Hrochovy denní ruské překlady- dnes o Majdanu, který směřuje do Moskvy


pro https://vlkovobloguje.wordpress.com/ přeložil hroch

Proč Majdan směřuje do Moskvy…?

Za viditelným pádem kurzů měn, poklesem nebo růstem cen energetických zdrojů vždy stojí neviditelné, ale mnohem reálnější věci. Ložiska zdroje, jejich velikost, kontrola nad nimi …

Geopolitika v podstatě není nic jiného, než kontrola nad zdroji všech možných surovin a trasami jejich dodávek a obchodními cestami.

Co se vlastně dnes děje?

Loni se v Evropě vytvořila tendence. V souvislosti s vyostřením politického soupeření s Ruskem, došly evropské země k nepříjemnému zjištění. Jejich hospodářství se ocitlo v docela silné závislosti na ruském dovozu a vývozu a především pak energetických surovin. Celková evropská spotřeba činí ročně přibližně 480 mld.m3 plynu. Zhruba třetinu z toho samy těží, další zhruba třetinu dováží z Ruska a zbytek z dalších regionů. Na program přišla otázka energetické nezávislosti na Rusku. A jejich pohled padl na Norsko.

Proč právě na Norsko? Protože z 27 zemí EU těží ropu a plyn jen tři: Velká Británie, Holandsko a Norsko, které těží ročně 137 mld.m3. Přitom vrchol těžby mají první dvě z nich už za sebou. Zásoby se vyčerpávají, objemy se snižují a tato tendence už změněna nebude. Takže se všechny naděje upínají jen na Norsko – naděje velké a dlouhodobé.

Celé Pobaltí se například chce v nejbližších letech zcela vzdát ruského plynu a přejít na norský. Podobné, i když méně radikální plány má i Finsko. Stejně tak na Norsko spoléhá i Brusel, který ve všech svých prognózách předpokládá, že rozšíření těžby v norském sektoru kontinentálního šelfu dokáže nahradit vyčerpání britských a holandských energetických zásob. Své plány na přechod na norský plyn nedávno ohlásila dokonce i Ukrajina.

S těmito nadějemi bylo ještě počátkem minulého roku vše v pořádku – sice ne ideálně, ale celkem pozitivně. Norsko těží plyn i ropu. Přesněji řečeno, všechno začalo ropou, které v roce 2000 vytěžilo 1,13 mil.barelů , zatímco plynu jen 47,3 mld.m3. Objemy těžby časem klesaly, ale Direktorium ropy vydávalo uklidňující prognózy. V roce 2011 bylo vytěženo už jen 664 mil.barelů, ale současně stoupla těžba plynu na 106 mld.m3. Takže jedno kompenzuje druhé…

V jistém smyslu tomu tak bylo. Těžba ropy, jak bylo předpovězeno, klesala a k roku 2014 dosáhla 595 mil.barelů, což činí jen 10% celkové evropské spotřeby a proto tento jev zmizel ze zorného pole veřejnosti. Přitom podíl Ruska je rovněž málo významný – zhruba do 500 mil.barelů. Růst těžby plynu na druhé straně (112 mld.m3 v roce 2014) nejenže vytvořil příznivý dojem obrazu, ale v některých zemích vytvořil otevřenou iluzi, že norský plyn stačí pro všechny. To vyvolalo celou tu euforii, m.j. v Lotyšsku a Litvě, která zformovala nynější trend.

Dál – jako v pohádce: „A potom přišlo strašidlo“. V roce 2014 se zhroutily ceny ropy a odhalily řadu závažných momentů, dříve skrytých za krásnými předpověďními grafy. Za prvé se ukázalo, že základní využívaná norská ložiska jsou už do značné míry vyčerpána. Čerstvé údaje za rok 2014 nejsou, ale lze učinit závěry o jejich možném významu lze – vycházíme-li z údajů o změnách zásob v základních regionech těžby za dobu od počátku jejich využívání do roku 2003.

