Nebezpečné čtení díla Ferdinanda Peroutky


napsal Tacit

 

Téma Ferdinand Peroutka, rozvířené prezidentem Zemanem se v současnosti dostává na přetřes v mnoha rovinách. Diskusí o údajném antisemitismu a obdivu k nacismu v Peroutkově díle je plno a není třeba se k tématu nějak více vyjadřovat. Tábor antizemanovců má jasno, stejně tak prozemanovci. Většina z těchto obhajovatelů i odpůrců Peroutkovo dílo nezná, a když už něco od F. Peroutky četla, tak většinou jen vypreparovaný citát, bez vztahu k celkovému obsahu, nebo ke kontextu doby. Na celou kauzu je možné nahlížet i jako na jednu z mnoha podivných epizod z projevů M. Zemana, která naplňuje nekonečný seriál článků povinné antizemanovské denní potřeby v tiskovinách Babišova impéria, kde prapor odvádějící pozornost od problémů mnohem zásadnějších třímají pevně Lidové noviny.

Bohužel stejně překvapivě povrchní byly negativní reakce Peroutkova sdružení, nesoucí se v duchu pouhého razantního zamítnutí veškerých osočení F. Peroutky, bez dalšího hlubšího komentáře. Přestože mělo toto sdružení ideální příležitost využít vlnu náhlého zájmu mnoha médií a provést osvětu o osobnosti, o které se sice občas mluví, ale málokdo o ní něco podstatného ví, tuto příležitost stále nevyužilo. Škoda. Další, co mě překvapilo je, že i v hlubších vyjádřeních zastánců a obhájců je Peroutka popisován, jako zcela bezchybný génius, málem vizionář, novinářská super legenda, kterou je třeba uctívat a její neposkvrněný odkaz chránit. Nic horšího pro F. Peroutku nemohli jeho zastánci udělat. A nemyslím tím ty, kteří jen potřebovali další bič na Zemana, ale třeba představitele Sdružení F. Peroutky a některé historiky. Navíc agresívní styl jejich obhajoby je ve velikém rozporu s vyjadřováním Peroutky samotného, který se k expresívnímu výrazivu, natož k vulgaritám nikdy, opakuji nikdy, neuchyloval. Tolik na úvod.

Těm, kdo se chtějí o F. Peroutkovi skutečně něco dozvědět, velice doporučuji knihu od historika Pavla Kosatíka: Ferdinad Peroutka. Život v novinách.

Těm, kdo chtějí F. Peroutku poznat a pochopit, ale doporučuji jeho dílo, zejména jeho novinové články. A čtěte pozorně a vnímavě. Můžete začít časopisem Přítomnost, jehož vydání jsou od ročníku 1924 přehledně archivována v elektronické knihovně. Při čtení mějte neustále na paměti dobové a dějinné souvislosti, každé číslo týdeníku Přítomnost obsahuje další články a dobové reálie, je to tím snadnější i těžší.

Zároveň si uvědomte i to, co v článcích není a často ani být nemůže. Někoho asi překvapí, že hned po vzniku první republiky panovala částečná cenzura tisku, některá témata byla prostě tabu. Na samém konci třicátých let (Přítomnost vycházela do 30.8.1939, pak byla Němci zakázána) bylo otevřené psaní velmi nebezpečné. Peroutka nechtěl, aby v článcích Přítomnosti byla po cenzuře prázdná, bílá místa a tak se až do konce snažil některá poslání sdělovat čtenářům „mezi řádky“.

Vztah F. Peroutky k politice

F. Peroutka byl asi netypičtějším představitelem meziválečného československého liberalismu a racionalismu. Patřil k těm liberálům, kteří se snažili stejně jako Masaryk, nebo K.Čapek vymanit z traumatu první světové války a novou prvorepublikovou demokracii budovali sice na ideálu svobody jednotlivců, ale často v nepevných nebo domnělých základech a vztazích stále neklidného středoevropského prostoru, aby pak skončili v novém, ještě tragičtějším traumatu Mnichovské dohody. Značnou část Peroutkových textů zabírá boj proti všem formám extrémního nacionálního kolektivismu, který postupem celého období dvaceti let první republiky stále více vytěsňoval a nakonec pohltil svobodu individua. F. Peroutka nebyl pacifista, pacifismus kritizoval, ale zároveň neupřednostňoval obranná válečná řešení. Už jenom fakt, že se snažil všemožně vyhnout naverbování na frontu první světové války, asi ozřejmí tento jeho postoj (s bratrem se pokusili přivodit si před odvodem souchotě, nakonec se během války skrýval kdesi v Německu a v Alpách). Proto až do poslední chvíle s válkou jako obraným prostředkem nesouhlasil a vždy argumentoval převahou nepřítele a nedostatkem spojenců (Kdyby byla vypukla válka 4.1.1939).

Mnichovská dohoda zastihla F. Peroutku nepřipraveného, tuto tragickou zradu „spojenců“ pravděpodobně nikdy nečekal, nejprve zůstal v nevěřícném šoku; tomu odpovídá i následné vydání Přítomnosti dne 21.9.1938. Stále ale mějme na paměti historický kontext. Proto smutné je i další čtení marných Peroutkových článků, těsně před konečným německým zákazem vydávání Přítomnosti a Peroutkovým zatčením. Dokonce se do poslední chvíle snaží přes veškeré překážky vč. cenzury diskutovat s čtenáři o jejich často velmi příkrých ohlasech na své články po Mnichovu: „… abych ušetřil cenzorovi práci, zkonfiskoval jsem sám z vašeho dopisu více než polovinu…“. Ačkoliv je to v Peroutkově díle velmi vzácné, tentokrát vtáhl do diskuse i sebe sama: „… čím méně toho víte o Peroutkovi minulosti, tím více budete nakloněn povyšovat ho nad Peroutku přítomnosti. Domníváte se viděti před sebou dvě různé bytosti; já však jsem přesvědčen, že existuje jenom jedna, ta, která v minulosti, stejně jako v přítomnosti, snažila se přesvědčit lidi, na které mohla dosáhnout, že „politika je umění možného“, a která za to dříve dostávala stejně vynadáno, jako teď…“ 21.12.1938 str. 814.

Vztah F. Peroutky k Němcům

Peroutka byl přesvědčen, že hlavní vinu na neblahém politickém vývoji a nástupu fašismu v Německu má pro Němce ponižující Versaillská smlouva, kterou prosadila Francie, aniž by dokázala na její plnění dohlížet. (Co bylo, nebude). Peroutka prosazoval soužití s Němci na bázi vzájemnosti a dohody. A to jak se sousedy, tak i s Němci uvnitř Československa. Dohodu s Henleinem prosazoval až do posledních chvil. Ale i veškeré dohody s Němci měly u Peroutky jasné a nepřekročitelné meze: „…Ale jsou věci, které Henleinově straně nikdy nebude možno dáti darem: územní autonomie, která by v této době pro stát byla tak riskantní jako nic jiného; změna zahraniční politiky, která by nás zbavila záruk a jistoty; taková úprava, jež by obětovala naše menšiny nebo rovnala se zničení nynějších i budoucích německých aktivistů. Nikdy nemůže býti Henlein uznán pro všechny časy za jediného zástupce našich Němců; v německém území, jako v českém, vždy bude moci kandidovati kdokoliv, a Henlein bude musiti zápasiti ·s ním o vliv podle všech našich demokratických pravidel…“. (Naše německá otázka).

