Jak si kdo ustele, tak si lehne.


napsala, resp. sestavila Věra  Říhová

 

Nejdříve jsem to hodila za hlavu jako spoustu jiných věcí, nebylo to pro mne tak důležité, když mi tohle pořekadlo nedávno napsal jeden diskutující a jiný ho podpořil. Pak jsem se o něm zmínila mezi přáteli, nikoliv záměrně, ale jen tak, aby diskuze nevázla. Netušila jsem, jakou debatu – několikadenní to vyvolá. „Napiš mu to.“, jsem slyšela z několika stran od lidí spících v posteli, kterou si neustlali.

Nacházíme se dnes v podobné době jako za budování komunismu nebo budování normalizace, jako v mnohých dobách před tím. Svobodné rozhodování o vlastním životě je omezeno společenskými podmínkami, ve kterých žijeme, naší rodinou a okolím, ve kterém žijeme, přírodou, která se člověka neptá.

Pořekadlo je jenom pořekadlo, výchovná berlička pro děti, která má povzbudit jejich snahu k lepším výkonům a k lepšímu chování. Kolik takových pořekadel, přísloví a rčení z dětství známe ? Bezpočet, ani si už na všechny nevzpomínám, ale sepsala jsem alespoň ta, na která si moje komunita vzpomněla. Kolik z nich bereme v dospělosti vážně, kolika z nich věříme ? Je to dobou, věkem, stylem života ? Lidová rčení a pořekadla vznikala v době, o které už dnes máme jen mlhavé představy, dnes vznikají nová, těm starým podobná. Nakolik jsou pravdivá a nakolik jsou pouhou náhražkou za zlenivělý rozum ?

Ruka ruku myje.

Šaty dělaj člověka.

Pozdě bycha honit.

I slepý k cíli dojde.

Nula od nuly pojde.

Čas všechno vyléčí.

Kam vítr, tam plášť.

Kdo šetří, má za tři.

Chudoba cti netratí.

Strach má velké oči.

I mistr tesař se utne.

Lež má krátké nohy.

Pýcha předchází pád.

Káže vodu, pije víno.

Hněv je špatný rádce.

Padla kosa na kámen.

Neházej perly sviním.

Hubu zapni, oči napni.

V nouzi poznáš přítele.

Tichá voda břehy mele.

Štěstí má mnoho přátel.

Tonoucí se stébla chytá.

Jaká matka, taká Katka.

Sytý hladovému nevěří.

Líná huba holé neštěstí.

Stokrát nic umořilo osla.

Bližší košile nežli kabát.

Bez práce nejsou koláče.

Dvakrát měř, jednou řež.

Ranní ptáče dál doskáče.

Sejde z očí, sejde z mysli.

Pes, který štěká, nekouše.

Ráno je moudřejší večera.

Kdo seje vítr, sklízí bouři.

Všude dobře, doma nejlíp.

Dobré slovo hubu nespálí.

S poctivostí nejdál dojdeš.

My o vlku a vlk za humny.

Práce kvapná, málo platná.

Pánbůch dal, pánbůch vzal.

Troška k trošce dělá trochu.

Mlčeti zlato, mluviti stříbro.

Co je šeptem, to je s čertem.

Ženu ani květinou neuhodíš.

Peníze budou, my nebudem.

Žádný učený z nebe nespadl.

Bez peněz do hospody nelez.

Kde nic není, ani čert nebere.

Na každou svini se vaří voda.

Pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Všechny cesty vedou do Říma.

Nemusí pršet, stačí, když kape.

Každý je svého štěstí strůjcem.

Komu se nelení, tomu se zelení.

Není všechno zlato, co se třpytí.

Hlad a hněv chodí spolu za ruku.

Když se dva perou, třetí se směje.

Lidé často hynou klevetníků vinou.

Přišel k tomu jako slepý k houslím.

Kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.

Spolu celá rodina, dílo Boží začíná.

Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Komu není rady, tomu není pomoci.

Škoda každé rány, která padne vedle.

Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe.

Na každém šprochu je pravdy trochu.

Je mu to platné jako mrtvému zimník.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.

Večer jako rybičky, ráno levý ručičky.

Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Koho kaše spálila, i na podmáslí fouká.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi.

Proutek se musí ohýbat, dokuj je mladý.

Bohatství plodí závist, chudoba nenávist.

Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.

Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.

Štěstí chodí do kola, občas sedne na vola.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí.

Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Kdo chválí, rád by prodal, ten kdo haní, rád by měl.

Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Láska je krásná a povznášející, ale nikdy se jí nenajíš ani nepřikryješ.

Mě osobně se nejvíc líbí babiččino : „Boj se boha, styď se lidí, namlať tomu, kdo tě šidí.“ To jsem jako dítě asi pochopila první, protože kam až moje paměť sahá, ráda jsem to praktikovala. Bohužel se celý život přesvědčuji, že dobře opečovávaná lež má hodně dlouhé nohy, že perly se házejí především sviním, že bez práce se dají jíst i pečení holuby, že to, co jsem se naučila v mládí, už mi dneska k ničemu není, že marné je do lesa volání a vrabec z hrsti uletí rychleji nežli holub ze střechy, že se líní mohou mít skvěle a pracovití se mají špatně, i kdyby se udřeli.

Jo, holt ta pořekadla a přísloví platí jenom někdy a jenom pro toho, komu se to zrovna hodí, některá jsou jednostranná. Jako ta nová, třeba : „Kdo chce pracovat, práci vždycky najde.“ Je pravdivá pouze z druhé strany – kdo pracovat nechce, práci nenajde. Asi jako „Kdo nehraje, nevyhraje.“ Ale to o práci také neplatí úplně, aby se člověk úspěšně vyhnul práci, nesmí být evidován na úřadě práce, to by ho úřednice mohly nahnat na veřejně prospěšné práce. Novodobému pořekadlu věří skoro všichni, kteří nezkusili hledat práci v době krize. Ještě dnes tu větu občas zahlédnu nebo slyším, nejvíce se s ní ohánění zaměstnavatelé, kteří nechtějí zaměstnancům za práci platit a kteří si myslí, že mají právo pracovitosti lidí zneužívat.

Dneska, kdykoliv slyším Kalouska, vzpomenu si na “ Kdo chválí, rád by prodal, ten kdo haní, rád by měl.“ Dobře sám sebe Kalousek chválil, aby se prodal, a dnes opozici haní, protože by rád měl její funkce. Kalousek se svým dnešním moralizováním je největším komikem v Čechách, smějí se mu všichni napříč generacemi. A takhle bychom mohli probrat téměř všechna pořekadla.

