnil negativní úlohu, jak uvidíme. Ale i když Únor 1948 přinesl „vítězství pracujícího lidu”, bylo nutné zachovat bdělost a ostražitost, protože boj ještě nekončil.

Padesátá léta

S těmi měli autoři trochu problém, protože nemohli popřít, že docházelo k „deformacím” a „porušení zákonnosti”. Současně ale potřebovali toto období prezentovat jako hrdinné a úspěšné. Řešení bylo několik.

Jednou cestou bylo odbýt „chyby”, ke kterým došlo, jako nedorozumění nebo skutky záporných postav.

Nebo se jich dopouštěly postavy „poblouzněné kultem osobnosti”, fanatici, kteří trpěli „levou úchylkou”. Titíž lidé pak byli neblahými protagonisty koncem šedesátých let.

Další model tehdejší „přehmaty” a pochybení „čestně přiznával”, ale vysvětloval je tehdejšími ideály, dobrými úmysly, s tím, že se vlastně nic tak zlého nestalo, protože chyby šly napravit a také mnohdy napraveny byly.

Ale nejjednodušší řešení bylo „přehmaty” označit za chyby jednotlivců. Pokud šlo o skutečnosti, které takto vysvětlit nešly, protože byly součástí systému (prověrky, kádrování, vylučování ze škol), byly bagatelizovány jejich dopady, protože i ti, kteří patřili v padesátých letech k poraženým, časem dostali novou šanci. Pokud ovšem nepropadli zatrpklosti a sebelítosti, nebo se dokonce neodhodlali k emigraci.

Šedesátá léta

Toto období bylo předstupněm roku 1968. Autoři, kteří se jím zabývali, se snažili „rozpoznat a pojmenovat krizi”, kterou způsobili především umělci a intelektuálové, přehlížející „výdobytky socialismu”, a kromě nich také ti, kteří zatrpkli kvůli utrpěným křivdám, což se samozřejmě nesmělo.

Rok 1968

Šedesátý osmý rok je líčen jako období pobláznění a uměle vyprovokovaného rozvratu, zmatku a chaosu, který „prostý člověk” zpočátku nechápal. („Co voni, ti progresivní, vlastně chtěj?“ – Karel Hrabal, Zádrhel). Po počátečním zmatku postupně vznikla „atmosféra strachu”, „poctivým komunistům” bylo vyhrožováno, nakonec propukla všeobecná hysterie, které vzdorovali jenom málokteří.

Srpnová okupace

Tomuto tématu už se většina autorů snažila vyhnout. Ono bylo vůbec nejlepší vynechat celý rok 1968, ale i ti, kteří o něm mermomocí psát chtěli, raději ukončili děj těsně před srpnem. Těžko říci, jaký důvod měli ti, kteří se rozhodli Srpen umělecky pojednat. Jisté je, že mezi nimi nebylo jediné sebemíň významné jméno. Karel Hrabal, František Kopecký, Zbyněk Kovanda, Emil Malacka, František Podlaha, František Skorunka – a pět z nich publikovalo v regionálních nakladatelstvích.

Příchod „spřátelených armád” je líčen jako nutnost, která vysvobodila zemi ze zmatků a možná i zabránila občanské válce. Proto jsou vojáci vítáni a dokonce dostanou buchty. O konkrétních událostech se moc nemluví, jen ojediněle se vyskytne zmínka o „směšných obráncích rozhlasu”, kteří se zabarikádovali, protože chtěli vstoupit do dějin, a pokud někdo zahynul, byly to důsledky incidentů, které zavinili Češi – a to se ještě postříleli navzájem. Rusové se chovali mírumilovně a nechali si i ubližovat.

Kdo byli hrdinové těch knížek? Alena Fialová je dělí podle dvou kritérií. Na kladné a záporné, a podle třídní příslušnosti.

Kladné postavy

Kladný hrdina měl samozřejmě správné přesvědčení, vyznačoval se tvrdohlavostí, bojovností, důvěrou v „lepší zítřky”, „věrností ideálům”, i když se třeba nějakou nešťastnou náhodou stal obětí. Nejčastěji šlo o dělníka, ale mohl to být i student nebo inženýr pocházející z chudých poměrů.

Dalším typem hrdiny byl člověk, který se ke správnému postoji „vyvíjel”. Nemusel to být komunista ani pocházet z dělnické rodiny. Mohl se třeba narodit do rodiny „maloburžoasie”. Toto antischéma mělo učinit hrdiny věrohodnějšími a zajímavějšími pro čtenáře.

Záporné postavy

Záporák naopak socialismus odmítal a někdy proti němu i aktivně bojoval. Záporné postavy byly zpravidla méně prokresleny než kladné, jejich postoj byl silněji determinován třídním původem. Pokud ale autor nechtěl využít starého schématu třídního nepřítele, velkostatkáře, továrníka, maloměšťáka nebo příliš tvrdého samolibého předsedu, mohl sáhnout po postavě intelektuála nebo umělce: nemorálního, sobeckého a hysterického. V prózách, jejichž děj se odehrával v šedesátých letech, autoři použili i zatrpklé oběti persekucí.

A když to pojmeme třídně…

Dělníci a rolníci

Zdravé jádro národa. Vyznačovali se životní moudrostí, rozvážností. Na rozdíl od padesátých let však býval starší, zkušený dělník spíš vedlejší postavou. Dělník jako vedlejší postava mohl v knihách, kde byl protagonistou intelektuál, pomoci tomuto intelektuálovi s orientací, když mu tak nějak po dělnicku objasnil sporné otázky.

V knihách z vesnického prostředí se pracovalo kontrastem vesnice před kolektivizací a vesnice „družstevní”. V předdružstevní vesnici žili bohatí sedláci a statkáři a chudí rolníci, chalupníci a bezzemci. Ti chudí byli většinou neuvědomělí a tak se báli kolektivizace stejně jako sedláci. Úkolem komunistů bylo přesvědčit místní obyvatele o užitečnosti JZD. Pokud se to podařilo, bylo vyhráno.

Vesnice šedesátých let představovala nezkažený, zdravě konzervativní svět, který si v roce 1968 zachoval zdravý rozum a nepodlehl zhoubným „novotám” a pražským vymyšlenostem.