F. Peroutka věnoval v Přítomnosti Němcům a vztahům s nimi nespočet článků. S velkým znepokojením sledoval politický vývoj v Německu, ale i často se ve svých vývodech a předpovědích mýlil. Po „noci dlouhých nožů“ píše o svém přesvědčení, že čistkou u NSDAP se Hitler fatálně vysílil a další vliv mít nebude:

„…Také vnitřní posice hitlerismu oslábla, a to je další důvod, proč Hitler začíná mluvit o míru s uznáním. Nevěří už, že by našel za sebou jednotný národ, ba ani jednotnou stranu. Bartolomějská noc 30.června odhalila překvapenému světu vnitřní krizi, v níž se národně sociální strana zmítá. Bude se zmítati čím dále tím více, poněvadž Hitler je neschopen splniti své sliby, které veřejně činil, a plní jen sliby, které učinil tajně těm, kdo ho financovali. Vývoj v mecku je nyní takový: Hitler pomalu odcizuje se své straně a stává se representantem konservativců a říšské armády. Blíží se den, kdy velká většina ctitelů hákového kříže pozná, že byla tak oklamána, jako snad nikdo v novější historii. To bude pak také den, kdy Hitler se svou gardou praetoriánů sotva stačí násilím ovládat Německo a naprosto bude neschopen násilných zahraničních podniků“ (Zlé i dobré 9.1.1935 ). Čtyři roky na to pak Hitler rozpoutal 2. světovou válku.

Vztah F. Peroutky k židům

Peroutkovi jeho odpůrci často vytýkají antisemitismus. Nejčastěji citují jeho článek Češi, Němci a židé a z něho pasáž:

„… Nejsem antisemita, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho…“.

K tomu jen dvě poznámky: Kritici F. Peroutky vycházejí ze soudobých pozic, nikoliv historického kontextu a často rigidních současných definic antisemitismu, dle kterých jsou židé fakticky nekritizovatelní. Takový postoj by tehdy i nyní vyloučil jakékoliv diskuse na dané téma, neboť účastníci takového diskurzu by byli automaticky obviněni z antisemitismu. Za druhé, F. Peroutka v inkriminovaném článku pokračuje v myšlence (a to už se necituje):

“… Avšak poměry u nás jsou takové, že naši řeč nekazí židé, nýbrž večerníky, a že, když někdy myslíme špatně, jsou to ryze české a árijské chyby…“.

V článku Něco o českém národu a o židech se F. Peroutka vyjadřuje k antisemitismu jasně, srozumitelně a přesvědčivě:

„… Co mně vždycky překáželo, abych se antisemitou stal, nebyla záliba v židech, nýbrž hrdost národní. Antisemitismus, který se tváří tak hrdinně, není ve skutečnosti ničím jiným než žalostným doznáním neschopnosti vlastního národa. Podstatou antisemitského učení jest ta podivínská a dospělých národů zcela nedůstojná poučka, že, dá-li se židům volnost, normální národ je bezmocný v jejich rukou, prohraje proti nim svůj zápas o život a je poražen a zotročen. Hospodářsky i morálně. Je-li tohle hrdá nauka hrdého národa, pak už ničemu nerozumím, a pak ten, kdo si potřebuje vzít berličky, se může považovat za běžce o závod…“.

F. Peroutka – legenda?

Při nahlížení do myšlení a díla F. Peroutky prostřednictvím čtení jeho článků se pozitivně zaujatý čtenář snadno přesvědčí, že Peroutka je člověk živý s omyly i chybami, že legenda o „rozvážném politickém mysliteli spolurealizujícím dokonalý masarykovský ideál státu založeného na neúplatném rozumu“ je historicky omezená. Čtenář brzy zjistí, že Evropa a Československo se ve 20. století vyvinuly jinak, než předpokládali organizátoři první republiky a že jejich dobové postoje i činy. A Pavel Kosatík dodává: „… u Masaryka a jeho následovníků byl na víře v neexistující skutečnosti vybudován stát. Výsledek dopadl podle toho.“ (str. 287).

Vnímavé čtení článků F. Peroutky z období 1924-39 přinese čtenáři bezesporu plastický obrázek o první republice a jejich velikánech a v tom pro současnost spatřuji Peroutkův největší význam. Možná smutek i určité vystřízlivění s pocitu, že nad toto období našich dějin není, a že už není potřeba k první republice vzhlížet jako k dosud nepřekonanému ideálu kultury a demokracie v naší historii.

Otázkou též zůstává, jak F. Peroutku vnímají naši současní novináři. Jestli celé řadě z nich občas není stydno, jak agresívními prostředky rozdělují národ, jak povrchní a účelové výstupy produkují, jak dobrovolně a sami od sebe lehce plní i domnělá, i nevyslovená přání svých chlebodárců. A jestli není pro naše současné novináře vlastně lepší vystrčit Ferdinanda Peroutku na piedestal nekritizovatelné legendy a nechat si každý rok udělit pár cen, které nesou jeho jméno. I takové nebezpečné myšlenky vás mohou napadnout při čtení pozoruhodného Peroutkova díla.

Vlkův dodatek:

Skvělý článek si zaslouží diskusi!! Je otevřena!

Příspěvek byl publikován v rubrice Tacitův facit se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

47 reakcí na Nebezpečné čtení díla Ferdinanda Peroutky

  1. Jos napsal:

    Autor píše: „Vnímavé čtení článků F. Peroutky z období 1924-39 přinese čtenáři bezesporu plastický obrázek o první republice a jejich velikánech a v tom pro současnost spatřuji Peroutkův největší význam.“
    Bohužel nesdílím toto mínění.Laskavý čtenář nechť si vyhledá v Přítomnosti jak píše Peroutka o V.Vančurovi. Dělal z něj literárního patlala a neumětela. A dělal to značně nefér prostředky. Důvody proč takhle postupoval neznám. Řekl bych osobní. No a dějiny rozhodly. Zcela opačně. Peroutka byl prostě jen novinář. Žádný idol.

    • Tacit napsal:

      Přesně, jak jsem napsal Josi.
      Čtení Peroutky je dosti nebezpečné, neboť nikdy nevíme všechno. A obraz je to skutečně plastický, i co se týče V.Vančury. Znali se s Peroutkou ještě před Přítomností, už z Tribuny. Později Peroutka na Vančuru názor dost změnil, pomohl mu k tomu zejména K.Čapek. Vančura měl vůbec problémy s kritikou. Přečtěte si na Vančuru některé velmi odsuzující názory F.X.Šaldy (viděl v tom: rozkládání staré prózy, zábavnou básnickou posunčinu) a porovnejte to s hodnocením třeba Arne Nováka. A Peroutka Šaldu přebíral a dost nekriticky. Něco o tom, Josi vím i díky svému archívu. Vladislav Vančura je můj prastrýc.
      Ale o tom jsem v článku nepsal záměrně. Nechtěl jsem hodnotit osobnost jako osobu, ale jeho dílo. A to se musí číst opravdu pozorně. Původní koncept článku byl asi 3x delší, ale to už by nikdo nepřečetl. Mohl jsem například popsat, jak příkře a neuctivě se o Peroutkovi vyjadřoval T.G.M. I když se na wikipediích tvrdí opak. Ale to by bylo skutečně o něčem jiném.
      Díky za zájem o tohle nesnadné téma.

      • Jos napsal:

        Díky za doplnění. Rozšířil jste mé vědomosti dosti podstatnou měrou. Článek je skvělý a podnětný. Domnívám se, že zdejší publikum by lehce uneslo i váš původní koncept. Protože píšete dobře. Díky.

      • lesjeuxs napsal:

        Dobrý den. Já osobně přivítám i onen 3x delší text. Děkuji přeji hodně štěstí .-)

      • Gervais napsal:

        Tak zde vás opravím, já bych přečetl :), pokud je v textu hodně zajímavých informací a né bohapusté tlachání stále dokola není důvod nečíst…

  2. okolojdoucí napsal:

    Nádherný článek, Tacite! A stejně tak ta poznámka o Vančurovi, Josi. Občas listuji Budováním státu, to doporučuji všem, kteří si příliš idealizují 1.republiku. Vypovídá ovšem také o samotném Peroutkovi a dalších lidech „Hradu“ včetně T.G.M. samotného. Peroutka opravdu nebyl idol, ale ideologem (vkusným, samozřejmě) bych se ho nazvat nebál. Když pak na konci třicátých let o tyto své ideály a idoly přišel, vypadl trochu z role. To je můj pohled.