A tak se vrátím k té peřině a posteli. Tatínek mi tohle pořekadlo často říkával, aby mě povzbudil k učení a jiným chvályhodným činnostem. Babička pořekadlo nesnášela, protože prožila obě světové války a říkávala, že chlapi si na frontě sami neustlali a Židé v koncentráku taky ne. Na tenhle její argument se nedá zapomenout.

S pořekadlem o stlaní a o posteli se to má stejně jako s tím o práci, dá se říci, že kdo se nesnaží o dobré stlaní, většinou se mu špatně spí. Většinou, ne vždycky.

Jsou rozhodnutí, která člověku změní život, jsou dlouhodobé činnosti, které nás někam dovedou. Ale nikdy není žádný člověk zcela pánem svého osudu. Jsem člověk věřící na přírodní zákony a proto vím, že životní spravedlnost neexistuje, měla by být alespoň ta justiční, ale ani na ni se nedá spolehnout, můžeme jenom doufat, že budeme mít štěstí na dobrého a spravedlivého soudce.

Štěstí říkáme shodě náhod, které vedou k naší spokojenosti. Někdo má štěstí více, jiný méně, ale v žádném případě nemůžeme štěstí ovládat, můžeme mu jít naproti (kdo nesází, nevyhraje), ale znáte to, štěstí občas sedne i na vola. Člověk je živočich stádového typu, někdo se narodí jako ovce, někdo jako ovčácký pes, jiný jako vlk ovce požírající a jiný jako ovčák zabíjející vlky. Lidské štěstí je souměrné se štěstím každého živočicha v přírodě. Některý kus se dožije úctyhodného stáří bez nemocí a zemře věkem, jiného skolí dravec jako nedorostlé mládě nebo zemře zákeřnou nemocí.

Kdo určuje osud člověka i zvířete ? Někdo věří na Boha a jiný alespoň věří, že když bude dodržovat pravidla, nemůže se mu nic stát, popřípadě jenom něco málo. V dodržování pravidel společnosti věří také téměř všichni nábožensky nevěřící. A nad dodržováním pravidel bych se chtěla zastavit.

Ustlat si sami můžeme ve společnosti, která má dlouhodobě nastavená pevná pravidla. Totalitní společnost má pravidla nastavená na loajalitu k systému, na poslušnosti vůči vrchnosti, na zbabělosti a chování jedince uvnitř stáda. ( Už jste zaregistrovali slova senátora Čunka o potřebě naučit mladé muže slepé poslušnosti k nadřízeným formou znovuzavedení vojny ? ) Kdo tato pravidla poruší, špatně si ustele a může si stěžovat jenom sám na sebe.

Všichni hrdinové proti zavedeným pravidlům (proti samozvaným autoritám) si stelou špatnou postel, někteří si ustelou rovnou v rakvi. Ti, kteří si takhle stelou dobrovolně, protože chtějí bojovat, berou špatné spaní jako důsledek prohraného boje. Vědí, proč tak spí. Podle pořekadla to jsou pěkní pitomci, kterým se ostatní diví, proč to dělají. Ale co ti ostatní, kterým kdosi ustlal ze zlé vůle ? Nebo spí špatně kvůli nějakým blbým pravidlům, které zavedla politická zvůle ? Například, že děti továrníků a kulaků nesmějí studovat ?

Pořekadlo o stlaní je pořekadlem omlouvajícím zbabělost a lhostejnost lidí. Posledním příkladem je šestnáctiletý Petr Vejvoda ze Žďáru nad Sázavou, podle pořekadla si špatně ustlal, což je cynismus nejhrubšího zrna. A také o tomhle to pořekadlo je, má potlačovat statečnost a vést ke zbabělé povolnosti, ke stlaní podle nařízených pravidel.

Tohle jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem jako mladá dívka byla poslaná na post učitelky ČJ a dějepisu, protože jsem si rozuměla s dětmi a soudruzi neměli zrovna nikoho jiného po ruce. Ale mě chybělo vzdělání na pedagogické fakultě, rozumějme tím, že mi chybělo politické vzdělání – socialistická pedagogika. Už jsem se jednou zmiňovala o tom, že jsem v důsledku absence potřebného vzdělání nedokázala dát čtyřky na vysvědčení dívce, která uměla češtinu i dějepis lépe nežli já. Svědomí mi nic takového nedovolilo, nebylo uspáno ideologickou masáží. Špatně jsem si ustlala, když jsem se vzepřela pravidlům základní školy, na které jsem pracovala, a vyvolala jsem přezkoušení žákyně inspekční komisí. Byla jsem za to vyhozená ze školství se zákazem budoucího povolání učitelky a budoucího studia na vysoké škole kvůli nespolehlivosti a nepochopení socialistických principů. Byla jsem pak 2 roky nezaměstnaná, což mi dodnes nikdo nevěří, a špatně se mi spalo na tvrdé posteli. Ale s peřinou, která mě dodnes hřeje – s peřinou vítězství mladé dívky bez kvalifikace, která porazila celý učitelský sbor i s inspekční komisí, a s polštářem rozzářených vděčných dětských očí.

Také dnešní společnost je postavená na zločinnosti, lhaní – podvody – krádeže – korupce – násilí – zabíjení. Jsou považovány za chytrost a šikovnost vedoucí k bohatství, jsou společenským pravidlem pro všehoschopné chytráky podle Klausova hesla „Peníze jsou až na prvním místě!“ Morálka je jenom pro neschopné blbce, morálka je dnes špatnou postelí bez peřiny a polštáře. Proto každý, kdo má v sobě pojem o morálce a alespoň občas ji poruší, aby si vydělal, má špatné svědomí a potřebu své jednání omluvit. Pak si hledá berličky v pořekadlech a příslovích nebo bonmotech politiků. Dokonce i ti, kteří nemají o morálce ani ponětí, protože jim k ní chybí genetické vybavení, a to je vědecky prokázáno, mají potřebu své chování omlouvat jednoduchými hesly.

Pak jsou hrdinové, kteří si stelou podle pravidel společnosti, ti mají dobře ustláno po dobu, dokud společnost funguje, například hrdinové socialistické práce. Jakmile se společnost zhroutí a nové uspořádání vyhlásí nová pravidla, změní se dobrá postel ve špatnou bez přispění nocležníka. Už celé čtvrtstoletí se dohadujeme o tom, komu se dnes dobře spí v posteli získané za socialismu, kdo po revoluci postel rychle vyměnil, na koho se nová postel nedostala a dnes se mu spí špatně. Dodnes bývalí soudruzi po sobě házejí polštářem bývalé příslušnosti k SSM a KSČ a vzájemně si kradou peřiny.

