Léon Frapié Mateřská škola 19.

přeložila Majka

Mateřská škola 19.díl

VI.

Určitě to byla výjimka, že jsem chtěla potrápit Tricota. On taky chápe, že vlastně nejsem zlá, že se raději chovám vlídně, a necítí ke mně zášť; když ho míjím s hadrem v ruce, a snažím se narovnat si ramena, starostlivě se na mě dívá a můj stav v něm budí stejné obavy jako kašovitost jeho bot.

Musím se dokonce pochlubit, že jsem se žáky důvěrnější. Dámy, můj trik je v tom, že nic nezanedbávám. I když akceptujeme důležitost velkých osobností, i dítě chce, abychom brali ohled na jeho osobitost; musíme se zabývat jeho záležitostmi, brát je vážně, dát najevo, že jim rozumíme.

Moje popularita je postavena na hlubokých základech, protože dobře vycházím s vůdčími a přitažlivými jedinci. Mluvím s těmito vůdci, vyptávám se jich na novinky ze společnosti.

„Bude to metro?” (Hrají si často na metro.)

Nebo:

„Co se dělá večer, když táta a máma nejsou v osm nebo devět hodin doma?”

„Na policajtárně nám řeknou, co se mohlo stát.”

Dokazuji svou ochotu vzdělávat se trpělivě, pobaveně nebo vyděšeně; není pochyb, že mě společenské záležitosti opravdu zajímají: klidně mi odpovídají.

Když má ředitelka ve své kanceláři úřední jednání, musí být za každou cenu ticho. Normalistka mi pošle tři nebo čtyři ze svých žáků (většinou Richarda, Léona Chérona, Irmu Guépinovou), aby mi pomohli zabavit malé bez hluku. Využíváme – na kolenou, v podpalubí – kousky slámy nařezané na kousky velikosti zrnka pšenice a kusy drátu; předvedeme, jak se z nich dají dělat prstýnky, řetízky k hodinkám, náramky. Parádivost ovládne i dvouletá mrňata, všechna se snaží – s vyplazeným jazykem. Hodinu vydrží být potichu.

Já a moji asistenti musíme jenom pohlídat, aby nesnědli nitě nebo slámu. Potom, zatímco dohlížíme na ateliér, můžeme vážně hovořit. Irma, s rukama v kapsách zástěry, s úsměvem, s vypnutou hrudí, spontánně zeširoka vypráví:

„Když se maminka poprala se šéfovou, šla jsem na policajtárnu s bratříčkem Mimilem v náručí; hrozně brečel, protože chtěl nakojit, tak strážmistr mámu okamžitě pustil. Ale teď už se Mimile nekojí, protože umřel. Paní Chartierová mi půjčuje svoji malou Lisette, když je máma na policajtárně, ale Lisette nebrečí dost silně, protože se narodila v sedmým měsíci, musím ji štípat…”

Richard, filosof, uplatní talent některých dětí opakovat a přivlastnit si slova dospělých:

„Svět je vzhůru nohama, s tou šéfovou: sama by se měla chytit za nos a zatím si pořád něco vymýšlí na ty, co dělaj!”

Proti tomu Irma nemůže nic namítat:

„Ano, svět je vzhůru nohama!”

Léon Chéron není příliš hovorný; běhá sem a tam a vybírá stébla a stáčí je.

Já: „Dny se prodlužují, můžete si večer hrát na ulici. Sáňkujete?”

Richard: „Klinerovy sáně jsou rozbitý, protože mu spadlo kolečko do kanálu. Potřebuje vyměnit za kolečko od postele. Chtěl jsem ho oddělat z máminy postele, ale nešlo to…Ale teď bude válka mezi Plâtriers a Panoyaux, protože ti ze školy z Panoyaux se nám smějí, že naše čestný kříže nejsou tak hezké jako jejich. V neděli je čekáme na písku u bulváru…”

Dnes před obědem jsem se podívala do koše Gabrielle Fumetové. Nebylo v něm nic – jako obvykle. Některé další koše, které jsem si prohlédla, jsou prázdné pokaždé. Zeptala jsem se jen tak mimochodem, nenápadně Myši, která je v čele skupiny, do které Gabrielle Fumetová patří. Dozvěděla jsem se – s ironickým pohledem, který změřil mou politováníhodnou neznalost a odpustil mi ji – tedy dozvěděla jsem se, že když někdo nosí košík, třebaže je prázdný, dělá to ze slušnosti, aby si ho lidé vážili, aby nešokoval svět. Člověk neukazuje holý zadek na ulici nebo ve škole, pravda? Ano, a nepředvádí ani svoji bídu.