Buržoasie a maloměšťáci

Méně ambiciózní autoři se spokojili s tím, že zkopírovali záporné postavy továrníků, velkoobchodníků z budovatelských románů. Ale kdo chtěl svým čtenářům nabídnout něco náročnějšího, trochu si protivníka hlavního hrdiny zproblematizoval.

Mohl to být třeba bývalý drobný živnostník. Někteří autoři vytvořili satiru, v níž zesměšnili maloměšťáky, jiní autoři k této společenské vrstvě přistoupili s větším pochopením, což bylo dáno tím, že z tohoto prostředí pocházeli a dobře ho znali. Věděli tedy, že život drobného živnostníka byl plný těžké práce a starostí, proto se zdálo nepochopitelné, proč řemeslník nebo majitel malého obchodu na tomto způsobu života tolik lpí. Autor nechal svého hrdinu postupně prohlédnout a přijít k poznání, že bez vlastní firmy bude šťastnější.

Inteligence

Intelektuálové jsou, jak známo, kolísaví, a nikdy není jisté, na kterou stranu se postaví. Tím spíše se intelektuál hodí za literární postavu, protože se může „vyvíjet”, přemýšlet a hledat. Také se hodilo, že se hrdina-intelektuál mohl pohybovat ve stejném prostředí jako jeho autor. Téma „intelektuála rekapitulujícího svůj život” umožnilo ukázat proměny společnosti, hrdina mohl od počáteční nedůvěry dojít ke správnému poznání.

Umělci

Umělecké prostředí se uplatnilo především v prózách týkajících se šedesátých let. Umělci jsou vylíčeni jako osoby pochybných charakterů, které značnou měrou způsobily krizi šedesátého osmého roku. Zápornými uměleckými postavami bývali spisovatelé, v nichž se snadno daly poznat karikatury skutečných osob. Kromě toho, že se tím zdiskreditovali ti, kteří „svedli národ na scestí”, si tak druhořadí spisovatelé vyřídili účty s těmi, kteří je dříve přehlíželi.

Tento druh literární tvorby je dnes až na několik výjimek mrtvý. Dnešní historická tvorba je ovšem jakýmsi jejím zrcadlovým obrazem. Co bylo dobré, je špatné, a obráceně. Celé období od roku 1945 včetně je líčeno jako série traumatických událostí.

Jediné, s čím si doposud nikdo neví rady, je konec šedesátých let – politické uvolnění, naděje šedesátého osmého roku a jejich konec. Existuje kniha o roce 1968, jmenuje se Jaro klamných iluzí. Nečetla jsem ji, ale ten název už dává tušit, o čem to asi bude. Prostě jsme tehdy naletěli – v čemž se autorka, která v roce 1969 emigrovala, shoduje s těmi normalizačními autory.

A brzy už nebude nikdo, kdo tu dobu pamatuje – a kdo by ji mohl z vlastní zkušenosti vylíčit.

Moc zajímavé téma, takže  dneska bude diskuse.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

44 reakcí na Jak se psalo po Srpnu a před Listopadem

  1. Laco G. Mlynář napsal:

    Věru téma je to zajímavé. Jenom je Majka časově omezila na krátkou dobu před a po srpnu 1968 a pouze na jeden umělecký žánr. To taková veřejnoprávní televize se snaží s tématem kultury za totality vypořádat dlouhodobě. Například v rozsáhlém seriálu o českém filmu, nebo v únoru 2013 vysílala další díl pořadu Historie.cz , tentokrát s názvem „Umění a totalita“ ( viz. archiv ČT http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/213452801400006-umeni-a-totalita/video/ ).
    Pořad uvedla televize tímto textem :
    Za totalitních systémů jsou múzy potlačovány. Jedním z projevů je vznik tzv. oficiálního umění, kterému se musí všichni tvůrci přizpůsobit. Kdo to neudělá, je vymazán. Dělo se to za obou totalit. Přesto i v těchto dobách vznikala, byť neoficiálně a mnohdy vlastně v ilegalitě, významná díla.
    Koryfej pořadu, který na reálném socialismu nikdy nenechal nit suchou, Vladimír Kučera, spolupracovník a moderátor ČT, na začátku pořadu položil hostu Vladimíru Kokoliovi, ve stopáži 6:07 sugestivní otázku : „ Může v takovém systému ( totalitním ) existovat umění, v pravém smyslu slova umění ? „ .

    Pan Kučera je typický pražský kavárenský povaleč, byť, co vím, navštěvuje spíše hospody bývalé IV. cenovky v Libni. Nicméně, musí si na své pivko vydělat. Pokud by byl trochu rozhleděnější, věděl by, že za nějakých 6.000 let totalit (od starověkého Egypta až po dnešek) vzniklo jen na území sahajícím od Egypta po Irsko obrovské množství uměleckých děl, nad jejichž účinkem v úctě postojí každý jen trochu znalý středoškolský studen. Ne tak redaktor Vladimír Kučera, pro toho začala doba toho pravého umění zřejmě rokem 1918 a později opět rokem 1989, zato dobou největšího uměleckého úpadku je období nacistické totality, ale jak už to bývá u našich antikomunistů zejména období 1948 – 1989. Neupírám mu pouze názor na umění za Hitlera, to byl opravdu děs, taky mu velel kýčař a malíř amatér. A to ani dílo nacistky Leni Riefensthalové nemůže nic změnit na oprávněnosti odsudku té doby, pokud jde o umění.

    A tak jako si nedovede poradit s fenoménem umění za autoritativních režimů pravičák Kučera a jiní jemu podobní, nedovedou se z fenoménem rozkvět umění za reálného socialismu vypořádat i další, třeba Majka.
    Majka má ovšem pravdu, že literární produkce od roku 1971 do roku 1982 byla úděsná (nepočítáme-li sem osvědčená jména, která tehdy nemohla publikovat), jenže literatura není celé umění a doba 71 – 82 v literatuře není celým obdobím umění za reálného socialismu. Věru, že za posledních 25 let jsme svědky spíš literární nadprodukce, až na to, že rovněž bídné kvality jako tehdy. Jenže literatura zdaleka není celé umění. Za bolševika a to s výjimkou snad 5ti let 1970 – 1975, vznikla díla filmová, televizní, výtvarná i sochařská, nebo architektonická, za která se není nutné stydět. naopak i v této době vozila televize jedno ocenění, zejména za tvorbu animovanou a pro děti, za druhým. Na rozdíl od dnešní doby. Národní filmový ústav vytipoval po kontrarevoluci v roce 1989 200 filmů, které by stálo za to digitalizovat z let od začátku české kinematografie po tuším rok 2000 (tehdy zdaleka ještě nepřevládala digitální technologie výroby). Převážná většina kvality pocházela z dob 1965 – 1970 a potom z husákovské doby. Atd. atd..
    Ale hlavně již nikdo nebude moci bolševikovi upřít, že velkoryse investoval do infrastruktury podporující umění. Vybudoval promyšleně síť uměleckého školství středního a vysokého, síť galerií, muzeí, divadel, symfonických orchestrů v každém krajském městě, ba i na okresech. ze které žije současná doba dosud.