Topolánkova vláda se vehementně snažila zavést pravidlo vraždy jako hrdinství – viz příklad Mašínových. Kde bychom dnes byli, kdyby se jim to podařilo ? V situaci Ukrajiny ?

V jaké době my to vlastně žijeme ? Už zase žijeme více v totalitě nežli ve vysněné demokracii. Naše současná totalita dává křídla podvodníkům a zlodějům a poctivý člověk má jenom velmi malé šance spát tak, jak si sám ustele. Sametová revoluce zastavila dodávku socialistických postelí a nová politická garnitura se postarala o dovoz nových postelí ze Západu a z Číny. Kdo se rychle přizpůsobil, získal skvělou postel, kdo váhal, musel o novou postel bojovat nebo si ji vyrobit sám, kdo zaváhal nebo odmítal, tomu se dnes špatně spí. Ano, tady bychom mohli říci, jak si kdo po revoluci ustlal, tak spal, a pokud se o svou novou postel dobře staral, spí se mu dobře dodnes. Nová generace už má postele připravené a jen málokomu se podaří postel vyměnit, ať už k lepšímu nebo k horšímu.

Někdo si postaví postel, hodí na ni přikrývku a spí dobře, ať se děje, co se děje. Jiný spí každou chvíli v jiné posteli bez vlastního rozhodnutí a přičinění, například mnozí dnešní zaměstnanci, kteří jsou stále dokola zaměstnáváni a propouštěni na různé dohody a krátkodobé úvazky, aby zaměstnavatelé ušetřili na mzdách. Tito zaměstnanci se točí stále v kruhu kolem své postele a nevidí úniku z bludného kruhu.

Stele si dobře ten, kdo se stane zaměstnancem ? Nikoliv. Má na vybranou ? Pokud nemá peníze na rozjezd podnikání nebo firmu přímo nezdědí, pokud nemá vrozené vlohy k jednání s lidmi a schopnosti organizace, pokud nemá výjimečnou myšlenku, nemá se o čem rozhodovat, musí hledat postel zaměstnance. Jeho postel je neustále ohrožena nezaměstnaností, exekutory, nemocemi, rozhodnutím městské rady, zákonodárci, státními úředníky, evropskými úředníky, ale také sousedy a nejbližší rodinou. Ti všichni mu stelou jeho postel, aniž by se ho ptali na jeho názor.

Je to spravedlivé ? Ani náhodou, je to život. A v životě platí, že ten, kdo se snaží, má NADĚJI, má více příležitostí k rozhodování, má více síly k obraně své postele. ALE NIC VÍC. Vlastní rozhodování – pro někoho celoživotní boj s osudem, pro jiného pohodlná cesta. Stlaní si vlastní postele je neustálé kličkování mezi náhodami, mezi štěstím a neštěstím. Ten, kdo se nesnaží, má méně moci svůj život ovlivňovat, ale to ještě neznamená, že musí zákonitě spát ve špatné posteli, třeba se do dobré postele už narodil nebo mu ustýlá někdo jiný.

Už zase žijeme v době, kdy nám vládnou cizí síly, kdy stále více lidí propadá beznaději a cítí se bezmocně. Vybrali si všichni Ukrajinci život, jaký dnes žijí ? Ustlali si sami a dobrovolně svou postel ? Dobrovolníci jistě ano, proto se jim říká dobrovolníci, (tedy pokud neplatí i u nás známé dobrovolně-povinně), ale i tak nakonec mnozí spí velmi špatně. Ostatní občané jsou vláčeni událostmi naprosto nedobrovolně a spí podle nabízejících se možností.

A co my ? Je opravdu blbec ten, kdo poctivě celý život pracoval a pak mu postel sebrala povodeň, kterou nezavinil ? Nebo je blbec člověk, do kterého vrazilo cizí auto a on skončil na vozíku nebo bez svého živitele ? Že takových lidí moc není ? Tedy na to, že žiji na malém městě, znám tragických úmrtí příliš mnoho. Nebo snad můžeme vlastní vůlí ovlivnit události a nemoci, které nás postihují ? Opravdu si někdo v dnešní době myslí, že nemoc postihuje pouze ty, kteří si to zaslouží, nebo ty, kteří se v životě o nic nesnažili ?

Nevěřila jsem, ale diskuze mě překvapila. Byla bych ráda, kdyby Vlk otevřel diskuzi, ve které by mi lidé věřící pořekadlu o vlastním stlaní vysvětlili, jakým způsobem ovládají svůj osud, jsou-li přesvědčeni, že ho pevně drží ve svých rukou a že není dílem souhrnu náhod a štěstí.

Jsem totiž ve věku přelomové generace – kolem šedesátky, tedy generace současných předdůchodců, a ustlanou postel řešíme téměř neustále. Vlastně otázku zdraví a síly, rodiny a přátel a teprve na konec otázku peněz. Peníze nejsou až na prvním místě, na prvním místě je zdraví včetně fyzické a duševní síly. Jak to, že někdo jich má přehršle a jinému se nedostává ? Dá se to vůbec ovlivnit ? Dnešní důchodci už to řešit nemusí, mladí lidé na to kašlou, ale střední věk se o naši problematiku zajímá, protože stojí před prahem této problematiky a tento práh se posouvá do stále nižšího věku, myšleno tím nemoci a zkolabování organismu.

Jak to, že člověk, který od mládí silně kouří, přiměřeně či více pije, nesportuje a zdravá výživa mu vůbec nic neříká, se dožije vysokého věku v plné síle a jen s omezeným zdravím, zatímco člověk, který si celý život zdravě stele, náhle ulehne nemocen a sláb už kolem 55 let?

To je totiž ta přelomová hranice – doba, kdy přichází stáří. K někomu se pozvolna plíží 20 let, někoho svírá do spirály a blíží se z roku na rok, jiného přepadne náhle a zcela nepřipraveného. Někdo má dobrou dědičnou dispozici, jiný má smůlu, ale rozhodně to není otázka vlastního stlaní. Tyto lidi nechce nikdo zaměstnat (pokud jsou nezaměstnaní), jako živnostníci si ztěžují na ubývající síly a tím krátící se tržby.

Jak kdo ! A to je to stlaní postele, o kterém mluvím. Pokud někdo zná odpověď na otázku : „Jak se stele na stáří ?“ , pak odpověď budu vehementně rozšiřovat na všechny světové strany a do všech generací, neboť taková odpověď by zasluhovala Nobelovu cenu. Především v dnešní absolutně chaotické době, kdy si jen málokdo může být stoprocentně jistý tím, co bude zítra.