Otázky kolem chleba mají pro děti tragický význam, není radno si s tím zahrávat.

Vzpomínám si, že normalistka jednou „udělala botu”; podruhé se to už nestane. Dohlížela u oběda.

Léonie Grasová na konci stolu jedla bez chleba.

Slečna, velmi vlídná a současně bohorovná, se neopatrně zeptala:

„Ty tam, proč nemáš ani krajíček?”

Léonie se skrývá pod maskou neobyčejně pečlivě, zkušeně. Čas se zastavil: tvrdý, ostrý pohled do normalistčiných očí. Pak jedna věta, jednotlivě vyrážená slova, při nichž se v tváři střídá slabost a bolest:

„Celou noc pršelo.”

Tato informace vržená normalistce do obličeje – s povýšeností bídy – obsahuje nejkrvavější protest:

„Vy se můžete smát prudkému dešti, vy si vyděláváte na svůj chléb pod střechou, ve dne…ale měla byste uvážit, co znamená déšť pro ostatní…a měla byste si dát pozor na svoje slova, každý nemůže být „slečna“ a vyučovat morálku v černých šatech, aniž by se musel vláčet bahnem.”

Já bych si připadala jako by mě polili ledovou vodou.

Normalistka nevydržela, obrátila se nečekaně k Berthe Hochardové, narovnala jí ubrousek; šla pryč.

„Jen jdi, milá dcero,” pomyslela jsem si. „A připrav dobré lekce v souladu s osnovami.”

Celý den se mi zdálo, že ovzduší panenství kolem sebe šíří méně přesvědčivě. Asi si uvědomila, že její atribut Diany je luxus, který – stejně jako každý luxus – je vyvážen bídou na druhé straně a že by kvůli bezmyšlenkovitému uspokojení neměla ubližovat lidem, kteří trpí kvůli ní.

Ještě k tomu chlebu. Vím, že služebné nesmějí mít nápady; dokonce i učitelky musí přenechat ředitelce monopol na formulaci názorů na školu. Pokud učitelky pokládají za nutné zavést nějaké zvláštní opatření, tváří se, že iniciativa přišla od Paní. Ale proč by nakonec nemohly být organizovány „ad hoc služby”? (Tvrdý chléb můj a paní Paulinové nestačí.) Ráno, aniž by o tom kdokoliv věděl, by diskrétní ruce vložily skrojek do každého prázdného košíku. Máme nadbytek dobroditelek, které by rády pomohly. Předseda kantonu také! Jistě by štědře přispěl. Někdy doprovází pana Liboise.

Miluje slavnostní proslovy a nedávno přednášel dětem shromážděným v hale:

„Milé děti, byl jsem tak trochu jako vy…”

Je bývalý zbohatlý podnikatel. Líbí se mi: na ulici rozdává drobné dětem, které ho hlasitě bez chyby pozdraví:

„Dobrý den, pane předsedo kantonální rady!”

Jednou se mnou mluvil a zvedl mi přitom bradu ukazováčkem.

„Až vás to tady omrzí, děvče, ohlaste se u mě! Po čertech vám to sluší.”

Bože, odpusť mi! Viděla jsem, že se pan Libois červená. Obvykle se mu to stává, když je někdo v úzkých. Asi tak, jako se lidé červenají, když se chová směšně jejich otec.

Pan Libois se styděl za předsedu kantonální rady!

Nikdy jsem bych si nepomyslela, že člověk může tak rychle a tak silně zrudnout.

Každý měsíc přináší tlustá dobročinná dáma ve smutku pytel bonbónů. Je dobře, že se stará o chudé. Ale dárkyně to přehání: za polovinu peněz by mohla koupit chleba; v den, kdy jsou bonbóny, nestačím běhat s houbou za dětmi, které vypadají jako ptáci chycení na lep; všechno je ulepené od cukru, stoly, lavice, dveře. A co je notoricky známo: ve zdejší čtvrti dětem chybí polévka více než cukrovinky. Výborně; je to móda, na příklad ke snídani dostane mrně pochybné zbytky, které mu ani nestačí, a k tomu dvě su, aby si koupilo bonbóny. Krajíc chleba se sádlem a mentolky za dvě su – jsi k zulíbání, tlouštíku…

Je nepředstavitelná, jak podivní jsou rodiče v Ménilmontantu. Člověk by myslel, že většina dětí bude jíst v jídelně: je to výhodné, za dvě su zdravé, hojné, dobře uvařené teplé jídlo! Žádné nezdravé předražené uzeniny. Ale ani polovina dětí neobědvá ve škole. Proč ne? Protože je příliš obtížné připravit košík, což znamená dát do něj ubrousek, chleba a uzavřenou láhev. Dokonce ani chudí, kteří mají obědy zdarma, je dětem nedopřejí! Je s tím moc práce.