Region „Ekofisk“. K začátku těžby jeho prozkoumané zásoby představovaly 669 mil.m3 ropného ekvivalentu(o.e.)*). Koncem roku 2003 zůstávalo pouhých 216 mil. m3 o.e. Za 30 let využívání bylo vytěženo 67,7% zásob.

Region „Statfjord“. Začátek těžby r.1979, prozkoumané zásoby 647 mil.m3 o.e. V roce 2003 tam zůstalo pouhých 51 mil.m3 o.e.. Takže za 24 roky bylo vyčerpáno 92,1% zásob.

V roce 1995 začalo Norsko rozpracování největšího ložiska nalezeného v norské části šelfu, – regionu „Troll“. Jeho prozkoumané zásoby – 1.612 mjl.m3 o.e. V roce 2003 jich tam zůstalo jen 1.355 mil.m3 o.e. Zdá se to být mnoho, ale za 8 let vylo vyčerpáno už 15,9%.

O té doby Norsko prudce zvyšovalo objem těžby, takže k dnešku se zásoby zřejmě výrazně ztenčily. Někteří experti tvrdí, že zůstává zásob na nějakých 6-8 let těžby. Podobně zchudla i další ložiska, a některá z nich, jako např. region „Frigg“, jsou úplně vyčerpána.

Druhým důležitým momentem je, že od konce minulého století nebylo v Barentsově a Severním moři nalezeno žádné nové velké ložisko energonosičů. Nedá se říci, že tam ropa a plyn skončily. Norské prozkoumané zásoby se odhadují zhruba na 3,7 mld.m3 o.e. v již využívaných nalezištích. Ale nová nerozpracovaná obsahují jen cca 676 mil.m3, přičemž průměrná velikost zásob jednoho regionu nepřesahuje 32 mil.m3. Podíváme-li se na reálný obraz, pak ve 13 regionech nepředstavují prozkoumané zásoby 10 mil.m3, mezi nimi je 9 regionů se zásobami do 5 mil.m3.

Řečeno srozumitelným jazykem, znamená to, že jednorázově investovat do ložiska a pak jen neustále čerpat – už nepůjde. To jen v zásobách typu „Troll“ bylo možné si hrát v širokém spektru s čísly nákladů na vytěžení 1 barelu. Výsledně se jen posune v čase dosažení rentability projektu a začátku čerpání čistého zisku. S malými nalezišti takovéto legrácky nevychází.

A právě to obnažily propadlé ceny. Pohádka končí. Vyčerpání ložisek vyvolává nevyhnutelné následky jako pokles tlaku v ložiscích, propad země, zborcení vrtů. A to si vyžaduje přechod z extenzivního na intenzivní technologii těžby – m.j. vhánění vody do ložiska, jíž je potřeba 5m3 na 1 kubík ropy a u plynu je poměr dokonce 16:1. A tím i nové, stále rostoucí náklady. Voda, vháněná do křídových kapes, narušuje stěny ložisek a to periodicky vyvolává ekologické katastrofy. Naposledy bylo v důsledku narušení vrstev horniny vyvrženo do moře více než 126 tis.tun surové ropy.

Vrchol těžby má Norsko už za sebou. Zásoby ještě jsou a je jich poměrně dost. Měly by stačit do r.2020-21. S tím, že se celkový objem těžby bude postupně snižovat. Za zmíněným horizontem přijdou prudké změny. Nicméně už dnes je Evropa stále citlivější na kolísání úrovně cen energonosičů.

Zajímavé přitom je nestejná citlivost. Ona potřebuje současně nízké ceny plynu a vysoké za ropu. Vysoké, jak se ukazuje, znamenají ne méně než 60-62 USD/barel, jinak se celé odvětví těžby ropy a plynu o 1/3 propadá dík nákladům. A nízké ceny plynu znamenají maximum 450-500 USD/1000m3. Znamená to, že katarská laťka 600-630 USD je pro Evropu absolutně nepřijatelná.