A nakonec ještě upozorním na nebezpečí víry v jednoduchá řešení, na nebezpečí upřednostnění pravidel před rozumem a citem. Abychom s vírou v jednoduchost nedopadli jako komunita, o které se píše na Novinkách.cz : http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/352278-znasilnenou-desetiletou-afghanku-chteji-pribuzni-zabit-pospinila-pry-cest-rodiny.html.

Až takhle daleko může víra v pravidla dojít. Denně vidíme před sebou, kam nás vláčí víra v současná pravidla naší společnosti, denně jsme svědky snahy mnohých lidí ta pravidla změnit, snahy mnohých lidí, kterým se nelíbí jejich vlastní postel nebo postel bližních svých, na jejichž utrpení se nemohou dívat. Denně jsme svědky boje morálky s mocnostmi. Je to nikdy nekončící boj o postele, polštáře a peřiny.

A tomu se říká ŽIVOT.

Vlkův dodatek: Ano, vlk rád k tomuhle  skvělému textu  diskusi pustí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Věřina cesta se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

30 reakcí na Jak si kdo ustele, tak si lehne.

  1. navajamm napsal:

    Áno, skvelé zamyslenie.
    Tá múdrosť je v prísloviach a porekadlách často až v hlbšej rovine alebo v inom kontexte. Verím však, že ide o pravidlá, ktoré sa výnimkami nevyvracajú.
    Čo sa týka tej postele…
    Nedá sa nič robiť, život sa nechová k nám rovnostársky už od narodenia. Nemáme rovnaké ruky a nohy, ani postele. Záleží však na tom, čo sme za života schopní vytvoriť z toho, čo máme k dispozícii.
    Pri tom poslednom ľahnutí nám aj tak zostane len bohatstvo zo spomienok, skúseností a lásky, ktorú sme rozdali.

  2. Mainguard napsal:

    V tom obecnem mate jiste pravdu. Preci jen zivot dokaze zasadnim zpusobem ovlivnit (ne)stastna nahoda, nemoc atd.Bohuzel daleko vicje to rodinna vychova a pomery v rodine. Tento fenomen je dosti podcenovan, pricemz statistiky hovori jasne. Kolik deti je z rozvravcenych rodin, asocialne se chovacijich rodicu, alkoholiku, vleklych sporu o priznani jim deti do vychovy, placeni alimentu a bezproblemove fungujicich vztazich ditete s rozvedenym rodicem, se kterym trvale nezije ( a prevazne matky) brani styku svych deti s jejich otci atd. Jak je dulezite vzdelani, dnes uz i na universitach v zahranici, stravit rok, dva v nejake anglicky mluvici zemi na brigade s vyukokou anglictiny je take zasadni bonus pro nasledne se uplatneni na trhu prace.Lide z Prahy to maji jednodussi nez ti z malomesta anebo vesnice. V Praze je vice prace a je lepe placena, u zahranicnich obchodnich ci gechnologickych spolecnosti jsou pak platy nas Cech jen o malo nizsi nez maji na zapade.Jsou tisice podnikatelu, kteri meli sve sidlo firmy napoprve ve vlastnim panelakovem byte, obchazeli banky s prosbou o uver, nakonec jej dostali, ale na vysoky urok a se zastavenim bytu, chaty a chalupy. Par jich znam, dnes jsou z nich uz spolumajitele nekterych spolecnych podniku se zagranicnimi partnery. Ti sem vetsinou prisli mnohem drive, nez zacala privatizace socialistickych podniku, uz predtim kupovali podily napr.v ryze ceskych IT firmach, servisnich sluzbach pro pocinajici telco operatory, zastoupeni zapadnich znacek tady zacali kupovat jako frenchising nasi cesti podnikatele na urovni sluzeb atd. Zacali vznika male developerske firmy, co postavily prvni satelitni mestecka. Novi archiekti zacali stavet modernim technologickym postupem byty, co byly zpocatku drahe, dnes podstatne zlevnili, ale zase zdrazily pozemky, zacala se strukturovat mapa pozemkoveho bydleni na tzv.lukrativni adresy a ty mene lukrativni. Jsou zde profese vysoce placenych technickych odborniku, obchodnici a poskytovatele sluzeb s vysokou pridanou hodnotou, konzultanstke firmy a projektovi manazeri, co dokazi vymyslet dobre projekty ve vsech strukturach ekonomicky produktivnich odvetvi, implementatori a servisni organizace, drzici servisni hotovost 24×7 hod.

    Tito vsichni byli lide, co meli jen stesti? Tomu neverim, patrim jako jesen z nich a pamatuji, jak jsem stal r.1992 pred jednou zahranicni firmou v rade na konkurz o misto. Dnes ji spoluvlastnim. Tenkrat jsem mel v kozene tasce jen nejakou kalkulacku, par prospektu vyrobku zahranicnich firem a nejaka dve skoleni od nekolika z nich a osvedceni / certifikat, ze jsem zpusobily s nimi kvalifikovane nakladat a na zaklade toho jsem byl prijat.

    Tenkrat jako mladoch vylezlej z vejsky a po par letech prijivsi ze zahranici mi toto stacilo ziskat bez vetsi praxe super misto. Bez protekce, znamych, jen na zaklade inzeratu, tenkrat v Kudlackove Annonci. Tot vse. Tenkrat jsem po ranu jak jsem sel na ten konkurz jsem po sobe ale rozestlal ( obvykle zanechvam postel tak jak z ni vyklouznu). Jestli tohle mi melo zajistit slibny rozjezd kariery, ale od te doby rozestylam kazde rano. Ustyla uz moje zena,co jsem si ji mezitim poridil:-)

  3. el napsal:

    Řekla bych, že mně bylo stláno. Ne vždy zrovna osudem, ale i třeba rodiči nebo společností obecně. Já jsem byla spíš jen spolustláč, i když aktivní. No a to lehnutí či ležení… Extrémy na obě strany, a to v souběhu. V mnohém jsem měla neuvěřitelné štěstí, ale bylo to zaplaceno spoustou problémů jinde. Rovnováha musí být zachována,ne? Stlaní na stáří jsem moc dobře nezvládla (ale matka příroda se taky nevycajchnovala), tak vždy ráno zjišťuji, která část těla mě bolí nejvíc.