    Prostě vidět věci černobíle jako Majka, nebo Kučera nevysvětluje vůbec nic. Realita byla úplně jiná.
    Jistě, byli lidé, kteří emigrovali, protože nebyli ochotni tvořit za vlády KSČ, chápu je, málo kteří se ale z nich dovedli v zahraničí prosadit. Většina zůstala a vytvořila díla, která těžko někdo zpochybní.

    • Majka napsal:

      To není moje vidění, to je výtah z knihy, která se právě tomu žánru věnuje.

    • Michal napsal:

      „Národní filmový ústav vytipoval po kontrarevoluci v roce 1989 200 filmů, které by stálo za to digitalizovat z let od začátku české kinematografie po tuším rok 2000 (tehdy zdaleka ještě nepřevládala digitální technologie výroby). Převážná většina kvality pocházela z dob 1965 – 1970 a potom z husákovské doby“

      Jenže ten výběr pokrývá období 1920 – 1990 a je tedy (s přihlédnutím k rozvoji techniky) vcelku logické, že víc filmů bude z druhé poloviny sledovaného období. Na tom nemá zásluhu ani dr. Purš ani „velkej“ Müller. Dost často to navíc jsou díla, která buď skončila v trezoru nebo s nimi jejich tvůrci měli už v době vzniku problémy.
      Mimochodem, odkud víte, že Vladimír Kučera navštěvuje hospody IV. cenové skupiny v Libni? Taky tam chodíte nebo postáváte před nimi a sledujete, kdy se V.K vynoří? 🙂

      • kchodl napsal:

        Tak jistě, rozvoj techniky je samozřejmě důvodem, proč je v tom výběru filmů většina z poválečného období a hlavně ze 60-tých let. Taky šlo o počet kin v Československu, schopných promítat zvukové filmy atd.
        Ale nedá se popřít jedna věc – za první republiky se moc hodnotných „uměleckých“ filmů nenatočilo, většinou šlo o komedie či filmy pro zábavu a široký divácký vkus (tedy nevkus). O levné produkce. Prostě to muselo vydělat hlavně peníze, ostatní kritéria byla druhotná.
        Paradoxně více umělecky hodnotných či dokonce (skrytě) národních filmů se pak natočilo za okupace než za celé období první republiky.

      • Laco G. Mlynář napsal:

        A co za tzv. svobody a rozvoje techniky Michale vyprodukovala Pravdoláska s Penězi až na prvním místě? Konkrétně ve filmu například?

        • Michal napsal:

          Abychom se drželi tématu, tedy obrazu nedávne minulosti, můžu Vám nabídnout třeba Vracenky, Tichou bolest, Zapomenuté světlo, Hořící keř; ale koneckonců i Šakalí léta nebo Díky za každé nové ráno.
          A pokud bychom zabrali celou šíři, můžeme zmínit Lekci Faust, Zahradu, Je třeba zabít Sekala, Návrat Idiota, Otesánka, Protektora, Aloise Nebela atd. Pro děti bychom tu měli Nesmrtelnou tetu, Lotranda a Zubejdu, tři díly Fimfára..
          Je to jednoduché – kdo chce, najde; kdo nechce, nadává na systém a viní pravdolásku i z tvrdejch rohlíků.

          • Arnost napsal:

            Pane Michale, co tim vlastne chcete rict?- Jedinej film, kterej me z nich nadchl je „Je treba zabit Sekala.“ – Ale je z 2 svetovy valky. Nemluvi o soucasnosti ani prirovnanim, nebo jsem to tam nevidel. Diky za kazde nove rano zapomelo na dejovou linku. Horici ker je primocara propaganda. Protektor taky. – Urcite se mnou budete souhlasit, ze kdyz si clovek precte jakoukoliv debatu na webu, vcetne teto, tak vidi, jak je nase spolecnost rozdelena. – Ve filmech to NENI videt. – Sam pisete: „kdo nechce, nadává na systém a viní pravdolásku i z tvrdejch rohlíků.“ – a to je jadro pudla. Jsou tu lidi, co nadavaji na pravdolasku a ti co je hajej a ti tak mezi. Tohle rozdeleni spolecnosti ve filmech videt neni VUBEC a pritom je to nase kazdodeni REALITA. – Jeste jsem nevidel film, kde by se byt jen vzdalene kritizovali pravdolaskari, natoz, aby se autor aspon snazil uznat kazdymu jeho kousek pravdy. – Filmy nam promitaji jakousi kasirovanou, retusovanou realitu a to tu bylo v padesatejch letech taky. Skoro to vypada, ze by se rezim bal, ze se zhrouti. kdyby se pochybovacum dalo slovo byt jen na chvili.

    • Leo K napsal:

      Laco, …nacistky Leni Riefensthalové…to vám neodpustím. Leni Riefenstahlová byla 16. prosince 1949 očištěna výrokem soudu. Nebyla nacistkou, nebyla v NSDAP ačkoliv existovala doba cca 8 let, kdy byla nacistickou ideologií stržena. Nedivím se. Viděl jste Triumf vůle? Tam, v titulcích, čtete 19 měsíců od začátku německé obrody…sjezd strany. A pochopitelně davy a obrovské masy. Víte – to muselo působit na všechny, nejen na Riefenstahlovou. 19 měsíců po té, co miliony Němců drtila příšerná inflace…Hitler působil jako blesk z nebes. Postupně, začátkem války došla k závěrům, že není čím se chlubit. Byla VIP občankou (znala se osobně s führerem), ale to bylo všechno. Přerušila práce na natáčení filmu Tiefland a na veřejnosti se ukazovala co nejméně. Americká denacifikační komise ji vystavila osvědčení ihned. Francouzi na ní měli žízeň, tak jí trápili dalších skoro 5 let, ale nakonec ji také denacifikovali výrokem, že nikdy nacistkou nebyla. A teď Vy…

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Ale to já vím, jenže Vy možná nevíte, že s pistolí za pasem doprovázela wehrmacht při tažení do Polska. Viděl jsem její fotografii z té doby.
        Tam viděla hrůzy, jak nacisti zacházeli nejen s Poláky, ale i s Židy a nic. Vesele tlačila káru dál.