Dalším důležitým momentem je struktura exportu norských energonosičů. Podíváme-li se na plyn, vypadá obrázek exportu (v% celkového exportu) následovně: Německo – 42,4%, Francie – 21,3%, Holandsko – 9,7%, Belgie – 8,3%, Itálie – 6,7%, ČR – 3,9%, Španělsko – 3,7%, do ostatních zemí – 4%. Z toho není těžké vyvodit, že kapacita pro dodávky, řekněme na Ukrajinu, v Norsku prostě není. Problém není ani tak v kapacitě přepravní infrastruktury v Evropě, nebo nedostatku peněz na zaplacení na Ukrajině. Prostě nemají navíc žádný plyn. A každým rokem ho bude méně.

Ve skutečnosti obrázek vypadá takto: V perspektivě do roku 2021 – už za 7 let – začne v Evropě vznikat nový deficit plynu velikostí cca 1/3 celkové roční spotřeby – levného plynu. Tedy takového, který kromě Ruska, nikdo dodat nemůže. Právě to, dle všeho soudě, je tím chybějícím důvodem, která posunula USA k realizaci projektu „Ukrajina, verze Majdan 2.0“.

Evropa tuto perspektivu chápe. Za 7 let má Rusko šanci dosáhnout podílu 50% na evropské spotřebě. Proto začal už Brusel připravovat nový evropský systém nákupu plynu. Hlavním jeho cílem je vytvořit jakéhosi jednotného nákupčího, se kterým bude Gazprom v Evropě jednat, a ne s každou zemí zvlášť, jako dnes. Na jedné straně to má posílit politickou stabilitu EU, a na druhé – umožní vyrovnání cen plynu pro všechny země Evropy. A snížit jejich celkovou úroveň, protože dosud každá země uzavírá svůj vlastní kontrakt a rozptyl cen za 1 tis.m3 je značný – např.: Makedonie 564 USD, Polsko 525 USD, ČR 503, Řecko 427, Velká Británie 313, Francie 393, Německo 379 USD/m3.

Nicméně, bez ohledu na to, do jaké míry se Bruselu jeho záměr podaří, pro USA by to znamenalo krach myšlenky Transatlantického obchodního svazu. Nabídnout svůj plyn za ceny nižší než Rusko Amerika vůbec nemůže. Pro Ameriku z toho plyne nebezpečí nevyhnutelného odtržení Evropy od USA. Odpoutání, které by vedlo k úplné ztrátě na celý Euroasijský kontinent, což by pro USA znamenalo geopolitický pohřeb.

Tento scénář může Amerika zastavit jen totální destrukcí Ruska, s cílem převzít kontrolu nad našimi nerostnými zdroji. Anebo – jako varianta – vyvolání takové nestability na území Ruska, která by, stejně jako na Ukrajině, způsobila destrukci infrastruktury a neobnovitelné snížení objemů dodávek. Pak se Evropa nikam nepoděje. To vysvětluje celou americkou strategii a také prudké vyhrocení americko-ruských vztahů.

Americe se prostě nedostává času. Do hranice zbývá nějakých 7 let a zpětné odpočítávání už běží. Takže v tomto roce musíme v Rusku očekávat ty nejzoufalejší pokusy o organizaci Majdanu u nás.

No, co: pro Rusko není odrážení agrese novinkou. Hlavní je, že teď známe odpovědi na klíčové otázky: kdo, co a proč.

Nikolaj Starikov – N.Starikov.ru

*) 1 toe (tonne oil equivalent) = tuna ropného ekvivalentu = 7,4 barelů ropy = 1270 m3 zemního plynu = 2,3 tun uhlia 1 Mtoe (milion tun ropného ekvivalentu) ..

Příspěvek byl publikován v rubrice Teritorium hrocha se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.