  4. Jáchym napsal:

    Ano….:-)
    Čánek je napsaný opravdu moc pěkně, určitě si paní Říhová na něm dala hodně záležet a je na tom vidět spousta práce se samotným textem :-). Nicméně pár postřehů navíc. Jistě, jsou zde popsané moudrosti našich předků a je chvály hodné, že jsou ještě dnes lidé, co mají potřebu je dávat dál. V tom vidím určitě přínos, navíc se to moc hezky čte….a není to kostrbaté jako moje příspěvky zde na webu (čehož jsem si sám vědom). Trochu a jemně se vyjádřím k obsahu. 🙂 Přijde mi, že jsou zde pomíchány „hrušky s jablky“. Každá taková zde naznačená zkušenost je nepřenosná (byť může fungovat jako katalyzátor). To jsem zjistil při psaní těch několika málo textů sem pro VLKA. Obtížně se mi věci zasazují do různých škatulí, takže volím formulace, které by vyjadřovaly, co vím a vnitřně vnímám. Zpětně pak zjišťuji, že jsem to nevyjádřil v textu správně (a připadá mi pak, že píšu tu a tam pěkné blbosti, takže budu raději psát o přízemnějších věcech, když ty nadpozemské neumím vyjádřit správně). K tomu samotnému, připomíná to biblické: „Jak strom padne, tak si lehne“. Veškerá zjednodušení jsou dělaná, aby tomu rozuměla většina lidí, různých duševních a rozumových dispozic. Teď je doba opravdu zlá pro mnohé a jednotlivé osudy lidí nelze jen tak zjednodušeně odmávnout slovy: „Jak jste si ustlali, tak teď ležíte!“ Spousta lidských osudů je bohužel skutečně zaviněná někým dalším. Někteří se jistě proti tomu budou bouřit, ale tak to prostě je. A také i zde platí: „Nesuďte a nebudete souzeni“. 🙂 A tam, kde podlehla slabší vůle silnější, tam není skutečná vina, i když pozemské těžkosti ano. Zkuste, prosím, alespoň trochu zkoumat člověka….možná objevíte také hranice lidského druhu, že máme jako lidský druh také omezení a člověk není Bůh….to je návrat k prvotnímu hříchu (viz biblická kniha Genesis). My se máme především učit milovat se mezi sebou, nikoliv dle úsloví: „Miluj svého bližního, tam, kde můžeš, lízni ho.“ Nýbrž de lásky a porozumění. Ostatně není důležité, kdo má vlastně pravdu, důležité je správně pochopit toho druhého. A to je kámen úrazu pro většinu lidí. Není účelem všechny okolo přivést pod mé vlastní myšlení, cítění a chápání. To by bylo naopak škodlivé. Začít u sebe, ano :-). Ale naučit se okolo sebe CHÁPAT. Z pravé lásky pak vyrůstá přirozené POROZUMĚNÍ! 🙂 Přeji hodně lásky, dobra a vnitřního klidu :-). Jáchym (bylinkář zde na webu)

  5. Gerd napsal:

    Na společnosti budované na podvodu nelze čekat v budoucích generacích nic dobrého. Vezměme si dvě země, kde je historie poměrně dobře zdokumentovaná, a to USA a Kanadu. USA od počátku stavěly na porušování smluv vůči původním obyvatelům. Také tam vládlo právo silnějšího. Proto tam dodnes bují zločinnost (těch důvodů je mnohem více, ale jedna z mnoha příčin je, že v USA měli heslo: „Otoč chleba, půjdeš do vězení, otoč železnici, staneš se senátorem!“). Kanada naproti tomu překvapivě dodržovala smlouvy s původními obyvateli, a proto tam s výjimkou povstání mesticů Louise Riela neměli s Indiány problém. A naopak z USA se Indiáni snažili utíkat do Kanady.
    Za dnešním stavem společnosti stojí především chybný předpoklad Václava Klause, že je nezbytné umožnit akumulaci kapitálu některým lidem,a tak přes noc vytvořit vrstvu odpovědných podnikatelů. Jenže nastalo něco jiného, zloději začali jen více krást a nakradené prostředky nepoužili tolik na investice jako k vyvezení do daňových rájů. Díky tomu v ČR došlo k vytvoření korupčního prostředí, a protože se pochybné existence rozlezly do všech tří pilířů demokracie (moc zákonodárná, soudní a výkonná) a ochočily si hlídacího psa demokracie (média a novináři), bude náprava demokratickou cestou hodně obtížná.
    Od 1989 stále platí prastaré heslo: „Drzé čelo lepší nežli poplužní dvůr.“ A ono platilo i před 1989.
    Aby toho na těžce zkoušený lid nebylo málo, dostalo se nám všelijakých zvěrozvěstů jediné pravdy,ať už jde o DSSS, KSČM, Tomio Okamuru, stranu A. Babiše, stranu K. Schwarzenberga a M. Kalouska, stranu M. Zemana (SPOZ). Další strana je plná zlodějů, členství v ní a v KSČ je už možno používat jako viditelný rozpoznávací znak zloděje a další strana vší silou bojuje za hlasatele 2000 let starých názorů, jejichž platnost končí tam, kde začínají peníze.
    Koncept občanských iniciativ byl od počátku chybný, nepovedl se, a strany ovládli pochybní jedinci nebo profesionální politici. A tak se není čemu divit, když lidé opět zalézají do svého světa chat a chalup nebo mizí pryč za hranice.

    • kchodl napsal:

      Souhlas, až na to, že dělat z Klause obětního kozla, který všechno zavinil je nesmyslné.
      Jako ČR dopadly všechny bývalé socialistické země, a žádného Klause tam neměli. Ve skutečnosti by nic nepomohlo, bylo to jako stavět hráz proti velké vodě – a přišla tsunami.
      Západ vtrhl na Východ jako okupační armáda a choval se jak v dobyté zemi. Zprvu jsme je vítali jako osvoboditele, ale pak se postupně pravda ukázala. Všichni kdo po bolševikovi narovnali záda a naivně si mysleli, že teď se mohou už chovat konečně slušně a morálně, protože nám namlouvali, že na Západě platí spravedlnost a morálka, právní stát a tak dále, všechny ty kecy – na to tvrdě doplatili.

      Zatímco německé či rakouské firmy nějaká pravidla stále uznávali, a uznávají, tak americké uznávali pouze právo síly – vítěz bere vše a vítěz jsou oni. Je to vidět na všech firmách – kde továrny zabrali Němci (dokonce i něco málo zaplatili), tam to funguje, kde Američané, tak už roste jen tráva nebo se jim to povedlo vzít a zachránit.

      Zkrátka vina není na Klausovi, Zemanovi nebo dalších, ale celé té okupaci.
      Vinit Klause, to je jako vinit za nacistické vraždění v Protektorátu Háchu.

      • zemedelec napsal:

        Pane kchodl.
        Jistě víte,jaké to bude mít pokračování.

