Léon Frapié Mateřská škola 28.


přeložila Majka

Mateřská škola 28.díl

Dobře, dobře, souhlasím! Jsem špatná, já vím…škola je taky špatná a staráme se o všechno kromě zločinů na dětech. Také vás zarazí, že se vždycky uplatňují „práva otce rodiny” proti právům plačících dětí?

Práva dítěte nežádají jenom, aby nebylo otravováno alkoholem a zotročující vírou, ale nesou s sebou také základní požadavek, aby nemělo příliš mnoho bratrů a sester. (Aby pro ně bylo dost zeleniny na polích, dost prostoru pro jejich růst.) A zde je několik obrázků, které se dovolávají spravedlnosti.

Jsou tu šestileté děti, rachitické, se zastaveným vzrůstem, beznadějně atrofované, unavené tím, jak neustále nosí batolata na ruce.

Jsou tu třináctileté dívky doslova vyčerpané péčí o potomstvo. Tady je Joséphine Guépinová, která chodí pro sestru a dva bratry. Ještě nikdy jsem ji neviděla bez dítěte na rukou a dalším, které se jí drží za sukni. Je na konci sil, s kulatými zády, pokřivenou hrudí. Než promluví, má chvíli otevřená ústa, aby naplnila vzduchem svůj plochý hrudník, a řekne, s matným pohledem, bez hořkosti, upřímně:

Máma si klidně může nasekat děti, starosti s nimi mám já.”

A hle, blíží se tři malí Chéronové. Zboží ve třech jakostech: dobrý, střední, špatný. Nejstarší, šestiletý Léon, o kterého se starala matka, je hodný chlapec, nijak zvlášť inteligentní, ale se silnou vůlí. Druhý, čtyřletý, byl u kojné, strádal u ní, je méně inteligentní, méně zdatný. Třetího dali do jeslí. Děti z jeslí pozná každý: jsou zestárlé, bledší, strojovější; jejich poťouchlá hloupost je znakem úřední péče.

Červen – Dnes mi u oběda paní Paulinová řekla o smrtelné nehodě: nejmenšího Tricota v noci udusili.

Nikdo to nechápe,” řekla mi, „muselo se to stát tak, že si ho matka mechanicky vzala v noci, protože večer bylo všechno uspořádané dobře. Nemám pravdu? Když nemáme místo ani dost postelí, musí nejmenší spát s rodiči v posteli. Ale jak to udělají, aby dítě nespadlo na zem nebo ho neumačkali? No, na to je vynikající způsob, který se používá ve všech rodinách, a to především v létě, matka spí na zádech, dítě má mezi nohama; není nic praktičtějšího a bezpečnějšího; dítě se může otáčet napravo a nalevo a nespadne a je mu tam dobře, jako v dutině. Říkám vám, že to je ten pravý systém: u Pantoisových manželé mají postel pro jednu osobu, dvě děti spí na podlaze, otec spí v posteli u zdi a nejmenší dítě mezi nohama matky; Dobrý Bože! Ani kousek prostoru nepřijde nazmar.

Využila jsem okamžitě této příležitosti: jak snadno teď budu moci dokázat, že to není láska k dětem nebo služba společnosti, když máte čtyři děti, když nedokážete uložit, nakrmit a opatrovat ani dvě. Krásný užitek pro zemi, když uvážíme výlohy spojené s živořením a umíráním!

Ale paní Paulinová mě přerušila s velikou vážností a s nábožným důrazem:

Velká rodina je vždy krásná; pokud jde o mě, měli jsme moc krásnou rodinu: jedenáct dětí.”

Všechny živé?”

Nevím.”

Jak to, že nevíte?”

Nevím! Komu bylo deset, ten odešel do služby; už jsme se neviděli. Vůbec neznám šest svých sourozenců. A jedenáct dětí je krásná rodina a mých rodičů si kvůli tomu vážili všichni v okolí.”

Pani Paulinová, dojatá, zvedla v extázi oči. Nesmírná únava padla na celé moje tělo, ani jsem se nepokusila vysvětlit, že rodina zanikne, když je příliš mnoho dětí, protože pak, samozřejmě, neznáte svoje bratry a sestry. Trvalo několik minut, než jsem dokonale složila ubrousek a paní Paulinová řekla:

Jsme bohatí, budete jíst čím dál méně.”

Je to pravda; ztratila jsem chuť k jídlu. Jsem vyčerpaná, aniž bych pracovala. Trápí mě něha, která se nevztahuje k dětem…

(Už dlouho nepřišel. Cítím zadostiučinění. Během dne se s potěšením dívám na paní Paulinovou, jejíž tvář nese nepochybné známky stárnutí – jako přenesený odraz utrpení…Proč v noci ve svém pokoji pláču? V neděli jsem se bála návštěvy paní Paulinové – nebyla jsem večer zklamaná, když jsme se neviděly!)

