Léon Frapié Mateřská škola 24.


přeložila Majka

Mateřská škola 24.díl

Dnes o přestávce jsem sledovala tři děti: Ducreta, Virginii Popelinovou, Marii Doréovou ; podle předstírané poslušnosti, podle prohnané ostražitosti před učitelkami si hrály na něco zakázaného. Dobře! Dosáhli takové dokonalosti v tajnůstkářství, že jsem nedokázala přijít na to, čím se zabývají.

„K čertu! Tihle tři jsou ve škole od dvou let…Co říct? Byli umístěni do jeslí hned po narození; ve věku šesti let za sebou mají šest let disciplíny? Vypadají velmi vzdělaně. Mají zvláštní výraz, jednotný vzhled.”

Právě to je hrozné: ty děti nejsou přirozené a přesto se mění jejich nejhlubší instinkty..Zárodky, které mohly poskytnou užitečnou reakci se udusily, zatímco perverze zakořenila a projeví se později. Jak zachránit Virginii Popelinovou, Marii Doréovou před znečištěním, když se skrývají za maskou čistoty!

Tyto děti žijí ve špatném prostředí, které zůstává kolem nich silné a živé; školní výchova je zakotvena v umělém prostředí. Představme si pacienta, který potřebuje jet na venkov a kterému recitují popisy nejkrásnějších zemí – ale zůstává ve městě.

Snadno ovlivnitelné děti si spočítají, že učitelka má moc a proto je vhodné s ní dobře vycházet.Jejich zkušenosti se školou a učiteli se bude hodit, až budou jednat s veřejnou správou.

Ducretová, Popelinová jsou dobré žákyně. Jak základní škola zachrání to cenné v nich? Jaký lék si odnesou do svého bídného života? Od narození byly tlačeny do morálního kadlubu – bez schopnosti ubránit se vnitřním vadám a vnějším svodům!

Chtěla bych změnit úhel pohledu, ale i když posunu objektiv, neukáže se veselejší vize. A přitom se nutím k maximální zdrženlivosti, když vybírám svá smutná pozorování. Nemluvila jsem například o tom, jak se děti na ulici perou pro zábavu, nelíčila jsem skandální scény, které předvádějí rodiče přímo ve škole.

Když omlouvám svou posedlost psaním, vždycky říkám „tyto poznámky mohou někomu posloužit”. Ano, ale jenom za předpokladu, že budou naprosto upřímné. Jenomže mají-li vzbudit důvěru, nemohou být příliš pravdivé.

Lidé, kteří žijí v lepších poměrech, by pokrčili rameny a křičeli, že přeháním! Je přece tak pohodlné nevěřit smutným příběhům a přiměřeně šetřit soucitem!

Tak se tedy budu „držet zlaté střední cesty” při popisu těchto událostí. Aby bylo možné si připustit tyto ohavnosti, je nutné projít přípravou. Já sama bych v době, než jsem nastoupila do mateřské školy, „před Ménilmontantem”, paličatě zavrhla různé věci jako nemožné!…Dobře, dobře, obyčejní lidé, lidé z jiných čtvrtí, snad uvěříte a pochopíte, že jsem byla svědkem následující události!

Mrazivé ráno. Pětiletá Marie Fadettová se objevila s nezapnutou zástěrou, s nezavázanými botami, velmi bledá. (Víme, že žáci bývají bledí z různých důvodů: z hladu, zimy, tuberkulózy, protože dostali nářez…) Marie Fadettová byla nezvykle bledá. A zdálo se, že nechce jít do školy, že chce jít někam jinam, odejít se svým košíkem.

Ředitelka neméně všímavá než já, se zastavila cestou okolo ma Marie stála mezi námi. Teď jsme si všimly velké načervenalé skvrny na víku koše.

„Něco tě bolí?”

Žádná odpověď.

„Spadla jsi?”

Zavrtění hlavou.

„Maminka tě bila?”

Stejný posunek.

„Tak mluv!”

Děti v hale na chvíli zvědavě zmlkly. Instinkt jim jistě řekl, že s Marií Fadettovou vstoupilo něco neviditelného.