  3. Vidlák napsal:

    Už jsem to tu psal několikrát – není možné poměřovat člověka z konce třicátých let dnešními měřítky. Proti díky Tacite, že jste se toho tak pěkně chopil. Na druhou stranu… Fučík nakonec zlomený, Hus hrající v šachy o peníze a Peroutka kličkující, aby ještě chvíli mohl psát, takoví jsou mi sympatičtější, než to co se z nich snaží udělat jejich fankluby. Neohrožené hrdiny bez poskvrnky, bez pochybností, kteří vždycky vědí, jak to je správně.
    Má raději hrdiny, kteří tápou, nevědí, dělají chyby, těžce se rozhodují a bojí se o výsledek, než Ramba.

  4. Leo K napsal:

    Mnohé díky Tacite. skvělý článek! Mimo obdivu pro K. Čapka nejsem moc informovaným o novinaření v 1. republice, ale když čtu z tehdejších dokumentů, hned na mne dýchne – jak to říct? – takový gentlemanský duch, oproti slovníku a stylu pouličních rváčů dnešních novin.
    Ještě jednou díky!

  5. zemedelec napsal:

    Pan Tacit.
    Díky za Váš názor,nejsem znalec Peroutky,tak je čerpám z více zdrojů,proč to všechno.
    Asi jste také nenarazil na to Peroutkovo psání,že Hitlera považuje za gentlemana.
    Jinak souhlasím s tím co prohlásil o té nedůstojné poučce,že dáte-li židům volnost,normální národ je bezmocný v jejích rukou.

    • Tacit napsal:

      Ne, v týdeníku Přítomnost se článek s tímto názvem od F.Peroutky nenachází. V pátek jsem na Radiožurnálu poslouchal rozhovor s hradním kancléřem Mynářem, který potvrdil, že jeho kancelář dostala od presidenta zadání článek nalézt, zatím jsou neúspěšní….

  6. Edita napsal:

    Také se připojuji k díkům za skvěle napsaný text. Není co dodat. K současné diskusi o Peroutkovi připojuji link na rozhovor týkající se Zemanových výroků a ilustrující, jak je interviewovaný- Peroutkův obhájce- dvojaký a nedůsledný: http://video.aktualne.cz/dvtv/dvtv-5-2-2015-peroutka-divadlo-na-fidlovacce-letani/r~bfe32c2cad5711e4aff10025900fea04/

    • Tacit napsal:

      Dík, Edito za odkaz.
      Asi budete překvapena, ale zde mě Adam Drda připadá poměrně dost věcný. Na rozdíl od jiných vystoupení, ve kterých na mě stále dělá dojem, že se vnitřně nevypořádal s odkazem svého dědy (spisovatel Jan Drda) a je stále unášen prvoplánovým antikomunismem. Možná je to i tím, že má Peroutku (z Přítomnosti) dost načteného a nevymýšlí si to, co v těch článcích není. Proto přiznává (a proč ne?), že tam zejména z našeho dnešního pohledu antisemitismus je.
      V revolver revue Adam Drda o článku F.Peroutky „Češi, Němci a Židé“  píše: „… je mi líto: je to hnusný text, druhorepublikový antisemitismus z něj čiší na sto honů, pronikl Peroutkovi do myšlení i do jazyka….“
      A. Drda se ještě zmiňuje o působení Peroutky v letech 1945-48 v Přítomnosti (tehdy se to jmenovalo Dnešek), kdy některé jeho články rovněž nebyly „košer“. (O tomhle období jsem se v blogu nezmínil záměrně, je to už jiná etapa a nepřipadalo mi tak zajímavé.)
      A nebylo by to pro aktualne.cz příznačné, aby to video neanoncovalo názvem „Zeman říkal nesmysly a měl by se omluvit“, i když je to téměř celé o něčem jiném. Tím to aspoň trochu Adamu Drdovi u kavárníků vyžehlili.

      • okolojdoucí napsal:

        Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se musel smát.

        Ohledně Peroutky, proti kterému osobně nic nemám, nabízím zajímavé srovnání jeho osudů, a to hlavně válečných a poválečných, s osudy Jiřího Stříbrného, a to i ve světle toho, jak tito dva konkrétně veřejně vystupovali či nevystupovali po březnové okupaci.

      • Edita napsal:

        Díky Tacite za další informace, o Peroutkovi, a také o Adamu Drdovi. Nadpis videa je matoucí a je jasně součástí systematických útoků většinových médií na Zemana.

  7. JURA napsal:

    Jako novináře jsem F.Peroutku vlastě nečetl.Jen si matně vzpomínám,že hovořil rozhlasem z mnichovské Svobodné evropy.Četl jsem jen jeho Budování státu a tam mne překvapilo poznání z jeho popisu jak se tvořila vnitrostátní politika – konkrétně rozhodování o řešení zádrhelů Velkou pětkou/tuším Stříbrný,Švehla,Klofáč atd.další nepamatuji/.Takže s tím vychvalovaným vzorem prvorepublikové demokracie to nebylo vůbec horké.Zvláště když přidáme vliv T.G.M.Jeho insticionální možnosti prezidenta republiky se blížily dnešnímu chápání jako typ systému poloprezidentského.A vliv morální je naprosto zřetelný.Nepodal ruku – politik byl naprosto znemožněn.Po střelbě četníků do stávkujících na Slovensku,stačil pokyn a ministr vnitra Slávik se odporoučel.Myslím, že prezident Zeman by takový vliv vřele přivítal.Osobně bych s prezidentským /plnohodnotným/ systémem souhlasil.Ovšem nesměla by tento mimořádně důležitý ůřad zastávat osoba typu sebestředného narcisa Klauze a podobné typy,sunoucí naši společnost k zániku.

  8. lesjeuxs napsal:

    Článek je zajímavý a rád si přečtu i jeho delší verzi která si myslím zde na Kose najde mnoho čtenářů. Také bych přivítal i články o lidech o kterých se zminujete v diskuzi a o kterých evidentně mnoho víte. Děkuji

  9. Lex napsal:

    Peroutku jsem nikdy nečetl, neměl jsem důvod, moje životní směřování se ubíralo jinudy. Takže jsem od něj četl vlastně jen ten článek, který představil Ovčáček jako podklad pro prezidentova sdělení. A protože o poměru Peroutky k židům se zmiňuje i Tacit (skvělý článek, Tacite!!!!), dovolím si zde přetisknout část svého komentáře, který jsem už zavěsil jinde.
    „Ten Peroutkův článek (Češi, Němci a židé) je velmi poučný. Z hlediska Peroutkova nazírání vypovídá o TEHDEJŠÍ době, přesněji řečeno o „filozofii“ nazírání – v tomto případě na židovstvo – té doby. A podle mne se Peroutka v tom článku z hlediska kontextu té doby ničím neprovinil. Popisuje – snaží se chápat – pocity většinového německého obyvatelstva ve vztahu k židovstvu (ne jednotlivým osobám jako lidem) a porovnává je s tímtéž prizmatem pohledu u nás. Vůbec není ničím fascinován, už vůbec ne ideologií nacismu (který už byl v tu dobu vůdčí ideologií Říše), ale nahlíží na postoj řadových Němců k židovstvu jejich podmínkami existence a soužití.
    Nejsem historik ani ekonom, nevím, jestli s hyperinflací v Maďarsku a Německu jsou skutečně spojeni židovští magnáti – alespoň Peroutka proti tomu spojení nijak neprotestuje (včetně „Vídně“). Asi věděl víc, než my.
    Co my vůbec víme o té době? O té době pohledem té doby samé? Nic. Vždy posuzujeme jen z hlediska současnosti. To platí obecně, nejen o době před okupací, ale i během ní a bezprostředně po skončení války, a prakticky kdokoliv v minulosti. Co vědí dnešní třiceti čtyřicetiletí „historikové“, kantoři, kteří vymývají hlavy našim dětem a vnukům, o době tzv. „socialismu“ u nás? Nic. Jen to, co jim samým bylo pod golgoty nalito.
    Jedno však vím jistě. Tohle se nám vymstí. – Tím „nám“ myslím naši evropskou (EU) quasihumanitní civilizaci. …..
    ….. Ale zpět k Peroutkovi a jeho článku. Napsal jsem, že je pro nás poučný. Měl by být i pro prezidenta Zemana. Protože, podle mého názoru, modifikuje i ten jeho výrok o počátku holokaustu, o lavičce a židovi. Protože to, co říká, myslím, že musí platit tehdy, když ti, co s námi koexistují, vyznávají tytéž principy, tentýž humanismus, tatáž pravidla (neříkám, že náboženství a jiné ryze interní, soukromé fenomény). Nikoli, že každý, kdo aktivně nevyznává jejich víru, je „bezbožným psem“, který se buďto změní k obrazu jejich (přijme jejich víru a bude ji aktivně vyznávat a šířit), anebo musí být zabit pro slávu Alláha a proroka Mohameda. Zde musí platit nesmiřitelný boj.
    Zda taková situace byla v třicátých letech v Německu se židy, nevím a netroufám si soudit. I proto je pro mě Peroutkův článek cenný. Rozšiřuje mi obzor. S čím však zásadně nemohu souhlasit, když výše zmiňuji nesmiřitelnost, je řešení „židovské otázky“ v Německu třicátých a čtyřicátých let minulého století cestou fyzické likvidace (genocidia) židovského etnika jako takového (židovského holocaustu), stejně jako jakéhokoliv podobného postupu proti jiným etnikům jen proto, že jde o toto etnikum, ať tehdy, nebo dnes.“