Servírovaly jsme oběd, dávaly jsme krmení našemu žebráckému houfu, spočítaly jsme ty, kteří nemají chleba nikdy, ty, kteří ho nemají dnes, ale za to dostali litr čistého vína jako dezert.

Strávníci musí počkat, dokud jídlo není rozdáno všem, než začne tanec lžic, protože pak už by se nepoznalo, kdo dostal: první by dojedli dřív, než by skončilo rozdávání. Musíte litovat ty malé Tantaly… K politování je nejmladší Ducret: jednou mu zmizela polévka, protože mu ji starší snědl; mladší s rukama za zády, se ji snažil vychlemtat; bradou narážel na železnou misku, „hrál Marseillaisu”. (Podle kamarádů.)

Jíst! Ach! Pohyb čelistí, který rozhýbe sinalé spánky s bezbarvými žilami! A co ti, kteří jsou tak hladoví, že nemohou jíst! Ti, kteří jsou zvyklí jíst takové blafy, že nemohou zdravé jídlo strávit! A Pluck, který „se živí svým kašlem”!

Batolata pomalu žvýkají, jako kdyby neměli dost slin, jako starci, jejichž opotřebované čelisti tíží „plomby”.

Myš dala „kotěti” sousto dřív, než bylo dovoleno. Pak pozoruje dva malé Leblanky a ustaraně u nich setrvá pohledem, když se rýpají v jídle.

Najednou na mě pohlédnou tmavé oči a sledují mě; jistě, něco není v pořádku s jídlem. Rozhlížím se: je tu ještě dítě, které nemá chleba? Ne… Co tam na konci stolu, vepředu to nebude… Bože! Tricot má rozbitý ret od otcova úderu a tak oteklý, že nemůže jíst obyčejnou lžící, půjčuji mu tedy kávovou lžičku.

Co se děje? Vzruch, neklid, všichni se otáčejí na jednu stranu. Opravdu, stalo se něco neuvěřitelného, šíleného, šokujícího: Gabrielle Fumetová našla ve svém koši sušenky! Tohle je víc, než si nejdivočejší fantasie dokáže vymyslet – tak je extravagantní, že Gabrielle Fumetová „dostala sladkost”, že všichni jsou rozrušení, zírají, smějí se, natahují se, aby dobře viděli, a šeptají jako ve snu: Gabrielle Fumetová!…

Paní Paulinová se ke mně obrátí s vědoucím úsměvem, který znamená „Dobrý vtip, co?” Ale já jí oplatím stejně. Paní Galantová se podívá na nás obě se spikleneckým mrknutím. Tajemství se nevysvětlilo. Irma Guépinová se usmála jako anděl – ještě nikdy neviděla tak šťastnou událost; dává svůj zákusek Adamovi; nákaza se okamžitě rozšíří a už to není jen Gabrielle Fumetová, ale Vidal, Tricot, Ducret a deset dalších, kteří jedí sladkost poprvé v životě!

Po obědě jsem si při zametání pískala a mluvila sama k sobě:

Když vás bude méně, bude mít každý moučník. Zajímalo by mě, jestli je to schválně, že jsou chudáci tak plodní? Je to spíš nevědomost, která ale hříchu činí. V tom případě bych je místo vysoce morální charity naučila, že plodit je trestuhodné. Proklínám svou hloupou situaci polovzdělance… Nemohl by se té osvěty ujmout filantrop jako pan kantonální delegát? Co je s ním:? ” Zasmála jsem se skrytě.

Téhož večera matka Cadeauová, pořád těhotná, mi vyprávěla, jak jsou mladé, slabé, hezké hloupé holky nuceny k nepřetržitému oplodňování a uzavřela téma téměř spokojeně, rezignovaně, hloupě:

Mám dcery, víte? To je srandovní.”

Ženy jsou tak nespokojené s nedostatkem po boku svých špinavých sobců a vedou své dcery k tomu , aby se chovaly stejně!

Běda! Obávám se, že neexistuje žádná užitečná rada a – na druhé straně – moje nepřemožitelná cudnost mi brání mluvit byť jen nejasně o tajemství plození…moje nervy se bouří a nějaké zlé tajemství se ve mně skrývá…ne, ne, nemůžu to vyjádřit slovy…Mám pocit, že už bylo vysloveno příliš mnoho bolesti!

Večer jsem mluvila se třemi nebo čtyřmi opozdilými batolaty; sedím před nimi uprostřed haly s plynovými lampami a myslím na to, že se v nějaké neurčité budoucnosti budu moci spolehnout na to, že tam, ve stínu, visí provazy. Je to skličující: snila jsem a dokonce jsem zapomněla na děti kolem sebe, byla jsem daleko…Myslím, že jsem velmi nešťastná.