Neodpověděla, a v tu chvíli jeden chlapec, který se na okamžik ocitl bez dozoru, s hlukem spadl z lavice. Marie Fadettová uskočila, zkameněla zděšením, oči vytřeštěné, ústa pootevřená, hleděla na rozplácnutého kamaráda.

„Posaď se,” řekla starostlivě ředitelka. Marie neseděla ani pět minut, když se po paní ředitelce ptali dva muži; měkké klobouky, kabáty, velké kníry strážníků. Rychlá tichá porada přes zábradlí.

Sinalá ředitelka se zase obrací k dětem.

„Marie!” volá.

V hale je dvacet Marií. Proč ředitelka nepokládá za nutné žádat příjmení? Proč se z jejího hlasu dalo pochopit, kterou Marii myslí? Všechny děti se dívají na Marii Fadettovou, která vstává. Jaké to ubohé stvoření jde přes halu! A jaký to pohled na její spolužáky! Pozornost, nádech zkušenosti z podívané na zatčení. Och! Osudová Bonvalotovi hlava! Och! Majestátní nehybnost Berthe Hochardové!

Marie Fadettová ví, že se musí vrátit pro svůj košíček. Dávám jí ho; je prázdný.

„No tak, maličká,” řekl jeden z mužů autoritativním hlasem, pokud možno měkkým. Malé gesto rukou, gesto definitivní, neponechávající žádnou naději! Nikdy jsem neviděla tak velkou ruku, jak se chápe nevinnosti. A nikdo se už nikdy nezmínil o této naději na sladké dny, která se jmenovala Marie Fadettová.

Ano, obyčejní lidé, lidé „z jiných čtvrtí”, kdybyste viděli přijít do školy pětileté dítě, jehož matka byla v noci zavražděna (umíte si představit, jak se samo obléká, sklání se nad tělem, aby si vzalo košík), kdybyste měli tuto zkušenost, mohli byste slyšet a já bych vám mohla říci všechno, co vím! Prozatím musím zmírňovat fakta.

Bitky se pravidelně opakují, výprask se slibuje po celou dobu; je to součást rozvrhu hodin. Rvačky patří k povinnosti chodit do školy, cožpak není vhodné se každý den shledat a poprat na konkrétním místě? Dnes Richard a Pluck napůl omráčili Trikota a Klinera. Na hrozící incident upozornila školnice. Ředitelka rozhodila ruce: „Nemůžeme je držet na vodítku.”

„Abys věděl,” řekla jsem Richardovi, „když budeš pořád mlátit Klinera, nebudu s tebou „měnit“. Můžeš si svoje výkresy nechat.”

A abych dodržela svoji roli, řekla jsem rezolutně: „Budu „měnit“ s někým jiným.”

Protože nakonec já, která nebojuji, pokud jsem opravdová kamarádka, nesmím mít jiný zájem, než výměnu svých bonbónů za „jakoukoliv věc”.

Na ulici jsou to ti nejchudší, na které se zahlíží; otrhanec vždycky „zaplatí”. Těch pár dětí obchodníků, které tu představují bohatou třídu, je méně vystaveno urážkám; ne proto, že by měli cennější vlastnosti, ale protože je vzdělání naneštěstí vedeno tak, že se útočí na oběti bídy; ten, kdo má roztrhanou zástěru, se směje tomu, kdo má díru v kalhotách; kašlající strká do chromého; slabost a bída přitahuje rány.

„Nezvedejte zrak příliš vysoko; bojujte mezi sebou. – Násilí páchané na slabších je dovoleno: svědčí o tom chování rodičů k dětem; svědčí o tom věčný refrén vlasteneckých projevů: cizinci jsou fyzicky i morálně podřadní, jsou ubozí, proti nám, Slavní Francouzové, musíte je porazit.”

Vzdělání ale pomáhá přirozenému sklonu: vždy se pustit lehčí cestou. Zlodějíček raději okrade nosiče na perónu o sto sous, než by zaútočil na kapsu, ve které je sto franků. Kočí omnibusu a vozkové neztratí příležitost „si podat” jeden druhého; přísahali byste, že se navzájem obviňují z těžkostí svých životů.