        • Leo K napsal:

          Vesele tlačila káru dál. To tvrdíte vy. A také Rejžek. Už jsem to svrchu psal. Byla VIP a kromě toho to snad bylo ve čtyřicátém. Víte přece, že ty snímky byly označeny za montáž. V roce 1941 už to nikdo nezkoušel. Ty hrůzy rozhodly o jejím dalším životě.

  2. zemedelec napsal:

    Paní Majka.
    Jistě nejde všechno popsat do tak krátkého příspěvku.
    V současnosti už jsou události roku 1968 spojovány s rokem 1989.
    Pravě umělecká a kulturní fronta,nám to prokázala,jak to dotáhli až k dokonalosti,nebo-li své potupě.Nastupující mladá inteligence,prachsprostí veksláci,akorát jim říká Klaus nová kapitalistická třída.Názorně to vidíme,národohospodářské situaci,rozkrást,rozprodat co se dá.Proto tvrdím i kdybychom měli fabriky s kvalitní výrobou na světové úrovni,stejně by to prodali.Do toho zapadá i naše zemědělství,zdravotnictví,školství,armáda.

  3. Gervais napsal:

    Cituji vás Majko:

    „A brzy už nebude nikdo, kdo tu dobu pamatuje – a kdo by ji mohl z vlastní zkušenosti vylíčit.“

    To je to nejhorší poznání historie. Co nám daný člověk může říci? Dejme si příklad „mejdanu“, kdy Nuland přiznává zaplacení a lze dovozovat i organizačně potpořený převrat. Jak mi pomůže vysvětlení co se na podzim roku 2013 na Ukrajině událo od účastníka protestu co byl na ulici, tedy pamětníka?

    Chválím, že váš soupis v hrubých rysech má informační hodnotu co popisuje preferovaný pohled tehdejších mocných. Dává nahlédnout na rozdíl jak se prezentuje historie dnes (pravda bude uprostřed mezi těmito pohledy?).

    Ale závěr, který jste dovodila nemá s vaším textem žádný kontext. Od pamětníka se dozvím, citový pohled a to ještě pokaždé jiný. Např. rok 1968, jiný popis mi řekne pamětník, když se ho zeptám(zeptal bych) v roce 1969, jiný v roce 1975, jiný 1984, jiný 1990 a jiný v 2014, kdy do něho promítne zkušenost prožitých let, ale nikdy se nedozvím co se skutečně událo…

    Gervais

    • Majka napsal:

      Však mě jde o ten subjektivní pohled. Co se událo se dá najít v archivech.

      • Gervais napsal:

        Pak se omlouvám, že jsem Vás špatně pochopil.

        Přesto nechápu jaký subjetivní pohled chcete dostat? Málokdo v dnešní době napíše veřejně pod vlastním jménem skutečný subjektivní pohled, který bude o moc jiný než ve „vyprávěj“ apod. nesmyslných výtvorech. Stejně jako před rokem 1989 málokdo byl schopen toho samého v opačném gardu.

        Sice věřím, že se nejdou silné osobnosti (jednotlivci ne stovky), které to mohou sepsat a mít sílu i podepsat, ale nevěřím, že někdo dovolí tyto paměti uchovat a nebudou buď „správně“ upraveny nebo se „ztratí“. Dám příklad popisu 1968, před i po od svého otce co mi popisoval a dědy, oba jiný subjektivní popis, ale ani jeden by do nenapsal a nepodpsal, před ani po roce 1989. Jejich popis nesouhlasí ani s jednou verzí, a je „nepřijatelný“ pro obě strany. Tedy skutečný popis nepřepsaný „politicky“ zmizí vymřením pamětníků jako vždy a zůstanou jenom syrová data, které dovolí se přiblížit pravdě, ale nikdy ji nesprostředkuje.

        Možná opět nechápu, co jste zamýšlela jako výsledek?

        • Majka napsal:

          Asi takhle:
          Kniha paní Fialové končí tím, že polistopadové knihy jsou jakýmsi zrcadlovým obrazem těch normalizačních. Co bylo černé, je bílé, a naopak. Jenže události šedesátého osmého roku jaksi v obojím podání dopadají stejně. Buď se o nich nepíše vůbec, nebo se to pojímá jako jakési davové poblouznění, které ostatně způsobili pražští intelektuálové a potom ti, kteří se v jednou případě nazývají pravicoví revizionisté a v druhém reformní komunisté (jsou to tytéž osoby). A jestliže to podle normalizačních knížek vypadá tak, že žádný rok 1968 nebyl, pokud byl, nic se v něm nestalo, a pokud už se něco stalo, my prostí lidé s tím nemáme nic společného, je zajímavé, že naprosto stejný dojem dělají i díla polistopadové. Nikdo se k tomu nezná.

          • tata napsal:

            OPĚT velice zajímavé téma.
            Jenže se objektivně pojmout nedá.I když se budete snažit být objektivní každý z nás to prožil jinak,i ted na tuto dobu jsou značně jiné pohledy.Ani moje děti neberou muj pohled toho minulého,minimálně toto téma používáme nebot stoho je jen zle.I já si občas kladu myšlenku já snad žil jinde.JÁ to měl s rodiči trochu jinak,přece jen utrapy války byli zřejmé,tam nebylo pochyb.UŽ ale o 30 letech a socialismu to také skřípalo,ja přece jen byl určitě zmanipulován,muj otec byl letecký mechanik takže se před válkou neměl špatně a mirnil mé jak bylo vše špatné,nebo že bylo vše černé jak mě nalevali do hlavy.