Irma Guépinová tiše stála, urovnala mi vlasy u ucha, utáhla mi uzel na vázance jako by opravovala panenku podle svých představ, s vážnými pohyby hlavy naklonila napravo, nalevo, zvedla mou levou ruku a položila ji na pravé koleno. Mechanicky jsem se poddávala. Spokojená s mou pozicí se postavila za lavičku a dala mi na tvář rychlou pusu, jako „malé maminky” líbají svoje panenky, a pak si zase šla sednou k Tricotovi.

Přijde pro tebe tvoje máma?” zeptala se.

Nevím, máma brečí.”

A proč brečí?”

Protože ji táta praštil…(hrdě): Víš, táta má velkou sílu, když někoho praští, tak vezme druhou o zeď.”

A proč j praštil?”

Protože k nám moc často chodí do domu malíř.”

Ticho. Hluboká oboustranná meditace.

Možná chodí za tvou ségrou; ve který je třídě?”

Je v poslední třídě. (Kategorické gesto, hlas s absolutní jistotou.) Jestli si ji Maurice namlouvá, tak nepřijde; v takovým případě se o mně nestará. Nechceš si hrát na namlouvání?”

Jak se to dělá?”

„………”

Ale ne, máš moc špinavý ruce.”

Ticho. V hale hluboké ticho, malý rachitik spí stočený do klubíčka a ze zvyku přitom balancuje při tom na lavičce; jako opilec na patníku.

Soustředím svou pozornost na děti, ale pak se moje myšlenky tvrdohlavě vrací k neřešitelným problémům, které by neměly být, kdyby zdravotníci plnili svoje povinnosti: lékař by měl vysvětlovat, že je čestné neplodit, „když je manžel nalitý absintem.”

Červen – Víc než osm večerů po sobě sedím po večeři ve svém pokoji, aniž bych se rozhodla psát. Malé zlepšení způsobené koncem školního roku mi bere odvahu. A pak, chci vědět, co…a obávám se, že… Přetrvává ve mně celkový neklid: směs oddanosti a „chorobné nenormálnosti”. Chtěla bych zachránit chudáky před zločiny lásky…A co já, mám trpět?

Co je se mnou? Unáší mě silnější proud než moje vůle: zvažuji teď odvážně jednu eventualitu; probírám výhody a nevýhody. Stručně řečeno jsem složila slib celibátu…Můj velký problém vyplývá z nezvyklých okolností…jinak, můj Bože, nezakouším nepřekonatelný odpor.

Kuriózní detail: ve chvílích deliria představivosti si myslím, že ubližuji dětem ze školy: cítím výčitky svědomí za dezerci.

A konečně, dnes mě posílil obdiv k Louise Cloutetové (Myši). Den ze dne je tvář tohoto dítěte čistější a ušlechtilejší; moudrá usměvavá a dobrá zář jejích černých očí se šíří dál a dál; bere si z morálních poučení ve škole jen to správné a ve správném poměru. Škola má určitě cenu, když zachránila a vytvarovala tuto velkou osobnost!

Dnes odpoledne, když jsem sledovala Myš v první řadě normalistčiny třídy, zdálo se mi, že škola pracuje pro ni, prochází jí, že všechno morální učení ožilo tímto dítětem, kterému je určeno přinést světlo do této temné čtvrti.

Ráno přichází se svými třemi dětmi, kotětem a dvěma Leblanky. Se svým mramorovým čelem se podobá normalistce, jediný rozdíl mezi nimi představuje dvacet let věku.

Mám důvod se domnívat, že matka Myši se také podílí na péči a ochraně dvou dětí bez matky.

Setkala jsem se s paní Clouetovou v neděli ráno. Viděla jsem kdysi v cirkusu zázraky: třeba muže, který visel hlavou dolů na hrazdě, nebo jel na koni zavěšený nohama s rukama v prostoru, muže, který se dovedl natáhnout jako guma. Ale ještě úžasnější představení nabízí matka Cloutetová s vozem naloženým padesáti kilogramy třešní. „Sladké třešně, sladké!” Žena sotva větší a širší než Myš, záda špičatá jako rybí kosti, a milý hlas „veselé bídy” si žádá jenom sloužit a jíst. Byla jsem překvapená, že ten hlas nepřitáhne celou ulici. Byla jsem překvapená, že celá ulice nepřijde blíž…

Tato dokáže všechno. Malí Leblancové z toho určitě těží. Zeptala jsem se nedávno staršího, jak je to u nich zařízené s večeří.

Táta je večer moc unavený, řekne: Tady máš šest sous, kup si, co chceš. Tak si koupím salám nebo sejr, pak se spí, už se nevidíme.” Teď hádám, že malí Leblancové jedí večer polévku; v poslední době se mi zdá, že mají kulatější tvářičky. Zázrak! Jako by obličeje začaly být z opravdového masa!

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.