    • Tacit napsal:

      Ještě to nemám moc domyšlené, ale předpokládám, že celý vývoj vztahu Čechů k Židům za první republiky je určitě ovlivněn některými „neexistujícími skutečnostmi“, na kterých byl prvorepublikový stát budován. Jedním z nich bylo vytěsnění problému židovské otázky mimo otevřenou politickou a veřejnou diskusi. Po nástupu fašismu v Německu a jeho prvních vlivech v Československu se stále nic nedělo. V roce 1937 charakterizoval F. X. Šalda vztah Čechů k židům takto: „Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou a zášti rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli?… Co mne děsí je právě ta skrytost…”
      Peroutka to charakterizuje pro nás současníky asi dost nepochopitelně, že „…strach z židů je, znakem slabého národa, který jim nedokáže konkurovat“ a pokračuje dle mého nešťastně: „… ale český národ je silný a konkurence schopný, a proto v něm není antisemitismus, protože tento národ židé prostě neovládají.” Ano, to byl tehdejší hlavní prvorepublikový stereotyp, že židé chtějí někoho ovládat. A to, co by asi mělo být varováním, si Peroutka naopak pochvaluje: “Soužití židů s naším národem děje se podle zvláštních zákonů, z nichž nejhlavnější je snad nenápadnost”.
      A to vše se, co latentně prosakovalo a v první republice se zadržovalo, propuklo plně ve druhé republice. Tehdy už nešlo jen o otevřený antisemitismus, o řešení židovské otázky, ale o jasný odklon od jazykově, národnostně či etnicky pluralitní společnosti.
      Právě ve druhé republice bylo „dokončeno“ budování Československé národnostně homogenní společnosti, ve které židovská kolektivní identita už neměla reálný prostor. Holokaust a povalečné vypořádání s Němci tuto cílenou homogenizaci dovršily. Celý tento proces podle mě v našich myslích postupně dozrál až do dnešní doby a ovlivňuje naše současné fobické uvažování o vztazích k menšinám (romové), k náboženstvím, k imigrantům (islám) a obecně ke všemu odlišnému.

      • Lex napsal:

        Obávám se, Tacite, že si nebudeme rozumět. Já totiž – jak jsem napsal – jednak souhlasím s Peroutkou ohledně jeho způsobu vnímání židovského fenoménu před válkou, s čímž Vy máte, jak vidím (a zřejmě i s poválečným odsunem Němců), akutní problém, jednak – a to jsem jasně zmínil ve svém komentu – podmiňuji vstřícný vztah k „odlišným“ (k menšinám) stejným vztahem těch „odlišných“ (menšin) k domácí majoritě, zatímco Vy ten vztah české majority popisujete jako dozrání do „našeho současného fobického uvažování o vztazích k menšinám (romové), k náboženstvím, k imigrantům (islám) a obecně ke všemu odlišnému.“.
        Neakceptuji Vámi deklarované „fobické uvažování“ Čechů. Jestliže tento způsob uvažování připisujete Čechům (přesněji občanům Česka, jejichž je tato zem po staletí domovinou, jejichž rody mají v této zemi původ, a kteří tu zemi svou tvrdou prací vystavěli a zvelebovali do současné podoby), docela by mě zajímalo, co víte o vztahu oněch „menšin (romů), náboženství (islám) a obecně všeho odlišného)“ k domácí majoritě.
        Zkušenosti dostatečně ukazují, že sotva splňují podmínku, že „vyznávají tytéž principy, tentýž humanismus, tatáž pravidla (neříkám, že náboženství a jiné ryze interní, soukromé fenomény)“, což my sami vyžadujeme od nás, od naší majority vůči nim.

        • Tacit napsal:

          Ale nemám s tím žádný, natož akutní problém, ani s odsunem, ani s ostatní tzv. „homogenizačními“ procesy ve společnosti. Jen se snažím dopátrat, jak a kde to v prvorepublikovém pojetí antisemitismu a v potlačování reality v první republice vlastně začalo (a pak pokračovalo).
          Faktem je, že židovská otázka (židovská minorita) byla u nás nakonec zločinným holokaustem „vyřešena“. Když přejdu na cynickou řeč čísel, tak před válkou žilo v ČSR 118 tis. židů, z toho 26 tis. emigrovalo a 80 tis bylo vyvražděno.
          A problém německé menšiny v Česku byl po 2. světové válce rovněž „vyřešen“. Před válkou u nás německá menšina tvořila téměř 20% obyvatelstva. V současnosti je to asi 0,5%. Naše největší současná národnostní minorita – romové dosahuje přes 2% z celkového počtu obyvatelstva.
          Naproti tomu menšiny (imigranti) u našich sousedů (Německo, Rakousko) dosahují téměř 10%, Francie má 8% menšin, z toho 3% muslimů (čísla jsou z různých sčítání s různými metodikami, v rozmezí 10-ti posledních let, ale pro ilustraci postačí).
          Co tím chci říci? Je zvláštní, že ve středoevropském prostoru ČR – křižovatce proudění národů v novověku by se naopak dalo předpokládat, že budeme mnohonárodnostní společností. Není to k zamyšlení?

          • Michal napsal:

            Pro pochopení vzniku českého antisemitismu by mohl dobře posloužit následující text, zejména jeho začátek: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2007/SMVI/9.pdf:

          • Pepa Sláma napsal:

            Myslím, že značně zjednodušujete. Novověk se obvykle v evropské historii datuje od 16. století. A od 16. století středoevropský prostor rozhodně nebyl žádnou křižovatkou proudění národů, ba právě naopak – do rozpadu Habsburské monarchie se zde nic podstatného nedělo. Srovnání s Německem, Francií a Rakouskem značně pokulhává. Německo a Rakousko dováželo gastarbeitery z Východu z toho důvodu, že tam byl po 2.světové válce nedostatek mužů v produktivním věku. Francie zase ve velkém přijímala (stejně jako Velká Británie) obyvatelstvo své bývalé koloniální říše.
            Takže Váš argument je naprosto jalový.
            Pokud se týče židovského obyvatelstva, tak to vyhnala Anglie už v roce 1290, Francie v roce 1421 a v Porýní se s nimi vůbec nepárali, vyvraždili je v roce 1096. Mimochodem – Židé vyhnaní z německých zemí nacházeli útočiště v Polsku a Maďarsku.

          • Tacit napsal:

            Je zvláštní,vlastně příznačné, že vám stačí chytnout se jednoho slova (zde novověk) a už značně zjednodušuju. Navíc to celé je o něčem úplně jiném, včetně otázky na závěr. Ale ta vlastně nebyla pro vás.