            Pohled na dobu bude vždy ovlivněn v jakém prostředí žijete,já věčinu socialismu prožil na montáži kde se na protekci moc v dělnickém nehralo spíše naopak,to až od šefmontérů….takže vyprávění jak komunisti ve fabrice rozhodovali ovšem jsem nepoznal.ANI v mém přibuzenství nebyl nikdo co přišel o majetek,takže ani nikdo v mém okolí neutrpěl to co někteří zažili,pak zákonitě pochybujete bylo to tak hrozné.Já když mám podle svého života srovnávat nemužu si stěžovat na minulé………..nemohl bych vyloženě ani na tuto dobu umožnila mi jezdit po evropě a vidělat…….ovšem za velice tvrdých podmínek.

            JAKO CELEK A Z MÝM POHLEDEM levicovým………vidím tu dobu jako dobu větších jistot,když vyjmu stranické špičky………i dobu kdy darebáci neměli takovou moc………samozřejmě když jste se nepřiplet nákému papalaši do cesty……….proto i můj pohled nemůže byt nikdy zcela objektivní………neuznávám moc pěněz nikdy jsem netoužil ani bych to nedokázal vydělat peníze na ukor druhých………což dnes je skorem norma.
            Ztoho pohledu vidím to minulé ružovějšími brýlemi

  4. kchodl napsal:

    Pěkné.
    Je pravda, že z uměleckých oborů normalizační bolševik nejvíce zatípl literaturu. A populární muziku. Asi protože to mělo největší dopad na široké vrstvy obyvatelstva. Následoval film. Ale v ostatních oborech to zdaleka tak zlé nebylo, třeba divadlo nebylo zdaleka tak kontrolováno nebo sešněrováno jak v 50. letech, zatímco literatura a hudba na tom byla snad ještě hůře.
    Prostě kde byla rozsáhlejší oblast konzumentů, divácká či čtenářská obec, tam byla nesvoboda takřka absolutní. Menšinové žánry na tom byly lépe než většinové.

    V ostatních nezávislejších oborech bylo kruciální členství v bolševickém „svazu umělců“, což se rozhodovalo místně a kdo neuspěl v jednom městě, odstěhoval se jinam a tam se mu povedlo členství získat – i přes známé a úplatky. Tím se dostal do jakési šedé zóny mezi kapitalismem a socialismem, mohl provozovat cosi, co se blížilo podnikání. A přitom být slušně živen státem. Mnoho umělců na normalizaci, hlavně na druhou polovinu 70-tých a 80. léta, proto vzpomíná s nostalgií, protože tak dobře se jim nikdy nevedlo. A svobodně, protože peníze dělají svobodu. Jistě, bolševik dělal obstrukce, ale to šlo překonat – dnešní dohadování s různými „sponzory“ a „manažery“ je mnohokrát horší a nesvobodnější. Dále je dnes obrovská rigidita v tom „jediném správném názoru“ umělecké mafie a kdo se odchýlí, může leda tak hladovět nebo emigrovat.

    Ale jak jsem napsal, to platilo a platí jen o těch „nezávislých“ uměleckých profesích – výtvarnících, sochařích, fotografech, malířích, graficích, uměleckých kovářích, architektech, …
    Také v těchto oborech v té době vznikla spousta nádherných a nadčasových děl.

    Ale zpátky k literatuře, o které je článek.
    Přestaly vycházet všechny západní knihy světových autorů, kromě jakýchsi „revolučních“ či „kritických“ – podle jakého klíče určovali co je co, bylo záhadné. Pamatuji, že většinu naší knihovny zaplňovala díla s rokem vydání 1962-70, to vyšla prakticky celá světová literatura. Pak 25 let nic – až na knižní čtvrtky s kýčařem Páralem a dalšími hvězdami normalizačního literárního nebe.
    Po kterých dnes neštěkne pes, protože to za nic nestojí.

    Většina literátů se uklidila do bezpečnějších zcela apolitických vod, například dětské literatury, detektivek, komiksů, fantasy nebo sci-fi. Do dětské literatury zamířili i špičkoví grafici a malíři. Takže bylo možné koupit třeba Twaina s ilustracemi Kamila Lhotáka, Doyla s geniálním Adolfem Bornem (ačkoliv ten byl jinak na indexu) atd. Dětské knihy z té doby jsou i dnes na velmi vysoké úrovni.

    Také do toho zapadá exploze animáků a dětských filmů a seriálů, sbírajících dodnes mezinárodní ocenění.

    Docela mě v tomto kontextu pobavil Miloš Forman, který zmiňoval nějaký rozhovor s americkými filmaři, kteří mu neskutečně záviděli tvůrčí svobodu za Novotného socialismu v 60. letech – že už mohl točit téměř co chtěl, ale platil mu to stát – nemusel se hádat s pitomými investory a producenty, kteří mají umělecký rozhled mlže, chamtivost křečka a chtivost po finanční kořisti tygra. Když se kouknete na české filmy, vzniklé za „dobu svobody“, něco na tom asi bude.

    Zkrátka, nebylo to tak černobílé. V určitém pohledu bylo období normalizace šťastná a svobodná doba. Například tramping přímo kvetl (a skautské oddíly byly maskovány kluby turistů nebo pionýrem). Zkuste dnes vyrazit někam do přírody, uvidíte. Sesypou se na Vás grupy zelenou ideologií vypatlaných „ochránců“ přírody a Gai.

    Ohledně vnímání roku 1968, zdá se mi nejrealističtější geopolitický pohled – Sojůz potřeboval u nás umístit jaderné zbraně, protože v celé západní Evropě už byly. A Novotný jim to nechtěl povolit. Takže KGB přes svoje agenty spustila jeho sesazení, ale vymklo se jim to z rukou, tedy to následně posílili do konfliktu a pak sem vlítli. Všechny ty jednačky s Dubčekem byly jen fligna, cílem všeho byla intervence, rozmístění jaderných zbraní a sovětské armády. Už od prvopočátku. O nějaký socialismus s lidskou tváří vůbec nešlo, to byla jen epizoda. Jako ukázka, že všechny plány vyjdou úplně jinak a většinou blbě, svědčí to, že sice sovětčíci dosáhli malého vítězství, ale bolševismus tím nadobro ztratil svůj „soft power“, rozpadly se všechny západní bolševické strany a agentury a všechno bolševické nabralo neodvratný kurs do … nicoty.

