TAKÉ MU VDĚČÍME ZA MNOHÉ


napsal Xaver

Před pár lety jsme mu v Praze vztyčili těžkou bronzovou sochu a pojmenovali po něm celé náměstí. Také v Anglii už mu postavili několik pomníků, i když ho v jednu dobu neměli příliš v lásce. A před pár dny jsme mu dokonce udělili in memoriam vysoké státní vyznamenání. Z obojího by měl jistě velkou radost, byl totiž tak trochu ješitný, potlesk a obdiv mu dělaly dobře. Aby jich dosáhl, neváhal si například své projevy, řeč (byl poněkud na štíru s výslovností) i gesta údajně předem nacvičovat…

Winston Leonard Spencer Churchill (30. listopadu 1874 – 24. ledna 1965).

Možná, že někomu nepřijde zapotřebí připomínat „málo kulaté“ 140. výročí jeho narození. Jenže jde-li právě o W. Churchilla, je taková připomínka po zásluze namístě.

Na druhé straně jsem si vědom, že už nic nového a objevného k jeho životu a dílu nepřidám. A ani to není nutné ve stručném textu, který má být pouhou připomínkou narozenin toho, který se výrazně zapsal do dějin, ba dějinami přímo „pohnul“.

V malé zapadlé vesnici Bladon západně od Oxfordu se nachází prostý venkovský hřbitov, kde by nikdo nehledal hrob velikána. A přece tu leží vedle svých rodičů pod mramorovou deskou ten, jemuž jsou věnovány tyto řádky. Zemřel ve věku 90 let, což je vzhledem k jeho „známé“ životosprávě, k bouřlivým událostem, jichž byl v životě přímým účastníkem, k řadě drásavých vzestupů a pádů, k častému nevděku, nepřátelství a jiným ranám své doby, určitě obdivuhodný „výkon“, ba malý zázrak. Pohřeb měl v katedrále sv. Pavla v Londýně, kde hned poblíž vstupu je v podlaze symbolicky uložena deska s jeho jménem.

Čím vším byl vlastně W. Churchill a v čem vynikal nejvíce? Kdekdo se o tom snažil psát a vypovídat – od jeho tajemníků, lékařů a členů domácnosti až po kované historiky a vědce. Na tom hlavním ale panuje shoda: byl především politik, konzervativní politik, zapřisáhlý nepřítel bolševismu a k tomu všemu silná osobnost. Po celý život bránil britské tradice a chránil impérium před jeho rozpadem (kvůli čemuž se dostával často do sporu se svým přítelem, americkým prezidentem F. D. Rooseveltem).

Byl dvakrát premiérem a víc než desetkrát ministrem. Své nejvyšší funkce vykonával pod šesti králi a královnami. S „válečným“ králem Jiřím VI. navázal úzký přátelský až důvěrný vztah.

Jeho dalších „profesí“ mimo politiku bylo na několik životů: také spisovatel a úspěšný autor (i finančně!) více než pěti desítek knih (obdržel Nobelovu cenu za literaturu), historik, novinář, kdysi voják, zedník i malíř. Ještě za války se v obsáhlé korespondenci s F. D. Rooseveltem tituluje jako „bývalý námořník“. Stal se členem Královské umělecké akademie a jeho obrazy lze obdivovat v britské Národní galerii (mimochodem dobře se prodávají, protože některé jsou velmi dobré). Jako „zedník“ se vyznamenal tím, že v důchodu si na zahradě vlastnoručně stavěl cihlové zídky…

Kdosi o něm prohlásil, že „rozdělil“ svět, při narážce na jeho projev ve Fultonu, kde po prvé zazněl výraz „železná opona“ rozdělující Evropu. Nic nemůže být povrchnějšího, protože na dělení světa tu byli jiní specialisté.

Přes všechny úspěchy a pozitivní stopy, jež za sebou zanechal, musíme však tuto rekapitulaci doplnit konstatováním, že byl také velice kontroverzní osobností a dopustil se i řady kontroverzních rozhodnutí. Některá však do této kategorie nepatří, byť tak na první pohled vypadají – a byla pro něj nesmírně těžká.

Například obětoval Coventry německým bombardérům jen proto, aby Němci neodhalili, že Britové prolomili šifru Enigmy. Netušil, jak bylo nedávno odtajněno, že obdobně i Němci dešifrovali zprávy britského námořnictva.

Zakázal zveřejnit, že masakr v Katyni mají průkazně na svědomí Rusové, aby se nepošramotil jeho vztah se Stalinem (důvěrně nazývaným „strýc „Joe“). Dobře věděl, kdo nese největší břímě války s brutálními Huny, jak nacisty s oblibou nazýval. Jinak byl ale celý život důsledným odpůrcem sovětského komunismu.

Strašlivě trpěl nad (jím schváleným) výpadem proti Němci obsazenému Dieppe, který skončil katastrofou, když zahynulo 900 Kanaďanů a na 2000 jich padlo do zajetí. Výsledek tušil předem, a souhlasil s akcí jen proto, aby dokázal hlavně Stalinovi i svým vlastním generálům, že příprava a otevření druhé fronty, má-li přinést úspěch, je dlouhodobou a nadmíru složitou záležitostí.

Jinou kapitolou jsou ovšem skutečné (a to dosti početné) omyly, jichž se dopustil, ať už v politice nebo na válečném poli. Je třeba ovšem na ně pohlížet s odstupem a v souvislostech, pokud se dotyční historici, publicisté, vojenští analytici aj. mají dobrat objektivního hodnocení. My se jimi při dnešní příležitosti zabývat nebudeme.

Z našeho pohledu stojí obzvlášť za připomenutí jeho tvrdé odsouzení Mnichova a britských „Mnichovanů“, i když si tím znepřátelil takřka celou domácí politickou scénu a značnou část veřejnosti. Nikdy nezapadne jeho „přivítání“ N. Chamberlaina po návratu z Mnichova: Válce jsme nezabránili, mír jsme nezískali.

Jenže z pozice řadového poslance v podstatě nic nezmohl, což sdělil i našemu vyslanci Janu Masarykovi. Navíc mu bez obalu a „upřímně“ odůvodnil v narážce na problémy s českými Němci postoj Británie těmito slovy: „Nesmíte zapomínat, že vašim národnostním problémům tady rozumí jen málokdo – pro většinu lidí jste malá země kdesi daleko, kvůli které by bylo absurdní vyprovokovat novou válku s Německem.“

Závěrem mé připomínky jeho 140. narozenin zařadím několik výroků či citátů, které se mu připisují (jsou i takové, které jsou s ním spojovány neprávem!).

Liberální demokracie je nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.

Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.

Jestliže přítomnost se bude snažit soudit minulost, ztratí budoucnost.

Hrajte vždy o víc, než si můžete dovolit. Jen tak se hru naučíte.

Pokud procházíte peklem, nezastavujte se.

Satan vždycky najde další lumpárnu pro ty, kdo zahálejí.

Never in the field of human conflicts was so much owed by so many to so few. Uvádím v originálu jako ukázku brilantní dikce a vyjadřovacích možností anglického jazyka. Čeština to může napodobit jen více či méně kostrbatým opisem, který může znít: Na poli válečných konfliktů nebylo nikdy zavázáno tak velkým vděkem tak mnoho lidí jen takové hrstce.

A já si jako pokračování dovolím vás mírně parafrázovat, Sire Winstone: mnoho Čechů vděčí za mnohé nejen té hrstce, ale i vám samotnému.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.