          • Pepa Sláma napsal:

            Tacite, jsem rád, že nejste na aktuálně.cz. Ale myslím, že právě aktuálně.cz jsou modelovým příkladem toho, jak vznikají xenofobní kampaně – častý je za tím zájem nakladatele se zalíbit vrchnosti. Protiruské výpady např. bývalého náměstka ministra vnitra Fendrycha si nezadají s antisemitskou kampaní některých médií za 2. republiky nebo za protektorátu. Ale opravdu si nemyslím, že by tyto kampaně reflektovaly nálady ve společnosti. Naopak, čím dál tím větší hysterie komentátorů aktuálně.cz spíše svědčí o tom, že jejich xenofobní kampaň nezabírá.
            Myslím, že podobné to bylo za 2. republiky. O tom svědčí i článek z 2.2.2015 z lidovek.cz, kde MUDr. Martin J. Stránský tvrdí, že jeden z citátů, zmíněných prezidentem, ve skutečnosti nenapsal Peroutka, nýbrž Stránského otec Jan. Prostě se vydavatel chtěl už dopředu zavděčit nové vrchnosti!

          • Tacit napsal:

            No, konečně zpět u Peroutky. I když zatím jen vzdáleně. Pan doktor Stránský to vzal za špatný konec. Asi syndrom Zeman.

          • Pepa Sláma napsal:

            Tacite, pokud jste si chtěl povídat jen s Lexem, tak jste to měl napsat. Rozhodně jsem se Vás nechtěl osobně dotknout, jen jsem polemizoval s Vašimi argumenty. Opravdu se domnívám, že Češi jsou, minimálně v evropském srovnání, málo nacionalističtí a naopak velice tolerantní k menšinám. A jsem přesvědčen, že média ani dnes, ani za 2. republiky nepodávala věrný obraz naší společnosti.
            Podle mého názoru nelze akceptovat ani Váš argument spočívající v porovnání podílu menšin v jednotlivých státech, který nic nevypovídá o vztahu společnosti k menšinám. Neakceptuji ani argumentaci odsunem Sudetských Němců, ovšem to by bylo na delší debatu.

        • Pepa Sláma napsal:

          Přidávám se k Lexovi. Rovněž se domnívám, že Tacitův pohled na „židovskou otázku“, což je jeho vlastní formulace, je mylný. Za úlet považuji Tacitovo paušalizované obviňování Čechů z xenofobie. Podle mého názoru jsou Češi tradičně velice tolerantní. A není to jen můj názor, ale i názor, který dost jednotně uplatňují cizinci, kteří zde žijí či nebo nás navštěvují. A v neposlední řadě se jedná o občany Izraele – proto je považována Česká republika za velkého přítele této země (a za nejméně antisemitskou zemi Evropy).
          Za hlavní důvod české tolerantnosti považuji vlažnost Čechů ve víře a dlouhodobou tradici uplatňování občanského principu v politice, sahající až k rakouskému obecnému zákoníku občanskému.
          Už za Rakouska byli postupně Židé zrovnoprávňováni s katolickým obyvatelstvem, což jim umožnilo se začlenit do většinové společnosti. Čehož většina s velkým gustem udělala.
          Z toho důvodu považovala a považuje naprostá většina Čechů české oběti Holokaustu „za své“. Což zase vede k nedorozuměním se Sudetskými Němci, kteří rádi říkají – vždyť se Vám (Čechům) vlastně žádné velké příkoří za války nedělo (viz exces ministryně Válkové, která je, podle jejích vlastních slov, sudetoněmeckého původu).
          Myšlenka, že by se v poválečném období u nás projevoval antisemitismus je poněkud v rozporu s fakty, jako jsou např. k dodávky zbraní státu Izrael, v rozporu s vyhlášeným embargem či uplatnění Židů v tehdejší společnosti.
          Pokud se týče nenávistných kampaní proti některým etnikům, ať již to bylo za 2. republiky, či v období procesu se Slánským proti Židům nebo v současné době proti Rusům, považuji je pouze za projev podlézavosti médií. Myslím si však, že tyto kampaně příliš většinové obyvatelstvo neoslovují. Což také dokazují nízké preference stran, které vsadily na xenofobii, ať již Úsvitu či TOP09.
          Nyní zpět k Peroutkovi – s jeho názory, pokud jsem ovšem schopen je pochopit, v této věci naprosto souhlasím. Protože u nás nebyli Židé vyčleňováni, nebyla ani žádná „židovská otázka“. Problémy vznikaly v těch zemích, kde Židé mohli vykonávat jen povolání, kterých se většinová společnost poněkud štítila, jako půjčování peněz na vysoký (tzv. „nekřesťanský“) úrok, prodej alkoholu atd. Mimochodem, naprosto stejný byl problém Arménů v Otomanské říši, což si asi málokdo uvědomuje.

          • Tacit napsal:

            Paušalizované obviňování? Přečtěte si tu poslední větu znovu. Snažím se domyslet, odkud se fobie berou. I kdyby byly marginální. Nepaušalizuji, neobviňuji z ničeho žádnou většinu. Nejsem na aktualne.cz.

            ,

      • Michal napsal:

        Mimochodem, v rámci pomnichovského antisemitismu se neprojevovaly pouze jednotlivé osobnosti. Za mnohem ostudnější považuju jednání např. profesních komor – notářů, inženýrů a lékařů. Už 14. října dali na vědomost, že není pro „budoucno přípustno v zájmu nejůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“.A jak řekli, tak i rychle udělali.
        Je také dobré připomenout, že třeba Hugo Haas byl kvůli svému původu z Národního divadla vyhozen ještě před okupací.
        A ještě jedna věc stojí za připomenutí – v době, kdy Peroutka a další řešili teoreticky „židovskou otázku“, přistoupili mnozí k řešení ryze praktickému – v Německu i v Sudetech hořely synagogy a obchody, . A jistý britský obchodník dal tou dobou před dovolenou v Alpách přednost organizování transportů židovských dětí z Československa…

        • Edita napsal:

          Dobrá poznámka od Michala. S Tacitem v jeho názoru, či snaze dopátrat se kořenů českého fobického vztahu k menšinám souhlasím. Na jeho článku se mi líbí, že nezjednodušuje osobnost F.Peroutky. Neznám dobře předválečnou historii, jsem vděčná za postřehy týkající se rozdílu v atmosféře tzv.1. a 2.republiky.

        • Pepa Sláma napsal:

          Michale, možná Vám křivdím, ale zdá se mi, že Vám uniklo několik faktů. První a nejzákladnější je, že Československo přijímalo uprchlíky z Německa, a nebyli to jen Židé, ale např. sociální demokraté. Problém byl ovšem v tom, jak je odsud dostat, protože západní země odmítaly uprchlíky přijmout a osud Československa byl pro Mnichovu zpečetěn, to tehdy bylo celkem jasné.
          Židovským organizacím se podařilo dosáhnout toho, že mohly být v Británii přijímány alespoň samotné děti, v rámci tzv. Kindertransportů, z Německa a Rakouska, ovšem organizátoři museli složit za každé dítě jistinu ve výši 50 liber, což tehdy byly velké peníze. Transporty od nás proběhly až po obsazení nacisty, tj. po 15.3.1939, a tvořily jen malou část z Kindertransportů (celkem cca 10 tis. dětí, od nás, pokud vím, 669).

          • Michal napsal:

            Promiňte,nějak nevidím ten rozpor, pouze jste doplnil fakta, za což děkuju 🙂
            Příprava oněch transportů ovšem začala už před okupací.

  10. Admirál napsal:

    Vztah k Německu – Peroutka se zřejmě zabýval podstatou.

    ČSR byla vytvořena velmocemi po I. sv.jako klín do německého prostoru. Tudíž zklamání těch idealističtěji založených po Mnichově muselo být hluboké.

    Jako klín do německého prostoru nás chápali i sami Němci. Chystali se tento problém s příslovečnou německou důkladností vyřešit. Heidrichův projev, ve kterém nastiňuje konečné řešení české otázky by si měl každý Čech jednou ročně přečíst. Němci to tehdá nestihli. To ale neznamená, že za určitých okolností nedojde k řešení české otázky – třeba jinými prostředky. Pro Němce problém trvá.