    Mimochodem, stejnou fatální chybu teď udělal Západ. Ztrátu soft power pro svoji prolhanost, dvojí metr, porušení všech principů, na kterých je paradigma Západu založeno.

    • kchodl napsal:

      oprava (tady to nejde editovat, takže jen takhle) – chtěl jsem napsal 15 let nic (ne 25). Protože cirka po roce 1985-6 začaly kvalitní knihy světových spisovatelů zase vycházet. Zpočátku pomalu, ale postupně jich bylo více a více. Když v roce 1988 vyšel i celý (necenzurovaný) Čapek, bylo jasné, že to bolševik už položil.

    • Majka napsal:

      Ještě vycházelo hodně klasicky, i poezie v krásných vydáních za přístupné ceny. Když se podíváte na obálku knihy, která také vyšla nedávno,
      http://www.martinus.cz/data/tovar/_l/188/l188525.jpg,
      Vidíte rozkopaný chodník – a ne, není to „rekonstrukce Třídy Karla IV.”, se kterou se naše město loni trápilo celý rok, pak také vidíte zřejmě čtvrteční frontu na knihy, no, a když se zaměříte na to, co je ve výloze, budete slintat. Protože dnes, pokud to už někdo vydá, by to bylo proklatě drahé.

      • kchodl napsal:

        Přesně tak, to máte pravdu. To byly nádherné knihy. Máme takhle doma celou edici básníků, skvěle provedené. Také byla edice Colibri nebo jak se to jmenovalo – miniaturní knihy, vázané v kůži, vážně grafická a polygrafická umělecká díla. Většinou básně. A stálo to minimum, pár korun.
        Co ovšem bolševikovi nezapomenu, jak blokoval výuku jazyků a vydávání knih v originále. To bylo takřka nesehnatelné. Šílené na tom je, že se to týkalo jen Československa (situaci v ostatních „samostatných“ zemích východního bloku jsem tolik neznal, ale bylo to myslím podobné). Asi abychom nemohli díky jazykové nevybavenosti vyjet na Západ.
        Přitom v Sojůzu nic takového blokováno nebylo, naopak. Když jsem byl coby študák v roce 1986 a 1987 v Moskvě, tak jsem si odtamtud přivezl dva kufry knížek, udělaných dvojjazyčně anglicko-rusky, krásně provedených na jemném papíru, vázaných v kůži. Třeba Londona, Hammeta, Chandlera, Viana, Doyla, … měli tam skoro všechno – na levé stránce to bylo anglicky, na pravé rusky, vzadu byl ještě slovník. Cena byla na naše asi 10 Kč za kus. Speciální knihkupectví u Gorkého parku.
        To samé se týkalo učebnic, manuálů – nejnovější vědecké knížky o fyzice, matematice, počítačích atd. tam vycházely jen pár měsíců po amerických vydáních a zase téměř zadarmo.
        Všechno tohle bylo u nás blokováno, bezpochyby na befel přímo z Moskvy.

        Dneska je situace úplně jiná díky internetu. A stahovacím serverům, domácím skenerům. Každá kniha je do pár hodin od vydání pirátsky na internetu ke stažení, pokud to umíte najít. V češtině je to horší, to trvá tak měsíc až půl roku, ale nakonec se to objeví. Není třeba nic kupovat.
        Transformace knižního trhu do digitální formy, problém pirátství, to je zase na dlouhé povídání.

        • kchodl napsal:

          Jen dodatek. V Moskvě jsem bohužel nestudoval, to bylo jen pro „privilegované“. Byl jsem tam jen na tzv. „obměn“, tedy výměnu na školním výletě, tehdy řečeno „praxi“. Rusáci jezdili do Prahy a faktulta si vymohla, že tedy naši studenti pojedou tam.

          • Majka napsal:

            Sranda byla, když jsem si zkusila něco objednat přes Mezinárodní výpůjční službu. Že něco takového existuje jsem věděla ze Součkových detektivek o ochrnutém detektivu-amatérovi Andělovi. Tak jsem tedy napsala objednávku a čekala. Když dlouho nic nešlo, zastavila jsem se přímo v Národní knihovně, kde tato instituce sídlila. Poslali mě do nějakého kamrlíku buď až nahoře nebo ve sklepě – to už nevím. V každém případě to byla mrňavá místnůstka, kde seděly dvě baby. Když jsem přednesla svůj požadavek, vzaly SEŠIT a začaly v něm listovat. (Já jsem nějak čekala, že budou mít aspoň kartotéku.)
            Vlastně už nevím, jestli jsem tu knížku nakonec dostala.

        • Majka napsal:

          Tak oni si sověti nedělali moc těžkou hlavu s autorskými právy, proto u nich mohly vycházet odborné publikace rychle a za hubičku. Prodávaly se i u nás v Zahraniční literatuře.
          Teď už ruské knihy levné nejsou.

          • kchodl napsal:

            To je fakt, stejně jako si s autorským právem dnes nedělají hlavu Číňani a další.
            Jenže v té Zahraniční literatuře měli ubohý výběr, objednávková služba neexistovala, od všeho měli jen pár kusů a tak dále. Vzpomínám, že jeden čas se učila na matfyzu kvantovka podle ruské (americké) učebnice a měli ji v ročníku asi 4 lidi, zbytek to nesehnal. Xeroxy nebyly, tak se to ofotografovávalo amatérsky na dokument film a po koupelnách (coby obvyklé náhradě temné komory) na domácích zvětšovácích množilo na dokument papír, pěkně stránku po stránce. Takové vědecké samizdaty, to bylo tehdy docela běžné 🙂

    • Michal napsal:

      Novotný tady nechtěl mít umístěné sovětské divize, ovšem dohoda o umístění sovětských raketových jednotek a výstavbě depotů byla podepsána už na konci roku 1965. Ale to jen tak na okraj…
      Invaze mj. velmi poškodila činnost naší (ale i sovětské) rozvědky. Do té doby šlo verbovat spolupracovníky i na ideovém základě, po srpnu 1968 už to bylo možné prakticky jen přes peníze s patřičným dopadem na spolehlivost zdrojů.

      • kchodl napsal:

        To není pravda.