Přesto, kdyby tomu bylo jinak, slušní lidé by byli ve větším bezpečí, nebo by se svět musel změnit a – Díky Bohu! – svět se nechce měnit.

I když mě tyto myšlenky popouzejí, i když nad nimi samozřejmě neskáču radost, cožpak to se mnou pani Paulinová nakonec nemyslí dobře? Pomalu mě přiměla k tomu, abych osvěžila svoje oblečení: „Jsem mladá, příjemná; i když se živím jako služebná, stála bych za pohled, kdybych byla trošku koketnější. A jsem zábavnější než…”

Proč umíněně trvat na určitém tématu rozhovoru? Diví se „když nemáte zlomené srdce a nepřišla jste sem jako jiné chodí do kláštera. Není nutné se vzdávat života.” Přesně!

Není možná, paní Paulinová, na to jste přišla sama? Byla jsem nucena stroze prohlásit, že osobní otázky pokládám za nezdvořilé. Vtip se má říct jednou a nesmí se opakovat donekonečna.

Byly jsme na obědě.

„Dobře,” odpověděla laskavě paní Paulinová, „nemluvme o tom ve službě.”

Včera nesla dopis panu Liboisovi – služební záležitost – nemám něco vyřídit? řekla. „Delegát není milostpán, jak by se dalo očekávat: je velmi prostý a jemný, není bohatý; uživí se slušně publikováním; specializuje se na studie o ochraně dětí, protože má velké srdce a – což je překvapivé – je velmi nesmělý.”

Paní Paulinová jedla málo, nimrala se v jídla, mluvila spíš ke svému talíři než ke mně. Stažený žaludek, který mě trápil poslední týdny, mi neponechával žádnou chuť a taky mě donutil rýpat se v jídle.

„A paní Paulinová slzela, když naposledy viděla pana Liboise doma, protože ten člověk je opravdu dobrý…protože by bylo barbarské…”

Požádala jsem paní Paulinovou, aby mě omluvila; čas běží, moje práce mi nedovoluje zůstat v jídelně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Léon Frapié Mateřská škola 24.

  1. JURA napsal:

    Přečtením tohoto pokračování,jsem si ověřil,že jde o sociální popis stavu francouzské společnosti přelomu devatenáctého až dvacátého století.Tedy sociálně- psychologický román zaměřený na kritiku pohledem přes vztahy dítě-dospělí.Maně mi to připomíná Masarykovu Otázku sociální.Díky Majko.Zamyšlení tímto směrem je přínosem.

  2. Carlos V. napsal:

    Velmi OT.

    Dnes je posledni den pana Stejskala na aktualne.cz. Viz též http://blog.aktualne.cz/blogy/libor-stejskal.php?itemid=24601

    jen kdyby se chtěl někdo rozloučit 🙂

  3. palosino123 napsal:

    Jako super, ale nevím, zdali je takový i originál. Ale privátní strach je dycky silnější horroru, nezřídka vyvolává místo kolektivního poučení, hromadnou katarzi prostřednictvím oběti. Míra racionalizace světa-problému je na tomto webu občas tragikomická, už jen vůli šéfa i jiných, předběhnout tamější, autentické – život sám. Ukrajina mi byla vždycky lhostejná! Vám snad ne?
    Nevím, jak tomu říkají zde, podle politologů je to nový druh politické propagandy. Kecy. Jen klasický ruský Potěmkin v hávu nových technologií.

    „Nezvedejte zrak příliš vysoko; bojujte mezi sebou. – Násilí páchané na slabších je dovoleno: svědčí o tom chování rodičů k dětem; svědčí o tom věčný refrén vlasteneckých projevů: cizinci jsou fyzicky i morálně podřadní, jsou ubozí, proti nám, Slavní Francouzové, musíte je porazit.”

    Signifikantní. Jak praví cynik: „Viděla jste poslední dobou Angličana nebo Francouze pořádně pracovat?!“

Komentáře nejsou povoleny.