    Po válce se klamání z Mnichova překristalizovalo do plné přeorientace na SSSR. Totální odevzdání se do sféry vlivu SSSR (stejně naprosté jako byla za I. rep. orientace na Francii) se též ukázalo jako chybné. I když pro nás Rusové nikdy nepředstavovali fatální ohrožení (to ostatně beze změny platí i dnes). Ze stejného důvodu, z jakého nás Němci chtěli „vyřešit“, si nás Rusové pěstovali. Nakonec nás ale stejně jako naši předchozí spojenci v 89. prodali nastojato.

    Tak že? Co by řekl Peroutka s dnes?

    • babaluba napsal:

      Taky si myslím , že jsme nárazníková zóna mezi Němci a Rusy. Pokud se současné problémy na Ukrajině nepodaří mírově vyřešit, krutě to odneseme.

  11. NavajaMM napsal:

    Vďaka za podnetný prehľad o mne zatiaľ pomerne málo známej osobnosti, aj za zaujímavú diskusiu.

  12. Michal napsal:

    Řekl bych, že v celé „Peroutkagate“ jde o samotného Peroutku až v poslední řadě. Miloš Zeman něco s vírou ve vlastní sečtělost prohlásí (a proč by se při přípravě projevu obtěžoval s ověřením faktů) a někdo se toho okamžitě chytne, protože přece musí upozornit na (z jeho pohledu) naprostou nehoráznost. Natěšení novináři v rámci hry „Nachytáme ho na švestkách“ celou věc okamžitě rozmáznou a rozfoukají a celé to ještě chvíli žije vlastním životem. Ať už jde o zásah na Národní třídě, hlasové projevy neandrtálců, vzdělávání postiženýchů, Banderu a nejnověji o Ferdinanda Peroutku.
    Druhotným jevem je potom rozproudění debaty o daném problému, přičemž výsledkem mohou býýt i tak skvělé články, jako je ten dnešní.

  13. Antonie napsal:

    Díky za další nové informace a odkazy na archiv Přítomnosti. Něco z tvorby F. Peroutky přidám.

    Podle Z. B. Dukalského „Peroutkova mluva je politicky nepříjemná, neboť je ano a ne a hovoří o přítomnosti. Z toho vychází další touha tohoto muže: chodit po zemi a to po nohou a mít raději vrabce v hrsti než holuba na střeše. Další nedostatek Ferdinanda Peroutky je převaha logiky nad taktikou. V magii tajemného slova „taktika“ je málo učenlivý a lze očekávat, že pro tuto disciplínu je navždy ztracen. Proto je podezírán z nihilismu lidmi, kteří v přesvědčení, že stát je budován stranami, budují horlivě svá stranická stavení ze státního materiálu. Tak jako přítomnost, miluje Peroutka i srozumitelnost, nepíše ve slohu středověkých traktátů. Nemiluje fantazii v politice, proto „nesází na kartu“. Jeho mozek je bez horečky dalekých zítřků. Je oddán zcela přítomnosti, pokládaje dobu, v níž žije, za rovnocennou minulosti i budoucnosti.“

    Z Peroutkových úvodníků a článků shrnutých v knížce „Tak nebo tak“.

    Co je fašismus
    Ale jak bychom o něm nevěděli více přímo ze života, kdy vládly smrt, zmrzačení, oloupení, týrání, ztráta svobody. Důkladně víme, co je fašismus. Zanícená zjitřená vůle k moci, vytrvalé vtloukání ideje do hlavy, až v ní nezbude nic, než stranická spolehlivost, povýšení propagandy nad pravdu a organizace nad ducha, antisemitismus, zálibné ponižování, lstivé výklady, že nesvoboda nakonec přece jen je svobodou, boj proti korupci nejdříve a obohacení vůdců potom, umělá hospodářská konjunktura na státní útraty, násilí jako hlavní prostředek, týrání vězňů a vyšetřovaných, cynismus k svobodě, dobru a životu druhého, chtivost a loupení majetku, stádní podrobení se autoritě, katastrofální vyvrácení lidského druhu, boj proti objektivnosti, neúcta k inteligenci, vítězství revolveru nad diskusí, posměch humanitě, spravedlnost vyrvaná z rukou soudů a vložená do rukou libovůle… Vy, kteří jste to poznali, není to fašismus? Různé jsou politické, hospodářské a sociální stránky fašismu. Ale má hlavní rysy, které dávají základní podobu – hnusnou – celé té změti. Má svou poznávací známku. Je jí cynické, surové, nelítostné zacházení s člověkem a z toho vycházející nedbání práva. Snížení lidské pozice na postavení vši. Kdo surově zachází s člověkem, je fašista.“
    Nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva a jsme ochotni se pro ně expandovat.“

    Odpověď pravici:
    Dojde například takový dopis: Jsme svědky dvou vyzkoušených cest ve světě, hospodářského systému západního a východního. Proč se máme dát cestou vysloveně horší? Ptáme se hlasitě – proč? Ana to nám nikdo nechce dát odpověď, nechce odůvodnit výhody této cesty. My je nevidíme a proto de tmy bráníme jít s průvodcem, který mlčí a jen nás táhne. Toužíme po pravdě, nalijte nám čistého vína.
    Autor dopisu je zcela jistě bytost nedotčená sociálním uvažováním. Za posledních sto let nevznikla o žádném tématu tak veliká literatura jako právě o socialismu. Jsou to statisíce knih. Jak je možné jít životem a ani o to nezavadit?
    Vskutku byly doby, kdy kapitalismus fungoval, kdy hrál prospěšnou roli. „Buržoasie první ukázala, co dokáže činnost lidská. Řadu let po první světové válce bylo možné jeho roli v Evropě pokládat za prospěšnou. Šlo tehdy o rychlou obnovu a kapitalismus dovedl lépe a více vyrábět, než jakákoliv forma kolektivismu. Po první světové válce byla kapitalismu dána volná ruka. Vykonal rychlé dílo obnovy – kam však přivedl potom? V třicátých létech se ukázalo, že ta kritika obsažená v socialistické bibliotéce měla pravdu. Na svět přišla krutá, pustošivá, naivní jistotu lidí ničící, živobytí jim beroucí, mysli převracející hospodářské krize, podniky padaly jeden z adruhým, čísla nezaměstnanosti v Evropě i v Americe brala dech. Kapitalismus stál před světem jako hříšník. Nebyl regulován žádným rozumným plánem. Pokud výrobnosti se týká, dosáhl stupně mistrovského, byl schopen vyrobit tolik, že by to stačilo pro lidstvo s potřebami, jaké bude mít za dvě stě let, ale na bedny se zbožím patřil nápis: Vyrobil jsem, ale nevím komu. Výhodné postavení kapitalismu mizí, jakmile hlavním problémem není už výroba, nýbrž distribuce. Hlavní síly proudící ke změně hospodářského řádu jsou strašně neosobní, jsou v poměru moderní výroby ke konsumu. Tyto síly by působily, i kdyby nebyli socialisté. Kapitalismus je výrobní a spotřební anarchie. Přirozené místo inteligence je na straně hospodářského plánu. Ani demokracie ani inteligence nesmějí svůj osud spoutat s kapitalismem.
    Socialismus je hospodářsky rozumný a lidsky ušlechtilý ideál. Jako každý ideál může být pokažen špatným prováděním. To je otázka duchovního formátu jeho vůdců. Ať tak či onak, jeho politická pozice v Evropě je nevyvratitelná a do jisté míry jsme přikováni k tomu, co dobrého nebo zlého přinese. Tu ve velkých obrysech viděno, nepomůže opozice proti socialismu: ta ho učiní jen rozčilenějším, a čím více bude rozčílen, tím více chyb se bude dopouštět. I jemu i ostatním je třeba klidu, jistoty. Potom, budou-li k němu přitaženy všechny nejkulturnější živly a prosytí a zjemní jej, mohou se rozvinout jeho kladné prvky, kterých je víc, než v kapitalismu.