        Bylo to značně složitější, nechtěl jsem zabíhat do podrobností.
        Raketové zbraně a jaderné hlavice k nim byly projednávány v roce 1965 pro čs. armádu. V případě války nebo ohrožení, nikoliv okamžitě.
        Akce Javor což byla stavba úložišť hlavic probíhala od roku 1965, koordinovaně po celém východním bloku. Jenže se ukázalo, že k nim sověti chtějí rozmístit ne jen technické jednotky, ale mnohem více vojáků, což Novotného vedení blokovalo.
        Do obsazení nebyl ani jeden z těch depotů hotov, přebíraly je až přímo sovětské jednotky. Před obsazením u nás ani jedna hlavice ani bomba nebyla. Ani ty Vaše sovětské raketové jednotky.

        • Michal napsal:

          Taky netvrdím, že tady v srpnu 68 ty jednotky a zbraně byly, zmiňoval jsem pouze podpis dohody. Ovšem tvrdit, že se to všechno seběhlo jenom kvůli raketám, je podle mě zavádějící. Ale zjevně se lišíme pouze v drobnostech, dál bych neplevelil debatu 🙂

    • Hudec napsal:

      Tak jste mě, kchodle, vyprovokoval a šel jsem se podívat do knihovny. A máte pravdu, strašně moc knížek je v ní ze 60.let.
      Že bylo vydávání knížek od roku tak asi 1970 pod tvrdým dohledem, o tom není sporu. Ale jak to tak bývá, skutečnost není černobílá. Jak píšete – v 80.letech už to bylo púřece jen jinak. A tak mi teď padlo oko třeba na edici Soudobá světová próza z 80.let (Vargas LLosa, Amado, Lenz, Fowles, Bainbridgeová, Heller, Rushdie) a na Galerii moderních autorů (třeba legendární Merle – Malevil – 1983, Pagnol – Jak voní tymián – 1981, a třeba i Mailer a jeho strhující Oheň na měsíci – 1981 ve skvělém překladu (světe div se) Michaela Žantovského.
      Třeba je to moje vina, ale od roku 1990 nakupuji stále méně beletrie, protože jen málokteré dílko mě zaujme. Vychází obrovské množství naprostého braku. I ve faktografických a historických dílech je třeba být ostražitý. Jestli mi něco fakt vadí, pak jsou to ty oslavné knihy o skvělém Wehrmachtu, Luftwafe – a už také SS.

      • Majka napsal:

        Některé z těch „německých“ válečných knih napsal Josef Frais, také zmiňovaný v knize paní Fialové kvůli knize Šibík 550. Pod pseudonymem Helmuth Nowak psal „paměti“ německého vojáka.

  5. Vojta napsal:

    Problém hodnocení nedávné literatury a dějin je obecný.
    Každá společnost více či méně preferuje tu verzi dějin, literatury i vidění světa, které může ideologicky a mocensky využít. Proto je literární i filmová tvorba, kritika i hodnocení nedávné historie vždy do jisté míry tendenční a zaujaté. Současná doba se vymezuje vůči období socialismu, proto častým tématem jsou političtí vězni, zločiny komunismu, či člověk jako součást pasivního odporu vůči režimu.

    Politická literatura přitom stárne víc než jiné druhy literatury, ztrácí aktuálnost. Proto nelze kvalitu politické literatury měřit očima současnosti. Pro čtenáře, který se nedokáže oprostit od a dnešního hodnotového žebříčku, postavám takové politické literatury nerozumí a přijdou mu směšní.

    Znáte nějaké tituly politické literatury, či filmu, které přežily delší období ?

    • kchodl napsal:

      1984 ? 451° F ?

    • Majka napsal:

      Vyloženě politické dílo nepřežije, pokud není politická tématika spojená s nějakým lidským problémem. Pokud je dílo těsně vázáno na nějaký společenskou situaci, nepřežije ani dvě generace.
      Příkladem je Jan Kryštof od Romaina Rollanda. Je to čtyřdílný román o životě fiktivního hudebního skladatele. Asi ve čtrnácti letech jsem ho přečetla poprvé, bavila mě ta místa, kde se psalo o jeho dětství, dospívání, láskách, a nebavily mě části, kde se líčily kulturní a společenské poměry. Když jsem to znovu četla v dospělosti, dopadlo to stejně.
      Když chce autor přežít, nemůže se příliš zaměřit na „sžíravou satiru soudobých společenských poměrů”, ještě k tomu s narážkami na skutečné osobnosti, protože to za dvacet let nebude nikoho zajímat.
      Musí to být něco obecnějšího, něco jako Gogol nebo Čechov.

      • Arnost napsal:

        Voltaire? Beaumarchais ? – Jen na vysvetlenou. Jde o to, ze popisovana, ironozovana, kritizovana situace musi pretrvavat. Proto byl protikomunistickej humor trapnej uz pulrok po revoluci, zatimco lakomec, hypochondr ci snob je smesnej jeste po staletich. A rajonu tragedii funguje Medea i dneska – mstici se zena je jedna z velkych jistot lidstva.

    • Anonymní napsal:

      Vladař 😀

  6. XY napsal:

    Majko, máte tam jeden překlep ve jménu autorky Remonty Ludmily KLUKANOVÉ, nikoli Klokanové. A jinak díky za upozornění, budu se muset na tu knížku paní Fialové podívat. V té vaší recenzi totiž postrádám třeba zmínku opusu slovutného Alexeje Pludka Vabank ( Čs. spisovatel, Praha 1974), ověnčeného několika cenami, nechce se mi ani věřit, že by autorka pominula takové fenomény jako byl Matějkův Náš dědek Josef a podobné skvosty normalizační literatury a omezila se jen na nějaké ty okresní Skorunky, Podlahy a Karly Hrabaly, a nepřipomněla takového Jana Kozáka s jeho Svatým Michalem (1971)…
    Ale díky.

    • Majka napsal:

      Vabank neopomněla, naopak mu věnuje několik odstavců. Ty okresní pány jsem jmenovala schválně za jejich ojedinělou odvahu napsat s jakou radostí jsme vítali ta sovětská vojska.

    • Majka napsal:

      Taky nezapomněla zmínit Majora Zemana v knižní podobě, Pluhaře (Šest večer v Astorii) a další. To, co jsem napsala, je jenom resume, v knize jsou všechny tyto věci demonstrovány na příkladech.