      • Zdena napsal:

        Kchodle naprosto přesné.
        V mém okolí to vychází na 100 %. Podnik v němž jsem pracovala, si po revoluci zprivatizovalo vedení do své s.r.o. (To, že by odbory a zaměstnanci dali přednost akciové společnosti všech zaměstnanců nebylo bráno vůbec v potaz.). Toto s.r.o pak prodali americké firmě. Ta skoupila trhy a po pár letech se přesunula na východ. Druhá americká firma si zde vybudovala továrnu na zelené louce, využila všech výhod, které náš stát poskytl ale teď už také přesídlila na jihovýchod, Němci, ti tu koupili jednu zavedenou firmu a tato firma funguje neustále a její zaměstnanci mají tady v okolí nejvyšší mzdy (samozřejmě, že doma v Německu tento zaměstnavatel platí ještě daleko lépe). Druhou firmu vybudovali na zelené louce a taky na rozdíl od té americké zde vyrábí i nadále.

  6. Bob napsal:

    Spolu s tetou Kateřinou (ze Saturnina) 🙂 si myslím, že rčení určitou platnost mají…
    Bohužel pouze pro omezený okruh…
    Tedy ne pro obyvatele zemí, zasažených ebolou, obyvatele válčících zemí, ne pro různě hendikepované…
    Naštěstí patřím a patřil jsem do okruhu jedinců, pro které většina rčení platí, tzn., že většinou, jak jsem si ustlal, tak jsem si lehl.
    Ne vždy to bylo ideální, ale chyba byla většinou u mě.
    Nezbývá, než popřát, aby ta rčení platila pro naprostou většinu…

  7. zemedelec napsal:

    Paní Říhová.
    Vynikající.
    Snad ještě to s poctivostí nejdál dojdeš.
    Kdo s čím zachází tak i schází.
    Jeden falešný peníz,vyžene z kapsy sto poctivých.
    Také si myslím,že se to po staletí jak prožilo,ale i předávalo z pokoleni na pokolení.
    Právě u toho ustlání,je to v dnešní době ošemetné,snad ještě něco platí u zemědělců u řemesel už to není takové.I když každý rodič se snaží to svým dětem usnadnit,jak píše el.

  8. okolojdoucí napsal:

    Cítím z Vašeho textu trochu zatrpklosti, paní Říhová. Přitom jste podle všeho živoucím důkazem toho, že jít vzpřímeně a s otevřeným srdcem životem určitě stojí za to, ať se děje, co se děje.

    To stlaní a uléhání netřeba brát fatalisticky. Kdo pravidelně „stele“, pouze zvyšuje pravděpodnost dobrého „ulehnutí“. Toto samozřejmě platí i naopak. Mnoho pak záleží na celkovém přístupu k životu, proto nepřekvapí dvoukolejnost některých přísloví, jako např. „Každý dobrý skutek bude po zásluze odměněn / potrestán.“

    Života běh není jen logickým řetězcem příčin a následků, zásluh a odměn. Není ale ani pouhou bonboniérou, ze které na nás něco vyjde či zbude. Je to příběh s nejasným scénářem, který z velké části režíruje někdo jiný, ale přece jen, účinkujeme v něm my. Je to příběh každého z nás, náš společný příběh. Hlavní je, aby měl smysl, o čemž v případě příběhu statečného Petra Vejvody nemám žádných pochyb.

  9. Hudec napsal:

    Samotného mě překvapilo, že jsem takovou dlouhatánskou „kládu“ dokázal přečíst až do konce. Muselo vám to, paní Říhová, dát spoustu práce a dobře se to čte. Polemizovat není moc o čem a proč.
    Do jaké postele si člověk lehne a proč? Tím jediným skutečným bohem, který to řídí, je náhoda. Můj vlastní „brožovaný životopis“ (řečeno s klasiky) je mi toho příkladem.
    Člověk se narodí a v tu chvíli nejen neví proč, ale vlastně ani komu.
    Začne chodit do školy a neví kdo ho bude učit a jak a kdo a jací budou spolužáci.
    Pak jde studovat a pořádně ani neví (většinou) doopravdy co a doopravdy proč.
    Pak se (většinou to tak bývalo) ožení, ale upřímně – v tu chvíli většinou ani pořádně neví s kým, to se ukáže až po letech.
    Pokud má děti, neví co z nich vyroste, ať se bude snažit sebevíc.
    Nakonec umře mnohdy ani neví na co a proč.
    (práci jsem vynechal záměrně, tam je to trochu jinak)
    V průběhu toho si jedinec stele ty vaše postele a uléhá do nich.
    Korelace „jak jsem si ustlal/jak jsem si lehl“ jistě není ani zdaleka stoprocentní, ale stejně mám pocit, že alespoň nějaká existuje. Jak říká statistická poučka pro laiky – pravděpodobnost je vždycky padesátiprocentní – buďto to vyjde, nebo ne. 🙂

  10. Tacit napsal:

    Stále více mě pronásleduje:
    „Vy pracujete, my vyděláváme!“

  11. Gervais napsal:

    Nesouhlasím s paní Říhovou „jak si kdo ustele tak si také lehne“ odpovídá skutečnosti. Bohužel nás naučili na ně nahlížet špatně.

    Dnes by si mohl člověk říci, jak někdo ko má nehodu, roztroušenou sklerózu apod. skončí jako sociální případ? Přeci nemůže za nahodilost (nehoda auta), nemůže za genetickou výbavu (epilepsie, skleréoza apod.) Jasně je vidět, že na něho neplatí toto příslový? Nebo jeho předci vybojovali sociální výhody a jeho generace si je nechala vzít a teď ne díky nahodilosti, ale nečinosti má svoji ustlanou postel?

    Přísloví platí, jenom je nechceme nebo neumíme aplikovat na situaci jak by jí příslušelo. Dnes je moderní je vše vidět přes heslo „my nic, za to všichni okolo nás“. Když se to spojí s další necností lidí bojovat, trpět za svůj názor a hodně často trpět, kdy plody budou sklízet teprve budoucí generace, pak jde pouze o pomalí úpadek.

    A příklad převezmu s TV seriálu „zlá krev“ a „sňatky z rozumu“, kdy za žižkaperk trpělo hodně lidí, zavřeli otce a rodiny trpěli bez živitele na Perníkářce apod. A díky těmto lidem jsme měli sociální výhody, které díky naší lenosti je nám berou. Takže nemohu souhlasit, že „jak si kdo ustele tak si i lehne“ neplatí, jenom my toto pravidlo nechceme vidět, a omlouváme si jeho špatnou aplikací svůj strach a lenost.

    Pecold sice trpěl hodně, mohl jenom málo, ale ustal si aby netrpěli jeho děti… A to je co mi nedokážeme 😦

  12. Antonie napsal:

    V pravdě jak si kdo ustele, tak si lehne, platí. Pořekadlo o stlaní je pořekadlem omlouvajícím zbabělost a lhostejnost ve světě lidí zbabělých a lhostejných.