    Komunisté mezi námi
    „Nenechte si zastřít celý obzor tím pochmurným oblakem, že komunisté mají o mnohých věcech pronikavě jiné názory než vy, že opravdu chtějí socialismus, že si libují v nevlídnostech, že jsou stranicky rozpínaví, že jsou ještě plni revolučního rozčílení a nemají citlivé svědomí. DŘÍVE byly křivdy jiného druhu, navyklejší, tradičnější, ale také křivdy. Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli DŘÍVE lidé, kteří neměli kde spát a co jíst – pro lhostejnost šťastnějších. Rozmyslete si, je-li nutno považovat socialismus za konec českého národa. Nechceme odvracet pozornost od žádné neblahé síly, která působí. Ale jako vždy v kritických situacích jen tenkrát národ přežije, jestliže národ se osvědčí. To znamená národ včetně komunistů, neboť i oni jsou jeho částí. Jediná skutečná naděje, kterou vždy má národ, je víra v lid. Tak ten, kdo je na lodi v bouři, nemůže doufat než v její pevnost a v to, že je z dobrého materiálu. Jestliže vlastnosti českého lidu jsou dobré, budou působit i uvnitř komunistické strany. To jsou hluboké osudové děje, na které nedosáhne žádné politické umění, žádné volby. Jsme jací jsme a pod my je třeba rozumět i komunisty.“

    Odpověď levici
    Proč je část levice nespokojena? Komunistická strana je vedoucí vládní stranou, má obsažena všechna politicky i sociálně rozhodující ministerstva. V dohledné době není představitelný, který by tuto situaci zvrátil. Tu je tedy ten tajuplný rozpor: postátnili jsme nebo zesocializovali tři čtvrtiny výroby, v každém případě jsme je odňali soukromému vlastnictví, na hlavu jsme porazili bohaté jedince, mnohé politicky nejrepresentativnější z nich vsadili do vězení. Přesto jsou někteří dopisovatelé levice podrážděni a mrzutí jako za rozkvětu kapitalismu. „Nemělo-li by však všechno postupovat tak, jak jsme slíbili, tak, jak jsme narýsovali v košickém vládním programu, pak na jediný pokyn ten lid půjde proti všem, kdo by mu právo upírali.“
    Košický vládní program stíhá osud mnohých slavných knih, že každý o nich mluví, ale málokdo je čte. Kdybychom jej chtěli doslovně provádět, museli bychom se vracet zpět. Socializovali jsme mnohonásobně více, než bylo obsaženo v košickém programu, který byl dalekosáhle překročen – ovšem že ve smyslu levice. Byl splněn netoliko košický, nýbrž i pozdější radikálnější pražský program. Otázkou je, zda jako vůdčí světlo naší politiky platí košický program nebo nejradikálnější program nejlevnějších skupin levé strany….atd. Náš politický život churaví na to, že jistá vlivná část lidu je neschopna vidět v demokratech a humanistech něco jiného, než mravně nebo rozumově méněcennou vrstvu a proto jimi pohrdá a nepovažuje závazky jim dané za svaté.
    „Věci snad jsou dobré, ale lidé je dělají špatně. Budou teprve dobré, až je budeme dělat my.“ Jaké to sebevědomí, jaká to vševědoucnost. Člověk, proniknutý takovým sebevědomím, je neschopen pokládat ostatní za něco jiného než za hlupáky. Jak vzniká taková vševědoucnost? Velmi často z přečtení jedné nebo více brožurek. Ale čínské přísloví praví: „Kdo ví všechno, je blažený, kdo neví nic, tomu může být pomoženo, ten však, kdo ví jen napůl, zničí nebe i zemi.“
    Tváříte se jako vůdcové, ale plujete jako kus dřeva po proudu. Nezajímá vás nic jiného, než moc, to je střechou toho všeho, boj o moc. To je snad jediná struna ve vaší duši. A poněvadž vás tolik uchvacuje moc, jste lhostejní ke svobodě.
    Měl-li nacismus nějakou zásluhu, tedy tu, že mohl navždy lidskému pokolení vštípit představu o tom, co je nesvoboda. Jestliže však z této ohnivé, krvavé a odporné krize nesvobody se vynoří člověk, který se domnívá, že má co říci k věcem veřejným, a jestliže se ukáže, že jeho ideou je nepotřebnost svobody, pak přichází pokušení zoufat nad lidmi. Jako tenkrát, když v roce 1938, v předvečer Hitlerova útoku na svobodu světa, povstal francouzský učitel, generální tajemník francouzského učitelstva a pronesl památná hanebná slova: „Raději otroctví, než válku.“ Ale ve veřejném životě není dovoleno zůstat u zoufání. Jsou-li takoví lidé, kteří nedovedou pochopit a obsáhnout svobodu, je třeba je izolovat společným úsilím všech ostatních, rozumnějších, hrdějších – nebo méně dravčích povah.

    „Nač se spoléháme
    Na první pohled vyhlídky nejsou povzbudivé. Jsou tu vězení, špiclové, otvírači dopisů a odposlouchávači telefonů, je dost surových a hloupých lidí, jichž je možno ke všemu použít. Je tu bohatě podporovaný tisk, spousta institucí, pronikavý vliv vládní strany, která může rozdávat kariéry, peníze a různé jiné příjemnosti, jsou tu zbraně i mohutně vybudovaná propaganda, rozhlas, který umí umlčovat, početný a vycvičený aparát ministerstev. Proti tomu všemu na naší straně není víc, než pero a kus papíru s možností dát vytisknout své myšlenky. Po této stránce nerovný boj. A přece ne zcela nerovný, a přece ne bez vyhlídek. Nakonec se všichni, pán nepán, mocný nebo slabý, sejdeme před soudnou stolicí úsudku lidu. Jeden druhého tam můžeme vyzvat. Nač nespoléháme? Na poctivost polemickou, na to, že naše argumenty budou správně tlumočeny čtenářům jiných časopisů, víme, že mnoho řádných lidí nás může pokládat za ničemy, protože nikdy nepřečetli ani řádek z toho, co jsme napsali, poněvadž jsou leniví a tak odříkaví, že se spokojí informacemi orgánu jediné politické strany, bývají v úsudku o lidech a věcech odkázáni na to, co někoho jiného napadne vydávat za pravdu. Nespoléháme se na lidi, kteří získali postavení nebo výhody a nyní jsou odhodláni držet se stůj co stůj štěstí, které jim přihrál osud. Ani nespoléháme, že ti, kteří hrubě užívají moci, snad se toho dobrovolně vzdají. Nespoléháme na všechny ty, kdo vítězstvím pravdy, slušnosti a jakosti by byli odsunuti do bezvýznamnosti.
    Avšak je jiná síla, která všechny neblahé živly udržuje v mezích, je stále dopadající kapka, která vyhlubuje drsný kámen: síla veřejného mínění, jež se zakládá na obecných lidských vlastnostech a tužbách a spojuje lidi ze všech stran. Přes všechny křivky, které dovede vykreslit politik, přes všechnu spleť, již vytvoří boj stran, veřejné mínění existuje a tiše funguje. Ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou, křivda křivdou a právo právem.
    Když už straník straníku nerozumí, nepřestává rozumět člověk člověku. Veřejné mínění v zemi svobody je jako půda, k níž se vrátí kámen, vyhozený do výše. Spoléháme se na veřejné mínění, na prostý a slušný úsudek člověka. Positivistická filosofie neprobádala uspokojivě všechny věci. Nevysvětlila přesvědčivě, proč člověk, není-li právě zmítán vášní, nakonec vždy se skloní před silou logiky. (co nevysvětlila filosofie, vysvětluje evangelium)
    Nač spoléháme? Na to, že některé dobré vlastnosti jsou člověku vrozeny. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby nebyla v lidech zakořeněna touha po spravedlnosti, pravdě a ušlechtilosti, kdyby člověk přes přirozenou touhu po osobním štěstí necítil potřebu přispět k dílu nadosobnímu. Kdyby vedle pudů nebylo třeba ukojit také ducha, pak jsme svůj zápas založili špatně, tak špatně, že jej prohrajeme. Avšak dívajíce se mimo jiné také na ty šlechtice a kapitalisty, kteří zahodili výsady svého postavení a stali se zakladateli a propagátory socialismu, cítíme, že člověk žije dvojí život, osobní a objektivní a že je možné doufat. Spoléháme se na českou tradici, na její výrazné rysy svobodomilovnosti, rozumnosti a lidskosti. Ať jakkoliv příjemná a výhodná může být na chvíli surovost a plýtvání štěstím jiných, věříme, že se to nakonec českému člověku zprotiví. Věříme ve střízlivost a praktičnost. To se někdy děje: když už člověk ve veřejném zápase umdlévá, pocítí pojednou ulehčení, to národní tradice podepřela jeho snažení. Starý zvyk jeho soukmenovců, jak myslet a cítit, zachránil ho před pádem. Česká tradice se nezastavuje přede dveřmi komunistické strany a působí i v jejím členstvu. Proto se spoléháme, že žádná česká strana nebude vědomě hájit zlo a nerozum. Věříme v nic jiného, než v určité vlastnosti českého lidu, které působí ve všech stranách, za všech režimů a za všech ideologií.
    Můžeme mít úspěch jen tehdy, pokud máme pravdu. Kritické české prostředí rychle by opovrhlo smyšlenkami a pouhým naříkáním bez obsahu, který je většinou občanů cítěn jako skutečnost. Nebojte se, že falešná a nepravdivá kritika by mohla mít vliv, který stojí za řeč. Proto nejsme nebezpečni. Buď nemáme pravdu a pak sami se uvedeme v hanbu a posměch anebo máme pravdu. Pak ovšem z naší činnosti nevzejde škoda, nýbrž náprava.