      • XY napsal:

        Aha. Jinak děkuji, chudák Pluhař, ten to dopracoval. Asi při vzpomínce na to, jak ho co stavbyvedoucího a buržoazního elementa vyvezli na kolečkách ze stavby Vírské přehrady… Na tu Astorii jsem už dočista zapomněl.
        Pěkný večer

        • Majka napsal:

          Tu Astorii ostatně paní Fialová počítá k lepším věcem z těch, o kterých píše.

  7. Leo K napsal:

    Nebyl bych to já, abych to neviděl odlišnou optikou. Sáhnul jsem do knihovničky a pochopitelně jsem vytáhl nejen česká díla. Jen tak mimoděk – Stendhal, Červený a černý (1961); Maurois, Život lorda Byrona (1970); Štýrský, Život J.A. Rimbauda (1972); O´Henry, Romance čumilů; Joy Adamsová (1961), Příběh lvice Elsy (1969); Herman Melville, Billy Budd (1978); Hadač, Ekologické katastrofy(1987). Nejmenší náklad byl u Štýrského Ribauda – 12500, nejvyšší u O´Henryho Romance čumilů – 91000. Všechna zbylá díla oscilovala kolem 50000. Je to náhodný výběr. Myslím, že mě v předmětné době ani moc nezajímalo, kdo z českých autorů nesmí psát.
    Odebíral jsem měsíčník Plamen, kde byly ukázky nebo celá krátká díla začínajících autorů a pamatuji si, že když Rudé Právo přineslo zmínku o V. Havlovi, tak jsem honem Plameny prolistoval, našel, ale byl zklamán. V tom kvasu šedesátých let se jevil jako spíše průměrný pisálek. Mě tehdy skutečně zajímalo především jestli se dostanu ke světové literatuře – a to bylo možné. Existovala edice Světová literatura, existovaly edice pro mládež a ty možnosti byly saturovány i když na vybraná díla se stály ve čtvrtek fronty. Náklady, těch děl jen tak překonány nebudou, pokud do toho nechcete započítat tvorbu akčních letáků. Ale co jsem chtěl říct. Ty fronty ve čtvrtek před Knihou jsou trvalým svědectvím hladu po kvalitní literatuře, a svědectvím o tehdejší úrovni obyvatel. Nerad to píšu, ale srovnám-li to s dnešním hladu po Blesku a vidím-li dobrých 70% obyvatelstva bývalé botařské velmoci chodit v obuvi ze stříkaného plastu, pak mi toho optimismu moc nezbývá

    • kchodl napsal:

      S tím souhlasím. Dětská, dobrodružná pro mládež, to všechno vycházelo – dnes jsou to kolikrát nesehnatelné věci, když vyjdou, tak v malém nákladu. Nebo beletrie přes 50 let stará, to vycházelo také. Cokoliv od roku 1945 novějšího, to byl problém. Je fakt, že se to stále zlepšovalo. Do roku 1972 dobíhaly ediční plány, ale už se stávalo, že celý náklad šel do knižního skladu a pak do stoupy. Od roku 1975 se to zase začalo uvolňovat. Bolševik taky v roce 1972 probral veřejné knihovny a nemilosrdně vyházel všechno co mu vadilo. Což bylo často úplně paradoxní, ten výběr. Dá se říct, že to od nich byla děsná pitomost, protože to často až takové skvosty nebyly. Kundera, Škvorecký, Foglar, …
      Populace byla tehdy celkově kulturnější, slušnější a více vycepovaná. To ale platí celosvětově, už od starého Řecka (vlastně dřív, určitě už ve starém Egyptě si stěžovali na potomky) 🙂

      S nástupem těch dnešních čteček, tabletů, velkých telefonů se znovu začalo hodně číst. Všechno je absolutně dostupné, během pár minut knížku najdete na internetu zadarmo.
      Také mnoho lidí čte bez problému i beletrii anglicky, německy, španělsky, vrací se i ruština (zase tomu pomáhá ta elektronizace, protože tam máte integrované slovníky) – to je velmi pozitivní posun proti minulosti.

      Ohledně těch bot – je prostě jiný životní styl. Na to aby člověk vylezl z auta, prošel hypermarket a zase odfrčel domů, na to stříkané cosi z plastu na nohou stačí. V tehdejších botách se opravdu chodilo a vydržely i více sezón. Když s dnešní „normální“ obuví denně ujdete 10 km (jako bylo běžné tehdy), tak se to do měsíce rozpadne. Na skutečné chození si musíte koupit sportovní boty na chození, chůze se dnes bere jako sport.

      Jinak díky za připomenutí O’Henryho.

    • Arnost napsal:

      Havel je dodnes prumerny pisalek. Pdivejte se na to, kolik jeho her se hraje v Parizi. Londyne nebo NY. – Na nej se chodi ukazat politicky postoj, ne za zabavou.

  8. Jos napsal:

    Nevím, nevím, Mně to přijde pomýlené. Psát knihu o literatuře která opěvuje normalizaci a píše v jejím duchu mi přijde jako blbost. Takovou literaturu by tehdy ani teď nikdo nečetl. A jestli vůbec něco takového vyšlo pochybuji, že to mělo vůbec nějaký ohlas. Zato vyšly zajímavé knížky i od českých autorů. Vynořila se řada mladých a psali zajímavě. Mohu na příklad každému s dobrým svědomím doporučit knihu V.Duška Tuláci z té doby. I její pokračování. Ta je politická až až. A Dušek naprosto realisticky trefil atmosféru 50 a 60 let v pražském Karlíně. A zcela a naprosto se vymyká schematům popsaným v článku a patrně i v knize. A pokud není zmíněna nechápu. A také nechápu, že to soudruzi přehlédli. Oni vůbec přehlédli leccos. Na př. skvělé věci vyšlé v té době v překladech. Na příklad kompletní Bulgakov, Kurt Vonnegut, W. Saroyan a mnoho dalšího. Já mám doma z doby normalizace dokonce Joyceova Ullysea, Honbu za právem od Marka Lanea a další. Když pak padly všechny zábrany vlastně se mi to jako úplná změna nezdálo. Podstatná část toho významného tady vyšla. Kromě literatury faktu. Tady je změna totální.

Komentáře nejsou povoleny.