    Životní spravedlnost existuje. Osud člověka i zvířete je v rukou člověka i v současné chaotické společnosti, která nemá nastavená žádná pravidla. Pravda, lépe by se nám k cíli kráčelo, kdybychom ta pravidla nastavili ve věcech veřejných i osobních soukromých, ale i když realita je taková, že perly se házejí především sviním, přesto stojí za to, aby každý z nás podle svých schopností a možností usiloval o nápravu věcí veřejných i rodinných, protože v jejich svobodně spravedlivém uspořádání, které by možné bylo a které se bez našeho přičinění samo neuspořádá, by naše vlastní obtížná cesta k cíli byla schůdnější.

    Ale to je kdyby a my žijeme teď, realita je jaká je, zákony si menšina mocných nastavuje ke svému prospěchu a většina lidstva se spravedlnosti nedovolá. I nad tímto chaosem však je možné zvítězit. V pravdě mocná je víra, naděje a láska. Ve světě jaký je, samozřejmě zlo nepřestane útočit, ale v moci Boží máme moc ovlivnit události a nemoci a nad nimi zvítězit. Ale to je nutné osobně vlastním životem prožít a není to hned, proto trpělivost má mít dokonalý skutek.

    Našim cílem je neporušený Kristův pokoj. To znamená neporušená harmonie nebe i země, zdravého těla i ducha, ale toto má jeden jediný pevný základ, a tím je přijetí druhého člověka takového jaký je, i s jeho rozdílnými názory a myšlením, pochopení, odpuštění, a láska ke druhým stejná, jako k sobě. Ta, která nikomu neublíží a nikomu nepřeje nic zlého, ale jen dobré, jako sami sobě přejeme a děláme. Taková je láska Boží, stejně spravedlivá bez výjimky k bližním všem, k těm, kteří nás mají rádi a kteří jsou nám milí jako i k těm, kteří nám ubližují.

    A z tohoto základu kdo vezme, dojde už tady na zemi až sem:
    „Kdo zachovává jeho slovo, v pravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme. Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.
    Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, ŽE JSTE ZVÍTĚZILI NAD ZLÝM.“

    A to není pohádka. Tak až větší část lidstva změní své myšlení a konání, změní se způsob života lidí na zemi a změní se i působení živlů.

    • vlkp napsal:

      Zdravím paní Antonie! Nechci vstupovat do dnešních diskusí, ale cítím potřebu speciálně Vás pozdravit. Protože jsem si hodně často říkal – jestlipak paní Antonie chodí dál na Kosu? Není pro ni nyní příliš monotonní a nezajímavá? Takže nyní vím, že chodíte pořád. Což mi dělá radost.

  13. Zdena napsal:

    Paní Říhová,
    dík, že jste připomněla, co těch přísloví člověk zná.
    Dodám jen takové maličkosti:
    Čůrat proti větru se nevyplácí.
    Kdo chce moc nemá nic. S tím snad souvisí i toto, že je důležité jak se člověk dívá na džbán plný do poloviny..
    Každý většinou dostane, to čemu jde sám naproti (je možné, že bych tohle měla z vlastní hlavy ?)
    V tomhle případě mám na mysli volbu partnerů ne jen těch životních….
    Každý z nás má vymezené určité hřiště tím, v jaké kolébce se narodí, jakou povahu dostane do vínku a pak nám život vymezuje další mantinely ( u mne je to například srdíčko mého manžela, které pracuje jen na 15%) No a v těch mantinelech, na tom našem hřišti se musíme snažit hrát jak to nejlépe jde.
    Podle Vašeho psaní soudím, že i když Vám život bez vašeho přičinění postavil do života překážku v podobě nemoci, že hrajete dobře, ze všech sil, které máte k dispozici.
    Jak píše paní Antonie, životní spravedlnost existuje. Bohužel, jak víme všichni, spravedlnost bývá slepá a každý si pod tímto pojmem představujeme něco jiného..

  14. anita napsal:

    Nevím, jestli už v diskuzích se neobjevilo, to co jsem slýchávala v rozhovoru mezi dospěláky, jako malá holka a pravda, že jsem tomu nikdy nerozuměla
    „Kdo se pod lavicí narodil, pod lavicí zůstane nebo i zemře“.
    Nová doba mi jistě dala dost zkušeností, že dnes vím, že ta pod lavicí jsem já i celou svou rodinou :-!

    • zemedelec napsal:

      Paní anita.
      Také se říká,pomůž si a Bůh ti pomůže také.
      Kolikrát člověk s několika tisíci,je šťastnější,než ten s miliony.

  15. JANK napsal:

    Když je řeč o stlaní .. říkávala moje babička: kdyby člověk věděl kam padne, připraví si tam peřinu 🙂

  16. Xaver napsal:

    Náš hospodský, poučen hádkami a rvačkami kvůli neomaleným či pitomým výrokům, často upozorňoval: „Vyřčené slovo ani párem volů zpátky nevrátíš“. A kdesi jsem četl výzvu: „Dávej z mála, Pánbůh ti požehná.“ Zvláštní pohled na svět zastával můj tatík. Když mu zlodějíčci rabovali ovoce na zahradě, smířlivě říkával: „Pánbůh požehnal pro všechny.“ Znáte ještě někoho takového?!

    • JANK napsal:

      Váš tatík musel být prima chlap..s tím vyřčeným slovem a párem volů taky znám, je to velmi moudré pořekadlo.

  17. palosino123 napsal:

    Jé, hodně pesimistické texty…

  18. Germanicus napsal:

    Výborný text, paní Věro!
    Trochu bych se zastavil u rčení – Štěstí (Bůh, náhoda) přeje připraveným.
    Řada mých vrstevníků po roce 1990 svou neznalost cizích jazyků (angličtina, němčina) omlouvala frází, že za totality se učila jen ruština atd. atd. Přitom většina z nich neumí ani pořádně rusky. Příležitostí studovat západní jazyky bylo i za „totáče“ dost a dost. Kvalitní a levné jazykové školy, dostatek levných učebnic i pro samouky, rozhlasové a televizní kurzy a pod. Ti, co se neflákali a vedle ruštiny se naučili i nějaký západní jazyk měli po roce 1990 nesporně výhodu (a mají dodnes). Byli holt připraveni.
    Jo, ještě k otázce – Jak se stele na stáří? Nejlepší pojistka je mít děti (min. dvě) a pořádně je vychovat a investovat do jejich vzdělání. Já vím, že to nemusí ve všech případech 100% vyjít, ale pravděpodobnost, že to vyjde, je veliká.
    Dále, pokud se mně v produktivním věku aspoň trochu daří, tak si zajistit úsporné bydlení (opravit a zateplit dům, mít k dispozici alternativní topení, pokud zrovna nepůjde plyn, či elektřina /vím, v paneláku to zrovna nejde/, mít k dispozici kvalitní ruční nářadí a pokud to jde i kus zahrady, ostatní viz příslušná doporučení Václava Cílka).
    A hlavně v produktivním věku zaplatit veškeré dluhy a úvěry a do důchodového věku jít s nějakou finanční rezervou (opět, pokud to jde). A pokud zdraví slouží, tak pracovat i v důchodu (zkrácený úvazek) – třeba i na na tzv. podřadné pozici. A pokud to, takříkajíc nejde (např. neslouží zdraví), tak by měla právě fungovat ta pojistka – děti.
    Jinak ještě k těm příslovím („lidové moudrosti“). Moje babička (pocházela z Bučovic), když jsme se jako kluci vymlouvali „kdyby“, tak nás přerušila a pravila: „Jó kdyby. Kdyby pes nesral, dál by došel“. 🙂