  14. český maloměšťák napsal:

    Co se týče antisemitismu a zda mohl mít oporu v realitě, zkuste Rudolf Vrbu /ti, které neodradí ten fakt, že je Rudolf Vrba ocejchován coby antisemita/.
    Jím uvedená mnohá fakta sedí.
    Dnes se již smí /uběhlo totiž již mnoho let/ psát o tom, že za povstání Bogdana Chmelnického stali se terčem ústrků a teroru židé , důvodem bylo to, že to oni sloužili pod městským panstvem vesnických držav coby výběčí daní, lichváři , exekutoři, majitelé kořalen apod. Mělo by být zcela normálním ptát se, kolik z nich to slízlo zaslouženě, a kolik z nich “ díky“ paušálnímu odsudku /známá to dichotomie uvažování etnocentrického, etnoreligiozního apod./.
    Mělo by samozřejmě být zcela běžným předmětem vědeckého výzlumu i to, zda nebyla nenávist k židům založena na realitě, byť třeba exaltovaným způsobem vnímané a pak i podobně reflektované /promiňte za tyto kvazieufemismy, zejména nevinné oběti perzekuce a teroru ať prominou/ při jiných událostech..

    Peroutka např. napsal o soutěživosti . dne 26.7. 1939 , že je třeba nepolitické politiky,
    přičemž naporosto překroutí poselství Msarykovo i Čapkovo – protože on má na mysli
    nepolitickou politiku “ lidí, kteří dovedou výmluvně pobízet k práci …dokonalejší a záslužnější ….“ , práci takovou , aby „oči plály a srdce hořela“ a v ní aby si každý Čech kladl otázky typu “ Dovedeš pracovat aspoň tak dobře jako Němec ? Nebo, sláva, dovedeš něco dokonce lépe ? „..
    Tak nějak ale mohl v pozdějším čase apelovat na loajalitu národa Bohmen und Mahren i např. Heydrich.
    A uvědomte si, které věci už novinář Peroutka musil znát – ve vztahu k hitlerismu , fašismu. Které už se do té doby odehrály.

    Ale ani tak nesuďme, aby i nás pak někdo nesoudil. Kdoví jak bychom se tehdy zachovali my.

    Ostatně Hitlerem byl ve své době fascinován i Churchill, tento kdysi pak napsal ve vztahu k tkzv, Búrské válce: “ „., there is plenty of work here for a quarter of a million men and South Africa is well worth the cost in blood and money. Are the gentlemen of England all out fox hunting? For the sake of our manhood, our devoted colonists/i Cecil Rhodes, zřejmě/ and our dead soldiers, we must persevere with the war…“.
    Tož tak je to – Churchill miloval válku. To byl ve svém živlu.
    Cenzurované poznávání stylem vítěz bere vše je v podstatě jen duševním nuzáctvím.
    O konsilierním modu poznávání si pak můžeme zatím jen nechat zdát. Nevíme tak víc jak kdysi ! věděli“ otroci v Athénách nebo v Římě. Jazyk právnický /jazyk podvodníků a manipulátorů/ pak byl tehdy možná ještě vybroušenější jak dnes.

    pozn.
    Holokaust považuji za snad největší zločin v dějinách lidstva, odporné jsou ale i pogromy pořádané na Východě, stejně jako hrůznosti , které činili židům katolíci či Vespasianus a Titus.
    To jen na vysvětlenou.

    • Michal napsal:

      „výběčí daní, lichváři , exekutoři, majitelé kořalen apod.“
      No jo, ale jak jinak se mnohdy židé mohli živit?

    • Edita napsal:

      Pozn.k českému maloměšťákovi: nevím, co míníte realitou, podle níž by se měla posuzovat oprávněnost nenávisti k Židům, tedy oprávněnost antisemitismu. Psychickou realitou, která asi přispívá k antisemitismu nejvíce, je hrdost Židů na jejich národ, pokud jde o duchovní úroveň, kterou si tak dlouho a za mimořádně nepříznivých podmínek udržel. Zdá se mi, že to je hrdost oprávněná. Proto bude pro mne mít i ta nejmírnější forma antisemitismu vždy ošklivý a podezřelý podtón, který se ničím nesmaže.

    • jonáš napsal:

      BTW tyto citáty od Churcilla jsou asi autentické. Jestli mu „napsal dopis“, jak tvrdil Zeman, to opravdu nevim. Má samozřejmě i citáty opačný, ale často by se určitej „stín obdivu“ najít dal.
      „One may dislike Hitler’s system and yet admire his patriotic achievement. If our country were defeated, I hope we should find a champion as indomitable to restore our courage and lead us back to our place among the nations.“
      „We cannot tell whether Hitler will be the man who will once again let loose upon the world another war in which civilisation will irretrievably succumb, or whether he will go down in history as the man who restored honour and peace of mind to the Great Germanic nation.“
      „I have always said that if Great Britain were defeated in war I hoped we should find a Hitler to lead us back to our rightful position among the nations. … “
      http://refspace.com/quotes/Winston_Churchill/hitler

  15. Leo K napsal:

    Hm, to je sice Peroutka, ale poválečný. Už poučený. Když to srovnám s článkem Co by dělal dnes Masaryk z 8. března 1939, to si tak jistý v kramflecích nebyl…citát: Jediná poctivá odpověď na otázku, co by dnes Masaryk dělal, musí znít: Nevím. Poznali jsme Masaryka ve dvou situacích: za Rakouska a v první republice. Kdo je takový umělec psychologie, aby dovedl si vymyslit duševní reakce této osobnosti v situaci podstatně jiné? Je možno, že někdo má dosti smělosti, aby se domníval to vědět. Já se přiznávám, že mne opouští odvaha před úkolem tak obtížným. Není pochyby, že s Masarykem zemřela i jeho epocha…
    A potom uvádí 10 v podstatě moralistních bodů, kde by Masaryk v podstatě obstál. Ale k praxi to má dost daleko.

    • Leo K napsal:

      To bylo míněno jako komentář k Antonii.

    • Antonie napsal:

      Ano, poválečný, knihu úvodníků „Tak nebo Tak“ vydal v roce 1947. Odmítá totalitní extrémy, vychází ze zásad humanity a demokracie. Tak ho vidím a hodnotím ne podle toho, co o něm někdo říká ale podle jeho vlastních slov.

  16. fotrák napsal:

    Odrážím se od Admirála 16:17. A prosím a děkuji pár nocím v jurtě pod hvězdami, zda mi řeknou odkud jdu a kam, jak nebýt cizincem ve vlastní duši.

Komentáře nejsou povoleny.