Teď, když se přátelím s mnoha matkami, snažím se s nimi rozumně promluvit. Abych se jich nedotkla, mluvím jen tak mimochodem; ale nepohnu s netečnou hloupostí, nepohnu s bídou, která způsobuje, že upadají do stavu netečné hmoty.

Onehdy jsem viděla chudáka Louise Guittardovou, jak sedí hladová na lavici v hale a čeká, až pro ni někdo přijde a odvede ji na oběd. Konečně o půl jedné přijde její matka. Padá sníh; její holčička nemá čepici.

„Mohla byste ji nechávat na oběd tady,” říkám, „podívejte, tady je jídelna.”

A hle, ta matka, žena se málem zhroutí slabostí duše i těla:

„Ach! Co po mně chcete? Ráno jsem nemohla být s ničím hotová…když jsem musela chystat koš!”

Po půl hodině se vrátila Guittardová promrzlá, oči vpadlé a červený nos v bledém obličeji. Nevím, co odporného jedla, ale cítila jsem z ní Roquefort a vinné patoky.

Celé odpoledne mi působilo bolest, když jsem ji viděla v poslední lavici třídy velkých: hrozná škytavka škubala jejími rameny, bradou i krkem. Normalistka ušlechtile přednášela ve svém křesle; zdálo se, že Guittardová vůbec nedokáže sledovat její slova.

Matka Guittardová si nezaslouží být pranýřována jako výjimka.

Minulý týden jedna žena přivádí novou žákyni v bílé zástěře a s hlavou v nepořádku.

„Paní,” říká ředitelka, „dnes tady můžete dítě nechat, ale my nepovolujeme bílé zástěry, protože jsou hned špinavé. Pokud nemáte jinou, dáme vám látku, abyste si mohla nastříhat na černou; a taky bych vás chtěla požádat, abyste nechala dítě ostříhat a umýt mu vlasy; dám vám poukázky zdarma.”

Matka prohlásí „ona to vůbec nepotřebuje.”

Druhý den dítě nepřivede, další den přijde samo v deset hodin a jako první den: ve špinavé bílé zástěře, rozcuchané vlasy.

„Rose, okamžitě to dítě odveďte zpátky a řekněte, jaké jsou naše předpisy: barva zástěry a čisté vlasy; a připomeňte, že to nic nestojí.”

Matka, zaměstnaná mletím kávy stojíc na chodbě ve společnosti sousedky, rozhořčením nad takovým násilím upustila šuplík mlýnku. Nechala ředitelku vyžvanit; nikdy by si nepomyslela, že je možné myslet takové požadavky vážně! Zahrnula mě nadávkami, vytrhla dítě z mých nehodných rukou a rezolutně se rozkřikla:

„Tak dobře! Když je takovej problém posílat dítě do školy, tak to nebudu dělat! Jednodušší bude ji nechat doma; bude si hrát na schodech.”

Pokud žák, který chodí do jídelny, nepřinese náhodou svoje dva su, samozřejmě mu neodepřete talíř. Získat úvěr je snadné; ředitelka někdy z dobročinnosti zapomene na nezaplacený dluh ; ale je potřeba dát pozor, aby se nepodvádělo. Děti někdy ztrácejí svoje peníze, ale občas ten či onen podlehne pokušení a koupí si káču nebo kuličky nebo cokoliv.

„Kde máš dvě su?”

„Já nevím.”

Lze se obávat právě takové odpovědi.

Někdy je to složitější.

„Virginie, co jídelna?”

„Paní, maminka mi dala dvě su, ale po cestě najednou potkám tátu a ten chtěl na tabák, a páá: Řekni ve škole, že jsi to ztratila.”

(Moje děti ni nikdy nelžou; tedy Virginie nelže.)

(Milé děti, vaši rodiče jsou dokonalí; mlčte; Virginie se jemně usmívá, ví, že její otec je chytrý, což je pravda pravdoucí.)

Někteří rodiče mají svou hrdost. Škoda, že na to doplácí žaludek dětí.

Dvě malé Cadeauové chodí do jídelny deset dní po sobě; potom přestanou; prý chodí domů na oběd. Je před výplatou a nemají čtyři su na obědy. Stačilo by říct slovo ředitelce a zařídila by to; ne; pekař dává na dluh. Držíce se způsobně za ruce dvě malé Cadeauové si dojdou pro půl kila chleba, snědí ho na ulici ve větru a dešti, a když je čas vrátit se do školy, vrátí se a několikrát si otřou si ústa o zápěstí, jako by je měly mastné od tuku.