  19. Věra Říhová napsal:

    Zdravím všechny diskutéry a děkuji, že se zúčastnili. Obsah diskuze přečtu všem, kteří mě k psaní vyhecovali a nemají vlastní připojení na internet. Diskuze mě potěšila a myslím, že se nejvíc bude líbit Zdenina myšlenka, že spravedlnost života existuje, jenom bývá slepá.

    Pokud byla z článku cítit zatrpklost, je v naší komunitě invalidů přirozená a sama jsem si na ni musela zvykat, ale to neznamená, že tvrdá postel, na které spíme, je pouze smutná. Proto jsem do článku zapsala svůj vlastní příběh z mládí o teplé peřině a měkkém polštáři, který mi v současné době hodně pomohl se na tvrdé posteli vyspat pohodlně a teple. Dnes mi je peřinou vřelost přátelství a polštářem pochopení.

    Životní náhodou je být ve správný čas na správném místě nebo ve špatný čas na špatném místě. Štěstím je mít kolem sebe ty správné lidi. A to ostatní už musí člověk zvládnout sám svou pílí a umem. Takhle my vidíme život a někdo jiný ho zase vidí úplně jinak.

    Myslím si, že nikdo nemá právo odsuzovat druhé jenom proto, že sám soudí ostatní podle sebe.

  20. jezevec napsal:

    napsat že „už zase“ žijeme více v totalitě nežli ve vysněné demokracii – je hulvátství a sprostota. přísloví popisuje realitu – nikoliv zásluhovost, morálku, spravedlnost nebo logiku. to v tom hledáte navíc, ale o tom jsou zase jiná přísloví. tohle je emočně a morálně podobně neutrální, jakože mráz kopřivu nespálí. může se vám to nelíbit, můžete s tím i nesouhlasit – ale i dvakrát zaoraná kopřiva na jaře vyraší radostně zelenými výhonky.
    takže ti židi vyvraždění ve válce si samozřejmě taky trochu přistlali – svým explicitním lpěním na kultuře, na odlišném způsobu života, bydlením v uzavřených ghettech a fyzickou rozpoznatelností, pravdaže mnozí i nevyužitím šance zdrhnout dokud byl čas a kam – to přísloví nehodnotí, zdali tak činili dobře nebo špatně, ale rozhodně tak většinově činili a podle toho si i lehli. jiní si ustlali za značného morálního relativismu, a lehli si i po válce.
    a ano i ten chlapec, který se beze zbraně a bez speciálního bojového výcviku, romanticky postavil fyzicky silnějšímu magorovi se zbraní – si prostě lehnul tak jak si ustlal. přísloví nehodnotí zdali dobře nebo špatně, ale jistě se i zde projevilo ve své pravdě, aniž by glosovalo jeho morální rozměr a osobní hrdinství. znáte to přísloví, že je lepší bejt živej srab než mrtvej hrdina? taky nehodnotí, jen popisuje.

    připadáte mi ublížená, ukřivděná, a přitom lačná zásluh které vám nikdo (možná někdo) nechce přiznat. musíte mít sama se sebou těžký život – tolik hořkosti a špatnosti je kolem vás, až to z vás jen kape. já bych v takové depresi asi volil nějakou zkratku – ale líbí se mi vaše otázka, „jak si ustlat na stáří“. protože jsem jen o pár let mladší než vy a právě to docela intenzívně řeším. a nejvíc se mi na tohle tema líbilo jiné přísloví:
    ASI TAK STO LET PŘED NAROZENÍM.
    interpretovat si to jistě dokážete sama.

  21. Jáchym napsal:

    Dobrý den, procházím příspěvky diskuse, ale nacházím spíše takový obecný soud, ačkoliv hezky zabalený. K tomu, aby se člověku dařilo lépe, je nutné se vyvarovat posuzování lidí, kteří nám nic zlého nedělají, pěstovat a rozvíjet vlastní dobré srdce, netřeba k tomu opisovat stohy moudrostí s knih. Také je třeba se vyvarovat i nevhodné společnosti, protože lidská pospolitost člověka buďto podporuje k lepšímu prožívání života, nebo sráží dolů do horšího. A člověku, který si ustlal sebelépe, kvůli nevhodné společnosti často i zůstávají oči pro pláč. Na to je třeba také pamatovat. Někdy není snadné se dostat pryč z prostředí, ve kterém se člověk narodil. Musím se zastávat lidí trpících a zubožených touhle dobou, která všechny principy, vztahy a život dokáže často obracet úplně naruby. Bez ohledu na to, co kdo, o čem v jakých knihách napsal. Mě zajímá už jenom co napíše život, protože každá doba měla svůj svébytný způsob řešení problémů lidí v ní žijících. To se vztahuje bohužel (bohudík?) pro jakoukoliv duchovnost nebo materiálnost. Jáchym

  22. rybářka napsal:

    Úžasné téma, lidová moudrost dokazující, že i přes proměnlivost běhu života se vše neustále opakuje. Lidé, žijící v časech dávných, nám zanechali srozumitelná, vtipná a jednoduchá rčení, hodící se i při vnímání současných problémů. Myšlenky a postřehy oněch vámi sepsaných pořekadel jsou stále nadčasové a hojně používané.
    Můj otec s gustem používá toto:. „Vůl zůstane volem i kdyby na housle hrál.“.
    Já zase toto: „Optimismus je způsoben nedostatkem informací.“
    nebo : “ Láska se dává, láska se nebere“

    Děkuji vám, paní Říhová, za moc krásný článek. Znalost frazeologie a její vhodné používání, jak nám říkali naši vzdělavatelé na škole, je znakem kultivovanosti člověka

Komentáře nejsou povoleny.